Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

 O pravdě se dá hovořit jen popravdě

Pokračování

                                                        Nastolený a vzhledem k naprosto jedinečné roli židovského národa v samotné Ježíšově existenci nesmírně  paradoxní, naprosto nelogický a dokonale protismyslný antijudaismus v žádném případě nebyl nějakým náhodným fenoménem, nýbrž živým, pevně ustanoveným nábožensko-politickým systémem, který především díky tomuto nepochybně velmi nešťastnému propojení mohl existovat téměř dvě tisíciletí. Prapůvodní příčina byla ve svých počátcích jen jediná: odmítnutí Ježíšova Mesiášství a Božího Synovství právě Ježíšovým národem, který se tímto (z jejich pohledu naprosto logickým a jediným možným) postojem ovšem zachoval přesně podle smluvně stvrzené vůle Boha Stvořitele. Za jejich věrnost svému Bohu (ve kterého ale věříme také my) a dodržování Božího Zákona jsme my křesťané v těsné a oboustranně „velmi efektivní“ symbióze  se světskou mocí svévolně a po celá staletí Ježíšův mírumilovný národ často nesmírně brutálním způsobem, neomezeně a s důslednou systematičností plánovitě pokořovali, zotročovali a terorizovali. 

V horších případech jsme se buď se světskou mocí spolupodíleli, nebo dokonce sami přímo vedli mnohé likvidační trestní výpravy proti diasporně rozptýlenému neozbrojenému civilnímu židovskému obyvatelstvu v mnoha zemích světa. Zcela zfanatizovaní, v nenávisti podněcovaní a často i mocí opilí křesťané naprosto svévolně, beztrestně a cílevědomě pronásledovali, mučili a hromadně zabíjeli příslušníky Bohem (později  i naším Bohem) vyvoleného národa za jejich věrnost jejich Bohu a Boží vůli  vyjádřené v Božím Zákonu. A to navzdory tomu, že jsme my - původní maloasijští pohané a horliví uctívači množství nejrůznějších kultů a bůžků - téměř dva tisíce roků poté, co s tímto jediným existujícím Bohem uzavřel na Sinaji židovský národ Smlouvu - přijali z vlastního rozhodnutí právě tohoto  Boha Židů také i za Boha našeho křesťanského. Náš takřka neměnný a naprosto nelidský nelítostný postoj, závist a nezvladatelná touha programově škodit a ubližovat právě národu, který dal světu a především nám křesťanům Ježíše, se bohužel ve své podstatě stal vítaným doprovodným faktorem našeho náboženství a většiny jeho největších osobností. Fakta hovoří jasně.

Opakujeme: Jediného židovského Boha Izraelitů jsme o své vůli přijali také i za Boha svého, přestože s námi křesťany tento Bůh žádnou Smlouvu o věrnosti neuzavřel. Nás křesťany si Bůh za své nevyvolil, to učinil jen svým Židům. Boha Židů a jeho vůli jsme ze svého rozhodnutí  prostě  převzali a pak je ovšem ku obrazu a učení svému upravili, což bylo z hlediska původního Božího národa naprosto nepřípustné a zcela nemyslitelné. Může snad ještě někdo pochybovat o – z jejich pohledu – naprosté oprávněnosti židovského odmítnutí naší nové víry a našeho despoticky nelítostného nárokování k jejímu bezpodmínečnému převzetí smluvním Božím národem? Zdůrazňujeme, že jsme z vlastní vůle upravili vůli Stvořitele světa a vší existence vyjádřenou v Desateru předaném Židům! Zřejmě jsme se této „úpravy“ nebáli právě proto, že nám tento Bůh žádné předpisy nikdy nedal, takže jsme se jimi zřejmě – na rozdíl právě od Židů - necítili příliš doslovně vázáni. Desatero jak víme, dal kdysi pradávno výhradně svým Židům a výhradně tito mu slavnostně slíbili jeho doslovné zachovávání, takže jeho předpisy musí úzkostlivě dodržovat v první řadě ti, kterým je určeno. Stejně tak národ, kterému Bůh daroval Zákon, musí být logicky a  zcela zákonitě v jeho chápání a porozumění ten nejpovolanější z povolaných, protože ho s největší usilovností a pečlivostí den co den, generaci po generaci studují už čtvrté tisíciletí. Nebavíme se nyní o našem pozdějším Novém Zákoně!

Není nic špatného, jestliže někdo o téměř dvě tisíciletí později spatří v židovském Zákonu určité části, které jsou akceptovatelné i pro nově vznikající náboženství, daleko horší je, když tento naprosto neměnný první a poslední přímý projev Boží vůle člověku v celé historii světa ve prospěch tohoto náboženství kdosi svévolně upraví podle svého uvážení. Ovšem naprosto nepřijatelné je, když vyznavači nového náboženství se svévolně upraveným židovským Zákonem se dvě tisíciletí spolupodílejí, sami uměle udržují a vyvolávají hrubě nenávistné tendence proti národu, který právě tento Zákon obdržel od Boha, kterého toto nové náboženství samo vyznává.

Sám Ježíš, jehož bohužel ne víra, ale jeho osoba se velmi  brzy po svém vzniku stala středem našeho náboženství, stejně jako celý jeho vlastní židovský národ, Boží  Zákon také důsledně dodržovali a jejich potomci samozřejmě dodnes nesmírně pečlivě a do nejmenších detailů dodržují, nebo se o to alespoň ve své většině upřímně a nepokrytecky snaží.

Nezapomeňme důležitý fakt, že my křesťané jsme nikdy s Bohem žádnou Smlouvu neuzavřeli, žádnou podobnou nabídku jsme od Něho nikdy nedostali a tedy Mu ani nemohli pod přísahou nic slibovat.  Naši předci ve víře snad uvažovali v podobném smyslu, že  pokud se nás nic z uvedeného netýká, ale na nějakých příkazech naši novou, pokud možno zjevně nežidovskou víru vystavět musíme, v  takovém případě pak z Desatera Božích přikázání zřejmě některé části sami dobrovolně dodržovat můžeme a tedy budeme. A naopak  něco „až příliš přízemního a tedy židovského“, co se nám do naší koncepce nehodí, dodržovat prostě nemusíme, protože přeci nejsme Židé! Tak totiž ve skutečnosti dodržování Božích příkazů už dvě tisíciletí praktikujeme. Dokonce aby naprosto zásadní Boží nařízení Židům naší nové víře  lépe vyhovovalo, tak si jeho původní znění jednoduše v potřebné míře svévolně upravíme a přizpůsobíme, jak pro potřeby církve prý z „katechetických důvodů“ učinil s Boží vůlí vyjádřenou v Desateru náš svatý Augustin. (Mimochodem - byl to právě Otec církve Augustin, kdo souhlasil s užitím vojenské síly v případě ohrožení svých věřících od jinověrců, nebo bezvěrců. A vícekrát o takovou ochranu spřátelenou státní moc žádal. Pronásledovaný Boží národ při našem ohrožování a trvalém pronásledování jeho věřících však z lidí nebo národů nikdo a nikdy nechránil!) Tímto a dalšími svévolnými úkony jsme se sami a jednostranně pasovali na nového Božího partnera, přestože, jak už bylo vícekrát řečeno, Bůh Stvořitel o takřka celé dvě tisíciletí před Augustinovou „úpravou“ Boží vůle ustanovil za svého partnera Smlouvy výhradně národ Izraele. Ovšem respektovat v celé šíři toto Stvořitelovo rozhodnutí nám zřejmě dělá zásadní problém, nebo k němu nemáme přirozený respekt, což ovšem obojí pro nás bohužel ve skutečnosti nemůže znamenat nic jiného, než velmi nešťastně zvolenou cestu, a to směrem od autora a dárce této Smlouvy. Situace, ve které se dnes naše křesťanství nachází, to - ať chceme, nebo ne - jen potvrzuje. Odklon od Ježíšovy cesty a příliš snadné dobytí pozemských „nejvyšších vrcholů“ má nyní logické pokračování. Každý horolezec, pokud po zdolání vrcholu nechce zemřít a chce dál existovat, musí jít zpět dolů tam, odkud vyšel. I nás křesťany tato nesmírně náročná cesta nyní čeká. Není málo těch, kteří se už na cestu návratu vydali. Někteří podle svých vlastních vyjádření na sociálních sítích nyní objevují to, o čem až dosud takřka neměli ani tušení.

Do doby Ježíšovy roční veřejné činnosti a pozdější Pavlovy činnosti jsme tedy byli pouhými tradičními pohanskými modloslužebníky z řecké oblasti. Na tom nebylo nic špatného, prostě nám zatím ještě nebylo dáno jediného existujícího Boha poznat. V podstatě v té samé situaci byli Židé o osmnáct století dříve. Žádná víra na světě, pokud v jde o víru v jednoho jediného skutečného Boha Stvořitele nemůže být omylem. Osudová chyba je jen tehdy, pokud jí někdo aplikuje násilně. A to jak u dosavadních bezvěrců, tak u stávajících vyznavačů sice jiného způsobu, ale stejného cíle.  Z hlediska jediných existujících smluvních partnerů Stvořitele byl náš hlavní problém ten, že pokud jsme chtěli přijmout právě  Boha židovského národa i za svého, museli bychom takový akt provést en bloc, bezvýhradně, a jediným existujícím způsobem. Abychom mohli Boha, kterého vyznával Ježíš, ve své celistvosti považovat i za našeho, museli bychom tehdy ještě coby pohané plně přijmout židovskou víru, a to se všemi povinnostmi a závazky, které Židé měli a dosud mají vůči svému Bohu. Takový přístup se však v prvé řadě zásadně příčil především pozdějšímu apoštolovi Pavlovi, který ze svého vidění zmrtvýchvstalého Krista vyvodil jiné důsledky. Jakmile pochopil, že u jeho židovských soukmenovců se svým novým (tehdy jimi chápané jako ryze sektářským, později už jako židokřesťanským) učením v žádném případě nemůže uspět, což ale sám jako nedávný nábožensky velmi horlivý Žid musel předvídat, přehodnotil své možnosti a jak sám uvádí, stal se především ve své domovské Malé Asii „apoštolem pohanů“, tedy nás budoucích křesťanů.

Znovu zdůrazňujeme, že to byl židovský národ, kdo jako první a poslední v dějinách světa uzavřel Smlouvu s Bohem, Stvořitelem veškeré existence na nebi a na zemi už takřka dva tisíce roků před zrodem křesťanství a po celou tu dobu se usilovně snažil o její dodržování. O tom nikdy nezapochyboval ani náš Augustin. Pokud jde o jejich víru až do doby Ježíše, vždy si jí cenil a často dával za příklad. První a druhý, tedy nejzásadnější příkazy Boha Stvořitele, zaznamenané Mojžíšem na deskách, jsou ty, že je jediným Bohem izraelského národa a že tento národ nikdy nebude mít jiného Boha: „ Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.  Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Pokud jsme samotný princip Stvořitelovy existence pochopili jinak, než jak byl základním způsobem specifikován Desaterem, je to naše rozhodnutí a naše víra. Ovšem naprosto nikdy jsme neměli klesnout tak nesmírně hluboko, abychom dva tisíce roků k Ježíšovu Bohem vyvolenému  národu pociťovali a praktikovali na něm svoji naprosto neopodstatněnou a pomstychtivou nenávist za jejich věrnost Boží vůli vyjádřenou v tomto pro Židy zcela nejposvátnějším Zákoně. Který, ovšem až po jeho zmíněné patřičné úpravě, považujeme za chartu  také i naší křesťanské víry.

Přes veškerou poctivou a dlouholetou snahu autor těchto myšlenek bohužel až dosud nenalezl žádné natolik pádné a relevantní argumenty, které snad mohly naše křesťanské předky ve víře motivovat k požadavkům, aby se Ježíšův židovský národ zřekl svého slibu věrnosti Bohu - Stvořiteli světa a jeho Smlouvě, a aby svoji prastarou víru zaměnili za naší. Nenašli jsme dosud odpověď na otázku, zda si tento kdysi dávno Bohem vyvolený lid  pro svoji věrnost Hospodinu musel projít vším, čím si především díky nám křesťanům prošel. Znovu se ptáme, jakým pronásledováním a jiným utrpením způsobeným Ježíšovým židovským národem jsme za dobu své dva tisíce roků trvající existence  museli kvůli své víře projít my křesťané? Hledáme stále odpověď na otázku, do nám dal oprávnění Bohem vyvolený národ za jejich pevnou, záviděníhodnou víru trvale dehonestovat, ponižovat, utlačovat, likvidovat a hromadně pálit Stvořitelem danou vůli vyjádřenou v Tórách, loupit, ničit jejich místa pro setkání s Bohem, mučit a hromadně zabíjet, a to dokonce ve jménu stejného Boha?

Skutečně si dobře uvědomujeme, až k jakému vrcholu tato naše nekonečná nenávist k Bohem vyvolenému národu a náš zanícený antijudaismus nakonec ve dvacátém století v Evropě dospěly? Právě přímý potomek trvale rozdmýchávaného antijudaismu od 19. stol. zvaný jako antisemitismus byl už jen jeho logickým a široce rozvinutým pokračováním za mohutné podpory fanatického nacionalismu spojeného především se smrtelně chorobnou závistí nad dosavadními úspěchy mnoha židovských podnikatelů, významných vědců a intelektuálů. Tehdy už vůbec nešlo o to, kdo je věřící Izraelita, kdo uzavřel se Stvořitelem světa Smlouvu, koho si Bůh vyvolil za svůj národ, nebo o odpověď na dokonale nesmyslnou, leč stále omýlanou otázku typu: kdo „nám zabil Krista“ (sic!), šlo jen o jedno - kdo je Žid.

Mnozí nejhorlivější antisemité, iniciátoři a vykonavatelé holokaustu (hebr. šoa) ve zcela nejtragičtějším období celých dějin Ježíšova židovského národa prokazatelně pocházeli z tradičních pravověrných křesťanských rodin. Tuto skutečnost nelze ničím zpochybnit, protože fakta hovoří jasně; lze jí jen kajícně přiznat a vnímat jako trvalé memento, kam až může dospět nenávist určité části lidí věřících a vyznávajících toho samého Boha.  Samozřejmě, že i mezi námi křesťany v každé době existovaly určité výjimky.

Vydejme se ještě jednou o dvě tisíciletí zpět ke kořenům této  největší tragedie v dějinách Božího národa. Paradoxně pro tento národ se právě jejich židovský Ježíš stal mnoha nežidům záminkou k opakovaným pokusům o totální vyhlazení Bohem vyvoleného národa z naší planety. Dokonce ještě dnes jsme ve světě i u nás svědky pokusů o oživování a znovuvyvolávání nenávistných nálad a postojů k tomuto národu, v mnoha případech bohužel bez oficiální a adekvátní reakce nás, stejných monoteistů. My křesťané sice ryze výsadními vynálezci jen velmi pomalu mizejícího antijudaismu nejsme, ovšem zavedená nepochybně nepřátelská ideologie k Ježíšovu národu je s námi spjato stejně pevně a nerozlučně, jako je s naší vírou - v kontextu tohoto problému nesmírně paradoxně  -  stejně nerozlučně spjat právě Žid Ježíš, námi zvaný Kristus. Má-li nás Bůh opravdu rád tak, jak si všichni přejeme, snad už brzy se s pravdou o naší skutečné roli v dvě tisíciletí trvající protižidovském zaměření budeme moci  my sami, ale obzvláště naše děti pravdivě a objektivně seznamovat právě z našich křesťanských médií. Zejména budoucí  generace dalších možných křesťanů se musí povinně seznamovat s nefalšovanými dějinami křesťanství, chceme-li alespoň zpomalit, nebo  pokusit se zastavit jeho duchovní i morální pokles, a to nejprve  generální defragmentací, poté odvirovávním a nakonec restartem. Zbavit se nejprve všech nepotřebných soustav nejrůznějších zastaralých fixních ideí, ve výsledku pro církev sebedestrukčních manipulací a z generace na generaci předávaných nejrůznějších tezí vymyšlených člověkem, nikoli Bohem. Odstranit všechny elementy, které se za dvě tisíciletí díky naší duchovní stagnaci a sebeuspokojení s pomocí Zla do naší víry dostaly a infikovaly jí. Konečně začít očištěni znovu někdy v roce 30 v Galileji a naslouchat co říká, co vyznává a čemu věří Ježíš. Poznat jeho rodinu a připojit se spolu s ní k jeho dalším posluchačům.

Především jmenované příčiny duchovního i morálního poklesu (kterému se ovšem v minulosti z jiných důvodů nevyhnul ani vyvolený židovský národ) jsou zcela nepochybně výsledkem mnoha století trvajícího tzv. vítězného křesťanského tažení napříč světem a z něho plynoucího logického a zákonitého, prokazatelného a v konečných důsledcích sebedestruktivního opojení z fiktivního, přeludového „vítězství“. Především z četby evangelisty Matouše nepochybně vyplývá, že nepochybně - na tehdejší dobu a sociální prostředí - výrazně sebevědomému Ježíšovi byla přesto zcela vzdálená myšlenka kultu jeho osobnosti (dokonce ani u Marka, stejně jako u Matouše a Lukáše nikde nenalezneme dostatečně přesvědčivé doklady jeho případného požadavku na své okolí na bezpodmínečné uznání jeho zřejmě skutečně vysokých ambicí).

To však nebylo některým horlivým architektům ranného křesťanství proti mysli natolik, aby z něho postupně část po části systematicky neodstraňovali mnohé důležité a ryze původní Ježíšovo ústřední poselství, se kterým v Galilejském kraji vyšel mezi své židovské soukmenovce. Díky Bohu však tato podivuhodná uchvacující zvěst ani v křesťanství samém nikdy zcela neumlkla. Naštěstí se v církevních dějinách téměř nepřetržitě po světě vyskytovaly a stále více vyskytují různá křesťanská společenství, která se snaží žít podle synoptické tradice, kde Ježíš hovoří především o víře v Boha. Ne však o víře v něho samého.

V době, kdy se Ježíš rozhodl napodobit svého bratrance Jana a založit stejné obrodné křtící hnutí na severní části Jordánu, očekával židovský národ podle nejrůznějších propočtů, náznaků a přímých zmínek obsažených v několika proroctvích, příchod svého židovského Mesiáše.

Některé skupiny zbožných věřících se na tento očekávaný příchod už dlouho náležitě a velmi důsledně připravovaly a radikálně měnily svůj život především v pokání a intenzivní modlitby. To byl případ například i velké skupiny zbožných esejců, kteří v letech kolem začátku křesťanského letopočtu znovuosídlili pouštní pevnost a planinu v severní části Mrtvého moře, aby se tam ve zbožnosti a kajícnosti připravovali na Mesiášův příchod. (Esejci  ve skutečnosti  nebyl  jejich vlastní název, ale byli pouze tak nazývání. Výraz je s největší pravděpodobností odvozen  od aramejského chasajja – „zbožní“,  viz též název chasidé -hebrejsky חָסִיד‎‎, chasid – zbožný.)

Jelikož Ježíšův příbuzný Jan  trávil život v samotě a askezi na  poušti, je velmi reálný předpoklad, že určitou dobu u těchto esejců pobýval a že od nich zřejmě převzal nejen jejich myšlení, ale i radikální zbožnost a také podle nich začal očekávat brzký příchod Mesiáše. (Toho ale s postupem času nakonec očekávala  většina židovského národa, tedy například i Ježíš se svými učedníky, jeho rodina, příbuzní, stejně jako i pozdější zakladatel křesťanství Pavel, jak se v tom smyslu on sám zmiňuje.) Je nesmírně důležité vědět, že Mesiáš nikdy neměla  být žádná nadpozemská, či božská bytost (!), nýbrž člověk ze židovského národa a že po jeho slavném příchodu a po několika vítězných bojích nad nepřáteli Izraele měl celému národu nastat mír a pokoj, diasporní Židé se měli vrátit do své svaté země a existovalo ještě mnoho dalšího očekávání naprosto mimořádných a zázračných událostí, spjatých s jeho velkolepým a slavným příchodem. V době římské poroby to byla především i celým národem toužená svoboda národa i vyznání.

Nic z očekávaného se však za Ježíšova života nestalo, takže pro židovský národ všemi očekávaným Mesiášem nebyl. 

pokračování

M. Č.