O dvou vírách v jednoho Boha VI. část
Každý měj v úctě svou matku i otce.
Dbejte na mé dny odpočinku.
pokračování
„V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Exodus, Šemot, 2 M 20, 11)
„Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že JHVH je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“ (Deuteronomium, Dvarim, 5 M 4, 39)
„Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.“ (Deuteronomium, Dvarim, 5 M 12-14)
Změna slavení soboty na neděli nikdy nebyla zmíněna, ani doporučena Ježíšem, protože byl pravověrný Žid, ale prosadila ji prý tzv. autorita církve. Věřící jeho národa ovšem takové vysvětlení musí důrazně odmítnout, protože podle nich je zcela logicky jedinou skutečnou a nepochybnou autoritou na tomto světě i kdekoli jinde ve vesmíru Bůh Stvořitel. A právě ten přikázal světit sobotu. Jakékoli a kohokoli prosazování svého vlastního rozhodnutí proti vůli a příkazu Boha je tedy pro něho samého i pro Jeho národ naprosto nepřijatelné a trestuhodné. Z množství nejrůznějších Božích vyjádření jednoznačně vyplývá, že ten, kdo Jeho příkazy porušuje, sám sebe odsuzuje. Ignorování také i tohoto Božího příkazu naší církví bylo součástí její dlouhodobé, i když nepříliš dobře promyšlené tendence co nejvíce oprostit Ježíše od jeho židovského původu i od jeho způsobu praktikování jeho židovské víry a zamlčovat, nebo pokud možno přímo odstraňovat z jeho života, rodiny i okolí vše podstatné, co by jeho judaismus připomínalo. Rozumně vzato se to však nikdy nemohlo podařit. Mimochodem; pokud by naše církev jako čistě lidská instituce měla mít z titulu své "autority" oprávnění jakkoli upravovat a měnit vůli Stvořitele světa i celého vesmíru vyjádřenou v Desateru, pak by Bůh zákonitě nemohl být plně dokonalý. V tom případě by byl Bohem stvořený člověk tvořící "autoritu církve "dokonalejší než jeho Tvůrce .
Rok po smrti svatého Augustina (430) se v maloasijském Efezu (připomeňme si novozákonní dopis určený právě zdejší malé prvokřesťanské komunitě, který je připisovaný apoštolovi Pavlovi, který však ve skutečnosti napsal až daleko později neznámý autor) uskutečnil třetí, ve velmi bouřlivé atmosféře probíhající ekumenický koncil v historii církve, a Ježíšova (pozn. autora: židovská) matka Marie zde byla opět tzv. autoritou církve poprvé prohlášena za rodičku Boha. Tedy za matku Stvořitele světa i vesmíru a tím také i za matku ochránce vyvoleného židovského národa. Z toho ale zároveň vyplývá, že pak to musel být jeho příslušník Ježíš, kdo vyvedl židovský národ z Egypta, kdo si ho vyvolil za svůj, kdo se svému národu na Sionu zázračným způsobem zjevoval, s kým židovský národ uzavřel Smlouvu, a kdo dal Židům své Desatero a Zákon. Koncil uvedl, že Ježíš byl sice jedinou osobou, ovšem zcela Bohem a zároveň zcela (pozn. autora: židovským) člověkem. Takový výklad ovšem byl pro věřící židovský národ fantastický, zmatečný a natolik odvádějící od vlastní podstaty jejich skutečného smluvního Boha, že byl jeho autoritami k nelibosti církve jako nepřijatelný zcela odmítnut. Pro národ Smlouvy, jehož příslušníkem byl Ježíš, existuje jen jeden skutečný Bůh, jak je psáno v Jeho Zákoně.
S ohledem na to, co jsme si řekli o potřebě a autoritě naší církve k upravování Boží vůle a Jeho příkazů, vychází s ohledem k závěrům tohoto koncilu, že Ježíš je zcela (ovšem s ohledem na viz výše by to musel být nedokonalý ?) Bůh a zcela (viz výše tedy dokonalý ?) člověk, později po své smrti chápaný jako představitel dokonalé církve s její autoritou.
Vraťme se ještě k tématu Božího příkazu odpočívat v sobotu (Z našeho křesťanského přesvědčení je Bohem Ježíš a v takovém případě to byl nepochybně on, kdo nařídil světit sobotu a ne neděli, ovšem pro autoritu církve zjevně není podstatné, co Bůh - tedy náš Ježíš po lidech žádá.) Autorita církve má být zřejmě námi křesťany považována za větší, než je autorita jediného Boha, Stvořitele všeho co existuje, a to pak znamená, že se z Božích příkazů zřejmě máme řídit jen těmi, které nám určí církev a ne Bůh, pro nás křesťany Ježíš. Jestliže chápeme naší církev podle skutečnosti, tedy jako přesně organizovanou náboženskou instituci věřících lidí, pak jsou to podle našeho názoru lidé sdružení do této instituce, kdo si ve jménu její "autority" zřejmě osvojili "právo" Boží Zákon v jednotlivých zachovávat jen částečně, upravený, nebo vůbec. To je jeden z nejpodstatnějších důvodů, proč Ježíšův židovský národ nikdy nemůže přijmout naší víru a způsob jejího praktikování. Věřící Židé nemají nic podobného, jako my máme církevní řídící instituci, ani hierarchii, hodnostáře a podobně, a k dennímu praktikování Bohem dané víry nic z toho ani nepotřebují. (Čestnou, ale především skromnou symbolickou výjimku mají během bohoslužby pouze potomci starobylého židovského kmene Levi.) Například chudoba v žádném případě není halasným mottem náboženského judaismu, protože Bůh o ní jako podmínce pro zbožný život nikdy k Mojžíšovi nehovořil. Není u nich ani žádnou překážkou zbožnosti. Jak ke svému případnému majetku člověk přijde a jak s ním naloží, je věcí jeho ducha a odrazem jeho vztahu ke Stvořiteli. Ovšem ten, kdo se z osobních důvodů pro chudobu dobrovolně rozhodne, jí pak jen pokrytecky nepředstírá, ale skutečně a důsledně tak žije.
Všechny pozdější uměle vytvářené argumenty, které měly různými způsoby podpořit a zdůvodnit svévolné porušení Božího příkazu k odpočinku od práce byly nakonec účinné, přestože z dnešního pohledu značně naivní. To ovšem nevadilo, aby prostí, církve i světské vrchnosti se bojící lidé se začali pomalu odvažovat toto přikázání Stvořitele nejprve jen nesměle porušovat a další generace už pak k radosti církve postupně ignorovat. Populární pohanský lidový svátek „úctyhodného Dne slunce“ nakonec přijala za den odpočinku nakonec drtivá většina věřících, jen malá část zůstala věrná Božímu příkazu a tajně slavila sobotu (z původních pohanských Saturnálií se v průběhu 3. století stal svátek narození nepřemožitelného Slunce - Dies Natalis Solis Invicti. Slunce symbolicky reprezentovalo všeobecnost, zahrnující v sobě všechny antické pohanské bohy). A právě na tento slavný pohanský den slunce naše církev za císařovy vydatné pomoci svévolně přemístila Bohem stanovený sobotní den klidu.
Na již dříve zmíněném Nikajském koncilu (325) bylo mimo jiné i určeno datum Velikonoc jako událostí souvisejících s Ježíšovým úmrtím, ovšem i tyto svátky mají ve skutečnosti pohanský původ a stejně jako v případě pohanského dne slunce byly i Velikonoce na tomto koncilu využity a určeny pro potřeby křesťanství. Aby toho nebylo málo, právě v Nikaji bylo za přítomnosti předsedajícího Konstantina určeno dokonce i datum Ježíšova narození! Pohanský císař byl tedy přítomen rozhodnutí církevních hodnostářů, že se ústřední postava našeho křesťanství narodila 25. prosince. Faktickým zakladatelem křesťanství je ale podle našeho přesvědčení bezpochyby apoštol Pavel. Ježíš hlásal, léčil, dělal divy, ale nezakládal.
Možná se nyní někdo ptá, proč muselo být datum Ježíšova narození oficiálně určeno, když se kolem jeho narození podle různých tradic a legend měly stát různé mimořádné události například typu betlémská hvězda, horečné aktivity pastýřů, nebo klanění a obdarování novorozence třemi východními mudrci a podobně. V případě opravdové existence těchto legendárních příhod by skutečné datum Ježíšova narození muselo být jistě velmi dobře známé. Proč také muselo být až tímto koncilem téměř tři století po Kristu určeno období jeho tragického skonu? Neznáme spolehlivě ani rok jeho narození, ani úmrtí, takže se v nynější době pouze předpokládá Ježíšovo narození někdy mezi 7. a 1. rokem př. n. l. a jeho úmrtí přibližně mezi roky 29 a 36 n. l., ale i jinak. Tedy roky neznáme, ale dny ano. Ty ovšem byly z liturgických důvodů naší církví (opět její autoritou?) v Nikaji prostě určeny. Mimochodem - bez nejmenších pochybností je už dávno doloženo, že Ježíš nezemřel v pátek, nýbrž od den dříve.
Ježíšovo židovští učení soukmenovci tyto nejasnosti vysvětlují přibližně následovně. Ačkoli v době Ježíšova narození byl židovským národem skutečně Mesiáš očekáván (a je tak tomu dodnes), tak vzhledem k Ježíšovo rodinným poměrům, jeho dětství, osobním i veřejném životě, jeho roční veřejné hlasatelské aktivitě a nakonec i smrti; nikdy svým národem nebyl považován za natolik výjimečně významnou osobu, natož pak za Mesiáše, a ničím mezi ostatními lidmi nevynikal natolik, aby od dětství až do smrti někdo průběžně zaznamenával jeho činy a učení. To se jak víme začalo dít až zpětně, zřejmě až několik desetiletí po jeho smrti a naše novozákonní evangelia vznikala jak víme přibližně v období třiceti až sedmdesáti roků po Mistrově smrti. Ježíš skutečně od víry svých Otců v žádném případě nijakým způsobem neodpadl a neexistuje jediný náznak toho, že by se k tomu někdy chystal, například založením židovské sekty, která by si nárokovala výlučné vlastnictví spasitelské pravdy. To se stalo až později po Pavlově hnutí, a v podstatě to tak trvalo až donedávna.
Jinými slovy: pro židovské soukmenovce byl prý Ježíš jejich spíše řadovým spoluobčanem, na židovské poměry nábožensky standardně vzdělaným, osobitě a částečně radikálněji se po této stránce projevujícím se občanem. To ovšem v době očekávání Mesiáše bylo běžné. Ani jeho léčitelské nadání podle jeho soukmenovců prý tehdy nebylo ničím neobvyklým, stejně jako jeho výborné znalosti Tóry, nebo rétorské schopnosti a důsledky jeho veřejného projevu. O podobných uzdravovacích schopnostech zcela neznámého člověka, který je v pátém století předváděl pouťovým způsobem na veřejnosti v severoafrické Numidii, se například zmiňuje jejich očitý svědek svatý Augustin, když popisuje úspěšné oživení prý nepochybně mrtvého člověka na veřejnosti před mnoha dalšími svědky. Samozřejmě to nebyl jediný případ, podobné zázraky se nejen v této nevýznamné provincii podle něho udávaly takřka obden. Hovoří o tom náš jiný příspěvek na těchto stránkách:
https://svatyaugustin.estranky.cz/clanky/dalsi-tematicke-prace/svaty-augustin-a-zazraky.html
Znovu opakujeme, že naším cílem není diskutování nad tím, čemu a proč věříme my, ale nad otázkou čemu a proč nevěří národ, který zrodil Ježíše, kterého jsme od nich převzali jako střed naší víry a donedávna jediný možný prostředek ke spáse každého člověka. Kdyby nebylo Bohem vyvoleného národa Izraele, nebylo by Ježíše a tím i našeho křesťanství a celé západní kultury. Je tedy v našem zájmu, z pozice velkých dlužníků tomuto národu, pochopit důvody nepřijetí jejich Ježíše jako Mesiáše židovského národa i jako jejich Boha, a zároveň pochopit jejich víru a důvody k takovému postoji. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak proto, že jsme jako původně maloasijští pohané díky Pavlově aktivitě nakonec přijali jejich smluvního Boha i za Boha našeho.
Vraťme se ještě zpět k císaři, díky kterému došlo především k tak náhlému a obrovskému materiálnímu boomu naší církve. Roztříštěné, velmi mnohočetné pohanství se pro Konstantina stávalo nepřehledné a tím se jeho aktivní vyznavači stávali nespolehlivým článkem pro jeho mocenské i válečné plány. Nastolení jedné státní víry viděl jako ideální tah, navíc měl být jediný křesťanský Bůh velmi mocný a mohl by mu tedy s přímluvou a modlitbami podaných zajistit relativní klid v Říši a zároveň i další válečná vítězství. Zmíněný kult nepřemožitelného Slunce, neboli Mitrův svátek připadal na 25. prosince, v čase zimního slunovratu. A právě tento mezi pohany tolik oblíbený den (jako Natalis Solis Invicti ho prohlásil císař Aureilán v roce 274) se stal ideálním pro postupné a nenápadné odsouvání jeho původního smyslu, a stejně pozvolné, klidné a ničím nápadné nahrazování jeho podstaty dnem narození křesťanského Ježíše. Geniálně promyšlený tah byl na světě. Pohanský svátek postupně a nenásilně maximálně do dvou generací zanikne a na to samé datum se přesunou oslavy křesťanů, na které bude díky jejich monoteismu při správě říše jistě větší spoleh než na pohany. Z těch se stanou křesťané.
Otázku relevance jednoznačného Božího příkazu Židům světit sobotu jako den odpočinku už nikdo z našich křesťanských předků zřejmě příliš neřešil. Možná způsobem typu: My Židé nejsme, my jsme tento příkaz neobdrželi, ať si ho dodržují sami. Snad uvažovali tak, že pokud se před našimi věřícími přestaneme zbytečně zmiňovat o židovství našeho Krista, jeho rodiny, učedníků, přátel a celého národa, stejně jako našich novozákonních evangelistů, judaismus nakonec vymizí z paměti našich oveček. A pak už žádné z nich jistě nepřipadne divné, respektive už skoro nikoho ani nenapadne, že jsme si původní učení Ježíšova národa, Zákon i Desatero, které židé dostali od svého Boha, upravili podle našich potřeb. Ježíš je podle naší víry Bohem souvěčným a soupodstatným Synem toho, který Zákon pro Židy stvořil. A židovský národ musí přijmout celé naše náboženství, chtějí - li se i oni dostat do nebe, které my křesťané máme už jen svojí vírou bezpochyby předem zaručené. Se svojí zatvrzelostí, slepotou a odmítáním musí přestat. Stát jim vytvoří takové podmínky, že se k nám ještě rádi budou hlásit. Nebudeme se raději pouštět na tenký led diskuzemi o smyslu Desatera, ale vzhledem k tomu, že jsme tehdy ještě neexistovali, všechna jeho ustanovení nemůžeme brát úplně doslova, jinak by našim věřícím mohla přinést zmatek do mysli a mohla tak ohrozit potřebnou jednotu v církvi, a tím i v celé říši. A jednota církve a říše je základní prioritou k vzájemné prosperitě obou těchto celků. A i přestože Židé někdy dávno Smlouvu s Bohem skutečně uzavřeli, ve svém vlastním zájmu by se nyní měli podřídit přání císaře a církve a konvertovat.
Papežská instituce se postupně stávala stále silnější, a stále silnější byl i její tlak na slavení neděle i u vyšších státních úředníků a dalších významných osob. Později naše církev už k věci přistupovala ryze direktivně a nakonec často velmi represivně. Byly vyhlášeny nejrůznější sazebníky pokut a jiných trestů podle stavu provinilce od trestání holí, přes peněžité tresty a konče dokonce doživotním nevolnictvím. Nakonec za neuposlechnutí církevního příkazu slavit místo Bohem určené soboty den odpočinku v neděli hrozil vysoký trest i největším boháčům říše, kteří buď přicházeli o polovinu majetku, nebo se dokonce také i z nich stávali otroci a vyhnanci.
Kde nestačily pohrůžky a tresty, tam přicházely na řadu nejrůznější zvěsti o zázracích a hrůzných trestech z nebe pro ty, kteří se dosud odvažovali slavit den odpočinku tak, jak určil Bůh. Úsměvný paradox celé situace plně vystihuje situace, kdy o původním Božím nařízení slavit sobotu jako den odpočinku, vydali naši církevní hodnostáři na začátku čtvrtého století prohlášení, kde se mimo jiné praví: „Je zřejmé, že nesvěcení tohoto dne (myšlena neděle) vzbuzuje velkou nelibost Boha“ (!) Podle naší křesťanské interpretace tedy - podobně jako v mnoha dalších případech - Bůh nejprve Židům v Desateru jednoznačně přikáže slavit sobotu jako den odpočinku, protože i on sám při tvoření vesmíru a světa tento den odpočíval. Pak si Stvořitel zřejmě vše rozmyslí a pochopí, že naší katolické církvi tento termín nezapadá do koncepce. Osvítí naše představitele a ti ví, že nesvěcení neděle, kterou si naše církev určila, vzbuzuje velkou nelibost Boha, který ovšem určil sobotu! Z takového pojetí vychází, že Bůh (a podle naší víry v dogmatickou správnost Kompendia Katechismu katolické církve tedy zároveň i Ježíš), který před x – miliardami roků stvořil vše co existuje, během posledních dvou tisíciletí skrze církev zřejmě napravuje všechna svá špatná a nedokonalá rozhodnutí. Právě naší církvi zřejmě tradičním tajemným způsobem sdělil, že nesvěcení už ne soboty, kterou v Desateru nařídil světit svému vyvolenému židovskému národu, ale nyní že uznává svoji chybu, změnil názor a nesvěcení neděle u něho vzbuzuje velikou nelibost! Docházíme tedy k dalšímu paradoxu: Zatímco autorita církve na nás věřících požaduje, abychom naše papeže ve věcech víry uznávali jako neomylné, ta samá autorita církve zjevně považuje Boha, příčinu veškeré existence, za omylného! A zřejmě je na naší církvi a její autoritě, aby Jeho omyly napravovala, viz jeho příkaz lidem světit jako den odpočinku stejný den, kdy přestal tvořit svět. Nebo jeho zcela nejdůležitější příkaz z Desatera: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne“. A další... Autor těchto řádek vzpomíná na své mládí, kdy chodíval ke zpovědi a před uvedením svých poklesků pravidelně pronášel před knězem ve zpovědnici církví oficiálně doporučenou formulku v tomto znění: „Zpovídám se ze svých hříchů Bohu všemohoucímu a vám, který jste na jeho místě“ (sic!) Jen málo omylů naší církve se vyrovná tomuto! Je potřeba k tomu podotýkat, že Stvořitel světa nemůže být ničím, notabene svým ubohým nedokonalým stvořením zástupný? Ledaže by platilo to, o čem jsme již hovořili. Bůh by musel být nedokonalý, ale jeho výtvor dokonalý.
Strach mnoha prostých zbožných věřících porušit čtvrté, i některá další přikázání Božího Desatera, vedly některé zainteresované církevní osoby k mnoha neuvěřitelným, až tragikomickým pokusům o zlomení jejich víry. Pro ilustraci jsme pro Vás vybrali tento: V jedné zemi na sever od nás se dokonce ještě ve dvanáctém století (sic!) nedařilo slavení církví ustanovené neděle v mnohých oblastech prosadit a bohabojní lidé často tvrdošíjně trvali na dodržování právě Desaterem projevené Boží vůle. Zbožný lid se o „svaté“ neděli začalo dařit postupně přesvědčovat až poté, co v Římě jeden z papežských písařů na pokyn svého nadřízeného napsal list, který obsahoval písemný příkaz zachovávat neděli jako den odpočinku spolu s barvitými výhrůžkami pro ty, kdo by příkaz neuposlechli. Tento list byl dopraven do zmíněné země mnoha „neposlušných křesťanů“ a tam veřejně čten a rozšiřován s legendou, že autorem svitku je přímo sám Bůh (ano, ten samý Bůh, který ovšem paradoxně o dvě tisíciletí dříve nařídil slavit sobotu!). Listina prý přiletěla rovnou z nebe a přistála přímo v Jeruzalémě uprostřed oltáře golgotského kostela. Bůh zřejmě hovoří a píše zejména latinsky, neboť dotyčné pozměňující nařízení bylo bezchybně a „božsky“ krasopisně napsáno právě tímto jazykem. Ovšem jak známo, účel světí prostředky a tak církev nakonec opět dosáhla svého.
Exodus, Šemot, 2 M 31, 12-17: „Hospodin Mojžíšovi řekl: „Promluv k synům Izraele: Zachovávejte mé soboty, neboť to je znamení mezi mnou a vámi po všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Posvětitel. Zachovávejte sobotu; ať je vám svatá. Kdo ji znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v ten den pracoval, bude vyobcován ze svého lidu. Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne je sobota, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by v sobotní den dělal nějakou práci, musí zemřít. Ať synové Izraele zachovávají sobotu; ať sobotu dodržují jako věčnou smlouvu po všechna svá pokolení. Je to věčné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, ale sedmého dne odpočinul a nabral dech.“
Pracoval Ježíš v sobotu? „Když přišel do Nazaretu, kde byl vychován, přišel podle svého zvyku v sobotní den do synagogy a vstal, aby četl.“(L 4, 16) Nepracoval – na rozdíl od nás, jeho zbožných vyznavačů. Ježíš totiž tak jako každý jiný zbožný Žid dodržoval Zákon jediného Boha, o kterém řekl: „Spíše však pomine nebe a země, než aby přestala platit jediná čárka Zákona!“ (L 16, 17) „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon, nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“ (Mt 5, 17-18)
V sobotu zakázal Stvořitel světa lidem pracovat, tím však samozřejmě nemínil například v rodině hru s dětmi, četbu, studium, a podobně. O židovském šabatu je naopak především u mužů povinná účast na bohoslužbě v synagoze. Připomeňme si, jak například podle Lukáše zachovávali Boží nařízení Ježíšovo židovští učedníci, nebo například zakladatel naší církve, horlivý Žid Pavel:
„Když pak odcházeli ze synagogy, místní pohané je prosili, aby jim o těch věcech vyprávěli příští sobotu. Jakmile bylo shromáždění rozpuštěno, mnozí Židé i zbožní proselyté šli za Pavlem a Barnabášem. Ti je pak v rozhovoru nabádali, ať zůstávají v Boží milosti. Příští sobotu se ke slyšení Božího slova sešlo skoro celé město.“ (Sk 13, 42-44)
„Vyšli jsme v sobotu za město k řece, kde bylo zvykem se modlit. Posadili jsme se tam a mluvili k ženám, které se tam shromáždily.“ (Sk 16, 13)
„Přes Amfipolis a Apolonii pak přišli do Tesaloniky, kde byla židovská synagoga. Pavel tam podle svého zvyku šel a po tři soboty k nim promlouval z Písem.“ (Sk 17, 1-2)
„Potom se Pavel vydal z Athén do Korintu. Tam se setkal s jedním Židem jménem Akvila, původem z Pontu, který se s manželkou Priscillou nedávno přistěhoval z Itálie, protože císař Klaudius nařídil, že všichni Židé musí opustit Řím. Pavel se k nim přidal, protože jeho řemeslem, stejně jako jejich, bylo šití stanů. Každou sobotu hovořil v synagoze a snažil se získat Židy i pohany.“ (Sk 18, 1-4)
To jsou pro nás křesťany jistě velmi zajímavé poznatky o až nepochopitelné židovské toleranci k jiným náboženským názorům. Za prvé si vůbec neumíme představit situaci, že by nás někdo v našem kostele během nedělní bohoslužby začal veřejně přesvědčovat o správnosti jiné víry než naší. A že bychom ho pro vznik nové sekty, která by vycházela z našeho učení, nechali v klidu agitovat. Ještě více je pro nás nečekané, že taková činnost nebyla nijak ojedinělá a překvapující, ale zřejmě zcela běžná, jak vidíme z jiných zmínek v Písmu. Dále je stejně překvapivé, že se židovských bohoslužeb zřejmě bez problémů pravidelně zúčastňovali i pohané. V opačném případě by k nim Pavel nemohl v synagoze promlouvat.
Interpretací slov slyšených ve svém vidění se nám Pavel de facto opět snaží říci, že Žid Ježíš jako spasitel světa boří, likviduje a sám sebou nahrazuje Zákon jediného existujícího Boha. A to údajným Ježíšovým příkazem, že zbožní Židé od nynějška mají alespoň některá ustanovení Božího Desatera ignorovat a nehledět na jeho výslovný zákaz požívání krve a krev naopak užívat. Navíc my křesťané, kteří věříme v Ježíšovo Božství v tuto chvíli musíme znovu připomenout, že Ježíš by těmito slovy jako Bůh popíral svůj vlastní příkaz a jako Boží Syn by tím nejhrubším způsobem vypověděl poslušnost svému Bohu Otci zjevným ignorováním jeho zákazu týkající se užívání krve. Je možná neposlušnost či vzpoura jedné Božské Osoby proti vůli jiné Božské Osoby, vše v jednom Bohu? Nehovoří snad naše křesťanství o příkladné synovské lásce a poslušnosti až ke smrti Ježíše ke svému nebeskému Otci? Podle církevního pojetí existuje mezi Otcem, Synem a Duchem svatým určitý „jednomyslný“ vztah, vzájemná podřízenost a věrnost. Nový Zákon nám tedy tyto tři osoby nezjevuje nijak odděleně, ale naznačuje jejich podivuhodnou soudržnost a jsou předkládány ve vztahu naprosté jednoty a vzájemné lásky. Lze ale za vztah deklarované naprosté jednoty tří Božských osob považovat i situaci, kdy jedna osoba něco tvoří a druhá to boří? Trojice jsou tři společně existující osoby, které jsou zároveň jediným Bohem. Je pro nás srozumitelná a přijatelná představa „dokonalá harmonie“ tří osob v jednom Bohu, z němž si každá „dělá co chce?“ Máme snad chápat jako dokonalou harmonii skutečnost, kdy jedna osoba v jednom Bohu řekne, nebo učiní „a“ a druhá o tom samém řekne, nebo učiní „b?“
Je opravdu každému z nás zcela srozumitelné a logické vyjádření Boha – Ježíše, jako Syna neskonale nejdobrotivějšího Boha, který se podle Lukáše (Lk 12, 51-53) představuje přítomným posluchačům slovy: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem;budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ Neměl ovšem židovský Mesiáš svému národu přinést sjednocení, utišení válek a dalšího násilí, návrat všech Židů z diaspory, výstavbu nového Chrámu, ale především pokoj a mír i znovunastolení a upevnění vzájemné lásky a úcty v rodinách? A to tak, aby mohli ve zbožnosti a míru plnit příkazy obsažené v Božím zákoně? Jsou toto skutečně slova jedné Božské osoby dobrotivého, láskyplného, nekonečně trpělivého a odpouštějícího Stvořitele světa, Otce židovského národa? Věděl faktický autor Lukášova evangelia, že například za prokletí otce svým synem je v židovském Božím Zákonu stanoven jen jediný možný trest: smrt? Jak by v takovém případě mohl vypadat názor prostého zbožného Žida, věrného svému Bohu a jeho Zákonu? Jedna Božská osoba podle tohoto učení popírá ustanovení a příkaz jiné Božské osoby a vyhlašuje pravý opak, nyní dokonce přichází do židovských zbožných rodin zasít vzájemnou nenávist, která může způsobit jediné: touto Božskou osobou rozeštvané a rozdělené rodiny se budou věnovat jen vzájemné nenávisti a ubližování a přestanou se věnovat smyslu svého života – studiu a zachovávání našeho Zákona ve svých rodinách, jak požadovala jiná Božská osoba.
V takovém pojetí bychom se ale už zřejmě přiblížili spíše k mormonskému triteistickému učení, které říká, že tři osoby jsou autonomní bytosti. Do krajnosti převedeno; jedna autonomní Boží osoba by snad mohla s druhou či třetí autonomní osobou v lecčems nesouhlasit a pak by mohla vzniknout situace, o které jsme se už zmínili, tedy kdy jedna osoba tvoří a druhá jí její výtvor z nějakého důvodu „boří.“ Můžeme to nazývat dokonalou harmonií a Božskou jednotou? Není to spíše ono známé hašteření dvou a více bohů z řecké mytologie, právě z té oblasti, odkud pochází náš faktický zakladatel Pavel? Má snad naše učení s triteismem nějaké společné prvky? Pak by zřejmě bylo pro mnohé z lidí snadnější pochopit, proč podle apoštola Pavla náš Bůh Ježíš měl například přikázat pití krve, které zakázal Bůh Otec, oba obsaženi v jednom Bohu. A je samozřejmé, že se zde nejedná „jen“ o pití krve, protože to je jen špička obrovského a nikdy nepřekonatelného „ledovce problémů.“
Sama církev dnes již učí to, co Židé vědí již dva tisíce roků, totiž že vůbec nejstarší zpráva o ustanovení eucharistie nepochází ani od jejich Ježíše, ani od ostatních židovských svědků tradiční pesachové hostiny, která byla Ježíšovou poslední v životě, ale od Pavla, tedy židovského aktivisty odpadlého od své víry. (1 Kor 11, 23-26). Znovu připomínáme, že tento skutečný zakladatel našeho křesťanství Ježíše nikdy osobně neviděl, ani neslyšel, ale celou svojí teologii měl od nanebevzatého Ježíše převzít ve vidění.
V tento okamžik je zřejmě už zbytečné podotýkat, že církev stejně tak dnes uvádí jako fakt, že také i nejstarší písemně zachované znění textu, známého jako apoštolské krédo, tedy Apoštolské vyznání, pochází od toho samého autora (1Kor 15, 3-5). Ovšem ještě dřívějšího data je nejkratší vyznání víry Ježíš je Pán, které se svým obrovským významem také dá řadit mezi zcela první kréda. Jeho autorství v tuto chvíli už jistě nikoho nemůže překvapit; je jím opět Pavel (Řím 10, 9). Ne každý z nás je pravděpodobně schopný si plně uvědomit, co uvedené informace pro nás křesťany mohou znamenat a jak zásadní, a dosud zcela nedoceněný je Pavlův vliv na naší křesťanskou teologii. Podotýkáme, že jsme plně přesvědčeni o tom, že toto zdánlivé opomenutí naší církve je plně vědomé a je vedeno teologickými úmysly. Postupně se dostaneme i k dalším ukázkám z jeho původní autorské dílny, které dohromady tvoří pevný fundament učení církve i celé teologie našeho svatého Augustina. Prvním impulsem pro začátek Pavlovy činnosti na tomto teologickém poli bylo jak vím,e jeho vidění Ježíše na poušti při jeho dlouhé, nesmírně náročné a vysilující cestě zcela nehostinnou vyprahlou pouští přes Golanské hory směrem do Damašku. Z jeho poznámek ve svých listech a z jejich přepokládané datace se dá logicky vyvodit, že vypracování jeho základní teologie (vzpomeňme na jeho překvapivě nikdy neodůvodněný mnohaletý pobyt na neznámém místě kdesi v Arábii brzy po tomto jeho pouštním vidění, dříve než zahájil svoji veřejnou aktivitu, nebo z hlediska důvodu pobytu jeho stejně tak nevyjasněný tříletý pobyt v Efesu) a následné propracování mu trvalo přibližně sedm až deset roků. Jestliže hlavní název našich úvah zněl pro někoho až dosud snad až nepatřičně, věříme, že nyní je snad jeho význam už zcela jasný.
Víra Ježíšova národa a víra naše křesťanská jsou opravdu dvě odlišná náboženství, přestože judaismus ve skutečnosti není žádné náboženství, ale způsob života ve víře v jednoho Boha. Židovská víra je založena na Božím zjevení na Sinaji před šesti sty tisíci dospělých lidí během mnoha dramatických nebeských projevů a mimořádných úkazů, a na uzavření Smlouvy o věrnosti jedinému Bohu a na předaném Božím Zákonu, tedy návodu, jak tuto věrnost dodržovat. Naše křesťanství stojí na vlastním prožitku, vidině jednoho příslušníka židovského národa, který v ní údajně spatřil Ježíše přibližně šest až sedm roků po jeho ukřižování římskými vojáky. Pavel uvádí, že v onen okamžik spatřil vzkříšeného Ježíše a obdržel zjevení i poslání, že Ježíš je Kristus vyzdvižený na nebesa. Vedle toho jak uvádí, dostal od Ježíše za úkol hlásat dobrou zprávu o spáse skrze něho, a to pohanskému světu. Pavel přestože nikým neustanovený, začal sám sebe považovat za třináctého apoštola, apoštola k pohanům a začal tvrdit, že od Ježíše dostal zároveň pravomoc nad nežidovským světem, aby ho připravoval na jeho druhý příchod na zemi, nyní jako Mesiáše z nebe. Brzy po svém návratu ze zmíněného tajemného pobytu v Arábii pak začal o svém vlastním národu velmi rezolutně hlásat, že tento národ coby „děti zrozené z těla“ je nyní vyvržen , jestliže nepřijme Krista Ježíše jako svého Spasitele. A mimo mnoho dalšího velmi překvapivého pak ve svých listech uvádí i to, co jsme si již řekli. Ve zřejmě nejvýznamnějším dopisu pro církevní učení (1. Korintským) mimo jiné uvádí, že v tehdejším zjevení dostal od Ježíše poučení, že jeho následovníci si mají znovu připomínat večeři Páně, během které budou pít víno jako Ježíšovu krev a jíst chléb jako jeho tělo. Bez nich nemohou uniknout soudu (1 Kor 11, 23-30).
Podívejme se nakonec ještě na pár příkladů, co se ve spojitosti s naším pozdějším učením o Trojici píše, respektive nepíše v Židovském Písmu. Proč se výraz svatá Trojice nikde v Písmu nevyskytuje? Jak je možné, že tento výraz a jeho význam neznal ani sám Ježíš?
Trojjedinost nejenže není zmíněna v žádném původním textu, který pochází od Boha, ale dokonce ho ještě dvě století po Ježíšovi neznala ani naše církev. V tom případě nezbývá nic jiného, než konstatovat, že výraz Boží trojice je dílem lidské náboženské tvorby :
„Slyš, Izraeli, Věčný je náš Bůh, Věčný je jediný“ (Dt 6, 4)
„Tobě bylo odhaleno poznání, že Věčný je Bůh; kromě něho není žádný jiný.“ (Dt 4, 35)
„Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Věčný je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“ (Dt 4, 39)
„Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?“ (Iz 40, 18)
„ Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?“ praví Svatý. (Iz 40, 25)
„Já, já jsem Věčný, kromě mne žádný spasitel není.“ (Iz 43, 11)
„Toto praví Věčný, král Izraele, jeho vykupitel, Věčný zástupů: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.“ (Iz 44, 6)
„Já jsem Věčný a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Věčný a jiného už není. (Iz, 45, 5-6)
Domníváme se, že uvedené příklady by mohly jako ilustrace k výše uvedenému tématu trojjedinosti a s ní související otázce Božího zákazu pití krve oproti Pavlem deklarovanému příkazu užívat krev od Božího syna úplně stačit. Těm, kteří však potřebují ještě další argumentaci, vyhovíme jejich přání a uvedeme například:
„ Nikdo není jako ty, Věčný, jsi Veliký a veliké je Tvé Jméno pro tvou bohatýrskou sílu. (Jr 10, 6)
„ A přesto hřeší dál, odlévají si modly, modlářské stvůry ze stříbra podle svých nápadů“ (Oz 13, 2)
„ Ale já jsem Věčný, tvůj Bůh, už z egyptské země. Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není.“ (Oz 13, 4)
„...protože jsi veliký a konáš divy; jedině ty jsi Bůh“ (Ž 86, 10)
„Ty, Věčný, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské zástupy se ti klanějí.“ (Neh 9, 6)
„Věčný, není žádného jako Ty, není Boha kromě tebe, podle toho všeho, co jsme na vlastní uši slyšeli.“ (1. Pa 17, 20)
„ Já jsem Věčný a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Věčný a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Věčný konám všechny tyto věci. (Iz 45, 5-7)
Vyjádřil se snad někdy Ježíš o některém z namátkou uvedených veršů jako o již neplatném, nebo o tom, že verš hovoří o něm, případně že ten, kdo v nich promlouvá, je on sám?
Je po přečtení těchto několika příkladů z Tóry ještě nutné se ptát, zda byl Ježíšův židovský národ – jak například náš Augustin často říkával – „naším zatvrzelým nepřítelem“ jen proto, že uznával jen to, co o Bohu četl ve vlastních původních židovských textech? Byl, nebo snad dokonce ještě i teď je skutečně zatvrzelým národem, když pochopitelně od doby Mojžíše věřil svému Bohu, co o sobě on sám řekl, a co o něm v tom samém smyslu říkali jejich proroci a jiní učenci – tedy že je jeden? Bez ohledu na to, v co věříme my sami - to přece není jejich zatvrzelost, a dokonce to ani „jen“ víra! To je především jejich vědomí!
Připomínáme, že hlavním tématem těchto zamýšlení není vznášení pochybností do naší víry, ale seznámení se s některými základními prvky židovského ne náboženství, nýbrž pevné vědomí (což je více než „jen“ víra) které naprosto zabraňují jakýmkoli - třebaže jistě dobře míněným – naším pokusům především z posledního půlstoletí o jakési vzájemné mírumilovné prolnutí obou dvou způsobů života se Stvořitelem. Z pozice židovského národa, který s Hospodinem uzavřel svoji Smlouvu, zůstane jejich postoj k zachovávání této Smlouvy i v budoucnu stejný, jako je už čtvrté tisíciletí. To není jejich zatvrzelost, jak jsme my křesťané říkali, nýbrž trvalá, důsledná a příkladná věrnost svému Bohu. Vnímáno tímto prizmatem bychom měli tento jejich postoj vnímat jako způsob jejich posvátného vztahu se svým Bohem a v plnosti ho respektovat, ne-li přímo obdivovat. Jakékoli naše snahy o evangelizaci v tomto národě byly, jsou a případně ještě budou jen kontraproduktivní a byly vždy výsledkem lidské, ne Boží vůle. Nesoutěžme o to, kdo má pravdu, nezávoďme, kdo bude dřív v cíli, ani nevnucujme nikomu jinému svojí lidskou vůli. Respektujme fakt, o kterém nikdy nepochybovala dokonce ani naše církev. Bůh si židovský národ vyvolil ke zvláštní službě a dal jim k tomu svůj Zákon. To však ani v nejmenším neznamená automatickou svatost celého národa a trvalé Boží požehnání a milost: „ Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl Vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou Smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.Budete mi královstvím kněží, národem svatým.“ (Ex 19, 4-6) Na všem Bohu slíbeném musí zbožní Židé každým okamžikem velmi tvrdě pracovat, a nepřetržitě usilovat příkladným zachováváním jejich Smlouvy.
Základ a hlavní smysl života věřícího židovského národa je, jak často poukazujeme, dodržování jejich Smlouvy s jejich Bohem. V takovém případě ale nikdy nemohou přijmout a ztotožnit se například se slovy připisovanými Ježíšovi, a uvedenými v Matoušově evangeliu v kap. 10, 34 – 36. Ve Smlouvě totiž není nic o rozbrojích a vnitřním rozkolu uvnitř požehnaného židovského národa, není tam nic o tom, že by jejich Bůh usiloval o nenávist mezi lidmi, rodinami, společností a o vznik občanské války. Jejich Mesiáš má národu přinést pravý opak. Není tam nic o tom, že by člověk mimo svého jediného Boha neměl milovat svoji rodinu. Boží Zákon právě naopak nesmírně vyzdvihuje pevné pouto šťastné židovské rodiny, žijící podle něho. Ježíšův národ se nikdy nemůže ztotožnit se slovy, které měl údajně jejich soukmenovec podle Matouše pronést, protože jdou zcela proti samému Bohu, jeho vůli a jeho Zákonu. Následující, v podstatě nenávistná slova by ovšem podle autorit tohoto národa pochopitelně nikdy nemohl pronést ani Bůh, ani Mesiáš, ale ani žádný židovský, Zákon dodržující věřící, kterým byl zcela nepochybně i Ježíš:
„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. " (Matouš 10:34-36)
Jak konvenují tato slova, jak věříme, našeho Boha - Božího Syna s pátým příkazem židovského Boha Smlouvy v jeho Desateru, které skrze Mojžíše předal židovskému národu?
„Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“
pokračování
M. Č.