K naší nenávisti Ježíšova národa XVI.
Potom faraónovi řekneš: Toto praví Hospodin: ‚Izrael je můj prvorozený syn.
Bůh vnímá židovský národ jako svého Syna, a proto za svého Syna
považuje každého Izraelitu. Také Ježíš je tedy Boží Syn.
Církev přiznává, že viděla svévolné použití brutálního násilí, tělesné i duševní utrpení bezpočtu nevinných, utlačení, nenávist a vraždění, ale svůj hlas pro ně nepozvedla, nenašla cestu, jak jim spěchat na pomoc. Provinila se na životech těch nejslabších a nejbezbrannějších bratří Ježíše Krista.
Uvedená slova významného německého luteránského pastora a teologa D. Bonhoeffera, aktivního odpůrce fašismu, a mimo jiné i kritika genocidního pronásledování Ježíšova národa patří k nepoměrné menšině křesťanských intelektuálů, kteří se nebáli podobnými způsoby poukazovat na tragicky pasivní chování církve, která zbaběle mlčela ke hrůzám, spáchaných na tomto národě. Z její strany ale nešlo jen o pasivitu, přejícnost, nebo pocit zadostiučinění. Dovolíme si slova tohoto velkého evangelického mučedníka mírně doplnit a upravit tak, aby podle našeho názoru ještě výstižněji vyjádřila skutečný postoj nás křesťanů k národu, ve kterém jsme pro sebe objevili svého boha. Židé v té době ovšem vyznávali vlastního smluvního Boha Hospodina už dvě tisíciletí.
Církev přiznává, že za dobu své existence, především pak v průběhu druhého tisíciletí v nesčetných případech osobně dopouštěla brutálního násilí, tělesného i duševního utrpení bezpočtu nevinných lidí, utlačování, nenávisti a vraždění. Provinila se na životech těch nejslabších a nejbezbrannějších bratří Ježíše Krista, a to především dvěma způsoby. Nejprve osobně aktivně, zvlášť výrazně a se statisícovými počty obětí v průběhu našeho křesťanského protižidovského běsnění ve středověku. Druhým způsobem bylo v první polovině dvacátého století tiché přenechání této naší nenávistné aktivity ke konečnému řešení pokřtěnému vůdci nacistického Německa. Pak jsme si podle Pilátova vzoru umyli ruce a už nic neviděli, neslyšeli, ani neřekli.
Naše církev se od začátku čtvrtého století především díky pohanskému císaři, pragmatikovi Konstantinovi z původního Pavlova čistého, ve svých počátcích téměř ideálního náboženství pokřtěných postupně přeměňuje na nesmírně bohatou a mocnou, povýšenou a arogantní institucí římské říše, která se začala prezentovat jako církev samotného boha. Obrovský a neutuchající růst církevního majetku a tím svého vlivu ve státě dosáhl v té době svého neblahého vrcholu za císaře Theodosia v únoru roku 380, kdy ve prospěch církve ještě navíc vyhlásil edikt Cunctos Populos, ve kterém bylo křesťanství s nesmírným vděkem nejvyšších hodnostářů fakticky ustaveno za státní náboženství. Co to pro náhlou nesmírnou mocí a postupným úpadkem původních duchovních ideálů tehdejší pokřivenou církevní instituci znamenalo, bylo kupříkladu císařovo (sic!) svolání církevního ekumenického sněmu do Konstantinopole hned rok poté. Přítomných 150 náhle zbohatlých a mocných biskupů pamětlivých všech výhod, postavení a majetku, které jim císař nepřímo daroval, spontánně odsouhlasilo jím prosazované znění dodnes platného nikajského vyznání naší víry. Jinými slovy řečeno, všichni přítomní reprezentanti poměrně nového, teprve přes tři století existujícího křesťanského náboženství souhlasili s tím, že císařové jako původci jejich moci a bohatství budou na oplátku (spolu)rozhodovat o věcech v každém náboženství naprosto prioritních, a to mimo jiné i o otázkách víry (!).
Takže z ještě nedávno pohanskými císaři ovládaného pohanského římského státu, který ukřižoval Ježíše, se náhlým obratem stal papírově křesťanský stát se svým vlastním jediným povoleným římskokatolickým náboženstvím, na jehož teologii a dalším ideologickém utváření a směřování se minimálně „spolupodíleli“ císařové, ještě nedávno nositelé hrdého pohanského doživotního titulu Pontifex maximus, tedy hodnost nejvyššího velekněze pohanů. O tom, že naše náboženství nese zcela jasnou pečeť této skutečnosti, a je v těch zásadnějších bodech odlišné od víry, kterou vyznával Žid Ježíš, nemůže být žádných pochyb. Nic na tom nemůže změnit fakt, že mocná církev začala sebe sama prezentovat jako vůli a dílo samotného Boha, a v tom případně tedy jak naše víra vyznává, i jako vůli a dílo Jeho Syna, Boha Ježíše. (Boha Ježíše, který se ale po celý svůj život modlil ke svému Bohu židovského národa.) Ovšem o vůli jediného existujícího Boha - Stvořitele světa a vesmíru ve skutečnosti neví žádný člověk na světě naprosto nic. Vidíme „jen“ nepatrný dílek Jeho díla a z toho můžeme jen usuzovat. Na druhou stranu o vůli Ježíše můžeme s ohledem na jeho vlastní židovskou náboženskou praxi spočívající ve víře v tohoto Stvořitele s naprostou jistotou tvrdit, že v každém případě žádné náboženství ani církev nezaložil, ani se k tomu nechystal. Tyto zásluhy ponechme našemu skutečnému zakladateli apoštolovi Pavlovi.
Otázka možnosti Ježíšova božství samozřejmě nikdy v židovském národě neexistovala, protože byla zcela nemyslitelná. Bylo to velmi dlouhodobě a nesmírně obtížně se utvářející téma výhradně naší církve a její teologie, avšak rozhodně nebylo důležitým nebo snad přímo zásadním tématem utvářející se teologie prvních století. Ožehavé téma kým měl Žid Ježíš být, se v církvi vyvíjelo sice intenzivně, a nesmírně vášnivě, ale kvůli nejrůznějším intrikám a sporům uvnitř církve především dlouhodobě, protože v této otázce křesťanství nikdy nedospělo v naprostou jednotu. Pravý opak je pravdou. Rozhodujícími faktory tohoto často nedůstojného vývoje byly ekumenické koncily, které postupně formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše. Tyto koncily ovšem jak by se očekávalo nesvolávala církev, nýbrž císařové, což byl jen jeden z mnoha pro církev škodlivých důsledků výše zmíněné velmi úzké, vzájemně výhodné spolupráce křesťanství s pohanským prostředím. A tito císařové nejen koncily svolávali, nýbrž také spoluurčovali jejich programy, obsazení a bohužel se také často aktivně podíleli na formulování hlavních církevních dogmat. Opakujeme, že v podstatě na žádném z koncilů nebyla bohužel ani v těch nejdůležitějších teologicko-dogmatických otázkách nikdy dosažena stoprocentní shoda všech zúčastněných stran.
Z hlediska učení a dalšího směřování církve prioritního tématu Ježíšova božství byl zřejmě nejdůležitější První nikajský (nicejský) koncil, který v roce 325 svolal tzv. „křesťanský císař a světec“ Konstantin do převážně pohanského maloasijského města Nikaia. Císař, který měl na svědomí nejen desítky tisíc padlých vojáků v jím vedených bitvách, zabití mnoha významných osob působících na jeho dvoře, ale i řadu vražd ve vlastní rodině; například nechal usmrtit svého tchána, dva švagry i vlastního syna, a svoji manželku nechal udusit v horké lázni. Tento pohan a pozdější světec východní církve nejenže koncil svolal, ale s titulu svého postavení i podřízenosti církve ho i vlastně ovládal. To znamená, že se dá s čistým svědomím říci, že také i krédo vyznávající božství Žida Ježíše, které tento koncil přijal za společné závazné vyznání víry, před svým ustanovením nepochybně prošlo i schválením, možná i určitou korekturou také i tímto člověkem. V jím nastolené praxi pak jak víme, pokračovali další císařští svolávatelé následných církevních koncilů. Připomínáme, že v tomto tak teologicky prioritním ustanovení bohužel nedošlo mezi přítomnými zástupci různých křesťanských církví ke stoprocentní shodě.
V létě roku 381 svolal císař Theodosius na podporu nicejského vyznání tzv. První konstantinopolský koncil, který mimo jiné z nejdůležitějšího ustanovení tohoto koncilu o Ježíšově božství vycházel, aby ho ještě mírně poupravil a zformuloval do vlastního, v liturgii dodnes používaného tzv. Nicejsko - konstantinopolského vyznání. Po tomto koncilu by se mohlo zdát, že otázka Ježíšova božství je uzavřená a už nikdy nebude muset být znovu otevíraná.
Byl to opět císař, tentokrát Marcianus, kdo v roce 451 svolal čtvrtý ekumenický koncil do Chalkedonu v Malé Asii (z této velmi rozsáhlé, ryze pohanské oblasti stejně jako v případě koncilu v Nikaji pocházel náš zakladatel), a lze bezpečně tvrdit, že se tento císař mimo jiné také aktivně spolupodílel i na znění závazného Chalkedonského vyznání víry, které vyznává plné lidství a plné božství Ježíše jako druhé osoby Nejsvětější Trojice. Takže Ježíš, sám zbožný vyznavač jediného Boha svého židovského národa se i díky nepochybné osobní zainteresovanosti teologicky nevzdělaných, duchovně nevěrohodných světských vládců stal oficiálně a téměř už definitivně Bohem nás křesťanů až v pátém století, tedy přibližně čtyři století od jeho ukřižování římskými pohany. Kupříkladu právě Marcianus byl většinu svého života pouhým vojákem, samozřejmě bez teologické gramotnosti.
Závěrem si v této souvislosti dovolujeme vyjádřit jeden svůj názor. Naše církev v té době jako nutnou daň za státem darované bohatství a s ním spojenou moc dopouštěla, aby se vládnoucí, nedávno ještě pohanská římská garnitura spolupodílela na tak zásadních interních otázkách církevního dogmatického učení, jako je například i nesmírně prioritní otázka ohledně Ježíšova božství. V takovém případě ale pak sama svým souhlasným postojem u běžného věřícího vyvolává o určitých závěrečných ustanovení některých koncilů podle našich zkušeností spíše neklid, nejistotu a otázky, na které často raději nechce slyšet odpověď.
Ježíš se samozřejmě nemodlil k „Bohu Ježíši“, ani ho nevyznával. Modlil se ke svému nebeskému Otci, což dělá několikrát denně každý zbožný žid, a stejně tak to ale dělá každý zbožný křesťan vždy, když se modlí svoji nejznámější tzv. modlitbu Páně, tedy Otče náš. Pokud se tedy příslušník Ježíšova národa, stejně jako křesťan modlí především samostatně někde v soukromí, oslovuje Stvořitele v jednotném čísle, a tedy za sebe slovy Můj Otče, můj Bože. A přesně tak se modlil i Ježíš, přesně tak oslovoval Toho, kdo ho stvořil. Bůh je skutečným tvůrcem všeho co existuje a je Otcem každého života, protože bez Otcovy vůle by žádný život nebyl. Včetně nás lidí. Hovoříme-li tedy o Bohu, hovoříme o našem, nebo svém Otci. Modlíme-li se k Bohu, modlíme se náš Otče, nebo můj Otče. A přesně tak to dělal Ježíš jako každý zbožný Žid, a stejně tak to dělá každý křesťan. Napadne snad někoho na základě takového důvěrného, intimního oslovení Stvořitele světa považovat se tím za Jeho skutečného, fyzického syna? Za jakousi jednu Jeho část? Když někdo se zdravým rozumem zaslechne v soukromé modlitbě jiného člověka, například svého přítele, jak polohlasem říká Bože můj, můj Otče, vyvodí z toho snad, že jeho přítel tedy zákonitě musí být synem Stvořitele světa?
Mnozí naši předchůdci ve víře prokazovali svoji minimální, nebo žádnou teologickou gramotnost mimo jiné i tím, že svůj zarytý nenávistný antijudaismus odůvodňovali ve smyslu, že „nám židé zabili Boha“. K tomu jen krátce zopakujeme, že Židé nezabili ani Boha, ani Ježíše. Boha nemohli zabít, protože existuje, ale nežije, tudíž je nesmrtelný. Židé nemohli Boha zabít tím méně nám (myšleno křesťanům), protože v době, kdy Římané Ježíše ukřižovali, křesťanství neexistovalo. Římané neukřižovali Ježíše proto, že by se on sám považoval a prohlašoval za Boha, Stvořitele světa. Nic takového neexistovalo, a především; římští pohané se o Ježíšovu židovskou teologii v podstatě nezajímali, protože jí především nebyli schopni pochopit, a do vnitřních náboženských sporů Židů tedy nezasahovali. Konečně, jak už jsme naznačili, Ježíšovi bylo po nekonečných dohadech a rozepří uvnitř církve oficiálně přiznáno božství teprve více než čtyři sta roků po jeho ukřižování, a to na základě tzv. Chalkedonského vyznání, jednoho z dokumentů vydaných zmíněným Chalkedonským koncilem. Římská státní křesťanská církev výměnou za své nesmírně mocné postavení umožňovala císařům pocházejícím v pohanství přímo ovládat, oficiálně spoluovládat nejen její další směřování, řešit rozličné věroučné otázky a další zásadní existenční prvky našeho náboženství, ale bohužel se také minimálně spolupodíleli na vytváření zásadních teologických ustanovení, dogmatických nevyjímaje. Za těchto podmínek tedy bylo v průběhu uvedeného koncilu plného konfliktů, vzájemných urážek, intrikánství, herezí a vzájemné nesnášenlivosti, vyobcovávání, nesmiřitelné nenávisti a osobních útoků, vytvořen oficiální dokument; vyznání, které uznává, že Ježíš byl a zůstal Bohem. Přímým důsledkem tohoto a dalších rozporných vyhlášení tohoto koncilu, proběhlého za naprosto nedůstojných podmínek, bylo další schizma a další mezikřesťanská nenávist...
Kdyby se někdo z Ježíšova národa jen čistě teoreticky považoval a veřejně prohlašoval za boha židovského národa, považovali by ho Římané nejspíše za psychicky nemocného a nanejvýš by ho z míst, kde by se vyskytoval, rychle vyhnali. Pokud by své spoluobčany nepobuřoval, k potrestání by neměli důvod, ani zákonnou oporu. Opakujeme, že náboženské otázky židovského národa římské pohany nezajímaly, především proto, že jim nerozuměli a také proto, že měli dostatek svých vlastních pohanských „bohů“. Se vší rozhodností a bez slitování však měli zasahovat především v případech, pokud by se snad někdo ze Židů prohlásil za jejich krále. Takový přečin by byl římskou legislativou považován za vzpouru proti císaři a ta se v tehdejší římské legislativě trestala jediným možným způsobem - ukřižováním.
Naproti tomu podle židovské praxe by člověku, který by se - opět jen v rámci teorie - oficiálně a se vší rozhodností na veřejnosti prohlásil za Stvořitele a jediného smluvního Boha židovského národa, byl nejprve odpovědnými náboženskými autoritami posouzen jeho duševní stav. Pokud by byl vyhodnocen jako svéprávný a způsobilý projednání před židovským soudem, a nadále by zatvrzele trval na svém domnělém božství, s největší pravděpodobností by byl židovským soudem, tzv. malým sanhedrinem za zatvrzelé rouhání Bohu Izraele podle Zákona odsouzen k smrti, a to výhradně ukamenováním.
Ježíš, jak víme, nebyl židovskou, ale ani římskou soudní mocí nikdy obviněn a v tomto případě i odsouzen za to, že by se snad považoval a veřejně vyhlašoval jedinečným Bohem Stvořitelem, nebo snad za jeho přímého Božského potomka. Kdyby k tomu totiž prokazatelně a nepochybně mělo u kohokoli ze židovského národa dojít, zřejmě by se nedožil ani zatčení a předvedení před rabínský soud. Takový nemyslitelný čin by u příslušníků národa Boží Smlouvy nepochybně vyvolal hromadné zděšení, náboženské rozhorlení a nesmírně vášnivý i skutečně zuřivý odpor, že by zřejmě takového člověka ukamenovali sami rovnou na místě a bez jakéhokoli projednávání soudem, aby jednou provždy zabránili opakování takového bezbožného rouhání. Ovšem v žádném případě by takový provinilec nezemřel tak, že by ho jeho národ ukřižoval. Takový způsob trestu židovský Zákon neznal. Ukřižování bylo poměrně běžným a často hromadným, odstrašujícím trestem provinilců obviněných ze závažných zločinů v římském státě a v jeho okupovaných zemích.
S blížícím se závěrem dnešního zamyšlení si znovu shrneme, že křesťanství založené v průběhu druhé poloviny prvního století příslušníkem židovského národa Saulem (později Pavel) je od teologie, kterou vyznával jeho soukmenovec Ježíš, zásadně odlišná především v tom nejdůležitějším bodě. Téměř čtyři tisíciletí stará teologie Ježíšova národa učí, že je jen jeden jediný, vždy existující Bůh, který stvořil naprosto vše, co je. V žádném případě tento skutečný Bůh Stvořitel neexistuje pro člověka. Člověk rozhodně není žádným Božím majstrštykem, a je jen jedním z nekonečného množství Jeho výtvorů na světě i ve vesmíru, kterým dal rozličnou podobu dočasné existence. Stvořitel světa se podle Smlouvy se židovským národem, a podle učení Tóry rozhodně do žádného takového svého výtvoru nijak nevtěluje. O polovinu mladší vlastní teologie našeho zakladatele, jak všichni víme, oproti tomu tvrdí, že tento jeden jediný Bůh obsahuje kromě další osoby Ducha také i ještě jednu osobu, a to mužského potomka, kterým je právě tento Žid Ježíš. Z čistě politických, ne náboženských důvodů byl za čin vzpoury proti římskému císaři (Ježíš byl souzen za to, že se měl údajně označovat za Mesiáše, krále Židů, respektive tuto možnost údajně nikdy zásadním způsobem nepopřel) odsouzen zapřísáhlým nepřítelem Židů, velmi krutým římským prefektem judské provincie Ponciem Pilátem, a ukřižován římskými okupačními vojáky.
Měli bychom už jednou provždy přestat nenávistně spojovat národ Ježíše s jeho usmrcením. Autority naší církve se vždy snažili vykreslovat Židy jako bohovrahy, přestože na jeho smrti bezesporu neměli žádný přímý podíl. Ježíš nezemřel, jak nám sugestivně líčí naše učení proto, že by byl Bohem, nebo jeho Synem. Křesťanské téma Ježíšova božství v jeho době a dlouho poté ještě neexistovalo. Nezemřel ani proto, že by byl židovským národem očekávaný Spasitel tohoto národa, kterého však jeho „vlastní národ nepoznal“. Ježíš v žádném případě nezemřel z vůle Židů, ale vůlí i rukou Římanů, po kterých se naše katolická církev pro mnohé překvapivě nazývá a dokonce má název státu Ježíšových vrahů na čestném prvním místě, viz Římsko – katolická. Proč a za co Ježíš zemřel nám v prvé řadě jasně říká náš křesťanský Zákon, kupříkladu: „...upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“ Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ (Mat 27, 29, 37), nebo „...a začali ho zdravit: „Buď zdráv, židovský králi!“ (Mk 15, 18). Římané ukřižovali Ježíše za to, že jasně nevyloučil, že by se ve své zemi, kde fakticky kraloval římský císař, nepovažoval místo něho za krále Izraele on sám. Neukřižovali ho za to, že by se snad měl sám považovat, nebo dokonce veřejně prohlašovat za Stvořitele světa a vesmíru, dárce Tóry a smluvního Božího ochránce židovského národa. Na něco podobného by pochopitelně žádný věřící Žid nikdy ani nepomyslel. Římané by se možná takovému člověku při vhodné příležitosti posmívali a zesměšňovali ho, ale určitě by ho z toho důvodu nezajali a nechtěli soudit. Znovu podotýkáme, že náboženské a jiné vnitřní problémy obyvatel židovského státu je - pokud se jich přímo netýkaly - celkem logicky nezajímaly.
Židé na smrti svého soukmenovce Ježíše neměli žádný osobní zájem, protože byl zbožný, duchovně vyzrálý a řádně plnil všechny úkoly a povinnosti vyplývající z Božího učení. Navíc si musíme uvědomit, že ve skutečnosti jako potulný kazatel a náboženský aktivista byl mimo Galileu téměř neznámý (jeho veřejná nábožensky obrodná činnost ve skutečnosti trvala pouhý rok), a ve své kazatelské, léčitelské a uzdravující činnosti nebyl zdaleka ani jedinečný. Podobných moudrých, vzdělaných, duchovně vyspělých buditelů, ale bohužel také i poblouzněných samozvaných „spasitelů“ se v jeho době po Izraeli pohybovaly desítky. Nelze sice popřít, že některé významné židovské, především kněžské rody Ježíš mnohými svými názory, trefnými výroky a adresnými výtkami zřejmě opravdu znepokojoval, ale takový způsob projevu a vzájemné argumentace byl v židovském národě běžným. Především pokud šlo o náboženské otázky, které byly vždy na prvním místě.
Otázka Ježíšova božství v prvním století ještě fakticky neexistovala, a nemohla se tedy týkat ani jeho odsouzení. Neznali jí tehdy ještě ani Ježíšovo židovští soukmenovci, ani prvokřesťané, ani Římané. Pro Židy, kteří kdysi dávno se svým Bohem Stvořitelem ratifikovali Smlouvu a obdrželi od Něho ústavu svobody (Tóra), byla otázka existence jiného boha naprosto nemyslitelným a předem vyloučeným tématem. Právě v tohoto jediného Boha sinajské Smlouvy samozřejmě věřil i Ježíš. Problematika jeho údajného božství začala být pro Židy osudově aktuální až v době, kdy naši nejhorlivější křesťanští bratři začali nenávistně křičet, že „Nám křesťanům zabili Boha!“ a začali je všeobecně pronásledovat, terorizovat a nakonec decimovat.
Co se jeho případného mesiášství týkalo; mesiášem se v Izraeli vždy prohlašovalo (a dodnes prohlašuje) mnoho nejrůznějších existencí, takže Židé se k těmto osobám chovali většinou shovívavě, nebo je prostě ignorovali. Mesiáš v Ježíšově národě nikdy nebyl chápán a očekáván jako Bůh Stvořitel (v Písmu se slovo „mesiáš“ v souvislosti se spasitelem nebo s naukou o tzv. posledních věcech dokonce ani jednou nevyskytuje), nýbrž výhradně jako člověk z tohoto národa, který má například nastolit trvalý mír ve světě, sjednotit a navrátit rozptýlené Židy z diaspory, za jeho doby má podle očekávání dojít ke znovuobnovení jeruzalémského Chrámu, povede a vyhraje osvobozující války nad nepřáteli svého národa a nad zatvrzelými pohany a následně nastolí mír a prosperitu, a tak podobně. Víme, že nic z toho se za Ježíšova života nesplnilo, proto by ho jeho národ také nikdy ani za svého Mesiáše nemohl vnímat. A skutečně ho tak také nikdy nevnímal.
M.Č.