K naší nenávisti Ježíšova národa XXII.
Všichni bohové národů jsou bůžci –
ale Hospodin učinil nebesa.
Nebojte se jiných bohů. Jenom
Hospodina, svého Boha, se bojte.
V minulosti jsme se mnohokrát zmiňovali o snadno prokazatelné a vzhledem k jeho zbožnosti i zákonité skutečnosti, že Žid Ježíš se v žádném případě nepovažoval za člověka jakkoli mimo náboženství svého národa. Narodil se jako člověk, žil jako člověk a jako člověk zemřel. Tak jako každý jiný zbožný Žid vyznával existenci jediného možného Boha, Stvořitele světa a celého vesmíru a nazýval ho jako každý jiný Žid Otcem. Neměl ani nejmenší potuchu o tom, že na jeho osobě vznikne nedlouho po jeho smrti nové náboženství, a že po určité době jeho existence z něho příznivci této nové víry dokonce vytvoří jednoho ze tří bohů navzdory tomu, že sám on vždy uznával výhradně Boha jediného existujícího. O tom, že se sám jako zbožný židovský člověk zdravého rozumu nikdy ani na okamžik nepovažoval za Mesiáše, tím spíše za Stvořitele světa a vesmíru, a ani se nikdy nepovažoval „sám za svého božského potomka“, nebudeme zbytečně hovořit a ztrácet tak čas vymezený pro tuto úvahu. Až do svých přibližně třiceti roků, kdy začal po vzoru celé řady jiných židovských náboženských aktivistů svoji veřejnou léčitelskou a kazatelskou činnost, a kdy se nechal inspirovat hnutím svého příbuzného Jana, pokračoval v jeho nábožensky obrodném díle před tehdy očekávaným příchodem židovského Mesiáše. Ten jak víme, nikdy neměl být Bohem, ale výhradně jen určitým způsobem a do jisté míry výjimečným člověkem z izraelského národa (Jestliže tedy naše křesťanská víra Ježíše uznává jako Boha a Stvořitele světa a vesmíru, pak ale podle židovské víry, kterou tento Ježíš vyznával, nemohl být Mesiášem. A naopak: i kdyby by byl Mesiášem, tedy člověkem z izraelského národa, pak ale podle stejné víry v žádném případě nemohl být Bohem! Tím totiž nemůže být nikdo jiný na světě ani ve vesmíru, než jejich jediný Stvořitel.)
Ježíš se ale ve skutečnosti za Mesiáše nikdy veřejně neprohlásil, ani se v tom smyslu v žádném případě nechoval, a především nevykonal nic, co od svého Mesiáše Židé dodnes očekávají. Pro někoho může být možná překvapující informace, že podle historických pramenů nebyl veřejně známým v okruhu větším, než mimo oblast své chudé nazaretské domoviny, tedy nanejvýš v židovských městečkách a vesnicích kolem Galilejského jezera. Nejoptimističtější odhady se s ohledem na tehdejší předpokládaný celkový počet židovských obyvatel Izraele ve Středomoří a na Blízkém východě přibližně šesti milionů, pohybují maximálně do půl procenta, tedy nejvýše do několika tisíc jeho židovských soukmenovců, kteří možná mohli o Ježíši a jeho veřejné působnosti někdy v průběhu svého života něco zaslechnout. To je vzhledem k našim značně odlišným křesťanským informacím a naukám o Ježíši překvapivě málo. Náš zakladatel, který na základě svého snu na poušti, a následné několikaleté nikdy neobjasněné činnosti v pohanské Arábii právě z tohoto člověka nakonec vytvořil Mesiáše a vždy existujícího Boha Syna, který stvořil svět a vesmír, (viz například: „Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my...“ (2 Kor, 1, 19), nebo: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!“(2 Kor, 1, 2-3), a podobně), o Ježíšově fyzické existenci nevěděl, nikdy ho za jeho života nepoznal, a "dozvěděl se o něm" poprvé až roky po jeho ukřižování, kdy měl údajně mít o něm sen. A později z něho vytvořil našeho boha a stvořitele všeho, co existuje. Ovšem tento Pavlem ustanovený příslušník židovského národa jako Bůh a Boží Syn Ježíš, kterému ke jménu ještě přidělil titul pomazaný Kristus, po celý svůj život sám věřil a aktivně vyznával Boha Izraele, Stvořitele světa a dárce Zákona, který nesmírně důsledně, pod mnoha pohrůžkami, a opakovaně skrze Mojžíše varoval svůj národ, aby nikdy nevěřil v jiného boha, než je On sám, protože všichni ostatní bohové jsou jen "falešné pohanské napodobeny a díla lidskou rukou." Jedním z nesčetných hesel provázející naše trvalé, velmi aktivní nepřátelství k Ježíšovu národu také bylo, že: „Ježíše jako svého Mesiáše a Boha Spasitele zaslepený židovský národ zavrhl“. Kdo je alespoň v základech obeznámený se Židovským Zákonem při jeho četbě musel mnohokrát narazit právě na zmíněná velmi důrazná Boží varování před uznáním za boha kohokoli jiného, než je On sám. Kdybychom v našich počátcích znali a brali v úvahu Ježíšovu víru a vše, co obsahuje, nemohli bychom jeho národ nenávidět za to, že Ježíše za svého Boha z principu své smluvní víry stvrzenou samotným Bohem Stvořitelem museli zavrhnout stejně jako kohokoli jiného, který se buď za boha sám prohlašoval, nebo to za něho dělali jiní. Zvlášť když tento příkladně zbožný a Bohem oslovený židovský člověk sám bezvýhradně za jediného existujícího Stvořitele světa vyznával Boha sinajské Smlouvy s jeho národem stejně jako jeho, matka, otčím, vlastní bratři, učedníci a všichni ostatní Židé. Ježíše za jeho života tedy za Boha nikdo z jeho nejbližšího okolí ani z jeho národa nepovažoval, a z principu své víry považovat v žádném případě ani nemohl.
V této souvislosti ještě jedna připomínka. O skutečnosti, že Ježíš nebyl pro své židovské soukmenovce nikým vysloveně mimořádným, očekávaným a vzbuzujícím nebývalou pozornost většiny národa, rozruch a údiv, jednoznačně svědčí i tento fakt. Ježíšův život, jeho proslovy a činy žádný z jeho přímých svědků nikdy žádným prokazatelným způsobem nezaznamenal. Nepochybně právě z toho důvodu, že ničím nebyly až natolik udivující, že by někteří přímí svědkové považovali za svoji jedinečnou příležitost a především povinnost Ježíšův život a zdánlivě mimořádné činy zaznamenat pro další generace židovských věřících. Žádný přímý dobový svědecký záznam ale neexistuje V podstatě nikdo to tehdy vzhledem k velkému výskytu nejrůznějších židovských pseudo proroků, pseudo mesiášů a pseudo kazatelů v izraelské zemi nepovažoval za důležité a objevné. Všechny zmínky o Ježíšově mimořádnosti až k jeho údajné božskosti (tedy že Ježíš je de facto preexistující stvořitel světa a vesmíru a všeho, co obsahují) v této souvislosti začaly vznikat z drtivé většiny až v křesťanském prostředí v době jeho utváření. Zcela prvním autorem, který začal až roky po Ježíšově smrti o něm psát, byl náš zakladatel navzdory tomu, že Ježíše nikdy neviděl, neslyšel nic o jeho vlastním životě, víře, výkladech, a o jeho názorech na Boha Židů nemohl napsat nic relevantního. Proto se v souvislosti s ním zaměřil především na výklady svých vlastních představ, kdo měl podle něho Ježíš být, ale ne kdo opravdu byl, a co a koho po celý svůj život vyznával. Tedy ne vzor ve zbožnosti a náboženské praxi jednoho zbožného židovského člověka, ale vzor a chápání jeho osoby jako židovského Boha a Stvořitele světa. Připomínat, že neznámí autoři evangelií, z nichž vzhledem k dobám vzniku svých prací ani jeden jejich autor nemohl být přímým Ježíšovým svědkem, natož snad jeho učedníkem, je jak doufáme, zbytečné.
Pavel, jediný autor, který jako vůbec první člověk na světě psal teologii o Židovi Ježíšovi jako o Bohovi, Stvořiteli světa začal - bez ohledu na to, že o něm naprosto nic relevantního nevěděl - publikovat přibližně od padesátých roků křesťanského letopočtu. Autor tzv. Markova evangelia vycházejícího částečně z Pavlových dopisů, vzniklo po sedmdesátém roce. Neznámý autor tzv. Matoušova evangelia napsal svoji práci přibližně deset roků poté a jeho práce nese jasné stopy téměř doslovných opisů myšlenek předchozího autora a použití ještě jednoho pramene. Navíc v mnoha případech ještě velmi důsledně pozměňuje „Marka“, a to tak, aby o Ježíšově údajném božském královském statusu napříště neměl čtenář už žádných pochyb: " Kdo v tohoto Krista uvěří, už teď má místo u něho v nebi." To byla velmi lákavá nabídka a navíc člověka absolutně nic nestála, ani od něho nic jiného než víru v Žida Ježíše jako Boha nepožadovala. Evangelista, kterému kvůli zvýšení autority církev přidělila jméno Lukáš, dopsal svoji práci za použití totožných zdrojů zřejmě až koncem století. Konečně autor tzv. Janova evangelia napsal svoji naprosto unikátní „nadzemskou teologii“, až ve druhém století. Snadno ověřitelná fakta o autorech listů a evangelií tvořících náš Křesťanský Zákon uvádíme především z toho důvodu, aby si každý z nás mohl vytvořit vlastní nezávislý úsudek o tom, do jaké míry byl ve svém národě Ježíš veřejně známý, případně všemi lidmi jako Mesiáš a Boží Syn toužebně očekávaný, jak uvádí naše učení. Pokud by tomu tak skutečně bylo, rozhodně by o něm a jeho nadzemské mimořádnosti už za jeho života existovaly stovky nejrozličnějších záznamů a množství jeho životopisů. Žádný z očitých židovských svědků jeho života však k tomu nikdy nenalezl dostatečnou motivaci. Například Josephus, židovský historik z 1. století ve svém díle sice také zmiňuje Ježíše, avšak pochopitelně ne ve smyslu jeho faktického Mesiášství nebo snad Božského synovství, takže byl pro účely křesťanské nauky jako argumentační zdroj v podstatě nepoužitelný.
V nesmírně dramatických chvílích překotného východu židovského národa z Egypta Bůh Stvořitel jasně a natrvalo oddělil Izrael od ostatních národů. Tím je z Boží vůle bezesporu naprosto ojediněle národem zvláštním, ať se nám to líbí, nebo ne. Zvláštnost tohoto Božího národa spočívá jen v tom, jak a co mu bylo Stvořitelem vší existence nařízeno. Tím ovšem židovská vyvolenost zcela končí, a záleží jen na jejich národě, jak se s obtížnými úkoly spojenými s touto vyvoleností, s jejím přetěžkým, zavazujícím jhem vyrovná, a jak svojí smluvní povinnost splní. Národ Izraele žije a čtyři tisíciletí přetrvává jako národ, který má za úkol určitým způsobem sloužit Bohu, který stvořil svět a vesmír. Za splnění této smluvní povinnosti vůči Bohu neplyne židovskému národu žádná výhoda, odměna, žádný bonus. Naprosto nic, na co by mohli spoléhat, nebo dokonce povýšeně zneužívat ve svůj prospěch, jak se později snažila důsledně tvrdit naše nesmírně agresivní protižidovská propaganda.
O kterém Ježíši vlastně hovoříme? My křesťané máme různé koncepty jeho osobnosti, a jedním z nich je osoba ze židovského národa Ježíš, jehož život je vyprávěn v evangeliích (kde však není jisté, která zpráva má k faktickému Ježíši blíže a která o hodně dále), dalším je pozdější, věroučný Ježíš, který je ústředním bodem křesťanství (opět s řadou verzí). Ve svém židovském národě se jen lokálně známý Ježíš v žádném případě nepovažoval za člověka mimo okruh víry svých otců a ani se tak rozhodně nechoval. Ani před svojí rok trvající veřejnou činností, ani během ní. Pravidelně navštěvoval židovské modlitebny, předchůdce nebo spíše současníky synagog.
První židovské synagogy byly objeveny v Egyptě a pochází už ze třetího století před občanským letopočtem. V Pavlově Řecku běžně existovaly už o sto roků později. Před zničením Druhého Chrámu, tedy za Ježíšova života existovalo jen v Jeruzalémě přibližně 400 modliteben, předchůdců nebo současníků synagog, které po jeho likvidaci zažily obrovský a dlouhodobý boom. Ježíš tedy navštěvoval modlitebny a synagogy plnit své náboženské povinnosti a nikdy by ho pochopitelně nenapadlo zamýšlet tuto dvě tisíciletí starou náboženskou praxi jakkoli měnit. Nikdy nemohl slyšet nic ani o novém nežidovském náboženství, ani o církvi, nebo snad o kostelích, protože jejich existence začala díky Pavlovi jen pomalu a postupně a teprve desítky roků po Ježíšově ukřižování. Křesťanství v žádném případě nemá svůj původ v Bohem vyvoleném Izraeli, nýbrž v rozsáhlé ryze pohanské oblasti Malé Asie, kde byly poměrně příznivé podmínky pro zakořenění. Nutno dodat, že na existenci křesťanství se zbožný Žid Ježíš na rozdíl od jiného Žida - Saula naprosto ničím nepodílel, ani to nepochybně neměl v úmyslu, jak mnohokrát při různých příležitostech zdůrazňoval, například: „Ježíš řekl svým učedníkům: "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.“ (Mt 5, 17-18) Jestliže Ježíš jinými slovy říká, že Zákon Boha Židů bude na světě v nezměněné podobě až do konce světa a vesmíru, které sám tento Bůh stvořil, pak v jeho slovech slyšíme jasné čisté poselství. Uvedenými Ježíšovými slovy se úmysl založení nového nežidovského náboženství oproštěné od původního Božího zákona v žádném případě neoznamuje.
Boží Tóra a slova židovských proroků jsou podle Ježíše platná až do konce vší existence. Dokud něco existuje, podléhá tato existence řízení a vůli Bohu, kterého Ježíš jednoznačně vyznával. O žádném jiném Zákonu na světě, než Božím, se nevyjádřil podobným způsobem. Jestliže tedy jsou podle něho a tedy židovské víry Boží Zákony platné po dobu existence lidstva, pak není co řešit a kdyby někdy v budoucnu do doby konce světa vznikly další stovky a tisíce nových náboženství, jde o naprosto zbytečnou námahu a jen opakování už dávno řečeného a napsaného. Ježíš to samozřejmě velmi dobře věděl, a choval se podle toho. Pavel to nevěděl ani nechápal, a také se podle toho choval. Jestliže bezmezně věříme Ježíšovi, a ne tomu, kdo o něm nic nevěděl, pak věříme i Zákonům, kterým věřil on a měl k nim vztah, o jakém se zmiňuje autor Matoušova evangelia. Pokud se Ježíš například právě u Matouše ze sebe nesnaží udělat Mesiáše svého národa, a pochopitelně už vůbec ne Boha Židů, ale trvá na stálé platnosti Zákona jediného skutečného Boha po dobu existence Jeho světa a vesmíru, o čem pak jsou všechna ostatní náboženství na světě? Proč vznikají nová a nová vždy s omezenou dobou své existence, když sám „náš křesťanský“ Žid Ježíš nekompromisně vyznává trvalou platnost jediného Božího Zákona, který Stvořitel světa kdysi dávno věnoval Židům? Pokud mu jednoznačně věříme, pak mu věříme ve všem a nebereme si z něho jen to, co se nám do našeho náboženství hodí. A naopak netajíme o něm nic, čemu nerozumíme, nebo co se o něm rozchází s našimi představami. Tak to udělal Pavel, a jaký je po teologické stránce výsledek jeho práce? Z velmi zbožného a inteligentního židovského dělníka důsledně dodržujícího přikázání Božího Zákona, pokračovatele zapálené náboženské praxe svých židovských patriarchů a zapáleného náboženského aktivisty se dílem našeho zakladatele stal Stvořitel světa a vesmíru, nás lidí a zároveň i Mesiáš židovského národa.
Náš zakladatel zásadním způsobem pozměnil teologii, kterou vyznával Ježíš. Ten už není člověkem Ježíšem, a nehmotný a nesmrtelný Bůh už není ani nehmotný, ani nesmrtelný. Jediný existující Bůh Stvořitel světa, kterého Ježíš vyznával, už není jediným Bohem jménem Hospodin. Pavlův jediný Bůh jsou tři bohové obsažené v jednom, a jedním z těchto bohů je Ježíš. Boží Zákon, který tak důsledně Žid Ježíš vyznával, je u Pavla Zákonem překonaným pouhou Ježíšovou existencí. Ježíšův národ zavrhuje jak dědičný hřích, tak Augustinovo učení o predestinaci. To znamená, že člověk Ježíš se jako každý jiný Žid narodil bez hříchu a bez předurčení jeho životní cesty. Existují desítky zcela zásadních manipulací, zkreslení a hledání nového teologického smyslu, stejně jako pokusů o odlišné křesťanské výklady zásad, které tvoří základy židovské víry v jednoho jediného existujícího Boha, a byla tedy vlastní právě Ježíšovi. Existují snahy Pavlovo náboženství, stejně jako církevní instituci vydávat za Boží, tedy Ježíšovo dílo a vlastně až donedávna vydávat Žida Ježíše a za jediného prostředníka k naší spáse. Spolu s touto tendencí se naše církev začala ve stejném smyslu vyhlašovat jako jediná možnost, jak dojít spásy. Tedy také i skrze "Ježíšovo církev". Všichni minulí, přítomní i budoucí členové církve tedy mají bez výjimky zajištěnu svoji spásu. Stačí jediné: být členem výlučně naší katolické církve. Až sem tedy náš zásadní omyl s vlastním sebeurčením dospěl…Nic podobného si totiž nedovolili o sobě tvrdit ani Bohem vyvolení Židé, jediní příjemci Jeho Zákona, a za zaručeně už předem spaseného se pochopitelně nepovažoval ani jejich Ježíš. Ten Ježíš, kterého jsme oprostili od jeho vlastní víry. Kdokoli si dovolil pochybovat o oprávněnosti tvrzení o výlučnosti církve zaručující člověku spásu, se stal automaticky jejím nepřítelem, kterému je třeba napravit mysl za každou cenu. Doslova za každou. Ježíšův národ za své odmítání Pavlova učení na prvním místě a podle toho také náš vztah k němu tak po dobu dvou tisíciletí vypadal. Zřejmě jen velmi málo skutečných autorit církve si dovolilo kdesi ve skrytu duše položit otázku, zda našemu učení něco neschází, nebo naopak nepřebývá. Z Ježíšovy osoby jsme odstranili jeho velmi důsledně praktikovanou víru, a naopak z něho vytvořili preexistujícího všemocného Boha Stvořitele. Ani o jednom ale naštěstí za svého života neměl nejmenší ponětí.
Uveďme si závěrem několik ukázek jednoho našeho velkého sebeklamu, přetrvávajícího téměř po celou dobu existence našeho náboženství:
„Církev je branou k životu; všichni ostatní jsou zloději a lupiči. Kvůli tomu se jim musíme vyhýbat... Slyšeli jsme ono prohlášení, že nevěřící a slepí tohoto světa nezdědí svět života, který přijde... Odporujte jim v obraně jediné pravé a život dávající víry, kterou Církev obdržela od apoštolů a poskytla ji svým synům.“ Irenej (150-202)
„Žádný člověk nenalezne spásu nežli v katolické Církvi. Mimo katolickou Církev může člověk mít vše kromě spásy. Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.“Augustin (354-430)
„Co nejpevněji se držte toho, a nikdy nepochybujte o tom, že nejen pohani, ale také Židi, všichni heretici a všichni schizmatici, kteří skončí tento život mimo katolickou Církev, půjdou do věčného ohně připraveného pro ďábla a jeho anděly.“ Fulgentius (468-533)
„Svatá a univerzální Církev učí, že není možné vyznávat opravdově Boha mimo ni, a prohlašuje, že všichni, kdo jsou mimo ni, nebudou spaseni.“ Řehoř I. (590-604)
„Všichni, kdo neuvěřili, že Ježíš Kristus je opravdu Syn Boží, jsou odsouzeni k záhubě. Také všichni, kteří vidí Svátost Těla Páně a nevěří, že je to opravdu Nejsvětější Tělo a Krev Pána...ti jsou také odsouzeni k záhubě!“ František z Assisi (1182-1226)
„Existuje jedna univerzální Církev, mimo níž nemůže být vůbec nikdo spasen. Inocenc III. (1198–1216)
„Nelze vejít ve spásu mimo katolickou Církev, stejně jako v době potopy nebyla spása mimo archu, která symbolizuje Církev.“ Tomáš Akvinský (1226-1274)
„Prohlašujeme, říkáme, definujeme a oznamujeme, že je pro spásu každé lidské bytosti zcela nezbytné, aby podléhala římskému papeži.“ Bonifác VIII. (1243–1303)
„ Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo katolickou Církev, nejen pohanů, také Židů, heretiků a schizmatiků se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům…“ Evžen IV. (1383-1447)
„Mimo katolickou Církev není spása. Každý, kdo odporuje této pravdě, zahyne.“ Ludvík de Montfort (1673-1716)
„Mimo Církev není spásy... proto se symbolicky (v Apoštolském vyznání víry) sjednocujeme s Církví v odpuštění hříchů: ´Věřím ve svatou Církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů´... Z toho důvodu se Církev srovnává s Noemovou archou, protože stejně jako při povodni, každý kdo nebyl v arše, zahynul, stejně tak nyní zahynou ti, kdo nejsou v Církvi.“ Robert Bellarmin (1542-1621)
„. Kdyby se pokusili uzdravit svá srdce tím, že je očistí od neřestí, brzy by obdrželi světlo, které by jim ukázalo nutnost připojit se ke katolické Církvi, v níž samé je spása. Měli bychom neustále děkovat Pánu, že nám poskytl dar pravé víry tím, že nás připojil k dětem Svaté katolické Církve ... Kolik je jen nevěřících, heretiků a schizmatiků, kteří se nemohou těšit z e štěstí pravé víry! Země je jich plná a jsou všichni ztraceni!“ Alfons Maria z Liguori (1696-1787)
„Někteří říkají, že nejsou vázáni naukou, která učí, že Mystické Tělo Krista a Římskokatolické Církve jsou jedna a táž věc. Někteří nutnost patřit do pravé Církve kvůli dosažení spásy omezují na bezvýznamnou formuli. Jiní konečně znevažují opodstatněnou povahu důvěryhodnosti křesťanské víry. Tyto a podobné omyly, jak je jasné, se vkradly mezi jisté naše syny, kteří jsou oklamáni nerozumným zápalem pro duše nebo falešnou vědou.“Pius XII. (1939-1958)
O Ježíšově dětství v podstatě neexistuje téměř nic reálného, prokazatelného a doloženého dobovými zmínkami. To jen potvrzuje fakt, že on sám, jeho život a pozdější veřejná působnost pro svůj národ neznamenaly nic natolik mimořádného, aby se o něho už od dětství zajímal a dokonce snad i uctíval. Jako Mesiáše, nebo snad dokonce jako Boha židovského národa, Stvořitele světa a dárce Zákona, ho nepovažoval nikdo z jeho židovských současníků. Nikdy nemohli, protože jejich a tím i Ježíšova Bohem daná víra cokoli podobného naprosto vylučovala. Odmítnutí našich představ o jejich člověku jako Stvořitele světa stejně jako trvalé sebeurčování církve jako jediné možné cesty „do nebe“, nás pozdější křesťany však nikdy ani na okamžik neopravňovalo k tomu, abychom tento vyvolený židovský národ nenáviděli skutečně a doslova až k smrti jen proto, že svého člověka viděli ze svého pohledu naprosto reálně. To samé se týkalo hlásání církve a jejích autorit o naší výhradní exkluzivitě na cestě člověka ke spáse. Nám křesťanům do toho, jak svého člověka Ježíše vidí, nebo spíše nevidí Židé, ve skutečnosti nebylo naprosto nic.
V době, kdy Pavel pracoval na zrodu našeho zbrusu nového nežidovského náboženství, které se nakonec ujalo mezi pohany, existovala židovskému národu Bohem svěřená víra už dvě tisíciletí, a nám nikdy za dobu své existence nepříslušelo řešit, kdo je a kdo není Mesiáš židovského národa, a vyhrotit naše představy až k vražedné nenávisti. Představme si naprosto absurdní situaci, že by Ježíšův národ mluvil nám křesťanům například do toho, kdo je a kdo není světec, ke kterým se modlíme. A že by jejich zloba kvůli jiným názorům na oprávněnost uznání našich křesťanských světců vedla až k zuřivé nenávisti končící zabíjením nás křesťanů, vypalování našich kostelů plných věřících a organizováním válek proti nám „sektářům a pohanům“. Otázka Mesiáše židovského národa vždy byla a dodnes zůstala výhradně jeho tématem, a nám nikdy nepříslušelo jakkoli se jím zabývat ve smyslu jeho převzetí a propojení s naší vírou. To samé a nepoměrně důrazněji platí o otázce pojetí existence Boha Stvořitele. Naše víra je oproti neproniknutelné a proti cizím vnějším vlivům pevně odolné víry Žida Ježíše zásadně rozdílná. Jeho Bůh je totiž s naším křesťanským Bohem naprosto nesrovnatelný.
M.Č.