K naší nenávisti Ježíšova národa XXI.
Střezte se, aby nebyla svedena vaše srdce a nesešla na zcestí a nesloužili jste cizím
bohům a neklaněli se jim. To by vzplanul hněv Hospodinův na vás...
Kdyby nebylo židovského národa a jejich Ježíše,
neměli bychom svého křesťanského Boha.
Hlavním důvodem jednoznačného odmítnutí Pavlových a jakýchkoli dalších pokusů o napadení své víry cizími vlivy je slib židovského národa k poslušnosti a věrnosti svému Bohu, a závazek k bezpodmínečnému plnění Jeho učení zjevenému na sinajské poušti po návratu z Egypta. Za to Židé obdrželi mimořádný a jedinečný statut národa, který si Bůh vyvolil k plnění zvláštních úkolů. Termín „vyvolený lid“, doslova „oddělený lid“, případně „zvláštní majetek“ se poprvé objevuje ke konci probíhajícího procesu vzájemné ratifikace Smlouvy jediného existujícího Boha Stvořitele světa s národem Izraele, a z ní vyplývajících závazků, kdy Bůh skrze Mojžíše říká: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou Smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.“ (2. Moj 19,5). A jinde: „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha. Tebe si Hospodin vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.“ (5. Moj 14, 2) Slova Stvořitele světa však v žádném případě neznamenají zcela nic podobného tomu, co by se dalo interpretovat jako národ něčemu nebo někomu nadřazený, a tak podobně. Pravý opak je pravdou, protože právě Boží vyvolenost národa přinesla Židům dlouhou řadu nesporně závažných povinností, příkazů, závazků a mnoho zákazů, a to v podstatě bez jakéhokoli slibu nějaké finální odměny. Jediný národ v celé historii světa, a to právě národ Ježíše, si Bůh nevyvolil k žádné nadřazenosti nad ostatními lidmi, ale jako nositele Božího poselství lidstvu. Jaké je to poselství? Jediné, které skutečný Bůh veřejně předal světu poprvé od chvíle, kdy ho stvořil. Jmenuje se Tóra a doslova znamená učení, návod, nebo také vodítko, a jde o první část hebrejské Bible, to znamená Pentateuch, neboli Pět knih Mojžíšových. Toto a žádné jiné je skutečné jediné existující poselství Stvořitele světa lidem, které obdrželi skrze národ, ve kterém se narodil i Ježíš. A právě tento fakt jsme my křesťané zřejmě nikdy řádně nepochopili, respektive jsme se tak často tvářili zřejmě proto, abychom si vnitřně ospravedlňovali náš generacemi předávaný nenávistný antijudaismus a následný už centrálně řízený a vysoce sofistikovaný, ale především náš naprosto nelidský, zrůdný a genocidní antisemitismus s miliony nevinných obětí Ježíšova národa.
Odpovězme si v této souvislosti na pár otázek. Kolik stovek tisíc, nebo snad milionů křesťanských obětí mají naopak na svědomí Židé? Kolik stovek našich kostelů vypálili i s věřícími v průběhu bohoslužeb? Kolik tisíc křesťanů Židé hromadně zaživa upálili na hranicích? Jaká existenční omezení křesťanů, jaké násilí, loupeže, nelidské ponižování, a podobně, mají v životě všech generací křesťanů Židé na svědomí? Kolik „od křesťanů osvobozujících“ trestných výprav, bitev a válek v průběhu mnoha staletí vedl židovský národ? Kolik stovek celých vesnic a osad vyrabovali, vypálili a vyhladili Židé jen proto, že v nich žily generace tradičních křesťanů? Kolik milionů oloupených, ožebračených a vyhnaných křesťanů má Ježíšův národ na svědomí?
Dvacet století v různých intenzitách i formách trval náš křesťanský rasismus v praxi jen proto, že Bohem vyvolený národ tvořili námi křesťany k smrti nenávidění Židé, Ježíšovo soukmenovci. Tím, že žádným smluvně stvrzeným jedinečným vztahem Boha a Jeho národa jaký měli Židé, jsme se my křesťané vlastně nikdy v historii nemohli prokazovat, a samozřejmě také díky i mnoha dalším všeobecně známým faktorům náš negativní vztah k Ježíšovu národu bohužel postupně narůstal až do doby, kdy jsme se velmi aktivně zapojovali do nejrůznějších ryze likvidačních protižidovských tažení. A především v křesťanském středověku jsme pak tyto vražedné výpravy už iniciovali a vedli v podstatě sami. (Podotýkáme, že středověk židovský je od našeho značně odlišný. Začínal už v prvním století našeho letopočtu a trval až do osmnáctého století.) Epocha, kdy se počínaje Konstantinovou érou začal velmi výrazně a především neblaze projevovat náš antijudaismus a navazující antisemitský rasismus, se dá nazvat jako Věkem utrpení Ježíšova národa od křesťanů, ke kterému musíme přičíst ještě přibližně poslední období našeho už většinou nepřímého, spíše skrytého, a v podstatě už nenásilného antisemitismu. Ten se projevoval především naším pasivním a obzvláště pak přejícím postojem s pocitem zadostiučinění k Hitlerově genocidnímu šílenství v jeho odhodlání dokončit i naši staletí probíhající církevní nenávistnou likvidační činnost. Vytrvalou bratrovražednou aktivitu, kterou jsme za dobu téměř celé své existence prováděli právě tom na národě, z něhož jednoho jejich člověka na základě výkladu jednoho snu vyznáváme jako preexistujícího Stvořitele světa a celého vesmíru, který jak očekáváme, nás jednou za odměnu vezme k sobě do nebe. Zřejmě za náš vztah k jeho národu.
Ježíše jeho židovští soukmenovci z celé dlouhé řady důvodů nikdy neuznávali jako svého Boha a dárce sinajské Smlouvy, který je vyvedl z Egypta, a samozřejmě ani jeho Božské synovství, nebo mesiášství. Ono by totiž nic podobného žádného Žida nikdy nemohlo ani nenapadnout, protože jejich Bůh nikdy nic podobného neavizoval a právě naopak s nesmírným důrazem a pod hrozbami tvrdých trestů pro ty, kdo by tvrdili něco jiného, trval na své jedinečnosti. Ježíše a jeho hnutí v tom nejlepším případě znala maximálně jen zanedbatelná část národa. A i kdyby tomu tak nebylo a znal ho čistě teoreticky celý národ do posledního člověka, nikdy by ho žádný zbožný Žid nemohl považovat za někoho jiného, jak to později udělal Pavel. Stejně tak Ježíše nikdo neznal ani jako dalšího židovského proroka, nebo léčitele, který by se veřejnými demonstracemi svého umění měl údajně svému okolí snažit dokazovat, že právě on je jejich Všemohoucím Bohem, který stvořil je samé, svět i vesmír. Něco takového bylo pro židovské chápání svého Boha samozřejmě absolutně nemyslitelné. Pokud by jakýkoli židovský občan stál před rabínským soudem za podobné obvinění a neprokázal falešné nařčení a svoji nevinu, byl by odsouzen podle Božího Zákona ukamenováním. Z hlediska základních principů posvátného, Stvořitelem daného židovského učení obsažené v Tóře, i mnoha jiných kritérií praktického judaismu bylo naprosto a jednoznačně vyloučeno, aby se nepochybná majestátná existence jedinečného Boha dala v kterékoli podobě zároveň aplikovat i na jakéhokoli člověka na světě. Tedy i na jejich prostého, tradičně zbožně vychovaného venkovského dělníka a židovského náboženského aktivisty. Boží atributy jsme jejich Ježíšovi přidělili až my křesťané, respektive náš zakladatel. Pro židovský národ však byly všechny tyto naše teologické manipulace s jedním jediným existujícím Stvořitelem světa, a jejich do té doby naprosto neslýchané vzájemné kombinace původem od židovského apostaty Saula něčím naprosto zmatečným, zcela postrádajícím smysl a naprosto se vymykajícím jejich dosavadní náboženské praxi založené výhradně na jedinečném Božím zjevení na Sinaji. Proto ono rezolutní odmítnutí Pavlových představ o tom, kdo je prý jejich zbožný soukmenovec Ježíš ve skutečnosti.
Židovským věřícím Pavlovy vlastní, z hlediska Božího učení naprosto nepřijatelná, bizarní teologické kombinace s bohem, který má potomka, založené výhradně na jeho snovém zážitku, svojí podstatou velmi silně připomínaly jeho řeckou domovinu s tamější velmi rozsáhlou rozmanitou polyteistickou mytologií se svými legendami a množstvím nejrůznějších bohů rozličných vlastností. Je naprosto logické, že žádný člověk žijící v zemi s tradiční, velmi rozvinutou pohanskou kulturou se svými mýty se téměř denně konají nejrůznější obřady, zaříkávání, slavnosti, průvody apod., v nichž na prvních místech figurují nejrůznější bohové, jejich potomci, polobohové, služebníci bohů, bohyně, různí pololidé - polozvířata, a tak dále, nemůže být k těmto velmi silným vlivům netečný nebo imunní. A vzhledem k tomu, že většina nejrůznějších oslav, obřadů apod., k různým bohům byla hlavně veřejná, a pro svoji barvitost a rozmanitost také často i velmi přitažlivá, musel život v takovém prostředí nepochybně a na celý život ovlivnit myšlení každého člověka, našeho zakladatele nevyjímaje.
Zbožní Židé tedy logicky spojovali jeho vlastní, nové učení o bohu a jejich soukmenovci Ježíši s různými teologickými kombinacemi pocházející z jeho snu za určitou domovským pohanským prostředím ovlivněnou směs prvků možná i několika pohanských legend, vyústěná do jednoho nového teologického obrazu, který ale pro jejich pradávnou víru svých otců byl pochopitelně vždy naprosto nepřijatelný. Židovský národ měl v té době už dva tisíce roků velmi dobře fungující, nesmírně niterný, vysoce intimní vztah se svým Otcem Bohem. Když se Pavel ještě jako Saul snažil Židům v duchu své inspirace řeckou a možná dokonce i egyptskou mytologií vykládat, že jejich Bůh Smlouvy má ještě svého syna, přestože vždy a při každé příležitosti svému národu nesmírně důrazně připomínal, že je jeden jediný Bůh a žádný jiný že neexistuje, bylo okamžitě jasné, že se svými vizemi u židovského národa nemůže nikdy uspět. Proto se nakonec se svým vlastním učením vrátil zpět do pohanského polyteistického prostředí, odkud pocházel, a kde byla naděje na úspěšné přijetí vize o dvou bozích, stvořitelích světa, daleko větší. Ve zcela předvídatelném a naprosto zákonitém en bloc odmítnutí jeho novátorské teologie Židovským národem hledejme Pavlův neskrývaný antijudaismus, navzdory tomu, že jak víme, byl sám Žid, přestože po náboženské stránce jakýmsi bludným, nestabilním, a nakonec už jen odpadlým. Ježíšův národ jeho teologii s dvěma bohy v jednom jednoznačně zavrhl jako pohanskou, a jejich skutečným židovským Bohem a Stvořitelem co nejpřísněji zakázanou. Je otázkou, zda a do jaké míry si to Pavel ve své nesmírné euforii pro novou teologii uvědomoval, a nebo zda snad opravdu věřil, že všichni Židé své dva tisíce roků existující jedinečné učení Stvořitele světa na jeho žádost zavrhnou, hromadně spálí Boží Tóru a všechny další židovské posvátné texty, rázně ukončí veškerý praktický náboženský judaismus, a s nadšením hromadně přijmou jeho v principu pohanský polyteismus.
Právě kvůli své krátké osobní - ve své době zřejmě opravdu do určité míry aktivní a chvíli snad i důvěryhodně prováděné - židovské náboženské praxi musel jasně vědět, že jeho nová teologická vize nemůže mít u Božího národa nejmenší šanci, a že svým krátkým, naprosto zbytečným, zcela naivním extempore v Ježíšově národě nemůže nedokázat vůbec nic. Jako Žid musel předem znát, a nepochybujeme, že také předem očekával rezolutně odmítavý postoj svých zbožných soukmenovců ke své pokusné náboženské misi. Jednoznačným židovským odmítnutím jeho nové teologické vize ovšem zase získal záminku zaujmout k Židům oficiálněFboží jedineč negativní postoj. Navzdory tomu, že jeho soukmenovec Ježíš, kterého začal chápat jako boha, vždy byl, a až do svého ukřižování zůstal právě zbožným Židem. Tím, který do nejmenších podrobností vyznával jediného existujícího Boha a jeho Zákon. Bezmezně a nezdravě sebevědomý Pavel tedy troufale postavil své vlastní, zcela nové učení o Ježíši jako Bohu, proti učení skutečného Boha, které ten samý Ježíš po celý svůj život vyznával. Z hlediska zbožného židovského národa se tímto skutkem nesmírně troufale postavil proti jejich Bohu Smlouvy a dárci Zákona, Stvořitelovi světa, osvoboditelovi z egyptského otroctví, a Otci každého Žida, který plní Jeho vůli.
Rezolutní a trvalé židovské odmítání našich křesťanských představ o tom, kdo byl jejich člověk Ježíš, vedlo zpočátku ke vzájemné řevnivosti, a později už k našemu přímému nepřátelství vůči Božímu národu. A pokud jsme se vydali na cestu trvalého nepřátelství k národu, ke kterému Stvořitel světa před čtyřmi tisíciletími veřejně projevil určitý mimořádný vztah, pak jsme se vydali bojovat proti tomuto vztahu a bojovat proti vůli a činům Toho, kdo vše co existuje, stvořil.
Tento náš postoj živený pochopitelnou židovskou neústupností a nezlomnou pevností ve své víře jak víme postupně přerostl z počátečního Pavlova antijudaismu v otevřený, a především ve středověku v cílený genocidní rasismus, který pak v různých „mírnějších“ formách přetrval až do dvacátého století. Součástí této církevní strategie proti Ježíšovu národu byla i snaha dokázat nejen věřící veřejnosti, že na takový nenávistný postoj a vražednou praxi vlastně my křesťané máme určitý nárok, ne-li dokonce Boží pověření a snad přímo požehnání! To znamená, že jsme tak vlastně nepřímo tvrdili, že Stvořitel světa, který po východu z Egypta se židovským Ježíšovým národem uzavřel věčnou Smlouvu a za to od Něho obdržel Boží učení - Tóru, po dvou tisícileté existenci této vzájemně ratifikované Smlouvy ke svému vyvolenému národu radikálním způsobem změnil svůj postoj. Začali jsme se vší vážností tvrdit, že Bůh svůj národ údajně zatratil, a to především proto, že prý v jejich Ježíši nepoznal Jeho Syna! Ovšem Boží učení a víra, které jediný existující Bůh dal židovskému národu, nikdy o žádném Jeho Synovi nezmiňuje, nehledě na to, že Stvořitel světa ve svém učení naopak mnohokrát zdůrazňuje, že je jediný a neexistuje žádný jiný! Nezabránila nám v tom ani skutečnost, že s námi jako Pavlovými křesťany Bůh Stvořitel až dosud samozřejmě nikdy žádnou smlouvu podobnou té čtyři tisíce roků existující se židovským národem neuzavřel. Za to však Židé v žádném případě samozřejmě nijak nemohou, a každý z nás by měl pochopit, že nenávidět někoho za to, že s ním Bůh navázal jiný vztah než s námi křesťany, nás ani v nejmenším neopravňuje Bohem vyvolený národ nenávidět doslova až k smrti. K smrti bohužel našimi křesťanskými rukami. Mysleli si snad naši především středověcí pokřtění hromadní vrazi, že pokud vyhladíme Bohem požehaný národ z Jeho světa, že pak tento Bůh s radostí a nadšením své požehnání přeorientuje na nás křesťany? Jsme snad všichni stejně naivní, jako byl náš zakladatel?
Ve chvíli východu národa Izraele z egyptského otroctví ho Stvořitel světa jasně oddělil od ostatních národů: „Abych vám byl jediným Bohem“. Tedy ani Bůh Syn, ani Bůh Duch, ani Bůh nás křesťanů, ale jeden jediný Bůh židovského národa! Pokud by Židé tohoto jediného Boha naprosto bezpodmínečně nepřijali, ztratil by národ jako celek veškerou vyvolenost ke zvláštnímu druhu služby Bohu, a zcela přišel o svoji jedinečnost v tomto smyslu. Jak už jsme ale řekli; Boží jedinečnost a vyvolenost však v žádném případě neznamená nadřazenost, nebo snad zaručenou a hlavně bezpracnou svatost! Pravý opak je skutečností! Židovský národ Ježíše si musel svoji vyvolenost ke službě Bohu zasloužit dokonalým plněním Stvořitelova Zákona; tedy vytrvalou službou, poslušností a nepřetržitým, celoživotním studiem této Boží vůle. Ze strany našeho křesťanství, které se svojí trojiční vírou zbožným Židům jevilo jako náboženství hybridní, bylo vrcholnou absurditou od tohoto Ježíšova národa, jako od odvěkých strážců Bohem nesmírně přísně vyžadovaného a jednoznačného monoteismu, požadovat přijetí Pavlovy, zřejmě kdesi v pohanské Arábii vypracované teologie. Kdyby zůstalo jen u tohoto našeho naivního požadavku, a smířili jsme se se skutečností, že Židé naše, stejně jakékoli jiné náboženství nikdy nevymění za náboženství vytvořené samotným Bohem, nemuselo být naše křesťanství až do úplného konce své existence tak odpudivě, nesmazatelně stigmatizované naší doslova a do písmene vražednou nenávistí s miliony přímých i zástupných obětí našeho nábožensky podloženého běsnění.
Náš židovský zakladatel Pavel Ježíše nikdy neviděl, neznal ho, a nic o něm z osobní zkušenosti nevěděl, přestože byli oba přibližně stejně staří a žili ve stejnou dobu. Dokud však Ježíš žil, Pavel o jeho existenci zřejmě ani nevěděl, a pokud snad přeci jen o něm něco někde zaslechl, rozhodně mu Ježíš nestál ani za to, aby s ním třeba jen pohovořil, nebo si poslechl jeho promluvy při jeho cestách. Nezajímal ho. Přesto jako vůbec první člověk začal až po jeho ukřižování, a po několikaletém nikdy nezdůvodněném smyslu pobytu na neznámém místě v pohanské Arábii, o jeho smrti hlavně pro Židy nesmírně překvapivě hlásat jako o oběti (Ř 8, 3; 2K 5, 21). Jeho vlastní teologie, několik roků po možném vytvoření základních náboženských obrysů a principů, a utajeně dokončovaná na neznámém místě v pohanském arabském prostředí, přinesla jeden z prvních výsledků. Od této chvíle se na Ježíšovu smrt bude vždy pohlížet jako na oběť za naše hříchy. Tak Ježíšovu smrt až zpětně a po dlouhých letech chápal náš zakladatel. Co by ale asi Pavel hlásal o dvě tisíciletí později o milionech jeho židovských soukmenovců vyvražděných za tuto dobu také i lidmi, kteří jeho vlastní náboženství, založené na oběti za hříchy člověka přijali za své? I o smrti těch, které jsme my křesťané umučili, by dnes hlásal také jako o jejich oběti? Oběti za co? Za koho? A především, uvedl by, koho byli Ježíšovo Židé oběti; čí rukou především byl Bohem vyvolený národ téměř vyhlazený? Rukou vyznavačů jeho náboženství, pokřtěných vrahů, kteří se dokonce navenek prezentovali za zbožné věřící v jednoho Boha?
Velmi brzy po svém vzniku se nové křesťanské náboženství začalo na všech frontách maximálně vymezovat náboženství židovského národa. Boží učení a Jeho příkazy se pro Pavla stalo v mnoha případech přítěží a brzdou rozvoje jeho učení v takové míře, o které zřejmě už v Arábii tolik snil. Uvedeme jen jeden malý, ukázkový příklad z bezpočtu jiných:
„Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou. Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu.“ (Gen 17, 9-14)
Jak se k tomuto nad slunce jasnějšímu Božímu příkazu stavěl (sám obřezaný) Pavel po vytvoření své nové teologie? Jeho jednotlivé výroky a použité výrazy nebudeme samostatně komentovat, to ať si udělá každý z nás sám:
„Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi: jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce. Těm je třeba zavřít ústa. Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří, a rozvracejí tím celé rodiny.“ (Tit 2, 10-11)
„Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu ‚rozřízku‘! Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem (sic !!!) sloužíme Bohu (sic!!!), chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci.“ (Fil 3, 2-3)
Ještě někdo z nás pochybuje o správnosti jednoznačného odmítnutí těchto paskvilů Ježíšovým národem, přestože jim jejich definitivní zavržení přineslo z naší strany dva tisíce roků utrpení, násilí, zabíjení a hromadné upalování? Přidáme tedy pár dalších ukázek, jak ještě Pavel reagoval na jeden jednoznačný příkaz Stvořitele Světa a vesmíru:
„Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.“ (Gal 5, 2)
„Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí!“ (Gal 5, 12)
„Co má tedy žid navíc? A jaký je užitek obřízky?“ (Řím 3, 1)
Na závěr si necháváme už poslední ukázku toho, jak se náš zakladatel staví k Božímu majestátu a k plnění jeho vůle. Jestli se skutečně k takovýmto vyjádřením a manipulacím s Bohem a Jeho učením dopracoval po několika letech uspořádávání své vlastní teologie strávených ve společnosti kdoví jaké pohanské společnosti kdesi v Arábii, pak nás netrestej Bůh. Protože Pavel nemanipuluje jen s lidmi, jak vidíme níže. On dokonce manipuluje i s příkazy Stvořitele světa a nebojí se za Něho reprodukovat Jeho údajnou vůli. Pavel vlastně tvrdí, že ti, kdo Bohem nařízenou obřízku odmítnou, dojdou od tohoto Boha odměny. Je naprosto neuvěřitelné, kam až se Pavlovo učení dostalo. Kam až došlo jeho naprosto bezbřehé, nezdravé sebevědomí velmi problematického ducha? Připomínáme, že právě na něm a na jeho výrocích stojí celé naše náboženství, a celá naše teologie. Vymažme z našeho Zákona vše, co kdy Pavel napsal, nebo údajně řekl, a co nám zbylo? Pavel je s naprostým přehledem nejcitovanější autor, o kterého se opírá celé křesťanství. To ale pro nás není příliš povzbudivá situace, jak sami můžeme vidět níže po přečtení jeho výroku, kterým si dovolí takovým způsobem manipulovat s Božím příkazem.
„Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, ale od Boha. (sic!!!) (Řím 2, 29)
To jsou naprosto neuvěřitelná slova člověka, jehož evidentní nervová labilita se musela velmi znatelně vymykat běžným normám; o to více, že tato rouhavá slova jsou pevnou součástí našeho křesťanského Zákona, a především že se jedná o jednoznačný příkaz jediného existujícího Boha těm, které stvořil…Pavel opakovaně „cupuje“ Boží Zákon, a zároveň se nebojí například v tomto konkrétním případě dokonce tvrdit, že příkaz o mužské obřízce (i Ježíš byl jako Žid samozřejmě podle tohoto příkazu obřezaný…) je v podstatě bezpředmětný, a ten, kdo ho odmítá, „dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha.“ !!! Ano, podle Pavla odmítač či popírač Božího příkazu dojde chvály od tohoto Boha, který tento přísný příkaz vydal. To už je velmi, velmi daleko za čárou, kam jsme ochotni s naší snahou o pochopení některých Pavlových vyjádření ještě zajít, a dál se už dnes těmito a podobnými výroky nebudeme zabývat. Tady už není práce pro nás, ale pro někoho jiného.
Založit totiž vlastní náboženství na víře v Boha, a zároveň na popírání smyslu a oprávněnosti mnoha právě Jeho příkazů, jde už mimo rozsah našeho chápání. Stejně jako na základě jednoho snu založit náboženství na jednom příslušníkovi židovského národa, a pak se dvě tisíciletí osobně a většinou velmi aktivně všemi způsoby snažit tento národ vymazat z existence. Tedy pokud možno dokonale a navždy vyhubit potomky toho, koho na základě učení našeho zakladatele považuje církevní učení za Boha, Stvořitele světa a vesmíru.
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
