Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Pravda je, že Ty jsi první a poslední

                   a kromě Tebe nemáme krále.

                         Bůh židovského národa, Pán všehomíra,

                               existoval vždy, už předtím, než začal tvořit své dílo.

                                       Po překonání mnoha nesmírně dramatických situací mezi zatvrzelým faraonem a Mojžíšem, které nakonec vyústily až do náhlého, překotného odchodu celého židovského národa z Egyptského područí, oddělil Bůh Stvořitel zcela mimořádným a ojedinělým způsobem Izrael od ostatních nežidovských národů. Od té doby je z Boží vůle tento národ národem zvláštním, v určitých ohledech i mimořádným, a tento fakt je nutno brát jako trvalý a neměnný pro celou dobu jeho existence. Jistá zvláštnost, vyvolenost tohoto Božího národa spočívá v tom, jak a co mu bylo Stvořitelem vší existence uloženo. Tím ale veškerá židovská vyvolenost končí, a záleží jen na tomto národě, jak se s obtížnými úkoly spojenými s touto vyvoleností, Bohem daným údělem vyrovná, a jak svojí smluvní povinnost plní. Ježíšův přísně monoteistický národ už čtvrté tisíciletí přetrvává jako věčné společenství stejně věčného a jediného existujícího Boha, který stvořil svět a vesmír, a má povinnost výhradně tomuto a žádnému jinému „bohu“ určitým specifickým způsobem sloužit. Za plnění této smluvní povinnosti vůči Bohu ale židovskému národu není slíbena žádná konkrétní pozemská, nebo posmrtná odměna, žádná výhoda, žádný bonus. Taková byla i víra a náboženská praxe Žida Ježíše, kterého náš zakladatel Pavel jako vůbec první člověk na světě po svém vidění začal vnímat jako syna Stvořitele světa. Bohužel však bez ohledu na skutečnost, že tento Žid sám stejně jako jeho rodiče, sourozenci i učedníci a jiní přátelé za jediného existujícího Boha na celém světě i ve vesmíru vyznávali Stvořitele světa a vesmíru, dárce Smlouvy. A jako každý bohabojný Žid, i on kvůli Božímu zaslíbení svému židovskému národu výhradně tohoto Boha ctil a považoval za svého Otce a stejně tak ho i nazýval. To bychom si měli připomínat vždy, když zbožného Ježíše zaměňujeme za Stvořitele světa mimo jiné i na základě jeho oslovování Boha Izraele slovy: „Můj Otče!“.

 Vztah Ježíšova Boha k vyvolení židovského národa ke specifickým službám je natolik jasný, že ho ani nemusíme nazývat tajemstvím, tedy slovem, kterým my křesťané velmi rádi nazýváme z teologické oblasti vše, co nedokážeme vysvětlit, obhájit nebo pochopit. Jako mimořádný, zázračný nebo tajemný úkaz, lze v souvislosti s vyvolením národa Izrael nazvat spíše Bohem daná Mojžíšova schopnost naslouchání slov neviditelného, neživého a přesto vždy existujícího Boha Stvořitele na Sinajské hoře. Obsah Božího sdělení o vyvolenosti jeho národa žádným tajemstvím nebyl, právě naopak. Mojžíšovo sdělení Boží vůle je jasné a každému židovskému adresátovi zcela srozumitelné. Ovšem srozumitelné především těm, komu bylo určeno. O více než dvě tisíciletí později se nám křesťanům nepochybné Boží vyvolení národa, ze kterého pocházel Ježíš, stalo velkou překážkou, protože jsme tento národ hned z několika důvodů zcela nerozumně považovali a označovali za vrahy údajného boha stvořitele světa. Tím jsme ale popírali a ignorovali zcela základní fakt, že skutečný, jediný možný Bůh je samozřejmě vždy existující, a tedy nikdy nemůže být smrtelný, protože jeho existence není ničím založena, ani omezena a neřídí se žádnými principy. Říkáme-li žádnými principy, myslíme tím, že věčná existence našeho Stvořitele pochopitelně nikdy neměla nic společného ani s nesmírně krátkou existencí Svého výtvoru člověka, která vždy končí jeho smrtí. Skutečný Bůh je tedy vždy nesmrtelný a jeho existence věčná, Jeho člověk je bez výjimky smrtelný. Boží vyvolenost židovského národa mu přinesla především povinnost tomuto Bohu sloužit, ale samozřejmě mu nepřinesla nic podobného, co by ho snad mohlo vést k nějaké myšlence na případnou lidskou nesmrtelnost. Proto také i Ježíš jako příslušník tohoto vyvoleného národa zemřel jako každý jiný Bohem stvořený člověk. Protože jsme princip tohoto vyvolení většinou vůbec nechápali, ale o to více jim tento unikátní vztah se Stvořitelem záviděli a na Židy proto žárlili, stalo se toto téma další příčinou vášnivé zloby a narůstajícího nepřátelství, které se postupem doby bohužel přeměnilo v naší trvalou, otevřenou, a v nesčetně případech doslova vražednou protižidovskou nenávist. Ta bohužel existovala a mnohde stále trvá navzdory tomu, že kdyby nebylo židovského národa a jejich Ježíše, nevzniklo by ani naše křesťanství, které v něm spatřuje Boha, Stvořitele vší existence.

Spojitost preexistujícího, nesmrtelného Stvořitele světa s jeho vyvoleným národem nelze naším nežidovským náboženským myšlením bezezbytku pochopit. Nepůjde do té doby, dokud nepochopíme skutečnou, osobní Ježíšovu víru v jediného existujícího Boha, Otce každého Žida. Do té doby musíme Boží vyvolenost k určitým službám právě tohoto národa přijmout jako fakt a Boží vůli. Prosme Stvořitele i za Jeho vyvolený národ Ježíše a za pochopení všeho toho, co jsme dosud ve své nevědomosti a zlobě pochopit nechtěli a apriori odmítali především proto, že jsme tak byli vždy vedeni. Národ Izraele je Božím služebníkem, zaslíbeným prvorozeným synem a dědicem Božího království a zůstane jimi do konce světa bez ohledu na vůli člověka a jeho víře. Čím dříve tento fakt pochopíme a především v míru duše a pokoře přijmeme, tím dříve poznáme víru a skutečnou osobní náboženskou praxi toho, kterého my křesťané chápeme a vyznáváme jako vždy existujícího Stvořitele světa a vesmíru. Tato jeho náboženská praxe, jak už jsme mnohokrát zdůraznili, spočívala především ve stanovené službě Bohu každého zbožného příslušníka izraelského národa.

K pochopení Boží vyvolenosti právě Ježíšova židovského národa by nám křesťanům mohlo pomoci zjištění, že jejich vyvolení ke službě Bohu zřejmě bylo už daleko dříve různými způsoby naznačované. Z časových důvodů se nemůžeme tímto tématem podrobněji zabývat, takže jen naznačíme, že osobně spatřujeme jakousi určitou Boží predestinaci v tomto smyslu například Jeho vyvolení (stejně tak pověření, poslání k určitému zvláštnímu úkolu) několika obecně známých postav dávné minulosti. Kupříkladu Noe byl Bohem vyvolen k výrobě záchranného plavidla pro pár lidí a zvířat před nesmírně rozsáhlou potopou. Praotce izraelského národa Abraháma můžeme vnímat přímo už jako Bohem vyvoleného k určitým zaslíbením ohledně jeho potomstva. Žid Mojžíš byl zase Bohem vyvolen k záchraně svého národa a pověřen několika zvláště specifickými úlohami. Nejprve pod zázračným Božím vedením vyvedl porobené izraelity z Egypta, aby se pak následně jako jediný člověk ze židovského národa několikrát přiblížil až do úplně nejbližší možné duchovní blízkosti k Bohu. Ke svému lidu pak ohledně jeho jedinečného vyvolení ke službě Stvořiteli prohlásil:

„Dnes jsi vyhlásil o Hospodinu, že bude tvým Bohem a že budeš chodit po jeho cestách, zachovávat jeho ustanovení, příkazy a nařízení a že ho budeš poslouchat.  A Hospodin ti dnes vyhlásil, že budeš jeho lidem, jeho vlastnictvím, jak ti řekl, když budeš zachovávat všechny jeho příkazy. A vyvýší tě nad všechny národy, které učinil, ke své chvále, věhlasu a slávě, abys byl svatým lidem Hospodinu, svému Bohu, jak řekl.“ (5. Moj 26, 17-19)

Zdůraňujeme: Jde o naprosto unikátní, exemplární smlouvu uzavřenou Božím stvořením se svým Stvořitelem. Žádný Boží slib na věčný posmrtný život pro Ježíšův národ za to, že Ho opravdu budou všichni Židé poslouchat a zachovávat všechny Jeho ustanovení, příkazy a nařízení...Bůh slibuje, že za dodržování příkazů a plnění Jeho vůle, bude národ Izraele vyvýšen, ale jedná se o en bloc národ a ne jednotlivce, a dále jde o vyvýšení (ovšem výhradně možností sloužit svému Stvořiteli) mezi národy, ovšem v průběhu jejich existence na zemi. O nebi se tu nehovoří.

Ježíš, stejně jako jeho rodina i ostatní Židé naprosto nepochybně dvakrát denně mimo další modlitby vyznávali svoji osobní víru v jediného existujícího Boha formou recitace jednoho ze základních pilířů židovské teologie. Židovský národ tento základ jejich víry pronáší ve stejné podobě i dnes, a jmenuje se Šema Jisra´el, (hebrejsky שמע ישראל). Tato modlitba nám jasně ukáže Koho Ježíš za svého Boha vyznával a Koho tedy uvedené příkazy podle svých schopností a možností stejně jako každý jiný zbožný Žid důsledně plnil.

„Slyš Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest. Milovati budeš Hospodina, Boha svého, celým srdcem svým a celou duší svou a celou silou svou, a budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, na srdci tvém. A vštípíš je dětem svým a budeš mluviti o nich, sedě v domě svém a kráčeje po cestě a lehaje a vstávaje. A uvážeš je jako znamení na ruku svou a budou čelním páskem mezi očima tvýma; a napíšeš je na veřeje domu svého a na brány své.

I stane se, když poslušně poslouchati budete příkazů mých, které já přikazuji vám dnes, abyste milovali Hospodina, Boha svého, a sloužili mu celým srdcem svým a celou duší svou, tak dám déšť země vaší v (pravý) čas jeho, ranní a pozdní, a budeš sklízet obilí své a mošt svůj a olej svůj. A dám trávu na poli pro dobytek tvůj a (ty) budeš jíst a nasytíš se. Střežte se, aby nebylo omámeno srdce vaše a vy jste sešli a sloužili bohům jiným a klaněli se jim. Pak by vzplanul hněv Hospodinův proti vám a on bránil by nebi, aby nebylo deště, a půda by nedala úrodu svou; a (vy) byste zmizeli rychle se země krásné, kterou Hospodin vám dává. Vložte tedy tato slova moje na srdce své a duši svou a přivažte je jako znamení na ruku svou a nechť jsou čelním páskem mezi očima tvýma; a učte jim děti své, mluvíce o nich, když sedíš v domě svém a kráčíš po cestě, uléháš a vstáváš, a napíšeš je na veřeje domu svého a na brány své, aby byly rozmnoženy dni vaše a dni dětí vašich na půdě, kterou přísahou zaslíbil Hospodin otcům vašim, že jim ji dá, pokud trvají nebesa nad zemí.

I pravil Hospodin Mojžíšovi řka: Mluv k synům Jisraele a řekni jim, aby si dělali cicit na cípech svých oděvů, pro pokolení svá, a aby dali na třásně cípu niť z modré látky. A bude vám památnou třásní, abyste se dívali na ni a abyste si vzpomínali všech příkazů Hospodinových a abyste je vykonávali a abyste se nepouštěli podle srdce svého a za očima svýma, za kterýmiž následujete záletnicky. Abyste si pamatovali a vykonávali všechny příkazy mé a abyste byli svatými Bohu svému. Já jsem Hospodin, Bůh váš, jenž vyvedl jsem vás ze země Egyptské, abych byl vám Bohem; já jsem Hospodin, Bůh váš.“

Všimněme si, že Bůh židovského národa, Stvořitel světa a vesmíru v tomto základu praktického judaismu svému smluvnímu národu neslibuje nic podobného našim, respektive Pavlovým, o dvě tisíciletí mladším představám o posmrtné odměně za naši víru v Ježíše jako v Boha. Zbožní Židé se svoji smluvní povinnost snaží většinou do nejmenších detailů plnit ne pro jakousi odměnu věčného, nikdy nekončícího pobytu v nebi u svého Boha Stvořitele plného lásky, radosti a jásání, které si téměř nárokujeme my křesťané, a jak nám ho velmi barvitě a nesmírně lákavě popisují mnohé naše křesťanské autority. Smlouvu plní jen proto, že jejich preexistující Bůh si přál, aby Mu zvláštním způsobem sloužili zachováváním Jeho vůle a plněním Jeho příkazů. Je samozřejmé, že v průběhu věků a zejména v dobách našeho nejhoršího křesťanského útlaku ve středověku nesmírně trpící, pronásledovaní a hromadně vyvražďovaní Ježíšovo soukmenovci hledali smysl svého tak tragického údělu. Někteří z nich doufali, že když ne na zemi, pak alespoň po své smrti naleznou jejich duše Boží klid a mír, ale všechny jejich myšlenky a touhy v tomto smyslu byly jen abstraktními představami a logickými přáními - především díky nám křesťanům - nesmírně trpících lidí. Od svého Boha však žádný jasný, konkrétní slib nebo prohlášení, které by se daly aplikovat na jejich často velmi žalostné postavení ve světě v podstatě nikdy nevzešel.

Status Ježíšova židovského národa určený Stvořitelem světa je pro nás křesťany většinou nad naše chápání. Počínaje naším zakladatelem Pavlem a jeho slovy: „…a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ (Řím 5, 21), a dalšími podobnými vyjádřeními v tomto smyslu nám totiž byla církví vždy slibována tzv. spása (např. „Věř v Krista a nikdy nezemřeš, protože tě čeká věčný život v nebi“, nebo: „Počátek našeho věčného života, který je možný jedině skrze Ježíše Krista.“, případně: „ My křesťané žijeme na zemi, ale domov na nás čeká v nebi, protože věříme v Krista“, atp...), pod kterou si představujeme především naše věčné žití v nebesích a sladké, nikdy nekončící radosti, štěstí, lásky, blaženosti a hýčkání neutuchajícím hlaholem andělských chórů a trumpet...

Proč? Protože nám to jako první člověk slíbil od svého vlastního židovského náboženství odpadlý Žid Saul! Kdežto jeho zbožný soukmenovec a náboženský aktivista Ježíš dodržoval všechny požadavky na specifickou službu Bohu především proto, že si to tak tento Stvořitel a Otec každého Žida přál. Rozhodně ne pro nějakou představu jakési nebeské odměny, která u Ježíšova národa nikdy nebyla přímo spojena s plněním Boží vůle. Téma nesmírně přitažlivé odměny v nebi, která za víru v Ježíše jako Boha Stvořitele světa a vesmíru na nás křesťany prý zaručeně čeká, pochází opět od našeho zakladatele, který ho vkomponoval do své vlastní teologie kvůli zvýšení zájmu a naděje na její snadnější přijetí pohany v Malé Asii....

Zopakujme si, že existuje jedna víra vytvořená z jediného snového prožitku člověka Saula (Pavla) který tvrdí, že člověk se dočká spásy výhradně jen za podmínky víry v Ježíše jako Krista Boha a tato spása je prý hlavním smyslem a cílem existence lidí. O dvě tisíciletí starší židovská víra, kterou zcela nepochybně velmi aktivním, osobitým způsobem vyznával právě tento Ježíš, zbožný člověk z národa Israele ale značně odlišně učí, že hlavním smyslem života člověka je služba svému nebeskému Otci a bezpodmínečné plnění Jeho vůle. Na jedné straně tedy služba Bohu Stvořiteli světa a vesmíru, kterého vyznával Ježíš, na druhé Pavlova křesťanská víra v toho samého  Ježíše jako Boha. O tom, jak mohl člověk dosáhnout spásy v dobách, kdy Ježíš ještě nežil, a zda tedy všichni lidé počínaje Adamem po své smrti dospěli k věčnému zavržení proto, protože ještě neexistoval údajně jediný možný způsob, jak dojít spásy, tedy výhradně skrze Ježíše, bohužel žádné poučení od Pavla nemáme...

Uvedený zásadní nesoulad mezi tím, co vyznával a učil Ježíš, a tím, co o něm učil ten, kdo ho bohužel neznal a nikdy ani nespatřil, tvoří jen velmi malou část z obrovského celku rozdílů, nesouladů, odlišností, atp. Ty tvoří nepřekonatelnou propast mezi vírou nadaného, duchovně velmi vnímaného a příkladně zbožného příslušníka židovského národa Ježíše, zděděnou od dávných praotců, a vírou Pavla, příslušníka stejného národa, který od této víry odpadl, aby poté vytvořil vlastní, ovšem v nejdůležitějších teologických principech naprosto zásadně odlišné náboženství.

Pavlovo křesťanství se vůči Ježíšem praktikovanému náboženství začalo silněji vymezovat v době zničení druhého jeruzalémského Chrámu římskými pohany v roce 70, a vlivem nesmírně krutého potlačení židovského protiřímského povstání vedené Bar Kochbou v roce 135. Mladá a stále poměrně nepočetná církev skládající se především z pohanských polyteistů a malého množství židokřesťanů, pod vlivem těchto a dalších událostí okamžitě vycítila obrovskou šanci na nahrazení tehdy dvě tisíciletí existujícího náboženství Bohem vyvoleného židovského národa. To znamená pradávné Bohem dané učení i s jeho pokyny obsažené v Tóře nahradit Židem Ježíšem prezentovaným jako jednou částí všemocného Boha, tedy Stvořitele světa. K tomuto a dalším podobným cílům mělo církvi v pozdější době pomoci usilovné vyhledávání všemožné argumentační podpory a případně i eventuálních podkladů například právě pro zmíněné učení o Stvořiteli světa, jehož jedním stejně mocným dílem měl být Ježíš. Pramenem snah o nalezení podpory pro své naprosto převratné (a pro Ježíšův národ zcela nepřijatelné) učení o Trojici byl především text hebrejské Bible. Pokud tito hledači získali dojem - třebaže z hlediska židovských majitelů většinou mylný - že byli v některé části tohoto textu úspěšní, a že pro své tvrzení konečně nalezli odpovídající podklady, okamžitě je využívali k veřejným kazatelským útokům různých intenzit proti židovské, Bohem Stvořitelem předané teologii. Kupříkladu v tomto konkrétním případě proti výlučné jedinosti Boha Izraele.

Židovští učenci mohli kdykoli a komukoli obhájit Boží učení darované svému národu, ale s postupem času k tomu dostávali stále méně příležitostí, jelikož Židé studují Boží slovo po celý život a s velkým zaujetím. Jejich znalosti učení obsažené v Tóře je tedy často vskutku impozantní, jak jsme se měli možnost přesvědčit. V teologických disputacích s křesťany a jejich teologií byli tedy většinou velmi obávanými soupeři. Židovské prameny například hovoří o veřejné debatě mezi rabínem Simlajem a Minim (označení sektářů, za které nás křesťany Židé považují především za naši pavlovskou víru ve více Bohů obsažených v jednom).

Otázali se ho: „Kolik bohů stvořilo svět?“ Rabi odpověděl: „Ptejme se dřívějších časů, protože je psáno: Neboť taž se po dnech dřívějších, které byly před tebou ode dne, kdy stvořil Bůh člověka na zemi. (Dt 4, 32). Není zde psáno: bohové stvořili člověka, nýbrž Bůh stvořil. Stejná odpověď platí i ke Genesis 1, 1.“ Rabín ještě k přítomným dodal: „Všude tam, kde nacházíš text, který minim používají na podporu svých názorů, nalezneš hned vedle jejich vyvrácení!“

Jak jsme se touto malou ukázkou mohli sami přesvědčit, židovské učení, které nepochybně pochází od všemocného Stvořitele vší existence, nelze ani zpochybnit, ani vyvrátit, ani snad dokonce něčím nahradit, jak se o to například náš zakladatel Pavel v některých základních Božích pravdách naivně pokoušel. Ovšem s takovým konstatováním se naši předkové ve víře nikdy nemohli smířit, protože v opačném případě by zákonitě následovaly pochybnosti vůbec o smyslu vzniku nového nežidovského náboženství. Zvlášť když je jeho ústředním objektem uctívání Ježíš, který však s tímto náboženstvím neměl nikdy nic společného, protože vzniklo až po jeho smrti. A především, a to je na celé věci jistě to nejpodstatnější; když ten samý Ježíš vyznával a do detailů praktikoval víru, jejíž židovské nositele někteří z nás křes´tanů stále nenávidí jako údajné „bohovrahy“.

Cokoli negativního se tehdy s Ježíšovým národem dělo, bylo pro nové nežidovské náboženství naopak vítaným přínosem, povzbuzením a větší šancí na přijetí a rozmach své naprosto převratné teologie. Cesta nového křesťanství se od Ježíšovy vlastní víry začala postupně až radikálně odlučovat a vymezovat; ovšem je fakt, že tento náboženský radikalizmus nebyl alespoň v prvních dvou, třech století ještě tolik rozsáhlý, konfliktní a bratrovražedně nenávistný, jak tomu bohužel bylo v pozdějších dobách. Pro židovský národ jak zboření Chrámu, tak zvláště nesmírně tragické Bar Kochbovo povstání (132-135) velkou měrou přispělo o ještě razantnější veřejné projevy vzájemného nepřátelství. Například část Ježíšových sympatizantů a následovníků po smrti svého mistra zůstávala v Jeruzalémě a dohromady tvořila určitou židovskou komunitu, která sice ve většině nejdůležitějších náboženských zásad zůstávala věrná víře svého rabiho, ale zároveň už do ní začaly pronikat prvky Pavlovy víry v Ježíše především jako Mesiáše a následně i Božího Syna. Hned jak vypukla otevřená revolta a začal masový odpor zbožných Židů proti brutálním římským uzurpátorům, který nakonec skončil zbořením Božího Chrámu a desítkami tisíc popravených, skupina prvních tzv. židokřesťanů soustředěná kolem Jeruzalémské církve se odmítla do povstání svých soukmenovců přidat a před nepokoji raději utekli daleko až do jistého bezpečí a klidu starobylého města Pelly.

Židovští protiřímští povstalci i ostatní obyvatelé začali útěk „Jeruzalémské církve“ odsuzovat jako opovrženíhodnou zbabělost a zradu vlastního národa. Odmítnutí členů prvocírkve přidat se ke svým spolubratrům, hrdinným vzbouřencům a bojovat proti římským pohanským vojskům jasně naznačilo, jakým směrem se budou vyvíjet další, už tak velmi napjaté vzájemné vztahy mezi pravověrnými Židy a prvními Pavlovými židokřesťany spolu s nedávnými pohanskými polyteisty, tvořícími dohromady první církev. Odpověď byla zřejmá už ve čtvrtém století (380) v průběhu vlády Theodosia I., kdy se křesťanství bohužel stalo oficiálním státním náboženstvím pohanské Římské říše. Důsledky tohoto osudového holportu na sebe nenechaly dlouho čekat. Díky své kolaboraci s pohanskou vládnoucí mocí postupně nabývala církev nejen obrovský majetek, ale především velmi rozsáhlá privilegia, a s nimi spojenou a do té doby nepoznanou nesmírnou moc. Praktický antisemitismus v mnoha podobách se pak na příštích šestnáct století stal pevnou, státem široce podporovanou součástí církevní strategie.

M. Č.