K naší nenávisti Ježíšova národa XXVIII.
Ty jsi tím, jenž byl před stvořením světa,
a Ty jsi týž i po stvoření světa.
Desky Zákona, nesoucí Boží písmo, samy o sobě nejsou svaté.
Svaté jsou jen tehdy, když je zachováváme.
„Čím více se blížíme k bohu zakladatele křesťanství, tím více se vzdalujeme od Boha, kterého vyznával Žid Ježíš“
M.F.C.
.
„...Zdálo se mi pak, že největší překážkou pro můj záměr jsou právě židovské dějiny, které nelze z materialistického pohledu vůbec vysvětlit...Skutečnost, že Židé dále existují, je tajemným, podivným, ba až zázračným jevem, jenž ukazuje, že osudy tohoto národa souvisejí s jistým předurčením. Tyto osudy nelze vysvětlit nějakým procesem přizpůsobení, o němž v souvislosti s dějinami často hovoří materialismus. To, že Židé v dějinách přežili, že nebyli pohlceni, že jejich dějiny pokračují jako dějiny jednoho z nejstarších národů světa, a to ve zcela výjimečných podmínkách, že v dějinách hrají zvláštní roli – to všechno ukazuje na tajemné a mystické základy jejich dějin.“
Nikolaj Berďajev, filozof, marxista a křesťan
Díky nevídaným možnostem moderních informačních technologií je každému člověku umožněný přístup k nekonečnému množství informací samozřejmě také i z teologické oblasti. K mnoha z nich by se zájemce ještě před pár desítkami roků dostával a seznamoval se s nimi jen s mimořádným úsilím, a za cenu překonání mnoha překážek, nebo by se k nim nedostal vůbec. Díky těmto úžasným technologiím, i velkému množství dalších klasických, snadno dostupných možností a cest za poznáním objektivní teologické pravdy (a to i za cenu rizika možného hlubokého zklamání, a možná i určité vnitřní bolesti), má nyní každý z nás příležitost porovnat, a pokusit se si sám ověřit okolnosti vzniku i hodnotu své stávající víry i v jiných, možná až dosud nám neznámých zdrojích.
Dnes už například nelze žádnými relevantními argumenty zpochybňovat fakt, že sám příkladně zbožný příslušník židovského národa, náboženský buditel a potulný kazatel Ježíš až do tragického konce svého života vyznával výhradně jen jednoho jediného, preexistujícího Boha svého národa. S křesťanstvím neměl naprosto nic společného, pomineme-li fakt, že si právě jeho - přestože byl Žid - náš zakladatel vybral do své nové nežidovské víry jako ústřední postavu její teologie. A také víme, a většina z nás to ví i bez moderních technologií, že žil, a jednal výhradně podle jednoho jediného existujícího „manuálu“ ke smysluplnému prožití života člověka na této zemi, tedy podle Zákona (Učení,Tóra) Boha židovského národa. Stejně tak, že svého Boha považuje celý izraelský národ za svého Otce, a jako ke svému Otci se každý zbožný Žid modlí, jako o svém Otci o něm hovoří, a slovem „Otče!“ ho také oslovují. Tak, jak to dělal také i zbožný Žid Ježíš. Dnes je otázkou několika vteřin ověřit si, že boží synovství je častým tématem mýtů nejen v Řecku, odkud zřejmě náš zakladatel pocházel, ale i „okolních“ římských, egyptských, a mnoha dalších po celém světě. Naproti tomu Bůh Ježíšovy židovské víry je Bohem jediným, bez jakýchkoli dalších vazeb a vztahů. Ještě malá poznámka. Pavel a pokračovatelé jeho díla nabízejí boha svých představ mimo jiné i jako dobromyslného stařečka, který stvořil svět proto, aby se všichni, kdo uvěří v jeho údajného syna, po své smrti usadili kolem něho na nebesích a byli nekonečně a nepřetržitě šťastni. Takový je zřejmě smysl existence boha, jak jí viděl Pavel. Od reálného Boha židovského národa, věčného Stvořitele, kterého pochopitelně vyznával i Ježíš, věřící Židé v podstatě neočekávají vůbec nic, protože jim také nikdy nic konkrétního po jejich smrti neslíbil. Štěstí židovského národa existuje už během jejich života. Je to štěstí z toho, že svému Bohu mohou sloužit dodržováním Jeho Zákona. Židovský Bůh na rozdíl od našeho křesťanského (se kterým máme vztah především typu něco za něco, neboli zvlášť my tobě modlitby, ty nám nebe), neexistuje ani kvůli světu, ani kvůli tvorům, které pro něj stvořil. Skutečný Bůh neexistuje ani kvůli člověku! Tento jediný Bůh, kterého vyznával Ježíš, proto nikdy žádným člověkem nebyl. A žádný člověk ze židovského národa pochopitelně nikdy nebyl Bohem.
Skutečnost, že se stále ještě i v této době setkáváme hlavně z křesťanských zdrojů s tvrzením, že Ježíš byl křesťanským prorokem, a že jeho náboženským vyznáním bylo vedle židovství také i křesťanství, je smutným svědectvím nepochopitelného, zatvrzelého lpění na omylu, respektive úmyslu, který však ve výsledku bohužel výrazně neguje a znehodnocuje Ježíšovu skutečnou osobnost. To se týká i celé řady podobných tvrzení z našeho tábora, které Ježíšovi cíleně podsouvají mnohé vlastnosti, které nikdy neměl, a naopak vědomě zastírají ty, které mu byly vlastní. Jistě, děje se to všude ve světě i kolem nás. Ale v tomto případě je v sázce prestiž Stvořitele veškeré existence, a tady veškeré lidské úsilí manipulovat se skutečností musí rozhodně končit! Ježíšův Bůh, který je podle svých vlastních vyjádření jediným Bohem vyvoleného národa, se mu v Tóře prezentuje zároveň i jako Bůh žárlivý. Bůh žárlí na to, co mu patří; chvála, služba a poslušnost Jeho Zákonu patří Jemu jedinému a musí se vzdávat jen Jemu samotnému. Stvořitel je žárlivý když se modlíme, nebo vzdáváme čest jakékoli modle, tedy výrobku lidských rukou, a podobně je žárlivý a nesmírně citlivý na svoji jedinečnost. Být jediný Bůh neznamená ani být dva, ani tři bohové. Takové bylo i vyznání víry Ježíše zvané Šema, pilíře jeho každodenní ranní a večerní modlitby: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (Dt 6, 4). To je vše; ani slovo o synu, nebo duchu, ani slovo o třech bozích, nebo o trojici bohů. Nic z náhodně uvedených příkladů pro většinu z nás nejsou žádné novinky. A pro ostatní dnes už velmi snadno a rychle ověřitelná fakta.
Sír 24, 24: Hospodin všemohoucí je jediný Bůh a kromě něho není spasitele.
Mk 12, 32: „I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho…“
5.Moj 6, 13-15: „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho jménu přísahat. Nesmíte chodit za jinými bohy z božstev těch národů, které jsou kolem vás, neboť uprostřed tebe je Bůh žárlivě milující, Hospodin, tvůj Bůh. Ať Hospodin, tvůj Bůh, nevzplane proti tobě hněvem a nevyhladí tě z povrchu země.“
Taková a žádná jiná, byla víra zbožného Žida jménem Ježíš, a pokud mu Pavel začal z nějakého důvodu přisuzovat víru jinou, pak šlo o jeho vlastní, osobní víru, ale ne o víru Ježíše a jeho židovského národa. Může se někdo podivovat, nebo odsuzovat, nenávidět, a nakonec i vyvražďovat věřící jen za to, že zachovávají příkazy Stvořitele světa, jaký jsme právě příkladně citovali? Když autor a tvůrce křesťanství důsledně vypočítává, co vše při hlásání své vlastní víry vytrpěl, musíme se jeho nezměrné vytrvalosti a pokoře, se kterou své útrapy snášel, bezesporu velmi obdivovat. A to navzdory tomu, že mnohá jeho jiná vyjádření musí každý soudný člověk číst minimálně s určitou zdrženlivostí. Ale v tomto případě máme téměř stoprocentní jistotu, že následující vyjádření v listu malé prvokřesťanské komunitě do pohanského Korintu pochází skutečně od něho.
„...Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími…“ (2. Kor 11, 23-26)
Ale jak by asi Pavel reagoval, kdyby ve svém snu tentokrát spatřil, jak se jím vybudovaná církev, její členové, a další lidé s ní spojeni budou po příštích devatenáct století chovat k národu, z něhož vybral stvořitele světa pro své náboženství? Jak se jím vytvořená církevní organizace bude chovat k národu, z něhož vybral jednoho člověka, kterého neznal a nikdy ani nespatřil, a především nevěděl nic o jeho osobní víře, a ustanovil ho vždy existujícím Bohem Tvůrcem? Jak by se zachoval, kdyby věděl, jaké nevyslovitelné útrapy bude tento Ježíšův národ muset snášet od lidí, vyznávajících Pavlovo vlastní náboženství a členů jeho církve? Kdyby už tehdy viděl budoucí antisemitské šílenství, neuvěřitelnou brutalitu, davovou hysterii, davy psychopatických vrahů, kteří vraždí muže, ženy a jejich děti, znásilňují, rabují, ničí a upalují příslušníky Ježíšova národa a vše, co je s nimi spojené? Neodstranil by snad obratem plný studu a zlosti alespoň tento sebelítostivý úryvek ze svého listu? Věříme, že by se za svá slova o tom, jak nesmírně „od Židů“ vytrpěl, v porovnání s miliony zavražděných Ježíšových bratrů nesmírně styděl, a možná i poznal osudný omyl svého úsilí.
V žádném případě si jako sami křesťané nedovolujeme oba uvedené náboženské směry především z teologického hlediska jakkoli vzájemně posuzovat a hodnotit. Ovšem znovu opakujeme, že jedno je jisté a definitivní: Náboženství, které bylo vlastní židovi Ježíšovi, vzniklo na základě vztahu jediného existujícího Boha k židovskému národu, respektive vztahu židovského národa k tomuto Bohu. Náboženství, které založil žid Pavel, vzniklo na základě vlastního výkladu svého snu, ve kterém měl spatřit osobu, kterou sice nikdy v životě neviděl, ale ve které prý poznal syna boha stvořitele světa a vesmíru. Jak vidíme, z jejich diametrální odlišnosti je víc než jasné, že jejich jakákoli případná, v minulých dobách uvažovaná slučitelnost, je z principu předem naprosto vyloučena.
Od svého Boha a Jeho učení se Ježíš - na rozdíl od apostaty Pavla - nikdy neodchýlil, a jak už jsme mnohokrát řekli; stejně jako každý jiný zbožný Žid považoval smluvního Boha a Otce svého národa i za svého Otce, a převážně tak ho také vzýval a oslovoval. Zdůrazňujeme, že tohoto Boha považuje za svého Otce každý zbožný Žid, viz např: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2, 10) To však ale samozřejmě v žádném případě neznamená, že by se nějaký zbožný a především příčetný příslušník Ježíšova národa někdy skutečně sám považoval za Boha, případně syna tohoto Boha, tedy za Stvořitele světa a vesmíru! To je naprosto absurdní a absolutně vyloučené! Chápat oslovení, nebo vzývání svého židovského Boha slovy „Můj Otče“ doslovně, a užít je jako základní stavební kámen své vlastní, z náboženského hlediska převratné teologie, je kolosálním omylem jejího autora, který na pojetí své vlastní nové víry pro pohany začal na základě svého snu pracovat až přibližně dvě desetiletí po Ježíšově smrti. V opačném případě, tedy rozumět oslovení Boha člověkem ze židovského národa „Můj Otče, nebo Otče náš“ doslovně, by podle Pavlovy teologické koncepce znamenalo, že každý Žid, který se kdy narodil a ještě narodí, by musel být všemohoucím Bohem Stvořitelem! A to se úplně stejně týká dokonce i našeho křesťanství. Kdo z nás křesťanů se zcela vážně považuje nebo snad přímo vydává za boha stvořitele světa, či za božího syna jen proto, že jeho denní modlitba začíná slovy: "Otče náš", a nebo že při různých příležitostech a vypjatých situacích vzývá boha slovy: "Bože můj"?
A ještě dodatek: s národem praotců Abrahama, Jicchaka, Jáakova, a Mojžíše, uzavřel Stvořitel světa vzájemnou smlouvu o Jeho věčném patronátu nad židovským národem žijícím v Jím zaslíbené zemi. V celých dějinách lidstva jen tomuto národu a žádnému jinému předal návod, učení (Tóra) o tom, jakým způsobem si jejich Stvořitel přeje, aby lidé žili. O našem náboženství, které jednou vznikne a uchytí se až mezi pohanskými polyteisty, nikdy v tomto Božím učení nepadla ani zmínka. Zatímco Ježíšovo náboženství je a zůstává židovským Bohem předaná smluvní víra tohoto národa, a nemá ani tu nejmenší potřebu jí hlásat jinde po světě, naše Pavlem vytvořené náboženství existuje ne díky Smlouvě se Stvořitelem, nýbrž horlivou celosvětovou evangelizací mezi pohany. To je sice jistě nesmírně záslužná činnost, ale v žádném případě nemá naprosto nic společného s aktivitou, kterou vykonával Ježíš na poměrně malém kousku Bohem požehnané země pro své židovské soukmenovce. Ježíš totiž spolu s mnoha dalšími náboženskými aktivisty usilovně pracoval na znovuobnovení původní ryzosti své víry před dlouho očekávaným příchodem židovského Mesiáše. Pavel naproti tomu jistě se stejným nasazením pracoval v dalekém maloasijském pohanském světě na tom, aby co nejvíc praktikujících vyznavačů polyteismu uvěřilo jeho vlastnímu náboženství. Ať už to byl ještě Pavel, nebo až jeho pokračovatelé, každopádně měli svoji evangelizační úlohu z několika důvodů nesmírně usnadněnou.
Za prvé židovské celonárodní povstání proti římským okupantům vypuklo právě v tomto období (r. 66 - 74), a Pavlovo prvokřesťané se k němu nepřidali, nýbrž z Jeruzaléma prchli do bezpečí vzdálených hor na poušti. To přeživší Židé vnímali jako zbabělost a zradu, která definitivně dokončila oddělení tehdy ještě Pavlovy sekty od Ježíšova židovství. Za druhé mezi roky 68-70 římský císař Vespasianus nesmírně krutým způsobem povstání rozdrtil, zničil a vypálil Jeruzalém, a do posledního kvádru zbořil „srdce židovské víry“ Druhý chrám. Dále za pomoci svého syna Tita pobil desetitisíce Židů a jejich definitivní zkázu tak téměř dokončil. Židé, kteří jako zázrakem uvedené hrůzy přežili, se pak rozptýlili v diaspoře. V podstatě to mělo znamenat konec židovského národa. Cesta na výsluní Pavlova náboženství na úkor víry věřících Ježíšova národa byla dovršena ve čtvrtém století především císaři Konstantinem I. a Teheodosiem I. na základě vzájemných, pro církev nesmírně ostudných, ovšem stejně tak pro ni výhodných holportů s možnými přímými potomky těch Římanů, kteří téměř židovské náboženství a jeho vyznavače vymazali z existence. Z našeho původně relativně čistého pavlovského náboženství se nakonec stalo direktivně ustanovené, státní náboženství Římské říše. Ale to už je jiné téma. Každopádně se takové náboženství od původního Pavlova idealismu už definitivně vzdálilo.
Navzdory tomu, co málo o sobě píše sám Pavel v psaní Galatským, a hlavně co o něm později napsal autor Lukášova evangelia, jsme se několikrát setkali s jistými názory, že podle některých indicií náš řecký zakladatel Pavel prý nikdy nebyl rodilý Žid, ale konvertita, kterého jeho dobrodružná povaha jednoho dne dovedla až do židovské země. Údajně se příslušníkem židovského národa nestal z důvodů náboženských, nýbrž vztahových, a po určitém zklamání a rozhořčení v tomto ohledu zase svoje židovství zklamaně opustil. Měl se prý jako pohan zamilovat do zbožné židovské dívky, snad dcery rabína, nebo dokonce kněze. Kvůli ní prý podstoupil dlouhý a náročný proces přijetí do židovského národa zakončený obřízkou, tedy trvalým, a neodstranitelným znakem příslušnosti. Když ho prý nejprve dívčin otec, a později i sama dívka měli důkladněji poznat, byl rodinou s konečnou platností odmítnut. Ve svém hlubokém zahanbení a pokoření pak prý začal celý židovský národ i s jeho Božími předpisy hluboce nenávidět. Hned po ukončení vztahu údajně svůj kvazijudaismus rozhořčeně opustil, a navíc se prý z něho stal zatvrzelý misogynista. Za autenticitu příběhu samozřejmě neručíme, ale rozsah jeho známosti dokonce i v křesťanském sektoru je i pro nás překvapující.
Pokud by Pavel skutečně prožil ve svém citovém životě určité hluboké zklamání, které by s ním možná velmi otřáslo, pak bychom se možná přiblížili k odpovědi na otázku, co způsobilo jeho sílící odpor k Ježíšovu židovskému národu, který byl počátkem jeho vlastního, a později už trvalého církevního antijudaismu. K těmto názorům měli někteří autoři dospět poté, co u našeho zakladatele zkoumali možné příčiny jeho často zmateného a naprosto nelogického chování a vyjadřování - ostatně ne prvního, ani posledního.... A to příkladně pokud náš židovský zakladatel Pavel vytvoří z jemu zcela neznámého Žida Ježíše Stvořitele světa, a poté náhle jeho vlastní židovský národ nenávidí. Nenávidí ho natolik, že od Ježíšovy víry sám odpadá, aby se nakonec pokusil vytvořit zdánlivého apostatu od víry Židů i z Ježíše...To je ale od Pavla vůči němu nesmírně naivní počínání, které jen dokazuje udivující rozměr jeho nevědomosti o tom, kdo Ježíš ve skutečnosti byl, a jaká byla jeho víra. Na jednu stranu ho nesmírně zaujatě velebí jako boha, na druhou záměrně omezuje hodnotu a opodstatnění jeho židovské víry, a tím bohužel zároveň i významným způsobem snižuje skutečný Ježíšův lidský charakter.
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Utrpení Ježíšova národa
