Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Věříme v Boha, Otce všemohoucího,

                                    Stvořitele nebe i Země.

        V jediného Boha, kterého vyznával zbožný syn

                                                                židovského národa Ježíš.

„Jen se ptej na dřívější časy, které byly před tebou, od chvíle, kdy Bůh stvořil na zemi člověka. Ptej se od jednoho konce nebes ke druhému, zda se stala tak veliká věc anebo bylo o něčem takovém slýcháno. Zdali kdy slyšel lid hlas Boha mluvícího z prostředku ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Anebo zdali se pokusil nějaký bůh přijít a vzít pronárod z prostředku jiného pronároda zkouškami, znameními, zázraky a bojem, pevnou rukou a vztaženou paží, velkými hroznými činy, jak to vše s vámi učinil Hospodin, váš Bůh, v Egyptě tobě před očima?“ (5.Moj 4, 32-34)

                                             Ježíšovo dávní židovští předkové se jako první a dosud poslední v celé historii lidstva stali skutečně věčným národem, a to ve chvíli, když společně přijali nabídku Stvořitele světa na uzavření vzájemné Smlouvy. Naprosto jedinečná událost se stala v rámci zcela unikátního, ohromujícího zjevení Stvořitele světa a vesmíru na hoře Sinaj, ústřední události celého judaismu, v přítomnosti šesti set tisíc dospělých židovských mužů, kromě žen a dětí:

„Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ (2.Moj 19, 3-6)

Ostatní náboženství světa včetně našeho křesťanského vznikla například na základě realizace určitého záměru, případně v reakci na nějaký impulz či přímo zjevení, nebo jako v případě Pavlova křesťanství, v důsledku snového prožitku. Ještě v dnešní době se bohužel stále setkáváme s mnoha dávno překonanými a snad už definitivně zavrženými tezemi, které ještě v nedávné minulosti měly ve věřících vyvolat, případně utvrdit zcela utopickou představu, že naše křesťanství je přímým výsledkem pradávného Božího záměru a následné vlastní aktivity Boha Syna Ježíše za tímto účelem. V tomto smyslu například jedna soudobá encyklopedie uvádí: „Na přelomu letopočtu vzniklo křesťanství kázáním Ježíše Nazaretského a jeho pozdějších následovníků.“ Na jiném místě se čtenáři zase dočtou, že prý: „Křesťané považují Ježíše za zakladatele křesťanské víry.“ Obě tato tvrzení jsou natolik absurdní a nesmyslná, že si nezasluhují se nad nimi pozastavovat, přesto si k nim alespoň pár skutečností připomeneme.

Bez ohledu na to, koho naši věřící za zakladatele křesťanské víry údajně považují, je zcela a naprosto vyloučené, že by jím byl zbožný Žid Ježíš. Opět musíme zopakovat, že se od své vlastní víry, tedy náboženskému judaismu a jeho úsilovnému praktikování nikdy neodchýlil, a až do své tragické smrti zůstal zbožným Židem vyznávající jediného preexistujícího Stvořitele jako Boha Smlouvy se svým národem a dárce Tóry. Pro Ježíšovo náboženství neexistuje žádný jiný bůh, žádné jeho další díly, osoby, nejsou v něm žádní bohové existující v jednom bohu, žádná izraelská žena nikdy nepočala s jednou božskou částí, nic podobného. Pro něho jako pro každého zbožného příslušníka židovského národa existoval vždy jen jeden jediný nedělitelný Bůh Stvořitel, Otec a ochránce jejich národa, a tedy Otec každého věřícího Žida. Proto svého Boha Hospodina, vždy včetně Ježíše vyznávali a dodnes vyznávají slovy: „Otče, můj Otče, Otče našeho národa, Náš Otče“ a podobně ve stejném smyslu. Ježíš nikdy neměl s křesťanstvím, jako náboženstvím, které začalo vznikat až desetiletí po jeho smrti, osobně nikdy nic společného.

Naše křesťanství je výhradním dílem Pavla (Saula), odpadlíka od Ježíšova náboženství. Minimálně osmdesát procent textu našeho křesťanského Zákona nese velmi výrazný otisk myšlenek našeho židovského zakladatele. Zvlášť výrazně patrné to je především v dílech tří neznámých autorů synoptických evangelií, z nichž všichni z Pavlovy vlastní teologie nejen vycházeli, ale také jí v různém rozsahu jeden od druhého opisovali.  V podstatě v žádném důležitějším církevním textu nechybí nejrůznější citace a odkazy na některý ze sedmi originálních listů našeho zakladatele, které posílal svým nedávno evangelizovaným pohanům v Malé Asii. Zkusme si otevřít například jakýkoli biblický slovník, Katechismus nebo kompendium církve, spisy Otců nebo Učitelů církve, bohoslužebné a oficiální církevní texty, nebo jakýkoli dokument, který církev určila jako pomůcku určenou pro vzdělávání ve víře. Poté si na několika stránkách zakrývejme, nebo naopak trpělivě vypisujme, nebo jen označujme všechny citace Pavla a odkazy na něho. Co nám z takového textu nakonec zbyde? Většinou nesrozumitelné torzo se spoustou fragmentů, zmatečný text, se kterým si nebudeme vědět rady. Natolik je Pavel pro církevní učení naprosto jedinečným a nenahraditelným základem, bez kterého by křesťanství neexistovalo. Tento stav ale na druhou stranu nemusí být až přespříliš znepokojivý. Znepokojovat by nás ale měl především fakt, že naše víra a vyznání nejenže nestojí na osobní víře Ježíše – ona dokonce Ježíšovu víru právě díky Pavlově učení zavrhuje! A ještě před pár stoletími pod vedením naší církve tuto židovskou víru nenáviděla až takovým způsobem, že se naši zbožní středověcí předkové ve víře snažili národ Ježíše velmi aktivně vyhladit ze světa, a mají na rukách krev statisíců obětí církví vedeného nebo podporovaného vražedného šílenství. Za co vlastně? Protože tento národ zůstal věrný učení svého Boha Smlouvy a dárce Tóry a jednoznačně odmítl na své víře cokoli měnit, a především zříci se jí ve prospěch nové víry, která je však dílem odpadlíka od jejich víry. Z prostého zbožného příslušníka prastarého židovského národa Ježíše jsme díky Pavlovým teologickým představám, a to zcela bez ohledu na Boha, kterého sám tento Ježíš vyznával a uctíval, vytvořili nového boha pro naše nové náboženství, ovšem zbavené jeho judaismu.

Nebýt Pavlova odpadlictví od Stvořitelova smluvně ratifikovaného náboženství, neexistovalo by ani naše křesťanství, a tím pádem ani jeho vlastní Zákon čistě lidského původu, zavádějícím způsobem nazvaný jako tzv. „Nový“, a to navzdory faktu, že žádný „Starý“ Zákon neexistuje.  Existuje jen jeden jediný platný Boží Zákon, který Stvořitel světa na hoře Sinaj předal svému lidu. Ten Zákon, který denně s velkým úsilím studoval, ze kterého se modlil, a jehož příkazy do nejmenších detailů zachovával Žid Ježíš stejně jako každý jiný zbožný židovský věřící. Své víře v jediného existujícího Boha židovského národa, Boha Smlouvy a dárce Zákona, se na rozdíl od našeho nesmírně obětavého zakladatele nikdy nezpronevěřil, a nikdy jí samozřejmě neopustil. Jeden Zákon vznikl na základě zapsané Boží vůle, druhý na základě několika dopisů pohanům od našeho zakladatele. Bůh se nikdy v ničem neopakuje, protože se také nikdy nemýlí. Jednou stvořil svět a celý vesmír, jednou stvořil člověka, jednou vytvořil a jednou předal lidem svůj Zákon. Žádný jiný svět a vesmír než Jeho není. Žádný jiný člověk než Jím stvořený neexistuje. Žádný jiný Zákon na světě nemá jiného, než lidského autora.

Křesťanství v žádném případě nevzniklo ani na základě kázání Ježíše Nazaretského, ani jeho pozdějších následovníků, ale na základě vlastního výkladu údajného vidění na poušti, ve kterém se měl Židovi Saulovi zjevit Ježíš několik roků po svém ukřižování. Žid Ježíš často kázal, ale jeho promluvy především k obyvatelům Galileje je samozřejmě v žádném případě nenabádaly k nějakému opuštění unikátního učení Boha (!) Stvořitele, ale právě naopak k restartu a zvýšení jejich úsilí plnit Boží příkazy až do těch zcela nejmenších detailů před očekávaným příchodem Mesiáše. Musíme znovu připomenout, že Ježíšovy řeči a kázání v průběhu mesiášského hnutí žádný z očitých svědků nezapisoval, stejně jako proslovy ostatních náboženských aktivistů putujících po Izraeli. Důvodů je více, například fakt, že Ježíšova veřejná činnost ve skutečnosti trvala pouhý jeden rok a za tu dobu si v žádném případě nemohl vytvořit takovou proslulost, aby se našel někdo gramotný, kdo by byl ochotný vzdát se své rodiny a práce, a po celý rok s ním putoval, a všechny jeho řeči průběžně zaznamenával. Ježíš při svém putování kázal zhruba na stejné téma, jako všichni ostatní putující aktivisté, tedy: „Připravte cestu pro Mesiáše našeho národa!“. Toto bylo mottem a ústředním tématem také i jeho promluv a hlavně křtící činnosti, ale v žádném případě nic ve smyslu, co by nás křesťany mohlo povzbudit k naivnímu, tvrzení, že „křesťanství vzniklo na základě kázání Ježíše“. Skutečnost je pochopitelně naprosto obrácená. Ježíš kázal a dělal vše proto, aby se židovská víra jeho samého, stejně jako jeho židovského národa obnovila, a posílila, a aby se hlubokým pokáním a očištěnou duší připravili na příchod jejich Mesiáše. Jeho hnutí mělo tento jediný cíl, a žádný jiný, a snažit se ho prezentovat ve smyslu, že díky jeho kazatelské činnosti vzniklo křesťanství, je ukázkovým příkladem náboženské demagogie. Křesťanství totiž vzniklo na základě snu jednoho člověka.

Ještě dnes se můžeme setkat s dalším omylem některých dřívějších autorit naší církve, když totiž uvedené motto tehdejšího hnutí vykládají tak, že jde o Ježíšovu výzvu židovskému lidu, aby „připravili cestu“ pro příchod Ježíše v roli mesiáše. Bohužel jde opět o do nebe volající omyl, nebo spíše o další záměrnou manipulaci s lidskou myslí. Ježíš se ve skutečnosti veřejně nikdy za Mesiáše neprohlásil, a samozřejmě se jím ani necítil být. Sám vedl své hnutí výhradně v duchu této výzvy, a pochopitelně že tímto Mesiášem nemyslel sám sebe ani on sám, ani žádný jeho židovský soukmenovec. Pokud se naše křesťanské učení stále ještě snaží prezentovat Žida Ježíše jako Mesiáše jeho vlastního židovského národa, „kterého pro svoji zaslepenost nepoznali“, poznamenáme jen, že tato otázka je výhradním interním tématem tohoto národa a nikoho jiného. Jen Ježíšův národ má právo rozhodovat o tom, kdo jejich Mesiášem je, a kdo ne. V židovském Bohem vyvoleném národě se až dosud žádný Mesiáš neobjevil, protože žádná postava z tohoto národa nikdy nevyhověla ani nejzákladnějším očekáváním, které má skutečný Mesiáš po svém příchodu do země Israele na důkaz své pravosti splnit a vykonat. Jde například o nastolení míru, a to nejen v Izraeli, obnovu jeruzalémského Chrámu, o návrat všech Židů z diaspory, židovský Mesiáš má vést a vyhrát osvobozující války nad pohanskými nepřáteli národa, nastolí prosperitu země, a podobně. Ježíš žádnému z těchto předpokladů samozřejmě nemohl, a především nikdy ani nechtěl vyhovět, a nikdy také nevyvinul jakékoli úsilí pokusit se tento stav nějak změnit. Za Mesiáše Židů se ve skutečnosti nikdy nepovažoval, protože jím nebyl. Stejně tak ho za něho nepovažoval ani žádný jeho soukmenovec, a pro nás osobně je asi nejcennější a nejdůležitější fakt, že se v žádném případě nesnažil určitou schopnost nebo určení k tomu třeba jen předstírat. Za Mesiáše, a to dokonce za Mesiáše nás křesťanů, považujeme Žida Ježíše jen my. To už jsme ale od Ježíše, jeho víry a jeho vlastní židovské náboženské praxe v porovnání s tím, co o něm náš zakladatel tvrdil, nenávratně vzdáleni.

Jestliže nám jednotliví autoři novozákonních evangelií předkládají nejrůznější příběhy o Ježíšovi s cílem jeho Mesiášství dokázat, musíme podobně jako v ostatních podobných situacích znovu připomenout, že žádný z autorů evangelií ve skutečnosti nebyl Ježíšovým učedníkem a žádný z nich se nejmenoval tak, jako se nazývá jeho evangelium. Evangelia, které jsou páteří našeho křesťanského Zákona, začala vznikat teprve až přibližně čtyřicet (Marek) až sedmdesát (!) roků (Jan) po Ježíšově ukřižování, tedy až v době, kdy uvnitř vytvářející se církvi už pevně zakotvil požadavek prezentovat Ježíše jako Mesiáše. Zároveň se Ježíšova osobní židovská víra v jediného existujícího Boha začala systematicky zamlčovat a ignorovat úměrně jeho církevní prezentaci jako Mesiáše, ovšem už ne židovského. Upozorňujeme i na skutečnost, že náš zakladatel Pavel, navzdory tomu, že Ježíše ani jeho víru neznal, ho jako vůbec první člověk na světě začal kolem roku 50 ve svých listech poprvé prezentovat jako jednu součást Boha, jako Božího Syna (a tím tedy i jako vždy existujícího, nesmrtelného Stvořitele světa a vesmíru), ale o tom, že by Ježíš měl být i Mesiášem, se kupodivu nikde nezmiňuje! V jeho době zřejmě toto téma ještě nebylo na pořadu dne, a prezentace Ježíše i tímto novým směrem byla úkolem pro pozdější autory evangelií. Ti se jeho zadání zhostili na výbornou, o čemž svědčí fakt, že o Mesiášovi se na rozdíl od Pavla náhle zmiňují téměř v šedesáti verších!

Ježíšovy promluvy zřejmě skutečně nikdo z přítomných židovských svědků nezapisoval. Mimo jiné i z toho důvodu, že drtivá většina Židů o jeho existenci, případně o jeho vlastním obrodném hnutí téměř nevěděla. O svém člověku jako o Mesiáši (a následně dokonce i jako o údajném Bohovi) svého národa se Židé začali ve větší míře dozvídat až tedy, když se Pavlova tehdy ještě jen sekta začala od židovství výrazněji oddělovat po revolučních událostech, které vyvrcholily zbořením Jeruzalémského Chrámu nenáviděnými Římany. Ale především proto, že se náš zakladatel při svých evangelizačních pokusech ve svém vlastním židovském národě stále častěji setkával s tak významným a razantním odmítáním, že mu reálně hrozilo, že jeho další snahy mezi zbožnými věřícími už budou odmítané s pomocí fyzického násilí. Nastalou velmi nepříznivou situaci nakonec vyřešil v podstatě geniálním způsobem. Svoji vlastní víru v Ježíše jako Boha začal exportovat mezi pohanské polyteisty do Malé Asie a postupem času tam pro své učení už zcela oproštěné od Ježíšovy vlastní židovské víry začal získávat nové příznivce. Prezentace Ježíše jako boha, díky kterému se všichni, kdo v něho začnou věřit, po své smrti sejdou u něho v nebi a budou se tam s ním navždy jen radovat, naznačuje limit schopnosti širšího teologického myšlení našeho zakladatele. Stvořitel světa a vesmíru (podle našeho učení Bůh Žid Ježíš) zřejmě vytvořil nebesa pro nás křesťany, jak nás ujišťuje například těmito vyjádřeními:

- „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“ (2. Kor 5,1)

- „Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Fil 3,14)

- „Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským.“ (2. Kor 5, 2)

- „Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši.“ ( Ef 2, 6)

- „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Ježíše Krista.“( Fil 3, 20)

- „Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království.“ (2. Tim, 4, 18)

Uznáváme, že Pavlovo vábení na slastný posmrtný, nikdy nekončící, a zřejmě rozpustile radostný život v nebi pro všechny, kdo uvěří v (Žida Ježíše jako) Krista, byl pro maloasijské polyteistické pohany velmi vhodným a lákavým  argumentem. Při té příležitosti si jen dovolíme připomenout obrovské zanícení tímto tématem našeho Otce a Učitele církve Augustinem, který mu věnoval roky svého života. Před mnoha léty jsme se tímto námětem sami určitou dobu zabývali a něco i publikovali. Tématu co bude po smrti křesťana se věnoval ve velmi mnoho případech. Ve svých pracích dokázal popisovat nebe a existenci křesťanů v něm natolik sugestivním dojmem, že se čtenáři často nemohli zbavit myšlenky, že nebesa už musel někdy osobně navštívit…V jeho dvoudílném veledíle De civitate Dei (O Boží obci), které psal celých třináct roků a dokončil čtyři roky před smrtí, jde v popisu nebeského života křesťanů až tak daleko, že si ke konci díla dokonce můžeme  přečíst jeho naprosto vážnou úvahu o tom, jestli ženy, které se dostanou do nebe, budou i tam mít své pohlaví. Skutečně...

Naše křesťanství, které se na principech judaismu zrodilo, vyznává Žida Ježíše jako Boha, a to na základě vlastního výkladu vidění jiného Žida - Saula. Bez těchto dvou osob, jejich židovského národa a jeho víry, by naše náboženství neexistovalo, a alespoň proto by si namísto naší ještě nedávné doslova vražedné nenávisti tento národ od nás zasloužil alespoň věčný respekt. Podle očekávání židovského národa, jehož příslušník Ježíš vyznával jednoznačně a výhradě jejich smluvního Boha a žádného jiného, bude jednou jejich Mesiášem výhradně židovský člověk.

V takovém případě by ale - jak vnímáme Ježíše - náš křesťanský Stvořitel světa a vesmíru Bůh Ježíš, zákonitě nikdy nemohl být zároveň i člověkem Mesiášem židovského národa...A obráceně řečeno; pokud by byl Mesiášem Židů Ježíš, tedy člověk zrozený v tomto národě, pak by nemohl být jakoby „na půl “ zároveň i všemocným Bohem nás křesťanů. A to nejen proto, že v té době křesťanství ještě neexistovalo. Podle základního židovského učení - Tóry, popisuje její autor sám sebe tak, že je Bohem jediným existujícím, a tedy nedělitelným.

M.Č.