K naší nenávisti Ježíšova národa XXVI.
Židovský národ je národ, který se vzpíral staletí – velký věčný svatý lid,
lid Boží, který slouží jako vzor pro celé lidstvo.
Heinrich Heine
Kdo na sochy spoléhají a modle říkají „naši bohové jste“,
v hanbě se zastydí a vrátí se zpět.
Sidur
dokončení
- To je ten, na němž jsi vymáhal peníze, když jsi žádal peníz za jeho hlavu. (Autor opět dokazuje svůj hluboce zažitý křesťanský rasismus, a zároveň nedostatek sebereflexe v souvislosti s tím, co chce sdělit. Barvité románové vyprávění o údajné zradě bezcharakterního reprezentanta židovského národa Jidáše bylo do evangelií s největší pravděpodobností dodatečně vepsané až v době, kdy bylo oddělení Pavlových křesťanů od Židů už definitivní, a následné vzájemné nepřátelství s Ježíšovým národem se začalo postupně stále více vyhrocovat. Našemu učení ve své snaze vylíčit jeho národ jako jeho odpudivé vrahy, bezpáteřní a zlé hamižníky, kteří jsou za jakýkoli peníz ochotni zradit kohokoli, včetně svého soukmenovce a spolubratra, tato bájná událost stoprocentně splnila svůj účel. Evangelia po uvedených interpolacích podávají sice působivý, ale smysl zcela postrádající výjev údajné židovské zloby a bezpáteřnosti reprezentované údajným židovským zrádcem svého přítele. Ovšem jestliže pomineme našimi křesťanskými předky špatně pochopené naplnění proroctví z Hebrejské Bible (Za 11, 12), údajná Jidášova zrada Ježíše naprosto postrádá jakékoli rozumné odůvodnění a smysl.
Ježíš byl v době svého zatčení v Getsemanské zahradě díky svým předešlým výstřednostem, kdy na sebe velmi promyšleně strhával pozornost mnoha poutníků i obyvatel města ((např. vjezd na oslu do Jeruzaléma za účasti přibližně šesti stovek galilejských průvodců a přátel, údajné vyhánění legálních směnárníků z Chrámu, veřejná kázání ve městě a zřejmě i v samotném Chrámu a podobně, v poutníky nanejvýš přeplněném městě)), už jako poměrně dobře známý jak přítomným římským vojákům dohlížejícími na pořádek, tak saducejským kněžím, správcům samotného Chrámu, a stejně tak i mnoha přítomným židovským věřícím především z jeho hlavního Galilejského působiště. Ježíš v Jeruzalémě pobýval na svátek Pesachu několik dní a úřady ho mohly zatknout kdekoli a kdykoli čtyřiadvacet hodin denně, a to zcela v tichosti, a v klidu během okamžiku. Navíc mohl být Římany zatčen kdykoli během dlouhé cesty do Jeruzaléma, během které také kázal a i jinak veřejně vystupoval. Žádný údajný zrádce k jeho zatčení v žádném případě nebyl třeba! Ovšem v takovém případě by zcela ztratil smysl onoho dramatického líčení autorů evangelií údajné zainteresovanosti fiktivního židovského zrádce jako ukázkového dokladu bezcharakternosti, hrabivosti a zkaženosti všech příslušníků Ježíšova národa...A hned od první a následující generace prvokřesťanů tak přidat svůj vklad k zasetí a rozvinutí rasismu a mezilidské nenávisti jako trvalou součást Pavlova křesťanství.
Ježíš ve městě nepobýval ani inkognito, ani v nějakém převlečení, ani se neskrýval, vždyť samo křesťanské učení říká, že přišel naplnit vůli svého otce. Právě naopak na sebe velmi halasně přitahoval pozornost mnoha židovských poutníků i místních obyvatel. „Tehdy šel jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“ Oni mu určili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.“ (Mt 26, 14 - 16) Pokud by skutečně Jidáš přišel k velekněžím s uvedenou otázkou a nabídkou, dotázaní by se mu zřejmě nejprve upřímně vysmáli, a poté by ho od sebe zcela jistě vyhnali. Proč by mu měli platit za to, že Ježíše „zradí“ a označí, když ho sami mohli u sebe v Chrámu a okolí spatřit bez jakékoli ochranky (k čemu nějakou osobní stráž, jestliže tam opravdu přišel naplnit vůli svého otce ?) několikrát denně, a nebyl by žádný větší problém dostat ho v klidu a tichosti tam, kam by Římané potřebovali? Podle Janova evangelia přišlo v noci před odsouzením do Getsemanské zahrady pod vedením Jidáše dohromady několik stovek kněží, chrámové policie, a kohorty římských vojáků. Některé prameny uvádějí dokonce počet až šesti set mužů, kteří měli přijít zatknout neozbrojeného Ježíše, který v zahradě pobýval jen v doprovodu svých učedníků.
Proč takovou tajnou noční přepadovou výpravu kvůli jednomu člověku, na jehož zatčení by stačil jeden jediný římský voják už během dlouhé cesty z Galileje, nebo kdykoli během dne ve Chrámu, nebo v jeho nejbližším okolí, kde se všude volně pohyboval a navíc na sebe velmi důrazně upozorňoval? Proč do tohoto velmi tragického příběhu navíc ještě přidávat osobu bezcharakterního židovského zrádce jako klasického reprezentanta nejhorších vlastností jeho rasy, který všeobecně známého Ježíše rozhodně nemusel ještě navíc označovat údajným zrádným polibkem? Osoba a hlavně údajné odsouzeníhodné jednání Jidáše se evangelistům hodila jen pro tento účel. Od této doby si během Velikonoc už dva tisíce roků znovu a znovu díky legendě o Jidášově zradě připomínají ty nejhorší odporné vlastnosti odporných příslušníků národa, který zplodil Ježíše. Národa, o kterém vážený a nesmírně ceněný Učitel a Otec církve Augustin na toto téma kázal také v tom smyslu, že by křesťané neměli Židy (tedy Ježíšovo židovské soukmenovce a přímé potomky jeho židovské rodiny, jeho židovských apoštolů, přátel a dalších Židů) zabíjet, protože svojí rozptýleností, ubohostí, bezprávím, útlakem, svými nelidskými životními podmínkami, neustálým vyháněním, stěhováním a pronásledováním svědčí jednak o konečném a trvalém triumfu křesťanství na celém světě, a dokud tento národ bude existovat, musí všichni křesťané vidět jejich ponížení, utrpení a boží trest za to, že tohoto boha prý zabili... Ovšem pokud ho Židé zabili, tak ho tedy nejprve museli zajmout, odsoudit k smrti a potom ukřižovat. V tom případě by bylo pro všechny jasnější a srozumitelnější v evangelijních líčeních posledních dní a okamžiků Ježíšova života nahradit slova římští, Římané a podobně, slovy židovští, Židé, atd. Nedává naprosto žádný smysl kompletní proces od zatčení, bičování, odsouzení a ukřižování Ježíše nejprve podle skutečnosti líčit jako celý v režii Římanů, a pak bez nejmenšího uzardění vytrvale hovořit o Židech jako o jeho vrazích. A dvě tisíciletí se podle toho k nim chovat...
- Nevděčný Izraeli, pojď sem a buď přede mnou souzen za svoji nevděčnost. (Meliton podobnými výroky a obraty dokazuje, že historie i tehdejší současnost Ježíšova národa byla jeho velmi slabou stránkou. Tento národ je už čtyři tisíciletí nesmírně hluboce vděčný svému skutečnému jedinému Bohu za svoji existenci a vyvolení ke zvláštní službě. Škoda, že si kvůli své neznalosti hebrejského jazyka (( ivrit )) nemohl v Tanachu nebo v židovských modlitbách přečíst nesčetně příkladů právě o nekonečné vděčnosti Bohu, kterou Mu s láskou stále projevuje Jeho národ.)
- Nezákonný Izraeli, proč jsi spáchal tuto neslýchanou nespravedlnost, že jsi vrhl svého Pána do takových neslýchaných utrpení. ( Nechápeme, proč autor díla hovoří o „nezákonném Izraeli“. Nepochybně to nevěděl ani on sám, ovšem zřejmá neznalost historie ho neomlouvá. Nepochybná zákonnost Izraele sahá až k Abrahámovi jako praotcovi izraelského národa. Prvním zákonným a suverénním státem bylo Izraelské království přibližně tisíciletí před naším letopočtem.)
- I Pilát si nad ním umyl ruce. Tys jej však zabil o velkém svátku. (Ježíš byl zatčený na výslovný rozkaz římského guvernéra Piláta, který byl proto hned druhý den brzy ráno připraven ho vyslechnout. Bál se, že má něco společného se Zéloty, nebezpečnými židovskými povstalci, a proto chtěl mít Ježíše bezpečně mimo poutníky. Pilát byl nesmírně zlý a krutý člověk, kterého musel mírnit samotný Řím - o tom existují různé záznamy. Takže naše křesťanská snaha vytvářet z něho mírného a laskavého lidumila je skutečné tragikomické. Pilát v žádném případě neměl ze Židů, ani z jejich vůdců strach, ani před nimi neměl žádný respekt, jak se snaží tendenčně naznačit někteří autoři evangelií. Židé byli pro něho podřadní lidé, se kterými se nevyjednávalo. Římané byli v té době skuteční vládcové světa, a podle toho se chovali i v římské provincii Judea... Pilát mezi nimi svojí krutostí vynikal a například popravy Židů nechával vykonávat velmi často bez soudu. Snaha pozdějších autorů vyobrazit z Piláta jako mírného, laskavého a moudrého lidumila měla jediný cíl: Učinit z Ježíšova vlastního židovského lidu nenávistný a krvelačný, chamtivý a bezcharakterní národ, pro který je za jejich hříšnost a zlo dobré jen věčné utrpení.)
- Hořké jsou pro tebe rány, které jsi zasadil, hořký je pro tebe Jidáš, kterému jsi zaplatil. (Zcela zmatená věta. Izrael ani obrazně nezasadil celkem neznámému Židovi Ježíšovi jedinou ránu, protože z hlediska jejich Zákona nebylo proč. Ježíš totiž neřekl a neučinil nic, co by z hledisky židovského zákona bylo protizákonné. Izrael nikomu nic nemusel za Ježíše platit. Před Pesachem se po Jeruzalémě pohyboval naprosto svobodně a s jasným a dobře promyšleným záměrem na sebe spíše naopak soustřeďoval pozornost davů židovských poutníků, ale i přítomných římských vojáků. V žádném případě tedy nebylo zapotřebí, aby ho někdo, v našem případě samozřejmě Žid, nějak „zrazoval“! Historka s Jidášem je zřejmě dodatečně vymyšlená s protižidovským podtextem, aby se na jeho národ daly použít další negativní vlastnosti, například hamižnost, bezcharakternost...)
- Ten, který je králem Izraele, byl odstraněn pravicí Izraele. (Poslední král Izraele byl Hóšea asi sedm století před Ježíšem, kterého ukřižovali Římané. Žádný jiný král ani nebyl židovským národem očekáván. Tento titul a především funkci jsme začali my nežidé přisuzovat Židovi Ježíšovi, ovšem opět díky našemu zakladatelovi Pavlovi (( co vlastně z naší křesťanské teologie od něho nepochází?)), a to minimálně dvě desetiletí po tragické smrti toho, koho neznal a o kom z vlastní zkušenosti naprosto nic nevěděl, tedy po Ježíšově ukřižování Římany. Meliton neznal, nebo spíše nechtěl znát, co se před zhruba před pouhými sto roky v souvislosti s Ježíšem a jeho ukřižováním skutečně událo. Stačilo mu jen servilně a bez vložení jediné své vlastní myšlenky po Pavlovi a - po autorech později vzniklých evangelií vycházejících rovněž z Pavla - opakovat o Ježíšově královském statusu navzdory tomu, že sám Ježíš se jako velmi zbožný Žid nikdy za žádného krále nepovažoval. A nepovažovala ho za krále ať už ve smyslu duchovním, nebo fyzickém pochopitelně ani jeho matka, otec, sourozenci, učedníci, přátelé a ostatní Židé. V Izraeli v době Ježíše bezpochyby neexistoval naprosto nikdo, kdo by tohoto velmi zbožného potulného náboženského aktivistu považoval za vždy existujícího Stvořitele světa a vesmíru a zároveň za krále izraelského národa. Připomeňme si, co o tom píše například Pavlem jednoznačně inspirovaný a silně ovlivněný autor tzv. Markova evangelia.
„Pilát se ho otázal: „Ty jsi král Židů?“ On mu odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ (Mk 15, 2) Především tato odpověď, kdy Ježíš zcela jednoznačně, a naprosto rezolutně neodmítl - ze židovského pohledu - zcela absurdní obsah takové otázky, rozhodla o Ježíšově dalším osudu. Ježíš bohužel toto nařčení jasně a rezolutně nevyvrátil, to ovšem v žádném případě neznamená, že slovy „Ty sám to říkáš“ potvrzuje svůj královský status, přestože to právě tak naše křesťanství chápe. Ježíšova odpověď znamená totéž, jakoby řekl „To ale tvrdíš ty, já ne!“, a nebo snad ještě lépe vyjádřeno: Ježíš mu odpovídá: „To tvrdíš ty sám, ale nikdo jiný!“ „Pilát se jich znovu zeptal: „Co tedy mám učinit s tím, kterému říkáte židovský král?“ (Mk 15, 12) Nikdo ze Židů ovšem nikdy Ježíšovi neřekl, že je Židovský král, protože ho za krále samozřejmě nikdo nepovažoval. Pilát se „jich“, myšleno Židů, v žádném případě nikdy nemohl zeptat : „Co tedy mám učinit s tím, kterému říkáte židovský král?“, právě z tohoto důvodu. A dále, Pilát byl podle tehdejších dějepisců velmi krutý, vznětlivý despota, který prý pro židovské provinilce vymýšlel ještě další, nové, a nesmírně drastické způsoby trestů, které římské zákony neuváděly, nebo zakazovaly. Židovským národem nesmírně pohrdal a nejrůznějšími způsoby mu to dával najevo. Je tedy krajně nepravděpodobné, ne-li docela nemožné, že by se shromážděných židovských zvědavců ptal, co má s Ježíšem dělat. Takovým způsobem by se nikdy prefekt římské provincie Judea, která spadala přímo pod správu Říma rozhodně nechoval, protože by riskoval ztrátu autority, a ohrozil by tak svojí nesmírně výnosnou pozici.)
- Jaká neslýchaná vražda, jaká neslýchaná nespravedlnost! (Velmi četné popravy židovských obyvatel ukřižováním, často bez řádného soudu byla pro římské katy každodenní rutinou a často už ani nevyvolávaly větší pozornost. Ježíšovo zatčení, výslech, nespravedlivé odsouzení a urychlené ukřižování však probíhaly alespoň velmi formálně v rámci římských zákonů, takže z jejich pohledu se o žádnou vraždu odsouzence, nebo justiční omyl nejednalo. Ježíšův národ na průběh této tragické události neměl, ani nemohl mít žádný přímý vliv a především svojí veřejnou činností a svými náboženskými názory v nikom ze svých židovských soukmenovců nevyvolával žádné výhrůžky smrtí. Nikdo mu po celou dobu této činnosti po Galileji nijak nevyhrožoval, nemusel se před nikým skrývat a nikdo z jeho národa mu v činnosti potulného kazatele a náboženského aktivisty nebránil. Ježíšova nesmírná tragedie je výsledkem okupační politiky a zákonů Říma, který tři století poté za nadšeného souhlasu církve bohužel vyhlásil naše náboženství za své oficiální státní náboženství. Jeho ústředním symbolem jak všichni víme je římský popravčí nástroj, a jeho oficiální název „římskokatolické“ je složen ze dvou slov, z nichž na prvním místě je název státu, který ukřižoval Ježíše, a až na druhém místě je název naší církve.
- A ty ležíš mrtvý, on však vstal z mrtvých a vystoupil do výšin nebes. (Boží Izrael není a nikdy nemůže být mrtvý právě proto, že je Boží. Vše, co Boží není, nenávratně umírá a přestává existovat. Skutečný vždy existující Bůh je ale patronem a garantem věčné existence svého lidu. Nikdy se nenarodil a nikdy tedy ani nemůže zemřít. Národ Ježíše jako jediný národ na světě existuje se svým monoteistickým náboženstvím už čtyři tisíciletí.)
- Protože ses, Izraeli, nechvěl v přítomnosti Pána, chvěl ses napadený nepřáteli. (Tzv. „Učení dvanácti apoštolů“ z konce prvního století zvané Didaché*), určené jako základní učení pro prvokřesťany, nebo pro adepty křtu mimo jiné učí toto: Miluj svého bližního jako sebe samého…, Nikoho neměj v nenávisti. Škoda že toto učení raného křesťanství tento Ježíšův národ zarputile nenávidějící rasista, kněz Meliton působící v pohanské Malé Asii - dnešní Turecko - zřejmě neznal, nebo ignoroval…)
Na několika příkladech jsme si ukázali, kam až myšlení duchovních autorit v historii naší církve může dojít v případě, kdy se tato církev odchýlí z cesty teologické na cestu ideologickou. Melitonova, stejně jako dvě století po něm také Chrysostomova nenávist Ježíšova národa nepochybně ovlivnila myšlení a jednání jak dlouhé řady generací prostých věřících křesťanů, tak i primitivní násilnické lůzy z nejhlubšího lidského dna, stejně tak ale i některé bezesporu skutečné křesťanské autority. Především díky Melitonovi se po jeho smrti postupně stává pevnou součástí církevní praxe velmi široká literární, protižidovsky cílená tvorba typu „Adversus Judaeos“, tedy „Proti Židům“ (viz. také např. Barnabášův list, Tertullianus, a jiné stejně inspirované…) Antijudaismus, později přerostlý do nenávistného, často doslova vražedného křesťanského antisemitismu, tedy jak sami vidíme, byl od samého počátku nedílnou součástí Pavlova nového náboženství. A tedy i jím založené církve křesťanů. Výsledek této tendence je neuvěřitelné, téměř dvě tisíciletí trvající nenávistné pronásledování, perzekuce, neustálé vyhánění z domovů, ponižování, utiskování, násilné obracení na křesťanství, vypalování synagog coby příbytků satana, a celých židovských vesnic i jednotlivých sídel, zabíjení tisíců Židů v pogromech, znásilňování, mučení, upalování, vraždění dětí a tak podobně, se svým nejtragičtějším vrcholem ve dvacátém stoletím, zvaným holocaust. Většina uvedených a jiných nevyslovitelných zvěrstev se udála proti Bohem požehnanému národu Ježíše, zároveň ale dokonce přímo v jeho jménu (!!!) Od čtvrtého století, kdy se církev zaprodala vidině zisku neuvěřitelného majetku a obrovské, do té doby nikdy nepoznané moci, a spojila se kvůli tomu se státní mocí pohanského Říma, začala veřejně označovat Ježíšovy židovské soukmenovce a celé židovství za své nepřátele a podle toho se k nim chovat. Naše nepřátelství se brzy změnilo v nenávist a nenávist posléze za zabíjení. Zabíjení, respektive vražedné vybíjení národa, bez kterého by náš zakladatel neobjevil boha pro své náboženství navzdory tomu, že jeho vlastní teologie nemá takřka nic společného s vírou Ježíše a jeho národa. Deklarovaná víra v Boha a život podle jeho vůle se nám bohužel často stala spíše podpůrnou berličkou na cesty za jinými, pomíjivými cíly.
-o-
*)
Didaché - Učení Pána Ježíše, hlásané národům dvanácti apoštoly
(několik krátkých poznámek k přelomové IX. kapitole) :
Víme že při poslední večeři měl podle tradice Ježíš údajně vyslovit pokyn pro své učedníky ve smyslu „Jezte mé tělo a pijte mou krev“, ze kterého se nakonec vytvořila slavnost, střed a cíl každé křesťanské bohoslužby. Podle církevního učení se během tzv. proměňování Ježíšovo tělo a krev skutečně - ne symbolicky - proměňuje do hostie a vína (tzv. transsubstanciace), které jíme a pijeme. V hostii tedy přijímáme (jíme, požíváme) cit: „naprosto celého Krista, Boha a člověka“ , jinými slovy; požíváme skutečného a preexistujícího Stvořitele světa a vesmíru. Zajímavostí na této tradici je skutečnost, že jako vůbec první člověk na světě se o ní nezmiňuje nikdo jiný, než (opět…) náš zakladatel Pavel, který měl ve svém snovém prožitku spatřit nanebevzatého Ježíše, který mu měl svůj požadavek „Jezte mé tělo a pijte mou krev na moji památku“ sdělit. Pavel měl podle svých slov tuto naprosto převratnou informaci o průběhu poslední večeře ve svém snění údajně „přijmout“ od samotného Ježíše, ovšem poprvé se o ní zmiňuje - vzhledem k její naprosto převratné závažnosti naprosto nepochopitelně pozdě - až v 1. listu Korintským 11, 23-25. Tedy až poté, co strávil několik utajených roků svého života kdesi v pohanské Arábii, kde s největší pravděpodobností (a jistě ne jen on sám, ale muselo jít o určitou kolektivní práci) formoval svoji vlastní teologii zřejmě už tehdy zamýšleného vytvoření nového nežidovského vyznání. Pavel měl „spatřit Ježíše“ a slyšet slova o příkazu požívání lidského masa a krve od toho, kterého nikdy předtím neviděl, neznal ho, a neznal ani jeho židovskou víru, ve svém snu někdy kolem roku 36. Považuje snad někdo z vás za adekvátní jeho reakci na údajné „spatření Stvořitele světa a celého vesmíru“ nezvratný fakt, že o svém jedinečném, tak převratném a hlavně naprosto neuvěřiteleném zážitku se naprosto nikomu nezmíní, ani nesvěří, a tento domnělý, v dějinách světa naprosto převratný, unikátní prožitek si nechá pro sebe celých osmnáct roků (sic!!!), než se o něm jen tak mimochodem zmíní vůbec poprvé až v roce 54, a to ještě jen svým několika málo přátelům do Korintu? Teprve deset roků po něm se o eucharistii jako druhý člověk zmiňuje autor Markova evangelia, které je Pavlovými dopisy nejvíce ovlivněno, a jde v podstatě o jejich kopii jinými slovy. Všem se jeho jednání zdá logické, zákonité a úměrné jeho nevyslovitelně významné teologické závažnosti? Jako skutečnost?
Celá záležitost se slovy Ježíše během jeho poslední večeře podle učení uvedeném v Didaché, a podle Pavla a jeho výkladu vlastního snu, má z hlediska ústředního bodu každé bohoslužby několik nesmírně závažných dopadů na celou naši dvě tisíciletí starou teologii. V tuto chvíli se zmíníme zatím jen - především pro židovský národ - o těžko uvěřitelném a v každém případě naprosto nepřijatelném, třebaže nepřímém (a osobně nevylučujeme, že možná i neúmyslném, nebo zcela nevědomém) obvinění zbožného náboženského aktivisty Ježíše naším zakladatelem Pavlem. Ten jako vůbec první člověk, a to na základě svého údajného vidění po letech zpětně spatřuje jemu naprosto neznámého Ježíše jako vzatého na nebe, a už několik let poté ho v mnoha případech začne prezentovat jako přestupce mnoha z nejdůležitějších příkazů a zákazů vyjádřených Stvořitelem světa. V našem konkrétním případě jde právě o případ zákazu požívání krve.
V Bohem dané židovské Bibli, prameni Ježíšovy moudrosti, a zdrojem jeho bezmezné lásky k Bohu jeho národa, je na několika místech všem lidem velmi důrazně a přísně zapovězeno požívat krev. (Gn 9, 4; Lv 3, 17; 7, 26-27; 17, 10-14; Dt 12, 23-25). O tomto příkazu Stvořitele světa se nediskutuje, ten Jím vyvolený národ Židů pouze až do krajní důslednosti bezvýhradně plní. Krev jakéhokoli Bohem stvořeného živočicha je zdrojem jeho života, proto je už čtyři tisíciletí bez jediné výjimky naprosto nepřípustné jí jakkoli požívat. „V krvi je život těla.“ (3.Moj, 17, 11)
Z Pavlova líčení Ježíšových slov při poslední večeři přátelům do Korinta bohužel vyplývají dvě stejně nepřijatelné alternativy:
První: Ježíš je Bůh a jako všemocný Stvořitel světa a vesmíru vydal velmi přísný zákaz požívání jakékoli krve. Pavel ale svým Korinťanům nepřímo říká, že Ježíš jako Bůh tento svůj zásadní zákaz svévolně ruší slovy u poslední večeře, která prý opět slyšel - ve svém snu. Těmito slovy Bůh Ježíš prý nyní zcela naopak vyžaduje, aby lidé krev požívali. Pokud byl Pavel schopen o Bohu Stvořiteli světa a vesmíru tvrdit, že jednou něco zakáže a jindy to samé přikáže, pak takovému člověku s takovým myšlením a takovým vztahem k všemocnému Tvůrci nikdy nepříslušelo, aby zakládal náboženství. Náboženství, ve kterém by figuroval Bůh, který své stvoření klame.
Druhá: Ježíš je velmi zbožný, horlivý syn své stejně zbožné židovské matky, důsledně a do všech detailů dodržující vůli svého Boha, Otce každého Žida. Leží mu na srdci zbožnost a čistota náboženské praxe lidí, kteří žijí, nebo by měli žít podle učení božské Tóry. Podle uvedených slov Pavla však Ježíš přílišnou zbožností a poslušností Boha židovského národa nijak nevyniká. Dokonce i několik hodin před svojí smrtí v jeruzalémském večeřadle - podle Pavlova výkladu jeho snu – Ježíš nabádá evidentně naprosto šokované učedníky, aby přísný zákaz požívání krve vydaný Bohem židovského národa přestali od té chvíle plnit, ignorovali ho a dělali přesně to, co jejich Stvořitel opakovaně, a tak přísně zakazuje. To je naprosto šílené, nepředstavitelné myšlení ve víře psychicky naprosto rozpolceného člověka. Ježíš byl - na rozdíl od našeho zakladatele - zbožný Žid pevné víry důsledně dodržující Zákon a další učení Boží Tóry. Kdo o Ježíši tvrdí něco jiného, vědomě lže a dehonestuje ho, a i zde tedy po mírné úpravě platí to, co jsme o Pavlovi uvedli v předešlém případě: "...pak takovému člověku s takovým myšlením a takovým vztahem k Ježíši nikdy nepříslušelo, aby na jeho osobě zakládal náboženství."
Ani jedna z uvedených alternativ nemůže v žádném případě odpovídat, a také neodpovídá skutečnosti. Zbožný Ježíš si rozhodně nezasluhuje, aby o něm někdo těmito způsoby uvažoval, nebo dokonce aby o něm tak psal a hovořil.
Další zajímavostí je, že výše zmíněné učení pro katechumeny a prvokřesťany zvané Didaché Pavlův výklad jeho snové vize v nejdůležitějším bodě celé eucharistické oběti naprosto ignoruje, protože tento sen a jeho výklad se radikálně odchyluje od zřejmě přímého svědectví, nebo maximálně jeho prvního opisu. Učení dvanácti apoštolů, zřejmě tedy učení někoho ze skutečných přímých svědků události poslední Ježíšovy večeře Pavlovu popisu této večeře v té naprosto nejdůležitější věci zcela zásadně odporuje. V tomto základním učení pro křesťany o tom, že bychom na základě Ježíšova požadavku měli na památku požívat jeho tělo a pít jeho krev nenalezneme ani tu nejmenší zmínku. Takže tak jako už tolikrát, i nyní proti sobě stojí vlastní výklad snu našeho zakladatele proti písemnému svědectví možná přímého účastníka poslední večeře Ježíše před jeho ukřižováním. Uvědomme si, že tento záznam, ne Pavlův výklad svého vlastního snění, je jediným a jednoznačným učením raného křesťanství, tedy jakýmsi jeho prvním existujícím katechismem. Znamená to, že tehdejší katechumeni a noví věřící z utvářející se církve se neučili a neznali naprosto nic z toho, že by se Ježíšova krev a tělo měly požívat, navíc na jeho výslovný pokyn, jak tvrdil Pavel o Ježíšovi z jeho vidění.
Závěrem pro někoho asi překvapující, avšak zcela nejdůležitější argument proti Pavlově snovém líčení poslední večeře. Její líčení autorem Janova evangelia, který se představuje jako Ježíšův učedník (v tom případě tedy jako přímý svědek události), a které vzniklo zhruba ve stejném období jako Didaché, to znamená spíše někdy až začátkem druhého století, se stejně jako tento spis ani slovem nezmiňuje o Ježíšově příkazu svým učedníkům, aby pili krev svého rabiho a Mistra! Jediným skutečným příkazem, které během posledního společného večera dává svým učedníkům je tento: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ Žádné pití krve a požívání těla.
A přesto je středem a cílem každé naší bohoslužby eucharistický obřad podle Pavlova výkladu svého údajného vidění. Ovšem na rozdíl od něho zbožný Žid Jan se žádné nové náboženství, stejně jako Ježíš samozřejmě zakládat nechystal, nezakládal, a ani nezaložil. Možná proto, s přihlédnutím na nepopiratelné Pavlovy zásluhy o vznik křesťanství, byla v průběhu utváření závazného, pevně stanoveného průběhu každé naší bohoslužby dána přednost jeho snové verzi poslední večeře před svědectvím očitého svědka Jana.
Didaché IX. kapitola:
1. Co se týče Eucharistie (večeře Páně) děkujte takto: 2. Nad kalichem: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. 3. Při lámání: Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. 4. Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista. 5. Nikdo kromě pokřtěných ve jméně Pána nejez ani nepij z této Eucharistie. "Nedávejte svaté psům", řekl Pán .
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Utrpení Ježíšova národa
