Ten dobromyslný člověk Pilát III.
Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat,
takže byste se odchýlil, sloužili jiným bohům a klaněli se jim.
To by Hospodin vzplanul proti vám hněvem…
(5.Moj 11, 16-17)
Rozum hledá víru a víra bez rozumu by byla nesmyslná.
(Dennis Prager)
Zbožný židovský řemeslník, horlivý náboženský aktivista a buditel svého národa Ježíš žil, omezenou dobu působil, a promlouval k lidem především v galilejské oblasti, a to zcela veřejně, a nepochybně i s vědomím odpovědných židovských náboženských autorit. Při svých kazatelských vystoupeních se pochopitelně žádném případě nestavěl proti Zákonu jediného Boha svého národa, ale právě naopak, takže k jeho předvolání, vyslechnutí, potrestání, nebo dokonce až k odsouzení ke smrti ukamenováním neměly žádný důvod. Jejich soukmenovec Ježíš byl zbožným a horlivým vyznavačem Boha a Jeho Zákona a ne rouhač, Jeho kritik, nebo nábožensky zaměřený kverulant.To se týká i jeho poslední údajné veřejné angažovanosti v Jeruzalémě těsně před svým zatčením a začátkem velmi významného náboženského svátku Pesach, připomínající vysvobození a překotný, Mojžíšem vedený exodus židovského národa z egyptského otroctví.
Ježíš do Svatého města (vzniklo přibližně 4000 roků před o. l.) přicestoval s velmi početnou skupinou poutníků z domovské Galileje, kterou tvořila především jeho rodina, sourozenci, blízcí a různí přátelé, ale i mnoho zvědavců a dalších, kteří se k nim po cestě přidávali, a v neposlední řadě i jeho učedníci se svými rodinami včetně dětí a další poutníci. Některé zdroje uvádějí pravděpodobný počet lidí tvořících celý velký průvod až kolem šesti stovek Galilejců. Ježíš se rozhodně se do svatého města opět po roce nevydal na jeden ze tří nejvýznamnějších židovských poutních svátků proto, aby se odtud tentokrát již domů nevrátil .
Nikdo z jeho židovských soukmenovců a dalších poutníků na něho ani na Pesach, ani kdykoli jindy kvůli jeho veřejné náboženské angažovanosti nepořádal žádnou štvanici, aby se ho mohl zbavit, nebo ho nechat usmrtit, jak se už v prvním století v zavedeném protižidovsky zaujatém, tendenčně štvavém tónu bohužel snaží všichni neznámí autoři evangelií různými způsoby naznačovat, nebo přímo deklarovat. Kupříkladu Lukáš to udělal následovně, bez ohledu na nesmyslnost a zásadní lživost svého ničím nepodloženého klamavého tvrzení : „Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by ho zahubili; báli se však lidu“ (Lk 22, 2)
Autoři evangelií se na přání svých církevních objednavatelů dokonce nerozpakovali naprosto lživě a především zcela nesmyslně tvrdit, že se o Ježíšovu smrt usilovali všichni Židé, nebo celý židovský národ, což už lze vnímat jako projev ztráty soudnosti, a vrcholu nenávistné zaslepenosti a velmi omezené schopnosti rozumně uvažovat. A především, vyjádření v tomto smyslu musíme chápat jako předzvěst našeho budoucího křesťanského chování a vnímání celého Ježíšova židovského národa na dobu příštích dvou tisíciletí. Ještě malá poznámka. Z různých vyjádření, nebo odborných studií a různých rozborů některých náboženských autorit vyplývá, že Ježíše osobně znalo, bylo jím nějak zaujato, nebo o něm alespoň z doslechu vědělo jen skutečně velmi malé procento izraelského lidu, a to především v jeho domovské galilejské oblasti. Jedna studie uvádí údaj přibližně kolem čtyř procent tehdejšího židovského obyvatelstva. Hovořit tedy en bloc o Ježíšově národě jako o celém židovském, nebo o všech Židech, kteří si přáli Ježíšovu smrt, je zářivá ukázka vrcholné protižidovské demagogie naší církve.
Nesmíme zapomínat, že neznámí autoři dobrých zpráv o Ježíši byli zřejmě novokřesťané (možná že ani to ne), kteří Žida Ježíše znali výhradně jen z předávaného vyprávění, případně z některých kusých dochovaných zpráv. Ovšem v naprosto žádném případě nejde o žádné historické dokumenty, protože Ježíšovo narození, jeho život, a stejně tak chorobně krutým a fanatickým antisemitou, římským prefektem Pilátem nařízenou popravu nikdo průběžně v jakési dokumentární formě nezaznamenával. Jak už jsme mnohokrát upozorňovali, Ježíšův život, jeho rodina, veřejná nábožensky obrodná aktivita včetně jeho popravy nařízené Pilátem tradičním římským způsobem, tedy ukřižováním, nevzbuzovaly žádnou mimořádnou pozornost ani u jeho soukmenovců, ani u duchovních autorit.
Pro židovský národ, a to zdůrazňujeme, totiž neměl Ježíš větší relevanci, než každý jiný zbožný židovský vyznavač jediného existujícího Boha, který měl zájem nebo potřebu se zapojit do obrodného náboženského restartu před tehdy většinou národa intenzivně očekávaným příchodem židovského Mesiáše. Takových samozvaných buditelů a nadšených potulných aktivistů ale byly v té době v Izraeli vedle Ježíše podle různých odhadů vyšší desítky až stovky dalších. Ježíš na svých cestách hlásal potřebu náboženské obrody před Mesiášovým příchodem aniž mohl tušit, že za pár desetiletí ho za Mesiáše budeme považovat my křesťané. Stejné je to v případě Boha Stvořitele. Ježíš v průběhu svého života za svého Boha vyznával výhradně jen jediného existujícího Boha, Stvořitele světa, a vesmíru a dárce Zákona, Tvůrce Smlouvy se židovským národem a jeho vysvoboditele z egyptského otroctví. Ani v tomto případě nemohl Žid Ježíš samozřejmě nikdy tušit, že za Boha, ke kterému se sám za svého života tak vroucně modlil, ho jednou prohlásí zakladatel nového nežidovského náboženství Pavel.
Připomínáme, že Mesiáš židovského národa (neztotožňovat s mesiášem křesťanských představ) měl a má být v určitých ohledech významný člověk, ale v žádném případě to nebude Bůh Stvořitel. Sama existence mesiáše ovšem není ani jednou zmíněna v Bohem darovaném neposvátnějším učení na světě, v Tóře. To znamená, že mezi židovským národem jde v podstatě o podružné, lidové téma bez teologické opory, které získává na oblibě a síle vždy tehdy, když je tomuto národu nejhůř. Otázka příchodu židovského Mesiáše ke konci světa tedy vždy byla a stále i dnes je záležitostí čistě jen židovského národa. Vzhledem k tomu, že jsme však i my po svém založení apoštolem Pavlem svého mesiáše po židovském vzoru také chtěli mít, stal se tento námět i důležitým tématem pro všechny čtyři hlavní autory našeho křesťanského Zákona. (Tam je slovo Mesiáš v různých tvarech užito dokonce 57 x !) K židovskému Ježíšovi jsme tedy kromě titulu Boha Syna ještě přidali titul Mesiáš navzdory tomu, že on sám se za něho samozřejmě nepokládal, ani nikdy neprohlásil. Po Galileji před tehdy židovským národem očekávaným Mesiášovým příchodem hlásal potřebu pokání, duchovní obrody a usmíření svého národa s jediným existujícím Bohem, samozřejmě ne usmíření s ním samým.
Zatímco Ježíš i jeho sadistický soudce Pilát jsou jednoznačně a nepochybně historické osobnosti, evangelia jsou sice nesmírně pozoruhodnými a působivými, ale přesto jen románově laděnými prostředky křesťanské zvěsti. Z hlediska nezávislé historické kritiky tedy evangelijní příběhy přesnými nebo alespoň přibližnými záznamy historických událostí se zaměřením a zřetelem na Ježíše v žádném případě nejsou. Samotný smysl vzniku a existence evangelií osobně spatřujeme především jako určitou vstupní bránu, velmi působivou nabídku sloužící k pochopení a přijetí Pavlovy nežidovské víry za víru i svoji.
Otázku míry autentičnosti novozákonních, některých až románových, silně emotivních a nadzemských „dobrých zpráv“ (především evangelista zvaný Jan) je vhodné mít na mysli také i nyní, kdy se právě v těchto několika posledních zamyšleních zabýváme především evangelijními podáními okolností, které vedly k Ježíšově smrti. S tím přímo souvisí naše křesťanské, velmi pochybné a tendenční protižidovsky zaměřené úsilí o svévolnou přeměnu existence obávaného krutého římského, často bez soudu k ukřižování svévolně posílajícího despoty Piláta, který Ježíše na smrt ukřižováním poslal stejně jako zřejmě až tisíce dalších Židů, ve starostlivého a spravedlivého, dobromyslného, moudrého a laskavého filantropa ušlechtilého srdce. Stejně tak je pro posuzování míry relevance a autenticity jejich děl kromě dalších faktorů pochopitelně nesmírně důležitá doba, kdy evangelia svá díla psali, to znamená přibližně 40 až 70 a více roků od Ježíšovy mučednické smrti. Navíc někteří z nich používali společný pramen (Q, podle Quelle, pramen) a další byli silně ovlivněni evangelii svých předchůdců, viz např. neznámý autor Evangelia podle Lukáše, jednoznačně čerpající ze staršího Evangelia podle Marka.
Jak jsme už mnohokrát řekli, ze všech evangelií popisující poslední hodiny života Žida Ježíše jasně vyplývá snaha vyvolat u čtenářů naprosto falešný dojem, jakoby snad celý jeho židovský národ byl proti němu a přál si jeho smrt. To je samozřejmě přímo ukázková součást naší protižidovské propagandistické dezinformace par excellence s cílem vyvolat, upevnit a udržovat, a pokud možno dál rozdmýchávat nepřátelský postoj k židovskému národu především u prostých křesťanů. Její smysl a cíl je jasný: od samého počátku existence Pavlovy církve vyvolat v křesťanské veřejnosti pocit jakési vnitřní sounáležitosti s jeho neskrývaným, ale v podstatě prý jaksi omluvitelným a dokonce snad i naším oprávněným antijudaismem, jelikož prý „Židé nám křesťanům zabili Boha!...“ (sami doplňujeme: „…v době, kdy jsme my křesťané ještě neexistovali, a tudíž jsme žádného boha ani nemohli mít …“)
Antijudaismem později přerostlým až do našeho nenávistného násilného, především ve středověku až nesmírně brutálního, vražedného antisemitského běsnění fanatických, většinou nevzdělaných bojechtivých a loupeživých vrahů a násilníků. Jistě zcela zbytečně, ale naprostá absurdnost, totální nesmyslnost a přízemní primitivismus uvedeného výroku o zabití boha nás opakovaně nutí zdůraznit, že smluvní Bůh židovského národa je jediný, vždy existující Stvořitel světa a vesmíru má na rozdíl od Jím stvořeného člověka jinou, tajemnou a nezjistitelnou formu své věčné existence, která bude trvat i po konci Jeho světa a Jeho vesmíru. Takže Židé svého milovaného ochránce, jediného existujícího smluvního Boha svého národa pochopitelně nemohli zabít, protože je jejich milosrdný vysvoboditel a vroucně milovaný ochránce a skutečný Otec jejich národa, který mu dal jediné existující Boží učení, Tóru. A nezabili ho ani nám křesťanům, ani nikomu jinému, protože jsme v době Ježíšova ukřižování prostě nebyli. A teprve až díky údajnému tajemnému zasnění židovského apostaty Pavla, našeho pozdějšího zakladatele, my křesťané máme boha svého. Žida Ježíše, který za svého života sám za jediného existujícího Boha vyznával výhradně Boha svého národa. Jako jeden z bezpočtu příkladů našich křesťanských machinací, dezinformací a nejrůznějších svévolných manipulací s fakty si můžeme vzájemně porovnat kupříkladu značně rozdílný popis historicky reálné verze neznámého autora Evangelia podle Lukáše, a stejně anonymního, ale nepochybně protižidovsky naladěného autora Evangelia podle Marka, a to přibližně od chvil Ježíše před Pilátem až do jeho ukřižování. Oba dva evidentně čerpali ze stejného, nebo nanejvýš velmi příbuzného pramene, ale byl to Marek, kdo informace z něho aktivně přetvořil v duchu jeho vlastní představivosti, potažmo v intenci církve.
Na jižní straně uvnitř monumentálního komplexu jeruzalémského Chrámu existoval oficiální, velmi početnou chrámovou stráží střežený rozsáhlý prostor, vyhrazený pro směnárníky a prodavače rituálně schválených zvířat, která byla určena pro obětování. Zbožní Židé ze všech končin, kteří každoročně putovali na Pesach do Jeruzaléma - a to se samozřejmě týkalo i Ježíše a jeho rodiny – sebou přinášeli pevně určené obětní dary, tedy buď mince šekely, nebo předepsaná obětní zvířata. Je naprosto logické, že statisíce poutníků přicházejících z mnoha oblastí i velkých vzdáleností nemohli zvířata od holoubat počínaje, přes beránky po býky vláčet ve vedrech pouští, a proto měli oficiálně umožněné si zvířata, která chtěli Bohu obětovat, si v k tomu vyhrazeném chrámovém prostoru koupit. Mince, které sebou přinášeli, byly z nejrůznějších zemí a velmi rozličných hodnot, takže vyškolení směnárníci, kteří v místě oficiálně pracovali, byli pro svoji odbornost velmi považováni a žádáni, protože do chrámových pokladnic byly přijímány výhradně předepsané tyrské stříbrné šekely a půlšekely, které zaručeně obsahovaly devadesát pět procent ryzího stříbra. Na to, aby se do chrámových pokladnic jako dar Nejvyššímu Stvořiteli světa nedostaly jiné mince, dohlížely další desítky chrámových strážců. Aby se po této stránce zvládlo uspokojit požadavky více než kolem dvou milionů každoročně příchozích poutníků, směnárníci ve vyhrazeném prostoru pracovali u speciálně pro tento účel vyrobených masivních, těžkých stolů dokonce už tři týdny před Pesachem! Jejich bezpečnost, stejně jako příchozích poutníků, a odpovídající klid na práci při směnách zajišťoval velký počet zvlášť vycvičených, fyzicky velmi zdatných členů speciální chrámové ochranky.
Podle líčení těch, kteří se starobylým židovstvím, a samotnými Židy s jejich praktickou vírou do té doby nikdy neměli nic společného (tedy podle o desetiletí později existujících vyznavačů Pavlova křesťanství a anonymních autorů evangelií), měl Žid prý Ježíš právě naopak svým údajným značně pohoršujícím a neospravedlnitelně hrubým a násilným chováním v prostorách Jeruzalémského Chrámu na sebe nepřeberné davy poutníků zcela nepřístojným způsobem upozorňovat. Z příkladně zbožného židovského náboženského aktivisty Ježíše autoři evangelií vytvořili znesvětitele Chrámu.
Viz například Matouš 21, 12: „Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů“; dále Marek 11, 15: „Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nebo Jan 2, 15: „Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel…“ a konečně i Lukáš 19, 45-46: „Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, a řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude domem modlitby,‘ ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“
A měl prý na sebe upozorňovat nejen své zbožné židovské spolubratry, nýbrž i silnou chrámovou stráž, a samozřejmě nepřímo i Pilátovo vojáky, kteří však do vnitrožidovských třenic a hádek mimo Chrámový objekt zasahovali jen zcela výjimečně při překročení jejich míry a při hrozícím nebezpečí možnosti jejich rozšíření i mimo Jeruzalém. Ale jinak kdekoli a kdykoli si to Pilát třeba jen z pouhého rozmaru přál. Osobně jsme stoprocentně přesvědčeni, že jde o zcela nepravdivou, smysl postrádající a uměle vytvořenou románovou epizodu autorů evangelií. Ježíš navzdory svému pravděpodobnému fyzicky náročnějšímu povolání tesaře rozhodně nebyl žádný muskulaturou oplývající cholerický násilník a náboženský neurotik vyvolávající konflikty dokonce i s vlastními zbožnými soukmenovci. Některé směnárníky z minulých každoročních předepsaných účastí na oslavách Pesachu už osobně znal, a jejich potřebnou, a kvůli splnění obětní povinnosti každého poutníka zásadně nutnou činnost, si stejně jako ostatní poutníci velmi vážil.
Jaký smysl měl zřejmě pokyn objednatelů dobrých zpráv o Ježíši jejich autorům v tomto konkrétním případě ze Žida Ježíše (podle naší křesťanské víry "z Boha Ježíše" !) vytvořit fiktivního psychicky labilního a nepředvídatelně agresivního jedince svým chováním znesvěcující posvátnost místa přebývání Boha Stvořitele? Takového, jehož popisované naprosto nesmyslné a smyšlené extempore by v případě skutečnosti nemohlo trvat více než maximálně několik desítek vteřin, než by byl samotnými zaskočenými směnárníky, zbožnými poutníky a především respekt vzbuzující všudypřítomnou chrámovou ochrankou velmi rozhodně a nesmlouvavě na místě ihned tvrdě zpacifikován, a za násilnou výtržnost okamžitě zatčen, a z Chrámu odvlečen do nedalekého žaláře?
Pokud byl hlavním cílem této podle nás jednoznačně smyšlené historky poukázat na to, že Ježíš coby syn Boha jakoby chránil čistotu a svatost místa jeho Otce, tedy zdůraznit jeho údajné božské synovství, pak jsme v takovém případě nuceni konstatovat, že tento záměr skončil nezdarem. Od samého počátku značně nedůvěryhodná informace o Ježíšově násilí vyvolávající velmi silné pochybnosti až odmítnutí se objevuje u všech čtyřech autorů evangelií, a jediný smysl popisovaného údajného značně bizarního Ježíšova běsnění v Chrámovém objektu spatřujeme spíše v podpoře původně jen vlastního přesvědčení zakladatele našeho křesťanství Pavla o údajném Ježíšově Božím synovství. Například autor Janova evangelia vzniklého až ve druhém století (!) čtenářům popisuje uvedenou, podle našeho pevného přesvědčení zcela smyšlenou příhodu tímto způsobem: „V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (Jan 2, 14-16)
Pro každého zbožného Žida je smluvní Bůh jejich národa především jejich Otcem. Tak Ho nazývá, modlí se k Němu a tímto způsobem s Ním v duchu hovoří. To byl samozřejmě případ i Ježíše. Z této skutečnosti ovšem v naprosto žádném případě nelze vyvozovat, že každý zbožný Žid je faktickým, fyzickým Božím Synem, protože skutečný Bůh je jediný existující, a to bez jakýchkoli přímých vazeb na své stvoření.
M.F.C.