Velmi bohatá římská vdova, křesťanka Anicia Faltonia Proba po obsazení Říma vojevůdcem Alarichem uprchla   se svojí rodinou a průvodem dalších vdov v roce 410 před barbary do relativně klidnější části severní Afriky -  Numidie. Spolu s několika dalšími vdovami se Proba stala mniškou a obrovským darem místodržícímu Heraclianovi zajistila pro sebe a svůj doprovod bezpečný azyl. Místodržící jim za místo pobytu určil Kartágo a vznešená Proba tam ihned navázala s místní aristokracií a církevními hodnostáři čilé společenské styky. Velmi se snažila ke svým přátelům přiřadit i proslulého biskupa z Hippo Regio Augustina Aurelia, který do Kartága často jezdil. Napsala mu alepoň dopis, kterým se s ním pokoušela navázat bližší kontakt, a dopis se týkal otázky kolem významu modlitby. Augustin jí napsal následující odpověď, dále však v korespondenci raději nepokračoval.

List sv. Augustina Probě

O modlitbě 

Proč se tedy rozptylujeme ohledem na mnoho věcí, tážeme se, oč bychom měli v modlitbě žádat, a bojíme se, že se snad nemodlíme tak, jak bychom měli? Proč si spíše neřekneme spolu s žalmistou: « O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu  usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost  a zpytoval jeho vůli v chrámě » ? (Ž 27, 4) V Hospodinově domě se totiž jednotlivé dny nerozlišují podle toho, jak přicházejí  a odcházejí, začátek jednoho dne neznamená konec druhého, ale všechny dny jsou tam najednou a bez konce; protože přece i tento život sám, kterému ony dny patří, nemá konec.

Abychom získali tento blažený život, učí nás modlit se ten, kdo je jediný pravý a blažený Život, ne pomocí mnoha slov, jako bychom měli být tím spíše vyslyšeni, čím jsme výmluvnější, vždyť se přece modlíme k tomu, který, jak říká sám náš Pán, ví, co potřebujeme, dříve než ho prosíme.

On ví, co potřebujeme, dříve než ho prosíme ? Proč tedy říká, že je třeba stále se modlit ? Může nás to udivovat, ale měli bychom chápat, že Bůh, náš Pán,  nechce být informován o našich přáních, která zná. Chce však, aby naše touhy roznítila modlitba, abychom byli schopni přijmout to, co se nám chystá dát. Protože to je něco velkého, kdežto my jsme malí a neschopní! Proto nám říká: Otevřete svá srdce dokořán. Nepřipojujte se k neveřícím.

Skutečně, je to něco velkého: oko nevidělo, protože to není barva ; ucho neslyšelo, protože to není zvuk ;  ani člověku na mysl nevstoupilo, protože lidská mysl musí vystoupit vzhůru. Budeme tím dříve schopni to přijmout, s čím větší vírou v to věříme, s čím větší jistotou v to doufáme, s čím větší horoucností si to přejeme.

Jestliže tedy naše touha trvá, s touto vírou, nadějí a láskou se pak modlíme pořád. V určených hodinách a časech se však také modlíme k Bohu i slovy, abychom si skrze konkrétní znamení sami uvědomili, abychom na sobě poznávali, nakolik jsme pokročili v této touze, a povzbuzovali se k touze stále větší. Čím horoucnější cit,  tím větší pokrok. Proto apoštolova slova: « v modlitbách neustávejte » jednoduše znamenají: nepřestávejte toužit po blaženém životě, který nemůže být jiný než věčný, a očekávat jej od Toho, kdo jediný ho může dát.

 Nepřestávejme toužit po blaženém životě u Pána a stále se modleme.  Starosti a práce nás však vzdalují a oslabují v nás touhu se modlit; proto bychom v určitých hodinách měli přiklonit svého ducha k modlitbě. Slova modlitby nás upomenou na cíl naší touhy, aby to, co ochladlo, nakonec úplně nezmrzlo, nebude-li plamínek často oživován.

Proto se také apoštolova slova « ...předkládejte své žádosti Bohu » nemají chápat, jako by se měly oznamovat Bohu, protože on je přece znal dříve, než existovaly; ale v Boží přítomnosti bychom je měli poznávat trpělivým vyčkáváním před Bohem a ne chvástavostí před lidmi.

Vzhledem k tomu je prospěšné a užitečné trávit mnoho času v modlitbě, pokud nás tím neodvádí od ostatních dobrých a nutných povinností, ačkoliv i při nich  se máme stále modlit neseni touhou, o které jsem mluvil. Protože trávit dlouhý čas modlitbou neznamená, jak si někteří myslí, modlit se mnoha slovy.  Mnohomluvnost je jedna věc a  vytrvale milovat věc druhá. Neboť o samotném Pánu je napsáno, že « se celou noc modlil k Bohu » a že se modlil s tím větší naléhavostí; nedal nám tenkrát svou modlitbou příklad, On, který se v pravý čas přimlouvá a zároveň nás s Otcem slyší na věčnosti?

Říká se, že mniši v Egyptě se sice modlili často, ale byly to velmi krátké modlitby podobající se vystřelenému šípu, aby se bdělá a vytrvalá pozornost, tak nezbytná pro člověka, který se modlí, neztratila a nerozptýlila příliš dlouhým trváním. Ukazují  nám tím, že tato pozornost nemá být příliš vyčerpávána prodlužováním, když netrvá dlouho, zároveň však také, trvá-li ještě, není třeba ji náhle přerušovat.

Modlitba nemá obsahovat mnoho slov, ale mnoho proseb, vytrvává-li v horlivé pozornosti. Protože hodně mluvit při modlitbě znamená žádat zbytečně mnoha slovy věc, kterou potřebujeme. Hodně se modlit znamená tlouct na dveře toho, koho prosíme naléhavou a zbožnou činností srdce. Nejrychleji se postupuje kupředu spíše vzdechy než slovy, slzami více než mluvením. Bůh si pamatuje naše slzy, a naše vzdechy neujdou Tomu, kdo stvořil všechno svým Slovem a slova lidská nepotřebuje.