K naší nenávisti Ježíšova národa XXVII.
Ty jsi byl týž dříve, než byl stvořen svět.
Ty jsi také tentýž i po stvoření světa.
A přesto hřeší dál, odlévají si modly,
modlářské stvůry ze stříbra podle svých nápadů.
Všechno je to jen výrobek řemeslníků.
Jedním z největších historických mezníků na světě z hlediska dopadů na způsob života člověka, i na formování a průběh světových dějin, je bezpochyby i křesťanství, které by se ovšem z hlediska jedinečných zásluh o jeho vznik, a další existenci mělo nazývat spravedlivěji spíše jako „Pavlovským náboženstvím, Náboženstvím apoštola Pavla, Pavlovou vírou a podobně“. Jde v podstatě o jeho vlastní, z čistě teologického hlediska převratným způsobem upravenou formu o dvě tisíciletí staršího náboženského judaismu, který vždy byl a je náboženstvím, správněji řečeno způsobem víry a života v souladu s jediným existujícím Bohem židovského národa a jeho učením. Pavlovo křesťanství vytvořené na existenci jednoho zbožného Žida, kterého nikdy nepoznal, nevychází ani ze znalosti jeho osoby, ani jeho života, a především nevychází z jeho vlastní víry a náboženské praxe, která je společná každému příslušníkovi jeho židovského národa. Pavlovo náboženství je o Ježíši jako Bohu, kdežto vlastní víra tohoto Ježíše byla do nejmenších detailů totožná s vírou svého národa, která vyznává jednoho jediného a především nedělitelného Boha, který Stvořil svět a vesmír a dárce návodu, jak žít podle vůle svého Stvořitele. S Pavlovým převzetím a „naroubováním“ existence zbožného Žida Ježíše do svého nežidovského náboženství jako jeho ústřední postavy samozřejmě sám Ježíš nikdy neměl naprosto nic společného a mohlo k němu dojít teprve až desetiletí po jeho smrti, nikdy však ne za jeho života. Žid Ježíš byl zbožným, nábožensky velmi zapáleným a aktivním věřícím po celý svůj život, a nikdy se své víře v jediného nedělitelného Boha svého národa - na rozdíl od apostaty Pavla - nezpronevěřil.
Jedním ze zásadních rozdílů obou způsobů života ve víře v Boha je skutečnost, že judaismus jako první monoteistické náboženství na světě má své pevné kořeny ve víře a osobní zkušenosti biblického patriarchy a praotce izraelského národa Abraháma s jediným, vždy existujícím Bohem a Stvořitelem vší existence. Jde tedy o dědičnou víru každého příslušníka tohoto jedinečného národa, kdežto jak všichni dobře víme, Pavlovu víru může přijmout kdokoli a kdekoli na světě. Zatímco naše náboženství si svojí existenci udržuje především neustálým náborem a nepřetržité celosvětové jásavé evangelizace, Ježíšovo národní náboženství žádnou formu získávání nových věřících za stejným účelem nejenže neprovádí, ale co je pro nás křesťany naprosto překvapivé; Židé případné nežidovské zájemce o konverzi v podstatě opakovaně odrazují. Zatímco získání příslušnosti ke křesťanství je otázkou často jen několika málo, někdy dokonce velmi formálních pohovorů a poučení, cesta a příprava k přijetí Ježíšovy vlastní víry je pro nežidy velmi dlouhá, složitá, plná podmínek splnění mnoha nutných požadavků a podobně, a trvá většinou celé roky. Známe osobně jisté zbožné křesťany a dokonce i některé zasvěcené a duchovní osoby, které se o návrat k Ježíšově víře pokoušely, některé i opakovaně. Ovšem ve většině případů - až na několik výjimek - stanovené podmínky buď nebyly schopni řádně splnit, nebo jim scházela potřebná vytrvalost, popřípadě mnohé osoby byly v průběhu dlouhé přípravy sami rabínskými autoritami odmítnuti pro nezpůsobilost zamýšlený krok učinit.
Dalším zásadním rozdílem obou způsobů víry v Boha je skutečnost, že už čtvrté tisíciletí trvající židovská víra vyznává výhradně jediného, neviditelného a především nedělitelného Boha, se kterým izraelský národ uzavřel na Sinaji věčnou Smlouvu o poslušnosti, věrnosti a službě. Za to skrze svého proroka, zachránce národa z egyptského otroctví a prvního exegeta Bohem darovaného Zákona Mojžíše obdržel Tóru, posvátný a nedotknutelný základní dokument celého judaismu. Příslušníkem tohoto Bohem vyvoleného židovského národa byl také zbožný galilejský řemeslník a pozdější horlivý a neohrožený náboženský aktivista Ježíš, kterého až mnohem později po jeho smrti náš židovský zakladatel na základě svého snu začal vnímat a vyhlašovat jako Spasitele a především jako Božího Syna, a ve své podstatě tedy jako samotného preexistujícího Boha, Stvořitele nás lidí, světa a vesmíru. Fakt, že svými mobilizujícími emocemi velmi silně ovládaný a jednající Pavel o svém židovském soukmenovci a vrstevníkovi Ježíšovi vůbec nic nevěděl, nikdy ho ani nepatřil, a především neznal ani jeho vlastní náboženskou praxi, mu ani v nejmenším nebránilo právě na jeho pouhé existenci založit své vlastní, v podstatě teologicky převratné náboženství. Ovšem náboženství, které se v těch nejdůležitějších principech velmi zásadním způsobem liší právě od Ježíšem praktikovaným náboženským judaismem, víry v jednoho jediného existujícího Boha židovského národa, dárce Tóry, Jeho učení.
To znamená zvolit si jemu naprosto neznámého Žida Ježíše jako ústřední bod svého vlastního, utvářejícího se nežidovského náboženství, a zároveň se snažit zcela ignorovat, nebo v sobě přímo anulovat jeho židovství, a oddělit ho od jeho osobní, velmi aktivní praxe židovské víry svých otců v jednoho jediného Boha a smluvně ustanoveného Otce svého národa. Zřejmě se shodneme na přesvědčení, že založit a dál budovat zcela nové náboženství pouze na těchto podkladech už samo o sobě vyvolává řadu otázek a určitých pochybností, a to zcela bez ohledu na to, jakého rozmachu toto učení po světě dosáhlo. Ovšem za jakou cenu...V žádném se necítíme povoláni porovnávat především z teologického hlediska relevantnost obou náboženství; ovšem vždy musíme mít na paměti, jakou víru od svého dětství až do posledních chvil svého života vyznával příslušník židovského národa, kterého my křesťané díky osobnímu přesvědčení našeho zakladatele vyznáváme jako svého Mesiáše, a především jako všemocného Boha. Žid Ježíš nikdy nepochyboval o správnosti a naprosté unikátnosti své víry, a víry svého národa, a nikdy se pochopitelně proti této víře ve své zbožnosti nijak nevymezoval. Nikdy se proti ní žádným způsobem nevyjádřil, nepochyboval o ní, a se založením našeho křesťanství nikdy neměl osobně naprosto nic společného. Vznik křesťanství je jedinečná a bohužel dodnes církví potlačovaná zásluha jiného židovského člověka jménem Saul, později známého jako Pavel.
Tvrdit cokoli jiného je zavádějící manipulace se skutečností, a vytrvalá snaha zcela nepravdivě přenést Pavlovy zásluhy o nové náboženství na Ježíše jako Boha, a tak se pokusit maximálně zvýšit prestiž církve coby požehnané instituce a osobní dílo všemocného Boha Stvořitele. Ovšem Ježíš se jako zbožný syn židovského národa přirozeně nikdy za jeho Mesiáše nepovažoval, ani nevyhlašoval. A už vůbec ne za všemocného Boha Židů, vždy existujícího, podle lidských měřítek na život nežijícího, vždy nesmrtelného a neviditelného Boha, který vedle světa a vesmíru stvořil naprosto vše, co existuje. Popření této skutečnosti by se rovnalo fantastickému tvrzení, že Bůh Ježíš vyznával jako Boha sám sebe, modlil se k sobě a do nejmenších detailů coby Bůh dodržoval svoje vlastní učení. Všechny uvedené a mnohé další atributy Židovi Ježíšovi desítky roků po jeho smrti postupně přidávali naši dávní předkové, bývalí pohanští vyznavači existence desítek bohů, sloučeni do Pavlovy církve. Osobně jsme pevně přesvědčeni, že kdyby Ježíš žil ještě v době, kdy Pavel začínal kdesi v pohanské Arábii z nejasných důvodů a s neznámými pohanskými společníky intenzivně pracovat na založení nového nežidovského náboženství, tak by se Ježíš jako příkladně zbožný Žid s nesmírným nasazením proti jeho založení jako nové židovské sekty velmi důrazně ohrazoval o osobně veřejně angažoval. A to především proti svévolné snaze zakladatele o ustanovení právě jeho osoby jako Božskému středu této nové víry. Jinými slovy řečeno, dokud zbožný vyznavač víry svých předků Ježíš žil, žádná nežidovská sekta v jakémkoli spojení s Ježíšem by nikdy nevznikla. Nové náboženství hrubě zbavené základních principů Ježíšovy nedotknutelné židovské víry proto mohlo vzniknout jedině až po jeho smrti, a to v oblasti široce rozvinutého bájného pohanského polyteismu daleko od jeho vlasti. Tam, kde bylo součástí života tamních obyvatel uctívat i bohy, z nichž mnozí údajně měli mít „s lidskými dcerami“ své polobožské potomky.
I přesto nepochybujeme, že se naše náboženství zrodilo z Boží vůle, má zcela nepochybně své opodstatnění a provází ho Stvořitelovo požehnání. Avšak v žádném případě nikdy nebylo náboženským vyznáním Ježíše!
Naprosto drtivou většinu zbožných židovských věřících nová, z teologického hlediska však pro ně zcela nepřijatelná víra svého soukmenovce Pavla pochopitelně nezajímala, nebo jí nanejvýš rázně odmítala a zavrhovala jako, cit.: „…zavrženíhodnou vzpouru člověka proti našemu Bohu Smlouvy a Jeho Zákonu “. Logické nepřijetí Pavlových vizí přinášelo od samého začátku velmi časté vzájemné hádky, rozbroje, a konflikty, a ze strany Židů především nesmírně vášnivé, urputné projevy obrany svého Bohem ustanoveného učení Tóry, které byly argumentačně v podstatě nepřekonatelné. Snahy našeho nesmírně obětavého zakladatele, aby židovští věřící přijali jednoho svého soukmenovce za svého Boha a zároveň za jeho Syna, který stvořil svět i vesmír; jako vždy existujícího Boha, který jejich národ před téměř dvěma tisíciletími vyvedl z egyptského zajetí, aby přijali Ježíše jako dárce nedotknutelného učení Tóry a Desatera Božích přikázání, a tak podobně, nemohla mít u zbožných pravověrných věřících Židů na přijetí pražádnou šanci. Věděl to v podstatě každý zbožný Žid, jen Pavel to bohužel zřejmě nevěděl, nebo velmi silně přecenil své schopnosti. Také i z tohoto důvodu některé autority jeho mnohokrát vyhlašovanou náležitost k židovskému národu zpochybňují, a jeho údajné studie u velkého židovského mudrce Gamaliela rovnou zavrhují jako nemožné: „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni.“ (Sk 22, 3).
V rámci naší snahy o nestrannost musíme v této souvislosti připomenout, že náš zakladatel sám se fakticky nikdy za Gamalielova žáka neprohlašoval a nic v tom smyslu ani ve svých několika listech nenapsal. Ve skutečnosti je toto nepravdivé, zavádějící tvrzení dílem zřejmě jen autora tzv. Lukášova evangelia, který napsal i právě Skutky apoštolů, pátou novozákonní knihu, jejíž vznik se většinou uvádí až ke konci prvního století, tedy přibližně tři desetiletí po údajné Pavlově smrti. Jde o dílo, jehož více než polovina textu je v podstatě oslavným líčením samozvaného apoštola a jeho nevšední, mimořádné obětavosti při budování svého velkého misijního díla. Ovšem neuváženým vložením zjevně nepravdivého údaje o exkluzivním vzdělání, které měl údajně náš zakladatel jako jeden z mála důkladně vybraných uchazečů absolvovat u legendárního židovského tanaity rabana Gamaliela (velkého učence, teologa a předsedy nejvyššího židovského soudu – sanhedrinu, jedné z vůbec největších rabínských autorit prvního století), autor Skutků sám nechtěně značně zpochybnil hodnověrnost mnoha svých dalších tvrzení v tomto textu. Pokud tímto způsobem chtěl napravit a vylepšit Pavlovu reputaci, celkový obraz, a především jeho teologické předpoklady pro založení nového náboženství, bylo by daleko lepší, kdyby otázku Pavlova vzdělání raději vůbec nezmiňoval...
Uvedli jsme, že se svými vlastními, značně osobitými teologickými výklady svých snů a vidění u svých bývalých židovských souvěrců v naprosto drtivé většině neuspěl, a byl zásadně odmítán jako další sektář. Proto se musel, stejně jako později jeho nástupci, nakonec se svým novým učením uchýlit především daleko od židovských věřících, zapálených obránců Bohem daného učení, a to do pohanských oblastí velmi rozvinutého tradičního polyteismu v Malé Asii, kde neznali ani učení Boží Tóry, ani Ježíše a jeho vyznání. Teprve v tomto důvěrně známém prostředí, odkud Pavel pocházel, postupně nacházel pohany, kteří byli jeho slibům a osobním představám o Stvořiteli světa ochotni uvěřit a přijmout je. Proto také naše náboženství zcela evidentně vykazuje velký vliv a nespočet indicií poukazujících na svůj původ hlavně v dávné pohanské praxi řeckého náboženství. Především pak v jeho mytologické části s desítkami nejrůznějších bohů a jejich synů, polobohů a božstev, kultů a tajemných kouzelných rituálů, obětnictví, magických praktik, démonů a jejich potomků, a podobně.
Je zcela zákonité, že neúspěch s nemístně optimistickým předpokladem masového přijetí svého vlastního nežidovského náboženství právě zbožným židovským národem, vyvolal v jeho autorovi a zaníceném agitátorovi kromě hořkého zklamání také pocit zmaru, a na Ježíšův vlastní židovský národ silnou zlobu a narůstající nenávist. O své povaze a některých charakteristických rysech nám napovídá například fakt, že své oponenty, respektive přímé odpůrce svého učení a nepřátele neváhal ve svém častém nenávistném hněvu dokonce veřejně a především opakovaně proklínat! Zjevně nebyl schopný si uvědomit, že každé vyřčené prokletí přivádí do života člověka skutečné zlo.
„Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!“ (1. Kor 16, 22) Učení našeho náboženství, které právě proklínající Pavel založil, nám jasně říká, že: „Ten, kdo své srdce otevírá zlu, a tím je zvláště prokletí druhého člověka, je sám takovým prokletím zasažen, a tedy sám prokletý…“ Pavel jedním dechem hovoří o zlořečení každého, kdo zřejmě dosud nedospěl k tomu, aby Žida Ježíše miloval více než ostatní lidi, a k tomuto seslání zla na bližního naprosto beze smyslu a zcela nečekaně dodává aramejský pozdrav Maranatha, tedy „Pane přijď“, popřípadě „Náš Pán přišel“. Tento myšlenkový pochod by si už zasloužil odbornou analýzu. Podle uvedené církevní poučky o prokletí náš zakladatel, citujeme: „ ...je sám takovým prokletím zasažen, a tedy sám prokletý…“
„Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Gal 1, 8) Kletbou autor vyjadřuje žádost k nadpřirozeným silám, aby potkal zlý osud každého člověka, který jeho vlastní učení nepřijímá.
„Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“ (Gal 1, 9) Opakovaným proklínáním dokazuje nesmírně silné ovlivnění svého myšlení a pozdějšího vlastního náboženství, způsobené životem v pohanském prostředí řecké mytologie, kde nejrůznější kletby a vzájemná proklínání mezi lidmi i jejich bohy byly pevnými součástmi jejich života.
„Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou“ (Gal 3, 10) V tomto případě zakladatel našeho křesťanství nejenže odmítá zbožné věřící Ježíšova národa, kteří se velmi usilovně snaží dodržovat Zákon odrážející vůli jediného existujícího Boha a Stvořitele všeho, co je. Nejenže se Ježíšova Boha nebojí, ale dokonce celý Bohem vyvolený národ proklíná! Toho by se žádný v Boha věřící vyrovnaný člověk se zdravým rozumem nikdy v životě neodvážil. V tom smyslu je potřeba jeho některé i pro nás křesťany podobně nepřijatelné výroky chápat.
Od emotivních proklínání židovských oponentů svého učení byl už jen krůček ke snahám o odplatu formou prvních důsledných, uměle vytvářených antisemitských nálad, nenávistných postojích a falešných obviněních, vyžadujících ráznou křesťanskou odplatu...O Pavlovi jsme se v jiném zamyšlení zmínili jako o de facto prvním vlivném náboženském rasistovi určujícímu další směr jeho církve. Jeho listy rodinám a utvářejícím se skupinám prvokřesťanů především v pohanské Malé Asii jsou většinou vedeny konfrontačním způsobem s jeho vlastním, ještě nedávným židovským náboženským učením. Protože zbožného Žida Ježíše nikdy nepoznal, a nevěděl tedy naprosto nic o jeho náboženské praxi života ve víře s Bohem Otcem svého národa, mohl svým stejně nevědomým adresátům, nedávným pohanům, psát o své vlastní víře v Ježíše jako boha v podstatě cokoli. Mohl jim psát a osobně hlásat vše, s čím by před zbožné izraelity nikdy nemohl předstoupit. A opravdu tomu tak velmi často bylo, jak vyplývá z některých vyjádřeních v jeho listech
Jako vůbec první člověk velmi často uváděl Ježíše pouze pod titulem Kristus (z hebrejského מַשִׁיחַ, Mesiáš), nebo tento titul rovnou spojoval s jeho jménem jako jeho součástí. Z hlediska Ježíšových židovských souvěrců a současníků mu však tento titul v žádném případě nikdy nepatřil a také ho tak samozřejmě nikdo netituloval, protože jako galilejský řemeslník nikdy nezastával žádný kněžský ani královský úřad, a stejně tak ani nikdy nebyl oficiálně uznávaným prorokem. Svým národem nikdy nebyl vnímán jako očekávaná významná a mocná osoba; jako Mesiáš, slavnostně zasvěcený svatým olejem k úkolům, ke kterým člověka zasvěcuje sám Bůh, Stvořitel světa. Nikdy nebyl tímto způsobem veřejně slavnostně vysvěcený, ani za svůj život nesplnil žádný z očekávaných činů Mesiáše. Za tzv. Dnů Mesiáše například dojde k návratu deseti ztracených židovských kmenů, k znovuvybudování jeruzalémského Chrámu, ke zmrtvýchvstání a podobně. Nic z toho se nestalo ani za Ježíše, ani kdykoli poté. Proto Ježíšovo židovští soukmenovci Pavlovo zpětné nazývání Ježíše titulem Mesiáš vždy velmi rázně odmítali. Tento jejich postoj ovšem vyvolával a stupňoval hněv, zlobu a nenávist, které nakonec spoluutvářely a vyústily až v náš křesťanský antijudaismus, tedy nesouhlas a často násilím provázený odpor k Ježíšovu náboženství. Ten později přerostl až v nenávistný rasový antisemitismus, vyvolávaný a praktikovaný velmi často s naší aktivní spoluúčastí, nebo v mnoha případech dokonce celý v naší režii.
M.Č.