Ten dobromyslný muž Pilát I.část
Smluvní Bůh Ježíšova židovského národa je vskutku Otec syna:
„Izrael je můj prvorozený syn“
(2. Moj, Exodus 4, 22)
Odpusť nám Otče náš, neboť jsme zhřešili, promiň nám, Králi náš,
jsme se provinili, vždyť Ty promíjíš a odpouštíš.
Sidur
Pilát Pontský v roce 26 převzal v římské provincii Judea vojenskou vládu s funkcí prefekta římského císaře Tiberia. Jak můžeme sami z mnoha nejrůznějších pramenů zjistit, v našem křesťanském Zákoně se ovšem oproti historickému prefektovi v této provincii v podstatě jedná o jinou postavu. Velmi známý a významný židovský filozof a teolog Filón z Alexandrie, který žil mezi roky 15 př. o. l. - 50 o. l., byl například autorem konceptu Logos, který jsme my křesťané mimo jiné ze židovských nábožensko - filozofických zdrojů také převzali, a který jak víme, hraje tak nesmírně důležitou úlohu v naší christologii. Jeho zpráva, ve které cituje dopis od vnuka Heroda Velikého, judejského krále Heroda Agrippy I. (10 př. o. l. - 44 o. l.), vypisuje velké množství Pilátových zločinů, a uvádí jeho nesmírná zvěrstva, neustávající kruté, osobně různě „vylepšované“ způsoby poprav ukřižováním židovského obyvatelstva velmi často bez soudů, úplatkářství, dokonce jím osobně organizované loupeže a přepady obyvatel vybranými vojáky, nekonečné řady násilných činů proti nevinným lidem, naprostou svévoli ve vládnutí, a podobně...
Byla to především jeho pověstná svévole a naprosto neomezená, bezuzdná brutalita na Ježíšově židovských soukmenovcích, kvůli kterým byl po několika důrazných varováních ze Říma nakonec na podnět guvernéra Sýrie císařem Tiberiem ze svého postu sesazen. Porovnejme tento historický fakt s imaginárním vypodobněním dobráckého, mírumilovného, laskavého a dobromyslného lidumila, spravedlivého judejského vládce Piláta výjimečných morálních vlastností plného dobré vůle, ve své dobrotě a obavách, aby někomu neublížil a nebyl nespravedlivý rozhodujícího i podle rad a pokynů jeho stejně dobromyslné manželky... Vzpomeňme například i na způsob líčení jeho údajného zcela zásadního ústupku rozvášněnému davu pomstychtivých krvelačných Židů na soudu s Ježíšem, nebo třeba na obrazy dobrého, citlivého a spravedlivého vládce Piláta, který za každých okolností chce zůstat vždy spravedlivým a nestranným soudcem a tak dál, které byly v tomto smyslu vytvořeny neznámými autory evangelií ve druhé polovině 1. stol. o. l. podle pokynů tehdejší utvářející se církve.
Josephus Flavius (37 př. o. l – 100 o. l.), zcela mimořádný židovský kněz, uznávaný učenec a velmi významný historik se o nesmírné brutalitě Piláta s nelíčeným odporem rozepisuje ve svém díle O starobylosti Židů (Antiquitates Judaicae). Existují i další obdobné dobové zprávy na toto téma, například od Filóna a dalších autorů. Bezmezně krutý, obávaný autoritářský diktátor Pilát například nařídil hromadné povraždění tisíců neozbrojených Ježíšových židovských soukmenovců, kteří hromadně protestovali proti jeho loupení obětí (korbanot) z pokladu nejposvátnějšího židovského místa, jeruzalémského Chrámu, nebo nechal zmasakrovat další tisíce obyčejných zbožných židovských poutníků, kteří putovali ze Samaří na svatou horu Gerizim. Filón stejně jako Flavius ho líčí jako krutého tyrana a zapřisáhlého nepřítele Židů zcela bez pochopení nebo jakékoli respektování pro jejich zvláštních náboženských tradic, zvyklostí a Božích předpisů.
Kupříkladu nechal do Jeruzaléma dopravit římské pozlacené zástavy a štíty, na kterých byly napsané Pilátovo jméno jako dárce, a jména Tiberia jako obdarovaného, a nechal je umístit do Herodova paláce, což bylo naprosto jasnou, cílenou provokací Židů, které chtěl vyburcovat k nepokojům, které by pak nechal krutě potlačit. Jakékoli veřejné projevy nesouhlasu s tímto činem okamžitě znamenaly jediný trest – ukřižování většinou bez soudu.
Až zběsilé nepřátelství a nenávist pohanského prefekta a otevřené, ostentativní pohrdání Ježíšovým židovským lidem neznaly žádných hranic, jak také dokazuje jiné jeho nesmírně provokativní rozhodnutí, nechat v čistě židovské Judeji razit mince, zobrazující modloslužbu, největší možnou (a jejich Bohem přísně zakázanou) ohavnost, kterou Židé znají. Takový skutek si v této provincii dosud nedovolil žádný římský místodržící, protože alespoň do určité míry nechtěli na rozdíl od Piláta Židy zbytečně provokovat a jitřit už tak napjaté vztahy a jejich zbožnost vysoko nad míru snesitelnosti zesměšňovat a těžce urážet. Ježíšovo židovské obyvatelstvo také nesmírně popudil také tím, když při stavbě akvaduktu zásobujícího Jeruzalém veřejně čerpal peníze z nedotknutelného chrámového pokladu. I tímto svévolným opatřením vyvolal u Židů nesmírné rozhořčení a pobouření a desetitisíce jich vyšlo na mnohá shromáždění protestovat do ulic města. Brutální diktátor v reakci na to nechal mezi neozbrojené, pokojně protestující obyvatele tajně rozptýlit různé provokatéry a velké množství skupin elitních vojáků v civilním oblečení. Ti v pravou chvíli dostali smluvený signál, po kterém začali protestující ubíjet meči, které měli na různých místech města schované. Po jejich běsnění zůstalo ve městě obrovské množství ubitých a smrtelně raněných jeruzalémských obyvatel.
Jeho neobyčejně brutální postup vůči Samařanům (předkům dnešních Samaritánů) nakonec vedl k jeho sesazení – roku36 byl nahrazen Marcellem. Eusebios uvádí, že za dva roky poté, za vlády Caliguly kvůli politické neudržitelnosti Pilátovy další existence byl nakonec přinucen v roce 38 o. l. spáchat sebevraždu.
Neznámí autoři novozákonních evangelií, pracující podle intencí ustanovující se Pavlovy církve v souladu s již jejím pevně určeným protižidovským zaměřením (navzdory skutečnosti, že - podle našeho učení Bůh - Ježíš a jeho matka, jeho sourozenci, učedníci a další blízcí lidé z jeho života byli všichni zbožní Židé), vykreslovali tohoto vyhlášeného a nesmírně obávaného tyrana způsobem naprosto odlišným od jeho skutečně zločinné povahy i od jeho skutků. Důvod je víc než jasný - odvést od zločinů tohoto vyhlášeného římského krutovládce pozornost, a snažit se odpovědnost za ukřižování příslušníka židovského národa Ježíše přenést přesně naopak - na tento Bohem vyvolený národ Smlouvy.
(Za pár století poté naše církev jako stvrzení jejího vrcholně pragmatického vztahu s pohanskou světskou mocí ustanoví své oficiální pojmenování jako Římsko-katolická. Na prvním místě je tedy uveden název římské říše, jejichž vojáci tím nejhorším možným způsobem usmrtili zbožného židovského náboženského aktivistu Ježíše, a teprve potom název církve katolická, neboli univerzální. Podobně nejužívanější a nejkrutější popravčí nástroj Piláta a dalších vládnoucích Římanů - kříž, na kterém stejně jako Ježíš zemřely vyšší desítky tisíc popravených Židů, se stal základním symbolem celého křesťanství.)
Bezdůvodná, neutuchající a vytrvale udržovaná křesťanská nenávist židovského národa (a tedy nepřímo i nenávist příslušníka tohoto vyvoleného národa Ježíše, kterého náš zakladatel Pavel označil jako Boha Syna pro své nové nežidovské náboženství) byla díky neustálému podněcování ze strany často polovzdělaných duchovních osob, řeholníků, kněží i samotného prostého lidu naší církví v podstatě legální. Pomstychtivé nálady se stupňovaly v odhodlání a odhodlání nejednou přešlo už v přímé bestiální protižidovské činy věřících zbožných křesťanů. Na jejich ospravedlnění pak byly tyto zločiny při bohoslužbách a jiných veřejných shromážděních dokonce označované jako „Boží vůle“ (sic!). Zvlášť obávané, nesmírně hrůzné, a zběsile násilné, a v podstatě po celé křesťanské Evropě i jinde, bývaly mimo jiné i v obdobích našich Velikonočních svátků pro Židy i opakující se pomstychtivé vražedné výpravy často vedené rozvášněnou lůzou, a to především po velmi často krajně emotivně vypjatém, cíleně protižidovsky laděném čtení Pašijí.
Především v těchto případech velmi mnoho fanatických pomstychtivých řeholníků i kněží spolu s místními nevzdělanci vyvolávali nesčetné a většinou předem připravené zběsilé, vražedné výpravy na židovské obyvatele, a označovali je jako oprávněný a dokonce prý „bohem žádaný a posvěcený“ (sic!!!) trest za jejich údajné, ovšem naprosto nesmyslné, zcela lživě vykonstruované „zabití boha“. Existují některá svědectví o tom, že do kostelů na čtení pašijí údajně chodili někteří z nejradikálnějších křesťanských aktivistů rovnou ozbrojeni, protože od některých svých fanatických kazatelů na závěr obřadu očekávali výzvy „k potrestání Židů za ukřižování Krista“. Co na tom, že ve skutečnosti Žida Ježíše umučili římští pohané, když tito „zbožní“ křesťané hned po církevních obřadech podníceni lživými, vášnivě nenávistnými protižidovskými promluvami fanatických kazatelů tak silně zatoužili po židovské krvi a ještě silněji po jejich majetku?
„Tu se četa s velitelem a židovští služebníci zmocnili Ježíše...“
„ ...moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům...“
„Byl to ten Kaifáš, který dal židům radu...“
„Vezměte si ho vy sami a suďte ho podle vašeho zákona!" Židé mu odpověděli...“
- Po těch slovech vyšel zase ven k židům...
- Pilát vyšel znovu ven a řekl židům: "Hle, dám vám ho vyvést...“
„Pilát se proto snažil ho propustit. Ale židé křičeli...“
„Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy tajným...“
Může vůbec někomu připadat normální a přirozené, že - jak naše křesťanské učení tvrdí - právě do tohoto, církví tak silně negativně vnímaného a trvale odsuzovaného, do krajnosti ostrakizovaného národa se měl narodit, žít v něm a nakonec i zemřít údajný syn stvořitele světa a celého vesmíru?
Všimněme si, jak se naší tehdejší církví velmi silně podporovaný a následkem toho překotně rostoucí antijudaismus jako předchůdce antisemitismu projevuje ve dvojím čtení pašijí během Velikonoční doby, tedy nejprve čtení na Květnou neděli Kristova utrpení a na Velký pátek. Jak víme, o nedělích se používají texty synoptických evangelií, v pátek pak tradičně podání Janovo. Proč?
Protože je ze všech evangelií nejvíce protižidovsky tendenčně zaměřené. Velikonoční část textu nejstaršího Evangelia podle Marka - (vznik přibližně od roku 70 a více) konkrétně zmiňuje slovo Žid, Židé jen 5x, a to v podstatě v běžném nekonfrontačním užití. Asi o deset a více roků později neznámý autor tzv. Evangelia podle Matouše ve svém úryvku pašijového vyprávění zmíní příslušníky Ježíšova židovského národa bez nějakého jiného než standardního významu dokonce jen třikrát! Po roce devadesát píše další neznámý autor své evangelium dodatečně nazvané jako Evangelium podle Lukáše, a stejně jako jeho evangelijní předchůdce užívá slovo židovský také jen třikrát, a také bez jakýchkoli protižidovských náznaků nebo narážek.
Ovšem přibližně 70 a více roků po Ježíšově ukřižování nastupuje na pašijovou evangelijní scénu poslední neznámý autor, tentokrát tvůrce velmi problematického Evangelia podle Jana. V tomto díle už vidíme naprosto jasný a hlavně již neskrývaný, a jednoznačně protižidovský nástup naší církve, který bohužel přetrvává už dvacet století. Slovo „židé“ v různých tvarech v tomto případně autor tzv. Janova Evangelia užil dokonce už 23x (sic!) a o jeho zlém, jednoznačně proti Ježíšovu národu vedeném zcela tendenčním úmyslu nemůže mít už nikdo naprosto žádnou pochybnost. Vždyť nám přeci ti, cit.: „ti židovští vrazi zabili boha!“ Stejným počtem, tedy třiadvacetkrát, je ve stejném textu v takřka zcela opačném obraze líčen ve skutečnosti chorobně brutální, protižidovsky zatvrzele nepřátelský, krutý a surový, zpupný a nenasytně úplatný římský místodržitel, sadistický diktátor Pilát Pontius, v kruzích svých římských politických odpůrců prý dokonce nazývaný jako „řezník“. Tedy jako dobrácký, citlivý a někdy bojácný až vystrašený, po lidské stránce vysoce humánní vladař, který by nikdy nenechal Ježíše ukřižovat, kdyby u soudu nebylo toho „davu proradných krvežíznivých Židů“.
Je však také pravdou, že naší křesťanské tendenci římského pohana Piláta smyšleně a tendenčně takřka idealizovat, kupodivu alespoň „jako výjimku potvrzující pravidlo“ částečně narušil například autor Evangelia podle Lukáše, jehož dílo vyzařuje především dobovou teologii, než skutečné dějiny. Ovšem kupodivu v Lk 13, 1 uvádí v souvislosti s již zmíněným strašlivým masakrem prostých zbožných Židů alespoň toto: „Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.“ Zařazení věty, ve které se o Pilátovi zmiňuje v negativním smyslu, je pro nás skutečně překvapující, protože jinde je tomu spíše naopak. Tak například ve své zprávě o Ježíšově soudním procesu dokonce beze stopy ironie zdůrazňuje údajný Pilátův smysl pro spravedlnost (sic.!), kterou dokazuje svojí snahou Ježíše propustit.
K Pilátovi se doneslo, že židovský náboženský aktivista galilejský Ježíš v užších kruzích svých věrných přívrženců prohlašoval, že k tomu, aby přišlo Boží království, je nutné zbavit moci satana, Heroda, římské legie, ale co je pro nás podstatné, také i Piláta! Je jednoznačně naprosto vyloučené, aby obávaný pomstychtivý despota Pilát, který byl v římském světě pověstný svojí brutalitou a pohrdáním židovskými věřícími, a který za dobu své neblahé působnosti v Judeji nechal bez soudu ukřižovat zřejmě až desítky tisíc židovských obyvatel, jakmile se před něho na Pesach Žid Ježíš dostal jako obžalovaný, nechtěl využít vítanou příležitost se mu za jeho zmíněná slova pomstít, ale aby ho chtěl naopak od soudu propustit jako nevinného. To je zcela nemožné a nemyslitelné a je naší zásadní chybou, pokud z Piláta děláme dobromyslného, až retardovaného člověka! A přesto ho čtenářům v tomto duchu neznámí autoři synoptických evangelií bezostyšně nabízejí, aby veškerou vinu za Ježíšovo odsouzení a ukřižování převedli na jeho národ, přesně v duchu již neskrývanému protižidovskému zaměření naší církve.
Lukáš dokonce vynechává jak zmínku o jeho zbičování, tak i výsměch a ponižující zesměšňování, které pak musel nevinně trpící Ježíš snášet od Pilátovo osobní ochranky - Římské pretoriánské gardy. Jinde zase nechává údajně přítomné židovské autority už přímo obvinit Ježíše z rozvracení a pobuřování:
„Vznesli proti němu žalobu: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.“(Lk 23, 2)
Kdyby nešlo o tak nesmírně závažné téma soudu nad Ježíšem, museli bychom se i v tomto případě usmívat a nevěřícně kroutit hlavou. Autor tohoto evangelia totiž jen o tři kapitoly dříve v duchu daleko starších zpráv ostatních synoptiků píše pravý opak a nyní tedy neguje sám sebe:
„Řekl jim: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Lk 20, 25)
Šlo o jeho záměr, nedbalost, nebo neznalost? Nebo snad chtěl použitím tohoto rozporu naopak sám aktivně ukázat, jakými lháři Ježíšovo židovští soukmenovci jsou? Nebo…
M.F.C.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
