Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

pokračování

                             Jiný drobný poznatek k Jakubovi je také poměrně zajímavý, přestože má čistě jen doplňující hodnotu: Navzdory tomu, že reformátor Luther, nadšený Pavlův stoupenec a obdivovatel,  prohlásil Jakubův list za cit.: „vskutku slaměnou epištolu“, sami protestanti si ho kvůli Jakubově zásadní, přestože silně potlačované roli v Ježíšově životě z kánonu také vyřadit nedovolili. Nevíme, zda je všem dobře známa i skutečnost, že Tridentský koncil  ve svém dokumentu DS 1716: A beato Iacobo Apostolo promulgatum uvádí, že „apoštol Jakub vyhlásil svátost pomazání nemocných“ a odkazuje v něm na jeho verš 5, 14,  kde říká: „ Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.“  Také tato naše svátost má tedy své tradiční kořeny v judaismu, ani tato skutečnost však zřejmě nepomůže ke změně naší dosud přetrvávající negativní rétoriky a myšlení vůči Ježíšovu Bohem vyvolenému národu. Jakub ale v uvedeném verši  samozřejmě neříká, že se lidé za nemocného mají modlit ve jménu svého bratra Ježíše, ale ve jménu Pána, a to u věřících jeho národa vždy znamenalo jen jediné: ve jménu jejich jediného Boha Smlouvy a dárce Zákona. V případě některých nemocí bylo v židovském národě  i jinde stejně jako dnes běžné potřít nemocné místo na těle léčivou mastí nebo olejem  s léčivými účinky. Poté  se spolu s nemocným pomodlí ke svému židovskému Bohu někdo z rodiny nebo známých za jeho uzdravení. Křesťanské pomazání nemocných je ale jak víme čistě symbolické,  a jedenkrát - při pomazání nemocných - použitý olivový olej obvykle přímé léčivé účinky nemá. Ovšem je pravdou, že v dávných dobách ho Izraelité  používali i na očišťování svých malomocných.

Podívejme se ještě na spor Jakuba s Pavlem ohledně víry a skutků ve vztahu ke spáse i z hlediska přeneseného symbolického smyslu do jeho výše uvedenému pokynu pro nemocné: Jak vyplývá z Jakubova učení, víra (v uzdravení), podložená skutky (potření olejem nebo mastí a modlitby) může vést  ke spáse (což je v dané konkrétní situaci  uzdravení nemocného.)  Zatímco kdyby se nemocný držel Pavlova vlastního učení o spáse  vírou,  a kdyby tedy  „jen“ ve své uzdravení věřil, a nedělal by pro to už nic jiného, (např. potírání mastí a modlitby za uzdravení), zdravotní problém by mohl ustupovat pomaleji, nebo také vůbec.

Po Ježíšově smrti vedl Jakub v Jeruzalémě jeho následovníky celá tři desetiletí, než byl sám stejně jako jeho bratr popraven, údajně kvůli zásadnímu porušování Zákona. Po něm na jeho místo podle historika Eusebia i dalších pramenů nastoupil další Ježíšův příbuzný Šimon, tedy bratr Josefa, Mariina manžela.

Není nikde doloženo, že by snad Jakub svého bratra Ježíše oslovoval, nebo jakkoli uctíval jako Boha, nebo jednu Božskou osobu. Na rozdíl od Pavla se nezabývá kladením důrazu na Ježíšovu osobu, ale na jeho učení. Z toho logicky vyplývá, že není zcela vyloučena - ovšem ani potvrzena - myšlenka, že by ale jen určitou dobu snad mohl Jakub uvažovat nanejvýš o bratrově případném mesiášství, nebo možná statusu proroka. Je to však naše pouhá spekulace. O čem však není pochyb; Jakub považoval svého bratra Ježíše za vzor i ostatním lidem, a to nejen Židům. Tomášovo evangelium, respektive jeho dvanáctý výrok říká o Ježíši tuto zajímavost: „Učedníci řekli Ježíšovi: Víme, že od nás odejdeš. Kdo bude naším vůdcem? Ježíš jim řekl: Kamkoli půjdete, jděte k Jakubovi Spravedlivému, kvůli kterému vzniklo nebe i země.“ Tak mluvil Ježíš (kterého vyznáváme jako jednu osobu Boha, který stvrořil nebe i zemi) o svém bratrovi a vzpomeňme si, jak obdobně mluvil o svém dalším příbuzném, o bratranci Janu Křtitelovi: „Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka.“ (Mt. 11, 4) Svá slova o tom, že by kvůli někomu vzniklo nebe i země, nebo že někdo je víc než prorok, však ve skutečnosti nikdy a v žádné obměně Ježíš nepoužil sám na sebe! A co teprve jeho výrok (zde uveden bez značně pozdějšího křesťanského dodatku, který měl zmírnit možný negativní dopad na naší nauku z tohoto znepokojujícího vyjádření): „Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan“ (Lk 7, 28) Ale Ježíš se také narodil ze ženy! Jan je tedy podle Ježíše větší než on sám, tedy jak věříme, větší než Bůh či jeho jedna osoba? Kdo jiný by to však měl největší nárok říci, než právě židovský Mesiáš a především Bůh, Boží Syn a Stvořitel světa, ovšem pochopitelně jen tom v případě, pokud by si tohoto postavení byl sám vědom? Neřekli to o něm ale ani jeho učedníci, ani jeho matka, ani bratři, kteří s ním žili v jedné rodině, ani  jeho první následovníci ve vedení jeruzalémské prvocírkve. Neřekl to o sobě ani on sám. Tak Ježíše označili ti, kteří Ježíše neznali – jako Pavel, nebo ti, kteří Pavlově teologii později uvěřili, ovšem zcela bez ohledu na to, jak Ježíš sám sebe chápal a na veřejnosti prezentoval. Osobně se domníváme, že pokud Ježíše neznal ani ten, kdo na jeho existenci vystavěl  nové náboženství, je více než pravděpodobné, že ho neznal ani nikdo z Pavlových žáků a pozdějších maloasijských prvokřesťanů. V takovém případě by bylo logické, kdyby se tito Řekové sami nijak usilovně (vzhledem ke svému ještě zcela nedávnému aktivnímu pohanství) nepídili po tom, co a kdy o sobě jim zcela neznámý Ježíš kdesi daleko v Izraeli prohlásil, ale kdyby se spokojili s tím, co vše jim o něm říká a nebo naopak neříká Pavel.

Říkáme-li, že tento zakladatel náboženství založeného na Ježíšově osobě jeho samého a jeho názory neznal, máme na mysli především skutečnost, že ve svých dopisech rozdával desítky vlastních pokynů, jak se adresáti mají chovat, čemu věřit a čemu ne, moralizuje, slibuje, věroučně poučuje, napomíná, ale nikdy se neodvolává na Ježíše! Uvádí různé zdroje, nikdy ne však Ježíše! Vyjma jedné zmínky o Ježíši v dopisu do Korintu používá ve svých listech nesčíslněkrát slovo Kristus, ale o skutečném židovském Ježíši neví zřejmě vůbec nic. Neví o jeho zázracích, necituje ho. Neví, kdo byli Ježíšovo rodiče a jeho rodina, neví kde se narodil. Nic mu neříkalo město Betlém, nic Nazaret. Nikdy si Ježíše nepřišel poslechnout, nevěděl jak vypadá, jak mluví, co mluví. Nic, nic, nic. Ježíšovy následovníky se snažil vyhubit. A přesto na jeho osobě založil nové náboženství s novou - svojí vlastní, ne Ježíšovou (!) teologií  (Ježíš, jeho rodina i učedníci až do posledního okamžiku svého života vyznávali vždy jedinou Boží teologii ze Sinaje, žádnou jinou nikdo z nich nezakládal), na kterou už Ježíš ale nemohl nijak reagovat, protože byl přibližně deset  a možná i více roků mrtvý.

Židovství je s naším křesťanstvím neslučitelné mimo jiné i proto, že je pro něj například absurdní idea, že člověk, kterého Bůh také stvořil, je pro něho alfou a omegou jeho zájmů a dokonce snad i smyslu jeho existence. Bůh je podle rabínského učení nevyslovitelně daleko mimo svět, mimo jakoukoli skutečnost a je stejně daleko mimo vše, co se váže ke svému výtvoru, člověku. Svět není hlavním zájmem Boha stejně, jako to není člověk. Pro Ježíšův národ je zcela iracionální jakákoli myšlenka typu, že Bůh seslal svého Syna, aby se vtělil do člověka, trpěl a zemřel za hříšné lidi, které sám stvořil a tím sám sebe se sebou usmířil, a že krev  Boha Ježíše zrozeného do židovského národa nás vykoupila z našich hříchů, takže nikdo z nás už není hříšníkem. Opravdu ale žijeme bez hříchu? K čemu je pak svátost smíření, k čemu pokání za hříchy, které tedy už nikdo z nás stejně nemá, k čemu pak údajný očistec? Stejně nepřijatelná je pro Židy myšlenka, že pokud už jsme vykoupeni a nikdo z nás už tedy dva tisíce roků není hříšníkem, pak všichni přijdeme do nebe. (Viz např: „Křesťanovi se v nebi dostane nekonečně uspokojujícího patření na Boha, ale bude se těšit též z láskyplné přítomnosti a neobyčejně rozmanité krásy svatých a andělů a ze společnosti těch, které měl na zemi rád.“)⁾ Nebe a těm, kdo uvěřili v Krista i slíbená nekonečná existence na něm v těsné blízkosti Boha, své rodiny a zbožných přátel za nepřetržitého jásotu, radosti a hlaholu andělských chórů je pro Bohem vyvolený Ježíšův národ  vrcholem abstraktního myšlení. Původní představu náboženského judaismu nebe jako výsadního Hospodinova místa, popřípadě jeho andělů a zcela výjimečně možná několika povolaných mimořádných postav židovství, tedy naše křesťanství znovu upravilo a posunulo jinam: nebe je konečný cíl  spravedlivých, kteří uvěřili v Krista a budou vzkříšeni k věčnému životu s Bohem. Příbuzným tématem je židovská víra ve svět, který přijde a v nesmrtelnost duše po skončení pozemské existence. Všimněme si, že se jedná o nový svět a duše z tohoto nového světa v něm, nejedná se však o Boží příbytek, nebe. Židé tedy se svým radostným pobytem a uspokojujícím patřením na Boha na nebesích příliš nezabývají.

V rabínském chápaní Bůh neexistuje ani  pro svět, ani pro člověka. Svět včetně člověka je pro Boha druhořadou záležitostí, protože byl dřív, než stvořil svět i člověka, a úplně stejný bude, až  existenci světa ukončí. Světů jako je náš, nebo možná podobných, ze své vůle stvořil možná miliardy a miliardy.  Judaismu je naprosto cizí myšlenka, že ze všech těchto nekonečných miliard "světů" si vybral právě náš, aby se vtělil do tvora, kterého pro tento svět sám  vytvořil a aby žil, trpěl a zemřel způsobem, který sám vytvořil. Stejně tak je prý utopická idea, že v případě, že existuje na těchto miliardách jiných světů také cosi jako "život", že by se i do těchto svých stvořených světů také různými způsoby vtěloval, žil, trpěl a za tamní hříšné tvory i zemřel proto, aby stejně jako u nás kvůli jejich hříšnosti usmířila jedna osoba jednoho Boha druhou osobu stejného Boha. A pokud by to Bůh nedělal kdesi tam, proč  to měl  udělat právě u nás, když se ve skutečnosti od té doby v životě lidí nic nezměnilo? 

Do chování svých tvorů, tedy i lidí kterým dal život, až na určité výjimky nezasahuje; k tomu jim dal  svobodnou vůli. Zcela jistě prý Stvořitele vší existence chování svého lidstva „neinteresuje“ až natolik, aby se kvůli jejich způsobu života musel usmiřovat sám se sebou. Navíc prý tak, aby se do svého výtvoru musel „vtělit“, jako on trpět, a ukončit svojí krátkou anabázi ve svém vlastním světě smrtí, kterou stanovil pro všechny své tvory, protože sám jako neživý, ale existující, smrtelný není. Otázku existence Božího Majestátu jsme prý příliš překombinovali. O Bohu ví židovský národ především to, co jim o sobě řekl při předání Zákona. Co to bylo, se však doslovně nedozvíme z našeho „křesťanského Desatera“,  které  náš Učitel a Otec církve Augustin „upravil“ tak, aby od pátého století lépe vyhovovalo našemu učení. To znamená, že dílo samotného Stvořitele světa plně neodpovídalo představám křesťanství, přestože Boha Židů, ale s určitými obměnami, uznává i za svého. Augustin naší církev považoval za Boží vůli a dílo, takže mu zřejmě přišlo přirozené, když jedno nepochybné Boží dílo – Desatero svévolně upraví ve prospěch jiného, podle svého mínění také „Božího díla“, a to naší katolické církve, a napraví tak zřejmě jisté „Stvořitelovo pochybení“. Co Bůh opravdu Ježíšovu národu sdělil, si v původní podobě přečteme v knize Šemot (Exodus), 2. Moj 20, 2-17 a obdobně ještě v knize Devarim (Deuteronomim), 5. Moj 5, 6-21. Nikde jinde.

Národ Izraele nemá významnější postavení, nebo důležitější poslání než ostatní národy. Avšak na rozdíl od nich má přesto jedno jediné privilegium - neslouží sami sobě, ani svému národu, ale Bohu. To však o sobě my křesťané  tvrdit nemůžeme. Kdykoli se tento Ježíšův národ modlí, základní myšlenka každé modlitby spočívá v jejich naději, že každý národ, každé společenství na světě nakonec pozná to, co poznali oni už před téměř čtyřmi tisíciletími – uznali jedinou existenci jediného Boha Stvořitele světa. V tomto uznání je jejich tolik diskutovaná a tolik námi nepochopená vyvolenost spojená s nepřetržitou službou tomuto Bohu. Vyvolenost Izraele není „za odměnu“ a také to vlastně žádná odměna není, protože je to nejtěžší a nezrušitelný Bohem určený závazek a uložené poslání.

Plyne z něho jediný závěr: Hospodin je - na rozdíl od nás - jejich jediným Bohem jako přímý důsledek skutečnosti, že ho jako svého jediného Boha uznali a zavázeli se mu k poslušnosti dodržováním Jeho Zákona. S námi křesťany jak víme židovský Bůh nikdy žádnou Smlouvu neuzavřel, nezvolil si nás abychom Mu sloužili, nezjevil se nám, ani nám nepředal svůj Zákon. Ale jak jsme už řekli, zato jsme udělali pro židovský národ něco nepředstavitelného: Desatero, nedotknutelnou chartu Boží vůle, kterou Mojžíš od Boha obdržel pro svůj národ, jsme si sami upravili tak, aby lépe vyhovovala naší o dvě tisíciletí mladší křesťanské doktríně. Židovský národ pro to, aby ostatní národy a společenství stejně jako oni uznali jedinečnost Boha, Stvořitele vší existence mimo svých denních modliteb neudělá už vůbec nic - ne snad že by se báli a žárlili na nějakou možnou „ještě zbožnější konkurenci ve víře“, ale protože uznává  a plně respektuje Bohem danou svobodnou  vůli každého člověka. Přesně, jako to dělá Bůh sám.

Ale to vůbec, skutečně v žádném případě neznamená, že ten kdo to neudělá, a  Boha Židů nepřijme, na sebe a na své blízké přivolá nějaké neštěstí a  stejně tak to neznamená, že ten kdo to udělá, „půjde do nebe“, jak my křesťané tak rádi a tak často o sobě samých přemýšlíme, doufáme, o nebi sníme, těšíme se tam, a vlastně jak jsme o naší příští nebeské trvalé adrese za svoji „příkladnou zbožnost“ často stoprocentně přesvědčeni. Ať se nám to líbí nebo ne, tuto otázku má národ Ježíše - možná už kvůli délce jeho existence - jednoznačně propracovanější, reálnější, přímější, bez velkých tajemství, méně srdcebolnou a bez periodicky se opakujícího sebemrskačského pocitu trvalé provinilosti a hříšnosti, a střídající úlevy z údajného odpuštění před zaslouženými strašnými tresty. Právě takové uměle vyvolávané a udržované pocity v člověku jsou podle židovských autorit brzdou, nebo přímo nepřekonatelnou překážkou pro skutečné otevření se pro naslouchání jediného existujícího Boha Stvořitele.

Ježíš jako velmi zbožný příslušník židovského národa neznal a ani by mu nic neříkal náš značně později vytvořený pojem „dědičný hřích“. Židé ví, že se  děti rodí čisté a žádné pojetí typu "přenesený, zděděný hřích" je nezatěžuje, protože podle nich prostě neexistuje. Proto také nemají pocit nějakého celoživotního stigmatu trvalé hříšnosti, který by vyžadoval nepřetržitou kajícnost, rány do prsou, pláč a slzy lítosti – za to, co nespáchali, za co nemohou, ale co i přesto by podle našeho učení měli zdědit po Adamovi a Evě. To ale samozřejmě neznamená, že Ježíšův vyvolený národ nehřeší a že se v tomto směru považuje za světovou elitu. Židé se nezajímají a ani nerozumí našemu křesťanskému učení, které říká, že  jejich člověk Ježíš trpěl a zemřel za naše hříchy, aby nás spasil, takže bychom měli být spasení bezhříšní lidé. A přesto i jako už údajně spasení stejně jako oni hřešíme. A ne málo. Židé se ale za spasené nepovažují. Ale záleží-li jejich spása na službě Bohu a dodržování jeho Zákona, pak na své spáse pracují.

Přestože se naše úvahy jmenují O dvou vírách v jednoho Boha, mnohokrát jsme se v průběhu let našeho bádání museli ptát a ptáme se i dnes: Nejde nakonec skutečně o dvě víry ve dva bohy? O původní abrahamovsko - mojžíšovskou víru v jediného Boha Stvořitele vší existence a dárce Zákona jeho židovskému národu na jedné straně,  a na druhé o dvě tisíciletí mladší víru apoštola Pavla v Ježíše jako Boha? Jestliže Ježíšův židovský národ věří ve svého Boha (i náš Augustin často hovoří o Bohu Stvořiteli jako o Bohu Izraele) a my křesťané také ve svého, v Krista jako jedné Boží osobě, lze pořád ještě hovořit o jednom Bohu?  Židovské myšlení se pohybuje přibližně v tom přesvědčení, že pokud kdokoli přijme jejich Boha Smlouvy i za svého, což je samozřejmě velmi vítané, ne však - na rozdíl od nás křesťanů - jakkoli vyžadované, nemůže Ho přijmout v jiné formě, než v jaké se zjevil jejich židovskému národu. To znamená jako jeden jediný existující Bůh, jediný Stvořitel světa a vesmíru. Hospodin, který svému lidu nikdy neavizoval, že jednou bude také člověkem, a nikdy svůj vyvolený národ neinstruoval v tom smyslu, že ačkoli sám velmi důsledně trvá na tom, že je jediný Bůh, i  přesto jsou v Něm samém obsaženi bohové tři. Kdo by chtěl Boha Židů přijmout i za svého, nemůže z vlastní vůle vytvořit jiný vlastní zákon a vydávat ho za nejen pokračování, nýbrž dokonce až za nahrazení jediného existujícího Božího Zákona. Nemůže ani měnit smysl a cílový objekt jejich proroctví, a vydávat ho za jiný a podobně.

U tohoto bodu, tedy o údajných starozákonních proroctví, jmenovitě o budoucím Kristu, naší církvi či Spasiteli Mesiáši se na chvíli zastavme. V době, kdy začalo naše slibně se rozvíjející náboženství mírně stagnovat a ještě nebylo silně prosazovanou římskou státní institucí, potřebovala naše církev své již poměrně ustálené učení znovu oživit laxním věřícím a přesvědčit zatím váhající pohany. Mimo jiné se rozhodlo i o tom, pokusit se ještě jednou dokázat to, co náš zakladatel Pavel nedokázal. To znamená, znovu zkusit „zalovit“ přímo v židovském národě a pokusit se tam ještě jednou o náborovou evangelizaci, a to na základě jejich vlastního učení. Kdyby naši předkové ve víře nebyli bývalí polyteističtí pohané z dalekého Řecka, a znali by nesmírně bohatou historii izraelské země, jeho lidu a okolnosti, za kterých Ježíšův židovský národ svoji víru přijal, podruhé by se o evangelizaci právě tam zřejmě raději nepokoušeli. Církevní autority se ale rozhodly, že se pravdivost našeho učení dokáže a nalezne v původních hebrejských náboženských textech. Z toho důvodu začala církev kolem sebe aktivovat mnohé vzdělané křesťany, kteří ovládali, nebo se byli schopni na potřebnou úroveň naučit hebrejský jazyk, aby pak v prastarých hebrejských teologických spisech usilovně pátrali po textech, které by se poté daly interpretovat jako Židovská proroctví o našem křesťanství a Ježíši Kristu. A tím zase zkusit přiblížit Izraelcům naše náboženství jako jediné správné, dokonce i samotnými židovskými proroky avizované budoucí křesťanství s tím cílem, že na základě tak silných důkazů možná opustí dosavadní víru svých otců a požádají nás o křest.  

Jako ideální pro to byly ze židovských posvátných textů vybrány určité Žalmy a výroky některých jejich proroků, především stará prorocká kniha hebrejsky nazvaná Ješajahu, česky Izajáš. Tento nesmírně významný židovský prorok žil v sedmém století před Ježíšem a větší části této knihy se přiznává jeho nepochybné autorství. Izajáš byl chápán jako až radikálně nekompromisní kritik duchovního Izraele za jeho modloslužebné poklesky, za některé nepřijatelné náboženské praktiky králů i samotného kněžstva a podobně. Kritizuje duchovní morálku společnosti s tím, že lidé místo hledání vztahu k Bohu hledají pro sebe především majetek a luxus. (Vskutku prorocké vidění, které v tomto ohledu můžeme bezpochyby vztáhnout  dnes sami na sebe.) V knize se dále píše o velkém utrpení židovského národa, prorokuje se v ní budoucí židovský Mesiáš, zmiňuje se o vyvolení lidu Izraele a podobně. Po dlouhých letech usilovné práce a hledání vhodných textů nakonec církev usoudila, že více než čtvrtina textu  pro její účely alespoň částečně vyhovuje a dokonce tuto část začala nazývat velmi nadneseně a silně optimisticky až jako: „Starozákonní evangelium, radostná zvěst o Ježíši a jeho církvi.“

Ze židovského pohledu jako majitelů tohoto textu vzato však vyplývá jasné stanovisko, že naše dlouholetá usilovná práce byla zbytečná a pokud se ještě někdy v budoucnu do podobné „dokazovací“ práce v jejich hebrejských posvátných textech pustíme znovu, dopadneme stejně. Židé totiž vždy tvrdili, že v žádném případě nikdo z jejich národa naše křesťanství, Ježíše ani církev neprorokoval a že jsme jako křesťané tento prastarý židovský text ze svého křesťanského pohledu pochopit ani nemohli. Případně, že jsme se jejich jazyk špatně naučili a jejich naprosto mimořádnou historii nepochopili. Jak vidíme, s náboženským judaismem jako vírou, kterou vyznával a aktivně praktikoval Ježíš, mnoho společného opravdu nemáme. Uveďme si jen pár příkladů rozdílného chápání některých veršů této knihy, jak je chápal národ, odkud spis pocházel a kterému byl určen, a jak jsme je o skoro tisíc roků později začali vztahovat na své učení.

Jeden z nejvíce užívaných veršů zmíněné židovské knihy Izajáš, které uvádí církev jako důkaz pravdivosti naší  víry v Ježíše Krista je verš 7, 14:  „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne  a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“ Tento verš jsme si naši křesťanští předci ve víře vyložili tak, že i sám Žid Izajáš prorokuje, že izraelská panna počne s Duchem svatým a porodí Bohu Stvořiteli světa a vesmíru syna Ježíše. Přestože je Všemohoucí Bůh neživý, měl na naší zemi lidského potomka Ježíše. Z toho může vyplývat jen jediné: izraelský národ, který s Bohem uzavřel Smouvu a dostal Zákon (pro své neustálé celoživotní studium Božích Zákonů jako jediný na světě nazývaný jako národ knihy!) je  zřejmě natolik nevzdělaný, nepozorný, nebo své posvátné spisy studuje natolik povrchně, že jim sám nerozumí. Teprve my křesťané jsme jim jednoduchým způsobem otevřeli oči, protože jsme z jejich prastarých textů ihned pochopili to, co oni sami nebyli schopni za stovky a tisíce roků. A hned jsme požadovali, aby židovský národ  Smlouvy s Bohem přijal náš křesťanský výklad některých jejich knih a jejich částí, především těch, které podle nás poukazují na naše budoucí křesťanství, církev, Ježíše Krista a podobně.

Židovští vzdělanci však například k tomuto konkrétnímu verši a našemu chápání uvádějí něco jiného. Nevylučujeme, že pro mnoho křesťanů budou tyto jejich protiargumenty možná překvapivé. Především upozorňují, že slovo dívka uvedené ve verši (a které my často v modlitbách užíváme přímo jako panna ) v hebrejštině znamená zároveň výraz pro mladou ženu, ne však pro pannu. Připomínáme, že v hebrejštině má jedno slovo většinou více významů, a sami známe několik slov,  u kterých jsme významů napočítali mezi deseti až patnácti a nepochybujeme o tom, že u některých původních slov jich bude existovat ještě více. Také slovo dívka, které je uvedené v originálním verši Iz 7, 14 má více významů: v původní hebrejštině, pokud chceme hovořit o dívce, můžeme použít minimálně dvou nebo tří výrazů, které lze ovšem zároveň kdykoli bez rozdílu použít i pro pannu, zároveň ale i pro vdanou ženu, mladou ženu, a dokonce: ten samý výraz lze ve starých  hebrejských spisech vyhledat v označení mladého muže nebo mladíka, ale je tam také užíván i jako výraz pro mládí! Autority Ježíšova národa z těchto, ale i dalších důvodů zásadně odmítají naší snahu chápat a  ve svém učení prezentovat tento verš jejich proroka jako proroctví o tom, že jednou jistá židovská nedotčená panna počne a porodí syna zázračným způsobem bez jakéhokoli přičinění člověkem – mužem tak, jak uvádí například evangelista Lukáš 1, 34-35. Mimochodem, Židé chápou smysl svých proroctví jako ne to, co se stane, nýbrž jako to, co by se mohlo  za určitých okolností stát.

Smysl celého textu Izajáše je jak se můžeme sami snadno přesvědčit, opravdu naprosto jiný. Vřele doporučejeme si velmi pozorně přečíst celou knihu, a to zvlášť pečlivě slovo od slova  především celou kapitolu sedmou kapitolu 1-25. Kapitola je o problémech judského špatného a hříšného krále Achaze, do kterých se dostal díky dohodě o spojenectví při obléhání a dobývání Jeruzaléma mezi králem Izraele Pekachem a syrským králem Resínem.  Po důkladném prostudování textu musíme - ať chceme nebo ne - dát za pravdu židovským autoritám, kteří verš 7, 14 považují za naprosto nereálné jakkoli vztahovat na budoucího židovského Krista. Celá kapitola a jak si ještě brzy ukážeme,  i celá kniha se týká tématu naprosto odlišného a zcela neslučitelného s naším křesťanským chápáním. Rozumíme tomu, že v období našeho hledání textů v hebrejské literatuře, které mělo dokázat, že naše náboženství nepochází od Pavla, ale bylo už staletí předtím prorokováno, bylo "přání otcem myšlenky." Ale v případě uvedení Izajáše jako důkazu prorokování Krista už sedm století předtím, než se narodil, naši předci ve víře svoji badatelskou práci prostě odbyli. Známe ale celou řadu dalších podobných příkladů mylných křesťanských výkladů některých částí hebrejských textů, a za hlavní důvod těchto našich omylů osobně považujeme hlavně nedostatečnou znalost historického judaismu a hebrejského jazyka. Svůj díl v našich omylech měl ale jistě i velký tlak,  a časová tíseň, kterým byli naši badatelé a překladatelé vystaveni od svého zadavatele, tedy od církve.

V době, ve které prorok Izajáš pronesl své proroctví, byla  jeho manželka (mladá žena) těhotná a porodila mu syna, který byl nejdříve pojmenován jako Emanuel (Bůh je s námi).  Ať již jeho  manželka byla skutečně prorokyní, nebo se v té době tak manželce proroka prostě říkalo a tak jí nazýval i její muž Izajáš, verš 8, 3 naprosto nepochybně vyvrací omyl těch, kdo Izajáše uvádějí jako proroka o Ježíši Kristu: "Přiblížil jsem se k prorokyni, a ona počala a porodila syna. Věčný mi řekl: Dej mu jméno..."

Opakujeme, že chápeme nepochybně dobré  úmysly naší církve poukázat Ježíše jako objekt zájmu a proroctví už stovky roků před jeho narozením; v tomto případě ale šlo, jak sami můžeme vidět, o omyl. Ještě dnes však církevní učení (viz například Augustin a jeho dílo De civitate Dei, kde tomuto tématu věnuje velký prostor, ale především jeho výklady židovských žalmů  Enarrationes in Psalmos!) tvrdí, že tento a další verše knihy Izajáš i některé jiné židovské texty prorokují o Ježíši Kristu, přestože se sami kdykoli můžeme v Písmu přesvědčit v mnoha případech o diskutabilnosti  nebo mylnosti takového tvrzení. Známe celou řadu dalších podobných příkladů křesťanských výkladů některých částí hebrejských textů, a za hlavní důvod těchto našich omylů osobně považujeme hlavně nedostatečnou znalost historického judaismu a hebrejského jazyka. Svůj díl  měl ale jistě i velký tlak,  a časová tíseň, kterým byli naši badatelé a překladatelé vystaveni od svého zadavatele, tedy od církve.

Karaitský židovský učenec a významný litevský teolog Jicchak ben Avraham Troki v šestnáctém století mimo jiné velmi důkladně studoval i naše křesťanská dogmata a nakonec dosáhl znalostí na takové úrovni, že se zúčastňoval mnoha nejrůznějších teologických  polemik a disputací se svými katolickými, pravoslavnými i protestantskými oponenty. Jednou při takové příležitosti naší snahu nalézt v hebrejských prastarých textech odkazy na Ježíše a církev stovky roků předtím, než Ježíš žil a církev existovala, definoval tímto způsobem: „ Vy křesťané jste zvyklí opírat svá tvrzení o naší víru, a důkazy vaší víry opírat o biblické verše vytržené z kontextu, bez ohledu na smysl textu a bez ohledu na předcházející a následující verše; nesrovnáváte verše nezaujatě s obdobnými verši jiných proroků. Vaším záměrem není vystavit vaše tvrzení konfrontaci s absolutní pravdou, ale pouze jej pomocí veršů vytržených z kontextu potvrdit."

Závěrem se ještě podívejme, jak se tento významný židovský učenec argumentačně vypořádává například s naším křesťanským tvrzením, že hned prvním veršem knihy Berešit (Genesis, 1. Moj) vydává její autor Mojžíš svědectví, že Bůh Stvořitel vší existence jsou ve skutečnosti tři osoby jednoho Boha  a tedy Bůh je skutečně Trojjediný, jak my tvrdíme. Přeložený verš sice zní takto: „První tvořil Bůh ta nebesa a zemi.“, ale v hebrejském originále je skutečně užito výrazu Elóhim, což je množné číslo slova Bůh. V tomto případě se zdá, že naše tvrzení je jasné a přesvědčivé a od židovských autorit bychom v případné polemice nad tímto veršem očekávali kapitulaci. Ale nic není tak jednoduché, jak se zdá a podívejme se, jak tento první verš knihy o počátcích světa vykládají učenci Ježíšova národa, v tomto případě především už citovaný Izák Trocký, ale samozřejmě i celá řada dalších autorit. Shrnutá argumentace vypadá přibližně následovně:

Pokud by naši křesťanští badatelé, kteří v původních židovských textech hledali jakákoli vyjádření, které by se daly prezentovat jako zmínky o budoucím křesťanství, uměli dostatečně hebrejský jazyk, věděli by, že slovo Elóhim nemá jeden, ale mnoho různých významů. Pochopitelně, že to je především výraz pro Stvořitele světa, ale stejně tak se ve staré hebrejštině nazývají i někteří významní lidé, a dokonce jsou i tímto způsobem někdy označováni andělé!

Jestliže slovo Elóhim my křesťané chápeme jako Bohové, a pro naše učení nejlépe už přímo jako Boží Trojjedinost, kdo z nás židovským učencům rozumně vysvětlí, proč tedy stejným slovem Elóhim oslovuje Bůh Mojžíše? Považujeme snad my křesťané i velkého židovského proroka a vůdce Mojžíše  také za jednu z několika osob Boha? Jestliže tvrdíme, že slovo Elóhim  znamená tři nesmrtelné Božské osoby, jak to, že Bůh stejným slovem oslovuje smrtelného člověka? Vždyť kdo z nás křesťanů čte i Tóru, tak jako jí četl i Ježíš, musí vědět, že v knize Šemot (Exodus, 2. Moj), se ve verši 7, 1 říká: „A Hospodin Mošemu řekl: Hleď, určil jsem tě faraonovi za Boha (pozn. autora: v originále Elóhim) a tvůj bratr Aharon bude tvým prorokem.“

Pro ty z nás, kteří stále ještě nechápou o čem hovoříme, nebo to jen předstírají, uvádíme ještě pár jiných příkladů, že slovo Elóhim – jakkoli bychom si to možná přáli – Boží Trojici skutečně neznamená. Pokud by tedy někdo z nás křesťanů stále stál na svém a tvrdil, že toto slovo znamená Boha Stvořitele v množném čísle, tedy že jsou to  tři božské osoby, ať nám osobně vysvětlí, proč v originále v knize Dvarim (Deuteronomim, 5. Moj)  se ve verši 32, 15 hovoří o Bohu zase naopak v jednotném čísle jako Eloha? Viz: „Ješurún ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem (Eloha), který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy.“ A podobný příklad pro snad stále ještě zatvrzelé: „ ...a řekl své ženě: Určitě zemřeme, neboť jsme uviděli Boha (orig. Eloha).“ Ještě stále nějaký křesťan tvrdí, že hned první verš první knihy o stvoření mluví o Ježíši jako o jedné Boží osobě, protože prý hovoří o Bohu v množném čísle? Stejně tak bychom mohli uvést další příklady, kdy hebrejské slovo Elóhim neznamená naší Trojjedinost, ale například jednoho, ale také i více soudců, viz. Šemot (Exodus, 2. Moj), verš 22, 8. A  mnohé jiné...

Příště se v případě zájmu můžeme ještě nad několika příklady naší chybné prezentace některých židovských proroctví a vyjádření v tomto smyslu znovu zamyslet.

pokračování

M. Č.