Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

 Sv. Augustin o křesťanských učitelích, řečnících a kazatelích

                             Mezi zcela nejvýznamnější, svoji dobu daleko přesahující díla Aureila Augustina nepochybně patří jeho vzdělávací spis De Doctrina Christiana - O křesťanské nauce.

     Přestože byl povoláním učitel, rétor a významný kazatel, tedy bezesporu na slovo vzatý odborník, trvala mu práce s dlouhými přestávkami celých třicet roků, tedy od roku 396 až do roku 426. To znamená, že dílo začal tvořit jako dvaačtyřicetiletý na samém vrcholu svých fyzických sil i tvůrčí kondice, a toto významově nepochybně průlomové dílo, týkající se školské křesťanské vzdělanosti, dokončil tedy jen čtyři roky před svou smrtí. Nahlédneme-li od obsahu tohoto velmi významného díla křesťanské kultury, můžeme ho - velmi zjednodušeně pojato - vnímat i jako výsledek jeho celoživotního zájmu o vyspělou antickou kulturu a jeho usilovné práce na její adaptaci pro širokou aplikaci v křesťanství. Ostatně, byla to právě značně rozmanitá antická pohanská kultura se svými nesčetnými filozoficko - náboženskými představami a na nich vzniklých, často zcela odlišných systémech, díky kterým jednou pravdu hledající Augustin bez ohledu na nepříliš úspěšné dosavadní snahy své matky Moniky nakonec najde svého jediného Boha aplikovaného právě do křesťanství.

     Spis, který ovlivnil myšlení a práce mnoha dalších významných křesťanských kazatelů, učitelů a spisovatelů se skládá ze čtyř knih, zpracovaných s tradičně vysokou detailní důsledností a velmi širokou rozmanitostí názorných poukazů a příkladů. První část spisu široce pojednává o tzv. „věcech“, další dvě knihy věnoval Augustin výkladu o znacích, a poslední kniha učí o umění jemu nejbližším, tedy o širokém umění řečnickém. Není jistě zapotřebí připomínat a zdůrazňovat, že právě rétorika především v jeho první, řekněme sekulární části života, zaujímala v jeho životě takřka nejpřednější místo jeho zájmů i životních cílů, a konečně až do jeho konverze mu byla jediným zdrojem obživy. Právě z této čtvrté knihy jsme si vybrali i v dnešní době zajímavou kapitolu nazvanou: Jaký život má vést křesťanský řečník, kazatel a učitel .

     Hned na začátku kapitoly autor uvádí: „V tom, zda je nás někdo ochoten uposlechnout, hraje větší roli než sebevznešenější rétorika život řečníka. Vždyť mluví-li někdo moudře a výmluvně a přitom žije ničemně, vzdělává sice mnohé, kteří jsou chtiví vědění, ovšem, jak je psáno : „své duši je neužitečný“. Chápeme-li uvedená Augustinova slova správně v duchu jeho intencí, pak na jednu stranu klade zcela očekávaně větší důraz především na charakterové vlastnosti křesťanského řečníka, kazatele, nebo učitele, než na to, jakým způsobem dotyčný přednáší před svými posluchači. Z historie i současnosti známe nesčetně příkladů, kdy řečník či kazatel využívá svého vrozeného talentu, nebo studiem či praxí získaných řečnických schopností k tomu, aby svým projevem cíleně a promyšleně své posluchače zasáhl přesně tam, kde podvědomě zasaženi být chtějí, často aniž si to sami dost dobře uvědomují. Jde-li o širokou oblast duchovního, nebo přímo náboženského charakteru, má i průměrně schopný řečník na rozdíl od svého sekulárního řečnického kolegy svoji práci značně usnadněnou.

     Jako jeden z mnoha příkladů uveďme z doby kolem svatého Augustina často evidentně pragmatické jednání některých římských „křesťanských“ císařů, kteří promyšleně využívali vnitřní síly a duchovních hodnot ještě nedávno pronásledovaných křesťanů především k prospěchu státu, jehož byli neomezenými vládci, a tím ovšem nepochybně i ku prospěchu svému vlastnímu, svých mocenských plánů a idejí. Pokud tedy byla vhodným způsobem podána ještě nedávno krutě pronásledovaným věřícím a jejich představitelům vidina nejen naprosté náboženské svobody, ale později i její exkluzivity spočívající nejprve ve stále omezenější toleranci odlišných duchovních směrů a vyznání a konče jejich přísnými zákazy, a pokud byla věřícím vyvoleného náboženství pokřtěným císařem navíc nabídnuta i lákavá sociální existence, nic nemohlo bránit nejužší možné spolupráci státu s církví a naopak. První císař, kterého se uvedené týká, byl Konstantin I., východním křesťanstvím dokonce uctíván jako svatý, tedy příkladný křesťan, díky jehož životu skrze vzývání jeho osobnosti o přímluvu a pomoc vznášíme své prosby Nejvyššímu Bohu. Velmi zjednodušeně a ve zkratce řečeno: Název naší římsko-katolické církve a její pozdější obrovský rozmach má své úplné počátky právě v dobách vlády tohoto římského císaře.

     Bylo by ale naivní myslet si, že po nesmírně krutém pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem proběhlo u Konstantina podobné náhlé oslovení shůry, jako v případě žida Saula - pozdějšího našeho křesťanského apoštola Pavla, který měl být kdesi na poušti u Damašku osloven z nebe přímo nanebevzatým Ježíšem. U zmíněného císaře začala náklonnost (v jeho případě si netroufáme přímo užít slovo konverze) ke křesťanství v době, kdy se na řece Tibera u Říma připravoval k obrovské válečné bitvě o moc se svým příbuzným Maxentiem. Pár dní před bitvou měl spatřit Konstatntin údajně určité obrazce na nebi a viděl v nich nějaké znamení, jak bylo tehdy běžné. Na svém dvoře měl mimo jiné i dva rádce, kteří se hlásili ke křesťanství. Ti mu vysvětlili, že zmíněné obrazce znamenají určité křesťanské symboly a mohou mu dopomoci k vítězství. Císař tyto symboly nechal rychle vyšít na prapory, pod kterými brzy začal boj. Příbuzného Maxentina v nesmírně kruté bitvě s mnohatisícovými oběťmi skutečně porazil a tehdy uvěřil, že mu zmasakrovat příbuzného pomohl Bůh, kterého vyznávali zmínění dva křesťané na jeho císaře dvoře. A jelikož si nikdy nemohl být jistý, s kým a kdy povede další bitvu, zatoužil i přes vlastní vyznávání pohanských bohů, po trvalé přízni a ochraně tohoto mocného Boha, který se podle jeho názoru pro tyto účely nejlépe osvědčil.

   Především v těchto událostech tedy hledejme nejen příčinu pozdějšího neobvyklého ustanovení jména města Řím v názvu naší církve, ale především počátek velkého vzestupu našeho křesťanství, které ze zmíněných důvodů započal císař Konstantin obrovskou, nevídanou materiální a další pomoc naší církvi a jejím členům za modlitby na jeho úmysly. Dvě naprosto odlišné osoby mají tedy největší podíl na vzniku, resp. na obrovském rozmachu našeho křesťanství. Apoštol Pavel, ve svém vidění oslovený Kristem, od kterého měl převzít teologickou stránku naší víry založenou na Jeho osobě a učení, a necelých tři sta roků poté pohanský císař, shodou okolností stejně jako Pavel osloven nadpřirozeným způsobem k tomu, aby zásadním způsobem pomohl církvi po stránce materiální. Samozřejmě nezastíráme, že díky této nevídané hmotné podpoře se i z ryze praktického hlediska hlásilo ke křesťanství nekonečné množství lidí, ve kterých se však nakonec dříve nebo poději začal s různou intenzitou probouzet a upevňovat skutečný náboženský život na požadované úrovni. A k tomuto rozmachu vedle již uvedeného velkou měrou a nezastupitelně pochopitelně přispívali křesťanští řečníci, kazatelé a učitelé, o kterých píše náš svatý Augustin. Přestože nemohla být a také nebyla kvalita osobního života těchto křesťanských mluvčích na stejné úrovni, hlásali Krista, a to je jak podle apoštola Pavla, tak i našeho Augustina pro udržení a další rozmach křesťanství věcí zcela primární. Ten v některých jiných spisech uváděl, že ať hlásá pravdu kdokoli a jakkoli, třeba i značně odlišnými způsoby od Božího Písma, je to jen pro dobro věci. Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně, zvěstuje Kristus, jak tvrdí apoštol Pavel.

     Dovolujeme si však v tomto případě vyslovit s oběma našimi velkými světci jistý nesouhlas. Historie i zcela nedávné události uvnitř naší církve nám jasně ukazují, že hlásá-li Krista kazatel budící svým osobním životem pohoršení, věřící se často hromadně od takových lidí odvrací a mnozí z nich ztratí víru docela. Známe i jiné případy, ve kterých takový hlasatel svým příkladem strhne do bahna, ve kterém se sám pohybuje, i určitou část věřících, jejichž víra ovšem podle toho nemohla nikdy stát na pevných základech. I o takových ale už v pátém století svatý Augustin psal.

     Konstantin žijící přibližně sto let před Augustinem, stejně jako ostatní římští císaři brzy po svém jmenování absolvoval od nejlepších pohanských rétorů důkladná cvičení mluvnického umění, nutného k úspěšnému ovládnutí myšlení svého nejbližšího okolí, vojska a především mas. Tam, kde rétorika křesťanského vládce nestačila, následně nastupovalo zabíjení svých oponentů samozřejmě v rozsahu podle vlastní blahovůle, v případě tohoto císaře dokonce ve vlastní rodině. Přestože si Konstatntin ponechal až do své smrti pohanský titul Pontifex maximus, tedy velekněz pohanských kněží a pokřtěn byl pár týdnů před smrtí, je dodnes uznávaný jako křesťanský císař především proto, že naši církev začal všeobecně privilegovat výměnou za modlitby členů církve za jeho osobu i jeho státnická rozhodnutí.

     Pokud tedy Konstantin měl být opravdu křesťanským císařem v pravém slova smyslu, pak byl samozřejmě i křesťanským řečníkem, o kterých Augustin píše již shora uvedené, tedy: „V tom, zda je nás někdo ochoten uposlechnout, hraje větší roli než sebevznešenější rétorika život řečníka. Vždyť mluví-li někdo moudře a výmluvně a přitom žije ničemně, vzdělává sice mnohé, kteří jsou chtiví vědění, ovšem, jak je psáno : „své duši je neužitečný“. Je pochopitelné, že především tehdejší prostí křesťané byli od svého císaře (ale i od církve úzce spolupracující s ním, a tedy se státní mocí) „chtiví vědění“ , tedy znát, co mají dělat, aby jim v časech nejisté existence bylo dopřáno alespoň slušného živobytí. Jich jako především nízké poddané společenské třídy se zmíněné nastalé privilegování církve týkalo především jen v rozsahu možnosti svobodného vyznání v nově vystavených, nebo darovaných chrámech, zkonfiskovaných pohanům.

     A právě k tomu, aby tehdejší katoličtí duchovní a církevní představitelé mohli s věřícími komunikovat z pozice přesvědčivých, teologicky zdatných duchovních, ale aby jim například dokázali vysvětlit a především obhájit smysl donedávna ještě nemyslitelné součinnosti s „ještě včera pohanskou“, dnes křesťanskou římskou státní mocí, (navíc dokonce s tou, která před pár stoletími ukřižovala Ježíše Krista) museli být i oni kvalitně vyškoleni v rétorském umění argumentační přesvědčivosti, které tak bravurně ovládal náš svatý Augustin.

     Pro tento případ se hodí další Augustinova slova ze čtvrté knihy uvedeného spisu, ve kterém píše: „ Proto říká apoštol : Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, aťupřímně zvěstuje Kristus“ (Fp 1, 18). Kristus je pravda, a přece se pravda může zvěstovat i pomocí nepravdy, správné a pravdivé věci tedy mohou být zvěstovány i zvráceným a falešným srdcem. Tak je zvěstován Ježíš Kristus těmi, kteří : „si hledí jen svého a ne toho, co je Krista Ježíše (Fp 2, 21) “.Trefnější příklad pro naši poznámku o císaři Konstantinovi nám náš svatý Augustin skutečně nemohl nabídnout. Zmíněný vladař se totiž i přes svůj vskutku nepříliš příkladný život považoval za mluvčího a prostředníka zájmů křesťanské církve, a tak nehledě na svůj titul nejvyššího pohanského velekněze například necelých třicet roků před Augustinovým narozením na radu svých několika křesťanských dvorních rádců svolal do městy Nikai první ekumenický koncil. Už roky předtím však jako revanš za modlitby církve za jeho válečné úspěchy dává naší církvi paláce, křesťany jmenuje do nejvyšších státních pozic, buduje nové kostely a na žádost nejvyšších představitelů církve silně omezuje práva, životní i duchovní podmínky Ježíšova židovského národa.

     Zanechme však již zmínek o císaři Konstantinovi, kterého svatý Augustin při sepisování čtvrté knihy svého velkého díla zřejmě neměl jednoznačně na mysli. Přesto jsme ho v souvislosti s tématem křesťanských řečníků a jejich osobního duchovního života zmínit museli. Konečně, i hned následující věta nás jakoby nás chtěla utvrdit, že autor má snad přeci jen na mysli Konstantina. O tom, že je nutné prokazovat poslušnost nejen církevní, ale především světské moci, se před svými ovečkami neopomněl nikdy zmínit vždy, jakmile se k podobnému tématu ve svých kázáních přiblížil. Proti případné občanské neposlušnosti vůči panovníkovi vystupoval v promluvách vždy a velmi rezolutně.

     „Dobří věřící posluchači nejsou sice poslušní vůči každému, jsou však poslušní vůči Pánu, který praví: „Čiňte co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní (Mt 32, 2)“, prokazují tedy s užitkem poslušnost i těm, kdo užitečně nejednají“, pokračuje dále Augustin. „Takoví se sice snaží hledět si jen svého, ale neodvažují se svému zájmu vyučovat, pokud zaujímají vysoké místo na církevním stolci, který ustavilo správné učení. A proto sám Pán předeslal uvedenému verši o těchto lidech slova „sedí na stolci Mojžíšově“ neboť stolec, který není jejich, ale Mojžíšův, je měl k tomu, že dobré věci říkali, i když dobré věci nečinili. Činili věci ve svém zájmu ve vlastním životě, ale vyučovat svému zájmu jim stolec, který nebyl jejich vlastní, nedovoloval.“

     To je velice zajímavé zakončení prvé části kapitoly o správném životě křesťanského rétora. Augustin v podstatě říká, že ve skutečnosti existují i takoví křesťanští učitelé a kazatelé, kteří svoji kazatelskou službu nechápou tak, že k této službě byli Bohem vyvoleni, nýbrž jako svůj zdroj obživy a nic více. Mají své mnohé jiné zájmy, ovšem evidentně zcela mimo okruh svého povolání. Někteří z nich podle autora dokonce zaujímají vysoké místo na církevním stolci, ovšemnaštěstí právě z tohoto důvodu, tedy jejich velmi dobře zabezpečené existence, kterou nechtějí opustit, neodvažují se svému zájmu vyučovat. To znamená, že takoví církevní hodnostáři si i přesto, že se snaží hledět si jen svého, pravděpodobně alespoň splní své základní povinnosti, včetně těch kazatelských, ale tím jejich závazky vůči Bohu pravděpodobně končí. Poté už se věnují svým vlastním zájmům, o kterých by možná přednášeli a učili daleko raději, než například o teologii, ale jelikož si jsou vědomi, že pozice (cit. vysoké místo) na církevním stolci, kterou zastávají, ustavilo správné učení, netroufnou si zajít až tak daleko, aby neučili v kontextu svých předepsaných povinností, nýbrž o tématech osobních zájmů.

     V další části knihy její autor velmi trefně uvádí: „A tak mnoha lidem prospějí, říkají-li věci, které nečiní, ale prospěli by mnohem většímu počtu lidí, kdyby to, co říkají, také činili. Je totiž mnoho lidí, kteří svůj špatný život obhajují příkladem svých představených a učitelů a v nitru - někdy i navenek a nahlas – si to zdůvodňují takhle: „Proč neděláš sám, co mi kážeš?“ Tak se stává, že tomu, kdo neposlouchá sám sebe, nenaslouchají lidé s ochotou uposlechnout a zatracují spolu s takovým kazatelem i Boží slovo, které se jim zvěstuje. Konečně, když apoštol v epištole Timotheovi řekl „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý“, dodal tento důvod, proč by jím neměl nikdo pohrdat: „Ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě. (1Tm 4, 12)“ Přestože Augustin hovoří o poměrech už v církvi pátého století, tedy v počátcích svého obrovského rozmachu, o kterém jsme se zmínili v souvislosti s císařem Konstantinem, především budoucnost prokázala tak jako v jeho mnohých jiných tvrzeních schopnost takřka prorocké nadčasovosti myšlenek této nepřehlédnutelné osobnosti naší církve.

     Mnohokrát jsme již při jiných příležitostech podotýkali, že původní židovský aktivista Saul, pozdější faktický zakladatel křesťanství Pavel, byl Augustinovi naprosto jedinečným a nejcitovanějším teologickým vzorem a Pavlovo učení přijal bezvýhradně. Nemůže nás tedy překvapit, že tak jako ve všech dalších jeho dílech, ve kterých na podporu svých tvrzení tohoto apoštola nejvíce cituje, tak i toto dílo obsahuje jeho citací dominující množství. A opět nás musí napadnout otázka, jak by asi vypadalo, kdyby v něm tohoto apoštola necitoval. Ovšem totéž se dá říci o naší křesťanské teologii a tedy o církevním učení jako celku.

     Také i další kapitola knihy o příkladném křesťanském řečníkovi prokazuje Augustinovo vynikající vzdělání i dlouholetou praxi v jeho původním řečnickém povolání. O učiteli, o jehož ideálních vlastnostech uvedl jako příklad opět Pavlovu názornou charakteristiku v předchozí citaci dále píše: „Takový učitel může bez ostychu mluvit nejen skromně a vyváženě, ale také vznešeně, a lidé mu budou naslouchat s ochotou uposlechnout; vždyť žije tak, že jím nikdo nemůže pohrdat. Zvolil si totiž takový způsob dobrého života, při němž dbá i na svou dobrou pověst a snaží se, pokud může, „být bez výtky před Bohem i před lidmi“ (2 K 8, 21), Boha se bát a lidem správně radit. A v řeči ať se chce posluchačům zalíbit spíš tím, o čem mluví, než slovy, jichž užívá; ať je pevně přesvědčen, že každá věc je řečena tím lépe, čím pravdivěji je řečena, a že učitel nemá sloužit slovům, nýbrž slova učiteli. Právě to má na mysli apoštol, když říká: „Ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.“ (1 K 1, 17) Toho se týká i jeho výrok v listu Timoteovi: „Nepři se o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů.“ (2 Tm 2, 14) Tím ovšem není řečeno, že nemáme hájit pravdu, když jí protivníci napadají; vždyť kam apoštol míří tím, že při své charakteristice dobrého biskupa mimo jiné říká „...aby byl schopen jak hlásat zdravé učení, tak usvědčovat odpůrce?“ (Tt 1, 9)

     Nebudeme se nyní dlouze zabývat faktem, o kterém svatý Augustinzřejmě nevěděl: Ze čtyř právě uvedených citací „apoštola Pavla“ ve skutečnosti jen první dvě napsal jeho primární teologický vzor, další dvě citace jsou – jak ostatně sama naše církev uznává, dílem falzifikátorů, úspěšně vydávajících svoji práci za apoštolovu. (K falšování „jeho“ listů docházelo v prvních stoletích poměrně ve velkém množství a dokonce šest těchto falzifikátů bylo kanonizováno, tedy uznáno jako trvalá součást našeho Nového Zákona. Jde o listy 2. Sol, Kol, Ef, 1. + 2. Tim a Tt).

     Zkusme si vytvořit představu, jak by vypadal uvedený úryvek, kdybychom z něho odstranili všechny citace s odkazem na Pavlovo autorství. Augustin pak například v tomto případě (ale i v řadě dalších) hovoří jako moudrý, vzdělaný a velmi zkušený profesionál, zatím však bez vyznání a pevné náboženské orientace. To znamená tak, jak ho známe z jeho působení sebevědomého učitele rétoriky v Thagaste - jako vynikajícího studenta a poté profesora v Kartágu, za kariérou kráčejícího profesora v Římě a konečně jako státem placeného řečníka a vynikajícího profesora rétoriky v Milánu. Ve všech zmíněných místech působil jako nepokřtěný, avšak pravdu cílevědomě hledající bezvěrec, který navzdory (bohužel nepříliš důsledné a především pozdní) snaze své matky Moniky „jejího“ Boha až do osudné chvíle v milánské zahradě přijmout odmítal. Čili až do tohoto zlomového okamžiku ve svých projevech i vlastních vyučovacích osnovách přizpůsobených svým potřebám i možnostem (Thagaste a Kartágo) v této jedné ze tří kategorii svobodného umění spojených se slovem a řečí nemohl žádným způsobem pracovat s teologickými pojmy. V případě, že by se někdy v době svého bezvěrectví rozhodl napsat určitou práci na téma Jaký život má vést řečník, nebo učitel, byla by taková práce nejen bez jakýchkoli citací apoštola Pavla, ale jistě by ani neobsahovala žádný jiný použitelný pojem z křesťanského náboženství. V takovém případě nám zbude už jen skutečné minimum obsahu, který by budoucímu řečníkovi dal smysl, poučení a vhodný příklad. A tak je to nejen s ostatními třemi knihami tohoto spisu, ale i s většinou Augustinových děl. Pokud by zůstal bez víry, nebo by zůstal na úrovni pravdu věčně hledajícího, a různé duchovní proudy střídajícího nespokojence, svět by tohoto velikána církve nejspíš vůbec nepoznal.

     Vzhledem k již zmíněné skutečnosti, že na spisu De doctrina christiana navzdory svému standardnímu rozsahu pracoval s přestávkami celých třicet let (na rozdíl například o jeho všeobecně nejznámějšího díla Confessiones - Vyznání, které má obdobný rozsah, ale psal ho „jen“ čtyři roky), je evidentní, že pro zatím nerozvinuté téma křesťanské vzdělanosti v podstatě neměl přímé vzory, kterými by se inspiroval a od kterých by mohl převzít určité nosné myšlenky a dál je úročit. Pokud bychom jako jeho možný vzor k inspiraci měli na mysli například některou práci největšího teologa 3. století Órigéna, musíme podotknout, že ho Augustin v podstatě neznal, jelikož neuměl řecky. V takovém případě nám pak už jen zbývá Augustinův severoafrický krajan, velmi vzdělaný a významný donatista Tychonius, jehož některé myšlenky ho při psaní tohoto díla zjevně inspirovaly. Dílo jako celek je tedy výsledkem jeho vlastní pedagogické a rétorské praxe, jeho celoživotního zájmu o antiku a její vzdělávací systémy, a citací a uplatňování myšlenek některých biblických autorů, to vše pozoruhodně spojené ve srozumitelné a názorné učení pro křesťanské prostředí.

       Odstavec dále pokračuje: „Přít se o slova“ totiž neznamená usilovat o přemožení bludu pravdou, ale o to, aby lidé dávali tvé řeči přednost před řečí někoho jiného. A tak ten, kdo se nepře o slova, může mluvit skromně, vyváženě, nebo vznešeně, neboť jeho slovům jde vždy o to, aby se pravda ukázala, aby v ní lidé našli zalíbení, aby si lidi získala: vždyť ani láska, která je cílem vyučování a plností zákona (opět Pavlova slova, tentokrát z Ř 13, 10 a z 1Tm 1, 5) nemůže být správná, není-li předmět milování pravý, ale nepravdivý. Člověk, který má krásné tělo, a ohavnou duši je ubožejší, než kdyby měl ohavné i tělo ; a zrovna tak jsou větší chudáci lidé, kteří pronášejí nepravdy výmluvně, než kdyby je pronášeli ohavně. Mluvit nejen výmluvně, ale také moudře znamená totiž užívat při skromném stylu patřičných slov, při vyváženém stylu slov efektních, při vznešeném vášnivých, přičemž musejí být skutečnosti, kterým má být přán sluch, pravdivé. Ovšem nedokáže-li někdo obojí, pak ať to, co neříká výmluvně, řekne moudře; je to lepší, než kdyby říkal něco nemoudrého výmluvně. Nedokáže-li však ani to, ať vede takový život, aby nejen získal odměnu pro sebe, ale také poskytl příklad jiným; úlohu bohaté řeči ať zde převezme vzorný život.“

      Těmito slovy nám Augustin jakoby naznačuje, že je i bez velmi častého, opakovaného používání citací a odkazů na apoštola Pavla a dalších biblických autorů je nesmírně schopný homiletik, který v sobě nikdy nemůže zapřít svoji bohatou praxi profesionálního rétora v tehdy ještě nekřesťanském prostředí. Některé zde a v dalším textu uvedené výrazy jsou zřetelnou reflexí na určité pevně stanovené řečnické obraty, se kterými se zřejmě zcela poprvé seznámil u učitele řečnictví na druhém stupni školy v Madauře, a především později v nejširší možné míře na univerzitě v Kartágu. V tomto městě ještě jako student velmi často poslouchal a hledal inspiraci na ulicích u nejrůznějších profesionálních mluvčích i samozvaných laických řečníků, vášnivě přednášejících a diskutujících s kolemjdoucími u kamenných řečnických pultíků, které byly k tomuto účelu volně k dispozici na mnoha místech a prostranstvích.

     Další roky do jeho konverze, kdy se „prodáváním slov“ (doslovný Augustinův výraz) živil jako profesor rétoriky v Římě a nakonec ještě navíc i jako řečník v Miláně, mu jedinečným způsobem posloužily jako vynikající průprava k pozdějšímu mnohonásobnému zúročení a uplatnění v křesťanském prostředí, které ho i díky tomuto bravurně zvládnutému umění nakonec učinilo velkým světcem pozdní antiky.

M.Č.