Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Pelagianismus

       byla  první mimoafrická hereze skutečně velkého významu a přišla do jižní Evropy a dál do Afriky až ze severu spolu s jejím hlasatelem, vysoce vzdělaným britským mnichem Pelagiem. Tomuto přísnému vyznavači a hlasateli asketického života šlo nejprve hlavně o obrodu a čistotu církve. Už koncem čtvrtého století to totiž měla zapotřebí. Se svatým Augustinem by se mohl Pelagius určitě minimálně srovnávat ve vzdělání a oba také byli přísní a důslední v otázkách víry. Pelagiova snaha o očistu církve ale sebou samozřejmě přinesla prohlubování a další rozšiřování jeho učení a ve svém erudovaném  nadšení se ocitl až na poli bludů. A právě na bludaře byl nesmlouvavý teolog Augustin značně nekompromisní, opovrhoval jimi, zavrhoval je jako Boží nepřítele a také se s  nimi s velkou chutí a  vždy perfektně připraven utkával na teologickém poli. Číst některé jeho polemiky s bludaři patří i po šestnácti stoletích k opravdovým zážitkům, když například Augustin s bravurností sobě vlastní na jednu dobře připravenou otázku, nebo námitku svých protivníků, odpovídá deseti, dvaceti ještě lépe připravenými větami s maximálním nasazením a s  plným využitím svého jedinečného rétorského umění. V Pelagiově pojetí je člověk schopen svou svobodnou vůlí dosáhnout právě asketickým životem ctnosti. Stačí tedy dobrá a svobodná vůle rozhodnout se pro Krista a tu podle Pelagia každý stvořený smrtelník obdržel.

         Pelagianismus se s oficiálním učením církve  shodoval hlavně v tom, že vše, co člověk má, má od Boha. Někteří teologové se snad nevědomě v zápalu polemiky snažili Pelagiovi přičíst myšlenku, že člověk je nezávislý na Bohu, který ho k dosažení spásy vlastně ani nepotřebuje. Až tak daleko ale Pelagius ve skutečnosti nešel. Ale jeho učení  fakticky tvrdilo, že hřích prvních lidí nenarušil nic z Božího plánu, jen se jedná o špatný příklad Adama dalším pokolením a z tohoto špatného příkladu plyne návyk hřešit. Pouhou vírou v Krista a křtem je tedy člověk ospravedlněný. Křest je sice podle Pelagia nutný, ale neobnovuje a neznovuzrozuje  narušeného člověka, jak hlásá katolická nauka. Křest prý tedy člověku odpouští dřívější hříchy a dává poučení a příklad k dosažení věčného života již bez nutnosti další pomoci Boží milosti. Dále například smrt, žádostivost, atd., nejsou následkem dědičného hříchu, ale prostě vyplývají z lidské přirozenosti, která je stejná naše, jako Adamova.Děti se rodí s dobrou přirozeností, takovou, jako měl Adam před svým hříchem. Nemají tedy v sobě dědičný hřích!

        To už je pro církevní učení podstatná hereze, odsouzená několika církevními sněmy v Numidii mezi léty  411 až 418  a zároveň i papežem Zosimem. Pelagiánství tedy omezilo smysl křtu pouze na odpuštění již spáchaných hříchů. A co víc, tvrdilo, že k plnění Božích přikázání stačí člověku sama svobodná vůle.

Pelagianismus neprovázelo žádné násilí jako u jiných herezí, se kterými se Augustin musel potýkat.Když se Pelagiovi nepodařilo obhájit svoji nauku, pokusil se uspět ještě u východní církve. Efezský koncil ho ale zavrhnul i tam. Učení mnicha Pelagia po odsouzení pro herezi tedy přestalo být nebezpečné pro dogmatickou církev, ale také i pro stárnoucího biskupa Augustina. Přesto měl ale ještě malou část věrných příznivců  a to mezi některými kněžími, laiky, ale hlavně mezi galskými teology a mnichy. Umírněný  kompromis mezi učením Augustina a Pelagia se nazýval Semipelagianismus, ještě stále hereze, ale již ne tak nebezpečná pro církevní učení a měla trvání ještě asi sto let, než zanikla.

         Svatý Augustin se ale problematice vzájemného stavu Boží milosti a svobody člověka zabýval již dlouho předtím, než se Pelagius v Africe osobně objevil. Nejdůležitějším dílem o predestinaci a milosti je  Odpověď Simplicianovi  již z  roku  397. To bylo první větší Augustinovo dílo o dvou knihách, které jako biskup napsal formou odpovědi na otázky pozdějšího nástupce velkého Augustinova vzoru Ambrože na milánský biskupský stolec, kněze Simpliciana, kterému také mnoho otázek milosti a předurčení nebylo jasných. Augustina jako znalce této problematiky mu doporučil právě biskup Ambrož. Poté již přímo proti Pelagianismu napsal Augustin řadu pojednání a spisů a ještě třicet let po Odpovědi Simplicianovi věnoval této problematice dílo O milosti a svobodném rozhodování.

         V boji proti pelagianismu se tedy Augustin silně angažoval proto,  protože teologií milosti se zabýval již dříve, ale  Pelagiovo učení mu jeho dílo vyvracelo. Augustina  tím Pelagius donutil k návratu k tématu a ještě hlubšímu propracování některých jeho částí.     

Augustinovo učení o milosti

                                              říká, že Boží milost potřebují nejen naše záslužné skutky, ale i naše dobrá jednání. Milost samu interpretuje jako Boží přítomnost a jednání působící ve světě, na kterém závisí celé stvoření. Augustin dále říká, že milost byla nezbytná pro první lidi před pádem. Na základě  Písma svatého ( např.Jan 15,5 „Beze mne nemůžete činit nic“ ) tedy učí, že bez božského působení milosti není možná ani svobodná vůle, ani dobré skutky. Přitom ale Augustin důrazně trvá na svobodě lidské vůle, která je ale předpřipravená samotným Bohem.

         Z novoplatonismu, který druhotně působil na Augustina i po konverzi, využil pro své učení o milosti teorii o neustálém působení vyšších složek na nižší všeho a ve všem.A za vším je Bůh. Pravá lidská svoboda je ovlivňována nekonečnou řadou podnětů a impulzů, přestože je svobodná! Augustin říká, že tyto impulzy a podněty do lidské mysli nepřetržitě dodává právě Bůh. Bůh je tedy za každým rozhodnutím naší svobodné vůle a to dobrým i špatným. Právě na obhajobu a pro vysvětlení svého stanoviska k poměru mezi milostí a svobodnou vůlí napsal sv.Augustin zmíněné pojednání O milosti a svobodném rozhodování. Ve starším díle Simplicianovi zase do hloubky řeší otázku komu a proč je dáno Boží omilostnění.

         Pojednání O milosti sepsal Augustin jako odpověď mnichům z Hadrumeta.( stejně jako odpověď Simplicianovi na jeho otázky ). Při argumentaci  v něm použil biblické základy. Těmto mnichům se stejně jako mnoha jiným teologům zdálo, že Augustin příliš popírá svobodu lidské vůle. Milost Boží a dobré skutky lidí jsou neoddělitelné. Milost je ale nadřazena všem lidským rozhodnutím - vzpomeňme na platónskou teorii neustálé nadřazenosti vyšších složek nižším. Pelagius  tvrdil, že jediná milost, která se dává bez ohledu na zásluhy, je odpouštění hříchů. Augustin ale nesouhlasí a odkazuje na listy sv. Pavla,  kde Pavel podmiňuje své zásluhy právě Boží milostí. Je tedy třeba vůle, ale zároveň i milosti. Zajímavý je například způsob, jak v díle Augustin obrací argumentaci pelagiánů proti ním samým. Ti říkají, že vzhledem k tomu, že v některých částech Písma chce Bůh po člověku téměř nemožné věci, znamená to, že i  toho je člověk schopen, když bude chtít a mít k tomu vůli. Augustin na to říká, že Bůh chce na člověku věci, které člověk sám vykonat nemůže jen proto, aby zdůraznil nutnost Boží pomoci a vybízí člověka k prosbám o Boží pomoc.

         Jinde Augustin opět konstatuje, že život věčný je milost. Ale Písmo jasně říká, že věčný život obdržíme na základě dobrých skutků. Ale samotné dobré skutky nespočívají v člověku samém., protože to jsou skutky, ke kterým jsme byli znovuzrozeni a vycházejí z Boží milosti. „Ti,kdo se opírají jen o zákon bez pomoci milosti a spoléhají pouze na svou sílu, takže jsou vedeni jen svým vlastním duchem, ti nejsou synové Boží“ .  

         Závěrem Augustin říká, že Bůh panuje nad veškerou lidskou vůlí, ale aniž by zrušil její svobodu.

Proto tato vůle je sice vždy svobodná, ale ne vždy dobrá. A na dokreslení nám uvádí biblický příběh z druhé knihy Samuelovy 16,5-12 , kdy Šimeje pohnul  B ů h  k tomu, aby zlořečil Davidovi a Šimej byl za to Bohem potrestán. Logickou námitku o nespravedlnosti takového trestu, když ten, který přiměl člověka ke špatnému činu ho za to ale potrestá, Augustin ale rozhodně odmítá. Říká, že i Šimej měl svobodnou vůli, která byla ale špatná. Tuto špatnou vůli Bůh přiměl k tomu, aby se Šimej dopustil hříchu. Tak přiměl zlo, aby se projevilo.

         Nakonec čtenářům své knihy Augustin doporučuje: „ Čtěte vícekrát tuto knihu a jestli jí porozumíte, vzdávejte Bohu díky. Když však něco nepochopíte, proste, aby se vám dostalo porozumění.Bůh vám dá pochopit.“

         Augustinova teologie milosti pojatá spíše tvrdě pesimisticky vykazovala některé závažné odchylky od oficiálního učení církve, jiné byly jen diskutabilní a další problematické. Augustin chápal predestinaci nepříliš šťastně. Například podle něho Bůh všechny lidi spasit nechce. Jen touto myšlenkou by ale v případě oficiálním uznání církví Augustin zavedl mezi Boží lid rozdvojení a nejistotu, rivalitu, neklid a pohanské odevzdání se osudu. Církev tento příkladný názor Augustina, ve kterém jsou jasné stopy jeho dřívějšího manicheismu naštěstí nepřijala. Přesto měl a má dodnes tento názor určitý vliv na některé heretické tendence. 

                                                                                                                                                          M.Č.