K naší nenávisti Ježíšova národa XVII.
Judaismus je výsledkem vědění,
křesťanství je výsledkem víry.
Bůh Ježíšova národa je Bohem
bez přidaných hodnot.
K jedné z mnoha příčin židovsko-křesťanského náboženského konfliktu patřilo naprosto nesmyslné a skutečně velmi prostoduché tvrzení našeho zakladatele, že Boží Zákon, který židovský národ dostal od Nejvyššího Původce světa a vesmíru, byl zrozením příslušníka židovského národa Ježíše anulován a nahrazen tzv. Zákonem křesťanským. Tedy nepřímo tvrdí, že zřejmě nedokonalý Bůh a Stvořitel vší existence vytvořil nedokonalé dílo, které nahradila pouhá Ježíšova přítomnost na světě. Něco podobného by žádného zdravého, vyrovnaného věřícího člověka nikdy nemohlo ani napadnout, natož pak takové vyjádření v naprostém rozporu s Ježíšovou osobní vírou a učením ustanovit jako pevnou součást svého vlastního učení.
Už jen tímto jediným vyjádřením nám Pavel říká to nejdůležitější, co bychom měli vědět o židovském člověku, který stojí za zrodem naší nežidovské víry. Zřejmě nevěděl, že tento Ježíš, kterého neznal a nikdy ani nespatřil, sám s nesmírnou úctou a bázní před svým Bohem do posledního písmena Jeho Zákon důsledně dodržoval. Pavel tento velmi zásadní fakt buď ani netušil, nebo ho prostě ignoroval. Každopádně se mu do svého vlastního, nového nežidovského učení nehodil, protože mu došlo, že chce-li Žida Ježíše prezentovat jako Boha, pak nedává smysl, aby všemocný Bůh a Stvořitel vší existence dodržoval svůj vlastní Zákon, který vytvořil pro lidi, a ne sám pro sebe. Ježíš však Boží Zákon bezesporu dodržoval, o čemž žádný člověk v optimální duševní kondici nemůže pochybovat. Tím ale sám vyloučil pozdější Pavlovu vlastní teologickou ideu, že Ježíš byl Bohem, autorem Zákona pro židovský národ.
Každý běžný v Boha věřící člověk však dobře ví, že cokoli pochází od tohoto věčného Tvůrce, je stejně jako On věčné. Svět, Boží Zákon, vesmír; vše je věčné a neměnné až do doby, dokud se Bůh s nimi nerozhodne naložit jinak. Hlásat cokoli jiného je zcela v příkrém rozporu se zdravým lidským rozumem, a na tom se jistě shodnou všichni v jednoho Boha věřící lidé, jejichž konfese buď Pavlovo učení nezahrnuje, nebo jakákoli podobná vyjádření o Bohu a Jeho dílech z principu svého učení jednoznačně odmítá. Tvrzení, že Boží Zákon byl nahrazen tzv. Zákonem Kristovým, je naprosto nesmyslné, a navíc vůči samotnému Ježíši nesmírně urážlivé, protože Ježíš s naším křesťanským Zákonem samozřejmě nikdy neměl, ani nemohl mít nic společného. Existuje pochopitelně celá řada důvodů proč, ale v prvé řadě především proto, že nové křesťanské náboženství se prvně začalo formovat až roky po Ježíšově smrti, který po celý svůj život věřil v Boha Židů, a žádného jiného. Modlil se k Němu, právě Jeho Zákon, tedy nenahraditelné učení Tóry nesmírně ctil a důsledně plnil, a nejenže žádný jiný zákon jako zbožný Žid samozřejmě nepřipravoval, ale stejně tak naprosto bezpochyby žádným způsobem nepřipravoval, ani nezaložil žádné nové náboženství. To nevzniklo z vůle nebo činnosti Ježíše, ale až později po jeho ukřižování následkem Pavlova odpadnutí od své víry. Jedy víry samotného Ježíše, víry jeho rodiny, učedníků i celého národa Smlouvy. S naším později vzniklým křesťanstvím tento velmi zbožný Žid samozřejmě neměl nikdy nic společného a jakákoli naše pozdější tvrzení o opaku, patří do kategorie umělého přizpůsobování historických faktů potřebám našeho učení, a s tím souvisejícím množstvím následných fabulací.
Za chvíli si uvedeme krátkou ukázku, jakým způsobem vnímají židovští věřící učení Boží Tóry, které mnozí považují za nedílnou součást existence Jeho světa i vesmíru. Takové bylo totiž učení Ježíše, o kterém, jak už jsme řekli, odpadlý Žid a pozdější autor křesťanského náboženství Pavel naprosto nelogicky a zcela protismyslně hlásal ve smyslu, že Boží Zákon, tedy nedotknutelné, posvátné učení Tóry ztratilo platnost právě Ježíšovou existencí. Je pochopitelné, že uvedené, vůči Stvořiteli a Jeho dílu nesmírně rouhavé vyjádření našeho zakladatele ve své době vyvolávalo v Ježíšově národě bouřlivé emoce, vzrušení a vášnivý, rozhořčený odpor. Pozdější vzájemná nevraživost přerostlá v nenávist mezi židovskými vyznavači Božího učení, a křesťanskými vyznavači učení Pavla, pramenila právě z těchto jeho, a mnoha dalších podobně rouhavých, vůči dílu a vůli Boha Židů odmítavých a ironizujících vyjádření ve stejném smyslu a především s nesplnitelným cílem. Tím v době našeho zakladatele byla jeho naprosto fantastická idea pokusit se nejprve jen kazatelsky přesvědčit Ježíšův národ v tom smyslu, že jeho tehdy dvoutisíciletá víra v jejich Boha Smlouvy jsou v podstatě jejich jedním velkým omylem a jediná naděje na spasení židovského národa spočívá v přijetí jeho vlastní, Pavlovy teologie. Tento jeho z pohledu židovského národa Smlouvy nesmírně naivní, přestože snad i v dobré víře míněný požadavek nám více něž stohy nejrůznějších knih a oslavných životopisů napovídá vše podstatné, co bychom o zakladateli našeho náboženství měli v prvé řadě znát.
Svým pro jeho židovské soukmenovce zjevně provokativním vyjádřením o nejposvátnějším Zákonu Stvořitele vší existence (kterého, jak už zde bylo uvedeno, za svého Boha Otce jako každý zbožný Žid vyznával i Ježíš), že učení jediného existujícího Boha nahradil Kristus, si autor tohoto svého životního omylu vysloužil od vlastního národa silné opovržení a nevratné zavržení. Náš následný téměř dvě tisíciletí existující, často doslova likvidační antijudaismus, mimo jiné i právě za to, že národ Ježíše nikdy nepřijal a s definitivní platností odsoudil Pavlovy osobní výklady jejich židovským Bohem předané nedotknutelné teologie, se bohužel stal trvalou součástí naší náboženské praxe. A to bez ohledu na skutečnost, že v našem světě existuje jen jedno jediné možné učení jednoho jediného Boha, našeho Otce. Učení, které nemá alternativu.
Nyní k avizované krátké ukázce, co - na rozdíl od našeho apoštola - pro židovský národ znamená učení Zákon jejich smluvního Boha Stvořitele. Mojžíš pod zázračným Hospodinovým působením vyvedl celý izraelský národ z egyptského otroctví a vystupuje k naslouchání Boha do ticha na vrchol hory Sinaj, pod kterou se celý národ usadil k odpočinku po nesmírně náročném putování sinajskou pouští. Hospodin mu tam mimo jiné přikazuje:
„Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich.“ (Ex 25, 8) Aby nedošlo k omylu; Bůh Stvořitel existuje samozřejmě naprosto všude a celou svojí existencí v každém atomu každého prostoru, který vytvořil, ať už je to Jeho svět nebo Jeho vesmír. Hebrejský výraz "Šechina" právě tuto všeobecnou Boží přítomnost vyjadřuje zřejmě nejvýstižněji, protože je v židovském učení velmi často užívaný. Bůh Ježíšova národa uvedeným příkazem neříká, že „začne bydlet uprostřed nich“, neboť tam jeho majestát už přebývá tisíciletí, ale slibuje tím navázání ještě niternějšího, hlubšího a zesíleného kontaktu s těmi, kdo se do zhotovení schrány podle svých možností zapojí. Jakoby řekl, že se pak mezi nimi se všemi důsledky důkladně zabydlí.
„Tuto každodenní zápalnou oběť budete přinášet u vchodu do stanu setkávání před Hospodinem po všechna vaše pokolení. Tam se s vámi budu setkávat, abych tam k tobě mluvil. Budu se tam setkávat se syny Izraele a místo bude posvěceno mou slávou. Posvětím stan setkávání a oltář; také Árona a jeho syny posvětím, aby mi sloužili jako kněží. Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem. Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země, abych přebýval uprostřed nich. Já jsem Hospodin, jejich Bůh.“ (Šemot, Ex 19, 42- 46)
Líčení kompletního popisu stvoření světa věnuje Tóra překvapivě jen jedenatřicet veršů. Když však stejný zdroj popisuje výrobu Boží Svatyně, tedy pouhé přenosné schrány z pár fošen, na popis této řemeslné práce téměř nestačí veršů ani čtyři stovky! Tímto zdánlivým nepochopitelným paradoxem dává Stvořitel světa lidem jako jejich Otec najevo, že jedním z hlavních smyslů bytí člověka na světě nemá být jeho snaha o detailní, vědecké poznání tohoto Božího veledíla, nýbrž mu naznačit, co je pro něho vůbec nejdůležitější. Tedy proč je na světě. Svět byl, je a bude i nadále existovat zcela bez ohledu na vůli, představách a činnosti lidí, kteří ho ze Stvořitelovy vůle na malou chvíli obývají. Jaký ale má pro člověka smysl? Bezpečně víme o jednom. Člověk má svého nebeského Otce především poznat a snažit se s ním navázat důvěrný, intimní komunikativní vztah podřízením své vůle vůli Jeho, a tou je plnění Jeho Zákona.
A o tomto naprosto jedinečném, nepřekonatelném Božím díle, o kterém některé výklady (midraše) jistých židovských autorit dokonce tvrdí, že základ Stvořitelova učení existoval ještě dřív, než svět, se židovský zakladatel našeho křesťanství vyjadřoval opovážlivým a navíc i velmi zmateným způsobem. Jako by mu nebyla samotným Bohem dána schopnost poznat, kdo je skutečný Hospodin, Stvořitel vší existence, a co Jeho Zákon znamená pro člověka. Ten, kdo odmítá Boží učení, odmítá jeho Autora. A právě to je případ našeho zakladatele. Od své víry odpadlý Žid Pavel odmítl Boha židovského národa, Tvůrce Smlouvy a Tóry a vytvořil nového. Skutečnost, že Boha Židů plně vyznával, poslouchal a uctíval i Žid Ježíš, našemu zakladateli ani v nejmenším nebránila v tom, aby právě tohoto Ježíše chápal jako Boha. Toho samého Boha, kterého Ježíš sám vyznával, poslouchal a uctíval...
Jinými slovy řečeno; Ježíš po celý život vyznával židovského Boha, dárce Tóry, o kterém jednoho dne začal odpadlý Žid Pavel hlásat, že Bohem, a tedy dárcem Tóry je ten samý Ježíš. Ovšem aby nebylo těchto zmatečných vyjádření málo, zároveň tvrdil, že Ježíšovou existencí na světě byl Boží Zákon, nahrazen. Připomínáme, že hovoří o Zákonu, který Ježíš naprosto nepochybně sám vyznával...Ještě jednou opakujeme, že Pavel o Ježíši hlásal, že je Bohem, který ale jak víme, je autorem Zákona pro židovský národ. Zákona, který apoštol trvale kritizoval a odsuzoval, a o kterém náš zakladatel stále a zatvrzele tvrdil, že byl nahrazen právě Ježíšem. Je nepochybné, že se apoštolova teologie těmito opakovanými vyjádřeními už natrvalo ocitla v bludném kruhu.
- „Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny . " (Řím 3, 19)
„Hřích už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.“ (Řím 6, 14)
„Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.“ Gal 2, 16)
„Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti.“ (Řím 7, 5)
„Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.“ (Kor 9, 21)
„Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem .“ (Gal 2, 19)
„Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.“ (Gal 5, 18)
I kdybychom o Pavlovi nevěděli vůbec nic, a důkladně se zamysleli jen nad těmito několika vyjádřeními o Božím učení, které mnozí židovští učenci pokládají za nedílnou součást stvořeného světa a vesmíru, k poznání náboženského profilu původního autora křesťanské nauky by nám to mělo stačit.
Bohem vytvořené a lidem darované učení Zákona, tedy určitý „Boží manuál ke smysluplnému životu člověka na tomto světě“, v tomto konkrétním případě čtyři stovky veršů o příkazu a výrobě tzv. Božího příbytku, se pro každého osloveného židovského člověka stalo prestižní záležitostí. Pokud Boha jako svého Otce Židé poslechnou, a Svatyni podle Jeho přesných pokynů přes všechny nesnáze skutečně zhotoví, vůbec to neznamená, že Stvořitel svojí všudypřítomnou existenci v celém vesmíru náhle přenese exkluzivně do tohoto malého dřevěného prostoru, vyrobeného židovským tesařem. Splněním jeho příkazu se s ještě větším vlivem své přítomnosti zabydlí, usadí v srdci těch, kteří Jeho vůli splnili a příbytek vystavěli. Tedy v židovském národě, ve kterém se později narodil a žil Ježíš. „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich.“ (Ex 25, 8) Který jiný národ, víra, nebo náboženství na světě dostalo do |Boha stejný příslib?
Toto bylo, a dodnes je učení, které jako každý zbožný Žid po celý svůj krátký život studoval a dodržoval i Ježíš. Stvořitel totiž dává najevo svou vůli v tomto smyslu: „Plňte důsledně příkazy, uvedené v mém Zákoně, a poznáte to, co nikdy nepoznají lidé, kteří můj Zákon odmítají.“ Apostata Pavel o tomto učení však naprosto protismyslně ve svých listech psal a také hlásal, že bylo jako zastaralé překonáno a nahrazeno, a to dokonce právě Ježíšovou existencí na světě! Existencí toho, který Zákon Otce židovského národa s takovou úctou a důsledností plnil. Náš zakladatel Zákon odmítal a proto nikdy nepoznal svůj omyl.
Ničím a nikým nenahraditelný jediný existující Zákon Boha židovského národa je trvale platný až do posledních dní konce světa. Bůh ho dal Izraelskému národu jako jedinému na světě dřív, než mu dal zemi. Jakékoli pokusy o manipulaci s tímto unikátním Svatým odkazem, a dětinské snahy o jeho doplnění, zpochybňování, přepisování a překrucování jeho obsahu, znevažování významu, autorství a dopadu, jsou vedeny především naší marnou a naivní snahou vyrovnat se Božímu majestátu a kriticky hodnotit Jeho dílo tam, kde se nám nelíbí, nebo kde od nás vyžaduje poslušnost, věrnost, úsilí, námahu a oběti. Zapomněli jsme, jak dopadli první lidé v Edenu? Jak v Babylóně? Porovnáme-li oba Zákony jen podle rozsahu textu, zjistíme, že na rozdíl od Zákona Božího, náš pozdější křesťanský Zákon svým obsahem tvoří přibližně jen jeho třetinu. Naše křesťanství, stejně jako kdokoli a cokoli na tomto světě nikdy nemůže tuto písemnou reprodukci Boží vůle ničím nahradit, ani napodobit. Jako existuje jen jeden jediný Bůh, který stvořil svět, a kterého vyznával Ježíš, tak pro tento svět samozřejmě existuje jen jeden jediný Boží Zákon, který tento Ježíš učil a plnil. Jakékoli další, vlastní posvátné knihy nejrůznějších nežidovských náboženství sice většinou mají velmi příznivý vliv na lidi a způsob jejich života, ale jsou vždy a pouze lidskými díly, přestože v mnoha případech v nich nalezneme jasnou inspiraci na židovský Zákon. V některých případech pak vidíme pokusy o přímé navázání na něj, a dokonce jsme sami očitými svědky nebo účastníky vzpoury člověka proti Stvořiteli v jeho marném úsilí Boží Zákon nahradit svým vlastním zákonem. Ostatní, světské zákony vytvořené lidmi mají ve světovém řádu svoji nepopiratelnou a nenahraditelnou hodnotu a je nutno se jimi důsledně řídit, aby na Božím světě nevládla anarchie. Snad všechny tyto zákony mají naštěstí více či méně evidentní inspiraci v téměř čtyři tisíce roků existujícím Zákoně Božím, Zákoně Ježíšova národa a Zákoně samotného Ježíše.
Na přání jednoho z našich čtenářů ještě malá zmínka k titulu Kristus, který židovskému náboženskému aktivistovi a obroditeli duchovního života Židů Ježíšovi jako vůbec první člověk přidal ke jménu (a nebo rovnou místo jména) opět - náš zakladatel Pavel. Řecké slovo Kristus se rovná v původním židovském učení Tóry slovu mašiach. Toto slovo ale není ani jméno, ani příjmení, a v židovství nikdy nebylo jakkoli spojované s jejich člověkem Ježíšem. V učení Tóry toto slovo v širokém smyslu znamená pomazaný, mimo jiné v souvislosti například s králem, prorokem, nebo významným knězem. Součástí slavnostního uvedení do takové hodnosti, nebo přidělení funkce bylo i slavnostní pomazání hlavy vzácným olejem. V době eschatologického očekávání příchodu židovského mesiáše, tedy velmi významného člověka (v žádném případě ne nějakého boha!) ze židovského národa se galilejský řemeslník Ježíš nechal inspirovat potulným kazatelstvím svého asketického bratrance Jana. Zanechal své tesařské živnosti a začal cestovat po Galileji a hlásat potřebu duchovní obrody svého národa před brzy očekávaným koncem světa a s ním spojeným příchodem Mesiáše. Od toho se v židovském národě očekával například návrat všech Židů z diaspory zpět do země Izrael, dále obnovení jeruzalémského Chrámu, nastolení věčného míru v požehnané zemi, mesiášský král se ujme vlády, národy světa poznají jediného existujícího Boha Stvořitele, a tak dále. Ani jedna z očekávaných událostí se za života Ježíše nestala, takže z pohledu příslušníků jeho národa mu dodatečně připisovat mesiášství v žádném případě nelze. Ani sám Ježíš se ve skutečnosti za Mesiáše nikdy nepovažoval.
Zakladatel křesťanství Pavel po svém objevení Ježíšovy (do té doby dosud jemu neznámé) existence, a po vzniku jeho osobní víry v Ježíšovo božství, začal chybně spojovat jeho jméno právě s titulem mašiach, neboli christós. Chybně mimo jiné i proto, že v Ježíši začal vidět Boha, a v takovém případě už ale v něm nemohl zároveň vidět Mesiáše židovského národa. Jedno vylučuje druhé. Buď byl Ježíš Bohem, který stvořil veškeré jsoucno, nebo byl Mesiášem. V takovém případě by ale zase nebyl Bohem Stvořitelem. Bůh Smlouvy se židovským národem totiž nikdy neavizoval nic podobného, jako svůj příchod na zemi ať už v průběhu existence světa, nebo na jeho konci. A jak už jsme řekli, Ježíš z hlediska očekávání židovského národa nebyl ani jejich Mesiášem, protože za jeho života se nestal ani jeden jediný uvedený skutek, který měl vykonat. Také i v tomto bodě tedy Pavlova vlastní nauka očividně vázne.
Jeho náboženství je bohužel neoddělitelně spjato s tendenčním, jednoznačně lživým tvrzením, že Ježíše ukřižovali Židé, a na tomto zásadním a osudovém pokřivení skutečnosti je vybudována naše dvou tisíciletá křesťanská nenávist národa, kterému bychom však měli být vděční mimo jiné i za to, že zrodil Ježíše, jehož chápeme jako Boha. Bez židovského národa, u kterého jsme se především ve středověku opakovanými vražednými aktivitami snažili v podstatě o jeho genocidu, bychom neměli ústřední postavu našeho náboženství Žida Ježíše. Bez Žida Saula by se nikdo nikdy nedozvěděl jeho vlastní přesvědčení, že židovský putující náboženský aktivista a buditel Ježíš je Synem Boha Stvořitele světa a vesmíru, o kterém oficiální učení naší katolické církve učí, že je zároveň sám tímto Bohem Stvořitelem. Bez našeho židovského zakladatele bychom tedy ani nepoznali svého Boha, který stvořil svět a vesmír a který pocházel ze židovského národa. Ovšem Ježíš, kterého naše náboženství vyznává jako Boha Stvořitele, jako příslušník židovského národa za svého Boha zcela jednoznačně sám vyznával Boha Smlouvy se židovským národem, Boha sinajského zjevení a Boha dárce Zákona. Toho Zákona, který Ježíš jednoznačně plnil, ale Pavel zarytě odmítal. Ježíšovu skutečnou víru totiž nikdy nepoznal, proto jí bohužel také nikdy nemohl plně pochopit.