Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

             A tehdy poznáte, že já jsem v Izraeli, že váš Bůh jsem já, Věčný, a žádný jiný není. Můj lid už navěky nedojde potupy!                   

               Pamatuj na to, Jákobe, pamatuj, Izraeli, že jsi můj služebník. Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, Izraeli, u mne nebudeš zapomenut.

pokračování

                                        Pravděpodobně všichni Ježíšovo židovští apoštolové a jeho další příznivci a přátelé měli své vlastní rodiny  a proto se také velmi mnoho žen v Ježíšově početném doprovodu skutečně i s dětmi vedle svých mužů objevovalo. Jejich přítomnost v misi byla z mnoha důvodů velmi důležitá a přínosná. Město Kafarnaum se po určitou dobu stalo výchozím bodem, odkud Ježíš se svojí skupinou podnikal několikadenní opakované kazatelské výpravy po okolních vesnicích. Stoupenců jeho náboženského obrodného hnutí postupně přibývalo, aby se stali osobními svědky především Ježíšových po duchovní stránce mobilizujících, velmi emotivních a často kritických promluv, veřejného exorcismu i jeho léčitelských výkonů.

I v poslední nábožensky obrodné misi, která tak tragicky vyvrcholila Ježíšovým ukřižováním během pesachových svátků v Jeruzalémě, hrály ženy  opět velmi významnou roli. Jednalo se především o velmi náročné zajištění logistiky a dalších nezbytných úkolů pro celou skupinu složenou ze členů Ježíšovy rodiny, učedníků, náhodných posluchačů a dalších příznivců, kteří ho na jeho pouti doprovázeli. Romantická vyobrazení ukazující modrookého Ježíše s dlouhými světlými vlasy a planoucím srdcem, kráčející ve sněhobílé tunice v čele láskou  rozzářených učedníků bez jediného ranečku po galilejském venkově, nám k přibližnému vystižení tehdejší reality vůbec nepomohou, protože jsou jen bezcennou karikaturou a superkýčem. Daleko realističtěji by nám tehdejší situaci napověděl obraz, zobrazující velkou pluralitní pospolitost skládající se později až z několika stovek mužů nejrůznějšího věku a vzezření, houfů usmolených dětí běhajících kolem a dalších desítek nejmenších dětí nesených jejich matkami, z nichž některé byly i manželkami učedníků. Ženy trmácející se v žáru slunce, nebo sedící na vozících taženými osly, vrchovatě naloženými zásobami jídla i krmení pro zvířata, vody, oblečení, stanovými plachtami, potřebami k vaření, hygieně a desítkami dalších potřeb nutných k zabezpečení takové výpravy. Staraly se o děti, o rozdělávání ohňů, vaření a praní, o získávání a spravování financí a podobné záležitosti, o sjednávání umožnění přespání, obstarávání vody a napájení zvířat, o zdravotnickou pomoc, a o mnohé další práce a úkoly. Jejich účast byla nezastupitelná a bez jejich účasti by se celé hnutí po pár dnech rozpadlo.

Muži se na cestách v čele s Ježíšem tradičně věnovali především předepsaným modlitbám a jiným náboženským úkolům a zvyklostem, ale samozřejmě i zcela běžným každodenním činnostem, jako bylo například stavění stanů a dalších podobných činností.  Nemalým úkolem bylo i strategické plánování na každý den, zajišťování fyzické ochrany karavany a tábořišť, vyjednávání s místními úředníky, rabíny a podobně, stejně tak i řešení nejrůznějších každodenních problémů a konfliktů v této nesmírně různorodé, denně se o nové zvědavce i skutečné příznivce rozrůstající výpravě. Rozhořčeně znějící Lukášovo (9, 51-56) biblické líčení, jak marně dvanáctka učedníků shání  v jedné malé samařské vesnici pro Ježíše - ale jistě nejen pro něho samotného - zřejmě nocleh (cit: "...aby pro něho vše připravili" ), hned dostane docela jiný nádech, když si uvědomíme až strach budící velikost jeho doprovodu, který se odhaduje na několik stovek neznámých lidí s desítkami zapřažených zvířat a houfů pobíhajících a vzrušeně štěkajících  psů...Navíc, právě Galilejci byli podle některých historiků známi nejen jako jedna z nejméně vzdělaných skupin v Judei, ale především jako ti, kteří rádi rány přijímají a ještě radši je rozdávají.

Teologickému směřování mladé církevní instituce se postupně celkem pochopitelně nesmírně příčila myšlenka předkládat svým novým i možným budoucím věřícím Ježíše, kterého nová křesťanská víra vyznává jako Božího Syna,  a zároveň jako bohočlověka, který se stal člověkem, ovšem až natolik "se vším všudy",  aby snad  na  zemi žil jako takřka  úplně každý jiný zbožný Žid, tedy ve své vlastní rodině. Oficiální učení církve i mnohé modlitby přitom o Ježíšovi tvrdí, že se stal člověkem ve všem kromě hříchu, takže církev de facto sama - ač nepřímo - připouští to, co nakonec ale zase rezolutně popírá. Jestliže se totiž Ježíš stal člověkem "ve všem kromě hříchu" zrozeným do židovského národa, pak by s velkou pravděpodobností měl zřejmě i svojí vlastní rodinu, jako ostatní Židé jeho věku. Alespoň mi osobně si tak představujeme význam výrazu ve všem ve vztahu k praktickému judaismu.To ale naše víra právě s ohledem na jeho vyznávané božství rezolutně popírá. Naopak některé neutrální prameny, nebo ty, které  mají k židovství a jeho historii blízko, existenci Ježíšovy vlastní rodiny přímo předpokládají a považují za zcela normální a žádoucí, ovšem zase rezolutně popírají  možnost jeho božství v jakékoli podobě.

Právě zbožná rodina byla od doby uzavření sinajské Smlouvy izraelským národem s Bohem Stvořitelem jeho pevným a ničím nenahraditelným základem. Svobodně, bez vlastních rodin žijících jedinců jen z vlastního uváženého rozhodnutí, byly a jsou dosud skutečně jen vzácné výjimky. I když se někde vytvořila určitá až vyhraněně radikálně zbožná skupina, která se rozhodla věnovat plně Bohu kdesi v ústraní od ostatních věřících, téměř vždy se jejího života zúčastňovaly i manželky příslušníků tohoto hnutí. Viz například početná asketická esejská skupina apokalyptického mesianistického hnutí v Kumránu u Mrtvého moře, kde s největší pravděpodobností určitý čas pobýval i Jan, příbuzný Ježíše, kterého nakonec sám také pokřtil tehdejším běžným způsobem. To znamená na znamení symbolického očistění od jeho dosavadních hříchů a úmyslu pokání před očekávaným příchodem židovského Mesiáše. V jejich od světa odloučeného sídlišti ve skalách žili zbožní členové skupiny v naprosté většině zcela automaticky i se svými manželkami a dětmi a tak se předcházelo možným konfliktům a nežádoucímu napětí. V některých podobných často zcela uzavřených  náboženských komunitách žily dokonce tři generace příslušníků jedné rodiny.

Čistě teoreticky vzato by se snad tehdejší mladá církev mohla případnou myšlenkou Ježíše jako Mesiáše zabývat i ve smyslu židovského chápání svého Mesiáše (kteří však z mnoha důvodů odmítají možnost, že by jím právě Ježíš mohl být), to znamená jako  po lidské stránce vzdělaného věřícího a po stránce náboženské praxe sice silně kritického a svými některými veřejnými výroky mnohdy problematického, přesto však v principu standardním židovským způsobem žijícího člověka ve své vlastní Boží Zákon dodržující rodině. Tedy člověka, který byl běžným lidským způsobem počat, narodil se, žil zbožně, aktivně se nábožensky angažoval, nakonec ve 33 ti letech tragicky zemřel, a jeho duše bude očekávat konec světa a následný Boží soud. Ovšem od okamžiku Ježíšova křtu, kterým jsme ho začali vnímat nejen jako po židovském způsobu pomazaného krále, tedy Krista a svého křesťanského Mesiáše, a navíc posléze i jako jednu osobu trojičného Boha, začala být představa do našeho křesťanství převzatého židovského Boha, respektive Jeho Syna, jako pozemského otce rodiny samozřejmě naprosto nepřijatelná. Vize židovského Mesiáše žijícího běžným manželským životem, která je ale pro vlastní Ježíšův národ zcela  přirozená, by tedy snad možná mohla být i pro naší křesťanskou představu našeho Mesiáše zřejmě s mnoha připomínkami a úpravami teoreticky i přijatelná, nebo snad alespoň vůbec myslitelná. Ovšem představa ženatého Boha? Naštěstí alespoň v této naprosto šílené představě se  s  Ježíšovým židovským učením tentokrát dokonce snad jednoznačně shodneme a rázně jí odmítneme.

Idea Boha jako člověka žijícího běžným lidským způsobem, tedy ve své vlastní rodině, s manželkou a dětmi je stejně tak  jako pro nás, pochopitelně naprosto nepřípustná i pro židovský národ, protože naprosto odporuje Božímu učení a jeho Zákonu. Bůh Židů nikdy ani na okamžik nebyl člověkem; podobná představa nemá žádné opodstatnění ani v jediné větě jejich - právě tímto Bohem daném - učení. Východiskem pro naše křesťanství nakonec bylo  židovského Ježíše chápat a prezentovat zcela odlišným způsobem, než ho vnímal jeho vlastní národ. Židé ovšem - vzhledem ke své Smlouvě s Bohem - pochopitelně vyznávají „jen“ to, co je naučil a co jim přikázal jejich Bůh Stvořitel světa. Tedy především že je jeden, a pro jejich národ neexistuje žádný jiný a v žádné  podobě.

O Ježíšových sourozencích  se církevní učení nezmiňuje, resp. je popírá kvůli významu, který přikládá jeho matce coby Boho - rodičky, to ale znamená matky samotného neviditelného, neživého a tedy nesmrtelného, vždy existujícího Boha Stvořitele světa a vesmíru! Pro židovskou matku, která podle našeho učení porodila Boha, se prostě nehodilo, aby byla jakkoli spojovaná s plně funkčním manželstvím, to znamená i se zcela přirozeným intimním životem a plozením dětí. Nakonec jí bylo ještě navíc přisouzeno například její panenství nejen před Ježíšovým porodem, ale dokonce i po něm. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se s tímto bodem  vypořádala církev v případě, kdyby existenci Ježíšových sourozenců nakonec připustila za možnou realitu.  Podobně se naše učení nezabývá již zmíněnou skutečností, že Ježíšovo apoštolové byli podle židovské tradice alespoň z drtivé většiny ženatí a měli své vlastní rodiny. To samé se týkalo jeho bratří, kteří se jeho kazatelské mise rovněž zúčastnili a patřili mezi apoštoly. Jako běžní zbožní Židé, dodržující tradice svého národa neměli jediný důvod žít sami, a také tomu tak ve většině případů skutečně nebylo. Právě naopak, aby své rodiny uživili, museli učedníci často velmi tvrdě, tak jako každý jiný Žid, pracovat. Konečně, i Ježíš si na svůj život vydělával prací a je zřejmé, že si na svoji poslední osudovou galilejskou misi musel našetřit nebo vypůjčit dostatek prostředků.

Doplňme, že ho na ní doprovázeli jeho tři vlastní bratři Jakub (s největší pravděpodobností a také logicky vzato to byl právě on, ne tradicí uváděný Jan, onen "učedník, kterého Ježíš miloval"), dále Juda a Šimon. Jakub byl z Ježíšových bratří nejmladší a zřejmě právě jeho v osudových okamžicích  v Getsemanské zahradě v předtuše své brzké smrti Ježíš jmenoval svým nástupcem v roli vůdce raného, a lze říci, že už v podstatě křesťanského hnutí. Po Jakubově smrti převzal vůdcovské postavení ve hnutí jeho zmíněný bratr Šimon. Uvedené nesmírně důležité Jakubovo postavení lídra v tomto hnutí bylo však církevními autoritami  rovněž určeno k zapomenutí, stejně jako jeho podivuhodný list. To se ale nakonec nepodařilo a součástí Bible se nakonec stal, i když "z dobrých důvodů" tvoří až její závěr. K Jakubovi se příště ještě na chvíli vrátíme.

 V souvislosti s apoštolem Pavlem (skutečný Ježíšův apoštol jak víme, ale nikdy nebyl. To mu však nebránilo v tom, aby se za něj sám považoval a prezentoval. Ježíš Pavla nikdy v životě neviděl ani o něm nevěděl. Pavel o Ježíši snad možná něco zaslechl, ale nikdy si jeho promluvy nepřišel poslechnout a nikdy ho ani při jiné příležitosti neviděl, ani neslyšel. Jinými slovy: neznali se.) a jeho spatřením Ježíše ve svém vytržení na poušti si dovolujeme vyslovit údiv nad tím, že  Zmrtvýchvstalý neoslovil se svojí zřejmě kompletní novou křesťanskou teologií své přátele, vlastní bratry, nebo jiné apoštoly, očité svědky jeho života a přímé účastníky jeho mise, ale jednoho z jejich – tím i svých vlastních pronásledovatelů a úhlavních nepřátel. Viz například jeho dopis Galatským 1, 13:  "Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit."

Pokud pojmeme slovo vyhubit v tradičním smyslu tohoto slova, pak se jistě shodneme, že tento výraz neznamená nic jiného, než usmrtit; lépe a výstižněji řečeno spíše pozabíjet. A zřejmě se i shodneme na tom, že kdo zabíjí lidi, (samozřejmě existují výjimky typu válka, sebeobrana a podobně), je vrah. Pokud se tedy někdo snažil mírumilovné  prvokřesťany vyvraždit, a jel s tímto úmyslem v Pavlově případě do Damašku, můžeme podle vlastního názoru tvrdit, že pokud již neměl s vražděním křesťanů vlastní zkušenosti z dřívějška, chtěl je, a to zcela jednoznačně a bez jediné pochybnosti, poprvé získat právě na damašských prvokřesťanech. Jeho cesta jak víme skončila naštěstí před jeho cílem, takže žádného nově věřícího v Ježíšovo učení zabít už nestačil. A to jen proto, že právě tento Ježíš se mu měl ve snovém zjevení ukázat a předat mu veškerou novou teologii, založenou ne na obsahu jeho učení, ale především na uctívání jeho osoby jako našeho Spasitele Mesiáše a Božího Syna. Na tomto principu naše křesťanství vzniklo, respektive v něj postupně dospělo.

Naše církev se v dobách utváření svého učení ocitla v poměrně nezáviděníhodné situaci. Do doby, kdy nejprve Ježíše uznávala jen jako židovského i našeho Mesiáše vykupitele, by snad z jejího pohledu ještě bylo možné určitým způsobem připustit jeho lidství se vším všudy. Ostatně právě tak svého  Mesiáše chápe Ježíšův židovský národ; to znamená že stále čeká, až se z tohoto národa zrodí a zjeví na světě jejich člověk,  dávno prorokovaný židovský Mesiáš, který za svého života provede očekávané velké a zásadní změny ve prospěch lidu Izraele. Tedy že kupříkladu shromáždí všechny Židy z diaspory zpět do své vlasti, obnoví jeruzalémský Chrám, povede a vyhraje osvobozující války nad nepřáteli národa a pohany, nastolí mír a prosperitu a tak podobně. Jak víme, za Ježíšova působení se ovšem nic z toho nestalo, a sám Ježíš se v některých případech o svých úmyslech vyjádřil právě zcela naopak, jak například uvádí autor tzv. Matoušova evangelia ve verši 10, 34:  „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“, nebo jak třeba Ježíšova znepokojivá slova zaznamenává Lukáš ve 12, 51: „Myslíte, že jsem přišel dát na zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení“. V Písmu jich ostatně najdeme ještě víc. Některé autority jeho národa prý vnímaly, že pokud tak jejich Ježíš skutečně hovoří, je pak ale buřič, rebel a štváč, který se do jejich Bohem dané země chystá přinést nepokoj, chaos, a jak sám nepokrytě uvádí, dokonce i násilí.

Z tohoto pohledu vzato je tedy zcela logické, že Ježíše za svého generacemi očekávaného mírotvorného Mesiáše, obroditele svého izraelského národa, Židé nikdy a v žádném případě nemohli uznat. O našem křesťanském požadavku na židovské uznání svého soukmenovce dokonce až jako Boha - Syna v jedné osobě, a tím de facto ale i jako Stvořitele světa a vší existence  a autora Desatera a dárce jejich Zákona už nemohla být řeč vůbec; židovské učení na Sinaji předané jejich Bohem Smlouvy Mojžíšovi takovou byť jen  myšlenku, natož možnost  vždy důrazně zavrhuje. Takže představa, vyplývající z našeho učení,  že by snad Mojžíš tehdy na poušti vlastně místo s Bohem Stvořitelem hovořil s pozdějším Bohočlověkem, Bohem - Ježíšem, a spolu vytvářeli židovský Zákon, a že člověk, který se běžným způsobem zrodil do židovského národa, vlastně už kdysi dávno stvořil svět, vesmír a vůbec všechno, co existuje, pro Bohem vyvolený národ Smlouvy prostě vůbec neexistovala.  Možná už zbytečně, přesto raději znovu upozorňujeme, že nám jako křesťanům, majícím své důvody pro to, abychom jimi i nadále byli, nejde o vytváření a vnášení nějakých nejistot do naší víry, ale o naší dlouholetou snahu nalézt a pokusit se nastínit ostatním a dát jim možnost pochopit důvody, proč židovský národ svého člověka Ježíše jako Mesiáše a především pak jako Boha zcela zavrhl. Nejde nám o  přijetí těchto důvodů a tím i tohoto náboženství za své, ale hlavně o jejich pochopení, a to  z pozice těch, jejichž víra vznikla na základech právě židovského a ne jiného učení, a bez kterého by nikdy naše křesťanství nevzniklo. Jde nám o pochopení toho, co Ježíš sám vyznával a v tom se ho snažit napodobovat.

Při utváření nové víry si museli jeho tehdejší většinoví pohanští zakladatelé vybrat, na jakém Bohu bude jejich nové náboženství existovat. Mohli to být někteří existující bohové římští, egyptští, nebo jiní z orientálních božstev, ale například i ze řeckých, které velmi dobře znal náš pozdější hlavní protagonista při vzniku nové víry. Jelikož ale Žid Pavel žil v Izraeli, kde jeho národ už takřka dvě milénia vyznával pouze jednoho Boha, a navíc se mu podle jeho slov měl ve vidění zjevit Římany popravený vyznavač jediného Boha a také Žid, Ježíš, a zjevit mu zřejmě celou novou teologii, bylo logicky nově založené náboženství  postavené na stejném jediném - židovském - Bohu, kterého Ježíš za svého života vyznával. Ovšem už brzy právě díky svému zakladatelovi Pavlovi začalo nově vznikající náboženství mít sice stejně jako Ježíšovo Židé jen jednoho Boha, ale  - bráno ze židovského pohledu - přiřknutím dalších dvou osob tomuto jejich jedinému Bohu se naše nové vyznání dostalo ze židovského kamsi na rovinu se  zmíněnými řeckými, ale i egyptskými či římskými božstvy. V těchto, ale i v jiných pohanských polyteistických náboženstvích se totiž můžeme v různých podobách setkat  s více bohy obsažené v jednom, ale i s některými dalšími specifickými prvky jednotlivých směrů, jejichž některé stopy naprosto nezpochybnitelně zanechaly v našem křesťanství svůj hluboký otisk. O tom se dnes nediskutuje už ani mezi těmi věřícími, kteří snad někdy mohli být  přesvědčeni, že naše křesťanství je jediné pravé, samotným Bohem založené náboženství a kdo nepřijme Krista, nebude spasen. 

Ježíšovo Židé neuznávají naší představu  jejich Boha, jako sice skutečně jednoho, ale jak jedna jejich autorita podotýká; Boha z nepochopitelného důvodu ještě navíc rozděleného na tři stejné části, přestože se stejnými zájmy, postavením a pravomocemi. Takové představy bohů pocházejí mimo jiné i ze  řecké mytologie (jak jsme již dříve zmínili) z oblastí, odkud pocházel zakladatel naší víry v Boha Krista apoštol Pavel.  Židé  nevidí žádný důvod k tomu, abychom jejich Boha, se kterým oni, ne my křesťané, uzavřeli na Sinaji Smlouvu a obdrželi od Něho Zákon a Desatero, tímto způsobem vnímali, když Bůh sám hovoří o pravém opaku. Tedy o tom,  že je jen jediný Bůh a který podle Jeho vlastního vyjádření případné vyznávání jiného Boha židovským národem bude velmi tvrdě trestat. Ovšem pokud už my křesťané spatřujeme jako jejich Boha Stvořitele světa Ježíše, je to prý věc našeho omylu, ale nemůžeme  po nich jakkoli požadovat, aby se jako jediní Bohem vyvolení a Bohem oslovení smluvní držitelé Jeho Zákona začali tímto naším omylem vůbec zabývat, nebo se snad jím dokonce také řídit. Ještě připomínka: Pokud o Bohu hovoříme a zdůrazňujeme, že je to Bůh lidu Izraelského národa a někdo se snad nad tímto konstatováním  pozastavuje, doporučujeme si v Písmu přečíst mnoho takových a v tom smyslu nepochybných vyjádření právě samotného Boha, např. Ž 81, 14 : Kdyby mě můj lid poslouchal, Izrael chodil po mých cestách, nebo Ex 4, 22 : Pak řekneš faraonovi: Toto praví Hospodin: Izrael můj prvorozený syn. , příp. Ž 81, 12 : Ale můj lid mě neposlechl, Izrael se mi nepodvolil., Nu 14, 12: Pobiji je morem a vyvlastním je, z tebe však udělám větší a mocnější národ, nežli oni., nebo : Jr 23, 13: I na samařských prorocích jsem viděl bláznovství: Prorokovali skrze Baala a sváděli můj lid, Izrael. Atd...

Již jsme uvedli, že jsme Ježíše v světle našeho odlišného vnímání museli začít prezentovat jinak, než sami Židé. To znamená chápat Ježíše sice na jedné  straně jako zázračným způsobem počatého, ale pak už zase běžným lidským způsobem zrozeného Božího Syna, dočasně žijícího jako člověk „se vším všudy“, ovšem zase jen do té míry, že jako Bůh - Syn žádnou vlastní rodinu neměl, ale žil jako člověk, který ovšem jako faktický boho-člověk samozřejmě nikdy nehřešil. A po celý svůj život jako dospělý člověk  žil jen se svojí matkou, a posléze s učedníky. Nakonec i jimi opuštěn tragicky zemřel posledním vydechnutím jako člověk,  ale potom zase už vstal nadpřirozeným způsobem z mrtvých. Pak se znovu v nadpřirozeném zjevování ukazoval  lidem, ovšem opět v roli  člověka, a nakonec se podle naší víry vrátil nadpřirozeně jako Boží Syn do nebe ke svému Božskému Otci. Ježíšova Boho - člověčí  identita se tedy podle naší víry během jeho života, ale i po jeho smrti několikrát měnila. To vše jak věříme, kvůli našemu spasení. Díkybohu církev dnes už netrvá na tom, že se jedná výhradně o spasení nás křesťanů, kteří v  Ježíšovo Božství uvěřili a přestala učit,  že ti kteří v něho nikdy neuvěřili, budou jako my křesťané spaseni až tehdy, až uvěří v to, v co my. Mimochodem, jsme-li všichni  Kristovou obětí spaseni, jak se tato naše spása projevuje v našich životech? Kde je rozdíl mezi spasenými a nespasenými?

Kdyby snad někdo stále ještě trval na možnosti spásy jen skrze církev, pak by ale podle toho zákonitě nemohl být Bohem spasen mimo jiné i právě Ježíšův židovský národ, a to navzdory tomu, že Židé žili, nebo lépe řečeno se snažili žít tak, jak mu právě tento, a ne žádný jiný Bůh (jak z naší víry plyne, to ale byl Bůh Ježíš), tehdy na Sinaji přikázal. Z toho by ale logicky muselo vyplynout  naprosto choromyslné konstatování, že téměř dvou tisícileté smluvně dané, úporné dodržování Božího Zákona Ježíšovým národem a nepochybně i Ježíšem samým jim bylo naprosto k ničemu  a tedy že se i Ježíš mýlil, když židovského Boha aktivně vyznával. A v takovém případě by ale ani Ježíš jako židovský člověk nemohl být skrze církev spasen, když žádná ještě neexistovala! Dále; pokud byl Žid Ježíš - jak my křesťané věříme - opravdu i Bohem Smlouvy a Desatera Židů, pak by ale musel sám připustit, že celé jeho slavné, v dějinách světa ojedinělé sinajské zaslíbení židovskému národu v roli Boha bylo jen jeho malým žertem, kterým si tento Bůh Ježíš zřejmě jen zpestřil průběh své nekonečné božské existence, ale které se mu zároveň i "trochu vymklo z rukou". Celý uvedený proces, kdy se jak věříme Ježíšova Boží identita  několikrát měnila  a střídala s identitou Ježíše jako člověka, probíhající od jeho početí až po jeho návrat na nebe, je pro jeho vlastní židovský národ něco naprosto nepochopitelného, zcela odporujícího všem principům vyplývajících ze zjevení Boha, jehož byli jejich dávní předci osobními svědky. Z jejich pohledu odporuje vlastně všemu, co je Bůh naučil, co jim přikázal; všemu, co jim napsané daroval na dvou kamenných deskách, a stejně tak odporuje  i všemu nejdůležitějšímu, co jim skrze Bohem zvoleného prostředníka a vysvoboditele z egyptského zajetí Mojžíše nadiktoval do Zákonu. 

K podobným „odklonům“ historicky důležitých, ale pro učení církve ne až tolik ideálních situací, dějů a postav,  a přenesení důrazu a pozornosti jiným směrem nebo na jinou osobu, docházelo během formace křesťanského učení - z pozice církevního učení logicky a oprávněně - velmi často. To se například přímo až ukázkově týká zakladatele našeho křesťanství svatého apoštola Pavla, náboženství založeného na Ježíšově zjevení na poušti u Damašku; ovšem tak ho církev samozřejmě nikdy neprezentovala. Zakladatelem rozhodně  nebyl Ježíš, jehož aktivita ani v nejmenším nespočívala v založení nějaké židovské sekty, odlišné od dosavadní víry svých předků, ani nesměřovala k založení snad přímo až nového náboženství. Na to byl ze židovského hlediska přes všechnu svojí často velmi oprávněnou kritičnost tehdejších náboženských poměrů natolik zbožný a bohabojný, aby ho nic podobného nenapadlo. O tom, že se žádné náboženství nechystá zakládat, stejně tak že sám žádné nezaložil, nás konečně ujišťují některá vyjádření nejen jeho samého v evangeliích, ale jak při pozorném studiu zjistíme z mnoha různých indicií, vlastně celý Nový Zákon jako závazný soubor posvátných textů. 

pokračování

M. Č.