Augustinovo učení o spáse a milosti
Augustinovo učení o spáse či milosti
tvoří stěžejní bod jeho myšlení. Teprve tehdy, až alespoň částečně pronikneme do tohoto jeho učení, otevře se nám cesta k lepšímu pochopení Augustinovy úpornosti a naléhavosti v boji proti heretikům, ale také získáme příznivější úhel pohledu na jeho nejdůležitější díla. Autorův první, zlomový text, kterým formuloval své učení o milosti a byl počátkem jeho celoživotního intenzivního zájmu o toto téma, byla druhá otázka první knihy jeho sborníku O různých otázkách Simplicianovi. Simplician byl filozof a přímý nástupce milánského biskupa a velkého Augustinova vzoru Ambrože. Tento sborník byl pravděpodobně první Augustinův spis, který napsal jako hipponský biskup.
Jen pro ilustraci – Augustinova odpověď na jednu Simplicianovu otázku a to jak vyložit místo z Pavlova dopisu Římanům (9,10-29), je rozepsána a rozvedena na 22 krátkých pojednání a Augustin v nich použil celkem 130 buď přímých doslovných citací z Písma, nebo vlastních rozvedených myšlenek, ale opět čerpajících z Písma a vybízejících ke srovnání s originálem.
Augustin v odpovědi zdůrazňuje, že pro dělení boží přízně nemá vlastně žádné objektivní vysvětlení. A nebyl by to Augustin, kdyby se spokojil s touto svoji odpovědí. Právě fakt, že nemá vysvětlení na úryvek ze svého oblíbeného apoštola Pavla v něm odstartoval nevídané zaujetí a obrovskou práci, kterou tomuto problému věnoval.
Požadavek, aby nám Bůh sám objasnil důvody,nebo příčiny svého jednání, znamená pro Augustina nemožnost a domýšlivost. Bůh nám tedy v Písmu záměrně neobjasňuje, proč např.odejmul svoji náklonnost Židům, proč ještě před narozením nenáviděl Ezaua, atd. Augustin vztah mezi lidskými zásluhami a Boží milostí již vyřešil. Bůh neuděluje spásu na základě dobrých skutků a není vhodné očekávat, že každý, kdo dobré skutky koná bude Bohem omilostněn. Dále trvá na tom, že se boží vůle lidským úsilím nedá ovlivnit a sama volba boží milosti, pokud by k ní vůbec mělo dojít, je nezměnitelná. Bůh tedy svoji vůli nemění a nekoriguje. Augustin dále zásadně odmítá, že by mohlo být něco způsobeno člověkem a zároveň Bohem. Ani celkem logické vysvětlení, že by volba boží milosti vyplývala z boží předvídavosti, kdo si pozdějším životem zaslouží své spasení, Augustin absolutně nebere jako možnost, protože činy člověka nemohou mít převahu nad božím rozhodnutím o milosti. Kdo je obdařený boží milostí, nemůže se jakkoli postavit proti ní. Obdarovanému musí stačit, že patří mezi menšinu privilegovaných, většina bude totiž neodvratně navěky zavržena. Mezi zavržené a vyvolené dává Augustin rovnítko v tom, že si své štěstí, resp.zavržení způsobili sami stejným způsobem.
Význam svobodné vůle ale nezůstal nedotčený v kontextu jeho učení o spáse či milosti, proto ve svých Retraktátech z roku 426-427 přiznává a důsledně zavrhuje jako omyl své dřívější názory a učení ve spisu O svobodné vůli, které napsal přibližně o třicet let dřív. Tehdy ještě Augustin vyzdvihoval vysoký význam svobodné vůle člověka. Dokonce ani Boží předvídavost v tehdejším Augustinově pojetí nenarušovala svobodnou vůli člověka. Nyní ještě víc prohlubuje smysl svobodné vůle a říká, že pokud člověk jedná sám ze svobodné vůle, ale bez boží milosti, bude si vždy vypomáhat nutností. Bez boží milosti je tedy svobodná vůle člověka bezcenná, neboli bez milosti není svobodná vůle. Augustin svým učením o spáse a milosti chtěl objasnit, proč podle něho bude velká část lidstva postižena věčným trestem. Logický předpoklad,
že spása, nebo zavržení bude záviset na morálních zásluhách každého člověka, zásadně odmítal, ale také nechtěl ve svém učení prezentovat Boha jako vládce, který naprosto svévolně tu zavrhuje, tu bezdůvodně spasí. A právě to byl jedinečný Augustin, kdo našel z této patové situace východisko pro své další učení. Jako první člověk historie dokázal propojit učení o spáse originálním způsobem s naukou o dědičném hříchu. Tím dosáhl odrazový prostor pro svoji další argumentaci.
Dokázal mistrovsky propojit své učení o dědičném hříchu, kde říká, že všichni lidé jsou bez výjimky viníci spolu s myšlenkou, že Bůh je odpovědný jen za volbu milosti. A díky dědičnému hříchu si člověk může za své zavržení sám. Teď už je tedy Bůh ten, který mezi lidmi vlastní vinou zavrženými provádí snad náhodný výběr. Je laskavým a mírným soudcem, který neočekávaně některé zavržené omilostní, bez jakkoli lidsky pochopitelných příčin a důvodů. „Protože nyní,jak praví apoštol,všichni umírají v Adamovi - neboť se od něho jako od počátku rozšířila urážka Boha na celý lidský rod - jsou tudíž všichni lidé jedinou hříšnou hmotou, která si před nejvyšší spravedlností vysloužila trest smrti. Ať už je odsouzena, nebo omilostněna, nic z toho obojího není nespravedlivé. Soudit viníky podle toho, kým jsou odsuzováni, nebo omilostňováni, dělo by se z domýšlivé pýchy jako u těch dělníků najatých na vinici, kteří se rozhořčovali pro nespravedlnost… atd.“
Učení o dědičném hříchu předpokládá přenos morální viny z člověka na člověka. Všichni lidé tedy zhřešili, jediným zástupcem hříšníků je Adam. V postupném objasňování svého učení o milosti se Augustin pouští dál a dostává se k přenosu Adamovy viny, resp.ke způsobu přenosu.
Učí a své učení také rezolutně a důrazně obhajuje, že prvotní hřích se dědí již při pouhém pohlavním aktu. Ten je ale následkem dědičného hříchu a tak by bylo lepší, kdyby se lidstvo zřeklo své sexuality. Na námitku, že bez sexuality by lidský rod přestal existovat, Augustin odpovídá, že by se tak alespoň dřív vytvořil boží stát a nastal by konec časů světa. Podle něho právě dědičný hřích zbavil sexualitu své kontroly vůlí a ta byla definitivně a nenapravitelně zkažena.
Augustinovo učení o milosti jasně říká, že si Bůh nepřeje spasení a blaženost všech lidí, i když to vlastně odporuje tradičnímu pojetí Bible. Námitku s poukazem například na 1.list Pavla Timotejovi „Bůh si přeje, aby všichni lidé byli spaseni“, Augustin vyvrací hned několika způsoby. Například odpovídá, že apoštol Pavel mluvil jenom o vyvolených lidech, nebo že Bůh v nás tak jen probouzí vůli po blaženosti, atd. Se zavrženými nemá Augustin žádné slitování, naopak říká, že na zavržených Bůh ukáže svůj hněv a u jiných vyvolá strach. Do tradičních představ dobrého Boha Otce také nezapadá jiná logická představa, vyplývající z Augustinova podání své nauky o milosti. Spasení lidé se budou ze svého spasení plně radovat, i když budou vědět o věčném utrpení svých pozemských bratrů a sester, odsouzených k zavržení. Jak se vyjádřil jeden z badatelů Augustinova díla, takto formulované učení o spáse vyslovuje požadavek boží spravedlnosti a zároveň popírá, že je to možné. Nakonec se Augustin sám dostává k paradoxnímu pojmu spravedlnosti, který vyplývá při jeho důsledné obhajobě učení o milosti a spáse : „A tak tedy budou všichni, kteří své hříchy a nespravedlnosti chtějí omlouvat, proto s plnou spravedlností potrestáni, neboť všichni, kdo budou spaseni, budou spaseni jenom skrze milost. Kdyby však toto odpuštění bylo spravedlivé, pak už by neodpouštěla milost, nýbrž spravedlnost. Jestliže by však odpouštěla jenom milost, pak nenachází v tom, jemuž odpouští, nic spravedlivého, ani vůli, ani jednání, ani odpuštění“.
Mezi mnoho nových znepokojujících poznatků, které vyplývají z Augustinova učení o spáse, patří i vysvětlení smyslu stvoření světa. Spasení, tedy omilostnění lidé mají pouze doplnit stav blažených, který se zmenšil odpadnutím určitého počtu padlých andělů. Tento doplňující počet je již pevně stanoven, proto jen Bůh zná definitivní počet omilostněných, na kterém už se nedá nic měnit. Z těchto a dalších faktorů Augustinova učení poznáme, že se již definitivně rozloučil antickou filozofií, díky které se také přiblížil Bohu, když ho teprve hledal. A také novoplatonismus, díky kterému se Augustin před léty podruhé vrátil k Písmu již nemá v učení o spáse a milosti své místo.
Závěrem ještě jedna poznámka. Pokud bychom se důsledně drželi Augustinova učení o milosti, spáse a také učení o předurčení jako celku, vyvodíme si snadno odpověď na častou
otázku, proč je svět tak špatný. Bůh, který je nejvýš spravedlivý, nám tento stav světa předurčil jako trest za Adamův hřích.
M.Č.