O dvou vírách v jednoho Boha IV. část
Judaismus -
způsob života Ježíšova židovského národa se svým jediným Bohem
pokračování
Pro mnohé učence židovského národa směřují některé téměř o dva tisíce roků mladší křesťanské teologické interpretace především proti jejich Bohem darované Tóře a tím i proti samotnému Stvořiteli, se kterým uzavřeli Smlouvu. „Pokud někdo ignoruje, nebo nedbá na obsah Tóry, nedbá a ignoruje i toho, kdo jí stvořil“, charakterizuje takový stav jeden významný židovský myslitel. Hovoříme o jediném původním Zákonu, který výhradně lidu Izraele dal jejich Bůh (pak se už nikdy a nikomu jinému nic podobného v dějinách světa nestalo), který o sobě prohlásil a do Desatera jasně a srozumitelně skrze Mojžíše vepsal, že je jediný Bůh, a to Bůh izraelského národa. Ovšem my křesťané jsme přesvědčeni, že o Bohu díky Pavlovi víme víc, než sám národ, který si Bůh kdysi vyvolil za svůj. Tedy že Židé špatně pochopili znění a význam svého Desatera, které jim Bůh předal a už téměř čtyři tisíciletí žijí ve svém omylu. Že jsou proto jak Augustin velmi často a rezolutně tvrdil zatvrzelí, slepí, naši nepřátelé a podobně. Židovský původ Ježíše, jeho rodiny, učedníků a vůbec všech postav celého rok trvajícího obrodného hnutí končícím Jeruzalémským dramatem těsně před pesachovými svátky, byl proto naším vedením systematicky a trvale utlumován a nahrazován novými definicemi. Od poloviny třetího století jsme díky tomu naše náboženství vybudované především na Pavlově vidění od jakýchkoli forem judaismu už takřka dokonale separovali.
Více než Mojžíšem zaznamenaným Božím slovům o jeho jedinečnosti tedy neochvějně věříme našemu pevnému přesvědčení, že jediný Bůh Židů je ve skutečnosti trojjediný. Jednou z jeho tří částí - osob obsažených v jednom Bohu je jeho Syn, vtělený do - přesně podle Božího příkazu Abrahámovi - obřezaného příslušníka židovského národa Ježíše, který podle teorie trojjedinosti vždy byl tím samým Bohem, jako je Bůh Otec a Bůh Duch. Z našeho učení dále vyplývá, že tato Boží trojjedinost nemá začátku ani konce a v takovém případě (pozdější Žid) Ježíš na počátku všeho jako Bůh Stvořitel spoluvytvářel svět, člověka, vesmír a později vytvořil i svůj vlastní, tedy Boží smluvní Zákon pro židovský národ. Toto Boží Desatero je tedy podle naší víry vlastně Desatero Ježíše. To ovšem jak víme, hovoří jasně, že Bůh je jeden a že žádný židovský člověk nebude mít jiného Boha.
Jíme-li při naší bohoslužbě tělo tohoto Božího Syna v hostii, a pijeme-li jeho krev ve víně, věříme že jíme tělo a pijeme krev neviditelného, nehmotného, neživého, ale přesto existujícího Boha Židů. Hospodina, kterého jsme o dva tisíce roků později přijali jako svého křesťanského Boha. Uznání uvedené trojičnosti Božích osob, případně snad dokonce jejich uctívání by bylo pro židovský národ těžkým prohřeškem proti příkazu z Božího - Ježíšova Desatera a neodpustitelným modloslužebnictvím. To samé pro jejich věřící platí pro zcela nepředstavitelné pojídání lidského a zároveň Božího masa, nebo židovským Bohem přísně zapovězené pití krve; to vše je pro náboženský život Židů naprosto nepřijatelná myšlenka. Ovšem spíš by se mělo říci: „...byla by pro ně nepřijatelná myšlenka“ v tom případě, pokud by je vůbec napadla. Situace je ale ve skutečnosti taková, že zbožní Židé se už čtvrté tisíciletí každodenně a na naše křesťanské poměry velmi obsáhle modlí ke svému jedinému Bohu a každý den intenzivně studují Tóru, tedy ten Boží Zákon, který od svého smluvního Boha Stvořitele dostali po útěku z Egypta na Sinaji. Víra, kterou samozřejmě jako každý zbožný Žid praktickým způsobem vyznával i Ježíš, je pro ně naprosto nedotknutelná, a proto tomuto národu v jejich ukázkové věrnosti Bohu, nevídané houževnatosti a pevnosti vydržela tak dlouho beze změny byť jen jediné čárky v písemné formě Tóry. Modloslužba je jejich věřícími vnímána jako jeden z úplně nejhorších možných přečinů vůči Bohu a proto by nás křesťany, kteří se často a rádi zúčastňujeme nejrůznějších adorací a podobně, mohla překvapit informace, že většina zbožných Židů v některých situacích vnímá dokonce i uctívání jejich jediného Boha za určitý druh modloslužebnictví (sic!). A to především v tom případě, pokud toto uctívání není zcela naplněno plným vědomím a upřímným úsilím člověka sloužit jedinému Bohu. Tím se samozřejmě rozumí život člověka zcela podle Hospodinova Zákona a jeho trvalé studium. Z naší praxe všichni víme, že my křesťané máme pod pojmem "služba Bohu" spíše jiné představy a zavedené zvyky. Služba Bohu studiem a dodržováním jeho Zákona je pro mnohé nás zřejmě překvapivý poznatek.
Připomeňme si, že naše zamýšlení mají za cíl ukázat historickou nemožnost a především nesmyslnost naší křesťanské (o tom, jak nepochybně hodnotil takové aktivity Bůh Izraele můžeme jen přemýšlet) nejprve touhy, poté požadavku, a ještě později mnohde přímo pod hrozbou trestu smrti příkazu přijetí naší křesťanské, tedy ve svých nejdůležitějších základech Pavlovy teologie. Zároveň si však i chceme ukázat některé základní, natolik diametrálně odlišné aspekty obou způsobů praktikované víry v jednoho Boha, které v nás musí velmi často vyvolávat přesvědčení střídavé s jistotou, že hlavní objekt víry Ježíše Krista byl velmi vzdálený víře naší. Ukážeme si malý příklad. Řekli jsme, že Ježíšův židovský národ slouží svému Bohu především vytrvalým, nepřetržitým studiem a snahou o zachovávání jeho Zákona. Je-li to Zákon Božího autorství, pak v něm samém, a v jeho pokynech a příkazech můžeme nalézt jen životodárnou čistou pravdu, o tom zřejmě nepochybujeme. Pak se nám ale musí naskytnout otázka, proč naše křesťanství nechává tento stěžejní bod našeho života - chovat se a jednat podle vůle Stvořitele - jak sami z praxe dobře víme, uskutečňovat svými věřícími spíše jen jako jeden z vedlejších způsobů praktikování své víry. Známe vyprávění očitých svědků, jak v některých částech světa ještě dnes panují určité obavy místní církve, aby se ze "Starého Zákona", ale dokonce i ze Zákona našeho křesťanského věřící člověk nedočetl něco, co je však údajně schopna správně přečíst a pochopit jen malá část církví pečlivě vybraných a "Svatým Duchem osvícených učenců". Prostý čtenář by si prý mohl případně dotyčné poznatky z Písma vyložit jinak, než chce církev a to tedy může znamenat jen jedno: Nesprávně. Číst, případně soukromě studovat tištěnou Boží vůli se tam pro "dobro věřících" nedoporučuje. Církev sama sebe chápe tak, že od Boha vlastní výlučné právo správného výkladu nejen svého Nového zákona, ale dokonce že je jí opět Bohem dáno správně rozumět i židovské Tóře, a to na rozdíl od jejích výhradních majitelů, kteří jí prý po celou dobu její existence chápali špatně... V takovém případě jde jen o další ukázkový případ zásadní odlišnosti a neslučitelnosti způsobu života ve víře Ježíšova národa a nás křesťanů, konkrétně v přístupu ke studiu Božího doporučení či návodu pro život člověka.
Z historie naší církve známe velké množství případů, kdy především v určitých dobách a oblastech nejenže mezi věřícími zakazovala a likvidovala židovský Boží Zákon, a přestože to zní neuvěřitelně, zcela nepochybně i Zákon křesťanský! Z důvodů omezeného prostoru pro toto zamyšlení uvedeme pro ilustraci alespoň jen pár příkladů. Například papež Řehoř IX. už dva roky po svém zvolení píše: "Zakazujeme, aby kdokoli kromě duchovních vlastnil výtisky Starého a Nového zákona....Zapovídáme všem co nejpřísněji, aby tyto knihy měli v domácích překladech. Obydlí, nejbídnější chatrče, ba nejskrytější útočiště těchto lidí, v nichž se tyto spisy najdou, mají býti úplně zničeny. Takoví lidé mají být pronásledováni až do lesů a jeskyň, a kdo jim poskytne přístřeší, toho stihne přísný trest." (Concil. Tolosaunum, Pope Gregory IX. Anno christ. 1229, can. 14 + 2) Tedy křesťané přísně trestali jiné křesťany za to, že vlastnili Bibli, Slovo Boží! Nejde však jen o třinácté století. Oxfordský filozof a katolický reformátor Viklef byl na koncilu v Kostnici v roce 1415 posmrtně odsouzen canterburským arcibiskupem jako "zhoubný šiřitel proklatého kacířství, který provedl nový překlad Písma svatého do svého mateřského jazyka." Jakoby Bůh hovořil latinsky... Nebo například ještě v roce 1864 papež Pius IX. píše v encyklice Qui pluribus o zcela prohnaných biblických společnostech, které obnovují starý trik kacířů a přes nejsvětější předpisy církve překládají knihy Písma svatého do všech jazyků světa a opatřují je často převrácenými vysvětlivkami ! Ještě v devatenáctém století tedy tzv. Neomylný Boží zástupce na zemi rozhořčeně odmítá a uzurpátorsky odsuzuje snahy o zpřístupnění Božího slova všem lidem. Ukázkový příklad situace, kdy se obrovská moc už zcela vymyká víře i sebekontrole. A také dvou zcela odlišných přístupů k nejmocnějšímu Bohu Stvořiteli jakožto nejvyššímu Zákonodárci.
Ježíšovo náboženství, lépe řečeno a ve skutečnosti židovský způsob života ve víře v Boha a s Bohem, stojí právě naopak na nesmírně usilovném celoživotním studiu hebrejského Písma od dětství až do konce života. Jejich posvátné knihy jsou naopak velmi často - právě kvůli možnosti porovnat a pro další generace studujících zaznamenat více třeba i protichůdných názorů na dotyčnou část textu - plné ručně psaných poznámek a vlastních soukromých výkladů a názorů. Společná polemika nad Božím slovem a hledání jeho ještě dokonalejšího a tedy srozumitelnějšího významu byl vždy krédem života věřících Židů. Není pochyb o tom, že tomu tak bylo samozřejmě i u Ježíše, jeho rodiny i učedníků. V prvocírkvi už bohužel ne.
Původní zájem jeho bratrů a učedníků na pokračování víry v toho, v koho sám věřil, v co věřil, a ke komu a jak se modlil, se s postupným ustanovováním nového náboženství změnil především na důraz na vyznávání Ježíšovy osoby jako Boha a Mesiáše a na očekávání, jak nás za to jednou v nebi odmění a na barvité vykreslování tamní nádhery, čekající právě na nás. Nebe s celou svojí krásou a nekončící pobyt v něm pro všechny, kdo uvěří v Krista, byl velký argumentační trumf a velmi poutavá nabídka apoštola Pavla pro maloasijské polyteisty, které na svých misijních cestách (po prvních nezdařených pokusech mezi národem Ježíše) přemlouval k víře v jednoho Boha Ježíše Krista a u kterých v případě úspěchu zakládal první malé církevní obce.
Pro velkého Aurelia Augustina bylo nebeské království velmi oblíbeným tématem a velmi často, se zjevnou chutí a nesmírně atraktivním způsobem líčil své vlastní představy nepochybně zasloužené nebeské odměny za naši víru pro nás křesťany (o které ani v nejmenším nepochybuje) například na mnoha místech ve svém veledíle De Civitate Dei – O Boží Obci: "Není tam smrti, ani zármutku, není tam mdloby ani slabosti; tam žádný hlad, žádná žízeň, žádné horko, žádné porušení, žádná žalost… Ten zpěv na oslavu milosti Kristovy, jehož krví byli osvobozeni, jistě budou největší radostí oné obce…Tam ustaneme a uzříme, uzříme a budeme milovat, budeme milovat a budeme velebit... Neboť co jiného je naším konečným cílem, nežli dojít království, které bude nekonečné?“ A tak podobně. Jinde se dokonce můžeme dočíst, jak zcela vážně a ve zcela důvěryhodném duchu popisuje vzhled zmrtvýchvstalých těl vyvolených křesťanů v nebi. Dozvíme se také, jak tam budou vypadat například věřící, kteří na zemi byli fyzicky postižení, nebo jak děti, které jejich matky potratily. Dokonce se i velmi zodpovědně zabývá otázkou, zda v nebi zůstane ženám jejich pohlaví.
Asi jen málokdo si díky uvedným lákavým představám o právě na nás čekajícím nebeském království zřejmě připouští myšlenku, že za to, jak ve skutečnosti žije a jak ve svém nitru skrytě přemýšlí, by mu tamní vysněný pobyt také mohl zůstat pouhým snem. Potřeba zásadní změny dosavadního života svého židovského národa před tehdy očekávaným příchodem Mesiáše byla konečně impulzem i pro samotného Ježíše pro jeho rok trvající veřejnou křtící kampaň. Tehdejší křest ovšem samozřejmě ještě neprobíhal ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého. Polití, nebo ponoření dospělého člověka do vody znamenalo prostou symboliku úmyslu očisty od všech chyb, které člověk až do té chvíle udělal, a odhodlání k okamžité změně života. Právě důsledné dodržování Božího Zákona a rázná změna života těch, kteří tak dosud nedělají, je trvalým leitmotivem židovského národa.
Pro věřící Izraelity je vlastně každý den svátkem, protože se mohou modlit ke svému jedinému Bohu a plnit jeho vůli dodržováním a vytrvalým studiem předpisů Zákona. Předávat takto praktikovanou víru svým dětem je pro ně úkolem, závazkem a především skutečnou životní radostí. Společný rodinný život ve víře a ve snaze každého člena o co nejdůslednější plnění Božího Zákona je pro ně, jak jme již řekli - na rozdíl od nás - hlavním smyslem a cílem jejich života. Myšlenky na téma spásy, odměny za víru, různé zázraky, vidění a zjevení, Pavlova teorie dědičného hříchu i otázky posmrtného života v nebi a podobné otázky jsou věřícím Židům v drtivé většině cizí a nadbytečné, protože se o nich v Zákoně nehovoří. Stejně tak pro nás tak důležitá témata nekonečného páchání hříchu, lítosti, kajícnosti, zpovědi, slibů více nehřešit, často náš nervy drásající trvalý strach z Božího trestu a jiné podněty, které provázejí náš život ve víře, jsou u Ježíšova věřícího národa převážně zcela mimo jejich myšlení a zájmy. Praktický judaismus na rozdíl od našeho křesťanství tedy ve skutečnosti opravdu není žádné náboženství, ale v mnoha ohledech velmi pozoruhodný niterný způsob života v upřímné zbožnosti a pevné víře v jediného Boha a snaze mu oddaně sloužit dodržováním jeho pokynů pro denní život.
Skutečnou víru ve skutečného Boha nelze pevně osvojit žádným věděním, ani touhou, a dokonce ani zjevením, ale upřímnou snahou o službu Bohu podle jeho Zákona, protože právě o to se ve své době zcela nepochybně a zjevně snažil i Ježíš. Různá zjevení, vidění a podobně pro nás nemají absolutně žádný smysl v tom případě, pokud na jejich základě radikálně nezměníme svůj život a nezačneme sloužit Bohu tak, jak určil na Sinaji. Mimochodem, naše slova o totální bezcennosti různých vidění a zjevení pro naší víru, pokud se na jejich základě okamžitě, tady a teď nezačneme chovat podle v dějinách světa jediného existujícího Božího návodu, vodítka či učení zvaného Tóra (Pentateuch), vycházejí z jedinečného Sinajského příkladu:
Židovský národ tam byl v pozoruhodné směsi úžasného náboženského vytržení, nadšení a zároveň posvátné hrůzy a nepředstavitelného strachu ze všech průvodních nevysvětlitelných a dosud zcela ojedinělých jevů, které naprosto unikátní Mojžíšovu komunikaci se Stvořitelem světa provázely. Zbožnost a jednota židovského národa tehdy byla příkladná a v té době u nich naprosto ojedinělá. Ovšem jen do doby, kdy se Mojžíš vydal na horu, aby na kamenné desky zapsal základní Desatero rukou, kterou mu vedl Bůh. Když se lidem, čekajícím dole v táboře zdálo, že Mojžíš otálí s návratem a nevěděli, zda se mu tam něco nestalo, shromáždili se kolem Arona a přemluvili ho, aby jim z donesených zlatých ozdob židovských žen vyrobil boha, kterému by se klaněli a který by je dál vedl pouští. Aron tedy z darů odlil zlatého býčka a Bohem vyvolený národ se mu začal klanět se slovy: „To je tvůj bůh, Izraeli, jenž tě vyvedl z Egypta“. Veškeré dechberoucí nadpřirozené projevy, které provázely Boží zjevení na Sinaji byly rázem zapomenuty stejně jako včerejší náboženské vytržení z naplnění celého národa Boží přítomností, nebo halasné veřejné proklamace o jeho věrnosti jedinému Bohu. Celé monumentální Boží zjevení bez následné okamžité změny myšlení a víry každého jednotlivce tehdy zcela ztratilo svůj význam. Už druhý den se Židé klaněli modle. Znovu opakujeme, že nejrůznější zázraky, zjevení, vidění a podobné nadpřirozené úkazy - ovšem jen v případě jejich skutečné (!) existence - podle našeho názoru mohou mít svůj význam jen tehdy, pokud po nich následuje zásadní změna myšlení a chování, a upřímná a okamžitá snaha o trvalý návrat k Bohu a k životu podle jeho Zákona. Na Sinaji se to židovskému národu podařilo až na druhý pokus.
Také i zmíněná témata požívání krve a masa stejně jako představa tří Bohů Stvořitelů země, kteří přebývají v jednom trojjediném Bohu, jsou pro Ježíšův národ natolik cizí, že pro ně vlastně nejsou žádným tématem k diskuzím, úvahám nebo spekulacím. Boží Tóra zcela výslovně požívání krve zakazuje a totéž bylo Bohem přikázáno již Noemovi a jeho potomkům, ze kterých následně po potopě světa vzešlo celé lidstvo (Gen 9, 4). Tento Boží zákaz se tedy týká každého člověka a nejen Izraelitů, neboť pochází z doby mnoha tisíciletí před vznikem židovského národa.
„Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze společenství jeho lidu.“ (3. Mojžíšova, Vajikra, Leviticus, 17, 10). Zdůrazňujeme, že v druhé polovině verše hovoří Bůh o každém člověku, a v takto doslovně chápané formulaci se tedy skutečně neobrací jen k národu Izraele. Boží Zákon jak vidíme sami, hovoří jasně: Bůh jako Stvořitel veškeré existence zakazuje každému člověku krev požívat. Židé také i tento Boží zákaz po celou dobu existence Zákona nesmírně důsledně a velmi úzkostlivě dodržují, protože to tak chce Stvořitel světa, jejich Bůh. Ten, který od víry svého vlastního národa po svém vidění odpadl a stal se faktickým zakladatelem a prvním nejvýznamnějším šiřitelem nového náboženství, ovšem následně začal Boží Zákon vnímat často zcela jinak. Ukázkovým případem je pro Ježíšův národ právě tento nesmírně důležitý zákaz pozření i sebemenšího množství krve, který pozdější apoštol Pavel pojal v podstatě zcela opačně, než jak Bůh nařizuje. Přestože jak víme, Ježíše nikdy osobně neviděl a neslyšel, měl ho poprvé spatřit, respektive slyšet až několik roků po jeho ukřižování, a to ve svém vidění na poušti. Přibližně až dvacet roků po této události se vůbec jako první člověk v dějinách církve zmiňuje v listu do nábožensky neklidného Korintu (napsal ho během jeho nikdy nevyjasněného tříletého pobytu ve městě Efes), že mu tehdy před mnoha lety náhle zjevený Ježíš mimo jiné sdělil, co říkal svým učedníkům při Poslední večeři v Jeruzalémě: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku.“(1. Kor 11, 23-25). Tak nám to jako vůbec první říká Pavel, tak také naše církev uvedená slova nakonec přijala a ustanovila jako vyvrcholení každé naší bohoslužby. Ostatně, od apoštola Pavla a z jeho prvního listu do Korintu pochází například i další, pro církev nesmírně důležitá, opět vůbec první a tedy zcela nejstarší zmínka o Ježíšovi, a to tentokrát o Ježíšovi jako Zmrtvýchvstalém. Jak sami vidíme, Pavlovy faktické zásluhy o učení církve dosud marně čekají na své po zásluze spravedlivé ohodnocení.
Je logické, že kdokoli nezúčastněný, kdo se seznámí s alespoň některými základními židovskými zvyky a rituály, by mohl mít zřejmě o doslovné autenticitě Ježíšových slov ve všem známé podobě určité otázky, nebo přímo pochybnosti. Víme, že Pavel pocházel z maloasijské polyteistické líhně mnoha pohanských kultů a toho z nás, kdo zná některé příběhy řecké mytologie se svými bohy a s poutavým líčením provádění tajemných magických rituálů, může napadnout i možnost Pavlovy určité, možná i neúmyslné a podvědomé inspirace spíše z tohoto rodného prostředí, než primárně z jeho vidiny (doslova slyšiny) Ježíše. Všimněme si také určitých nápadných podobností, které evokují možnost podvědomé inspirace také i u samotného aktu zjevení, a to mezi zjeveními Mojžíšovi a Pavlovi. Mojžíš vedl přibližně kolem milionu Židů z jejich egyptského otroctví pouští a na hoře Sion k němu hovořil Hospodin. Předal mu své učení; Zákon, jehož dodržování a plnění se jak už víme brzy stalo ústředním tématem každodenního života židovského národa.
Apoštola podle jeho vyjádření oslovil Zmrtvýchvstalý Kristus (konkrétně prý uslyšel hlas bez těla, který rozpoznal jako Ježíšova slova, přestože ho nikdy před tím neslyšel) zřejmě ne náhodou také na poušti a předal mu podle jeho vyjádření poslání hlásat dobrou zprávu pohanům, že Ježíš je Kristus vyzdvižený na nebesa, a že od něho obdržel i úkol hlásat jim o spáse skrze víry v Ježíše. (To ovšem doslova vzato by vlastně neznamenalo z našeho křesťanského hlediska nic nového: Je-li jak věříme Ježíš zároveň i Bohem, pak je tedy především Stvořitelem světa a tudíž nepochybně i židovským Bohem. V takovém případě je logické, že spása připadá v úvahu pro ty, kdo dodržují Boží pokyny, tedy Zákon. A o to se jak víme snaží jeho jediní přímí příjemci ze Sinaje - Židé. Pavel tedy v tomto případě vlastně neříká nic nového.) O případné jiné možnosti spásy člověka nehovoří. Pro nás je nesmírně důležité, že ačkoli to tak sám ve svých dopisech přímo neuvádí, musel od vzkříšeného Ježíše přijmout nejen například zmíněná slova o svém těle a své krvi, které máme na jeho památku požívat, ale především musel (v jediném okamžiku, nebo vidiny pokračovaly?) během vidění předat Pavlovi kompletní základní teologii budoucího nového náboženství – našeho křesťanství. Pokud by to tak nebylo, a jednalo by se ve větší míře spíše o apoštolovu vlastní aktivitu, pak by to ale v takovém případě zřejmě nebyl Ježíš, nebo by to nebyl jen výhradně Ježíš, kdo by mu sám v onu zázračnou chvíli řekl doslova to, co později hlásal Pavel pohanům. Totiž že Ježíš je první existující nebeská bytost stvořená jako „prvorozená“ ze všeho Božího stvoření. Že prostřednictvím Krista dal Bůh světu jeho existenci. Nebo že Ježíš existuje v podobě Boha, kterému je roven . Stejně tak pozdější základní křesťanskou tezi, že základním smyslem Ježíšova seslání z nebes bylo, aby na zemi žil bez hříchu, a aby zemřel na kříži jako pokání za naše hříchy. (V případě, že Ježíš je jak věříme sám Bůh - Boží Syn, pak žádné hříchy mít pochopitelně nemůže. Ovšem pokud by na zemi žil jako každý jiný člověk, pak samozřejmě ano. Není však pochyb o tom, že se jako každý jiný zbožný Žid i on několikrát denně modlil ke svému Bohu modlitby obsahující prosby o odpuštění spáchaných hříchů. V tom smyslu se také nechal od svého bratrance Jana pokřtít v Jordánu.) I jiná zcela původní Pavlova vyjádření se stala páteří naší křesťanské víry, například že po tom, co Ježíš zemřel na kříži, ho Bůh vzkřísil z mrtvých a poté vstoupil na nebesa, kam usedl v moci a slávě po Boží pravici. A tak dále...
Celý Nový Zákon, jak se sami můžeme přesvědčit, je v drtivé většině Pavlovým literárním a teologickém odkazem. Lukášovo Skutky jsou, jak samo naše učení nyní uznává, oslavnou, ovšem z odborného hlediska koncepčně velmi nesourodou Pavlovou monografií. Především jejich druhá polovina je psána v podstatě už jen jako jeho oslava a ve snaze o vyzdvižení jeho zásluh. Ovšem ne faktických zásluh jako jak my osobně chápeme skutečného zakladatele křesťanství a autora všech jeho nejdůležitějších teologických základů, nýbrž především jako nejobětavějšího a nejhorlivějšího evangelizátora, kterému Ježíš předal svoji novou teologii. Apoštol Pavel (Ježíšovým učedníkem jak víme, však nikdy nebyl) je jmenován jako autor poloviny všech novozákonních knih či spisů, přestože bezpečně víme, že je skutečným autorem pouze sedmi (!) tam uvedených dopisů (Řím, 1.+2. Kor, Gal, 1. Sol, Flp, Flm) a všechny ostatní jemu připisované listy jsou jen kanonizované falzifikáty nám neznámých autorů. Evangelista, kterého známe pod jménem Marek, ve svém díle vychází drtivou většinou samozřejmě z Pavla a je evidentně podpůrným sloupem jeho vlastního poselství z vidění. Sama naše církev interně učí, že Matoušovo evangelium zase vzniklo na základě nepochybné inspirace Markem. Lukášovo evangelium jak víme, zase obsahuje přes polovinu textů přímo převzatých z Marka, a tedy tím také původně vycházejících z Pavla.
(Pozn. k závěru Markova evangelia: Církev dnes mimo jiné také připouští, že přibližně tři století po vzniku tohoto evangelia došlo z teologických důvodů k zásadní interpolaci do jeho textu a od té doby až dodnes má zakončení celého evangelia závěr od jiného autora. Proč? Protože i přes fakt, že pro Marka byl, jak jsme právě řekli, Pavel nepochybně hlavním a jednoznačným teologickým zdrojem, neopsal od něho ani z jiného zdrije nic o tom, co Pavel nazývá ve smyslu „Spatření Zmrtvýchvstalého Ježíše“! Pro někoho zřejmě může být tento fakt důležitým poznáním. Markovo evangelium ještě ve třetím století končilo kapitolou 16, 8.veršem a tedy zcela chybějícím dalším vyprávěním o několika po sobě následujících Ježíšových zjeveních a jeho nanebevzetí (později jako 19. verš) a tato skuečnost tehdy zřejmě nevzbuzovala žádný neklid ani otázky. Marek prostě buď o Ježíšových posmrtných zjeveních, jak o nich píše Pavel, vůbec nevěděl, nebo tato Pavlem líčená zjevení nepovažoval za dostatečně relevantní informace vhodné k zveřejnění. Teprve až po třech stoletích pro církevní dogma tolik znepokojující situace přiměla nějakého anonymního opisovače k radikálnímu kroku a k uvedeným Markovým veršům ještě připsal své ryze vlastní dokončení verši 9 – 20, které už ona Pavlem zcela poprvé líčená Ježíšova posmrtná zjevování zmiňují. Připomeňme si je: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem (pozn: žádná jiná starší písemná zmínka, na kterou se odkazuje a než je tato Pavlova, ve skutečnosti však neexistuje) a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem , ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.“(1. Kor 15, 3-8)
V případě, že by právě uvedená a vůbec celá další nová teologie, tak významně se lišící od ještě nedávné Pavlovy „mateřské“ židovské víry nepocházela ve své celistvosti přímo z jeho pouštního vidění (lépe řečeno slyšení, pokud sám uvádí, že slyšel hlas, který poznal jako Ježíšův), pak se nám skutečně sama nabízí i jiná možnost, o které jsme se již zmínili. Přestože především v druhém dopisu do Korintu o sobě Pavel s velkou chutí jednotlivě vyjmenovává, jak pro Krista trpěl a co vše musel během svých misijních aktivit prožít („Třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu...“ ), tak o tom, co, proč a s kým dělal v letech činící dohromady téměř deset let po svém vidění nenapsal v podstatě vůbec nic vyjma neurčité zmínky o oblasti, kde pobýval, tedy že kdesi v Arábii. Opakujeme, že pokud by kompletní Pavlova teologie nepocházela vůbec, nebo pocházela jen z určité části z jeho vidění Ježíše na poušti, pak se naprosto logicky nabízí vysvětlení na otázku, co dělal dohromady takovou dobu po tomto zjevení. Proč okamžitě na místě svého slyšení Boha nezareagoval tak, jak by nepochybně zareagoval každý z lidí? Vždyť zcela poslední, komu se evidentním, ale naprosto nevysvětlitelným způsobem zjevil Stvořitel světa - na rozdíl od Pavla však před celým židovským národem, a to vícekrát, - byl Mojžíš. Ačkoli o tom zřejmě z dobrých důvodů raději sám nikde neuvádí; kdo z nás skutečně může s plnou zodpovědností naprosto vyloučit možnost, že uvedené roky kdesi v Arábii sám vytvářel, nebo spíše spoluvytvářel novou teologii? Šlo by v takovém případě o opakující se vidění skutečného Krista a další předávání nové částí této teologie, nebo o soukromou aktivitu? Mohlo jít o několikaletou dobře utajenou práci vícečlenného týmu s určitým cílem? Pokud ano, jaký byl skutečný důvod a proč o tom Pavel tak sveřepě mlčí? Co o vzniku našeho křesťanství dosud nemáme vědět a proč? A z jakého důvodu jsme byli my křesťané takřka dva tisíce roků přesvědčeni, že Ježíšův židovský národ má a nebo dokonce musí naše učení přijmout i za své a tak anulovat svoji téměř čtyři tisíce let starou náboženskou historii?
Zopakujme si, že příslušník Bohem vyvoleného židovského národa Ježíš Kristus je podle naší víry také Bohem, a v tom případě tedy stvořil svět, vesmír, člověka i svůj vlastní Boží, a tím Ježíšův Zákon, člověku mimo jiné i jednoznačně zakazující přijímání krve. Tento Bůh Ježíš, který tedy sám (nebo jako jedna část Božské Trojice, což má ovšem ve výsledku stejný význam) svět stvořil, se ze svého vlastního rozhodnutí zrodil do světa, konkrétně do židovského národa. Bůh Ježíš pak byl podle přesně podle svého vlastního příkazu, který dal židům jako Bůh Stvořitel do Zákona, tak jako všichni ostatní židé mužského pokolení osmého dne sám obřezaný. Tento akt je vlastně symbolickou smlouvou člověka s Bohem, podle našeho vyznání tedy s Ježíšem. Bůh a tím pádem Ježíš v tom případě tak před dávnými věky uložil Abrahámovi, aby se na znamení vzájemné smlouvy a svého Božího požehnání židovskému národu jako první obřezal a od té doby aby tak bylo u všech novorozených chlapců tohoto národa. Bůh Ježíš, který jak věříme přišel na svět, aby ho spasil, byl tedy sám obřezán podle vlastního Božího Zákona a přesně podle svého vlastního příkazu praotci židů Abrahámovi.
Později v dospělosti židovskému národu krev jíst následně samozřejmě žádným způsobem nepovolil, jelikož Zákon, který to zakazuje, jako Bůh sám vytvořil a neměl pražádný důvod ho měnit. Navíc Ježíš tento tedy svůj vlastní Boží Zákon, na zemi zcela nepochybně stejně tak jako jeho rodina, učedníci a vůbec všichni Izraelité sám velmi důsledně dodržoval. Bůh Stvořitel světa, (kterým je jak věříme Ježíš v jedné boží osobě), s jakým židovský národ uzavřel Smlouvu, pochopitelně dodnes trvá na svém vlastním zákazu krev užívat. Boží Zákon je nepochybně dokonalý a také neměnný, v opačném případě by to nebylo Boží dílo. Ovšem náš křesťanský Bůh Ježíš, jak ho díky vidění apoštola Pavla a ještě pozdějšímu Janově vyjádření (viz zmíněný Jan 6, 54 a další) vnímáme my křesťané, naopak pití jeho vlastní Boží krve údajně doporučuje, lépe řečeno přikazuje (Ježíš podle apoštola svým učedníkům neříká „měli byste to činit...“, nýbrž „čiňte to na mou památku“) a slibuje za to dokonce i věčný život. Tak nás to učí naše víra, která se zrodila na základě Pavlovy teologie ze zjevení a ujala se a rozšířila nejprve mezi řeckými pohany díky nesmírně široké a neúnavné aktivitě svého původce. U Ježíšova vlastního národa se mu to ale logicky vzato podařit nikdy nemohlo a proto své počáteční pokusy v tomto ohledu velmi brzo ukončil a začal se prezentovat jako apoštol pohanů.
Samotný termín Boží trojice a stejně tak pojmenování Boží osoba Otec, Boží osoba Syn a Boží osoba Duch vymyslel a jako zcela první do západní církve uvedl přibližně dvě století po Ježíši severoafrický rétor, teolog a filozof (stejně jako i náš severoafričan Augustin), právník Tertullianus. Do té doby slovo trojice (lat. trinitas) v této souvislosti v podstatě vůbec neexistovalo. Někdy je jako ještě starší příklad použití třech Božských osob uváděno Matoušovo evangelium (28, 19-20), v souvislosti s křestní formulí, kde se ovšem dnes již církví připouští, že jde zřejmě jen o pojmenování, než přímo určení tří osob a navíc sami mnozí křesťanští učenci považují přesnou autenticitu Ježíšových takto zde uvedených slov za velmi málo pravděpodobnou, a za přizpůsobenou pro potřeby naší teologie. Z detailního rozboru textu badatelé připouštějí za reálnou možnost spíše o přibližně jedno století pozdější interpolace a úpravy znění Ježíšovy křestní formule už ve smyslu nového církevního vnímání Boha jako Svaté Trojice. (V dnešní době dokonce existuje několik křesťanských hnutí především v Holandsku, v Indii a jinde po světě, a podobný spolek věřících existuje dokonce i nás, chápající Ježíšovu matku za tzv. spoluvykupitelku, tedy de facto další, už čtvrtou Božskou osobu (!) a prosazující její církevní uznání v dogmatické rovině. Tedy nyní také jako Boha – Marii, Stvořitelku světa...) Víme, že naše křesťanství je oproti Ježíšem praktikované židovské víře v jednoho Boha o mnoho „košatější“ a mnohozvučnější, má své blahoslavené a svaté, je prezentované jako víra plnéálásky a radosti, je snad pestřejší i mnohostrannější, možná optimističtější i „barvitější“. Naše víra je také nepoměrně více vidět na veřejnosti, ať už nádhernými chrámy a paláci, institucemi, uměleckými díly, různými procesími, poutními místy, hierarchií, velkolepými oslavami na veřejnosti, hromadnou okázalostí, zjeveními, vítězoslávou, velmi často neskrývaným bohatstvím i luxusem, pouličními evangelizačními akcemi, hromadnými obnovami své víry, papežskými cestami a podobně. Na druhé straně je ovšem jak sami dobře víme naše církev velmi zviditelněná a zhmotněná bohužel i vnitrocírkevními rozkoly, dřívějšími papeži vedenými válkami, pogromy a útlakem Ježíšových soukmenovců, "ztrátami věřících, nejednotou, nesnášenlivostí a pokrytectvím" (užito originálních výrazů papeže Františka) kolem papežského stolce, rozkoly, soudobými jen těžko uvěřitelnými celosvětovými aférami a podobně. V podstatě nic podobného v Ježíšově náboženském judaismu nenajdeme. Ne snad proto, že by byl židovský národ zcela bez chyb a problémů, ale proto, že jejich zájem a dennodenně nesmírně zaujatě praktikovaná víra je soustředěna jen do jednoho hlavního bodu – do usilovného studia, plnění a zachovávání Boží Tóry a předávání víry svým potomkům. Židovské učení obsažené v Tóře charakterizoval Jan Pavel II. prostými, ale velmi výstižnými slovy: Je živým učením živého Boha. Ovšem sami mnozí židovští učenci a kritikové kvality praktikované víry svého národa sebekriticky a otevřeně říkají, že kdyby jeden jediný den židovský národ přesně dodržoval Boží přikázání tak jak mají, přišel by konečně jejich Mesiáš. Praktikování naší víry nám však oproti judaismu přináší i nesrovnatelně méně náboženských povinností. Na druhou stranu však máme poměrně mnoho svých vlastních teologických aspektů kolem poznání Boha navíc, a jejich další rozšiřování se zřejmě některým věřícím stává hlavním smyslem jejich víry; viz například právě uvedená snaha některých aktivistů o oficiální uznání a vyhlášení už „čtyřjedinosti“ Boží. Podle našeho názoru se za podobnými tendencemi spíše skrývá dobře promyšlená snaha o další systematické rozmělňování naší víry a o pokračování jejího vzdalování od skutečného a tedy jediného existujícího Hospodina.
Obrovský nepoměr mezi rozsahem celosvětové prezentace našeho slavného a vítězného tažení křesťanství oproti už dva tisíce roků trvající mnohdy až téměř neviditelnosti veřejně praktikovaného náboženského judaismu je způsoben rozdílným pojetím víry židovského národa a víry nás křesťanů. Judaismus jak jsme již řekli, není náboženství, nýbrž způsob každodenního života Židů ve víře v jednoho jediného Boha a v usilovné snaze o život podle Stvořitelova Zákona bez jakéhokoli nárokování na odměnu. Naše náboženství jako celek je jak víme především nadějí na odměnu za naší víru v Ježíše Krista jako Boha – Syna, a to formou naší posmrtné trvalé přítomnosti v nebeském království, a ve věčné blaženosti v jeho blízkosti.
Víme že výše uvedená Pavlova historicky zcela prvně zmíněná eucharistická slova v dopisu Korinťanům, která se stala nedílnou součástí každé naší bohoslužby, později v jeho smyslu jen s minimálními odchylkami opakovali evangelisté Marek, Matouš a Lukáš. Ti z nás, kteří dosud vnímají židovské odmítnutí Ježíše v souladu s většinovými tradičními postoji církve (znovu zde připomínáme Augustinovo učení o judaismu celkově převážně v negativním duchu), by v souvislosti také i s tématem poslední večeře měli mimo jiné znát alespoň některé detailně vypracované židovské náboženské předpisy týkající se modliteb a žehnání při stolování. Nebo by se zřejmě měli seznámit s poměrně krátkým, ale nesmírně důležitým souhrnem původního, a tedy nejranějšího křesťanského učení z prvního století nazvaným Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly, v řečtině zvané Didaché. Vzhledem k tomu, co víme o přibližné době vzniku všech čtyř evangelií a především Pavlových dopisů, kde vůbec poprvé v historii církve (1. Kor 11, 23-25) jsou výše uvedená ustanovení o jeho ve vidění „Pánem předané“ eucharistii, je Didaché pro nás nesmírně cenným svědectvím, protože obě díla vznikla přibližně ve stejné době, avšak tento spis svědecky popisuje první křesťanskou praxi. Na celé věci je pro nás v tuto chvíli nejzajímavější patrná značná odlišnost výše uvedených eucharistických slov, jak je uvádí apoštol a těch, které jsou zaznamenané v IX. kapitole uvedeného spisu:
„Co se týče Eucharistie (večeře Páně) děkujte takto: Nad kalichem: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. Při lámání: Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista.“
Uvedená modlitba je jasná, přímá a každému jistě zcela srozumitelná. Prostým jazykem zmiňuje dík Bohu za poznání, které nám zjevil Ježíš a vyjadřuje jednoduché přání, aby se jednou Boží církev stala součástí jeho nebeského království. Bez nejmenších problémů si dokážeme představit, že právě tato prostá modlitba zní před každým společným jídlem, u kterého se sejde naše společenství, nebo rodina, kdy každý její člen plně rozumí jejímu smyslu. Není zde, a ani by jistě tehdy nikdo neočekával jakoukoli zmínku například o tom, že víno představuje krev a chléb maso Boha, Stvořitele světa a dárce Smlouvy. Ti, kdo užívali tohoto textu modlitby nepochybně nevěděli vůbec nic o Pavlově vlastní verzi obřadu. A je zřejmé, že i kdyby věděli, nebrali by na jinou, méně jasnou a srozumitelnou verzi zřejmě žádný ohled.
Apoštol Pavel však po letech od svého vidění zaznamenává Ježíšova slova, které měl slyšet ve svém vytržení na poušti, zásadně odlišně. A právě jeho tajuplná verze, a ne uvedená prostá slova díků z Didaché, se stala doprovodnými slovy nejdůležitější části a vyvrcholením každé bohoslužby, tedy obřadem, ve kterém se jak naše učení tvrdí, víno proměňuje ve skutečnou krev Boha a hostie nahrazující chléb se díky „modlitbě církve“ mění ve skutečné tělo Boha. Ještě jednou zopakujme znění oficiálního učení církve: při bohoslužbě díky modlitbě církve požíváme skutečné tělo a krev (příslušníka židovského národa) Ježíše, tedy Boha, a tím i nehmotného, neviditelného a neživého, přesto vždy existujícího Stvořitele světa. Rozdílnost obou verzí je jak vidíme, ve svém významu naprosto zásadní. Věty uvedené v Didaché jsou (na rozdíl od Pavlových) pro ryze židovskou společnost, kde měly být příslušníkem téhož národa Ježíšem proneseny, evidentně jednodušší, logičtější, přímější a lehce pochopitelné, tedy v hranicích dosavadních zažitých zvyklostí žehnání a modlitby před jídlem a pitím v židovské společnosti. Pavlova pro Židy naprosto nepřijatelná a nemyslitelná slova ovšem mají nepochybně svůj vlastní cíl, jak z textu jasně vyplývá. Jsou doplňující součástí jeho nové teologie, která se jak jsme už mnohokrát uvedli, nakonec stala základní teologií celého našeho křesťanství:
„Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mojí památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, to čiňte, kdykoli budete pít, na mojí památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1.K 11, 23-26 a dál).
Slova, která nám Pavel předkládá jako Ježíšova by musela být, jak jsme již uvedli, pro přítomné zbožné Židy, tedy jeho bratra Jakuba, rodinu, učedníky a další, kteří s ním trávili poslední rok jeho veřejné činnosti nesrozumitelná, naprosto nepochopitelná a hlavně mířící proti Božímu Zákonu. Žádná taková, nebo podobná slova nemohli nikdy ve svém životě slyšet, a proto by naprosto nechápali jejich smysl a cíl. Z neutrálního pohledu jsou tato slova plná tajemné transcendence a unikátnosti, ale především nejasného účelu. My, kteří chápeme Ježíše jako Boha, nemůžeme ignorovat z této jemu připisované modlitby vyplývající fakt, že Ježíš jako Bůh jednou svému vyvolenému židovskému národu krev pít zakázal, a nyní jí jako ten samý, zakazující Bůh překvapivě příslušníkům toho samého národa naopak pít doporučuje. Navíc doporučuje jíst maso, v daný okamžik doslova vzato dokonce ještě jako lidské, později chápané jako maso (ovšem nehmotného, neviditelného a nežijícího) Boha. A konečně: židovská tradice velí před společným jídlem nejprve děkovat a žehnat Bohu pohár vína (!), teprve poté chléb a závěrem se opět užívá požehnaný pohár. To věděl naprosto nepochybně Ježíš, který rozhodně nemohl mít při poslední, ještě „obyčejné“ společné večeři před slavným Pesachovým svátkem (v době slavnostní pesachové večeře byl ve skutečnosti již mrtev) úmysl bourat židovské tradice; právě naopak se jimi jako každý Žid nesmírně důsledně řídil. Věděl to však i Pavel, který Ježíše vůbec neznal? Nakonec ještě jedna zajímavost: I v našem Novém Zákoně tuto důležitou nesrovnalost najdeme, ovšem pochopitelně bez jakéhokoli upozornění, nebo alespoň náznaku.
Jedná se o evangelium nazvané Lukášovo (ovšem jak známo a dávno prokázáno, skutečný autor tohoto evangelia je anonymní a v žádném případě nebyl jak se dosud možná traduje ani Pavlův průvodce, ani povoláním lékař.) Tento „Lukáš“ ve svém evangeliu (Lk 22, 17-20) popisuje Ježíšovu činnost před večeří přesně podle tradice svého židovského národa a ne tak, jak uvádí Pavel ze svého vidění. To znamená: vzdání díků nad vínem jako první, díky nad chlebem za druhé a závěrem další požehnaný pohár vína. Ovšem je logické, že autor tohoto evangelia i přes uvedený rozpor zde už píše o Ježíšovi, který hovoří o vínu a chlebu jako o své krvi a těle. Napsal ho totiž přibližně 35 roků po vzniku Pavlova listu do Korintu, kde se jak jsme už řekli, vůbec poprvé apoštolova revoluční verze Ježíšových slov u poslední večeře uvádí.
pokračování
M. Č.