Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu,

                                     budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid,

                                                                                         třebaže má je celá země.

Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid,

                                              přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás.

                                                     Vás je přece méně než kteréhokoli lidu.

                                                                       Ale protože vás Hospodin miluje.

motto:

 „Bohovrazi, vrazi proroků, pronásledovatelé křesťanů, psi, plemeno zmijí, neposlušný a vzpurný lid rouhači, židovská zatvrzelost, sebezatracení Židé, nespravedliví, zlomyslní odpadlíci, slepí blázni, vyděděnci, hadi, plemeno zmijí, děti ďábla, pronásledovatelé křesťanů, synové vrahů proroků, rouhači, slepí a hluší, obřezaní nepřátelé křesťanů, zloději a pokrytci, tvrdohlaví Židé, Boží nepřátelé, nepřátelé všeho lidstva, všem lidem odporní hříšníci, hamižní Židé se svým zavrženíhodným učením, marniví Židé, nepřátelé pravdy, pokrytci, peněz žádostiví lidé, žvanilové a svůdci, kterým je třeba zavřít ústa…“

                                     Když se v našem křesťanském Zákoně dočteme některé namátkou uvedené charakteristiky příslušníků Ježíšova židovského národa*), musí nás napadnout otázka, proč právě z tohoto národa, který tak nevybíravými slovy obžalovává, odsuzuje a zavrhuje, si náš zakladatel a tvůrce křesťanské teologie Pavel, sám údajný Žid, vybral jednoho jeho obyvatele, a určil ho jako Božský střed svého vlastního náboženství. Pavel jak víme, měl velmi blízko k pohanskému prostředí, kde žil, kam se vracel a kde také svoje náboženství utvářel. Hovoříme o jeho několik roků trvající, a nikdy neobjasněné činnosti kdesi mezi arabskými pohany poté, co měl údajně ve svém snu spatřit Ježíše jako nanebevzatého Boha, ovšem nikomu z lidí o tom v té době neřekl. Vytvořil ze Žida Ježíše preexistujícího Boha Stvořitele světa a vesmíru; toho, o kterém vypráví hned na začátku první kniha židovské Tóry, tedy Chumaše (Berešit 1, 1): „První stvořil Bůh ta nebesa a zemi.“, a začal ho prezentovat jako toho, který v roli pomazaného Krista jako jediný na světě dovede člověka ke spáse. Tedy víra v příslušníka právě tohoto - podle Pavla prý - všemi lidmi opovrhovaného a dehonestovaného národa s tolika negativními vlastnostmi má být podle něho jediná existující možnost, jak se může člověk „dostat do nebe“. Otázka zní, z jakého důvodu by se tam měl člověk po své smrti vůbec dostávat, když jediný skutečný preexistující Bůh Ježíšovu židovskému národu nic podobného nikdy nesliboval…Tak jako Bůh svým Židům nesliboval nebe, tak jim ani nesliboval, že bude žít na zemi, protože nebe si stvořil pro sebe, a zemi pro lidi, ale ne nebe pro člověka a zemi pro sebe!

Ani Ježíš, zbožný příslušník Bohem vyvoleného národa a věrný a důsledný vyznavač Jeho učení sám nic podobného - na rozdíl od nevědomého Pavla - ve skutečnosti nehlásal, neočekával, ani nesliboval. A už vůbec nic podobného tomu, že by ve skutečnosti o sobě tvrdil, že je Mesiáš, nebo snad - Bůh chraň ! - že by o sobě někdy řekl, že je vždy existujícím Stvořitelem světa sídlícím na nebesích. Nebo že by tvrdil, že jen ti, kdo uvěří, že on, Ježíš, je Bůh Stvořitel a Pomazaný, se díky této své víře po své smrti objeví u něho jako věčného Boha na nebesích…Co se spásy týče; Ježíš stejně jako pobyt v nebi nikdy nikomu žádnou spásu nesliboval, a to z jednoho prostého důvodu. Ježíšovo učení obsažené v Boží Tóře nic podobného spáse svému, ani jinému lidu neslibuje, protože nikdo na světě na ní nemá žádný nárok, nebo snad dokonce jakési právo. Tím sice nikdo neříká, že otázka spásy člověka je nepodstatné nebo tabuizované téma, ale rozhodně na ní nemá člověk z uvedeného důvodu lehkovážně spoléhat, nebo s ní dětsky naivně počítat jako s hotovou věcí.

Případná spása člověka je výhradní věcí blahovůle jeho Tvůrce, a ne studijním materiálem pro Jeho stvoření. Podobné a další učení o Ježíši začalo díky našemu zakladatelovi vznikat až dlouho po jeho ukřižování, a tak, jak se začala postupně tato víra rozvíjet, začal se bohužel stejně intenzivně, a především naprosto nelogicky rozvíjet náš antijudaismus založený na jednoznačně lživém a smysl postrádajícím obvinění, že Stvořitele světa Ježíše zabil jeho vlastní národ. Tím ale nechceme říci, že Ježíšovo veřejné vystupování s jeho vlastními, mnohdy vyhrocenými názory a kritikou na způsob praktikování určitých náboženských předpisů některými specifickými skupinami židovských věřících nikomu nevadilo. Ale v každém případě; žádný jeho názor nebo učení nikdy nepřesáhly hranice tolik oblíbené a často velmi vzrušené náboženské polemiky mezi věřícími Židy, kterou v jejich prostředí můžeme vidět dodnes. Usuzovat z nich ale nějaké vzájemné nepřátelství, nevraživost, nebo snad jakousi židovskou nenávist mezi zaníceně zbožnými účastníky nejrůznějších teologických disputací, mohou buď lidé duchem zcela prostí, nebo „hluboce věřící“ rasisté, kteří tak konají s jasným úmyslem jakýmkoli způsobem dehonestovat židovský národ v prvé řadě za jejich vyvolení ke službě Stvořiteli světa.

Jeden Žid (Pavel) tedy začal o jiném Židovi (Ježíšovi)** tvrdit přibližně deset roků po jeho smrti na základě jednoho svého snu, a to navíc až tři léta po tomto prožitku, že to byl Bůh, dále Boží Syn, Mesiáš a Stvořitel světa a vesmíru. Měl se narodit židovské ženě působením své třetí božské osoby - Ducha, což by vzato do důsledku znamenalo, že se Ježíš jako jedna božská osoba narodil sám sobě a z vlastní božské vůle jiné své osoby. Ovšem jak stále uvádíme; takové osobní fantaskní chápání činnosti Boha Stvořitele na Jeho světě naším zakladatelem je naprosto a diametrálně vzdálené od Ježíšovy vlastní víry, od učení, které skutečný Bůh na Sinaji předal svému vyvolenému židovskému národu. V případě, že Pavel byl opravdu praktikující věřící a rodilý Žid, musel učení židovských praotců naprosto bezpodmínečně už od malička znát. A navíc jako zbožný Žid, o kterém autor Lukášova evangelia ve svém druhém díle - Skutcích tendenčně uvádí, že prý údajně studoval u jedné z největších náboženských autorit té doby, proslulého myslitele teologa rabbiho (rabana) Gamaliela, (příp.Gamliela) mimo jiné i velmi váženého předsedy nejvyššího židovského soudu - sanhedrinu. U něho mohlo studovat vždy jen několik naprosto mimořádně nadaných a velmi inteligentních studentů, u kterých se logicky předpokládala především duchovní zralost, a naprosto dokonalá, bezchybná znalost hebrejského jazyka slovem i písmem. Avšak tento naprostý základ pro studium náš zakladatel a pozdější odpadlík od náboženského židovství podle mnoha ukazatelů a ve skutečnosti neovládal a také i jeho některé morálně volní vlastnosti by jen velmi těžko splňovaly přísné podmínky pro přijetí ke studiu. V takovém případě tedy Skutky své čtenáře tak jako v několika jiných případech opět mystifikovaly...

Uvedli jsme, že Pavel tedy začal o Ježíšovi (kterého jak víme, neznal a nikdy ani nespatřil) roky po jeho smrti a především bez ohledu na jeho vlastní víru hlásat, že to byl Bůh, a zároveň Syn tohoto Boha. Ovšem jejich vlastní židovský národ přitom sám charakterizuje velmi odpudivými slovy a nesmírně urážlivými výrazy, které jsou v úvodní citaci tučně označeny. Zároveň jsme řekli, že právě tento Pavlem svými nechutnými výrazy napadaný, kritizovaný a zavrhovaný národ je prvním a posledním národem na světě, který si skutečný a jediný existující Stvořitel světa a vesmíru vyvolil za svůj, a pověřil ho určitou specifickou službou. Zároveň se tak stal Otcem každého jednotlivého příslušníka tohoto národa a tak Ho také každý zbožný Žid oslovuje a stejným způsobem o Něm také hovoří. Tedy „můj Otče, můj Otec“ a podobně, stejně, jak to dělal Ježíš. Náš židovský zakladatel ale svými nesmírně urážlivými slovy napadá en bloc vyvolený národ Boha Stvořitele, a tím tedy de facto i osobně jeho Božského zřizovatele. To by si žádný v Boha věřící Žid nikdy nedovolil a proto se spíše přikláníme k těm názorům, které o Pavlově skutečném židovství pochybují, a různými způsoby ho vyvracejí. Pravý Žid svůj Bohem vyvolený národ nesmírně ctí a je na svoji příslušnost k němu patřičně hrdý. Pavel se však během svého života stal jeho kritikem a tato jeho kritika bohužel později přešla v odpor a nenávist.

Zřejmě nikdo z nás nedokáže pochopit a především vysvětlit, proč svého boha a stvořitele po svém snovém prožitku nalezl právě v národu těch, jak píše nespravedlivých a zlomyslných odpadlíků, Božích nepřátel, v národu obřezaných nepřátel křesťanů, psů, neposlušného a vzpurného lidu, nepřátel všeho lidstva, v národu všem lidem odporných hříšníků, hamižných Židů se svým zavrženíhodným učením, žvanilů a svůdců, kterým je třeba zavřít ústa… Myšleno zřejmě zavřít ústa všem Židům, za každou cenu a natrvalo, dodáváme my. Kdo dokáže vysvětlit, proč Pavlův obřezaný a vždy existující bůh a všemocný stvořitel světa a vesmíru pochází z národu psů? Proč je jeho bůh zároveň jedním z příslušníků národu Božích nepřátel? Ježíš je tedy sám sobě nepřítelem? Jak je možné, že náš zakladatel hovoří o vlastním učení zbožného Žida Ježíše jako o zavrženíhodném učení, když zároveň učí, že je všemocný a jediný bůh a stvořitel světa? Všemocný bůh a stvořitel vší existence se tedy podle něho nejprve sám učil zavrženíhodné učení, a později toto zavrženíhodné učení kázal svým židovským soukmenovcům? Kdo z lidí může říci, že je mu Pavlova vlastní teologie naprosto a bezezbytku do nejmenších podrobností průzračně jasná a plně srozumitelná, a že jí právě z těchto důvodů bezezbytku přijal i za svoji?

Jeden z prvních, koho Pavlův antijudaismus evidentně velmi silně ovlivnil, byl hodnostář sboru mladé církve Meliton ze Sard v Lydii (Malé Asii), pozdější náruživý antisemita, mimo jiné i údajný autor díla Peri Pascha (O Pasše). Meliton se kvůli svým nesmiřitelným, jednostranně zaujatým protižidovskými vyjádřením stal prvním výrazným symbolem naší pozdější vražedné protižidovské nenávisti, která má na svém kontě statisíce nevinných obětí národa, ze kterého si Pavel v reakci na svůj sen do svého nového náboženství vybral jednoho jejich příslušníka jako Stvořitele světa. Poslechneme si několik ukázek tendenčních, lživých, a z teologického a historického hlediska sice bezcenných, ale o to nebezpečnějších manipulativních, antisemitsky cílených vyjádření údajně pocházejících od tohoto autora, na jejichž základě náš v té době zatím spíše ještě doutnající antisemitismus postupně díky křesťanským autoritám typu Jana Chrysostoma a dalším významným církevním rasistům „rozhořel“ až do pozdějšího vraždění tisíců židovských věřících během zločinných pogromů a dalšího genocidního násilí ze strany naší církve, nebo s jejím vědomím a podporou. Všimněme si ještě jedné zajímavosti. Všechny tři uvedené velmi výrazné osobnosti z počátku a následné doby rychlé církevní expanze antijudaismu a následného antisemitismu, trvající téměř dvě tisíciletí, tedy zakladatel křesťanství Pavel, silně protižidovsky smýšlející Meliton i často doslova běsnící antisemita, a církví uznaný světec (!) Chrysostom - ti všichni pocházeli z tradičně pohanské oblasti široce rozvinutého bájného polyteismu v pásmu mezi Řeckem a Tureckem. A to samo o sobě pozornému posluchači jistě mnohé napoví...

K téměř každé namátkou uvedené ukázce Melitonova vztahu k národu, bez kterého bychom neměli svého křesťanského Boha, jsme si dovolili většinou v krátkosti vyjádřit svůj názor, nebo jsme jen připojili malou poznámku:

- Slyšte, všechna pokolení národů, a vizte: neslýchaná vražda se stala v Jeruzalémě…(V Jeruzalémě a vůbec v celé zemi Izrael prováděli Římané v podstatě každý den množství ukřižování především Židů, často bez soudu, takže se to pro široké obyvatelstvo stalo každodenní ukázkou ojedinělé zrůdnosti a nesmírné brutality římského státu. Každá vražda na židovském lidu, kterou spáchali tito barbarští okupanti, byla skutečně neslýchaná. )

- Bůh je zabit, izraelského krále odstranila pravice Izraele! (Skutečný Bůh je nesmrtelný, protože vždy existoval, existuje, a vždy existovat bude, ale nežije. Jeho existenci nemůže žádný z jeho stvoření ukončit. Žid Ježíš nikdy nebyl žádným teoretickým, ani faktickým králem, ani se něho samozřejmě nepovažoval. Krále z něho jako první udělal desetiletí po jeho smrti Pavel a po něm postupně autoři evangelií, z nichž ale ani jeden nebyl očitým svědkem Ježíšova života a smrti. „Pravice Izraele“ žádného krále neodstranila a za nadvlády Římanů by ani nemohla. Pokud by se teoreticky nějaký Žid skutečně jednoznačně prohlašoval za krále Římany okupovaného Izraele, byl by okamžitě římským pohanským tribunálem odsouzen k smrti ukřižováním za vzpouru proti svému císaři. V tomto duchu, ((viz tradiční tabulka nad hlavou každého ukřižovaného provinilce informující, za jaký skutek proti římskému zákonu byl popraven)), byl ukřižovaný i Ježíš, přestože se králem Židů nikdy výslovně neprohlásil. V žádném případě ho pohané neodsoudili za cokoli z oblasti jeho židovské víry a teologie, tedy především za to, že by se snad měl považovat za vždy existujícího Boha, který stvořil svět.)

- „Já jsem“ praví Izrael, „zabil Pána.“ Proč? „Protože bylo třeba, aby zemřel.“ (Naprosto nesmyslná, přízemní, až primitivně antisemitská věta rasistického autora. „Izrael“ samozřejmě nikdy nemohl „pravit“, že zabil Pána. Vyslovit něco podobného může buď hlupák, ignorant, nebo ukázkově zlý člověk rozsévající nenávist. Zbožní Izraelci nazývají svého jediného Boha nejen jako svého Otce, ale například také jako „Pána“. Bůh Izraelců na rozdíl od našeho křesťanského je pochopitelně bez výjimky nesmrtelný, jinak by nebyl skutečným |Bohem. Ježíše nezabil „Izrael“, ale Římané, jejichž potomci tři a půl století poté uznali božství své oběti a Pavlov křesťanství bylo ustanoveno za státní náboženství. Ježíše jako potulného kazatele znala jen velmi malá část židovského obyvatelstva, a byli to především někteří obyvatelé Galileje, tedy měst kolem Tiberiadského moře, kde Ježíš působil nejintenzivněji. ((Kafarnaum, Kána, Galilea, Nazaret, Galilejské moře, oblast Gadary)). Jinde nepůsobil a jinde ho také neznali. Náboženských buditelů v jeho době putovalo po Izraeli mnoho, jen v Jeruzalémě jich působilo až kolem deseti a nikoho z nich Židé nezabili. Je tedy naprosto nesmyslné a průzračně antisemitsky zavádějící Ježíšovu národu lživě podsouvat, že „bylo třeba, aby jim málo známý Ježíš zemřel“. Mimochodem, ještě než Ježíš začal svojí poslední veřejnou aktivitu v Jeruzalémě na svátky Pesach, byl tam téměř zcela neznámý. Víme to mimo jiných zdrojů také i ze samotného křesťanského Zákona. Autor tzv. Matoušova evangelia tam uvádí zcela jasně a přesvědčivě: „Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ (Mt 21, 10)  Obyvatelé města se museli ptát na jeho totožnost „zástupů“, tedy těch Galilejců, kteří ho doprovázeli. Uvedený Melitonův výrok " „Já jsem“ praví Izrael, „zabil Pána.“ Proč? „Protože bylo třeba, aby zemřel."   je naprosto bezcenný, ale nebezpečný rasistický výplod. Proč by "bylo třeba, aby Ježíš zemřel", když ho tam téměř nikdo neznal? )

- Tys však pominul toto všechno a pospíšil sis k zabití Pána. (viz výše)

- A zabil jsi svého Pána o velkém svátku. A ty ses radoval. ( Ježíše zatkli, soudili, zabili, a možná se proto i radovali - Římané, viz výše)

- To je ten, kterého jsi zabil. (doplňujeme jen:…římský vojáku…)

*)… které se ale bohužel všechny do jedné zcela logicky vztahují i na samotného Žida Ježíše, tedy na našeho křesťanského Boha a Stvořitele světa. Vše negativní a především vytrvale urážlivé, ponižující a nesmírně odpudivé, co je zde uvedené o Židech, náš křesťanský Zákon skrze Pavlovy listy a evangelia tvrdí o Ježíšovi!

**)...kterého ale jak víme, Ježíš nikdy nezajímal, neznal ho, nikdy ho ani nespatřil, a nevěděl tedy nic jak o něm samém, tak především ani o jeho osobní víře! V době, kdy Ježíš ve své domovině veřejně působil, tam Pavel ještě nežil, a Ježíš zase mezi svými židovskými soukmenovci nebyl natolik známý, aby se o něho zajímali, nebo snad dokonce aby o něm něco napsali. Pavel nikdy nevysvětlil, jak a na základě jaké pohnutky se až dlouho po Ježíšově smrti ocitl z pohanského Řecka v Izraeli. Nikdy ani nevysvětlil, proč po svém snu a údajném spatření jemu do té doby zcela neznámého Ježíše nikomu nic neřekl a na tři roky zmizel kdesi v Arábii, opět v pohanském prostředí...Jen evangelista, kterému církev přiřkla jméno Lukáš, se ve svých Skutcích tuto záhadu snažil nepromyšleně naivně napravit tak, že ve smyšleném vyprávění o Pavlovi uvádí stejně smyšlené vysvětlení Pavlova jednání: „Ale Pán mi řekl: ‚Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!‘ (Sk 22, 21) Autor evangelia nám tedy říká, že „Pán“, tedy Ježíš, jako Bůh „chce poslat“ Pavla k těm, kteří v tohoto Boha Ježíše nevěří (!), a Pavel tam nejenom odejde, ale u těchto pohanských zarytých nepřátel jediného Boha Izraele zůstává dokonce tři roky!!! Proč? Snad aby tam s pohany a vyznavači a praktikanty polyteismu dotvářel novou teologii tří bohů v jednom?

Pozn: uvedené pravidelné zamyšlení se nakonec neplánovaně protáhlo na více než dvojnásobek určeného času a prostoru. Z tohoto důvodu tentokrát naše společné myšlenky a názory výjimečně rozdělujeme na dvě části.

dokončení příště

M.Č.