O Trojici (De Trinitate)

sv. Augustin

Spis "O Trojici" o 15 knihách je Augustinovým hlavním dogmatickým dílem. Pracoval na něm plných 20 let (399-419) a jak sám poznamenává, málo čtenářů plně pochopi jeho vývody. Spis je vlastně uzavřením patristické spekulace o tajemství Nejsvětější Trojice. V následujícím článku z něho přinášíme vybrané úryvky v českém překladu.

1,1,2

Boží Písmo zřídka uvádí jméno, které výhradně náleží Bohu a žádnému jinému tvoru - jako to, co bylo řečeno Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem" nebo „Ten, který je, mně k vám poslal" (Ex 4,14). Kdyby totiž někdo třeba řekl, že je tělo a duše, neřekl by to, kdyby nechtěl, aby se tomu rozumělo ve vlastním slova smyslu.

1,47

Všichni katoličtí spisovatelé, kteří přede mnou ve starých i nových posvátných knihách pojednávali o Boží Trojici, pokud jsem měl možnost to číst, se snažili učit podle Písem, že Otec i Syn i Duch Svatý v nedílné rovnosti jedné a téže podstaty tvoří Boží jednotu. Proto to nejsou tři bohové, ale jeden Bůh, i když Otec zplodil Syna. Syn tedy není totéž co Otec. A protože Syn je zrozen z Otce, není ani Otec totéž co Syn. A Duch Svatý není ani Otec ani Syn, ale pouze Duch Otce a Syna, je stejně rovný Otci a Synu a patří k jednotě Trojice.

1,13,28

Kdyby tentýž Syn, který je Božím Synem, nebyl synem člověka vzhledem k přirozenosti služebníka, kterou přijal, neřekl by apoštol Pavel o vládcích tohoto světa: „Kdyby poznali (moudrost), nikdy by Pána slávy neukřižovali" (1 Kor 2,8). Byl ukřižován v podobě služebníka a přece byl ukřižován Pán slávy. Vzal na sebe to, co Boha učinilo člověkem a člověka Bohem.

3,4,10

Pavel měl možnost hlásat Pána Ježíše Krista různým způsobem. Jednak živým slovem, jednak o něm psal v listech a také ve svátosti jeho Těla a Krve. Neříkáme, že tělem a krví Krista je to, co řekl, co napsal na pergamenu, co jeho jazyk vyslovil, ani že tím jsou písmena napsaná na pergamenu, nýbrž Kristovým tělem a krví je to, co se z plodů země přijímá a posvěcuje tajemnou modlitbou a pak přijímáme k duchovní spáse na památku Pánova umučení za nás.

3,11,21

Podstata Boží či lépe řečeno jsoucnost Boží je neměnná a ne­může být jako taková viditelná, i když podle našich možností alespoň částečně poznáváme Otce i Syna i Ducha Svatého. Tudíž je jasné, že vše, co otcové viděli, když se jim Bůh v čase zjevoval - uznal-li to za vhodné - se stalo prostřednictvím stvořené bytosti. I když nevíme, jak to svým služebníkům-andělům sdělil, přece říkáme, že to zjevil prostřednictvím andělů. Ať si při tom nikdo nemyslí, že tomu rozumíme lépe. Rozumíme tomu jen tak, jak jsme schopni.

4,13,16

Duch[1] Prostředníka[2] to ukázal jasně, že jeho smrt nebyla trestem za hřích, když jeho duše neopustila tělo proti jeho vůli, ale proto, že sám chtěl, kdy chtěl a jak chtěl.[3]

4,13,17

Svou smrtí - která byla jedinou opravdu skutečnou obětí přinesenou za nás - očistil, zrušil, vyhladil vinu, pro kterou nás zlý nepřítel právem nutil odpykat si trest. Svým zmrtvýchvstáním pak nás - předurčené povolal k novému životu, povolané ospravedlnil a ospravedlněné oslavil (Ř 8,30). Ďábel si proto myslel, že je o tolik silnější než Pán, o kolik mu Pán ustoupil v utrpení. V tom smyslu je nutné chápat slovo žalmu„Učinil jsi ho o málo menším než jsou andělé" (Ž 8,6). Nepřítel se vůči němu choval jako vůči nám. Kristus nevinně zabitý nad ním zvítězil svým nejvlastnějším prá­vem. Tím zrušil zajetí hříchu a nás zajatce osvobodil. Svou spravedlivou krví nespravedlivým způsobem za nás prolitou zrušil úpis a ospravedlnil hříšníky.

4,20,27

Je-li Syn poslán Otcem proto, že Otec je Otcem a Syn Synem, nijak není na překážku věřit, že Syn je roven Otci, že je stejné podstaty s Otcem, že je stejně věčný a přece že je Synem poslaným od Otce. Ne že by byl Otec větší a Syn menší, ale protože Otec je Otec a Syn je Syn. Otec zplodil, Syn byl zrozen. Otec je ten, od něhož je Syn posílán, a Syn je ten, který přichází od toho, kdo ho posílá.

4,20,28

O Otci, kterého někdo v různých okolnostech poznává, neříká­me, že byl poslán. Nemá totiž nikoho, od něhož nebo z něhož by vycházel. Moudrost praví: „Vyšla jsem z úst Nejvyššího" (Kaz 24,5), o Duchu svatém se říká: „Vychází z Otce" (J 15,26). Otec však nevychází od nikoho.

5,1,2

Co v nás není dobrého, to nemůžeme hledat v Bohu, protože on je daleko lepší než vše, co je v nás dobrého. Můžeme-li a pokud můžeme, poznávejme Boha jako bezmezně dobrého, jako neomezeně mocného, jako suverénního Stvořitele, jako toho, který vše řídí, který má vše v neomezené míře, který je všude celý, který je bez času věčný, který, aniž se sám mění, může všechno změnit a který nezná utrpení. Kdo si takto představuje Boha, i když žádným způsobem nemůže poznat, co je, přece nechť se všemožné a poctivě varuje myslit si o něm něco, co není.

5,3,4

Ariáni mezi mnohým proti katolické víře namítají toto - a pova­žují to za svůj nechytřejší výmysl: Cokoli o Bohu říkáme či cokoli poznáme, nevztahuje se na případky, ale na podstatu. Proto být nezrozený patří k pod­statě Otce a být zrozený patří k podstatě Syna. Je však rozdíl mezi být nezrozený a být zrozený. Proto je prý tedy rozdíl mezi podstatou Otce a Syna.

5,5,6

U stvořených a proměnlivých věcí vedle toho, co je podstatné, lze mluvit i o tom, co je nepodstatné. Poněvadž v Bohu není nic proměnli­vého, nelze u něho mluvit o něčem nepodstatném. Mluvíme tu o vztahu k ně­čemu, například o vztahu Otce k Synovi a Syna k Otci, a to se netýká něčeho, co je nepodstatné. Otec je vždy Otcem a Syn vždy Synem. Ne v tom smyslu, že by Syn zrozený z Otce nebyl někdy Synem a Otec že by nebyl někdy Otcem, ale v tom smyslu, že vždy Syn byl zrozen a nikdy nezačal být Synem. I když je rozdíl mezi otcovstvím a synovstvím, není tu rozdílná podstata, poněvadž se tu nemluví o podstatě, nýbrž o vztahu. Poněvadž vztah je neměnný, není něčím, co by nepatřilo k podstatě.

5,13,14

Když říkáme, že jak Otec tak i Syn je původem, nemluvíme o dvou původech stvořené bytosti, poněvadž i Otec i Syn jsou jedním půvo­dem vzhledem k stvořené bytosti, jako jeden Stvořitel, jako jeden Bůh.

5,14,15

Jestliže něco, co existuje, má původ v tom, který dává existen­ci - neboť nikde nelze přijmout to, co vychází jen od dárce -, nutno tedy doznat, že Otec i Syn jsou původem Ducha Svatého. Nejsou to dva původy, ale jako Otec a Syn jsou jeden Bůh a ve vztahu ke stvoření jeden Stvořitel a jeden Pán, tak ve vztahu k Duchu Svatému jsou jedním původem. Vzhle­dem ke stvoření jsou však Otec, Syn i Duch Svatý jedním původem jako jeden Stvořitel a jeden Pán.

5,16,17

Když tedy Bůh začíná v čase promlouvat, zřejmě to říká vzhledem k někomu. Není to však nějaký přídavek, který by Bohu něco přidával, ale jen akce, jíž Bůh někomu něco dává. Když Boží přítel začíná být spravedlivým, sám se mění, Bůh je však vzdálen toho, že by někoho miloval jakoby novou láskou, která v něm před tím nebyla. U Boha minulost nepominula a budoucnost se už stala.

6,4,6

Není v moci lidského ducha být statečným, moudrým, spravedli­vým a laskavým. Člověk nemusí mít žádnou z těchto ctností. U Boha to však patří k jeho bytí: je statečný, spravedlivý, moudrý a cokoli bys vyjmenoval, pokud to patří k jeho jednoduché mnohosti či mnohonásobné jednoduchosti, jakou se vyznačuje jeho bytí.

6,5,7

Také Duch Svatý má (s Otcem a Synem) tutéž jedinou podstatu a je oběma rovný. Ať už je jednotou, svatostí či láskou obou, ať je tedy jednota, protože láska a láska, protože svatost, je jasné, že není ani Otcem ani Synem a ani je nespojuje láskou, jíž je zrozený milován svým zploditelem a jíž zrozený miluje svého zploditele.

6,7,8

Bůh má opravdu mnohé vlastnosti. Je velký, dobrý, moudrý, svatý, pravdivý a je vším, co je vznešené. Jeho velikost je totéž, co jeho moudrost. Nemáme na mysli hmotnou velikost, ale velikost ctností. Jeho dobrota je totéž, co moudrost a velikost i pravda totéž, co všechno ostatní. U Boha není něco jiného svatost a něco jiného velikost, moudrost, spravedl­nost, dobro nebo vůbec samo jeho bytí.

6,7,9

I když Bůh je Trojice, nelze ho považovat za „trojitého". Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že by pouze Otec či pouze Syn byli míň než Otec a Syn dohromady. Nelze ovšem říci: Pouze Otec, ani pouze Syn, poněvadž vždy a neoddělitelně je Otec se Synem a Syn s Otcem. Ne že by oba byli Otcem či oba Synem, ale poněvadž jsou vždy spolu. Tedy žádný z nich není sám.

7,4,8

Co jsme řekli o osobách, jak jsme my Římané zvyklí, to u Řeků platí o podstatách. Oni totiž říkají, že jsou tři „podstaty - substantiae" a jedno „bytí - essentia" a my, že jsou tři „osoby - personae" a jedno „bytí - essentia" či „podstata - substantia".

7,5,10

Měnlivé či jednoduché věci nelze nazvat ve vlastním smyslu slova podstatami. Je nevhodné tvrdit, že Bůh se má podřizovat své dobrotě, nebo že tato dobrota není podstatou či lépe řečeno bytím, ani že Bůh sám není podstatnou dobrotou, nýbrž že dobrota je v něm jako v subjektu. Z toho je zřejmé, že Boha možno nazývat podstatou jen v nevlastním smyslu slova a to tak, jak chápeme bytí. Bůh je opravdu ve vlastním smyslu slova bytím. Opravdu pouze On je bytím, poněvadž je neměnný. A toto své jméno oznámil svému služebníkovi Mojžíšovi, když pravil: „Já jsem, který jsem" a „Řekneš jim: Ten, který je, mne k vám poslal" (Ex 3,14).

8, Předmluva 1

Jinde jsme řekli, že v Trojici je vlastně možné mluvit o každé osobě zvlášť, týká-li se to jejich vzájemného vztahu. Například: Otec, Syn i Duch Svatý - dar obou. Nelze však říci Otec-Trojice či Syn-Trojice nebo Trojice-dar. I když se jmenují jednotlivé osoby, není možné říci, že Trojice znamená tři bohy. Je to jeden Bůh: Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý; všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí Duch Svatý; dobrý Otec, dobrý Syn, dobrý Duch Svatý. A přece ne tři bozi, tři dobří či tři všemohoucí, ale jeden Bůh dobrý a všemohoucí je Trojice sama a vše, co se netýká jejich vzájemného vztahu, nýbrž každé osoby zvlášť. To se vztahuje na bytí, poněvadž zde toto bytí znamená totéž co být velký, dobrý, moudrý a ostatní, co se vztahuje buď k jednotlivé osobě či k samé Trojici. A proto se mluví o třech osobách (či třech podstatách). Ne že bychom tím měli na mysli rozdílnost bytí, ale aby se alespoň jedním slovem vyjádřilo, co znamená ono „tři" či „Trojice". V této Trojici je taková rovnost, že nejen Otec není větší než Syn, co se týká božství, ale ani Otec a Syn spolu nejsou o nic větší než Duch Svatý. Proto ani kterákoliv jednotlivá osoba není nijak menší než sama Trojice.

8,3,4

Existuje to nebo ono dobro. Odstraň to i ono a - můžeš-li - vidíš dobro jako takové. Tak uvidíš Boha, ne dobro nad jiným dobrem, ale dobro veškerého dobra. Žádná dobra, ať už ta, která jsem uvedl, či jiná, která poznáváme nebo na která myslíme, bychom neposuzovali spravedlivě, kdyby nám nebyla vtisknuta známost samého dobra, podle něhož bychom jednak něco dokazovali, jednak dávali přednost něčemu před něčím jiným. Tak má být milován Bůh, ne jako to či ono dobro, ale jako dobro samo.

9,1,1

Správný názor vyvěrá z víry. Pevná víra začíná poznáním. Úplně poznání se však dokonává až po tomto životě, až uvidíme tváří v tvář (1 Kor 13, 12). Co se tedy týká této otázky, věřme, že Otec, Syn i Duch Svatý jsou jeden Bůh, který stvořil a řídí veškeré tvorstvo, že Otec není Syn, ani Duch Svatý že není Otcem či Synem, ale že je to Trojice osob majících k sobě vzájemný vztah a jednotu stejného bytí. Snažme se to chápat a k tomu si vyprošujme pomoc od Toho, kterého chceme poznávat.

12,6,6

Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu a podobě" (Gn 1,26). Hned na to je však řečeno: „A učinil Bůh člověka k Božímu obrazu" (Gn 1,27). Správně je užito množného čísla „k našemu obrazu". Nebylo by to správně řečeno, kdyby byl člověk stvořen jako obraz jedné osoby, ať už Otce, Syna či Ducha Svatého. Poněvadž se to však stalo k obrazu Trojice, proto je řečeno „k našemu obrazu". Abychom se však nedomnívali, že v Trojici máme věřit ve tři bohy - tato Trojice je jeden Bůh -, řekl proto: „A učinil Bůh člověka k Božímu obrazu" místo aby řekl „K svému obrazu".

13,8,11

Poněvadž všichni lidé chtějí být šťastní, pokud to opravdu chtějí, jistě chtějí být i nesmrtelní. Bez toho by nemohli být šťastní. Konečně kdyby se jich někdo zeptal, zda chtějí být nesmrtelní, šťastní, odpověděli by, že ano.

13,14,18

Co je to za spravedlnost, kterou byl poražen ďábel? Což to není spravedlnost Ježíše Krista? A jak byl poražen? Tím, že Krista přesto zabil, i když na něm neshledal nic, co by si zasluhovalo smrt. A je zcela spravedlivé, aby byli propuštěni na svobodu dlužníci, které ďábel držel ve své moci. Tito dlužníci uvěřili v Krista, a toho zabil ďábel, ač mu Kristus nebyl nic dlužen. To znamená ono ospravedlnění v Kristově krvi (Ř 5,9). Nevinný prolil krev, aby nám byly odpuštěny naše hříchy. Kdyby Kristus chtěl jednat s ďáblem podle své moci a ne jak to žádala spravedlnost, neměl by na to plné právo? On však nejednal podle své moci. Napřed udělal, co bylo třeba udělat. Proto bylo třeba, aby Kristus byl i člověk i Bůh. Kdyby totiž nebyl člověkem, nemohl by být zabit. Kdyby nebyl Bohem, nevěřili by mu, že nechtěl udělat, co mohl udělat, ale že nemohl udělat, co udělat chtěl. Ani by nevěřili, že dal přednost spravedlnosti před mocí. Mysleli bychom si, že mu chyběla moc. A protože byl člověk, trpěl jako člověk. Kdyby však ne­chtěl, nemusel by trpět, protože byl také Bohem.

13,15,19

Při tomto vykoupení byla jako výkupné za nás dána Kristova krev. Když ji ďábel přijal, dostal patřičné výkupné, ale současně byl spoután, abychom my byli zbaveni jeho pout.

15,13,22

Vědění u Boha je totéž co moudrost a moudrost totéž co bytí či podstata, protože v obdivuhodné jednoduchosti Boží přirozenosti není něco jiného chápat a něco jiného být, neboť chápat znamená i být.

15,14,22

Slovo Boha Otce je jednorozený Syn ve všem podobný a rov­ný Otci: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Moudrost z Moudrosti, bytí z bytí. Je zcela co Otec, a přece ne Otec, poněvadž jeden je Syn, druhý Otec. Skrze Otce poznává všechno, co zná Otec, ale jeho poznání je z Otce také jako bytí. Znát a být je zde jedno a totéž. Tudíž jako Otec nemá bytí od Syna, nemá od něho ani poznání. Proto Otec zplodil Slovo ve všem mu rovné, neboť sám sebe vyslovil. Nevyslovil by se zcela a dokonale, kdyby byl o něco méně nebo více ve svém Slovu než sám v sobě.

15,17,29

A přece se právem v této Trojici Boží Slovo nazývá Synem, Boží dar Duchem Svatým a Bohem Otcem ten, z kterého se zrodilo Slovo a z kterého hlavně vychází Duch Svatý. „Hlavně" jsem dodal proto, poněvadž Duch Svatý vychází i ze Syna. Ale i to dal Otec Synovi ne už existujícímu a dosud nemajícímu, ale co dal jednorozenému Slovu, dal mu už tím, že ho zplodil. Zplodil ho tedy tak, aby také z něho vycházel společný dar (Otce i Syna) a Duch Svatý aby byl i Duchem obou.

15,18,31

„Láska Boží je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán" (Ř 5,5). Není nic vznešenějšího nad tento Boží dar. To jediné odděluje syny věčného království od synů věčného zavržení. Skrze Ducha Svatého jsou dávány i jiné dary, ale bez lásky neznamenají nic. Bez lásky sice víra může být, ale nic nepomůže.

15,26,46

Pán Ježíš jako Bůh nejen dal Ducha Svatého, ale jako člověk jej také dostal. Proto je nazván „plný milosti" (J 1,14) a „plný Ducha Sva­tého" (Lk 4,1). Jasněji se o něm píše ve Skutcích apoštolských:„Poněvadž Bůh ho pomazal Duchem Svatým" (Sk 10,38). Nepomazal ho ovšem vidi­telným olejem, ale darem milosti, což naznačuje viditelný olej, kterým církev označuje pokřtěné: Tehdy, když na něho při křtu sestoupila holubice, přirozeně nebyl pomazán Duchem Svatým. Tehdy obrazně představoval své tělo-církev, ve které zvláště pokřtění přijímají Ducha Svatého. Tímto mystickým a neviditelným pomazáním třeba chápat ono pomazání, kdy se Boží Slovo stalo tělem (J 1,14), to je, kdy lidská přirozenost bez jakýchkoli předcházejících dobrých skutků byla v těle Panny spojena s Božím Slovem tak, že se s ním stala jednou osobou.

15,26,47

Cokoli má Syn, má od Otce. Od Otce tedy také má to, že i z něho vychází Duch Svatý. Jediný Otec totiž není od jiného, proto on jedi­ný je nazýván nezrozený. Nenazývají ho tak Písma, ale ti, kteří o tom v mezích svých možností pojednávají. Syn se zrodil z Otce. A Duch Svatý vychá­zí původně od Otce, který mu bez jakéhokoli časového rozdílu dává vycházet společně od obou. Mohlo by se říci, ale to odporuje ovšem zdravému rozumu, kdyby ho oba zplodili, že Duch Svatý je synem Otce i Syna. Duch Svatý však není zplozen od obou, ale z obou dvou vychází.

15,28,51

Pane, náš Bože, věříme v tebe jako Otce, Syna i Ducha Svaté­ho. Pravda-Syn by neřekl: „Jděte a křtěte všechny národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého", kdybys nebyl Trojicí. Ani bys, Pane Bože, ne­přikázal, abychom byli pokřtěni ve jménu toho, který není Pánem, to je Bohem. Ani by božský hlas nezvolal: „Slyš, Izraeli, Pán tvůj Bůh je jeden Bůh!" (Dt 6,4), kdybys nebyl Trojicí tak, že bys byl jeden Pán - Bůh. A kdybys byl Bůh jen jako Otec, kdybys byl jen jako Syn, Ježíš Kristus, vlastní Slovo a kdybys byl jen dar obou - Duch Svatý, nečetli bychom pravdivá slova „Bůh poslal svého Syna" (Ga 4,4; J 3,17). Ani ty, Jednorozený, bys neřekl o Duchu Svatém: „Koho pošle Otec ve jménu mém" (J 14,26) a „kterého já vám pošlu od Otce" (J 15,26).

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno a doplněno poznámkami redakcí RTh.)

převzato z Revue Theofil