K naší nenávisti Ježíšova národa XX.
Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka,
opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“
(Jer, 17, 5)
„Ve své zemi si nebudete dělat bůžky, ani si nevztyčíte tesanou sochu nebo
posvátný sloup, ani nepostavíte přitesaný kámen, jimž byste se klaněli.
Já jsem Hospodin, váš Bůh.“
(3.Moj, 26, 1)
Ježíšova židovská víra v jediného existujícího Boha se svojí podstatou naplňuje především nepřetržitým celoživotním studiem a důsledným plněním Boží vůle v podobě příkazů a pokynů obsažených v Tóře, a v jejích následných výkladech od nejvyšších náboženských učenců. Je pochopitelné, že v tomto Bohem daném učení, ani v jiném navazujícím, Ježíš v žádném smyslu, proroctví, náznaku a podobně ve skutečnosti nikde nefiguruje, přestože v pozdějších stoletích po zrodu křesťanství se mnohé naše křesťanské autority snažily na nejrůznějších úryvcích z Tóry a především na textech proroků Ježíše dokázat. Z hlediska časového limitu i obsahového zaměření se tématem našeho úsilí o dokazování údajného Ježíšova mesiášství a Božství nebo Božího synovství z posvátných textů Ježíšova národa dnes zabývat nebudeme. Jako téma k zamyšlení tedy alespoň uvedeme, že texty kupříkladu proroků Izajáše, Jeremiáše a další, (na jejichž některých úryvcích a zvlášť pak z kontextu vytrženích vyjádřeních někteří křesťanští vzdělanci kvůli upevnění kolísající popularity a autority církve a jejího učení "dokazovali" Ježíše jako Krista Boha, jeho mesiášství, božství a tak dále, a potvrzovali tak správnost existence nového křesťanství) naprosto jednoznačně hovořily o Ježíšově národu!!! Máme o tom desítky jasných a srozumitelných, logicky podpořených, a pro někoho zřejmě překvapivých důkazů a jednou se o ně s radostí podělíme. V tuto chvíli musí stačit pouhé konstatování, že Bůh Stvořitel světa po uzavření sinajské Smlouvy s národem Ježíše začal o tomto národu téměř výhradně hovořit jako o Svém synovi a stejně ho tak i nazývat. Židé na oplátku hovořili o Stvořiteli světa a svém smluvním Bohu jako o svém Otci. Co z toho zákonitě vyplývá, by mělo být každému z nás jasné...Bůh je Otec každého Žida, nejen Ježíše.
Hlavní problém této zbytečné a marné snahy byl ze strany prvocírkve zvlášť ve velmi povrchní, nebo téměř žádné znalosti historie židovského národa, znalosti jejich Boha, a také původního hebrejského jazyka. Stejně tak i v tradičně nedostatečných základních vědomostech o tehdy již dvě tisíciletí existující náboženské praxi židovského národa vzniklé na základě jejich jedinečné Smlouvy se Stvořitelem světa. Tato neznalost se kromě dalších aspektů dá vysvětlit i tím, že my pozdější křesťané především nejsme národ, což je z hlediska tradičního náboženského uvědomění velmi zásadní fakt, a dále skutečnost, že naše náboženství se sice do své prvotní podoby dotvořilo v židovské monoteistické zemi, ale uchytilo se až v ryze pohanských oblastech Malé Asie, odkud pocházel náš zakladatel. V oblastech, kde bylo křesťanství jen velmi postupně, a často také za nesmírných osobních obětech jeho tvůrce přijímáno, byl velmi rozšířen polyteismus, tedy praktické vyznávání skoro čtyř desítek nejrůznějších Bohů a spolu s ním spojené vykonávání velkého množství rozličných kultů a obřadů.
O mytologii pohanského Řecka existuje široké množství zajímavého materiálu a snadno dostupných informací. V souvislosti s tématem dnešního zamyšlení nás zaujme především fakt, že pradávnou lidskou fantazií stvořený Zeus, nejvyšší bůh řecké mytologie s mnoha lidskými vlastnostmi, bájná postava nebeského božstva, jehož smyšlený příběh zakladatel našeho křesťanství zcela nepochybně dobře znal, měl mít jako božský otec také své božské potomky, dcery i syny. Dokážeme si živě představit, jak po svém evangelizačním fiasku mezi Ježíšovým národem právě do této své důvěrně známé domoviny, do pohanské bašty Malé Asie s desítkami vyznávaných mýtických bohů s nejrozličnějšími bájnými osudy se zakladatel křesťanství vrací, aby těmto pohanům představil jiného nejvyššího Boha, který také má svého božského syna, ale dohromady tvoří jediného Boha, tedy dva bohové v jednom, později pak k nim přibyl třetí bůh - duch. A co je velmi důležité; místním polyteistům tvrdil, že výhradně jeho tento všemocný bůh v roli svého jediného syna oslovil a pověřil jeho propagací „po celém světě“.
Pavel se pohanským posluchačům jistě ani náznakem nezmínil o tom, že jedna část (termín „božská osoba“ pro každou ze tří částí tohoto boha pochází od křesťanského spisovatele Tertulliana až ze druhého století, pozdějšího apostaty od církve a jejího učení), tohoto boha, údajný božský syn Ježíš, který měl apoštola oslovit, ve skutečnosti pocházel ze židovského národa, a v Izraelské zemi také ještě docela nedávno žil jako obyčejný zbožný člověk. Mezi evangelizační témata našeho zakladatele jistě nepatřila ani skutečnost, že tento Žid po celý svůj život aktivně vyznával výhradně víru v jednoho jediného vždy existujícího a tedy nesmrtelného Boha Stvořitele světa, který pochopitelně nikdy neměl žádné potomky, ani žádnou boží rodinu. Pavel evidentně nikdy těmto dosavadním aktivním polyteistům ani nevyprávěl, že se tento údajný bůh syn Ježíš jako zbožný Žid pochopitelně nikdy ani slůvkem před nikým nezmínil, že by snad měl on sám být tím vždy existujícím Stvořitelem světa a vesmíru, ke kterému se po celý život modlil. Nepochybně jim ani nesvěřil, že ten, kterého jim přišel zvěstovat jako boha, se sám po celý život modlil ke všemohoucímu Bohu svého národa stejně, jako to po celý svůj život dělá každý zbožný Žid. To znamená jako ke svému vlastnímu Otci! Pokud tedy veřejně oslovoval Boha smlouvy se židovským národem stejně jako každý jiný Žid v přeneseném smyslu slovy „můj Otče“, chtěl tím i on vyjádřit svůj niterně důvěrný vztah k tomu, bez jehož vůle by se žádný člověk na světě nikdy nenarodil. Takový vztah ke svému Stvořiteli by měl mít každý člověk na světě, ale nic na světě ho nemůže opravňovat k přesvědčení, že díky svému důvěrnému vztahu ke Stvořiteli světa je on sám skutečným božím synem. V takovém případě by musel být svět ideálních bezhříšných „božích synů“ plný, a v takovém světě by jistě nechtěl žít nikdo.
Pavel zřejmě pohany učil v tom smyslu, že tento vždy existující bůh (kterého on sám, i vyznavači jeho nového náboženství chápali jako slavnostně pomazaného krále) jako Kristus, stvořil svět s lidmi a vesmír, a na rozdíl od některých zlých a krutých maloasijských bohů a bohyň je to Bůh dobrý. Nezabíjí, nemstí se, není prchlivý ani zuřivý, miluje lidi, pomáhá jim, odpouští, je laskavý, chápající a každý, kdo v něho uvěří, nikdy nezemře. Lid, který stvořil, dokonce miluje natolik, že jednu svojí božskou osobu, tedy boha v bohu nechá zlými lidmi, kteří se jmenují Židé, zabít, aby tímto obětováním jedné své božské osoby usmířil hněv druhé své osoby nad lidskou hříšností a neposlušností. Každý, kdo uvěří Pavlovi a jeho slibům, přijde do nebe. Řekl mu to ve snu jeho bůh.
Přibližně taková byla zřejmě úplně nejzákladnější Pavlova nesmírně zapálená argumentace ve prospěch svého nového nežidovského náboženství, které je v podstatě jakousi symbiózou monoteistického a polyteistického vyznání, vhodnou vlastně pro každého, jak byl přesvědčený. Každý si v jeho novém náboženství mohl nalézt „to své“. Ježíšovo Židé, pokud by na takovou víru přistoupili, jak Pavel původně doufal, by si tam nalezli jediného boha, který jejich národ vždy vyznával, pohané by tam zase objevili podle své prastaré náboženské praxe bohů více, přestože existující v bohu jediném.
Je logické, že na rozdíl od jediného skutečného monoteistického náboženství, které vyznával Ježíš, jeho rodina, učedníci a vůbec všichni lidé, se kterými se denně setkával, musela být některým pohanům Pavlova nabídka své vlastní náboženské formy nepoměrně příznivější a lákavější, než jejich dosavadní praktikování jejich pohanské řecké mytologie se svými desítkami bohů a jejich potomků, či nejrůznějších hierarchicky nižších polobožských pomocníků. Praktické pohanství plné bájných bohů, násilí, obětí, bojů, sadistické krutosti, věštění, smyšlených válek, zabíjení a mrzačení konkurenčních Bohů, nenávisti, zla, intrik, mnohoženství, nemanželských dětí, pekelných vládců a podobně. Jestliže tedy těmto vyznavačům a jejich dosavadním zvyklostem a praxi náš zakladatel přizpůsobil své vlastní náboženství (na jehož výsledné podobě zřejmě pracoval tři roky v jemu známém a příznivém pohanském ústraní), založené na lásce, radosti, milosti a věčném životě v nebi v blízkosti boha stvořitele světa tak, že život každého člověka, který ať už se proviní jakkoli a čímkoli, skončí pod podmínkou přijetí jeho víry vždy happyendem, není postupné přijímání a pozdější rozmach Pavlových teologických vizí mezi dosavadními řeckými a dalšími polyteisty nijak překvapující, nebo snad dokonce „zázračný“. Přispěl k tomu mimo řadu jiných dalších také i jeden, jen zdánlivě úsměvný fakt. Všechny národy na celém světě bez ohledu na své vyznání, zaměření a podobně, jsou z vůle svého Stvořitele povinné přísně dodržovat sedm naprosto základních tzv. Sedm noachidských přikázání. Žid Ježíš a jeho národ však musel (a samozřejmě až do konce světa musí) dodržovat celkem 613 (!) přikázání, tedy o 606 Božích zákonů více, než nežidé. Nemáme naprosto žádnou pochybnost o tom, že i tento velmi důležitý fakt pro možný příklon maloasijských pohanů k nežidovskému křesťanství byl "třešničkou na dortu" v Pavlově argumentaci pro jeho novou víru v nového Boha.
Na poměrně rychlém rozvoji nového náboženství měly vedle Pavlovo neutuchající evangelizační aktivity logicky také bezesporu i vlivy sociální, a naprosto zásadním způsobem politická situace, která nastala po zboření Židovského Chrámu a po nesmírně krutém potlačení následných židovských vzpour a nepokojů Římany.
Pavlova teologicky unikátní, pro víru židovského národa však naprosto nepřijatelná, fantastická náboženská vize více bohů existujících svým vlastním autonomním božstvím v jediném bohu, jak už jsme řekli, byla svojí formou velmi promyšleně určena v podstatě každému. Dosavadním židovským vyznavačům jediného existujícího Boha Stvořitele jako byl Ježíš, zdánlivě na první pohled nabízela monoteismus jen s malou úpravou počtu bohů. Pro pohanské polyteisty Malé Asie znamenala Pavlova nabídka další, jakousi inovovanou polyteistickou víru. Zdánlivě sice víru v jediného boha, ale ve skutečnosti se tento bůh skládal se ještě ze svého syna, a možná že v té době už i z dalšího boha, a to ducha. Tedy jim tak dobře známá víra ve více bohů. Znovu opakujeme, že o vlastní pozemské náboženské praxi prezentovaného božího syna, tedy o jeho nepochybné židovské víře v jednoho jediného existujícího Stvořitele, ze strany našeho zakladatele zcela jistě nikdy nepadla žádná zmínka. Ježíšova nezlomná víra ve smluvního Boha svého židovského národa byla pro Pavlovu evangelizaci zásadním problémem, protože pod tímto faktem jeho nesmírně obětavá, a neutuchající aktivita ve prospěch svého nového náboženství ztrácela svůj význam. Hlásat a na základě svého snění vyznávat neznámého zbožného židovského řemeslníka jako preexistujícího Boha, všemocného Tvůrce celého světa, a to navzdory skutečnosti, že ho neznal, téměř nic o něm nevěděl, a nikdy ho ani nespatřil, vyžadovalo od našeho zakladatele nesmírné sebevědomí a stejnou odvahu. Obojí získal až ve svém snu na poušti, který prezentoval jako poslání od Boha.
Pavel jako zakladatel naší víry se nám sám představuje jen velmi obecně a sporadicky. Hovořit a psát o svém životě - alespoň z důvodu obhájit svoji historiky velmi zpochybňovanou kvalifikaci pro založení nového náboženství - se mu jak sami vidíme z jeho dopisů (snad mimo Galatským), zřejmě z dobrých důvodů příliš nechtělo, a na líčení především období svého života před svým snovým zážitkem je proto velmi skoupý. Navíc některá jeho jednotlivá mlhavá tvrzení vztahující se k této době jsou mnohdy považovaná za velmi problematická, za literární fikci, nebo za zavádějící (např. jím udávané, ale podle některých indicií zcela nereálné studium u největší postavy náboženského judaismu té doby Gamaliela v Jeruzalémě, a další…). Vyvstala tedy nutnost tento deficit urychleně napravit a doplnit reálněji znějícími informacemi. Tohoto úkolu se ujal zřejmě z pověření určitých autorit vznikající církve neznámý autor tzv. Lukášova evangelia, který sepsal tzv. Skutky apoštolů, kde je Pavel a jeho misionářská činnost jak sami vidíme, nesmírně vyzdvihovaná a glorifikovaná. Jejich autor však ve svém díle v některých líčeních projevuje nepříliš dokonalou, spíše povrchní znalost okolností Pavlovy nesmírně rozsáhlé evangelizační činnosti, a v některých případech se proto obě díla od sebe podstatně liší. Tohoto nedostatku si zřejmě církev brzy uvědomila, a proto v návaznosti na postupný rozmach jeho náboženství začala o něm přijímat, zpracovávat a doplňovat i různé jiné zprávy a zmínky, samozřejmě nejrůznější relevance a důvěryhodnosti.
Zásadní otázka z hlediska národa, který jako jediný na světě en bloc uzavřel a ratifikoval s Bohem Smlouvu a obdržel za to věčný Boží Zákon zní, z jakého důvodu by se měl jejich Stvořitel světa a celého vesmíru zjevovat do té doby vcelku bezvýznamnému, neznámému příslušníkovi židovského národa, aby právě jemu popřel sám sebe a vše, co kdy v minulosti v průběhu dvou tisíciletí jeho národu různými způsoby sdělil a co pro něj vykonal. Snad aby kromě sebe Věčný Bůh popřel i své učení, své nároky, požadavky a příkazy národu, který si zvolil ke zvláštní, často velmi náročné službě? Proto, aby tento vždy existující Stvořitel z celého židovského národa právě problematickému, živelnému a nevěrohodnému, nestálému a nezkrotnými emocemi a vlastními fantaziemi překypujícímu Pavlovi sdělil, že všechno, co se s Jeho Boží vůlí a požehnáním v průběhu dvou tisíciletí událo se židovským národem, byla jen bezvýznamná epizoda? Krutý žert na „jen jako vyvoleném“ židovském národě, který se však Bohu zcela vymkl z kontroly? Považuje snad někdo z nás učení našeho Stvořitele o své jedinečnosti za lživé, a učení jednoho židovského odpadlíka od své víry za pravdivé?
Zdůrazňujeme, že Pavlem vytvořené křesťanství i navzdory jeho nesmírně obětavé evangelizační činnosti logicky nikdy nemohlo být židovským národem přijato. Počáteční snaha našeho zakladatele o přijetí jeho vlastní vize o židovském soukmenovci Ježíšovi jako o preexistujícím Bohu, který stvořil svět i vesmír, a který předal svému vyvolenému národu své učení - Tóru, byla ukázkovým příkladem jeho naivity. Apoštol na vytvoření a první pokusnou veřejnou prezentaci svého vlastního nežidovského náboženství potřeboval více než tři roky, a zřejmě se už nikdy nedozvíme pro nás osobně z teologického hlediska naprosto zásadní otázku, co tu dobu dělal kdesi v pohanské Arábii a následně pak ještě v Damašku. Tam se podle svých slov odebral po svém snovém prožitku, kdy údajně „spatřil Krista“, tedy Žida Ježíše prý jako Syna Stvořitele světa, o kterém však do té doby s největší pravděpodobností ani nevěděl, že vůbec existoval. Jinak by se o své známosti Ježíše velmi rád a často ve svých dopisech pohanům zmiňoval.
Pavlovo velmi obecné, překvapivě strohé, spíše informativní a jen mlhavé sdělení (Gal 1, 14-18), co dělal po tomto svém snovém prožitku, může být pro mnohé věřící nečekané a především velmi zarážející. Podle našeho mínění však „mlží“ z toho důvodu, že pokud nechtěl svůj evangelizační záměr hned v zárodku sám ohrozit, napsat pravdu o své činnosti prostě nešlo. Věříme, že v případě, že by se například někde v knihovně, nebo archivu nalezly a následně zveřejnily nějaké objektivní údaje o jeho skutečné činnosti především v období roků „vzniku a ladění“ svého nového náboženství, tedy mezi svým údajným viděním na poušti a začátkem jeho veřejné činnosti, došlo by v církevním učení v určitém směru zcela jistě k poměrně výrazným korekturám a dokonce možná i k daleko závažnějším rozhodnutím, jaké církev ve své minulosti už několikrát zažila. Máme určitou představu, čeho by se takové "teologické korektury" týkaly a jak by potom naše katolické křesťanství zřejmě vypadalo. Proto už nyní, s předstihem naše zaměření nazýváme interně jako Ježíš apoštola Pavla a faktický Ježíš židovského národa.
Hned zpočátku uvedeného úryvku Pavel znovu pouští z uzdy svojí živelnou představivost a mnohá svá tajná přání a představy opět vydává za skutečnost. Poukazuje na svoji domnělou mimořádnost a dokonce údajnou, ale téměř stoprocentně vyloučenou vyvolenost Bohem Stvořitelem světa ke svému misijnímu poslání. Snaží se o to především z potřeby získat odpovídající, zatím ale chybějící autoritu, a dále kvůli vytvoření zdání své teologické vyspělosti dané Bohem. Svoji údajnou Boží vyvolenost k evangelizaci vyvodil výhradně ze svého stejně údajného snu, což samo o sobě osobně za odpovídající kvalifikaci pro založení nového náboženství pokřtěných rozhodně nepovažujeme. Své adresáty v pohanském prostředí, a po mnoha letech také i zbývající Ježíšovy apoštoly v Jeruzalémě se nesmírně vytrvale snažil přesvědčovat, že on jako jediný ve svém vidění spatřil nanebevzatého Syna Stvořitele světa a obdržel od něho zvláštní pověření. Byl údajně poslední, komu se Ježíš ukázal, a to znamená jediné: že právě jeho si Kristus považuje nejvíce. V církvi mu prý tedy patří vůdčí úloha. Jak sami vidíme, s naším zakladatelem byla rozumná, reálná a věcně vedená komunikace buď krajně obtížná, nebo vyloučená.
Skutečný, jediný existující smluvní Bůh Ježíšova národa svým Židům nejenže nikdy nezjevil nic podobného, ale právě naopak s krajním důrazem trval na své výhradní absolutní jedinosti. O tom nás opakovaně ubezpečuje celé Boží učení předané Ježíšovu národu a nesčetné citace Božích vyjádření vyjevené Mojžíšovi. Ovšem Pavel tuto Boží jedinečnost svým učením zcela ignoroval, a z logicky jedné jedinečnosti vytvořil nejprve dvě a posléze už tři.
O tom, že si právě jeho měl ještě před svým narozením vyvolit a následně povolat Všemohoucí Stvořitel světa a vesmíru, píše Pavel naprosto nedůvěryhodným, a neuvěřitelně lakonickým, čistě oznamovacím způsobem, jakým by se možná někomu zmínil, že na cestě potkal souseda. Byl si vůbec vědom, co vlastně Galaťanům sděluje? Skutečně až tolik mnoho tyto pohany podceňoval? Už jen tento fakt nám sám o sobě stačí k vytvoření obrázku, jakým náš zakladatel pojímá jedinečnou Boží existenci. Jindy velmi často až rušivě expresivním způsobem se vyjadřující Pavel najednou líčí svoje údajné vyvolení Stvořitelem světa stoickým, a flegmaticky oznamovacím způsobem, jakoby se vlastně nic důležitého nestalo, a proto toto jeho sdělení osobně přijímáme úplně stejným způsobem. Pavel dokonce okamžitě na základě svého snu už po probuzení ví, proč si ho Stvořitel světa vyvolil; aby radostnou zvěst o něm nesl všem národům, jinými slovy, aby založil naše náboženství v čele s údajným synem jedinečného Boha židovského národa.
Pokračování listu nám o věrohodnosti jeho slov o svém údajném vyvolení za tímto účelem naznačuje ještě víc. Vypráví, že prý svůj sen raději nikomu neřekl, a tedy nesvěřil se s ním - jistě z dobrých důvodů - ani jedinému člověku. V této souvislosti připomínáme, co se stalo s Ježíšovým izraelským národem v počtu šesti set tisíc dospělých mužů, a navíc statisíců přítomných žen a dětí, a jakým způsobem Židé pod horou Sinaj reagovali, když se jim samozřejmě nepřímo zjevil věčný a neviditelný Bůh. Naproti tomu Pavel o svém zdánlivém vlastním prožitku, kdy se jemu osobně, a bez jediného svědka měl zjevit Bůh, hovoří (na rozdíl od jiných, naprosto banálních situací) naprosto klidně a nevzrušeně. Už jen čistě oznamovacím způsobem, kterým náš zakladatel zážitek ze svého snu popisuje, v nás zákonitě vyvolává oprávněné pochyby o jeho existenci. Jindy, často při vyprávění zcela nepodstatných a banálních informací přespříliš, až velmi rušivě emotivní Pavel najednou téměř mlčí, jakoby jeho údajné pověření Stvořitelem světa bylo něco samozřejmého, a vzhledem k jeho zřejmě až v nebi proslavené mimořádnosti, zcela rutinního. Prostě: „Mluvil jsem s bohem – a co má být?“
„Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny. (Gal 1, 18) Pavel jak vidíme, po svých adresátech evidentně očekává, že přijmou jako něco zcela běžného jeho líčení, že se mu zjeví Stvořitel světa, naučí ho celou novou převratnou teologii a on sám o nepovažuje za vhodné o tomto údajném setkání ještě celé tři roky (!) nikomu říci ani slovo (!). Ještě stále o jeho slovech nepochybujeme? Nemusíme dlouze přemýšlet, proč se svým zážitkem se nesvěřil žádnému jinému člověku. Odpověď se nabízí sama. Zjevně ještě neměl odvahu před pravověrnými Ježíšovými učedníky, zanícenými vyznavači skutečného Boha jejich národa a Jeho učení, kteří po smrti svého rabbiho zůstali ve městě, uvést svůj sen a přesvědčit je o své údajné boží vyvolenosti k založení naprosto nového, ryze nežidovského náboženství, o kterém jejich Ježíš neměl za svého života ani to nejmenší tušení. Vždyť jediný skutečný Bůh se lidem fakticky zjevil jen jednou jedinkrát za celou dobu existence svého světa, a to na Sinaji před celým izraelským národem. Pak dvě tisíciletí zůstane Bůh skrytý, a zjeví se prý znovu, tentokrát však jen jednomu jedinému a navíc po lidské i duchovní stránce velmi problematickému. člověku. Tomu, který po druhých lidech, a dokonce i po Ježíšových apoštolech, tedy přímých svědcích jeho života tři roky po tomto snovém prožitku vehementně požaduje, aby jeho příběhu ze snu uvěřili jako skutečnosti.
„Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku. Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma “
„Potom jsem se po čtrnácti letech (!) znovu vypravil do Jeruzaléma spolu s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. Šel jsem tam na Boží pokyn a těm, kteří jsou ve zvláštní vážnosti, jsem v soukromí předložil evangelium, které zvěstuji pohanům, aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo nadarmo.“
Pavel po svém prezentovaném spatření všemohoucího Boha, který ho prý navíc pověřil zcela mimořádným posláním, odchází do pohanské Arábie, a následně do stejně pohanského Damašku. Co dělal mezi pohany celé dlouhé tři roky, než se vrátil zpět domů, aby hlásal Krista? Jsme si všichni naprosto jisti, že jeho nové náboženství není v žádném případě jeho vztahem s pohanstvím do určité míry ovlivněno?
Znamenalo snad pro něj jeho údajné mystické setkání s preexistujícím Bohem pouhou epizodu, o které není potřeba vést velkých řečí, nebo prostě žádné neexistovalo a proto k líčení svého údajného vyvolení, zjevení a pověření Stvořitelem světa přistupuje takovým způsobem? Konečně, vždyť mu vůbec nešlo hovořit o skutečném Bohu celého židovského národa, kterého vyznával a ve kterého věřil samozřejmě i Ježíš, jeho učedníci i celá jeho rodina. Tam už totiž bylo židovskými učenci řečeno vše podstatné, co od svého jediného Boha mohli kdy získat. Pavlovi ale šlo o transponování skutečného Božství jediného skutečně existujícího Boha Stvořitele světa a vesmíru na člověka jako na Boha. Proto o skutečném jediném Bohu izraelského národa hovoří jaksi nezúčastněně, protože jeho Bůh má syna, a tím je právě Bůh Ježíš. Co na tom, že tento Ježíš sám vyznával Boha jiného, Boha Stvořitele vší existence, Boha neživého, nesmrtelného, všemocného, vždy existujícího, Boha Smlouvy s jeho národem? Boha, jehož věčná existence probíhá na zcela jiných principech, než těch, které dal člověku, a tyto dva principy jsou vzájemně naprosto neslučitelné?
Do doby, než židovský národ zrodil Pavla, smluvní Bůh tohoto národa a dárce věčného Zákona „zřejmě nevěděl, že má syna“, protože do té doby o něm nikdo nikdy nic podobného nepronesl. Tím spíše On sám o sobě, když tuto skutečnost tak dlouho úspěšně před svým vyvoleným národem skrýval a důrazně trval na pravém opaku, tedy své naprosté jedinečnosti. Ježíšův zbožný národ tedy zřejmě čekal dva tisíce roků až se narodí člověk, který jim vysvětlí, kdo vlastně je jejich Bůh ve skutečnosti, a s kým to tedy Židé svoji Smlouvu na Sinaji uzavřeli.
Pokud náš zakladatel vnímal sám sebe tímto prizmatem, pak je zcela logické, že byl tím kým byl, a jednal tak, jak jednal. Tímto konstatováním v žádném případě nechceme říci, že to nebyl dobrý člověk, který nejednal podle své nejlepší vůle, a že ani jeho dílo není dobré. Kdyby nebylo pro lidi nepochybným přínosem, neztotožňovali bychom se s ním. Ani to nám však nemůže zabránit v konstatování, že za svého života vyznával Ježíš dílo jiné. Dílo Věčného Boha a našeho Stvořitele. Tento fakt nás ale v žádném případě a nikdy neopravňoval ke způsobu, jakým jsme k vyznavačům tohoto jiného díla chovali po dobu dvou tisíciletí. Nemůžeme se proto zbavit přesvědčení, že nesmírně tragický výsledek tohoto našeho opakovaného, nenávistného antisemitského šílenství uvedený jednoznačný přínos zase do velmi vysoké míry anuloval.
M.Č.