Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XI. část

8. 4. 2018

 

tiberiada.jpg

 

 

 

   Bůh není člověk, aby lhal

      

 

 

 

pokračování

 

 

 

                                                Podívejme se i na některé další skutečnosti, které Ježíšův národ z hlediska z jejich příkladně pevné víry a jejich slibu Stvořiteli vedly k  odmítnutí jejich soukmenovce Ježíše jako pomazaného (Krista) Mesiáše, očekávaného vykupitele Izraele, a k naprosto jednoznačnému rezolutnímu  zavržení  našeho pozdějšího chápání  Ukřižovaného Ježíše jako Boha, Stvořitele vší existence. Nejprve se zaměříme na některé argumentace autorit Bohem vyvoleného národa Izrael, které by nám mohly pomoci jejich zásadně pevný a neměnný postoj alespoň částečně pochopit. Otázku, jak dalece byly a dosud jsou některé jejich argumenty - z hlediska Bohu daného slibu židovského národa na Sinaji - pro nás  křesťany za určitých okolností pochopitelné, částečně  přijatelné a možná i relevantní, necháváme na každém z vás.

Pro národ, jemuž bylo před téměř čtyřmi tísíciletími exkluzivně nabídnuto a posléze jedinečným způsobem umožněno ratifikovat Smlouvu s jediným existujícím Stvořitelem všeho, byly vždy cizí naše pozdější křesťanské představy a pojmy o tomto Bohu, který je například ve světě (přestože ho sám stvořil) trpící, slabý, bezmocný, ukřižovaný a podobně, a především  některé naše nedomyšlené spekulace dokonce i o Boží smrti. Kdo z nás  někdy nahlédl do některého ze zdrojů, ze kterého Ježíšův národ čerpal svoji víru, tedy především do Tóry, zřejmě i bez cizí pomoci dospěje sám k přesvědčení o nepřijatelnosti  uvedených představ o skutečném a jediném smluvním Bohu Izraelského národa, kterého jsme téměř dva tisíce roků později přijali také i za Boha našeho. Židé vnímají Boží existenci jasně, uveďme například: Přestože Bůh existuje, nežije. Je nepochybně  všemocný, nemůže být tedy nikdy bezmocný. Stvořitel světa a vesmíru je neomezeně silný, nikdy nemůže být slabý. Neživý, ale existující Bůh nemůže nikdy a žádným způsobem zemřít, to je záležitost jen  jeho tvorů. Bůh který nežije (podle lidských měřítek na pojem života) a přesto existuje, nemůže trpět fyzicky, neboť mu nelze žádným způsobem způsobit cokoli, co člověk a jakýkoli jeho tvor vnímá jako utrpení. Trpět vnitřně, ne fyzicky, například nad neposlušností židovského národa jeho často laxním přístupem k povinnostem vyplývajících ze společně uzavřené Smlouvy, však může všude a vždy existující neviditelná a nesmrtelná Boží přítomnost, šechina. Právě ta - i podle našeho názoru - od počátku světa až do jeho konce nepřetržitě po  celý život eviduje nejen každý skutek každého člověka, ale nepochybně i každou jeho myšlenku a podle nepřetržitě se měnících výsledných hodnot se  lidem a dařilo, daří a dařit bude, a svět fungoval a funguje podle Boží vůle, nebo nefungoval a bohužel stále nefunguje a lidé trpěli a trpět budou i nadále. A záleží na jen lidech, zda alespoň někdy, dříve než Bohu dojde trpělivost a svět zruší, bude tento svět fungovat podle jeho Zákona, nebo jestli se o to alespoň  budou upřímně snažit.  

Nikdo z nás nemůže vyloučit, že jednou nastane situace, kdy se z našeho křesťanství, podobně jako před dvěma tisíciletími vzniklo ze židovství, oddělí nový směr a vznikne nové náboženství, jehož zrod bude samo považovat za novou Boží vůli (optimisticky věříme, že Bohem příštího náboženství nebude mamon, nevázaný sex, obžerství, moc a podobně). Stejně tak nelze vyloučit, že svůj základ možná postaví na stávajícím křesťanském Zákonu, ale třeba zčásti i na původním Božím sinajském Zákonu. Taková situace se bezpochyby může v různých variantách opakovat po celou dobu existence života na naší planetě a mohou vznikat nové a nové zákony a řečeno apoštolem, vždy „nahrazovat Zákon stávající“. Nová víra může stavět například na čistém monoteismu jako Izrael, na našem monoteismu originálně doplněném a  upraveném vírou ve tři Boží osoby, a nikdo dnes nemůže předem zavrhnout možnost, že příští náboženství, které  v někdy budoucnu vznikne, se bude opírat o existenci ještě více osob, nebo jejich podstat, jak to známe z bohaté řecké, etruské, nebo římské mytologie. A přesto se zřejmě bude jednou i takové náboženství považovat za vyznávající jediného Boha. Ostatně víme o snahách a velmi usilovné práci našich některých nadmíru aktivních křesťanských skupin, které už nyní nesmírně angažovaně pracují na realizaci myšlenky uznání židovské Bohorodičky Panny Marie jako už čtvrté Božské osoby. Jak asi takovou horlivou snahu hodnotí v nebeském království její židovský syn Ježíš, který stejně jako matka po celý život vyznávali jednoho jediného Boha a důsledně plnili jednu jedinou existující Smlouvu jejich národa s Bohem Stvořitelem tak, jak jim tento Bůh přikázal? Nevzkazuje nám Ježíš jasně a srozumitelně: „Věřte tak a v to, jak a v co jsem věřil já a můj národ, a tak i vy budete plnit vůli našeho společného Otce?“ Věříme-li, že jediný Bůh je jedinečně dokonalý, pak je dokonalé vše co stvořil a nic na tom nebude nikdy měnit. To se týká i Jeho vůle vyjádřenou Jeho Zákonem.

Bůh stvořil svět i celý viditelný i neviditelný vesmír a nikde v Tóře, jedinečné Boží chartě původně určené židovskému národu není žádná zmínka o tom, že stvořil výhradně jen náš svět, kterému dal život (Tóru, resp. Chumaš jsme sice po svém vzniku  převzali jako základ naší víry, avšak vzápětí jsme jak víme soustředili veškerou pozornost a duchovní zaměření na souhrn našeho vlastního učení, který jsme ovšem - vzhledem k původnímu jedinečnému Božímu Zákonu zcela nepříhodně -  nazvali Zákonem Novým. Z hlediska židovské víry v jejich Smlouvu s Bohem však nikdy nemůže před Stvořitelem obstát žádný jiný podobný, lidmi vytvořený zákon, než jeden jediný, a to Boží, protože co dělá nejvyšší Bůh, je nepochybně dokonalé. Bůh je vždy neomylný; jeho Zákon a vše co kdy vytvořil, tedy podle tohoto vnímání nikdy nepotřeboval opravu, doplnění, nebo dokonce nahrazení, jak vnímal faktický zakladatel našeho náboženství svatý Pavel). Na základě  nových a svým obsahem stále významnějších vědeckých vesmírných objevů také i věřících vědců  je naše církev postupně nucena velmi opatrně a postupně uvádět různá stanoviska přibližně ve smyslu, že ve vesmíru připouští možnost existence dalších, dosud neznámých civilizací (patrně i v nekonečných počtech a v pro nás nepředstavitelných variantách svého bytí).

Jistá vědecká autorita se v tomto smyslu  seriózně zabývala otázkou, jakou by měl mít Stvořitel jako autor zřejmě nekonečného množství dalších vesmírů a jejich jednotlivých světů možnou motivaci k tomu, aby patrně na každém z těchto určitým životem pulzujících světů se rodil nebo jinak vtěloval do nejrůznějších tam žijících existencí, které sám stvořil. A zda a z jakého důvodu by tam snad mohl jednat podobně, jak se na našem světě zachoval podle naší křesťanské víry. Tedy jestli i tam podle nás platí, že na možná všech tamních světech, které stvořil a jejichž dosud neznámé tam žijící existence zřejmě také miluje v takové míře, že se tamními tvory nechává - přestože jako neživá existence - dočasně "usmrtit" proto, aby sám sebe usmířil za to, že tyto životy, které stvořil, nežijí podle jeho představ a možná i jeho přímého nařízení, jak na svém světě výsadně učinil Židům. Autor pak předkládá zpochybňující otázku, zda  je skutečně právě toto jednání možný smysl a cíl nepochybné Boží existence? Ze zdrojů blízkým církevním kruhům později na toto téma došlo k několika vyjádřením ve smyslu, že v každém případě je otázka Božího vtělení (do židovského člověka), pozdější Ježíšovy sebeoběti, a následné smrti nutné pro vykoupení  lidstva za jejich  hříchy na našem světě nepochybná a  prokázaná. To však ale nemusí platit jako univerzální pravidlo pro nám dosud neznámé možné další živé světy, které v případě že opravdu existují, také stvořil Bůh našeho světa, vesmíru i  našeho bytí.

Vraťme se k již zmíněnému ryze křesťanskému pojmu, který se nikde v judaismu nevyskytuje, totiž Boží smrti. V hebrejské bibli a vůbec v celém myšlení věřícího židovského národa se důsledně a naprosto logicky zachovává důsledná a nepřekonatelná propast mezi Bohem a jeho výtvorem člověkem. Když židovský národ trpí a pod rukama svých nepřátel v tisícovkách (především naší křesťanskou rukou) hyne, nehyne Bůh, přestože hyne Jeho národ. Když rukou Římanů umírá Ježíš, neumírá Bůh, ačkoli je podle naší víry nejen Jeho syn, ale dokonce i sám Bůh Stvořitel. Přestože v židovských svatých textech najdeme kvůli usnadnění lidem obtížného chápání Božského majestátu bezpočet antropomorfních výrazů typu Boží rameno, pravice, záda, tvář a další, ale i  Boží hněv, odvržení, bolest, trpělivost a podobně, nikde se tam nic z toho ani náznakem neztotožňuje s člověkem a jeho stavbou těla, nebo pocity a projevy.

Také i toto výrazné a jednoznačně zásadní oddělení mezi různými charakteristikami člověka a jeho pocitů a jednání spolu s pokusy o charakteristiku všemohoucího Boha Stvořitele židovskými autoritami zabránilo věřícím tohoto národa uznat Boha za Ježíše a naopak, a dát jim navzájem stejné podoby a vlastnosti, které podle židovského učení Boží výtvor - člověk nikdy nemůže mít totožné s Bohem, stvořitelem tohoto člověka a vůbec vší existence. Božství Boha tak v žádném případě nemůže být lidským člověčenstvím. Rodí se, žije, trpí a umírá člověk a další Bohem stvořené bytosti, zatímco se jediný existující Bůh nikdy nezrodil, nikdy nežil, nikdy fyzicky netrpěl a nikdy nezemřel. Prostě vždy existoval a podle judaismu ke své existenci naprosto logicky nepotřebuje vůbec nic ze světa, díla, které se jednoho okamžiku rozhodl stvořit. Jinak by toho skutku zcela zákonitě nikdy nebyl schopen. Mimochodem - ke komu se sám Bůh obrací? Ke svému otci, matce, dětem, k jinému Bohu? Koho pravý a jediný Bůh volá o vyslyšení a prosí o pomoc? Nikoho, protože žádnou pomoc od nikoho pochopitelně nepotřebuje, (protože pak by to nebyl všemocný Bůh) a vždy se obrací jen ke svému národu a k lidem, které stvořil a o které má jedinečný otcovský interes. Ke komu se obrací židovský národ, a na koho se podle našeho Nového Zákona obracel i syn tohoto národa Ježíš? Na svého jediného Boha, smluvního ochránce židovského národa a faktického otce každého člověka na této planetě. A konečně - na koho především se ve svých modlitbách obracíme my křesťané?

Skutečný Bůh tedy není z hlediska lidského chápání pojmů života a smrti ani živý, ani nemůže zemřít. Bůh existuje, ale „Boží smrt“ neexistuje a už jen sám tento výraz je plodem dezorientace lidského ducha. Jedinečná Boží existence je věčná a nemůže jí  nic ukončit, stejně jako jí nemohlo ukončit ani Ježíšovo ukřižování. Na Golgotě nezemřel Bůh, ale trpící Ježíš, který je námi křesťany nazýván a vyznáván  jako Kristus, Mesiáš, Zmrtvýchvstalý, Boží Syn, Vzkříšený, Nanebevzatý a podobně.  „Není nic velkého, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, židé a bezbožníci, tomu věří všichni. Skutečně velkou věcí je věřit, že vstal z mrtvých,“ říkal Učitel a Otec církve sv. Augustin a při té příležitosti si  všimněme, mezi koho řadí národ, bez něhož by nebyl ani Boží Zákon, ani Ježíš, ani naše křesťanství. Nebyl by ani smluvní židovský Bůh, kterého jsme jako aktivní polyteističtí pohané po Ježíšově smrti začali považovat i za svého. Opakujme Augustina: "Pohané, Židé bezbožníci a ...", jakoby nechtěl vědět, že právě tito Židé, které umístil mezi pohany a bezbožníky, byl Ježíš sám, jeho matka, bratři, učedníci i celá prvotní církev a podobně.

Uvedený pojem  a vůbec celé téma zmrtvýchvstání naše křesťanství také převzalo z judaismu, a víme, že víra v Ježíšovo vzkříšení tvoří jeden z hlavních nosníků křesťanské víry.  O zmrtvýchvstání Ježíše byla zřejmě pevně přesvědčena většina z jeho dvanáctičlenné skupiny židovských učedníků, kteří s ním prožili celé rok trvající kazatelské a křtící hnutí po Galileji a okolí a kteří po jeho ukřižování tvořili historicky první Kristovu obec. (pozn: Zažitá představa o malé, pouze třináctičlenné volně putující družině po krajině jen se svým kazatelem je ve skutečnosti naprosto nereálná a zcela mimo. Velmi romantické, ale dětsky naivní jsou líčení situací, kdy Ježíš ukáže na rybáře aby s ním šel, ten z rukou pouští sítě, opouští denní úlovek nutný k uživení své mnohačlenné rodiny i lodičku, svůj jediný pracovní nástroj a bez jediného rozloučení s manželkou a svými mnoha dětmi je nechává na pospas osudu a vydává se za Mistrem. Kdo zná nesmírnou hodnotu rodiny v judaismu, musí se těmto vyobrazením smát. Pokud se některý oslovený rybář skutečně rozhodl za tímto  fascinujícím kazatelem jít, bylo by to naprosto nepochybně za podmínky, že s ním poputuje i jeho manželka s dětmi a pokud se - jak bylo samozřejmým pravidlem - starali i o své staré rodiče, vzali je také sebou. Tak tomu bylo s největší pravděpodobností u všech ženatých učedníků. Existují různé historické odhady, které počítají s těmito rodinami, nově příchozími, náhodnými zvědavci, nemocnými lidmi a mnoha dalšími, a počtu osob, které musely mít na starosti celou logistiku této masy lidí a vychází v nich poměrně shodně několikasetčlenný dav, který Ježíše musel doprovázet. Konkrétnější odhady se pohybují mezi minimálně třemi až šesti sty putujících osob včetně dětí, kromě vozů, tažných zvířat včetně těch na porážku určených a podobně).

Ježíš po své smrti pro jeho nejvěrnější přátele i pro své dva bratry prostě nemohl „jen tak“ zmizet ze světa jako každý jiný člověk, aby po něm nezbylo víc, než vzpomínky. Byl - li jejich Mistr opravdu očekávaným Mesiášem (a na nic víc by se jeho židovští učedníci nikdy neodvážili ani pomyslet), jak alespoň někteří zřejmě doufali, pak ještě neměl zemřít, protože se nic ze starých proroctvích o mesiáši dosud nestalo! Nebo snad starozákonní proroci, tolik toužící po Mesiáši, měli ve svých mesiánských proroctvích skutečně na mysli někoho zcela jiného?

Vzhledem k tomu, jakou váhu má zmrtvýchvstání pro celé křesťanství je nesmírně zajímavé, že žádná  novozákonní zpráva neuvádí žádné konkrétní a očité svědky, kteří by mohli o tomto Božím superzázraku podat autentické svědectví a jeho podrobný popis. Mnozí významní křesťanští učenci a jiné autority dnes oficiálně uvádějí, že celý proces Ježíšova vzkříšení, tak jak jej známe z Písma, vždy byl a stále je - i přes svoji nespornou oprávněnost - jen a jen věcí víry každého jednotlivce. Tradice, kterou se tato mystická událost předávala, musela dobou do svého ustálení projít různými vylepšeními „ke slávě Boží“, zbožně zkrášlujícími a doplňujícími úpravami stejně jako mnoha nesrovnalostmi, protiřečeními, fabulacemi i  interpolacemi. Později už nestačilo jen radostné konstatování, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých, a zbožná lidová představivost tedy přispěla  poutavým příběhem  o prázdném hrobě a na ně navazujícími, mající za úkol zdůraznit a podpořit Ježíšovu nesmrtelnou nadpřirozenost v jeho Božím Synovství. Otázka možnosti uznání Ježíšova  Mesiášství a především jeho pozdější Božská prezentace však pro Ježíšův národ vždy byly a zůstanou nepřekonatelnými překážkami mezi židovským národem a křesťany. Na tomto faktu se nikdy nic nezmění, protože Židé - na rozdíl od nás křesťanů - mají svůj trvale platný unikátní slib věrnosti a poslušnosti Bohu a Jeho Zákonu, který má  svojí platnost do konce světa. Stejný Boží zákon stejně důsledně dodržoval během svého života samozřejmě i sám Ježíš, o jehož - podle naší víry - Mesiášství, Božství a současně Božím Synovství hovoříme.

Ze záznamu jedné středověké veřejné disputace mezi Židy a jejich křesťanskými vyzyvateli se můžeme mimo jiné i dočíst odpověď jednoho židovského učence na dotaz velmi vzdělaného křesťanského protivníka, co Židům brání přijmout Krista jako Boha. Učenec odpověděl ve smyslu, že to vylučuje hned na začátku Desatera a jinde nejen sám Bůh, ale konečně mnohokrát svým vlastním příkladem i sám Ježíš. Nejprve uvedl, že obě strany sporu jistě souhlasí s tím, Ježíš ve svém životě  nepochybně  dodržoval Boží zákony. Pak svého zdatného křesťanského diskutéra vyzval, ať před přítomnou světskou i církevní vrchností řekne, jakými zákony se řídil a jaké dodržoval Bůh při utváření světa a vesmíru a také jakými zákony se řídí dnes. Jako je jen jeden Bůh, je i jen jeden, Jeho Zákon. Ten však platí výhradně pro lidi a pro jejich dobro, ne pro jeho autora. Disputace ten den už nepokračovala.

Opakujeme, že víra v zmrtvýchvstání, tedy ve vzkříšení mrtvých, patří v judaismu k ustálenému tématu učenců, proroků, spisů i nespočetných debat od jeho nejstarších dob až do nedávných (viz např. Ezechiel, Izajáš, David, Mišna, Tosefot, Pirkej avot, Midraše, Maimonides, Crescas, Albo, Buber, Cohen atd.) Je to víra, že zemřelým lidem bude jednou v budoucnu Bohem znovu umožněn jejich fyzický život. Tato víra se však v judaismu podstatně liší od víry v nesmrtelnost duše a posmrtný život, který je zase základní vírou ve svět, který jednou přijde. Právě Mišna uvádí, že „všechen Izrael má podíl ve světě, který přijde“ a Talmud konkrétně uvádí kategorie těch, kteří v tomto světě budou i těch, kteří ne. Tosefot Sanhedrin je k nám křesťanům - v případě naší skutečné a nepředstírané zbožnosti - zřejmě nejmilosrdnější, neboť dokonce uvádí, že „podíl na budoucím světě mají všichni zbožní ze všech národů“. Vzpomeneme-li si na Ježíšovo časté citování a hodnocení chování farizejů (mezi nimž však měl sám několik dobrých přátel a ti mu také několikrát v životě významným způsobem pomohli), je dobré vědět, že i v jeho době bylo téma vzkříšení příčinou mnoha vášnivých sporů mezi nimi a saduceji. Konečně, otázka vzkříšení a líčení krás posmrtného života bylo velmi oblíbené téma (např. v De Civitate Dei) i u již zmíněného Augustina, který popisoval krásu  posmrtného života tak živě a barvitě, jakoby ho snad už někdy absolvoval.

Zbožní židé tedy své zmrtvýchvstání spravedlivých očekávají v budoucnosti, kdežto první křesťanské obce na základě ať už autentických, nebo tradovaných událostí kolem Ježíšovy smrti nabyly vědomí že počínaje Kristovým vzkříšením začala nová lidská epocha, a to nyní již existující zmrtvýchvstání každého člověka. Nový Zákon i přes daleko pozdější Lukášovo, ale především nadzemsky božských Janových líčení jeho posmrtných zjevení „svým“ lidem a učedníkům v lidské podobě Ježíšovo zmrtvýchvstání nevnímá jako návrat života zpět do lidského těla, ale Boží zásah směrem k sobě. Jako křesťané věříme, že ten, kterého Kristus nazýval svým Otcem, si ho vzal k sobě, kde žije nový život. Tělesná, pozemská smrt ale nepochybně zůstala smrtí. Můžeme však diskutovat a věřit, že je - ne však jen exkluzivně pro Ježíše - z Božího rozhodnutí překonána něčím novým. Ne životem podle měřítek světa, nýbrž existencí, právě tak, jako Bůh nežije, nýbrž existuje. On existuje vždy, a jak věříme, o svojí věčnou existenci se s námi po smrti už dělí, nebo jak věří Židé, jednou podělí. Zároveň nemůžeme pominout skutečnost, že za svého Abbu, Otce, na základě mnoha ustanovujících prohlášení v průběhu zaslibování židovského národa Bohu Stvořiteli na Sinaji považuje a nazývá úplně stejně každý věřící Žid. Konečně, nepovažujeme  Boha i za svého Otce i my křesťané? Neříkáme snad kupříkladu v modlitbě, kterou nás podle tradice naučil Ježíš, „Otče náš, (v jednotném čísle tedy můj Otče) jenž jsi na nebesích?“ Jaký rozdíl je v tom samém oslovení  toho samého Otce Ježíšem, ostatními Židy, jinými lidmi  a naším?

Je naší velkou škodou a zároveň základní chybou, že od okamžiku zrodu naší víry v Ježíšovo zmrtvýchvstání jsme se začali - a o tom nemůže být pochyb - vyvyšovat nad Bohem vyvolený Ježíšův národ přibližně tímto způsobem: „ My jdeme po smrti rovnou za Ježíšem, vy tvrdohlaví zaslepenci  si ale ještě pěkně počkáte do té doby, než v něho také uvěříte.“ Cítíte ten náš, jak dějiny potvrzují, velmi nebezpečný a osudový fundamentální triumfalismus a povýšenost nad národem Smlouvy, který postupně přerostl až v náš evidentní antijudaismus? Jistý křesťanský učenec formuloval vzkříšení ve smyslu přemožení smrti Stvořitelem. Užité spojení přemožení smrti ve spojení s Bohem, Stvořitelem vší existence však nepokládáme za příliš vhodné, protože nepochybně a dokonale všemocný Bůh Stvořitel stvořil vše, tedy i smrt a to znamená, že smrt podle svého rozhodnutí může kdykoli zrušit, rozhodně jí však nemusí přemáhat. Bůh nemusí přemáhat vůbec nic a nikoho, protože existence čehokoli je věcí jeho rozhodnutí a jen On rozhoduje i o jakékoli další existenci nebo neexistenci, viz například: Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji“ (Dt 32, 39) , nebo „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu!“ (Iz 29, 16), či  „ Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“ (Dan 12, 2)

 Stvořitel vší existence podle názorů mnohých židovských autorit stejně tak nemusí svému stvoření o sobě a na důkaz své existence lidem cokoli dokazovat - víra nebo nevíra v něho je věcí svobodné vůle každého člověka. To prý ve skutečnosti učinil jen jednou, a to na Sinaji; tam však šlo o vzájemné poznání a dobrovolné dvoustranné uzavření Smlouvy. Bůh se podle dalších názorů kvůli člověku, kterého sám stvořil, nemusel nechávat tímto svým stvořením ukřižovat a pak jako slabý a opuštěný těsně před smrtí volat - snad jiného Boha? - „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Opakujeme: Bůh je všemocný, není tedy slabý, ani trpící, není opuštěný, ani ponížený a poplivaný, zbičovaný, ani zoufalý a nikdy nemůže volat jiného Boha, aby Mu pomohl, nebo ho zachránil před „smrtí“. Bůh nikdy nemůže být ani mrtvý, neboť jak už jsme si řekli, nežije (ale samozřejmě existuje). „Protože jsem Bůh, a ne člověk, Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11, 9). Bůh prostě není člověk, a na tom se jednoznačně shodnou učenci obou vyznání. V opačném případě by musel být smrtelným hříšníkem a ne Bohem. Uvedli jsme jednu absurdnost, přidejme druhou, tentokrát formou otázky: Zemřel-li podle nás na kříži Bůh Stvořitel vší existence, kdo a kdy pak tohoto nesmrtelného mrtvého, ale vždy neživého Boha vzkřísil nové existenci?“ Nebo snad už Bůh neexistuje, protože si nechal od svého stvoření definitivně odebrat svojí jsoucnost? Přivedl se snad do stavu opětovné existence sám? Smysl?

Jak jsme už mnohokrát uvedli, cílem těchto zamyšlení není vznášet teologický zmatek nebo nejistotu do našich myslí, nýbrž hledat příčiny, proč Ježíšův národ nemůže přijmout naše křesťanské, o téměř dva tisíce roků mladší náboženství za své. Poukázat na to, že veškeré naše snahy, ať po dobrém, ale především provázené brutálním násilím, byly vzpourou a odporem stvoření proti vůli  svého Stvořitele,  vyjádřenou skrze Mojžíše. Ježíš jako příkladně zbožný a osvícený Žid nezakládal žádný nový způsob života svého národa ve shodě s Boží vůlí, ani nepřipravoval řeckým pohanům nové, od svého vlastního odlišné náboženství. Neoznačoval se za Božího syna, ani nestavěl svojí osobu na Jeho úroveň. Jeho zvěst nebyla o něm, ale v souladu s jeho vyznáním logicky o Bohu. Přesun důrazu zařídilo až později naše křesťanství. Sám v mnoha obměnách hovořil o Boží vůli, ne o své. O Božím království, ne o svém. Boha považoval za svého nebeského Otce, ovšem tak jako každý z nás, kdo v Něho věříme. Nepochybně měl vlastní, vysokou a zřejmě jistou tajuplnou zkušenost s Bohem, ale nikdy si pro sebe nenárokoval užívání titulu Boží Syn. To je až naše pozdější práce, stejně jako trojičnost. Pokud jsme sami od sebe, mimo Boží učení a vůli začali rozlišovat v jednom jediném Bohu tři osoby a přesto vyznáváme jedinou přirozenost, Ježíšův národ nechápe a takovou interpretaci odmítá, protože tímto odmítnutím de facto i de jure plní jeho vůli vyjádřenou v Desateru.

Pro Židovský národ je Desatero, které jim dal Bůh Stvořitel, samozřejmě naprosté tabu, pro nás charta, kterou si však můžeme upravit pro své potřeby a cíle. A tak  jsme i učinili, resp. učinil náš velký Učitel církve svatý Augustin. Mnohé autority naší svévolnou úpravu židovskému národu daných Božích příkazů hodnotí jako politováníhodný akt potvrzující nepřekonatelnou propast obou způsobů víry v jednoho Boha, a zároveň jako důkaz našeho očividného odklonu od původní prvokřesťanské snahy o následování Krista.

 

 

 

 

pokračování

 

 

M. Č.