Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že JHVH je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není. 

 Petr a apoštolové odpověděli: "Je třeba více poslouchat Boha než lidi."

pokračování

                                  Na začátku dnešního zamyšlení si nejprve znovu připomeneme několik podstatných  rozdílů v chápání  Ježíšovy osobnosti jeho židovskými soukmenovci a nás křesťanů. Pokusíme se také  naznačit, za koho se zřejmě považoval on sám.  Zkusme se na chvíli na celou problematiku dívat pohledem zcela neutrálního, nezúčastněného člověka, který se s křesťanstvím nikdy osobně nesetkal.

Mějme na paměti, že podle nejstarších dochovaných pramenů jediný existující Stvořitel světa svému smluvnímu partnerovi - židovskému národu nikdy a žádným způsobem nesdělil, ani nenaznačil, že by měl ze své vůle  snad někdy v budoucnu v nějaké hmotné formě přijít na jeden ze světů, který sám stvořil. A to právě na ten náš. To samé platí o dvě tisíciletí pozdějším křesťanském vnímání Boha jako toho, který obsahuje tři osoby, z nichž jedna část se měla obětovat jako smírčí oběť ve prospěch usmíření jiné Božské osoby, ovšem existující v téže Božské podstatě. Právě naopak - všemocný Stvořitel světa a všeho co existuje, zásadně a velmi naléhavě trval na tom, že je a vždy byl jediným Bohem izraelského národa, jak vidíme nejen v původním, naším svatým Augustinem ještě neupraveném Desateru Božích přikázání, které Bůh vytvořil jako součást Smlouvy tehdy výhradně pro židovský národ. Desatero a následný Zákon nebyly vytvořeny pro pohany, ani pro nikoho jiného, nýbrž byly určeny pouze a jedině Ježíšovu národu.

Důvod této jedinečné exkluzivity v dějinách světa byl jediný – právě židovský národ a nikdo jiný Bohu slíbil poslušnost. Nic víc ani méně, ovšem právě z tohoto jediného důvodu nemohl Ježíšův národ svůj slib všemocnému Bohu porušit tím, že by za stejného Boha uznával ještě  kohokoli dalšího, v našem konkrétním případě navíc ještě svého  židovského soukmenovce. Židé nikdy nemohli uznat a přijmout naše křesťanské  daleko pozdější vnímání jejich židovského Boha jako toho, který se jakoby „skládá“ ze tří zcela rovnocenných božských částí. Mnohé dávné velmi horečné diskuze různých skupin zbožných Židů na toto téma často vedly právě především kolem otázky proč bylo ze strany vznikajícího křesťanství  nutné převzít právě jejich jediného Boha, se kterým uzavřeli Smlouvu, jako svého vlastního Boha, a pak tohoto neviditelného a neživého Boha Židů začít vnímat ne jako jediného Boha Stvořitele, ale jako jakýsi božský celek. Takové dělení v nich pochopitelně vytvářelo nejrůznější spekulativní asociace možné inspirace, například v mytologii egyptského starověku, nebo v mytologií řecké.  

Jako národ, který Bohu slíbil už navždy vyznávat jen jeho jedinečnost a nenahraditelnost, na které Bůh nesmírně zásadně a jednoznačně trval pod hrozbou velmi těžkých trestů pro celé židovské společenství, zákonitě nemohli Židé nikdy přijmout naší křesťanskou tezi, že jejich (z hlediska židovského národa) ničím mimořádný soukmenovec Jošua by měl být nejen jejich Mesiášem, ale i jako jedna osoba Boha Stvořitele de facto také i Stvořitelem světa a celého vesmíru. Že by jejich soukmenovec měl být  před svým vtělením do židovského člověka  podle této teze tím, s kým hovořil Abrahám, kdo je vyvedl z egyptského otroctví, kdo diktoval Mojžíšovi Zákon, kdo skrze něho uzavřel s židovským národem věčnou Smlouvu a podobně. Podobné úvahy s hrůzou z trestu od jejich skutečného Boha zavrhovali hned ve svých zárodcích a vnímali je především jako Boží zkoušku jejich věrnosti a vytrvalosti ve víře v jednoho Boha podle sinajského slibu.

Zajímají-li nás i jiné důvody, které tento národ vedly k tomuto neuznání, ale i k odmítnutí našeho chápání Stvořitele světa (se kterým Židé uzavřeli Smlouvu jako s jediným existujícím Bohem na světě i ve vesmíru, který je navíc na tuto svoji jedinost podle Jeho vlastních slov žárlivý)  jako Boha existujícího a  působícího v našem světě ve třech osobách, měli bychom znát alespoň několik argumentů. Některé osobnosti židovského národa například v této souvislosti poukazovali na to, že ničím neomezený vládce, který stvořil veškerou existenci na zemi, pod zemí i v nebesích, neměl žádný důvod k tomu, aby svému výtvoru na této planetě cokoli dokazoval coby důkaz své skutečné existence.  Podle jiných názorů není myslitelné, aby se neživý, nehmotný, přesto vždy existující jako jeden jediný, všemocný Bůh rozdělil  na několik neviditelných, nehmotných částí (jak jsme před chvílí naznačili, více či méně podobné příklady najdeme už v řecké, římské  nebo etruské polyteistické mytologii a jak víme, zakladatel našeho náboženství svatý Pavel byl Řecký Žid.) jen proto, aby jednu takovou neživou a neviditelnou část jeho výtvor, tedy člověk zcela lidským způsobem usmrtil, a první a třetí část téhož Boha (Otec a Duch) přijaly usmrcení druhé části té samé Boží podstaty (Syn) jako usmíření za to, že se jeho výtvor ve světě, který sám stvořil, nechová jak má, tedy hřeší. Uvedené myšlení se dál rozvíjí a pokračuje tím směrem, že skutečného Boha Stvořitele může se svým stvořením usmířit a harmonizovat vzájemný vztah pouze a výhradně jen důsledné dodržování Jeho Zákona a plnění Jeho vůle. Nic víc už není potřeba.

Jestliže tedy argumentaci Ježíšova národa začínáme vnímat jako z jejich hlediska logickou, pak jsme na správné cestě, která nás jak doufáme dovede k pochopení  židovského odmítavého postoje k našemu chápání jejich smluvní víry v jediného Boha. A pokud k tomu skutečně někdy dojde, o to více pro nás bude naopak velmi nepochopitelný náš křesťanský, šestnáct století trvající antijudaismus, mnohokrát vyústěný do nepředstavitelných zvěrstev na národu, který se Stvořitelem jako jediný v dějinách uzavřel Smlouvu o jeho ochraně výměnou za dodržování Jeho vůle.

Po vzájemné ratifikaci sinajské Smlouvy  se podle mnoha názorů hlavní Stvořitelův zájem upnul především na nový pevný vztah jeden Bůh – jeden  národ,  a ostatní pohany na světě nechal žít de facto zcela  podle jejich svobodné vůle. Zasáhl – a to velmi důsledně až v těch případech, kdy se tito začali chovat hůř, než byl Stvořitel ochotný tolerovat, a kdy například začali ubližovat těm, které si Bůh oblíbil a které sám oslovil a vyvolil. Hovoříme o Abramovi, později Abrahamovi a následném zničení kanánských měst Sodoma a Gomora v jordánské nížině, jak o tom vypráví kniha  Berešit (Genesis, 1. M 12 – 19, 29). Svému smluvnímu, tedy židovskému národu dal navíc své Desatero zcela základních příkazů k životu a jedním z nejvýznamnějších a Bohem nejdůrazněji vyžadovaných byl o tom, že až navěky budou mít a vyznávat jen jednoho jediného Boha. To po ostatních pohanech už nikdy nevyžadoval, a to ani po těch, ze kterých se zrodilo naše křesťanství.

Vraťme se na chvíli k tématu Boží jedinečnosti, jak jí podle přísného Božího příkazu uznávali a zachovávali ti, kteří s Ním o tom uzavřeli smlouvu, a naším křesťanským daleko pozdějším chápáním tohoto Boha Židů také jako jediného, ovšem v sobě obsahujícího Bohy, resp. Boží osoby tři. Bůh v  souvislosti s Trojicí se samozřejmě nikde v židovském učení - Tóře nevyskytuje a vzhledem k druhému přikázání Božího Desatera logicky ani nemůže. Zcela první (Matouš 28, 19-20 je v této souvislosti udáván chybně), kdo v západní církvi tento pojem a chápání jediného, neviditelného a neživého Boha jako Boha skládajícího se ze tří částí, a tyto části vnímal a nazval jako jeho  Osoby, byl až na začátku třetího století významný pokřtěný teolog a spisovatel Tertullianus. Pocházel a působil ve stejné severoafrické provincii, jako náš Učitel církve Augustin.

Učený Tertullianus v souvislosti s Trojicí prý jako příklad velmi trefně zmiňoval herce, kteří tak, jak vídal v divadelních představeních doma v Kartágu, hrají více rolí, kupříkladu právě  tři. Na každou z nich si přitom nasazovali jinou masku (persona). Odpůrci, kteří s jeho dělením jediného Boha na tři sobě rovné osoby nesouhlasili, však na tento zajímavý příklad namítali, že postava, kterou herec v divadle chvíli hraje, se „stane“ tou postavou pouze jen na chvíli, po kterou jí herec představuje a to ještě jen tehdy, když jí tak vidí, lépe řečeno především chce jí tak vidět divák. Tato postava je však přelud, fikce, hra na něco, co ve skutečnosti samozřejmě není. Herec se do svých postav sice může a vlastně i má vžít, ale nikdy je nemůže oživit. Každá role a hra na „jako“ končí a zůstává jen jeden skutečný herec.

Seznámíme se nyní s několika příklady argumentací proti vnímání Stvořitele jako trojici, které měly  za úkol zachovat, podpořit a povzbudit židovský národ k dodržování Boží vůle a jeho příkazů a nežidovskému světu dokázat jejich mýlku. Kupříkladu v šestnáctém století je ve svém díle, původně vzniklém jako reakce na snahy křesťanských misionářů mezi zbožnými Židy, Chizuk emuna (Posílení víry) uvádí židovský chacham (moudrý, asketa, divotvůrce) Izák ben Abraham Troki.

Ten se o Boží jedinečnosti například vyslovuje v tom smyslu, že vlastně na téma Trojice není o čem mluvit, protože Boží jedinost je ve své logice tak jednoduše pochopitelná, že jí musí třeba  i přes svoji případně omezenou vnímavost pochopit a přijmout naprosto každý člověk. Uvádí dále argumentaci ve smyslu, že od okamžiku, kdy připustíme jakoukoli dělitelnost podstaty jediného existujícího Boha, potom i připouštíme to, co polytesité, totiž nejvyšší možnou absurdnost, že Stvořitel všehomíra není všudypřítomný a tím Jej lze srovnávat se stvořenými bytostmi. Citujeme: „Nemohu ani připustit, že by měl Bůh důvod Sám Sebe dělit, zdvojit se nebo se ztrojit. Tento předpoklad může vzejít pouze z velmi omezeného úsudku, nemůže ale vycházet z víry, která nám přikazuje úctu a racionální poslušnost. Stejně tak nikde v křesťanském Zákoně nenajdeme žádný důkaz toho, že by víra v Trojici měla být součástí křesťanské víry, ani to že Ježíš a Bůh jsou jedna a tatáž bytost.“

Pro nás, kteří se zabýváme problematikou příčin nepřijetí křesťanství národem, který se Stvořitelem světa uzavřel Smlouvu o dodržování jeho vůle a také zrodil Ježíše, je zajímavé seznámit se s další argumentací na údajnou podporu Jeho jedinosti. Z díla citujeme dále:

„Například Marek ve verši 13, 32 jednoznačně popírá shodu mezi tzv. Synem a Otcem: O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. (pozn: každý člověk, který se zrodil z Boží vůle, je považován za Božího syna)

Ježíš sám tvrdí v knize Matouš ve verši 10, 40: Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. (Bůh se může jakkoli rozhodnout a učinit podle toho, ne však poslat sám sebe jako někdo jiný.) Dokonce i autoři křesťanského Zákona zastávají názory, které jsou v rozporu s neobhajitelnými názory křesťanů věřících v Trojici jako nedílnou součást své víry. Ve verši Matouš 12, 32 se píše :  

 I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. To samé opakuje Marek ve verších 28 - 29:

 Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem. A také Lukáš ve verši 12, 10 říká:

 Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude. Tyto křesťanské autority jednoznačně tvrdí, že skutečný Bůh a osoba označovaná později jako část Božské bytosti nejsou totéž.“

Autor dále uvádí:

„Bůh, který dokáže způsobit události zcela opačné povahy, a který může silou Své vůle oživovat věci nebo je zničit, je podle všech svědectví Písma Svatého, absolutně Jediný a bez sebemenšího stínu mysticismu.

On má absolutní moc, je prvotní příčinou všeho, je Stvořitelem bytostí, které jsou závislé na Jeho vůli, a jsou poddanými Jeho Nejvyšší Moci a podléhají Jeho změnám.

Proto také lidský rozum podporuje nauku o absolutní a dokonalé Jednotě Boha.  

Tato absolutní a dokonalá Jednota, nemůže být rozdělena na jakousi dvojjedinost / dvojici nebo trojjedinost / trojici.

Pokud je nám nějaké takové rozdělení vnucováno lidskou vírou, zdravý rozum a úsudek se proti tomu postaví.

Schopnost myslet nám byla dána Bohem, aby nám umožnila nesouhlasit s falešnými spodobněními Božské Existence, a dokazuje, že Bůh stvořil mysl tak, aby Ho uctívala v souladu s Jeho pravou podstatou.“

Účelem našich zamýšlení jak všichni víme není vnášení pochybností o pravosti a správnosti naší víry, ale pochybností o správnosti našeho přístupu k vyznavačům první monoteistické víry v dějinách, kterou jim zjevil sám Stvořitel světa. Víry, kterou jsme od nich my křesťané převzali, upravili a nakonec v nejzákladnějších bodech přestavěli na víru od praxe prastarého náboženského judaismu zcela odlišnou. Pět století stará uvedená argumentace proti našemu chápání Boha jako Trojice je zajímavá především používáním našich novozákonních citací a odkazů na naše modlitby na podporu jejich židovského učení a víry:

„V nejznámější křesťanské modlitbě Otčenáš, kterou zavedl Ježíš, se jeho následovníci učí vzývat Otce, jenž je na nebesích, Ježíš je ale neučí používat až později zavedenou kombinaci Otec, Syn a Duch Svatý. Vidíme jasně, že nám křesťanský Zákon neposkytuje žádný důkaz, který by umožňoval opustit čistou víru v Božskou Jednotu, a přijmout nepochopitelné dogma o Trojici. Ve výše uvedeném verši Ježíš sám sebe označuje pouze jako posla Božího.

Pavel v jeho knize Listu Římanům ve verši 5, 15 říká :

Oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. 

Matouš zase ve verši 20, 18 říká:

Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům.

Ve verši 20, 28:

Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.

Jak můžeme zavrhnout taková jasná svědectví Jednoty Boží, jako je například verš 40, 18 z knihy Izajáš:

Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?

Křesťanský Zákon poskytuje pouze důkazy popírající existenci Trojice. Dalším přidáním je víra v Ježíšovo Božství; nikde v křesťanském Zákoně nenajdeme informaci o tom, že by se Ježíš označoval za Boha, nebo že by si přisvojoval neomezenou moc Všemohoucího.“

Krátkými úryvky z uvedené knihy jsme poznali typické odhodlání zbožných věřících Ježíšova židovského národa bránit jejich učení a víru proti jakémukoli pokusu o vnější infiltraci, a všem pokusům o zpochybnění správnosti chápání jejich víry a jejich Smlouvy s jejich Bohem každým vhodným argumentem. Trváme na tom, že kupříkladu na takto věcně podaná zdůvodnění, proč Židé nikdy nemohou přijmout naší náboženskou formu, se mělo v případě naší neodbytné potřeby evangelizovat i Ježíšův národ, odpovídat vždy a výhradně jen stejným způsobem, nikdy ne však trvalou nenávistí a nezřídka naším násilím na Bohem vyvoleném národu, kterému vděčíme za mnohem více, než si zřejmě dosud uvědomujeme. Kdybychom měli jmenovat jen jeden jediný příklad, tak se naše dvě tisíciletí trvající trvalá a naprosto zcestná a ve svých důsledcích i sebedestruktivní – velmi mírně řečeno – negace judaismu týkala národa, bez kterého by nikdy křesťanství nevzniklo. Kam až tato nepochopitelné odmítnutí a popření práva na existenci Ježíšova národa díky i naší totální pasivitě v polovině minulého století dospěla, jistě není nutno připomínat. Spíše si uvědomme, že nápad na genocidu a definitivní vyhubení Ježíšova národa ze světa se nezrodil ve vyznavačích islámu, nebo v jiném náboženství, nýbrž v křesťanské Evropě v hlavách potomků nezanedbatelné části navenek velmi zbožných  praktikujících křesťanů. Těch, pro které byla i v době zrodu jejich neuvěřitelně zrůdného nápadu osobnost Žida Ježíše ústředním bodem jejich víry. Víry, že budou-li v něho věřit, dostanou se skrze takovou víru do věčné nebeské blaženosti v trvalé přítomnosti  Boha Stvořitele. Svět už mnohokrát zažil náš pokus o jeho často  násilnou christianizaci, nyní jsme svědky nesmírně brutálně vedeného pokusu o jeho islamizaci. Nikdy však náš svět nezažil žádný pokus o jeho judaizaci, protože to v žádném případě není jakýmkoli předmětem jedinečného smluvního vztahu Boha výhradně k židovskému národu.

Z řad jeho moudrých učenců pochází i tato nesmírně pozoruhodná úvaha:

Svět sám o sobě žádný smysl nemá, pokud v něm nesloužíme jedinému Bohu, který ho stvořil  a nechováme se podle jeho vůle vyjádřené v Zákonu. Proto také -  a to je velmi důležitý poznatek -  je v Tanachu stvoření světa věnováno desetkrát méně (sic) prostoru, než je věnováno stavbě a zasvěcení  přenosné  Boží Svatyně vytvořené z pár fošen. Bůh nedal Židům svůj Zákon proto, aby plně pochopili veškerou strukturu svého možná hlavního díla, tedy světa a vesmíru, ale proto, aby jim naznačil smysl jejich existence na něm. Tím je primárně služba Bohu obsažená v dodržování Jeho Zákona a s ní související obřady na Jeho počest. (Pokud nám křesťanům někdo položí otázku, proč jsme na světě, zřejmě odpovíme cosi  v tom smyslu, že proto, abychom se dobře chovali, a skrze víru v Krista se za odměnu po smrti dostali do nebe.) Jiný faktický důvod existence židovského národa na světě není a otázku své případné účasti na nebeském království se v něm takřka vůbec neřeší. Pro  život člověka podle Božího přání je zcela druhořadé, co a jak v Jím stvořeném světě a vesmíru funguje. Důležité pro něho je jen dodržování toho, co chce ten, který to vše ve své vůli stvořil. Lehkomyslně zaměřit svůj život především na ten posmrtný, je podle autora této úvahy velký, a možná i osudový omyl.

„Víra židovství a víra křesťanství se svou povahou zásadně liší, každá je přiměřená svému lidskému východisku a zásadně odlišnými také zůstanou“ uvádí v jedné své studii velmi významný židovský filozof minulého století Martin Buber, který se problematikou dvou způsobů víry v jednoho Boha důkladně zabýval. V závěrečné části dnešního zamyšlení několik jeho postřehů, nebo východisek z nich případně použijeme i my jako částečnou  inspiraci.

Není pochyb o tom, že samotná Ježíšova víra byla čistou vírou židovské tradice, kdežto náš zcela zásadní příspěvek k této víře se brzy stala víra v Krista. To mimo jiné dokazuje i Nový Zákon sám, kde se sice v nutném rozsahu hovoří o víře v Boha, ovšem v minimálně stejné rovině jako o víře v Ježíše. Téma dvou způsobů jedné víry v jednoho Boha mimo jiné velmi zaujalo například i Martina Luthera a inspirovalo ho k některým pozoruhodným vyjádřením. V minulosti jsme nespočetněkrát uvedli a hájili přesvědčení, že tato víra de facto už velmi dávno zatlačila do pozadí jako pro nás méně podstatnou samotnou původní Ježíšovu židovskou zvěst. Stejně často jsme stejně jako mnozí jiní křesťané tvrdili, že diasporního Žida apoštola Pavla považujeme za faktického zakladatele našeho náboženství, a že toto náboženství nepochybně a celkem logicky obsahuje některé prvky pohanské mytologie Řecka, Pavlova rodiště. Mimochodem, po své damašské konverzi a evangelizačním návratu do Malé Asie měl u zdejších pohanů opravdu nesmírně těžkou práci, jelikož ti, kteří své přesvědčení považovali za naprosto odůvodněné, považovali Pavlovu víru za pravý opak, tedy za slepou. Nepsané motto jeho cest „Chceš-li být spasen, věř!“ tam bylo dlouho a především u vzdělaných Řeků  důrazně odmítáno jako blud.

Základem našeho křesťanství je víra (viz její oficiální Vyznání, které končí životem věčným, tedy nebeským rájem, cílem naší víry, o kterém jsme se již výše zmiňovali), kdežto v daleko starším náboženském judaismu jde o třetí stupeň této víry, totiž o  jistotu vědění. Ta je založena na nejprve na poznání věčných pravd, posléze už na nepochybném vědění. Je však pochopitelné, že před, nebo současně s prvním stupněm cesty k jejich konečné jistotě, tedy  poznávání Božích pravd musela vždy provázet silná a neotřesitelná víra. Bez ní by samozřejmě židovští věřící nedospěli ani k poznání, natož pak k jistotě. Ovšem už v okamžiku poznání věčných pravd se jejich víra, prapůvodně ještě jako obecně nedokazatelné přesvědčení, stává neotřesitelnou, trvalou jistotou. A alespoň v souvislosti s následným  poznáním se tento jeden z mnoha dalších hebrejských významů slova víra dostává přestože jistě ne na samý okraj jejich myšlení, určitě však  už do kategorie prvního úspěšně zdolaného předpokladu - vzhledem k jejich Smlouvě s Bohem - k existenčně nutnému dalšímu duchovnímu růstu nedělitelně souvisejícím s praktickým plněním obsahu této Smlouvy.

Přibližně takový osvědčený model v izraelském národě existuje už několik tisíciletí a nepochybně se týkal také Ježíše. Slovo víra ve vztahu k Bohu a k Jeho věčným pravdám  má,  jak jsme řekli, v židovství trochu jiný a rozhodně širší význam než u nás, nebo v islámu, ovšem v tuto chvíli není z časových důvodů možné pokusit se jejich rozdíly v potřebném rozsahu zabývat. My křesťané věříme a doufáme, že skrze víru v Krista dosáhneme naší věčné spásy, o které přestože nic přímo od Boha nevíme, věříme a doufáme v ní. Kdežto Židé hned na Sinaji poznali a od té doby s jistotou vědí, protože :

“Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu...Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Šemot, Ex 19, 5-6) Tehdejší výše popsaný duchovní postup: víra – poznání – jistota vědění celého židovského národa shromážděného pod touto horou musel probíhat nesmírně intenzivně a rychle. Jednodušší pro člověka je zřejmě naše věřit, protože „jen“ víra v Boha může mít mnoho forem a projevů podle svobodné vůle toho kterého věřícího a zcela jistě není tolik zavazující a  srozumitelně určující jako Boží příkazy s jasnými ustanoveními, o kterých nelze diskutovat a vlastně ani o nich příliš přemýšlet. Existenčně důležité pro Ježíšův národ je jejich plnění, právě proto, že to jsou příkazy Stvořitele.

Výsledek naší víry jednou bude plně v Boží vůli, kterou však neznáme. Židé a jejich národ však Boží vůli osobně poznali brzy po útěku z Egypta a tedy ne věří, že..., ale ví a mají jistotu o tom, co po nich Bůh žádá a navíc mají stejnou jistotu a vědění o tom, co jejich národ čeká, pokud tuto vůli nebudou plnit. Ostatně předvedl jim to názorně v jejich pohnutých dějinách mnohokrát a přesto jako by byli nepoučitelní. Oni ví, my věříme. Má to pro nás tu výhodu, že nás Bůh za naši víru nebo nevíru netrestá, protože naše víra je naše rozhodnutí a nikdo jí po nás nepožadoval. Ovšem také nám na rozdíl od židovského národa Bůh svojí skutečnou vůli nezjevil a neuzavřel  s námi žádnou Smlouvu. Desatero vytvořil pro Židy, svůj smluvní národ a je tedy naprosto logické, že  jeho důsledné plnění v prvé řadě  vyžaduje, a to zcela nekompromisně, právě od nich. Jejich děti se tedy od nejútlejšího věku neučí aby věřili, ale aby do nejmenších detailů Boží Zákon poznali a chovali se podle něj. Nepracují s vírou v Boha a jeho Zákon, která jim je dána už „s mateřským mlékem“, ale až do konce svého života velmi zaníceně pracují s jeho obsahem.

V této souvislosti ale poznamenejme, že do doby uzavření této Smlouvy a poznání Boha a jeho vůle se mnohé významné události v dějinách Židů, které jsou zmíněny v židovských svatých textech (např. události kolem Abraháma, Josefa, rozmožení národa v Egyptském zajetí, ustanovení Mojžíše, nebo například zázračný přechod přes Rákosové moře a mnohé další) se podle našeho mínění odehrávaly ještě na stejném principu, jaký dodnes vede nás křesťany, tedy především na víře zúčastněných. Nelze tedy pochybovat o tom, že i naše víra v Boha, přestože jsme s Ním žádnou smlouvu neuzavřeli, je Jím tato víra kladně kvitována, především však, a to je nesmírně důležité; pokud se snažíme žít podle Židům předaného Desatera.

Všichni víme, co o víře v Ježíše, kterého znal jen z vyprávění, a životě podle Božího Zákona psal po své konverzi  horlivý židovský odpadlík Pavel (např. Ř 3, 28 a mnohé další). My osobně však dáváme přednost tomu, co na stejné téma řekl ten, který  měl s Ježíšem stejnou matku, vyrůstal s ním v jedné rodině, po počátečních neshodách se nakonec k jeho rok trvajícímu obrodnému hnutí přidal, a po bratrově ukřižování po něm převzal vedení zbylých učedníků v Jeruzalémě. Jakub, který tedy byl k posouzení důležitosti cesty vedoucí k ospravedlnění podle našeho mínění nepochybně povolanější než „apoštol“ Pavel, v Jk 2, 24 uvádí: „Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn a ne pouze skrze víru.“ Ježíšův mladší bratr tedy jasně vystihuje to, co jsme se o rozdílných  principech židovské a křesťanské praxe  snažili naznačit: Zbožní Židé se velmi usilovně snaží žít podle Bohem daného Zákona, a jejich skutky by měly být jeho čistou reflexí. My křesťané žijeme vírou v Krista, ovšem až příliš často velmi lehkomyslně spoléháme na to, že se tak jako tak „...jednou všichni setkáme v nebi, protože Ježíš nás má rád.“ (citace z jednoho křesťanského pedagogického materiálu pro děti a mládež.) V oblíbeném periodiku jedné velmi agilní farnosti jsme se mohli dočíst, samozřejmě ve velmi nadneseném smyslu, že při nějaké příležitosti její členové radostně pili pivo s Ježíšem. Tedy s Bohem Stvořitelem světa. I tak se dá chápat náš vztah - vzhledem k naší víře - k Bohu, Božímu Synovi. Židé se svým Bohem Smlouvy pivo nikdy nepijí, ale snaží se den co den po celý život plnit jeho vůli.

V judaismu skutky Zákona ke vlastní spáse a vykoupení člověka nevedou. Není to jejich smyslem. Pro židovský národ by tedy neměla existovat žádná větší radost a žádné větší zaujetí, než skutky důsledně plnit a tím Bohu vracet úrodu z jeho setby, kterou byl Zákon. Žádnou jinou odměnu za tuto snahu v podstatě neočekávají a dokonce možná jí ani nedostanou. Zákon dodržují proto, že ho dostali od Stvořitele světa a už v tom okamžiku byli odměněni Jeho volbou a následnou přízní, často však i nepřízní. I ta je jeho vůle. To je původní způsob aplikace víry v jednoho Boha.

Druhý, navazující křesťanský způsob této aplikace je především o víře v Boží Trojici, v preexistujícího Božího Syna Ježíše a v zázračné události, kterým věříme a které tvoří páteř našeho křesťanství, zvláště v jeho zázračný příchod na svět i jeho stejně zázračné zmrtvýchvstání a vzetí zpět do nebe. Tyto jednotlivé základní části naší víry jsou obsahem nicejsko - konstantinopolského Kréda, tedy křesťanského Vyznání víry. Podotýkáme, že na rozdíl od židovského náboženského způsobu života, který má své základy v šesti set třinácti pozitivních, nebo negativních příkazů (micvot) Bohem daných člověku, a které obsahuje Tóra, zmíněné Krédo je základním výčtem bytostí nebo dějů které vyznáváme, a ve které věříme. Vyjma první věty neobsahuje žádný jiný Boží příkaz, žádné Boží slovo. Pouze základní prvky naší víry. Pro přesnost poznamenejme, že velká část micvot z uvedeného počtu souvisela s obětním kultem v jeruzalémském Chrámu. Po jeho zničení Římany v srpnu roku 70 je už samozřejmě nelze praktikovat. V narážce na Krista, jehož existenci spatřoval jako druhou, novou smlouvu, apoštol Pavel  tento Chrám, kam pravidelně  třikrát do roka putoval splnit svoji náboženskou povinnost i sám Ježíš, nazýval Svatyní první smlouvy.

pokračování

M. Č.