K naší nenávisti Ježíšova národa XV.
Když se zločinec dá po Boží cestě, neznamená to automaticky,
že tím přestal být zločincem.
Jestliže v tom vidí pro sebe nějakou výhodu,
stává se vypočítavým ultrazločincem.
J.L.
Před mnoha lety jsme uvedli, že nezkrotná touha po majetku a moci tehdejších náboženských autorit uspokojená vytvořením morálně úpadkového svazku s římským pohanským státem a korunovaná vznikem pohany řízeného vládního náboženství, byla jednou ze základních chyb naší církve a její následné politiky. Díky tomuto osudnému kroku stále mocnější náboženská instituce totiž už brzy velmi obratně využívala svého nejtěsnějšího svazku se státem všeobecně ve svůj vlastní prospěch, a mimo jiné se i spolupodílela na vytvoření jeho nové, systematicky protižidovsky orientované politiky. To byl počátek našeho trvalého, nikým nekorigovaného nenávistného postoje paradoxně proti lidem, kteří vyznávali naprosto stejnou víru jako vyznával Ježíš, a kteří pochopitelně odmítali přijmout novou, převratnou teologii, která se na základě jediného snu(*) zrodila v mysli jediného člověka, našeho zakladatele Pavla. Tedy že jejich židovský soukmenovec je Stvořitelem světa a vesmíru. Svojí rostoucí všeobecnou moc, podpořenou novou oficiální státně-církevní strategií zaměřenou proti židovskému národu dokázala církev postupně a na mnoha frontách využít ke všem krokům, které si kladly za cíl jeho existenci všemi dostupnými prostředky přivést nakonec až k jejich zániku a vymazání z historie. Z hlediska vlastní křesťanské protižidovské genocidní aktivity, která svého vrcholu dosáhla především ve středověku se statisíci obětmi našeho rasistického běsnění, a z pohledu naopak na naší neskrývanou pasivitu a pocit zadostiučinění v průběhu druhé světové války se šesti miliony povražděných soukmenovců Ježíše se dá říci, že se nám naše vlastní představy o trestu pro židovský národ téměř vyplnily.
„Vina“ tohoto národa, za kterou zaplatil tak neuvěřitelným počtem obětí byla v principu taková, že Židé rozhodně odmítli přijmout Pavlovu nežidovskou ryze originální teologickou vizi, že prostý příslušník jejich židovského národa, povoláním tesař Ježíš z Nazareta je preexistujícím všemocným a nesmrtelným Bohem, Stvořitelem světa, člověka a celého vesmíru. Ovšem Bohem, jehož věčnou existenci a všemocnost a nesmrtelnost však může jím stvořený člověk ukončit zabitím kdy se mu zamane. Sám Ježíš a celý jeho národ však vyznával Boha skutečného, nesmrtelného, vždy existujícího Boha Hospodina, dárce Zákona a smluvního partnera židovského národa. Národa, o kterém tento jediný Bůh řekl, že je Jeho „prvorozený syn“.
Ježíšovi přátelé, učedníci, jeho rodina a další přímí pamětníci jeho života v době rodícího se křesťanství jednoznačně odmítali jako absurdní a nesmyslnou jakoukoli myšlenku typu, že by se například snad za takového Boha Stvořitele sám sebe považoval, a že by se tedy například ve chvílích, kdy Hospodina vzýval, viz např.: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země“, nebo např. „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich“, se modlil sám k sobě a velebil sám sebe a sám sebe také prosil za vyplnění své vlastní prosby. Náš katechismus, jak všichni víme učí, že cit.: „Trojice má jedno a totéž konání.“ Jinde o Ježíšovi ten samý zdroj uvádí, že cit.: „Je to sám Bůh.“ Ke komu se ale tento Bůh Žid modlí, pokud ne sám k sobě, jestliže skutečný židovský Bůh Hospodin je jen jeden a žádný jiný už neexistuje? A proč vůbec se Ježíš modlil, je-li sám vše mohoucím Stvořitelem, nad kterého není? Prosil sám sebe?
S nově vznikajícím náboženstvím apoštola Pavla, které něco podobného o jejich Ježíši tvrdí, nechtěli mít Židé samozřejmě nic společného, a velmi rázně a hlasitě to dávali najevo. Apoštolovy představy o jejich zbožném galilejském soukmenovci Ježíši, jehož existenci přenesl do preexistujícího Boha židovského národa, aby tak jejich magickým sloučením vznikl jeden nadpozemský božský supercelek, vyvolaly u Židů bytostný odpor a samozřejmě neměly nejmenší naději na přijetí. Podobné ideje byly vždy považovány za pokusy o otevřenou agresi proti Stvořiteli, za opovážlivé snahy o vyhlášení vzpoury proti vůli Božího majestátu, ochránce židovského národa, a podle toho také tento národ k podobným snahám zaujímal stanoviska.
Proto Pavlova naivní snaha o přijetí této jeho vlastní představy židovskými věřícími dopadla de facto jasným fiaskem, které pak v jeho narušené mysli vyvolalo ještě větší návaly vášnivých emocí, vyhrožování, a ještě více nenávistné zaměření vůči svým židovským soukmenovcům i vůči tehdejším židokřesťanům: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Gal 1, 8) Pokud řečeného „anděla z nebe“ vnímáme jako Stvořitelem světa delegovaného posla lidem na této zemi, pak náš zakladatel opět bez důkladného promyšlení a v zajetí další záplavy nových emocí tvrdí, že jeho vlastní teologická vize, které velmi sebevědomě nazývá svým „evangelium“ je nadřazené tomu, které nám zvěstuje sám jedinečný Bůh skrze svého nebeského vyslance. Mohl snad právě vyvolený Ježíšův národ přijmout za své náboženství, které něco podobného o jejich Bohu tvrdí? Mohli, nebo snad přímo měli Židé přijmout argumentaci, během níž její autor z nedostatku schopnosti širšího teologického rozhledu jen bezmocně proklíná ty, kdo k ní mají výhrady, nebo jí rovnou odmítají? Bylo snad správným řešením této duševní neschopnosti k smrti nenávidět lid, který důsledně odmítá jakýkoli vnější atak do své Bohem zjevené víry? Nevěděl snad náš židovský zakladatel nic o tzv. „neproniknutelném valu“, kterým byla v jeho době už dvě tisíce roků existující židovská víra obklopena proti vnějším destruktivním snahám?
Nad tím, kdo byl ve skutečnosti římský císař Konstantin, který stál za pro obě strany nesmírně výhodným propojením pohanského státu s mladým křesťanským náboženstvím jsme se v minulosti zamýšleli už několikrát. Přesto si s ohledem na zaměření dnešního zamyšlení některá fakta znovu v krátkosti oživíme, protože je dobré vědět, jak hluboko byla naše nová církevní instituce ochotna klesnout, pokud šlo o získání bohatství a moci. Východní církev tohoto mocného pohanského pragmatika vzhledem k tehdejšímu předání obrovské moci a nesmírnému bohatství dodnes považuje za svého světce a modlí se k němu, aby Stvořitel světa vyslyšel prosby věřících vznášené k Němu skrze tuto „výjimečnou svatou křesťanskou osobnost“. Přestože si tento svatý muž ponechal až do své smrti pohanský titul Pontifex maximus, tedy velekněz pohanských kněží, a čistě formálně a jen „pro jistotu“ byl pokřtěn až pár týdnů před smrtí, je dodnes církví uznávaný jako křesťanský císař především proto, že naši církev začal nevídaným způsobem privilegovat výměnou za modlitby, jednotu a loajalitu členů církve a jejich podřízenost státu a císaři a především za jeho další válečná vítězství. A hlavně výměnou za to, že se Konstantin navzdory svému neskrývanému pohanství bude osobně a aktivně spolupodílet na řízení naší církve a zásadně ovlivňovat další směřování jejího učení i politiky. Později dokonce tento duší vždy pohan neváhal osobně zasahovat do řešení věroučných a čistě teologických otázek, interních problémů a sporů, svolával a vedl církevní sněmy a podobně. Pohanský velekněz tak za souhlasu mocí zaslepené církve nejen radil, ale přímo i určoval, jak se mají křesťané chovat, aby dosáhli spásy...
Čistě pragmatický příklon ke křesťanství začal u Konstantina v době, kdy se v blízkosti řeky Tibera u Říma připravoval k veliké válečné bitvě o moc se svým příbuzným Maxentinem. Pár dní před bitvou měl prý s údajně patřit určité obrazce na nebi a vidět v nich nějaké znamení, jak bylo tehdy v pohanství běžné. Na císařském dvoře pracovali i dva rádci, kteří se hlásili ke křesťanství. Ti mu ochotně vysvětlili, že zmíněné obrazce znamenají Kristův kříž, který mu může dopomoci k vítězství. Císař tyto symboly údajně nechal rychle vyšít na standarty, pod kterými brzy začal boj. Příbuzného Maxentina v nesmírně kruté bitvě s mnohatisícovými oběťmi skutečně porazil a tehdy prý uvěřil, že mu zmasakrovat příbuzného s jeho vojskem pomohl dobrotivý a milosrdný Bůh, kterého vyznávali zmínění dva křesťané na jeho dvoře. A jelikož si nikdy nemohl být jistý, s kým a kdy povede další bitvu, zatoužil i přes svůj úřad Pontifex maximus nejvyššího pohanského hodnostáře, kterému podléhalo veškeré pohanské kněžstvo ve státě, po trvalé přízni a ochraně také i tohoto mocného Boha křesťanů, který se podle jeho názoru pro tyto účely dobře osvědčil. Konstantin se i přes svůj málo příkladný život považoval za mluvčího a prostředníka zájmů křesťanské církve, a tak nehledě na své vůdčí postavení mezi pohany například na radu svých několika křesťanských dvorních rádců svolal roku 325 do města Nikai první ekumenický koncil, kde za tichého souhlasu většiny církevních hodnostářů pokračoval v zasahování do širokého spektra církevní problematiky, včetně utváření její doktríny. Už roky předtím totiž výměnou za modlitby křesťanů za jeho válečné úspěchy obdarovává naši církev nevídaným bohatstvím, křesťany jmenuje do nejvyšších státních pozic, buduje nové kostely a na žádost nejvyšších představitelů církve silně omezuje práva, životní i duchovní podmínky Ježíšova národa.
Velmi úzká propojenost státu a církve, a neblahé vytvoření silného státně-náboženského útvaru přineslo naší církvi obrovskou ekonomickou prosperitu a rozmach, ovšem na úkor původních principů, na kterém naše náboženství vzniklo. Následky tohoto os(t)udného rozhodnutí, kdy nezřízená chamtivá touha po stále větší moci a majetku části odpovědných autorit církve zcela zastínila původní Pavlovu ideu, byly pro církev sebedestruktivní, ne však poučné. Za přibližně šest století našeho systematického útlaku Ježíšova národa poté do té doby nábožensky, a hlavně ekonomicky nesmírně prosperující křesťanství definitivně rozťalo tzv. Velké schizma, které bylo ve skutečnosti opět výsledkem především vášnivé touhy po rozšíření vlivu a moci jednotlivých postav a seskupení působících na vysokých církevních místech. Ani toto dodnes trvající rozštěpení nebylo dostatečným poučením, a tak už za několik desetiletí poté začínají římští papežové organizovat tzv. Křížové výpravy, které ještě více prohloubily vzniklou propast mezi na smrt rozhádanými západními a východními křesťany. A právě v této temné středověké době dosahuje téměř nepřetržitý, cíleně likvidační antisemitismus naší církve z hlediska počtu židovských obětí svého dosavadního vrcholu se svými stovkami pogromů a vražedných masakrů spáchaných především v Evropě na Ježíšově národě. Tento genocidní záměr pak v různých obdobích, intenzitách a s celkově statisícovými počty umučených obětí našeho nelidského rasového běsnění přetrval v podstatě až do dvacátého století.
Císař Konstantin, kterého dodnes ortodoxní křesťanství považuje dokonce za Ježíšova apoštola (sic!), tzv. „Isapostolos“, tedy rovný apoštolům, se utvrdil v přesvědčení, že on sám má jako ochránce křesťanství právo rozhodovat i v náboženských otázkách, bez ohledu na to, že především vnitřní teologické problematice naší církve jako aktivní pohan nikdy nemohl řádně porozumět. A ve skutečnosti ani nechtěl, stačila mu předpokládaná přízeň jejího boha, kterou si u církve bohatě předplatil... Tento první státní ochránce a s přehledem nejštědřejší donátor katolické církve v jejích dějinách velmi dobře věděl, co svojí bezmeznou štědrostí sleduje. Proto prý alespoň navenek začal číst křesťanské Písmo, měl se snad ukázat i na některých slavných bohoslužeb s velkou účastí lidu, a dokonce se podle některých zdrojů pokoušel psát své vlastní (!) náboženské úvahy, které pak měl přednášet před císařským dvorem. Údajné studium utvářejícího se Písma však bohužel tomuto pozdějšímu křesťanskému světci nezabránilo k tomu, aby nechal postupně povraždit svojí manželku, vlastního syna a další členy své rodiny a širšího příbuzenstva. Přesto v Boha křesťanů a jeho pomoc ve válkách a při správě říše nadále pevně věřil a počítal s ní. Uznával jeho moc a všemi způsoby chránil a privilegoval jeho církevní instituci, jejíž členem ale nebyl ještě ani pár týdnů před smrtí. Stejně tak totiž uznával moc svých pohanských bohů, jejichž předpokládanou přízeň nechtěl svým případným pokřtěním obrátit proti sobě v nenávist. Své poddané nejrůznějšími výnosy nutil k uctívání křesťanského Boha a k angažované činnosti v jeho církvi, a za to od něho očekával trvalou přízeň. Ovšem kulty a obřady předních pohanských božstev si nadále prakticky udržovalo velké množství aktivních příznivců v armádě i ve státní správě, takže zůstávaly takřka v původní, předkřesťanské podobě, takže pohanské obřady a žertvy směly být i nadále vykonávány. Konstantin si tak za doby své vlády vysloužil pověst bezohledného vypočítavého pragmatika, který využil a dokonale zneužil původní principy Pavlovy církve k vlastním zájmům.
Pro pohany se císař jako jejich doživotní pontifik s přibývajícími roky postupně stával nespolehlivou veličinou především kvůli jeho nevyzpytatelnosti. Začal křesťanství dokonce preferovat na úkor svého vlastního pohanství, což pro nespokojené pohanské poddané znamenalo následovat svého císaře, pokud si chtěli zachovat dosavadní sociální jistoty. K velké radosti naší církve ve vlastnictví státu tak začalo docházet k řadám hromadných konverzí tisíců lidí, které začala vyhlašovat jako znamení Boží vůle a požehnání jejího konání, mimo jiné i její vzrůstající protižidovské politice. Pokud církevní autority projevily zájem o určitý pohanský palác, chrám, nebo o jejich poklady, za příslib dalších modliteb za císařovo nové úspěchy na bitevních polích byly jejich touhy za pomocí konfiskací splněny, v případě ještě větších nároků církve Konstantin zavedl další nové daně. I za této situace však císař nikdy o nějakém omezování stále probíhajících pohanských kultů neuvažoval, o jejich případném zákazu nemluvě. Pokud mu připadalo, že by svými rozhodnutími mohl mezi pohany rozpoutat nespokojenost, případně snad i možnost budoucí revolty, nechal bez ohledu na opatrnou nelibost našich církevních autorit postavit několik nových pohanských svatyň a nebezpečí bylo zažehnáno. Nejspokojenější a císaři nejloajálnější poddaní byli ti, kteří sice v církevních záznamech oficiálně figurovali jako pokřtění, ale jinak dál svobodně provozovali svojí dosavadní velmi rozsáhlou pohanskou kultovní praxi.
K ničemu podobnému se však ve své víře pevný a věrný Ježíšův národ nesnížil. O opuštění své víry a konverzi k nesmírně výhodnému pohano-křesťanství u nich v podstatě nemohla být řeč. Takový postoj jim ovšem jen přinášel císařův hněv a následné perzekuce, přestože s císařem ani se státní církví žádné problémy vzhledem ke svému téměř už bezprávnímu postavení Židé nevyvolávali a rozhodně je mít ani nemohli... Brzy je velmi citelně zasáhl například nařízený zákaz shromažďování, což v podstatě znamenalo znemožnění jejich bohoslužeb v synagogách, ale i kdekoli jinde, a další podobná omezení. Například zbožný asketický východořímský císař Theodosius II. vydává dlouhou řadu protižidovsky zaměřených zákonů; mimo jiné i dekret, ve kterém národ, ze kterého jsme si „vzali“ Ježíše jako střed našeho uctívání, přirovnává k nakažlivé nemoci, se kterou je třeba se rázně a definitivně vypořádat. Jiným dekretem nařizuje jako právně zavrženému národu ničení synagog. V Egyptě začal nesmírně brutální celonárodní protižidovský teror rozpoutaný a vedený zbožným alexandrijským patriarchou. Později následuje císař Justinián se svými zákazy stavět nové židovské modlitebny, v severní Africe rozptýleným Židům zabavuje synagogy a přestavuje na kostely. Ještě později čekají Židy častá vystěhovávání ze svých domovů, exekuce, brutální vyhánění do ghet, zákaz je zaměstnávat, nebo jim jinak pomoci k výdělku a podobně.
Židé jsou jako vyznavači škodlivé víry přirovnáváni ke smrtelně infikovanému hmyzu a jako takoví mají přísný zákaz se jakýmkoli způsobem stýkat především s křesťany a nesmějí zastávat žádný úřad. Neexistovalo jediné omezení, jediná protižidovská restrikce, ponižování, brutální násilí, loupení, vraždy, vypalování židovských modliteben a celých vesnic i s obyvateli a podobná utrpení, která by proběhla bez vědomí, souhlasu, iniciování, nebo přímé účasti našich křesťanských předků ve víře. Počínaje středověkem začala být žlutá barva církví interpretovaná jako barva zrady, takže v celé střední a východní Evropě (na rozdíl od islámských zemí) je pro Židy kvůli odlišení od ostatních obyvatel plošně zaváděn ponižující příkaz povinného označování oděvů touto barvou. Jde o především o různé čepečky, kápě, límce, textilní kolečka, pásky na rukách a podobně, a nakonec ve dvacátém století především známé žluté nášivky Davidovy hvězdy s nápisem Jude, kterými musel být označen každý příslušník národa, ze kterého pocházel Ježíš, jak věříme náš Bůh, vždy existující Stvořitel světa a vesmíru.
„Mé cítění mě jako křesťana směřuje k mému Pánu a Spasiteli jako bojovníka. Jako křesťan nemám žádnou povinnost nechat se podvádět, ale naopak mám povinnost být bojovníkem za Pravdu a Spravedlnost…Sekulární školy nikdy nemůžeme tolerovat, protože takové školy nedávají svým žákům žádné náboženské instrukce, a obecné morální instrukce bez náboženského základu visí ve vzduchu. Současně, veškeré formování charakteru a náboženství musí být odvozeno z víry.“
Uvedená slova pocházejí od velkého příznivce a propagátora církevního školství, rakouského katolíka a masového vraha Adolfa Hitlera, který největší nebezpečí pro Třetí říši nespatřoval v sousedních státech, ale v sekularismu a ateismu. Pocházel z rakouského katolického prostředí, a ke svému náboženství se veřejně hlásil. Využil svého rostoucího vlivu a zakázal jako nelegální organizaci tehdejší v zemi velmi rozšířený tzv. Spolek ateistů a nechal jej dokonce rozpustit. Ve zločinecké organizaci jménem Národně socialistická německá dělnická strana, bylo údajně 94 procent pokřtěných členů, kteří za předsedu této strany v roce 1921 zvolili právě tohoto psychicky labilního radikálního antisemitu. Svého času byl velkým oblíbencem právě některých evangelických církví říše a jejich vedení, takže už zřejmě nikoho příliš nepřekvapí, když k napadení Sovětského svazu v červnu 1941 tyto církve masovému vrahovi Hitlerovi srdečně blahopřály. Během tří let tam pak toto nelidské monstrum nechalo vyvraždit kolem milionu židovských soukmenovců Ježíše, o kterém evangelické, stejně jako naše učení tvrdí, že spásy dojdeme právě skrze tohoto Ježíše, ke kterému jsme my křesťané začali přidávat titul pomazaného vládce, tedy Kristus.
Jen pro někoho z nás bude možná překvapivý fakt, že církev Führera za jeho genocidní činy proti Ježíšovu národu ze svých řad nikdy nevyloučila. Možná proto, že on sám své kolegy na nejvyšších vládních postech během války údajně velmi důrazně nabádal, aby z církve nevystupovali? Byl to snad způsob projevu vděku za určitou nacistickou toleranci křesťanství na revanš za náš téměř dvě tisíciletí trvající nepřetržitý antisemitismus? Nebo říšský kancléř zůstal až do své smrti křesťanem proto, že vlivem tradičního velmi silného protestantského antijudaismu byla v nacistickém Německu koherence státu s náboženstvím pro církev s jejím vazalským postavením vítaným stavem? Viz například konkordát mezi nacistickou vládou a katolickou církví z roku 1933, ale i další dílčí méně významnější dohody na nižší lokální úrovni, koncipované ve stejném, nebo podobném duchu.
Náš křesťanský, svojí dvoutisíciletou existencí nesmírně hluboce zakořeněný, obsáhlý náboženský antijudaismus byl pro německé pohlaváry k vytvoření vlastního postoje k Ježíšovu národu vítaným inspiračním pramenem.
Tak například v roce 306 se konala ve Španělské Elvíře církevní synoda, která na závěr vydala mimo jiné i závazné předpisy, kánony, které se týkaly křesťanského postoje k Židům a jejich komunitám. Všechny kánony, týkající se Židů, v prvé řadě sloužily k udržení oddělení mezi těmito dvěma komunitami. Například kánon č.16 zakazoval sňatky křesťanů s Židy. Kánon č.78 vyhrožuje křesťanům, kteří by se dopustili cizoložství s Židy doživotním vyloučením z církve. Kánon č. 49 zakazoval požehnání křesťanských plodin Židy a kánon č. 50 zakazoval společné stravování křesťanů se Židy.
A jak vypadal výsledek inspirace touto synodou o šestnáct století později v nacistickém Německu:
- 15. 9. 1935 vyhlášen Zákon na ochranu německé krve a německé cti, viz tedy kopie kánonů č. 16 a 78 ze synody v Elvíře.
- 30. 12. 1939 je v Německu Židům vyhlášen zákaz používat jídelní vozy ve vlacích. Viz kopie kánonů č. 49 a 50 ze stejné synody.
Příklady z jiných synod:
- V roce 538 zakázala katolická synoda ve francouzském Clermontu Židům zastávat jakékoli veřejné úřady.
7. 4. 1933 vychází v Německu tzv. Zákon o obnovení úřednictva z povolání jako stavu, v podstatě kopie zákazu ze synody v Clermontu.
- Rok 538, 3. synoda v Orléans. Židům není dovoleno mít křesťanské služebníky, služebné apod.
15. 9. 1935 byl vyhlášen už zmíněný Zákon na ochranu německé krve a německé cti, který vycházel nejen z rozhodnutí uvedené synody v Elvíře, ale i z této v Orléans.
- Křesťanská synoda v Narbonne, rok 1050: Křesťané nesmějí bydlet u Židů.
28.12.1938 Nacisté nařizují Židům soustřeďovat se jen v jim určených domech.
- Rok 1179, 3. lateránský koncil: Vydán zákaz obviňování křesťanů Židy. Židé proti křesťanům nesmějí svědčit, a to ani u soudu.
9.9.1942: Německé Ministerstvo spravedlnosti přijímá návrh na zákaz vznášení občanských žalob na německé občany od Židů.
- Mohučská synoda rok 1310: Návrat pokřtěného Žida zpět k židovské víře, nebo přestup křesťana na židovskou víru je chápáno jako prokázané kacířství a podle toho se také bude s provinilcem jednat.
26.6.1942 Královec, Vrchní zemský soud: Přestupem na židovskou víru se křesťan vystavuje přímému nebezpečí, že s ním bude zacházeno jako se Židem.
- IV. Lateránský koncil 1215: Židům je přikázáno nosit na svém svrchním oděvu viditelné odlišovací znamení od ostatních lidí.
1.9.1941 Německo: Vydán ten samý příkaz.
- Oxfordský koncil 1222: Křesťané vydávají Židům zákaz výstavby nových modliteben, synagog.
10.11.1938: Zničení všech synagog v celé říši.
Podobných oficiálních protižidovských opatření nacistického aparátu, které byly inspirované křesťanskými, existují ještě desítky. Existují mnohé solidní, velmi objektivně vypracované studie, které se zabývají postojem německých křesťanů k německým i jiným Židům. V podstatě se shodují v tom, že kolem jednoho milionu pokřtěných Němců se za druhé světové války bezprostředně aktivně podílelo na již probíhajících, nebo na přípravách dalších protižidovských opatření, a to skutečně „ve všech směrech“.
Autor tohoto zamyšlení měl před lety při návštěvě Bavorska možnost na vlastní oči vidět dva funkční kostely, v nichž byly obrazy znázorňující Adolfa Hitlera. V jednom visel v boční lodi a znázorňoval Führera mezi německými věřícími, na kterého shůry shlížejí andělé se sepjatými rukami. Druhý obraz je nástropní malba v jistém bavorském kostele. Na zachované kresbě dokonce stojí největší vražedné antisemitské monstrum v dějinách přímo vedle Ježíše...(viz obr. nahoře) V jiném německém městě ještě dnes svolávají věřící na bohoslužbu do zdejšího evangelického kostela zvoněním na zvon, který je ozdobený hákovým křížem a na kterém je odlitý nápis: Vše pro vlast – Adolf Hitler. (viz obr. v rubrice u názvu tohoto příspěvku) Před lety měla německá katolická církev řešit případ venkovského kněze, Hitlerova velkého obdivovatele, který za pomoci stovek sběratelských předmětů s fašistickou a protižidovskou tématikou ze své fary vytvořil na církevní půdě jeho neoficiální muzeum. A tak dál, a tak dál...
Náš křesťanský antisemitismus, jak vidíme, žije dál. Žida Ježíše vyznáme jako našeho Boha, ale zároveň odmítáme přijmout za určující skutečnost, že se narodil do židovského národa židovské matce, žil v židovské rodině se svými židovskými sourozenci, putoval se židovskými apoštoly, oslovoval a motivoval své židovské soukmenovce a jako každý zbožný Žid vyznával jediného existujícího Boha smlouvy se židovským národem. A pokud jsme navzdory těmto faktům od svého počátku tento Ježíšův židovský národ nenáviděli, sami utlačovali, týrali a vraždili, anebo k pokusu o jejich „konečné řešení“ pomocí genocidy zastávali netečně pasivní postoj, nebo dokonce přející zadostiučinění, pak je s našim životem ve víře, nebo s vírou v našem životě, něco velmi, velmi špatně. Nezabránění zlu je souhlas s ním, a my nejenom že jsme se zlem páchaným na národu Ježíše souhlasili; my jsme se s ním dlouhá staletí aktivně ztotožňovali. A svědkem toho všeho byl stejný Bůh, kterého vyznával Ježíš.
„Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2. Petr 3, 8-9)
M.Č.
*) Výkladu, nebo věštění ze snu se říká oneiromancie. Při ní se především v určitém období historie židovského národa, ale také i starověkém Egyptě, Mezopotámii, nebo v Řecku vnímaly sny jako proroctví, Boží varování, vzkazy, rady a podobně. A právě náš zakladatel Pavel, neprávem nazývaný jako „apoštol“ (nikdy Ježíšovým apoštolem nebyl, za jeho života ho neznal, a nic o něm ani nevěděl), se narodil a dlouho žil v pohanské oblasti Malé Asie, kde bylo mimo jiné i věštění ze snů a jejich výklady velmi rozšířeným zvykem. Ježíšovo židovské učení Tóra sice nevylučuje určité sny jako do určité míry i důležité, avšak na jejich nadměrné přeceňování, a v pohanství dokonce až zbožšťování jejich obsahu se dívá jako na čistě pohanský kult, který velmi úzce souvisí s nejrůznějšími magickými obřady a bezpočtem mýtů. Jejich praktikování probíhalo v nejširších lidových vrstvách, kde byl hluboce zakořeněný polyteismus spojený také i s mnoha obětními kulty.
A právě v tomto prostředí se pohyboval Ježíšův židovský soukmenovec Pavel, který jednoho dne začal tvrdit, že během jedné dlouhé, úmorné cesty přes rozpálenou syrskou poušť spatřil ve snu ukřižovaného Krista, kterého neznal a nikdy předtím neviděl. Podle všech dostupných indicií se tak stalo zřejmě asi šest roků po Ježíšově smrti. Ten mu prý v jeho snění zjevil, nejen že je Bůh a zároveň Syn tohoto Boha, ale naučil ho i celou novou převratnou nežidovskou teologii a zároveň ho měl údajně pověřit, aby vše, co ve snu vidí a slyší, šel hlásat pohanům. Pavel hlas ze snu poslechl, a tak díky jeho vlastnímu výkladu svého právě prožitého snu za několik desetiletí poté vzniklo naše křesťanské učení a posléze náboženství.
(pozn. Kristus není a nikdy nebylo jméno. Žid Ježíš se jmenoval vždy jen Ježíš, ke jménu se přidávalo hlavně jméno místa, odkud pocházel, nebo kde s rodinou žil, případně název jeho řemesla, a pod. Kristus je pouhý titul, který mu přidal náš zakladatel Pavel.)
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
