O dvou vírách v jednoho Boha II. část
Věrnost Bohu je zatvrzelost a slepota?
pokračování
Abychom se mohli pokusit o vytvoření vlastního, pokud možno objektivního a nezávislého názoru na okolnosti, které předcházely a následně provázely vznik křesťanství, zkusme být chvíli neutrální a nijak neovlivnění naším učením nebo přesvědčením. V minulém zamyšlení jsme se mimo jiné snažili naznačit, čím je pro Ježíšův národ jejich v dějinách světa naprosto unikátní Smlouva s Bohem, neboli Zákon. Ten z nás, kdo o tomto vztahu získal ještě i jiné odpovídající základní informace, a kdo se bude snažit dívat se na problematiku pohledem nezúčastněného, jistě daleko lépe než jiní porozumí některým důvodům nepřijetí Ježíše jeho národem. Nejde o to s těmito názory souhlasit, nebo nesouhlasit, pro nás křesťany je největší prioritou tyto důvody znát. Zkusíme se zamyslet nad otázkou, zda židovskou nezlomnou oddanost Bohem danému Desateru a celé Boží Smlouvě lze charakterizovat jako pevnou věrnost Bohu, nebo jak tuto věrnost charakterizoval svatý Augustin a tím v podstatě i celá církev - jako židovskou zatvrzelost, popřípadě jejich slepotu. K lepšímu pochopení, jak bezkonkurenční místo na žebříčku hodnot židovské víry zaujímá jejich Smlouva s Bohem, možná přispěje názor mnoha jejich významných učenců na nejrůznější zjevení, zázraky a vidění, které naší víru velmi významně provází celý náš život. A konečně které stojí na začátku vzniku našeho křesťanství, viz Pavlovo vidění Krista v damašské poušti. Pro dnešní Ježíšův národ je však z náboženského hlediska - na rozdíl od naší víry - od okamžiku darování Smlouvy na Sionu už každý další projev zázraku nebo jiného nadpřirozeného úkazu zcela nedůležitý a naprosto nevýznamný. Nepopírají možnost jejich existence, ale pro každodenní plnění jejich Bohem daného Zákona pro ně nemají význam.
Přístup Ježíšova národa k jejich Zákonu se dá charakterizovat podobně jako próza, to znamená střízlivé a prosté každodenní vyjadřování díků za tento Boží dar návodu k životu a především, a to silně zdůrazňujeme - bez nároku na nějakou odměnu - trvalá a pracovitá snaha obsah Zákona pečlivě studovat a zároveň ho pečlivě dodržovat. Motivace drtivě většiny věřících tohoto národa k důslednému, až detailnímu dodržování jednotlivých prvků Božího Zákona nespočívá ve vidině odměny formou věčného života v nebeském království, ale ve prosté skutečnosti, že to tak Bůh chtěl. Nic víc k tomu už nepotřebují. Přestože k tomuto národu sami nepatříme, tohoto nevypočítavého přístupu si nesmírně vážíme a obdivujeme ho právě pro jeho téměř čtyřmi tisíciletími prověřenou věrnost a trvalost. Nazvat tento obdivuhodný a záviděníhodný vztah zatvrzelostí, znamená buď neznalost nejen skutečného vztahu Boha a židovského národa, ale (a to by pro nás znamenalo velmi varovný aspekt) i obsahu samotného Božího daru Smlouvy, nebo je tento výraz výsledkem naší snahy o odůvodnění nastolení výrazné církevní a mocenské negace Ježíšova národa počínaje Augustinovou dobou a - snad alespoň z křesťanské strany - velmi pozvolna konče II. Vatikánským koncilem.
Jestliže jsme náboženský judaismus přirovnali k próze, pak bychom možná mohli naše veřejně deklarované křesťanství v porovnání ke zmíněné formě náboženského života Ježíšova národa připodobnit spíše k poezii. Lépe řečeno spíše až k patetické formě poezie, která více než na vlastní zaměření studia Bohem daného Zákona, a na praktickou a důslednou snahu o jeho plnění v každodenním životě, zaměstnává naší mysl líbivými představami o našem posmrtném životě v Božím společenství. Na rozdíl od zmíněného způsobu vztahu k Zákonu jeho původními příjemci bohužel nejsme oficiální doktrínou nikterak výrazně motivováni k vytvoření obdobného osobního vztahu k Boží vůli projevenou právě touto naprosto jasnou a neměnnou formou. Tento velmi odlišný způsob přístupu k návodu na náš každodenní praktický život má kořeny už u apoštola Pavla a k „dokonalosti“ ho dovedl, jak už jsme se mnohokrát zmínili, náš svatý Augustin svojí proslulou charakteristikou autority církve jako „Poslední instancí pravdy coby jediné a neomylné interpretky Písma.“ Toto vnímání mělo za následek přenesení hlavního důrazu křesťanství především na centrální lidský faktor Nového Zákona, tedy na osobu Božího Syna Ježíše Krista jako jediné cesty člověka ke spáse a pevného přesvědčení, že to nejzákladnější nejdůležitější k úspěšnému nastoupení na tuto cestu je především přijetí do naší církve křtem svatým.
Tradujeme, že Kristus ustanovil svou Církev, aby jen ona a nikdo jiný, zprostředkovávala ovoce jeho vykoupení, spasení. Extra Ecclesiam non est salus, Mimo Církev není spásy. Jenom církev prý má všechny prostředky spasení. Augustin například v listu (De bapt. contra donatistas) proti donatistům o setníku Korneliovi píše, že výhradně „per vinculum christianae societatis et pacis incorporaretur ecclesiae.“ Nebo jindy ke svému výkladu k Žalmům: „Kdo se modlí mimo svatou horu Církve, nemůže se nadití vyslyšení. (In ps. 42).“ O těch, kteří umírají pro křesťanství mimo Církev praví, že:„ ... jsou sice zabiti, ale nejsou mučedníky, nejsou korunováni…“ (Epist. 108). „Není účasten Boží lásky, kdo je nepřítelem jednoty. Kdo jsou mimo Církev, nemají Ducha svatého.“ (Epist. 185). Kdo se modlí mimo svatou horu Církve, nemůže se nadití vyslyšení. (In ps. 42). Ježíš Kristus prý zavazoval všechny lidi ve věci výkladu Zákona poslouchat autoritu Církve, která ovšem v jeho době a několik desetiletí po něm ještě neexistovala...Jelikož dnes hovoříme o nás křesťanech a Ježíšově židovském národu, a z výše uvedeného jasně vyplývá, že my křesťané "jsme tedy na tom dobře", musíme si položit otázku, co se podle této doktríny stalo s druhou částí našeho tématu: Co se tedy stalo s milony židovských věřících, kteří osmnáct století před vznikem církve žili a žijí podle Smlouvy, kterou jako jediný národ v historii světa uzavřeli se Stvořitelem a pojem církev se jich nijak netýká? Bůh, kterého jako jediní na světě začali uznávat a ctít jako jediného Boha, ten který s nimi uzavřel Smlouvu a dal jim Zákon, aby věděli jak žít podle jeho přání, tento Bůh je měl definivně zavrhnout proto, že nepatřili k naší církvi? A to pochopitelně jak před jejíjm vznikem, ale ani potom? Nezapomněli jsme snad trochu na skutečnost, že sice naši církev my sami nazýváme nazýváme církví Kristovou, ovšem právě tento Kristus byl především zbožným příslušníkem Bohem vyvoleného židovského národa a ne církve?
Tedy znovu: není nikdo spasen, kdo nepatří k Církvi. To podle Augustinova nekompromisního přesvědčení znamená jediné; že nekonečné miliardy lidí, kteří existovali od počátku světa až do vzniku instituce církve, a to včetně Ježíšova Bohem vyvoleného národa, se kterým Stvořitel světa uzavřel svoji Smlouvu, a bez ohledu na to, jak svůj život žili, jsou nespaseni, tedy tím samým Bohem zavrženi! A nejen oni, ale i další nespočetné miliardy lidí, které žily od vzniku církve až dodnes, avšak do naší církve nevstoupily. Teprve až ve dvacátém století vedení církve krůček po krůčku začalo uvedené názory Augustina a mnoha dalších důležitých postav křesťanství přetvářet a velmi opatrně a postupně připouštět i možnost některých jiných způsobů, jak dojít ke spáse. Škoda, a to především pro samotné naše křesťanství je, že k tomuto názoru nedospěli teologové hned vzápětí poté, co poprvé zazněly názory na spásu lidí typu: Kdo se modlí mimo svatou horu Církve, nemůže se nadití vyslyšení. Na druhou stranu musíme uznat, že kdyby tato a podobná rčení církev sama mírnila a uváděla na pravou míru, byla by vlastně sama proti sobě, protože podobnými projevy církev mezi lidmi získávala respekt a systematicky si upevňovala své už tehdy velmi silné, a ve spojení se světskou mocí vlastně jedinečné postavení.
Naše úvahy jsou však zaměřeny především na dobu vzniku křesťanství a následující období, které první křesťany vedlo k odštěpení od Ježíšova židovství a na důvody prudkého rozvoje tehdejšího našeho velmi hrubého až násilím provázeného nepřátelství k národu, který dal světu Ježíše, bez něhož by nebylo křesťanství. Tedy spíše na hledání odpovědi na otázky typu: proč místo vděku za Ježíše naše častá nenávist? A v této době uvedené Augustinovy podpůrné výroky o spasení výlučně skrze církev měly dogmatickou platnost a sloužily i jako argumenty ke křesťanským polemikám o zavržení, zatvrzelosti a trestu pro židovský národ za to, že cit.: „Nám (!) židé zabili (!) Boha (!)“ Uveďme na pravou míru, že za a) Židé nám nikoho nezabili, protože tehdy jsme prostě my křesťané neexistovali. Za b) Ježíše nezabili Židé, ale Římané, pohané na kterých později vznikla naše římsko-katolická církev. Za c) Nehmotného, tedy neviditelného Boha nemůže zabít nikdo, protože je skutečným a jediným pravým Bohem, a přestože existuje, nežije, nežil nikdy a nikdy ani nezemřel.
Kdo chce být spasen, musí být pokřtěn, to znamená, že musí vstoupit viditelným způsobem křtem do viditelné Církve (Jan 3, 5). Ježíš Kristus dokonce údajně zavazuje všechny lidi poslouchat autoritu Církve, ovšem toto je vlastní pozdní výklad vytvořený jako účinný podpůrný nástroj. Za Ježíšova života žádná církev nevznikla, ani se jí sám nepokoušel, nebo teprve nechystal někdy založit. „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“, říká verš (Mk 16, 16) dodatečně doplněný anonymním autorem (16, od 9 celé až do 20) do evangelia vytvořeného přibližně čtyřicet roků po Ježíšově smrti, které má název Evangelium podle Marka. Je vhodné uvědomit si velkou rozdílnost pojmu spásy mezi judaismem a křesťanstvím. Pro nás křesťany výraz spása znamená v podstatě především nekonečný blažený posmrtný pobyt v nebi pro každého jedince jako odměna za naší víru v Krista, Božího Syna. Pro Ježíšův Bohem vyvolený národ však tento termín znamená něco jiného; dá se říci, že spíše svobodu života a náboženského vyznání lidu Izraele, viz například: „ Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel. Izrael je spasen Hospodinem spásou věčnou“, píše prorok Izajáš 45, 16-17. Prorok Jeremiáš zase říká: „Věru, jen v Hospodinu, našem Bohu, je spása Izraele.“(3, 23).
Všimněme si, že u citovaných proroků rozhodně nejde pod pojmem spásy o nějaké osobní blaho jednotlivce, ale vždy je na prvním místě o spásu Bohem vyvoleného židovského národa, jehož příslušníky samozřejmě byl Ježíš, jeho rodina, učedníci, posluchači a podobně. Dokonce i první Jeruzalémská církev se pochopitelně skládala výhradně ze Židů, úzkostlivě se snažících do nejmenšího detailu plnit a zachovávat příkazy z jejich Zákona. Zároveň musíme znovu připomenout, že hlavní smysl života zbožných věřících tohoto národa nebyla jejich osobní spása jako později u nás křesťanů, nýbrž dodržování a plnění Boží vůle. A to opět na rozdíl od nás křesťanů, kdy za to, že věříme v Kristovu spasitelskou oběť a jeho Božství, očekáváme odměnu formou naší věčné blaženosti u Boha v nebi, kdežto většina zbožných Židů za svoji snahu o co nejdůslednější zachovávání vůle Boha Stvořitele světa, obsaženou v jeho Zákonu, povětšině pro sebe neočekávají v podstatě vůbec nic. Výsledkem jejich snahy je spása Bohem en bloc vyvoleného národa, ne jednotlivce. Spásou je pro ně možnost svobodně a bezezbytku plnit Boží vůli strvzenou Smlouvou. To je další poznatek, který nám lépe pomůže pochopit rozdílnost náboženského způsobu života, který vyznával Ježíš, a našeho křesťanství, vzniklém na jeho osobě.
Pro milovníky detailů uvedeme ještě drobnou informaci: Díky ujišťování naší církve, že skutečné autorství není oproti samotného obsahu textu důležité, dnes například sama oficiálně připouští, že autor výše citovaného evangelia nebyl Janem Markem, nebyl ani Petrův učedník a tlumočník, a konečně, že nebyl ani apoštol. Podobná stanoviska má naše dnešní církev i k otázkám skutečného autorství ostatních evangelií. Pro některé spíše starší věřící to možná může znamenat určité zklamání, mladší generace věřících však tuto upřímnost spíše ocení a bude pro ní možná i jistým příslibem do budoucna.
Na předešlých úryvcích, ale i z vlastní náboženské praxe si nyní naši čtenáři možná lépe uvědomili skutečnost, že smysl a cesta naší víry se trvale týká především naší spásy a způsobu, jak jí dosáhnout. Jejím garantem měla být pro nás výhradně naše církev. Je však tento způsob opravdu jediný? Za Augustina a šestnáct staletí poté se - alespoň oficiálně – tvrdilo a snad i opravdu věřilo že ano, dnes už oficiální hlasy církve díkybohu připouštějí už i jiné možnosti. Zdá se nám však, že je dosud stále ještě částečně opomíjeno kladení zásadního důrazu také i na nutnost trvalého studia Božího Zákona, a z něho vycházející aplikace na odpovídající každodenní život nás, našich dětí a našich rodin. Tedy to, na co klade takový důraz už téměř čtyři tisíciletí převedení víry do praxe u věřících Ježíšova židovského národa. Kdo z nás může popřít, že i tudy vede cesta ke spáse člověka, jestliže - a to zcela bez diskuzí - právě toto byla cesta Ježíšovy rodiny, jeho učedníků a po velkou většinu života i jeho samého? To znamená cesta, jak my křesťané vyznáváme, přímo samotného Boha Syna. (Otázku smyslu spásy pro Boha Syna - Ježíše v tuto chvíli nechme stranou.) Kdo lépe má vědět, jak má Boží výtvor - člověk žít, než jeho Tvůrce? Tento Tvůrce však ve svém Zákonu nehovoří o tom, že nepokřtěného nespasí, ale dává zásadní důraz na způsob života každého jedince na této zemi. Tím samozřejmě netvrdíme, že křest nemá větší než symbolický význam, ovšem smysl má zjevně jen pro toho, kdo díky jemu vede život podle Boží vůle. Po našem řečeno, kdo věří v Krista Ježíše. O to se nepochybně snažil i Augustin, který se nechal pokřtít až ve 33ti letech.
Vraťme se nyní znovu zpět k našemu hlavnímu tématu, snaze o pochopení důvodů nepřijetí Ježíše jeho vlastním národem. Pro jeho zbožné židovské posluchače musely být velmi často jeho vyjádření nejasná a vyvolávající zmatek nebo obavy o jejich Boží Zákon. Museli ho za každou cenu chránit před jakýmikoli ataky, jak vyplývá z jejich závazku vůči Bohu. Matoušovo evangelium vzniklo přibližně šedesát roků po Kristu na základě výše uvedeného evangelia Markova, dále z odborníky uznávaných teologických zdrojů pojmenovaného jako Q (z Quelle, Pramen), z obsahu Pavlových listů a zřejmě částečně i z vlastních dochovaných informací o Ježíši. Církev dnes podobně jako u Marka připouští, že ani tento „Matouš“ nebyl oním Matoušem apoštolem, ovšem pro nás je nyní už spíše zajímavější informace, že jen v tomto jediném evangeliu ze všech nalezneme slovo církev. To je dosud nepochybně málo doceněný poznatek, a to minimálně ve spojitosti s rokem vzniku tohoto evangelia. Kolem roku 90 po Kristu se totiž už na církev a její pravomoci začal postupně klást vzrůstající důraz, který posléze přerostl až v její veřejnou prezentaci sebe samu jako výsledek projevu Boží vůle, později byla instituce církve například naším Augustinem už přímo považována za další Boží dílo na naší zemi. A v průběhu několika dalších staletí se naši vzdělanější badatelé snažili ve starých hebrejských posvátných zdrojích nalézt pro toto odvážné tvrzení důkazy. Ty pak byly - zcela bez ohledu na zásadně odmítavé argumentace původních židovských příjemců těchto Božích textů a jejich dokazování našeho omylu a projevovaný nesouhlas s takovou interpretací – v podstatě dogmaticky považovány naší církví jako potvrzení jejích postavení. Svatý Augustin, stejně jako ostatní osobnosti církve tyto převzaté argumentace (sám hebrejsky neuměl) zákonitě velmi často a opakovaně užíval ve svých kázáních, spisech i v korespondenci. Naším cílem není diskutovat o relevanci takových důkazů, v každém případě jich ještě přineseme dostatek k posouzení a možnosti vytvoření vlastního názoru. Bez ohledu na jeho výsledek znovu opakujeme, že také i tento náš osobní názor by nám měl pomoci pochopit důvody nepřijetí Ježíše za Mesiáše jeho vlastním národem a zamyslet se nad tím, zda naše dva tisíce roků trvající reakce na toto odmítnutí byly oprávněné a Bohem požehnané. Pokud je někdo z nás už v tuto chvíli pevně přesvědčený, že ano, pak nám nedává smysl, aby pokračoval ve čtení.
Uvedené Matoušovo evangelium zmiňuje z hlediska našeho hlavního tématu zajímavou věc. V páté kapitole se uvádí, jak Ježíš hovoří k přítomným o tom, kdo a za co bude blahoslavený, tedy podle měřítka dnešní církve, kdo a za co bude v nebi (to však z ještě nedávného hlediska oficiálně garantovala opět jen naše církev). Jmenuje zcela správně a očekávaně blahoslavené, kteří mají duše chudého, čisté srdce, kdo působí pokoj, kdo jsou tišší, hladoví. Nás však zaujalo něco jiného. Ve verších 11-12 se uvádí, že Ježíš mezi blahoslavené počítá v budoucnu i ty, kteří budou uráženi a pronásledováni a : „...vylhaně proti vám kvůli mně říkat všemožné hanebnosti...tak pronásledovali již vaše předchůdce, proroky.“ Uvedená slova už nejsou o neznámých, kteří mají duše čisté a podobně, ale nyní už Ježíš hovoří konkrétně ke konkrétním lidem, kolem přítomným soukmenovcům národa Izrael. Ovšem nepochybně je míří na všechny, tedy snad až na celý národ v tom případě, že jak zřejmě doufá, půjde za ním. Kdo pak ale bude tyto lidi kvůli Ježíši pronásledovat a především proč? Kdo a kdy měl kvůli němu pronásledovat židovské proroky? Hovořil tehdy na hoře něco jiného, než je psáno v Zákonu? Pokud ano, pak by toto varování mělo smysl, ovšem jen v tom případě, že by chtěl zbožným souvěrcům ne určitou část Zákona jen převyprávět a doplnit svým komentářem, jak je dodnes u jeho národa zvykem a v určitých případech de facto i povinností, nýbrž některá jeho ustanovení zřejmě rovnou opravit. Tady už zbožní židé, pro které je Bohem daný Zákon alfou i omegou jejich každodenního života, museli zpozornět a hlavně opět silně znejistět.
Jak čteme v evangeliu dále, Ježíš například doplňuje ustanovení Zákona svými vlastními slovy, podtrženými vyjádřením Já vám říkám (Mt 5, 38-39): „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“ Zřejmě toto měl Ježíš na mysli, když dříve uvedl svůj výrok: „Nepřišel jsem Zákon a proroky zrušit, ale naplnit.“ Ovšem židovský národ - a nepochybujeme, že Ježíš historii svého národa bravurně ovládal - prošel celou svojí historií až dodnes nekonečnou řadou útoků, agresí, bojů, bitev a válek, násilí, ukrutenství, atd. Musel se proto naučit těmto častým a opakujícím se atakům účinně bránit a tento způsob ochrany jejich rodin, Smlouvy, kultury a podobně, a v případě časté agrese takové bránění vlastního národa a své víry rozhodně nespočívalo v nastavení i druhé, útočníkem dosud nenapadnuté tváře. Kdyby to tak někdy v minulosti udělali, už by tam na hoře nebyl ani tento putující galilejský kazatel, ale ani jeho posluchači. Ježíšova slova tedy nepochybně musela mezi jeho přítomnými posluchači vyvolat nejen neklid, ale především nesouhlas. Boží Zákon, který byl i tehdy a na tom místě bez výjimky platný a závazný pro všechny přítomné, na žádném místě nijak nepodporuje občanskou pasivitu v jakékoli formě, jedná-li o věc Boží a věc tohoto Bohem vyvoleného národa. Ano, Boží Zákon přímo schvaluje vedení války v případě nutnosti a ohrožení Izraele, a uznává legitimitu použití síly. Není v něm však nic o pasivitě tváří v tvář zlu, protože tento postoj, který nyní na hoře za sebe prosazuje Ježíš, vyvolává pouze a jen další zlo.
V našem Novém Zákoně – možná i kvůli tomu, že my křesťané netvoříme trvale pronásledovaný národ - samozřejmě nic o nastavování druhé tváře nenajdeme, ovšem jak velmi dobře víme z naší historie, ani nám není pojem válek, bojů a válečných výprav neznámý. Oživme si paměť například našimi devíti křížovými výpravami, nebo tzv. lidovými výpravami organizovanými našimi fanatickými knězi a provázené utrpením a masakry mnoha tisíců zbožných příslušníků Ježíšova(!) národa, úzkostlivě dodržujících Bohem (a tedy z našeho pohledu Bohem - Ježíšem!) daný Zákon, o kterém dnes hovoříme. Stejně tak války organizované nebo přímo vedené našimi papeži, v době míru zaníceně hlásajícími Kristovu lásku, nebo válečná tažení vedené jednotlivými křesťanskými evropskými státy, války západní křesťanské církve proti církvi východní a konečně i čtyři protihusitské války. Více pět století minulého tisíciletí trvalo naše křesťanské používání síly, přestože nikde v našem Zákoně takovou možnost nemáme. A jak snad všichni dobře víme, žádnou z uvedených výprav, bojů a válek ani při vší snaze nemůžeme charakterizovat jako obrannou. Stejně jako nelze hovořit o "nastavování druhé tváře."
Náboženskou povinností národa Izrael bylo vždy odporovat zlu, bránit svojí víru, svůj národ a své rodiny, a v případě nutnosti bojovat proti nepřátelům, modloslužebníkům a rouhačům proti Božímu Zákonu. Proto tedy musela uvedená Ježíšova slova: „ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“ znít přítomným židům až nepřijatelně a už přímo cílené proti duchu jejich Zákona, a vzbuzovat u nich silné pochybnosti o kazatelových úmyslech. Mám snad mistře tomu, kdo mě zlomí ruku, nastavit ještě zbylou zdravou? To přeci odporuje zdravému rozumu! Mám vydat bez bránění zlodějům svůj dům a pak své děti a ženu poslat na ulici? My se chováme a bráníme podle našeho Zákona, ale odkud čerpáš ty?
Podobná situace zřejmě musela nastat například také i v případě, kdy podle Mt 5, 43-44 říká přítomným na tom samém místě: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovat budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují...“ Tady už vzdělanější posluchači museli znejistit ještě více. Víme, že Ježíš používal na úvod svých slov velmi často počáteční slova slyšeli jste, že... a tak se většinou odkazoval na určité konkrétní místo v Zákoně. Nyní, podle upozornění mnoha přítomných, však dokonce cituje něco, co tam nikde uvedeno není! To už je pro mnohé přítomné znalce Zákona závažný problém, způsobený buď kazatelovou neznalostí, nebo spíše se záměrným úmyslem. Buď úroveň znalosti Božího Zákona u přítomných soukmenovců Ježíš podceňuje, nebo je od skutečného obsahu Zákona odvádí zpochybňováním nebo relativizováním některých jeho částí. To už byli ti samí lidé, kteří nesouhlasili například už s jeho předchozím doporučením o nastavení své i druhé tváře agresorovi, i v tomto dalším případě velmi silně znepokojeni. V Tanachu skutečně nikde nenajdeme nic takového, o čem Ježíš hovořil. Mýlil se? To by Boží Syn, tedy sám Bůh ve své druhé osobě samozřejmě nikdy nemohl. Chtěl snad touto zjevnou nepravdou něco iniciovat či přímo vyprovokovat? Nezapomeňme, že Ježíš nebyl žádným všeobecně známým a uznávaným učencem, ale především kolem galilejského jezera rok putujícím kazatelem, jak už jsme si řekli. Mnozí přítomní židé dobře věděli, že pravý opak toho, než Ježíš uvádí, je uváděno v jejich svatých knihách. Pokusme se vžít do nastalého zmatku u přítomných posluchačů:
Mistře, v našich společných posvátných knihách není nikde psáno, co právě uvádíš. Proč nás tedy mateš a jaké máš úmysly? Ne to co říkáš, tedy Nenávidět budeš nepřítele svého, ale snad jako nábožensky vzdělaný kazatel víš, že je v našich spisech naopak například v knize Přísloví vyslovená jasná výzva, abychom se my židé neradovali z pádu nepřítele. Víš to, nebo ne? Jestli ano, kdo ti dal oprávnění nás mást? Jestli nevíš, že cituješ ze Zákona něco, co tam vůbec není, kdo tedy vlastně jsi a jaké máš úmysly? Možná, že jeden z přítomných znalců Zákona, aby Ježíšovi i ostatním dokázal jeho omyl, ho vyzval, aby nyní chvíli on poslouchal jeho a před všemi ocitoval úryvek k druhé knihy Královské (6, 21-23): „Když je (nepřítele Izraele) uviděl izraelský král, řekl Elíšovi: „Můj otče, mám je dát pobít?“Řekl mu: „Nepobíjej. Což jsi je zajal svým mečem a lukem, abys je pobil? Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu.“Připravil jim tedy velkou hostinu. Když se najedli a napili, propustil je a oni odešli ke svému pánu. A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.“ Pak zřejmě následovala k Ježíšovi otázka, kde se v citovaném úryvku hovoří o příkazu nenávisti ke svým nepřátelům. Neví snad zde přítomný Ježíš, který chce ostatní vyučovat, jak se zachoval král David k Saulovi, svému pronásledovateli? Ježíši, odpověz nám všem zde přítomným: Nenáviděl David svého pronásledovatele Saula? Co znamenají tvé řeči? Pokud se přede dvěma tisíci roky skutečně odehrála nějaká podobná veřejná diskuze s Ježíšem nad jeho učením, musela být velmi vzrušená a nesmírně emotivní. Zbožní Židé začali svůj Boží Zákon bránit.
Není však vyloučeno, že rozčilení přítomných na chvíli zase opadlo, když slyšeli další kazatelova doplňující slova k výše uvedeným veršům: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5, 48). Tato slova možná na chvíli zpomalila rostoucí antipatie mezi posluchači, neboť nyní jim tento muž jasně říká, že mají stejného nebeského Otce, jako má on. Už několikrát ho slyšeli, jak hovoří o svém nebeském Otci, a nyní překvapivě hovoří o tom, že ten samý Otec je i jejich Otcem.
Problematika kolem přijetí nebo nepřijetí Ježíše jeho vlastním národem se skládá z mnoha desítek nejjemnějších nuancí, ale i z několika zcela zásadních prvků. Budeme se nadále zaměřovat především na ty relativně drobnější, méně známé rozporné okolnosti, abychom naznačili, jak a proč zřejmě postupně rostla nevole Ježíšových posluchačů vůči jeho některým tvrzením a posléze i vůči jemu samému. Při tvorbě vlastního názoru na důvody, které vedly Ježíšovo soukmenovce k jeho odmítnutí jako jejich Mesiáše, bychom neměli zapomenout, že on sám, i přes všechny jeho nepochybně velmi efektní činy na veřejnosti ať už v rámci kazatelské činnosti, nebo spojené například s uzdravováním, oživováním, či důkladně promyšleným a velmi působivým vjezdem na Pesach do přeplněného Jeruzaléma a podobně, nebyl pro tento národ žádným ústředním tématem. V jeho době totiž vrcholilo už asi dvě století trvající zinenzivněné očekávání zjevení se židovského Mesiáše, které učení židé vypočítali podle určitých dávných proroctví. Tento jejich Mesiáš měl a dosud má být člověk ze židovského národa, který po svém příchodu přinese jeho národu a vlastně ve svých důsledcích celému světu mnoho příznivých změn. Obnoví se Jeruzalémský Chrám, všichni židé se navrátí z diaspory, odpadlíci od víry se k ní vrátí, národu se vrátí plnost Božího požehnání a podobně.
Po celém Izraeli se v důsledku toho skutečně začali se zvýšenou intenzitou objevovat desítky nejrůznějších postav, které podobně jako Ježíš, nebo jeho bratranec Jan, později zvaný Křtitel, putovali po Izraeli a buď kázali nutnost národa se rychle na Mesiášův příchod připravit především pokáním a změnou života, nebo se sami rovnou za Mesiáše prohlašovali. Známe několik skutečných životních příběhů těchto samozvaných mesiášů a víme, že někteří zemřeli podobně tragickým způsobem, jako zemřel Kristus. Jeden takový „mesiáš“ dokonce prožil téměř totožný závěr svého života, včetně například výslechem u židovské Velerady, posměšným klaněním a poté bičováním Římskými vojáky, losováním o jeho šat, korunováním trnovou korunou a konče ukřižováním na Olivové hoře. Další velmi podobné tragické „spasitelské“ příběhy, avšak z jiné doby a odehrané na základě jiných principů, také pocházejí například i z Egypta, Sýrie a jiných zemí.
Existují přímé historické prameny, ale i odhady nezávislých badatelů z mnoha zemí postavené na různých dobových zdrojích, které se snaží velmi seriozně vyčíslit počet židovských obyvatel, které za dobu svého působení mohl jejich soukmenovec Ježíš nějakým způsobem vniknout do vědomí. Dnes se mimochodem už většina i křesťanských odborníků na tuto dobu shoduje na tom, že Ježíšova doba veřejného působení netrvala tři roky, jak se až donedávna tradovalo, a dokonce ani dva. To samozřejmě nemá absolutně žádný vliv na to, co všechno a jak Ježíš vykonal, ani na všechny známé děje především kolem jeho posledních okamžiků života, ani na události následující, ve které věříme. Nejoptimističtější výpočty odhadů Ježíšových možných stoupenců vycházejí především z tehdejšího počtu obyvatel v Galileji, kde měl Ježíš se svým hnutím největší úspěch co do počtu jak pasivních příznivců, tak těch, kteří ovlivněni jeho charizmatem a učením s ním putovali určité úseky jeho cesty směrem na jih. Odborníci pomocí užití několika metod a moderní techniky odhadli, že v Galileji se mohlo o Ježíšovi a jeho působení většinou ústním podáním dozvědět přibližně kolem padesáti, šedesáti tisíc obyvatel. Z tohoto počtu, jak odborníci přepokládají, Ježíšův příběh mohl oslovit nanejvýš polovinu těchto lidí, a to ať v kladném, nebo záporném smyslu. Jestliže se tehdejší počet všech židovských obyvatel v celém Izraeli, na Středním východě a jinde odhadoval na přibližně šest milionů, z nichž Ježíše jakýkoli způsobem, třeba jen z doslechu poznalo - optimistickým odhadem - až třicet tisíc lidí, znamená to, že nanejvýš každý dvoustý příslušník Ježíšova národa o něm a především o jeho učení mohl mít alespoň určitou představu.
To však v žádném případě neznamená, že s Ježíšem a jeho (vzhledem k výše uvedené zmínce o mnoha jiných tehdy působících kazatelích a „mesiáších“) činností muselo třicet tisíc jeho souvěrců souhlasit. Známe-li dobře nesmírnou citlivost židovského na dodržování a chránění jejich Bohem daného Zákona, musíme vidět počet židovských sympatizantů Ježíše reálněji, tedy ještě méně. Tento fakt je velmi nutné mít na paměti, kdykoli se někde opět dočteme o nenávisti jakoby celého židovského národa vůči Synu Božímu, až u Augustina narazíme na výrazy typu zatvrzelost židovského národa, jeho slepota, zloba tohoto národa, židovská zuřivost proti Ježíši, nebo až budeme číst daleko silnější výrazy na adresu Ježíšova národa od jiných velkých postav křesťanství. Právě tyto a mnohé další nenávistné a nepochopitelné křesťanské výroky a záštiplné výrazy na adresu Bohem vyvoleného národa, který světu zrodil Ježíše, jednoznačně stály (i díky Augustinova aktivního přispívání v tomto silně protižidovském tažení) v pátém století na začátku patnáct století trvající vzpoury nás křesťanů a našeho vzdoru proti Bohu a jeho vůli, kterou měl se židovským národem.
Když čteme jeho Je psáno...., ale já vám říkám, ocitáme se ve zvláštní situaci. Ježíšovo židovští soukmenovci s ním logicky vzato v žádném případě nemohli souhlasit, protože z jejich pohledu až do svých dvaatřiceti let v podstatě neznámý kazatel a léčitel, nevlastní syn tesaře a jeden z mnoha dalších podobných náboženských aktivistů té doby, se těmito pro ně nesmírně rouhavými slovy sám nadřazuje nad jedinečnou a zcela nedotknutelnou Smlouvu, Bohem uzavřenou s tímto národem. S uvedenými slovy ovšem v tuto chvíli nemůžeme souhlasit ani sami my křesťané, kteří věří, že Ježíš je Bůh. Protože v tomto případě druhá Božská osoba v podstatě anuluje to, co vytvořila prvá Božská osoba v jednom Bohu. Jedna Boží osoba jde proti druhé osobě téhož Boha! Říká-li Kristus, je psáno, nebo slyšeli jste že, nemá samozřejmě na mysli, že někdo někde něco četl, nebo někdo cosi a kdesi jen tak řekl, nebo zaslechl. Míní tím naprosto nepochybně a jednoznačně Zákon Stvořitele světa, Boží Zákon, který jeho židovští soukmenovci - samozřejmě stejně jako on sám - po celý život buď dennodenně a mnoho hodin četli a společně studovali, nebo ho den co den sedm dní v týdnu poslouchali ve výkladech svých učenců. Míní tím - z našeho křesťanského pohledu - svůj vlastní Zákon Boha Stvořitele světa! Tento svůj vlastní Zákon nyní opravuje, nebo přímo anuluje. Je snad Bůh omylný? Napsal ho jiný Bůh než Bůh židovského národa?Nebo snad tento Zákon není Boží dílo?
V obou případech Ježíš jednoznačně hovoří o tom nejcennějším, co mimo svých rodin zbožní Židé na tomto světě mají, a to Smlouvu s Hospodinem a Jeho dar možnosti jí až do nejmenších detailů dodržovat. Ovšem, a to je naprosto nejdůležitější: Říká Ježíš Je psáno...., ale já vám říkám... jako běžný židovský věřící, nebo jako jejich Spasitel, nebo dokonce snad jako jejich židovský Bůh? Hovoří k nim jako Boží Syn, když říká můj Otec v nebi? Kde je pak ale ten Bůh ze Sinaje, který s nimi uzavřel svoji Smlouvu a který tak důrazně tvrdí, že je jediný? Navíc, jak jsme si ukázali, kazatel měl dokonce poukazovat na verš, který tam ve skutečnosti ale není! Pokud ke svým soukmenovcům hovoří jako ten Bůh, který pro ně kdysi dávno stvořil Zákon, má nějaké opodstatnění vyplývající myšlenka, že snad nyní sám svůj Zákon přišel na Zemi zrenovovat? Potřebují snad Boží díla repase proto, že jsou nedokonalá? A pokud dokonalá jsou, proč by je jako Bůh a jejich autor, přišel mezi lidi „dávat na pravou míru“, když na světě není nic jednoznačnějšího, než Boží slova?
Jsou to jen jedny z velkého množství jiných otázek, které podle našeho mínění probíhaly zneklidněnou myslí židovských věřících, kteří náhodou zaslechli hovořit Ježíše na jeho cestách. Myslí těch věřících, jejichž předkové se Stvořitelem uzavřeli Smlouvu o požehnání tomuto národu v případě jejich poslušnosti a věrnosti. A hned první dva, a tedy pro Boha jistě nejdůležitější příkazy na Mojžíšových deskách jak víme zní: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Ježíšovo židovští soukmenovci ví, že Bůh je zde napsán malými písmeny proto, že nikdo jiný a nic jiného si nikdy nemůže jakkoli nárokovat být bohem s velkým „B“ na začátku. Tato dvě přikázání národ tohoto Boha vyznával několikrát denně tehdy už osmnáct století, a nyní má být vše jinak? Nezaznamenává snad prorok Izajáš Boží slova: „Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne!“ (Iz 45, 21) Chce snad nyní tento člověk naší dosavadní víru a slova našich proroků označit jako skoro dva tisíce roků trvající omyl našeho národa? Jen na několika uvedených příkladech sami vidíme nesmírnou složitost celé problematiky Ježíšova přijetí nebo odmítnutí jeho vlastním národem, ke kterému už nadále nelze přistupovat jen se zažitou jednostrannou zaujatostí, tradičně předávanou z jedné generace na druhou. Příkladnou věrnost Bohu a jeho Zákonu už nadále nelze nazývat slovem slepota, nebo zatvrzelost. To snad mohou dělat už jen ti sami slepí a zatvrzelí.
pokračování
M.Č.