Ten dobromyslný člověk Pilát II.část
Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka,
opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.
(Jer 17, 5)
Co má tedy Žid navíc? A jaký je užitek obřízky?
Veliký v každém ohledu! Předně ten, že Židům byla svěřena Boží slova.
(Řím 3, 1-2)
Jméno obávaného krutého a sadistického diktátora, římského prefekta judejské provincie, Pontia Piláta, který se nijak netajil svojí bezmeznou brutalitou a bytostnou nenávistí Židů, jejich Boha a vůbec celého jejich národa, je v našem křesťanském Zákoně alespoň pro nás velmi překvapivě zmíněno šestapadesátkrát! Z toho přibližně ve třiapadesáti případech je v evangeliích vykreslený takovým způsobem, že čtenář musí mít v mnoha případech dojem, že čte románový příběh mírného a dobrosrdečného, moudrého a mírumilovného filantropa bohatě obdařeného příkladnou láskou ke druhým a ušlechtilým srdcem. V jiných případech je čtenáři předkládán Pilátův obraz jako mírného a tolerantního, soucitného a spravedlivého muže, dobrosrdečného vládce a vyhlášeného lidumila s jeho upřímnou láskou k bližním, a v podstatě Ježíšova milosrdného římského obhájce který udělal vše možné proto, aby nemusel nechat Ježíše umučit na kříži. Podtext těchto nadmíru fantastických kombinací zní: Nebýt těch zlých, agresivních a po Ježíšově krvi toužících Židů, kterých se dobrák Pilát nesmírně bál, tak by se mu to jistě podařilo... Skutečnost je však samozřejmě zcela jiná.
Čím a proč si tento pohan, krutý despota a obávaný nelítostný kat Ježíšových židovských soukmenovců zasloužil, že právě této zcela zvrácené osobě věnuje naše církev ve svém zákoně tolik pozornosti? Jak je možné, že tomuto podlému a mstivému Římanovi věnují evangelisté v kladném smyslu daleko více zájmu a prostoru, než třeba věnují Ježíšově matce (sic!) (v evangeliích je jmenovaná pouze ve 34 případech, a to 11 x pod jménem Maria a 23 x jako Marie), kterou jak všichni víme, naše křesťanská teologie dokonce nazývá a dogmaticky uznává jako Matku Boží, Matku Stvořitele, Matku Spasitele a tak podobně? A navzdory tomu všemu jí skutečně naše církev v evangeliích věnuje méně prostoru, než věnuje obávanému zvrácenému pohanskému diktátorovi, sadistovi Pilátovi, hromadnému vrahovi Ježíšových soukmenovců, kterého s pomocí anonymních autorů evangelií představuje jako dobrého, citlivého, vnímavého a spravedlivého člověka! To samé platí i v dalších případech.
Jak se každý z nás může v Písmu snadno přesvědčit, kupříkladu nejzákladnější atribut jediného existujícího Boha židovského národa „Stvořitel“ je v našem křesťanském zákoně uveden pouze 4 x , zatímco v Ježíšově Tóře 19 x. Další neodlučitelný atribut smluvního Boha „Všemohoucí“ je tam uveden pouze dvanáctkrát, ale v Tóře téměř třikrát tolik, a dokonce pojmenování jediného existujícího Tvůrce vší existence slovem „Všemocný“ v našem zákoně nenalezneme vůbec, kdežto v židovském učení - Tóře 17 x ! Už jen na této malé ukázce by měl každý nestranný čtenář křesťanského zákona naprosto bezpečně poznat, na co dávala naše prvotní Pavlova církev největší důraz, a tedy co od začátku její existence bylo kromě jejího oficiálního cíle její špatně zastřenou prioritou. Zda na očekávané velebení našeho jediného, preexistujícího, Všemocného a Všemohoucího Stvořitele vší existence, nebo na velebení obávaného ukrutného místodržícího římského císaře Tiberia, tyrana a záludného, pomstychtivého, a svévolného katana tisíců Ježíšových soukmenovců, Pontia Piláta. A to se záměrem odejmout z něho vinu za Ježíšovo umučení za cenu mohutných dezinformací a průkazně lživých tvrzení a manipulacemi s historickými fakty, a tuto jednoznačnou Pilátovu vinu přenést na židovský národ Ježíše tak, abychom své křesťanské (a později vražedné, a ve středověku až genocidní, zrůdné)protižidovské nenávisti dodali zdání jakési, třebaže pokřivené, oprávněnosti.
Šestapadesátinásobné novozákonní uvedení jména obávaného tohoto brutálního římského prefekta v židovské Judeji, z toho třiapadesátkrát ať už v neutrálním, nebo spíše kladném smyslu není dílem náhody, ani omylu, ale pečlivě promyšlené antisemitské strategie křesťanské církve proti Ježíšovu vlastnímu národu.
Jakou hodnotu tedy v takovém případě může mít pro naše křesťanství skutečný jediný Bůh, Stvořitel světa a vesmíru, smluvní Bůh a Otec židovského národa, kterého s vroucností vyznával, a žil podle Jeho vůle zbožný příslušník tohoto nejstaršího monoteistického národa na světě, Žid Ježíš? Je, nebo se snad očekává, že bude vlastní, osobní víra tohoto člověka, (kterého naše učení podle přesvědčení našeho zakladatele Pavla vyznává jako boha) víra jeho matky, rodiny, učedníků i celého jeho národa pro nás křesťany opravdu natolik nepřijatelná, že navzdory deklarovaným základním principům našeho vyznání mnozí z nás, dokonce i v této době zaujímají k Bohem oslovenému židovskému národu Ježíše podobně nelidský postoj, jako měl Pilát? Tedy že snad také i pro nás křesťany nemá tento vyvolený národ žádnou hodnotu? Pokud bohužel opravdu nemá, proč je pak Ježíš základem našeho náboženství a proč se k němu modlíme, když po celý svůj život, od dětství až na kříž vyznával jednu jedinou víru, víru svého židovského národa? Proč se tedy modlíme k jeho židovské matce, židovským členům jeho rodiny i k jeho židovským učedníkům?
Pilát, kterého naše evangelia oproti skutečnosti v tak nevídaném množství uvádějí v tolika falešných obrazech, situacích a smyšlených postojích jen proto, aby se naprosto jednoznačná zodpovědnost a vina za jeho rozhodnutí nechat Žida Ježíše umučit na kříži (stejně jako tisíce dalších příslušníků smluvního Božího židovského národa) dala z vraha Piláta dala jako mávnutím kouzelnické hůlky přenést na národ, který dal světu Ježíše, kterého navíc naše křesťanství vnímá jako boha stvořitele světa? Má pro nás brutální a nemilosrdný římský diktátor, oproti skutečnosti neznámými evangelisty smyšlených vlastností a jednání opravdu takovou novozákonní hodnotu jen proto, aby se na jeho naprosto falešném obrazu dobrého, spravedlivého, a až bohabojného filantropa plného lásky o to více a zářivěji odrážel obraz údajného odporného, krvelačného, pomstychtivého, bezcharakterního Ježíšova židovského národa?
Při čtení evangelijních vyprávění o posledních hodinách Ježíšova života včetně líčení jeho výslechu římským prefektem Pilátem bychom měli mít vždy na zřeteli, že ani jeden z autorů těchto líčení nebyl přímým, očitým svědkem událostí, o kterých psal. Žádný z nich nebyl skutečný Ježíšův apoštol a jednotlivé příběhy, a to i ty o odsouzení Ježíše nejsou a ani nemohou být ani přibližným popisem historických událostí. Jde pouze o jejich velmi volné zpracování podle zadaného tématu a možná i z několika kusých, ústně dochovaných a mezi lidmi předávaných informací.
Neznámý, silně protižidovsky orientovaný autor Evangelia podle Marka začal svoji práci zřejmě podle pokynů už ustanovené Pavlovy církve sepisovat někdy po roce 70, tedy přibližně až po čtyřech desetiletích od Ježíšova ukřižování a určil základní rámec, vzor pro vyprávění Ježíšova příběhu dalším autorům. Nebyl ani Janem Markem, ani Petrův učedník a tlumočník, nebyl ani apoštol.
Stejně anonymní autor Evangelia podle Matouše své dílo začal tvořit pravděpodobně ze stejných pohnutek jako jeho předchůdce, ovšem ještě o deset a více roků později, a kromě své široké literární představivosti s drobnými úpravami textu nejvíce „Markovo“ evangelium pro svoji práci využíval, a případně i některé jeho postřehy, údaje a závěry kopíroval. Nebyl apoštol Matouš! Zajímavé je, že ze všech synoptiků jen on jediný ve svém díle užil, třebaže jen dvakrát, slovo církev. V této souvislosti doplňujeme, že se toto slovo v křesťanském Zákoně ještě několikrát objevuje i v Lukášových Skutcích a pak logicky a očekávaně především u zakladatele naší církve Pavla.
Další spisovatel, tentokrát Evangelia podle Lukáše, pracoval na své zakázce až ke konci prvního století, a stejně jako „Matouš“ nejvíce informací, celkem více než polovinu, čerpal z „Markova evangelia“. Nikdy nebyl Pavlův průvodce, stejně jako nikdy nebyl lékařem. Jako autor Skutků oslavuje a velebí polovinou svého textu našeho zakladatele Pavla.
Poslední evangelijní autor uváděný pod jménem Jan pracoval na svém díle zřejmě až od začátku druhého století občanského letopočtu. Je naprosto zjevné, proč mezi synoptiky nepatří. Nebyl Janem, jedním z dvanácti Ježíšových učedníků, nebyl ani Zebedeovým synem, bratrem Jakuba Staršího. Nebyl učedníkem, kterého Ježíš miloval. (tím byl jednoznačně Jakub, jeho vlastní rodný bratr, syn Ježíšovy matky Marie). Jeho dílo prokazatelně vytvářelo více autorů a prošlo dlouhým procesem tradice.
Údajné oficiální noční zasedání nejvyššího židovského soudu – sanhedrinu (měl jednasedmdesát členů, rozsudky smrti mohly být přijaty za přítomnosti minimálně třiadvaceti významných soudců) během něhož měl být Ježíš odsouzen k vydání Římanům, je jedna z Markových „autorských fikcí“, nebo spíše další z nekonečné řady naším zakladatelem apoštolem Pavlem zavedených antisemitsky tendenčních vyjádření a projevů, například v listu Římanům: „tvrdohlaví Židé, které Bůh potrestá“, Ř 2, 5-6; „zloději a pokrytci“, Ř 2, 22-29; „nespravedliví a zlomyslní odpadlíci“, Ř 3, 1n; „obřezaní nepřátelé křesťanů a psi“, Fil 3, 2; „bohovrazi, vrazi proroků, pronásledovatelé křesťanů, nepřátelé všeho lidstva a hříšníci, kteří jsou všem lidem odporní“, Tes 2, 15-16…Máme pokračovat? Kdo dokáže smysluplně odpovědět na otázku, proč právě z národa, o kterém se Pavel takovým způsobem vyjadřuje, a s tak odporným, až nelidským zaujetím nenávistně dehonestuje a ostrakizuje, vybral do centra svého vlastního náboženství právě Ježíše; člověka právě z tohoto zřejmě tedy jen „opovrženíhodného národa“?
Noční zasedání sanhedrinu se rozhodně nekonalo, a uvádění opaku je další výmysl, bezostyšné klamání čtenářů Bible a součást cílené, protižidovsky vedené manipulace se skutečností neznámého autora tzv. Markova evangelia.
Stejně tak o údajném odsuzujícím rozsudku nejvyššího židovského soudu, a to dokonce ani v líčení pašijí, není ani zmínka také ani v Lukášově evangeliu, který své dílo psal přibližně od devadesátých roků prvního století. Zcela původní, jen ústně dochované zprávy pravděpodobně zněly ve stejném smyslu, tedy bez jediné zmínky o údajném, ovšem naprosto vyloučeném, „bleskovém“ nočním zasedání Nejvyššího židovského soudu – Sanhedrinu, kde prý měl být podle některých evangelijních zpráv jejich židovský spolubratr Ježíš odsouzen k vydání do rukou Římanům už s jasnou představou nejhorší možné formy jeho trestu.
Tyto ústně předávané zprávy ovšem jako první pozměnil už kolem roku 70 o. l. už zmiňovaný horlivostí zapálený protižidovský aktivista, a autor nejstaršího tzv. Evangelia podle Marka. Ten se ve svém líčení okolností soudu a odsouzení Ježíše svým čtenářům kromě jiného pokouší vinu za ukřižování přenést na Ježíšův národ právě tímto velmi nedůvěryhodným, v podstatě vyloučeným líčením urychleného nočního židovského soudního zasedání kvůli vyhlášení rozsudku.
Jak známo, autor tzv. Evangelia podle Matouše byl při psaní svého díla právě Markovou protižidovsky laděnou starší prací bezesporu zásadně ovlivněný a inspirovaný, takže především v tomto ohledu obě evangelia vykazují řadu velmi podobných prvků. Líčení samotného soudního zasedání se však u těchto dvou „příbuzných“ evangelií velmi překvapivě liší, a to jak v údajích o době Ježíšova výslechu, tak i o jeho místě.
Lukáš o procesu s Ježíšem uvádí, že „Jakmile nastal den, shromáždili se starší lidu, velekněží a zákoníci, odvedli ho před svou radu …“ To znamená jen jedno jediné: pozdě v noci se žádné oficiální zasedání židovského Nejvyššího soudu nekonalo. Jeho členové v noci jako jiní lidé prostě spali, a uskutečnění soudu s tolika členy bez jejich řádných příprav bylo naprosto nemožné a zcela neproveditelné. Jak naprosto logicky autor evangelia poznamenává: „ Jakmile nastal den, shromáždili se...“ Ne dříve než ráno po předepsaných modlitbách se teprve mohli členové sanhedrinu začít shromažďovat. Bez splnění této povinnosti to bylo nemožné.
Ovšem oba už výše zmínění odhodlaní nepřátelé Ježíšova židovského národa, neznámí autoři starších „příbuzných“ evangelií „podle Marka“ a „podle Matouše“, uvádějí něco jiného. Očekávaně Marek (14, 53-65), a za pár roků po něm tradičně ve stejném duchu i Matouš (26, 57-68) se zjevným úmyslem své čtenáře mystifikují, že k procesu s Ježíšem došlo ještě v noci po jeho zatčení, aniž by si uvědomili absolutní nemožnost jeho uskutečnění.
„Ježíše odvedli k veleknězi, kde se shromáždili nejvyšší kněží, starší a zákoníci.“ (Mk 14, 53)
„Ti, kteří Ježíše zatkli, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili zákoníci a starší.“ (Mt 26, 57)
Proč vkládáme takovou důležitost na dobu, kdy měl sanhedrin zasedat? Protože Marek, a samozřejmě i Matouš se svým křesťanským čtenářům i za cenu nepravdivých, smyšlených tvrzení o nočním zasedání židovského soudu snaží ukázat, jak nesmírná byla zloba, zášť a zuřivá nenávist Židů proti jejich soukmenovci a jak ho spěchali odsoudit, respektive předat Pilátovi k ukřižování. Což pochopitelně nebyla pravda.
Jen dva verše poté (!) antisemita Marek už tak naprosto nepravděpodobnou situaci ještě více zdramatizuje tím, že původní „ nejvyšší kněze, starší a zákoníky“ jako mávnutím kouzelného proutku přeměňuje rovnou na : židovské velekněze a dokonce na celou radu, tedy na Sanhedrin, nejvyšší židovský soud : „Velekněží a celá rada hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenalézali.“ Ptáme se, proč by židovské nejvyšší autority měli chtít právě svého zbožného soukmenovce těsně před jedním ze tří nejvýznamnějších židovských svátků Pesach odsoudit k smrti, když hrůzu vzbuzující brutální Pilát jejich spolubratry nechával denně mučit a desítky jich umírat na kříži, často i bez soudu, jen z jejich pouhé chorobné nenávisti a kvůli ukojení svých sadistických choutek?
Ještě jednou připomínáme: Je naprosto nepředstavitelné a jednoznačně vyloučené, během několika málo hodin ještě v noci, pomalu přecházející v den horečných příprav Židů na Pesach po nočním Jeruzalému přeplněného tisíci poutníky bleskově nalézt, zorganizovat a zmobilizovat minimálně třiadvacet členů sanhedrinu k jeho okamžitému oficiálnímu zasedání, které se ve skutečnosti mohlo konat jen za splnění velmi přísných, specifických podmínek a ne na písknutí. Uskutečnění takové bleskové akce by ani dnes po dvou tisíciletích, i s pomocí dnešní techniky, nebylo jednoduchou záležitostí, nanejvýš snad jen po předchozích důkladných přípravách a nácviku.
A navíc, ze židovské strany nebyl naprosto žádný důvod k nějakému uspěchanému soudu a k okamžitému rozhodnutí o vině nebo nevině bez slyšení předvolaného a názorů a argumentů všech přítomných nejváženějších a nejzkušenějších soudců. Pokud by většinou svých členů uznali Ježíšovy názory, jeho chování a prohlášení jako v určitém smyslu některým principům židovské víry snad až jako už hůře přijatelné, nebo se od nich možná nebezpečně odchylující, mohli ho ke slyšení kdykoli předvolat. K předvolání ke slyšení by ale v žádném případě nedošlo v období horečných několikadenních příprav na Pesach, což je jeden z nejstarších a nejdůležitějších poutních svátků židovského národa, připomínající ukončení židovského otroctví v zemi Micrajim (Egypt) a zázračně umožněný přechod všech Izraelců přes Rákosové moře do bezpečí. V době Ježíšova odsouzení k smrti Pilátem byl centrem desetitisíců židovských poutníků Jeruzalém, konkrétně tehdejší nejposvátnější Boží místo Chrám, v jehož těsné blízkosti se Ježíš možná až několik dní až do svého zatčení veřejně pohyboval. Pesach Ježíš se svojí rodinou a později se svými učedníky a galilejskými přáteli přijížděl slavit každoročně.
M.F.C.
Náhledy fotografií ze složky Utrpení Ježíšova národa
