O dvou vírách v jednoho Boha V. část
Tóra -
Boží dar, jehož smyslem je spojení stvoření s jeho Stvořitelem
pokračování
"A když Mojžíš přicházel ke stanu setkání, aby k němu mluvil, slyšel ten hlas rozmlouvající k němu zpoza víka na truhle svědectví mezi dvěma cheruby, a mluvil k němu" (Numeri, Bemidbar, 4 M 7, 89)
Když hovoříme o Smlouvě jako o předpisech pro smysluplný život člověka na zemi, které dal Bůh Židům prostřednictvím Mojžíše, měli bychom vědět, že mezi křesťanskými překlady Bible je jeden, a to Lutherův, který celý dlouhodobý proces zaznamenávání Boží vůle Mojžíšem, který v ucelené podobě tvoří Tóru, chápe - jak je z německého překladu naprosto nepochybné - takřka úplně stejně, jako francouzský židovský učenec Raši z jedenáctého století. A to je pro nás jako křesťany nepochybně značně překvapivý poznatek. Tento nepřekonatelný geniální komentátor především Talmudu a dále stovek Midrašů a Bible, celým jménem Rabi Šlomo ben Jicchcak a jedna z naprosto nejvýznamnějších postav nejen středověkého judaismu, na téma Mojžíš a Boží Zákon uvádí vlastní - mimochodem naprosto úchvatné - vysvětlení procesu předávání Boží vůle Mojžíšovi.
Lutherův oblíbený učenec (znal ho dobře především ze středověkého díla františkána Mikuláše z Lyry) uvádí, že při Božím projevu své vůle Mojžíš Boha slyší, jak hovoří sám se sebou a Mojžíš těmto Božím monologům sám od sebe rozumí! Pozor, nejde zde o žádný zážitek akustického jevu podobný tomu, který měl mít podle svého vyprávění za dva tisíce roků poté apoštol Pavel, když jak říká, ve svém vidění na poušti náhle „slyšel zmrtvýchvstalého Krista“! U Mojžíše šlo podle Rašiho o proces, který díky slyšení Božích slov probíhá v Mojžíšově vědomí a toto chápání podle všeho plně akceptoval právě i Luther. K tomuto unikátnímu vnitřnímu stavu dokonalého souznění s Bohem může dospět za dobu existence světa zřejmě jen několik málo jedinců, pokud vůbec ještě někdo jiný, než byl vysvoboditel a vůdce židovského národa Mojžíš. Bůh mluvil sám k sobě - se sebou, od sebe k sobě, protože naplňuje každou věc pro sebe sama. Se znalostí sebe sama pak zkoumá, co je pro člověka dobré a co ne. Toto jsou základní principy poznání Boží vůle, zaznamenané Mojžíšem a pro židovský národ v jejich životě už neexistuje nic více důležitějšího. Tento Zákon je Boží, tedy dokonalý a nedotknutelný. Jakékoli a kohokoli pokusy o změnu přístupu židovského Bohem vyvoleného národa k tomuto Zákonu, jsou z hlediska Ježíšova národa jen naivní, bezcenné a zcela zbytečné projevy snah nevědomých a v oblasti judaismu naprosto nevzdělaných lidí a není třeba se jimi ani znepokojovat, ani zabývat.
Porovnejme ještě jednou slova Stvořitelova (a podle našeho křesťanského učení tedy i Ježíšova) příkazu předanému Mojžíšovi se slovy, o kterých přibližně o šestnáct století později Pavel uvádí, že mu je řekl Zmrtvýchvstalý Ježíš ve vidění. Mojžíš zaznamenává Boží slova takto: „Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze společenství jeho lidu.“ (3. Moj, 17, 10).
Není zde nic o případné dočasnosti, ani o možné podmíněnosti, nebo o stanovení situací, kdy příkaz neplatí. Jde o trvalý, jasný a neměnný příkaz Boha - především, ale ne výhradně - židovskému národu, do kterého se jednou židovské ženě Mirjam narodí jejich nový soukmenovec, kterého pojmenuje tehdy zcela běžným jménem Jóšua, tedy Ježíš. Jeho národ ho nikdy za svého Mesiáše neuznal, avšak my křesťané v souvislosti s ním více než jeho jméno užíváme titul, který jsme mu vzhledem k jeho osobnosti přiřkli, tedy Kristus.
V této souvislosti na chvíli od tématu odbočíme a připomeneme, že Kristus (řec. Christós,což je zase překlad hebrejského מָשִׁיחַ (Mašíach), Mesiáš), jak Ježíše nejčastěji nazýváme, skutečně není žádné druhé jméno, či příjmení, ale znamená „pomazaný“. Míní se tím titul židovského krále, nebo velekněze, při úvodu do svého úřadu slavnostně pomazaného olejem na hlavě. Ježíš samozřejmě tímto nebo jiným podobným způsobem na žádného krále pomazán nikdy nebyl a za jeho symbolické pomazání na krále považujeme jeho křest v Jordánu. Bůh, Boží Syn a zároveň i Stvořitel světa a vší existence se nechal svým příbuzným Janem pokřtít s ostatními kajícníky na znamení lítosti z toho, že svými poklesky a hříchy urazil Boha a také jako odhodlání s nyní symbolicky očištěnou duší se důkladně připravit na - jak věřili - brzký příchod dlouho očekávaného a prorokovaného Mesiáše.
Ve vznikajícím křesťanství se titul Kristus ve vztahu k Ježíši začal poprvé užívat v evangeliích sepsaných přibližně čtyřicet a více roků po Jeho smrti. Měli bychom ale vědět, že pro okruh Ježíšových židovských soukmenovců, kteří ho z jeho rok trvající veřejné činnosti buď osobně, nebo jen z vyprávění znali, nebyl svým vystupováním až natolik výjimečným člověkem, aby ve svém národě vzbudil masový zájem a mimořádnou pozornost. To platí jak pro jeho činnost křtící, kazatelskou, ale i léčitelskou. Natož že by snad někdo ze židovských soukmenovců chtěl Ježíše veřejně pomazat, jak se to dělalo jen zvoleným králům a jmenovaným veleknězům. Někteří badatelé a historici zaznamenávají, že především v době, kdy Ježíš putoval po Izraeli a veřejně působil, se tam pohybovalo také velké množství nejrůznějších potulných lidových léčitelů a kazatelů, apelujících na své spoluobčany kvůli změně jejich života před dlouho očekávaným příchodem židovského Mesiáše. Zároveň v té době působil v zemi zvýšený počet různých existencí, kteří se za něho snažili s různými úspěchy už přímo vydávat. Přítomní zbožní Židé k nim zaujímali nejrůznější postoje od lítosti, shovívavosti a nevšímavosti až k ostražitosti, a teprve až v případě jejich rouhání se Bohu nebo jeho Zákonu, byli tito "mesiáši" rozhořčeně a často pomocí násilí vyháněni z měst a vesnic.
Ježíš měl vzbudit zcela největší pozornost až svým příjezdem do Jeruzaléma na pesachové svátky, kdy se tam pohybovalo obrovské množství poutníků, kteří přijeli splnit svoji náboženskou povinnost. Tehdy vůbec poprvé použil symbolicky slova proroka Zachariáše ze 6. stol. př. n.l. a na Olivové hoře sedl na oslíka, se kterým pak spolu s obrovským průvodem vjel do města a způsobil tak nesmírný rozruch: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Za 9, 9) Zbožní věřící ze židovského národa vždy odmítali naše pozdější křesťanské vysvětlení, že Ježíš na důkaz, že o něm bylo už před dávnými věky prorokováno, sám veřejně vstoupil do Jeruzaléma jako král. Namítali, že daný úryvek je jen vytržen z kontextu a že Zachariáš prorokoval o národu Izrael, ne o jedinci, jak vyplývá z celého jeho proroctví. Navíc trvale poukazovali na to, že za dnů očekávaného Mesiáše se měla naplnit proroctví, které v souhrnu těch nejdůležitějších především udávala, že:
1. Ve dnech mesiáše dojde k sjednocení Judy a Efrajima, tedy celého Izraele. 2. Mnoho národů se připojí k Izraeli jako k Božímu lidu. 3. Góg a Magóg, tedy mocnosti (síly) nepřátelské vůči Izraeli, budou navždy poraženi. 4. Po celé zemi (světě) zavládne absolutní mír. 5. Král Mesiáš bude vládnout celému světu.
Svoje odmítnutí Ježíše jako Mesiáše Židé vždy odůvodňovali tím, že nic z uvedených proroctví se za něho nestalo a navíc že i v našem Novém Zákoně nalezneme důkazy o pravém opaku. Očekávali od Mesiáše zavládnutí míru, ale poukazují, že kupříkladu právě náš evangelista Matouš (10, 34 a dále) cituje Ježíše, že izraelskému lidu naopak přináší násilí, války a rozpady zbožných rodin, například: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ To by prý nikdy jejich skutečný Mesiáš nemohl říci, neboť podle proroků přinese židovskému národu a jeho rodinám trvalý mír. Ten, kdo by skutečně řekl slova, které zaznamenal Matouš v desáté kapitole, by prý musel být „násilný rozvraceč a zarytý nepřítel lidu Izraele, ne jeho zbožný syn“. Uvádí také, že například citovaný prorok Zachariáš hovoří o spravedlivém králi a ptají se, zda si takto představujeme spravedlivého krále, kterého vyznáváme jako Boha. Mesiáš má jako král vládnout světu, jak věří a očekává Ježíšův národ, ale sám Ježíš o sobě podle Matouše (20, 28) říká něco jiného, než že je králem: „ Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ To by o sobě žádný král nikdy neřekl.
Ukázali jsme si další z velkého množství známých argumentů, proč Židé nikdy nemohli a nemohou uznat naše chápání jejich Ježíše jako Mesiáše a Božího Syna, ačkoli naše rozhodnutí a naší víru respektují, a vrátíme se zpět k tématu Božího Zákona a zákazu požívání krve.
Porovnejme uvedená, Mojžíšem ve své třetí knize zaznamenaná Boží slova o zákazu požívání krve se slovy zakladatele našeho náboženství, které ještě jako horlivý pronásledovatel křesťanů slyšel ve svém vytržení na poušti :
„Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mojí památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, to čiňte, kdykoli budete pít, na mojí památku. Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1.K 11, 23-26 a dál).
Poukazujeme na zásadní rozpor Pavlem udávaných Ježíšových (tedy Božských) slov při poslední večeři s Boží Tórou, konkrétně s jejím zákazem pít krev, který měl ten samý Bůh (Ježíš) vytvořit pro židovský národ, a pak ho v „naprosté jednotě obou Božských osob“ zase zrušit naprosto opačným požadavkem: pijte krev! Na rozdíl od toho, co o požívání krve měl Pavel od Ježíše slyšet ve svém vytržení, existují jak víme v našem Novém Zákonu verše, které takovou činnost přesně v duchu Božího příkazu Židům zakazují také, jak uvádějí mnozí Ježíšovi soukmenovci. Tak například pátá novozákonní kniha Skutky apoštolské od evangelisty, kterého jsme pojmenovali Lukáš, je sice z větší části oslavným popisem nepochybně velkolepé Pavlovy misijní činnosti, ovšem sám autor ho mezi apoštoly překvapivě ani nepočítá (ačkoli Pavel sám se za něho od svého vidění vždy považoval a uznání toho nejméně dvakrát požadoval při svých návštěvách Jeruzaléma i od těch Ježíšových skutečných učedníků, kteří tam zůstali po jeho smrti). Skutky podle posledních názorů biblistů vznikly přibližně až dvacet roků po Pavlově smrti a na rozdíl od něho se zde hovoří o požívání krve zcela opačně. Ve verši 15, 29 se doslova uvádí:
„Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně.“ Jinými slovy - naše křesťanské Skutky spolutvořící kanonizovaný Nový Zákon tvrdí, že kdo požívá krev, jedná špatně. To znamená jednat proti Boží vůli. A jednat proti Boží vůli znamená hřešit.
Jako bývalé pohany, kteří před dvěma tisíci roky přijali Pavlovo učení o Kristu nás zaujme v podstatě opakování výše uvedeného verše, tentokrát v Sk 21, 25: „Pokud jde o pohany, kteří přijali víru, těm jsme písemně oznámili své rozhodnutí, že nemají jíst pokrmy obětované modlám, ani krev, ani maso zvířat nezbavených krve a že se mají vyvarovat smilstva.“ To je ovšem přesně to, co dělají zbožní Židé, kteří ve vší důslednosti zachovávají Boží příkazy, ale co neděláme my křesťané, bývalí pohané, kteří přijali značně upravenou původní židovskou víru v jednoho Boha . Jak tedy máme rozumět Pavlovým slovům o Ježíši a průběhu jeho poslední večeře s učedníky a jak bychom si přáli, aby je chápali Židé? O oddílu v Didaché, který hovoří o posvátném užívání vína a chleba jsme již dříve hovořili a poukázali na to, že ani v tomto nesmírně důležitém spisu pro tehdejší katechumeny z raného 2. století neexistuje ani jediná zmínka o tom, že víno představuje krev a chléb maso. Jestliže v tak zásadním bodu naší víry sami nacházíme už na první pohled tolik nesouladu a protiřečení, jak jsme mohli všemi možnými způsoby požadovat od příslušníků Ježíšova národa, aby své dva tisíce roků staré učení Boha Stvořitele zavrhli a přijali naše nové s tolika nejasnostmi?
Podle Pavla měl Ježíš Bůh a jak jsme si řekli, i Kristus - pomazaný Mesiáš a autor židovského Zákona z neznámého důvodu popírat platnost vrcholně důležitého vůdčího článku života jeho samého, jeho rodiny, učedníků a celého jeho národa (a případné popření autorství a platnosti Tóry by v náboženském judaismu znamenalo nejtěžší možný zločin vůbec), jestliže by skutečně hovořil o nové Smlouvě nahrazující starou, tedy překonanou, a v tom případě už neplatnou. Takové podání je ovšem ze židovského hlediska jako jediných právoplatných smluvních partnerů Boha Stvořitele obrovský a zásadní omyl, manipulace, nebo cílená dezinformace. Něco nového se může vytvořit především v případě, že původní věc již z některého podstatného hlediska přestává určitým způsobem vyhovovat, což u Boha Stvořitele a jeho díla samozřejmě nikdy nepřipadá v úvahu. Geniálně dokonalý Boží Zákon je definitivní a neměnný jako vše ostatní, co pro Bůh člověka vytvořil a jeho platnost skončí až s existencí všeho, co stvořil. Jestliže tedy Pavel v dopise do Korintu uvádí, že na poušti slyšel Ježíšova slova o nové smlouvě, a pokud by tato informace z jeho snění nebyla odrazem touhy, momentálního duševního rozpoložení, nebo prosté fikce, ale skutečnosti, pak by z toho vyplývalo jediné možné: židovský občan Ježíš neuznává Smlouvu, kterou daroval Bůh jeho souvěrcům.! Ne že Ježíš jako Kristus a stvořitel světa neuznává svoji vlastní Smlouvu, kterou on sám jako Bůh dal Židům! To by pak ale muselo znamenat, že se buď Bůh Syn neztotožňuje s Bohem Otcem a každá osoba jedná samostatně dle vlastní vůle, nebo se Ježíš nepovažoval za tvůrce Zákona, kterým je nepochybně Bůh Stvořitel. Co by pro naši víru znamenala jedna i druhá alternativa, jistě není třeba dlouze vysvětlovat. Dostali jsme se tak opět k základnímu a neřešitelnému rozporu židovské víry a našeho náboženství. My jejich člověka vnímáme jako Boha, oni svého člověka vnímají jako člověka.
Z desítek známých případů, kdy sám Ježíš sám hovoří ve zcela opačném smyslu, než jak o něm uvádí především Pavel, uveďme ten zřejmě nejznámější:
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon, nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“ (Mt 5, 17-18) Boží Zákon je nepochybně nezrušitelný stejně jako jeho autor, takže zrušit ho nemůže nikdo, ovšem zpochybňovat ho a prohlašovat ho za překonaný a podobně, může jenom člověk. To je ovšem vše, co se Zákonem Boha může udělat. To ví každý zbožný Žid a věděl to i Ježíš. Tím více je zarážející, jak rozdílně o Božím Zákonu podle některých autorů Písma hovořil.
Dříve uvedenou interpretací slov z listu do Korintu slyšených ve svém vidění se nám Pavel de facto opět snaží říci, že Žid Ježíš jako spasitel světa boří, likviduje a sám svojí existencí nahrazuje Zákon jediného existujícího Boha, přestože se sám vyjadřuje opačně, jak jsme právě citovali z Matouše. A to údajným Ježíšovým příkazem, že zbožní Židé od nynějška mají alespoň některá ustanovení Božího Zákona ignorovat nebo hrubě překračovat, konkrétně myšleno nehledět na jeho výslovný zákaz a krev naopak užívat. Navíc my křesťané, kteří věříme v Ježíšovo Božství v tuto chvíli musíme znovu připomenout, že Ježíš by těmito slovy jako Bůh popíral svůj vlastní příkaz a jako Boží Syn by tím nejhrubším způsobem vypověděl poslušnost svému Bohu Otci zjevným ignorováním jeho zákazu, v našem případě se týkající užívání krve. Je možná neposlušnost či vzpoura jedné Božské Osoby proti vůli jiné Božské Osoby, jsou-li skutečně obě souvěčné v jednom Bohu? Nehovoří snad naše křesťanství o příkladné synovské lásce a poslušnosti až ke smrti Ježíše ke svému nebeskému Otci? Podle církevního pojetí existuje mezi Otcem, Synem a Duchem svatým určitý „jednomyslný“ vztah, vzájemná podřízenost a věrnost. Nový Zákon nám tedy tyto tři osoby nezjevuje nijak odděleně, ale naznačuje jejich podivuhodnou soudržnost a jsou předkládány ve vztahu naprosté jednoty a vzájemné lásky. Lze ale za vztah deklarované naprosté jednoty tří Božských osob považovat i situaci, kdy jedna osoba něco tvoří a druhá to boří? Trojici podle nás tvoří tři společně existující Božské osoby, které jsou zároveň jediným Bohem, a proto existují v dokonalé shodě. Je pro nás ale v takovém případě srozumitelná a přijatelná představa „dokonalá harmonie“ tří osob v jednom Bohu, z němž si každá „dělá co chce?“ Máme snad chápat jako dokonalou harmonii skutečnost, kdy jedna osoba v jednom Bohu řekne, nebo učiní „a“ a druhá o tom samém řekne, nebo učiní „b?“ Jak máme v této souvislosti chápat my sami a jak by měl podle nás chápat Ježíšův národ jeho slova: „Slyšeli jste, že..(nebo: Je psáno, že...), ale Já Vám říkám...?“
Autor evangelia, které známe pod jménem Matoušovo, v páté kapitole cituje mezi verši 21-48 celkem pětkrát Ježíšovy výroky, které začínají tímto úvodem. Pětkrát Ježíš podle Matouše hovoří o konkrétních požadavcích Zákona jen proto, aby je pak mohl doplnit, nebo spíše opravit vlastními slovy. Ptáme se za nás i za naše starší bratry ve víře, jako kdo se Ježíš vyjadřuje? Jako jediný židovský Bůh Stvořitel, dárce Zákona? Ne, on neříká já (Bůh) jsem tehdy řekl toto, ale dnes říkám něco jiného, protože jsem změnil názor... Že je Bůh ovšem sám nikdy neřekl, ale je to naše víra.
Je opravdu každému z nás křesťanů zcela srozumitelné a logické vyjádření Boha – Ježíše, jako Syna neskonale nejdobrotivějšího Boha, který se podle Lukáše (Lk 12, 51-53) představuje svým přítomným posluchačům slovy: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem;budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ Neměl ovšem židovský Mesiáš svému národu přinést sjednocení, utišení válek a dalšího násilí, návrat všech Židů z diaspory, výstavbu - obnovu nového jeruzalémského Chrámu, ale především pokoj a mír i znovunastolení a upevnění vzájemné lásky a úcty v rodinách? A to tak, aby mohli ve zbožnosti a míru plnit příkazy obsažené v Božím zákoně? Jsou toto skutečně slova jedné Božské osoby dobrotivého, láskyplného, nekonečně trpělivého a odpouštějícího Stvořitele světa, smluvního Otce židovského národa? Věděl faktický autor Lukášova evangelia, že například za prokletí otce svým synem je v židovském Božím Zákonu stanoven jen jediný možný trest: smrt? Jak by v takovém případě mohl vypadat názor prostého zbožného Žida, věrného svému Bohu a jeho Zákonu?
Jedna Božská osoba podle tohoto učení popírá ustanovení a příkaz jiné Božské osoby a vyhlašuje pravý opak, nyní dokonce přichází do židovských zbožných rodin zasít vzájemnou nenávist, která může způsobit jediné: touto Božskou osobou rozeštvané a rozdělené rodiny se budou věnovat jen vzájemné nenávisti a ubližování a přestanou se věnovat dosavadnímu smyslu svého života – studiu a zachovávání našeho Zákona ve svých rodinách, jak požadovala jiná Božská osoba. Je-li toto učení skutečností, pak s ním nikdy nemůžeme mít nic společného, protože v opačném případě by to pro nás znamenalo zásadní a nejhrubší protivení se majestátu svého Boha Stvořitele a jeho Zákonu, Smlouvě s ním, zradu jeho samého i praotců našeho národa, zradu našeho zaslíbení. Opustit naše zásady a tisíciletá učení by pro nás znamenal konec našeho Bohem vyvoleného národa i celého světa. Protože svět bude existovat do doby, dokud bude existovat Boží Tóra, kterou Bůh pro nás stvořil. Pokud my Židé jí přestaneme studovat a zachovávat jí, pak by její, ale i celá naše existence zcela ztratila smysl, protože nám byla Bohem dána proto, aby náš národ učila a vedla život nás a našich rodin podle Jeho vůle.
Nepochybně se všichni bez ohledu na druh a způsob naší víry shodneme v tom, že Bůh je dokonalý a tedy dokonalé je i vše co stvořil. Protože dokonalý Bůh pro židovský národ stvořil Zákon, je dokonalý i Zákon. V tom případě nikdy nepotřebuje jakkoli upravit, doplnit, ani opravit a ve své původní podobě zůstane po dobu existence světa. Ten, kdo by se chtěl skutečně pokoušet jakkoli zasahovat do obsahu Zákona Stvořitele, by musel být jen labilní člověk žijící mimo realitu, který by nebyl předem schopen rozpoznat naprostou marnost svého případného pokusu. Je naprosto nepochybné, že na obsahu a významu nedotknutelného Božího díla ve skutečnosti člověk nikdy a nic změnit nemůže (Bůh Stvořitel po sobě nikdy a nic neopravuje, v několika málo známých případech však na přímluvu zbožného kajícníka změnil své rozhodnutí, například Bůh a Abraham v Genesis 18, 23-32 ). Ovšem jako obdařený svobodnou vůlí může buď význam tohoto díla vykládat úmyslně jinak, případně věty nebo jejich části upravovat podle toho, jak právě potřebuje.
Konkrétně máme na mysli Augustina, který se ve své nesmírné horlivosti nebál jedinečné Boží dílo upravit podle potřeb učení svého i církve, jak máme možnost kdykoli porovnat. Vše co bylo v Desateru židovské, náš velký Otec církve jednoduše z Božího díla vyškrtl a od té doby se už šestnáct století snažíme žít ne podle původních Božích, nýbrž podle Augustinem upravených přikázání, kterým stále ale říkáme Boží. Křesťanská snaha vytlačit z myslí svých věřících především Ježíšovo židovství, trvala několik dlouhých století a byla velmi intenzivní a důsledná. O tom že ze židovského hlediska je ale taková úprava do Božího díla naprosto nemyslitelný zásah do jedinečné Boží kompetentnosti, je zbytečné hovořit. Stejně tak o tom, že by původní a jediní příjemci Desatera snad někdy mohli být ochotni připustit jen myšlenku o existenci možnosti jeho kompromisního výkladu, přijatelného pro obě strany. Někteří židovští proroci věřící svého národa však na takovou možnou situaci v budoucnu upozorňovali a velmi důsledně před ní varovali, stejně jako i před možnými následky.
Věřící Ježíšova národa naši víru nemohli přijmout i z mnoha dalších důvodů, které částečně znala jen omezená část našich křesťanských učenců a jiných znalců judaismu. Záporný postoj Bohem vyvoleného národa k našemu učení o jejich člověku byl příčinou téměř dvě tisíciletí trvajícího nepřátelství, nenávisti a v určitých dobách i veřejného násilí a provádění nejhorších krutostí z naší strany. Po celou tu dobu jsme po nich žádali něco, co nikdy nemohli udělat, aby se nezpronevěřili svému Bohu. Jejich nezlomná věrnost Smlouvě i přes všechna neuvěřitelná utrpení byla a dosud je příkladná. Pokud bychom znali a pochopili alespoň základní principy víry, kterou po celý život praktikoval „náš“ Ježíš, nemohlo by nikdy dojít k tomu, k čemu docházelo. Uveďme si další příklad nepochopitelného a nesmírně opovážlivého lidského zásahu do další části Božího díla, kterým jsme pouze prohlubovali nepřekonatelný rozpor mezi náboženským judaismem a naším křesťanstvím.
Hovoříme-li o různých „úpravách“, kterými si naše křesťanství (viz zmíněná angažovanost Augustina, ale i jiných teologů) přizpůsobilo učení Ježíšova židovského národa pro své účely, musíme se zmínit také i o - pro Židy další naprosto nepřijatelné - přeměně původního čtvrtého přikázání Bohem předaného Desatera, neboli přesunu Jím přikázaného dne odpočinku soboty na neděli. A jak jsme si již ukázali, není to ani první, ale jen jeden z dalších zásahů člověka do Božího Desatera. Vůle nejmocnějšího Stvořitele světa tak musela znovu ustoupit svévoli svého tvora. Co nám je po tom, že sama ústřední postava našeho náboženství Ježíš tak jako jeho rodina, učedníci a celý jeho národ zachovávali přesně podle Božího přikázání například sobotu, jako den odpočinku? Co na tom, že je psané: „I byl večer a bylo jitro, den první.“ (1. Moj., Genesis 1, 5). Biblický den jak vidíme začíná večerem, proto i sobota se světí od večera do večera, od jednoho západu slunce do druhého západu. Nebo Bůh říká: „Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. (IV. přikázání původního, neupraveného Desatera, předaného Židům)
Koncily, dekrety císařů a mnohá církevní ustanovení se zásadní podporou světské moci byly hlavní stupně, přes které se původní pohanský svátek nazývaný jako Den Slunce dostal až na čestné místo v křesťanském světě. Bohem ustanovený sobotní den odpočinku jsme změnili za nedělní, den pohanského svátku. Tento fakt je neměnnou a nepochybnou historicky doloženou skutečností. Představitelé naší církve se ve svém několik staletí trvajícím tažení za odstranění z křesťanství všeho židovského a za výhradní obrácení zájmu nás věřících na Ježíše jako Spasitele a Božskou Osobu, snažili nesmírně usilovně vymazat z našeho podvědomí mimo jiné také i sobotu jako den odpočinku člověka, přestože právě tento den jasně a nepochybně určil geniální Stvořitel. Ovšem svěcení Bohem přikázaného dne soboty - šabatu - bylo u Ježíšova národa stejně jako všechny ostatní příkazy za dobu tisíce roků natolik pevně a neodstranitelně zakořeněné, že jsme ho nemohli jako jeden z mnoha poukazů na Ježíšovo lidství a židovství jen tak odstranit z povědomí našich věřících. Proto naše církev musela, přestože jen velmi nerada přiznat, že sobota je sice za den odpočinku skutečně ustanovena Boží autoritou, ovšem že slavení neděle je lidské, tedy církevní ustanovení, které má Boží rozhodnutí o sobotě nahradit (sic.!!!). Ještě jednou: Církev rozhodla, že nařízení Stvořitele světa (v případě naší víry tedy i nařízení Ježíše) bude ignorovat a zařídí se podle toho, ne jak Bůh chce, ale jak ona uzná za vhodné! Zcela prvním opatřením, které na svých podaných vynucovalo zachovávání neděle místo Ježíšem slavené soboty, byl zákon z roku 321 vydaný císařem Konstantinem: „Všichni soudci, obyvatelé měst a řemeslníci nechť odpočívají v úctyhodný Den slunce.“ Další oficiální krok k okázalé ignoraci Božího příkazu předaného Židům byl na světě a teprve dlouho potom jsme jako už mnohokrát předtím i potom začali hledat teologické důvody pro ospravedlnění takového rozhodnutí.
Připomeňme si krátce, kdo byl ten, kdo Boží ustanovení, které Ježíšův národ přísně dodržoval dvě tisíciletí, jedním dekretem zrušil v prospěch křesťanského úsilí o odstranění nejlépe všech zmínek o Ježíšově židovství. A položme si zároveň i otázku, zda rozhodnutí a vůbec osobnost právě tohoto člověka mohly přimět židovský národ k přehodnocení jejich dosavadního postoje ke svému Bohu, jeho Desateru a Zákonu. Císař Konstantin I. (cca 275-337) zvaný veliký a východními křesťany dokonce dodnes uctívaný jako svatý (tedy člověk vynikajících vlastností a příkladně zbožného života, skrze něhož a díky síle jeho přímluvy s většími nadějemi vznášíme své prosby k Bohu, který se židovským národem uzavřel Smlouvu) byl také nejvyšším veleknězem pohanských kněží, který mimo jiné povinnosti řídil všechny velké pohanské obřady a dozíral na jejich předepsaný průběh. Titulu nejvyššího velekněze říšských pohanů Pontifex maximus se nikdy, ani po jeho velmi pozdním (několik týdnů před smrtí) pokřtění, nezřekl, to znamená že umíral jako napůl pohan, napůl křesťan. Jeho velké politické a především válečné úspěchy, rozsáhlou stavební činnost, nepochybnou podporu umění a stejně tak jeho přínos pro církev ponechme stranou; k dokreslení osobnosti, která zrušila Boží příkaz z Desatera, stačí v kostce uvést pár detailů z jeho soukromého života.
Tento světec, který kvůli podpoře bohů při vedených válkách veřejně stavěl na naprosto stejnou úroveň pohanského Slunečního Boha a Boha křesťanů, na přání církve vydal mnoho dekretů, které postupně velmi zásadně omezovaly náboženský i veřejný život příslušníků Ježíšova národa v celé římské říši. Uvedenou protižidovskou aktivitou si mimo jiné přál i získat zpět na svoji stranu „mocného Boha křesťanů“, aby mu vedle pohanských bohů také i tento pro něho zcela nový, leč mocný Bůh pomáhal k vítězstvím v jeho válečných taženích. A především si přál velkého Boha svých některých pokřtěných poddaných usmířit kvůli svému postoji k těmto věřícím v době, kdy jako už člen dvora a tzv. mladší císař pobýval na Diokleciánově dvoře v jeho těsné blízkosti. V únoru roku 303 začalo relativně krátké, ovšem nejdrastičtější pronásledování křesťanů v římské říši vedené právě Diokleciánem a jeho blízký „mladší císař“, pozdější svatý Konstantin jen nečině přihlížel (některé zprávy naznačující jeho osobní zapojení do pronásledování křesťanů zřejmě nejsou zcela relevantní) zapalování křesťanských kostelů, zavírání a mučení kněží i prostých věřících, pálení posvátných písemností, ničení bohoslužebných potřeb a podobně.
Během své stále brutálněji vedené vlády nechal tento svatý muž z nejrůznějších záminek a panické hrůzy, že by mohl přijít o moc, postupně usmrtit dva své švagry a tchána. Dále nechal popravit i vlastního syna a svoji manželku a matku svých tří synů nechal dokonce zaživa uvařit v lázni. Vražednému běsnění velkého a všeobecného podporovatele křesťanství, krutého potlačovatele náboženství a svobody Židů a svolavatele prvního ekumenického církevního koncilu v Nikaji nezůstalo ušetřeno ani několik dalších členů z širšího okruhu jeho příbuzenstva. Tímto jen velmi letmým náhledem do několika epizod ze života císaře Konstantina Velikého, oddaného vyznavače slunečního boha a zároveň velkého podporovatele křesťanství, jsme si mohli alespoň v krátkosti udělat představu, kdo neváhal zrušit příkaz našeho jediného Boha Stvořitele a zaměnit ho svým vlastním ustanovením o náhradě pohanským svátkem.
O problematickém biskupovi Eusebiovi z Kaisareie, který byl zastáncem ariánství a nakonec podmínečně vyloučen z církve, se z důvodů omezeného prostoru na toto zamyšlení bohužel nemůžeme více zmiňovat. Poznamenejme jen, že například v roce 296 byl Eusebios v Palestině a stal se svědkem návštěvy křesťanského císaře Konstantina, jinak oddaného vyznavače slunečního boha, kterého tam doprovázel naopak pronásledovatel křesťanů, o jejichž vzájemném vztahu jsme se před chvílí zmínili. Zúčastnil se velmi aktivně i jmenovaného Prvního Nikajského koncilu (325), který jak jsme řekli, svolal velekněz pohanů a zároveň velký podporovatel křesťanů císař Konstantin. Jak vidíme, už tehdy nebylo v naší církvi nic nemožné. Kvůli svým názorům a často nepředvídatelnému jednání ztratil na dlouho císařovu přízeň a rozhodl se, že jí získá alespoň částečně zpět tím, že začal velmi aktivně na veřejnosti rozšiřovat fámu, které byl zřejmě sám autorem. Bez jediného podpůrného důkazu začal šířit názor, že den odpočinku, který nařídil Bůh Stvořitel Ježíšovu židovskému národu na sobotu (viz originální Desatero), přeložil na neděli sám Ježíš. Přestože toto křiklavě nesmyslné tvrzení nemělo jedinou faktickou oporu v Písmu, hodilo se i toto zdůvodnění církvi k ospravedlňování svého svévolného zásahu proti Božímu přikázání v rámci svého dlouhodobého systematického vytěsňování všeho židovského z Ježíšova života.
Absurdnost a pošetilost tohoto tvrzení nakonec paradoxně nedokázal nikdo jiný, než on sám. Při jednom ze svých slabších okamžiků totiž bezděčně, zcela veřejně prohlásil památný výrok: „Všechno, co se mělo (podle příkazu všemocného Boha Stvořitele) konat v sobotu, přenesli jsme na den Páně“. Mělo se konat? Ne, muselo se, protože hovoříme o Božím příkazu! Některé příkazy, nebo jejich části z Desatera předaného židovskému národu se nám ale prostě do celkové koncepce našeho náboženství nehodily a tak jsme je - bez ohledu na jeho autorství - prostě buď vypustili, upravili, nebo přesunuli jinam. Tímto jednáním jsme ovšem z hlediska Židů jako jedinečných příjemců Desatera svévolně porušili Boží vůli i Jeho příkazy. Pokud jsme to učinili, je to naše vůle, ale ne Boží, a nemůžeme prý požadovat, aby se oni chovali stejně. Na rozdíl od nás totiž Bohu a jeho učení slavnostně slíbil před téměř čtyřmi tisíci roky židovský národ poslušnost a věrnost. Jestliže uznáváme jenom určitá přikázání Desatera, a jen určitá místa v Tóře, a jiné projevy Boží vůle ignorujeme, pak se jedná o dva naprosto neslučitelné principy přístupu k jednomu Bohu. O víru Ježíšova národa a víru naší.
Celou situaci realisticky vystihl například křesťanský badatel W. L. Gilde, který v časopise Katolický svět mimo jiné uvedl: „Církev přijala pohanskou filosofii a učinila z ní ochranu víry proti pohanství. Vzala pohanský římský pantheon, chrám všech pohanských bohů a zasvětila ho všem svým mučedníkům. A tak je tomu dodnes. Vzala pohanskou neděli a učinila z ní křesťanskou neděli. Vzala pohanské velikonoce (Ištar) a učinila z nich svátek, který oslavujeme dodnes.“
pokračování
M. Č.