Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Hospodin je Bůh, žádný ještě jiný mimo něj.

                             On je samojediný, je Bohem nahoře v nebesích

                                                                      a dole na zemi, nikdo další.

.

                                                    „Apoštola“ Pavla v žádném seznamu Ježíšových učedníků, neboli apoštolů nenajdeme, protože jím nikdy nebyl. Ježíš ho totiž neznal a Pavel zase nikdy nepoznal Ježíše, nepočítáme-li jeho sen, ve kterém měl zemřelého Ježíše údajně spatřit. Za jeho apoštola se tedy musel dlouhé roky po jeho ukřižování začít prohlašovat sám. Stejně jako většina realisticky uvažujících křesťanů právě jeho i my považujeme za jediného faktického zakladatele našeho křesťanství. Jak víme, Ježíš jako tradičně zbožný Žid nic podobného jako odpadnutí od víry svých otců, a založení nějakého nového nežidovského náboženství samozřejmě nikdy neměl v úmyslu, a neexistuje jediná relevantní indicie, která by třeba jen naznačovala něco jiného. Tedy že by už několik desetiletí předtím, než se vytvoření nového nežidovského náboženství začal z vlastní vůle díky svému snu věnovat právě Pavel, Ježíš cokoli v tomto smyslu snad někdy vyslovil, nebo dokonce osobně vykonal. Nic takového se samozřejmě nestalo. Ježíš byl - na rozdíl od odpadlíka Pavla - své židovské víře v jediného Boha, Otce každého zbožného Žida, a jejímu praktikování, až do svého tragického konce nezlomně věrný.

Nepochybným zakladatelem křesťanství je tedy jednoznačně příslušník židovského národa Pavel, autor sedmi dopisů uvedených v našem křesťanském Zákoně. Ostatní, které se mu také připisují, jsou jen jejich různě zdařilé napodobeniny od neznámých autorů. Připomínáme, že Pavlovo listy hovořící o jemu zcela neznámém Ježíši jsou zcela první existující, bohužel až posmrtné zmínky o něm. Jsou od člověka, který se o Ježíše začal zajímat až roky po jeho smrti, a to od chvíle, kdy se mu prý o něm zdál sen. Do té doby ho Ježíšova existence naprosto nezajímala; proto za jeho života neučinil naprosto nic, aby se se svým vrstevníkem alespoň během jeho veřejných vystupování po Galileji i jinde setkal, poslechl si ho a především aby pochopil Ježíšovu nezlomnou víru v jediného existujícího Boha, Otce každého člověka. A  přesto, nebo spíše právě proto, že jeho víru  neznal,  z něho za pár let po jeho umučení vytvořil preexistujícího Stvořitele světa a celého vesmíru, základ naší víry pokřtěných.

Teprve v průběhu přibližně až šedesáti dalších roků se postupně začínají objevovat tzv. evangelia od zcela anonymních autorů, ke kterým z důvodu dodání určité závažnosti a autority byly církví přiděleny jména skutečných Ježíšových učedníků. Ti však s těmito pracemi ve skutečnosti samozřejmě neměli nic společného, protože za Ježíšova života zřejmě nikdo z těchto očitých svědků jeho života nepovažoval za nutné jeho projevy a skutky  nějakým způsobem  pro budoucnost zachycovat. To samé se pochopitelně týká jeho rodičů, sourozenců a dalších příbuzných, kteří ho znali od narození. Ježíšovo božství až na základě svého zasnění objevil se zpětnou platností až Pavel.

Pokud mu jeho jedinečnou zásluhu o svůj vznik církev stále ještě upírá, nebo kolem ní spíše "mlží", je to proto, že se jeho jednoznačné zásluhy o křesťanství vždy snažila přenést přímo na Ježíše, a svojí instituci prezentovat jako jeho dílo. V duchu naší křesťanské teologie jde ale o nesmírně naivní, přesto však trvalé úsilí církve uvádět sama sebe a vůbec křesťanství jako dílo samotného Boha, který už předtím stvořil vesmír a svět. Zbožný židovský člověk Ježíš vyznávající jediného existujícího Boha a Otce svého národa, stejně jako jeho židovští apoštolové nikdy neměli s naším pozdějším křesťanstvím naprosto nic společného, a přesto se tento zbožný příslušník židovského národa stal ústředním bodem a jednou částí boha Pavlova po teologické stránce převratného nežidovského náboženství. Náboženství, které v principu naprosto zásadně odporuje Ježíšově vlastní víře, víře jeho židovské matky, sourozenců, i všech jeho židovských učedníků a přátel. Náboženství, které ignoruje nebo přímo zlovolně odmítá některé zcela zásadní pokyny a příkazy jediného existujícího Boha Ježíšova národa a Stvořitele světa, které jsou opakovaně vyjádřené v Jeho Tóře. Náboženství, které podle myšlení svého zakladatele prý nahrazuje učení  Boha Otce Židů . 

Za přibližně dvě a půl století po vzniku nového náboženství se na do té doby morálně i duchovně ještě relativně čisté křesťanské scéně objevuje římský pohanský císař pragmatik Konstantin, pyšnící se nejvyšším možným titulem, které tehdejší pohanství znalo, tedy jeho velekněz. Dvě naprosto odlišné osoby mají tedy největší podíl na vzniku, resp. později na obrovském rozmachu našeho křesťanství. Apoštol Pavel, podle jeho slov prý ve svém snu oslovený nanebevzatým Kristem, od kterého měl převzít zřejmě kompletní převratnou teologii založenou na něm samotném, a necelých tři sta roků poté pohanský císař, shodou okolností stejně jako Pavel osloven také jakýmsi údajným nadpřirozeným způsobem k tomu, aby zásadně a bohužel už natrvalo změnil tehdy ještě poměrně příznivý duchovní a morální kredit naší mladé církve. Nebyla to chyba v této věci velmi zkušeného pragmatického pohanského císaře, že zkusil ještě nedávno Diokleciánem krutě pronásledovanou církev ve svůj prospěch uplatit. Byla to osudová chyba církve, že pohanské nabídce obrovského materiálního bohatství a nesmírných, do té doby neslýchaných sociálních výhod pro duchovní i konvertity ke křesťanství, a tím nikdy nepoznané nebývalé a opojné moci bez velkého rozmýšlení přikývla, a stala se tak kolaborujícím státním náboženstvím „ještě včera“ tradiční pohanské říše.

Z Pavlovy církve původně morálně čistých křesťanských idealistů se od třetího století stala církev sice nesmírně bohatá, ale bohužel státní a především v mnohých ohledech - řízená pohanem!!! Pohanský císař Konstantin s doživotním titulem pontifex maximus, tedy Nejvyšší velekněz pohanských kněží naši církev řídil, nebo přinejmenším spoluřídil  a měl na ní takřka neomezený vliv. Pohan svolával křesťanské koncily, pohan spolurozhodoval o sporných otázkách církve i její teologie,  pohan obsazoval vysoké církevní posty, pohan dosazoval nově pokřtěné pohany do nejvyšších státních funkcí, pohan rozdával církvi skoro vše, na co si ukázala. A náhle nabytou mocí a majetkem oslepená církev se za tohoto pohana, a především za jeho válečné úspěchy ráda modlila a děkovala Bohu za jeho přízeň. O morálně volních vlastnostech tohoto císaře, který například svolával církevní sněmy a pokud jí přímo neřídil, tak velmi autoritativně zasahoval do církevní politiky, jsme se v minulosti zabývali několikrát. V tuto chvíli nám musí postačit, jestliže připomeneme, že tento krutý schizofrenický tzv. křesťanský císař, který byl naším východním křesťanstvím vyhlášen jako svatý Konstantin, kupříkladu nechal postupně vyvraždit více než polovinu členů své vlastní rodiny včetně vlastní manželky i svého vlastního syna.

Víme, že Ježíš se jako Kristus za svého života nikdy nejmenoval, a ani obrazně se za pomazaného krále samozřejmě nepovažoval, a proto nikdy v tomto smyslu o sobě ve skutečnosti nemluvil. Jako pomazaného krále jsme ho opět my křesťané začali vůbec poprvé uvádět také až desetiletí po jeho smrti, a jako důvod je dodnes udáván okamžik jeho ponoření do Jordánu neboli křtu od svého zbožného asketického bratrance Jana. Tento židovský náboženský aktivista vyzýval svůj lid, aby před již dlouho očekávaným příchodem židovského Mesiáše byli lidé ke svým bližním spravedliví, konali pokání a vedli ctnostný náboženský život, a aby své odhodlání ke změně života stvrdili symbolickým smytím dosavadních hříchů. S tímto úmyslem a odhodláním také i Ježíš požádal svého příbuzného o pokřtění, který ho následně pokřtil „křtem pokání na odpuštění hříchů“. Opakujeme: Ježíš se nechal pokřtít na vyjádření odhodlání k pokání "na odpuštění svých hříchů"!

Ovšem Jan v žádném případě nebyl první ani poslední, kdo se ve věci duchovní obrody židovského národa angažoval. Jedním z mnoha Židů, kteří byli jeho aktivitou hluboce osloveni, byl také právě i Ježíš, který se k Janovi připojil nejprve jako jeho žák, následně partner, a po jeho usmrcení se vydal na stejnou křtící kampaň už samostatně. Později pak k sobě pro stejnou práci ještě přibíral učedníky a jiné přátele. Když se Ježíš vydal na svojí už poslední, osudovou cestu do Jeruzaléma oslavit Pesach, a především tam právě v té době zřejmě vyvolat určitou náboženskou revoltu, doprovázel ho průvod kolem šesti set (!) židovských mužů, žen, dětí a množstvím povozů chráněných ozbrojenou ochrankou, původem především z Galileje a dále těch, kteří se k nim v průběhu cesty přidávali jen ze zvědavosti. Podle některých indicií z Písma tato jeho zcela samostatná a nejdůraznější nábožensky obrodná aktivita trvala přibližně osm měsíců až necelý rok, zřejmě ne více.

Židovský Mesiáš byl svým národem očekáván již od dob největších útlaků, ale se zvláště velkou intenzitou od doby přibližně několika staletí před Ježíšem, a dá se říci, že tato intenzita dosáhla svého vrcholu právě v době jeho života. Z hlediska naší víry v jeho božství je pro nás je skutečně nesmírně zajímavé a velmi překvapivé, že Ježíš (kterého jsme později díky Pavlovi začali vyznávat jako vždy existujícího Boha, který stvořil svět i vesmír) se svým vlastním veřejným pokřtěním naprosto neformálně a s velkou pokorou veřejně vyznává, že je hříšník. A nejen to. Ustáleným způsobem zároveň veřejně slibuje změnu svého osobního i náboženského života v tom smyslu, aby až přijde židovský Mesiáš, nalezl celý svůj národ připravený a v kajícnosti vrácený nebo obrácený zpět ke svému Bohu, Otci každého příslušníka židovského národa. V tomto duchu probíhal židovský křest u všech zájemců o duchovní obrodu jejich života. Dávno prorokovaný Mesiáš židovského národa má být v každém případě židovský člověk (některé židovské náboženské proudy dokonce očekávají příchod dvou Mesiášů), a rozhodně se vylučuje, že by to měl být sám Bůh, nebo Boží Syn, jak naše náboženství o Ježíši učí. Tím ale samo vylučuje jeho případné mesiášství, které je navzdory tomu ale stále předmětem naší nauky o Židovi Ježíši.

Bůh sice mimo jiné stvořil také i člověka, ale podle Ježíšova židovského učení tento Bůh rozhodně neexistuje kvůli němu. Že je to je naprosto vyloučené, učila Ježíše jeho víra. Toto učení dále říká, že v Božím plánu není se do svých tvorů jakkoli „vtělovat“, nebo se jiným způsobem osobně angažovat kvůli spáse každého Jím stvořeného živočicha kdekoli na světě, nebo v jeho nekonečném vesmíru ať už v průběhu celé jeho existence, ale i dál po jejím skončení. Právě to je ale jak víme, alespoň v případě našeho křesťanství, jakási líbivá ústřední idea naší víry. Ovšem víra, kterou praktikoval Ježíš jasně říká, že: „Na spásu člověka neexistuje sebemenší právo“ a proto jí Bůh židovského národa - na rozdíl od naší víry - nikomu neslibuje.

V Tanachu i jinde nalezneme množství slov mašiach, tedy pomazaný, křesťanstvím chápáno jako Kristus. Námi tolik oblíbený prorok Izajáš, jehož některé části a samotné věty často a vytrvale i dnes používáme jako náš důkaz o prorokování budoucího Krista Mesiáše našeho křesťanství, uvádí ale mesiášství jako Boží pomazání dokonce i ryzímu pohanovi (!!!). Jde o perského krále Kýruse, kterému je určen úkol navrátit židovské vyhnance z Babylonu (Iz 45, 1). Vzato doslova, pohan Kýrus je tedy pomazaný, čili Kristus a žádný zbožný Žid se nad tím nijak nepozastaví: „Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi ...“ Abakuk 3, 13 zase jako o pomazaných, tedy de facto o Kristech hovoří o židovském lidu: „Vyšel jsi spasit svůj lid, spasit pomazaného svého...“ Autor hovoří k Bohu o židovském národě jako o Jeho pomazaném lidu, který se Hospodin vydal spasit. Z našeho křesťanského pojetí slova pomazaný a jeho trvalému, exkluzivnímu vztažení na Ježíše vzato by Abakukova slova musela znamenat, že každý zbožný Žid je Kristus a má tedy úplně  stejný titul, jaký jsme přiřknuli Ježíšovi.

Posvátné židovské spisy, které zcela nepochybně studoval i Ježíš, a na ně navazující rabínské myšlení jsou už čtvrté tisíciletí bezedným zdrojem moudrosti, srozumitelné teologie i nerozlučnými průvodci člověka na cestě životem, který se snaží žít podle Bohem zjevené vůle. Jako příklad i pobídku pro klidné rozjímání uveďme jednu velkou rabínskou moudrost v tomto smyslu: „Skutečnou víru v jediného Boha nemůže žádný člověk přijmout na základě poznatků, které plynou z Božího jednání na Jeho světě.“

Autor má podle nás na mysli, že žádný div, zázrak, zjevení a podobně, které zdánlivě přímo ukazuje na Boží autorství, ještě zdaleka neznamená automatické poznání pravého Boha a následné bezpečné poznání a osvojení si skutečné víry v jednoho jediného Boha pro ty, kteří jsou zjevení, divu, zázraku a podobně, svědky. To ale zcela jasně platí například i pro Boží zjevení Mojžíšovi a celému jeho národu po vyjití z Egypta. Bůh se jim za nadpřirozených okolností zjevil, a více než šest set tisíc šokovaných dospělých židovských mužů Mu a Jeho Desateru přísahalo věrnost „až za hrob“. Trvalo jen velmi krátce, než na svého Boha Smlouvy a své sliby stejní lidé "zapomněli", a klaněli se soše telete, kterou si sami odlili, a vyznávali jí jako svého boha. Židé sice byli přímými svědky Božího jednání na Jeho světě, ale v tomto konkrétním případě už nechtěli pracovat na tom, aby se toto boží jednání jejich následným vytrvalým úsilím jednou přeměnilo na skutečnou víru v jediného existujícího Boha. Raději si vyrobili modlu, která od nich žádné úsilí nechtěla...Jejich tzv. víra trvající pár dní nebyla víra skutečná, ale jen krátkodobé pohnutí emocemi. Na poznání a přijetí opravdové víry museli začít tvrdě pracovat.

Pokud uvedenou rabínskou moudrost vztáhneme na nás křesťany a Pavlovo zasnění na damašské poušti, ve kterém se mu měl zjevit údajně nanebevzatý Ježíš jako pomazaný Kristus, chápeme také jako Boží jednání na jeho světě, pak bychom se měli sebekriticky sami sebe ptát, zda naše vlastní (zásadně odlišná od víry Ježíšovy!) víra založená na této Pavlem avizované události, je opravdu skutečnou vírou v jediného Boha. Protože se hned zpočátku změnila na víru v Bohy tři, přestože podle naší nauky jsou obsažené v jednom jakoby v osobách. Raději nekomentujeme velmi usilovné snahy o dlouho probíhajících aktivitách nemalé části křesťanů ve světě i u nás s cílem z Ježíšovy židovské matky vytvořit dokonce už čtvrtou (!) Božskou osobu…Jak se na takové snahy asi dívá Ten, ke kterému se tato zbožná žena a několikanásobná matka denně modlila?

Proč náš zakladatel vytvořil pro mnoho věřících tak velmi složitou teologii, když sám Ježíš, ústřední postava naší víry, vyznával Boha jednoho jediného, samotného, a bez jakéhokoli Jeho dalšího dělení na další části, podobně jako známe z pohanských bájí ? Je to snad proto, že Pavel pocházel z velké maloasijské pohanské oblasti plné polyteismu?

Svatý Augustin se snažil teorii tří Božských osob v jednom vysvětlit, nebo spíš obhájit poukazem na herce, který v průběhu divadelního představení hraje tři role, tři osoby, přestože je jen jeden. Bohužel si neuvědomil jeden zásadní fakt: Bůh není herec, ale ten, který stvořil vše co existuje. V žádném případě nemá nejmenší potřebu svému stvoření hrát různé role (!) Proč je Pavlova teologie oproti Ježíšově natolik spletitá, že na některé naše otázky na toto téma odpovídají i nejvyšší autority naší církve téměř vždy mírným pokrčením ramen a odpovědí ve stylu: „To je tajemství Boží…To ví jen Bůh…Musíte věřit Bohu“ Bůh ale Ježíšův národ naučil teologii jinou, jak se můžeme snadno přesvědčit už jen z Jeho nejzákladnějšího učení.

Kde pak ale je ona rabínem zmíněná skutečná víra v jediného Boha? Nebo se snad tato otázka jedná jen Ježíšova židovského národa a jejich jediného Boha, zatímco naše (Pavlovo) náboženství se od Ježíšova liší dokonce i v jejich počtu? Jeden dobrý, všemocný, neživý, ale vždy existující Stvořitel světa a vesmíru nám k té zmiňované skutečné víře nestačí? Komu vlastně takové prostý rozum matoucí teologické vymezování sloužilo? A především: v jaké míře nás naše doslova a do písmene vlastní nesmírně aktivní vražedná nenávist Ježíšova vlastního národa (za to, že jsou věrni své víře v jejich jediného Boha Smlouvy), která existuje v podstatě po celou dobu trvajícího křesťanství, přivedla blíž k našemu křesťanskému Bohu? Lépe řečeno k Bohu, kterého my křesťané díky Pavlovi vyznáváme navzdory tomu, že sám tento Ježíš vyznával Boha Smlouvy a dárce Zákona svému národu? Lze ze srdce upřímně vyznávat Ježíše jako Boha, a zároveň stejným srdcem a stejně upřímně zavrhovat jeho vlastní víru v Boha svého národa?

Jaká byla jeho víra? V koho věřil a čí příkazy a pokyny důsledně jako každý jiný Žid zachovával? Ze stovek ostatních uveďme namátkou jen následující tři, kterými se Stvořitel světa obrací na jednotlivce i na celý svůj národ jako jejich Božský Otec:

„Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím.“

„Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat, takže byste se odchýlili, sloužili jiným bohům a klaněli se jim.“

„Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete.“

A nyní si poslechněme několik veršů, které se naprosto nepochybně třikrát denně jako každý jiný zbožný Žid po celý svůj život modlil Ježíš ke svému Bohu, Otci židovského národa. Citace a úryvky jsou z nejdůležitější židovské modlitby Šmone esre, neboli Amida:

„Děkujeme Tobě, jenž jsi Hospodin, náš Bůh a Bůh našich otců na věky věků. Jsi skála našich životů, štít naší spásy od pokolení do pokolení. Budeme Ti děkovat a hlásat Tvou chválu za naše životy, které byly dány do Tvých rukou, a za naše duše, které jsou Ti svěřeny, a za Tvé zázraky, které jsou s námi každý den, a za Tvé divy a dobrodiní v každé době, večer, ráno a v poledne. Dobrotivý, nechť Tvé milosrdenství nikdy nezná omezení, Slitovný, nechť Tvá milost neustane, odjakživa v Tebe doufáme.“

„Odpusť nám, Otče náš, neboť jsme zhřešili, promiň nám, Králi náš, neboť jsem se provinili, vždyť promíjíš a odpouštíš. Požehnaný jsi Ty, Hospodine milosrdný, který tolikrát odpouštíš.“

„A všichni nepřátelé Tvého lidu ať jsou brzy vytrženi i s kořeny.“

„Slyš náš hlas Hospodine, Bože náš, ustrň se a smiluj se nad námi a přijmi v milosrdenství a zalíbení naši modlitbu, neboť Ty, Všemohoucí, slyšíš modlitby a prosby. Nenech nás od sebe odejít s prázdnou, náš Králi.“

„Kdo je jako Ty, Pane mocných činů, a kdo se vyrovná Tobě, Králi, jenž usmrcuješ a oživuješ a dáváš vzejít spáse?“

Jedno středověké vyprávění popisuje některé nesmírné, těžko uvěřitelné krutosti, kterých se zřejmě příkladně „zbožní“ a pro Ježíše zapálení, horliví křesťané dopouštěli na jeho vlastním židovském národě, a konkrétně zmiňuje i mnohá hromadná vyvražďování celých židovských obcí. V jedné části textu se v reakci na jeden takový masakr nesmírně rozhořčený a pobouřený Stvořitel světa obrací na instituci, která tyto hrůzy spáchané na Jeho národě iniciovala a vedla. Text se budeme snažit parafrázovat v té podobě, v jaké jsme si ho uchovali v paměti.

Bůh hovoří k naší církvi: „Ty se přirovnáváš ke mě a říkáš o sobě nesmírně troufale a svévolně, že jsi moje církev, církev Boží? Jen já stvořil život a já ho také odnímám. Jen ode mě veškerý život pochází a jen já ho tedy mohu opět vzít. Dokážeš snad stvořit život ty? Ne? Kdo ti tedy dal právo brát životy mým vyvoleným?“

M.Č.

.