O dvou vírách v jednoho Boha XVIII. část
Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři
Jakub, Josef, Šimon a Juda?
Což to není syn tesaře?
pokračování
V minulém zamyšlení jsme slíbili, že si o Ježíšově mladším bratrovi Jakubovi ještě pár slov řekneme. Je nepochybné, že spolu vyrůstali v jedné rodině, takže to byl především Jakub později zvaný Spravedlivý, kdo zřejmě zažil téměř vše, co se událo od Ježíšova dětství až do jeho smrti. Otázkou zůstává, jestli o tom někdy nějakou zprávu napsal, nebo zda bratrův život prostě nepovažoval až za natolik mimořádný, aby se jím hlouběji zabýval a pak své svědectví předvedl svému okolí. Jedno možné rozumné vysvětlení na otázku proč o Ježíši nic nenapsal, nám ale nabízí evangelista Jan (7, 5) a tak naznačuje, že ani v Ježíšově židovské rodině nebylo vždy všechno úplně ideální: „Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili.“ Dnes už i dokonce naše církev nijak nezamlčuje určité osobní problémy, týkající se především vlastních názorů na náboženskou praxi a na způsob veřejné angažovanosti, které měl Ježíš jisté období se svojí rodinou a přiznává, že cit: „...bratři Páně se hlavně zpočátku stavěli vůči Ježíšovi víceméně odmítavě...“ O to více nám ale musí být tato v Ježíšově době zcela obyčejná židovská rodina sympatická, protože ukazuje, že i rodina, kterou my křesťané dvě tisíciletí nadšeně prezentujeme jako příkladně svatou, procházela svým vývojem a svými někdy komplikovanými vzájemnými vztahy tak, jako každá jiná. Není pochyb o tom, že Mariina rodina měla určité období se svým synem Ježíšem problémy, zřejmě především s jeho mnohdy veřejně deklarovaným radikálním pojetím některých částí dvě tisíciletí staré židovské náboženské praxe. A také i jeho bratr Jakub byl trvalým svědkem časté nepokojné a vypjaté situace, a to nejen uvnitř rodiny, ale i ve společnosti, kterou vyvolávaly některé Ježíšovo výroky a chování na veřejnosti. Pravděpodobně tady musíme hledat odpověď na otázku, proč Jakub o svém bratrovi že ani slovem nehovoří jako o jejich národem očekávaném Mesiáši, a ani tím nejmenším náznakem o možnosti snad až jeho Božství.
Jestliže z Nového Zákona během doby nezmizelo těch několik málo náznaků, o tom, že ne vždy to měla Mariina rodina s Ježíšem lehké, ale i naopak, pak to znamená, že tam zřejmě udržely z důvodu, který jsme právě uvedli. To znamená ukázat, že každá rodina bez výjimky prochází svým vývojem a je potřeba vždy jen důvěřovat jedinému Bohu, že na žádnou zbožnou rodinu nikdy nezapomene. Vedle uvedené Janovy zmínky, že „Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili“, nalezneme v Písmu o Ježíšovi i daleko expresivnější vyjádření, a to kupodivu od evangelisty Marka (3, 21): „Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl.“ To už jsou hodně silná slova o tom, koho vyznáváme a uctíváme jako Boha - Syna. Všimněme si, že slova o pomatení nepochází od jeho kritiků, ale od jeho vlastní rodiny. Přesto tento verš jistě ne náhodou v Písmu zůstal.
A jak se na oplátku Ježíš choval k rodině? „On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři.“(Mt 12, 48-49). Nebo: „On jim odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají“ (Lk 8, 21). (pozn: Ježíš tedy říká to, co jeho bratr Jakub: Nejprve víra, pak skutky...) Případně: „ ...a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“(Mt 10, 36). Marek píše : „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě. Odpověděl jim: Kdo je má matka a moji bratři? Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mk 3, 31-35) Podobná, na první pohled zvlášť v židovském národě značně neuctivá, podivná a zneklidňující Ježíšova vyjádření v Kafarnaum k vlastní rodině a o jeho rodině můžeme chápat buď jako ne jejich odmítnutí, ale jako slova, která mají zahrnout všechny ostatní přítomné, kteří se stejně jako jeho rodina řídí židovským Zákonem a vůlí jejich Boha. Tedy zřejmě ve smyslu: Ten, kdo činí vůli našeho Boha, je mým bratrem mojí matkou, moje sestra. Možná že tak je chápal i Jakub, možná jinak. Ovšem Ježíš to také mohl myslet i přímo tak, jak jeho slova vyznívají: Vy všichni kolem jste pro mě přednější, než moje rodina.
Fakt, že výše uvedené citace obou stran rodiny v Bibli přetrvaly, osobně chápeme tak, že nám mají ukázat, že žádná rodina na světě není ušetřena svých vnitřních problémů a nebyla jím překvapivě ušetřena dokonce ani rodina, do které se měl podle naší víry zrodit Bůh, Stvořitel vší existence. Skutečně, soukromí této rodiny alespoň v jistém období neprokazuje příliš urovnané poměry - naopak, čteme o vnitřním napětí a vzájemném neporozumění. Ježíš jakoby nechápal, co po něm rodina chce, nebo co se jí na jeho jednání nelíbí. Syn odešel z domova a rodina ho přemlouvá k návratu, protože se o něho bojí. A Ježíš s nimi příliš laskavě nejedná. Jeho matka by si po všech svých předchozích životních peripetiích přála hlavně harmonickou zbožnou rodinu, ale Ježíšovo chování se tomuto ideálu vzdaluje. Rodina se svými problémy, roztržkami a vnitřním napětím vůbec nevypadá jako když do ní tělesně vstoupil ten, kdo stvořil vesmír a svět.
Ježíšova veřejná činnost se rodině v tuto chvíli zjevně nelíbí, a některé jeho výroky kritizující poměry náboženské praxe i mnohé zákoníky z opatrnosti raději odmítají. Jakub je svědkem rodinných porad, jak Ježíše ochránit před veřejností, aby zbožní horlivci nakonec neprohlásili buď za nesvéprávného, nebo aby ho neuvedli jako rebelujícího náboženského kritika před židovský soud. Ježíšovy tvrdošíjně projevované výroky nasvědčují, že se brzy něco stane, proto se ho rodina marně pokouší z lidských davů raději vytrhnout a odejít s ním zpět domů do bezpečí jejich rodiny. Zřejmě proto se Jakub ve své epištole tématu Ježíše i jeho veřejného života raději diplomaticky vyhýbá.
Proč se vlastně Ježíš se svojí matkou a s vlastními sourozenci a příbuznými – zřejmě ne poprvé – nechtěl setkat, jestliže ostentativně ignoroval fakt, že za ním možná z velké dálky přišli? A ani upozornění apoštolů ho zřejmě nepřimělo ke změně svého odmítavého postoje. Nijak svoji utrmácenou rodinu nepřivítal, nepohostil, nezajímala ho. Co se tak závažného stalo, že porušil základní židovské náboženské principy vztahu syna k matce a rodině? Marie, která bude stát jednou pod křížem, aby byla synovi v posledních chvílích života pevnou oporou, nyní ještě Ježíše nechápe a nestojí při něm. Stojí se svými syny venku a odmítá jít za ním bez pozvání do davu posluchačů, přestože Ježíš i přes jeho tvrdá slova snad čeká opak. Ježíš možná tímto drsným způsobem chtěl docílit, aby se už konečně i jeho rodina připojila do vznikajícího společenství kolem něho a začala ho uznávat jako ostatní. Ne jako jejich syna a bratra, ale jako jejich Pána.
Je možné, že v přeneseném významu svůj dočasně negativní postoj k rodině vysvětluje Ježíš těmito slovy: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (Mt 15, 24) To by mohlo ale také i znamenat, že rodinu přehlíží proto, že jeho pozornost potřebují hlavně "ztracené ovce" a ne rodina. Z výše uvedených veršů jakoby vyznívala jeho výtka, hořké zklamání a odmítnutí své rodiny možná proto, že vlastní matka, bratři a sestry měli zřejmě tak, jak Jan uvádí, určité pochybnosti o jeho chování věřícího Žida na veřejnosti i o jeho některých prohlášeních o svém vlastním poslání, a nevěřili mu, respektive jak Jan říká: „nevěřili V NĚJ“ , což je ovšem o tom, jak ho vnímala jeho rodina, ještě daleko více vypovídající vyjádření. Ale Jakub, který nakonec jednou toto společenství po bratrově smrti sám povede, o těchto rodinných peripetiích obyčejné židovské rodiny raději pomlčí.
Pokud někdo z Vás v Bibli hledá Ježíšovo vroucí vyznání synovské lásky ke své obětavé matce, případně líčení svého láskyplného, všem příkladného vztahu ke svým sourozencům nebo nevlastnímu otci, který se ho ujal, bude zklamán. Z uvedených textů, kde se vyjadřuje o rodině, skutečném základním kamenu věřícího židovského národa vyplývá, že jeho vztah jistou dobu evidentně nebyl zcela bezproblémový, jak naznačil Jan a jak jsme si právě ukázali i my. To je z hlediska toho, že Ježíše uznáváme jako jednu osobu Boha Stvořitele, opravdu zajímavý poznatek. Pokud chceme poznat příčiny odmítnutí Ježíše jeho vlastním národem (a jak jsme si právě ukázali, v určitém období jeho života dokonce určité pochybnosti o jeho poslání existovaly v jeho vlastní rodině), musíme se na věc přestat dívat naším křesťanským, daleko pozdějším prizmatem. Musíme se vžít do doby a národa, v níž Ježíš žil, a ve kterém ještě dost dlouho neexistovalo nic podobného jako naše křesťanství. Vžijme se na chvíli do doby, kdy o žádném jiném, snad nástupnickém náboženství nemluvil nikdy ani Bůh, ani Ježíš, kdy tedy ještě nikdo budoucí křesťanství nepřipravoval ani neprorokoval, do doby, kdy ještě pojem křesťanství prostě neexistoval. Do doby, než se na židovské náboženské scéně neobjevil Pavel s tím, že se mu roky po svém ukřižování zjevil Ježíš, kterého začal chápat zcela jinak, než jeho vlastní rodina. Píše o tom například do Korintu (2. Kor 5, 16) toto: „A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek (!). Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.“ Připomínáme, že Pavel Ježíše mimo toto zjevení nikdy neviděl .
Židovská věřící rodina vždy byla a je mimo svoji primární sociální veličinu i základním konstrukčním prvkem čtyři tisíciletí trvající existence židovského národa. Fungující, v jednoho Boha věřící rodina pro příslušníky tohoto národa znamená stabilní a bezpečné prostředí, kde je každý jedinec bez ohledu na věk a pohlaví každodenně a každým vhodným okamžikem konfrontován se svojí vírou. V rodině získává od dětství každý její člen základní povědomí o jediném neživém, ale vždy existujícím Bohu - Stvořiteli světa a vesmíru, o historii jejich národa a víry, o židovských rituálech, velmi usilovně po celý život studuje Tóru a učí se plnit příkazy a vyhýbat se zakázaným jednáním, uvedených v Božím Zákoně. Stejně tak byl naprosto nepochybně vychován i Ježíš, který však měl o to těžší dětství než jeho nevlastní sourozenci, že v očích důsledně zbožné veřejnosti byl chápán jako ten, který měl neznámého otce. Proto bylo jeho takto stigmatizované dětství a dospívání na malé galilejské vesničce poměrně obtížné a později měl určité problémy i ve vlastní rodině. Zvlášť významně zřejmě od doby, kdy jako pouhý tesařův pomocník s některými svými veřejnými náboženskými názory a značně netradičními, pro zbožné Židy často nepřijatelnými projevy začal znepokojovat nejen svojí rodinu, ale i své okolí. Zatímco v dnešní době je v sekulární společnosti svobodná matka bohužel takřka už normou, v Ježíšově době a především v náboženské praxi tohoto národa bylo postavení takové ženy, ale i jejího dítěte - alespoň do doby, než se jí podařilo vdát, velmi těžké. A i když se provdala a měla další děti, přesto mezi těmito sourozenci často nepanovaly ty úplně nejlepší vztahy. Z desítek známých příkladů uveďme například biblický příběh, kdy nevlastní bratři ze žárlivosti prodají nejmladšího otcova syna Josefa do egyptského otroctví, nebo třeba příběh Kaina a Abela a podobně.
Zbožná židovka Marie ani její rodina by z našeho daleko pozdějšího křesťanského vnímání její osobnosti nepochybně nic nechápaly a ničemu o jejich matce nevěřily. To se týká především jejího věčného panenství, neposkvrněného početí, toho, že porodila Boha i to, že jejich židovská matka byla po smrti přímo vzata do křesťanského nebe ke svému synovi. Nejde o to, zda tomu věříme my jako křesťané, ale o to, že uvedené Mariiny atributy, které jsme jí my, ne její židovský národ, z důvodu nesmírné lidové úcty k ní jako k Bohorodičce postupně více a více přidávali, by sama Ježíšova matka za svého života nepochybně rázně odmítla jako Boží zkoušku, nebo dílo pokušitele.
Doplňme, že v naší katolické církvi populární biblická událost zvaná Zvěstování panně Marii archandělem Gabrielem je vlastním dílem evangelisty Lukáše, který své evangelium začal psát někdy po roce 90. To znamená, že jako první člověk vůbec píše o Mariině zázračném početí, které se mělo stát téměř před sto roky: „Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (Lk 1, 35) A od této doby a především na základě tohoto příběhu se datují počátky mariologie, pozdější další součásti naší dogmatické teologie. Tak se také na svojí Miriam dívá židovský národ. (Mariánská dogmata jsou: O Mariině panenství (církev uznává od 4. století), O Božím mateřství (od r. 431), O nepskvrněném početí (až od r. 1854) a O Mariině nanebevzetí (dogma dokonce až od r. 1950!)
Ti z nás, kteří navzdory své vlastní víře chtějí opravdu upřímně pochopit, jak Ježíše a jeho židovskou rodinu vnímal tehdejší současný židovský národ, se na chvíli musí oprostit od své víry 21. století a vrátit se do doby mezi začátkem našeho letopočtu, až přibližně rokem 55, kdy na základě svého předchozího cit.: „spatření Krista“ ve svém pouštním vidění začal své první dopisy o Ježíšovi jako první psát apoštol Pavel. A to rovnou jako o pomazaném králi, tedy Kristovi. Protože mu zřejmě Ježíš v jeho vidění nezjevil nic z jeho vlastní víry, musel svůj zájem Pavel soustředit na jeho osobnost. Tehdy začala epocha dvou odlišných způsobů vnímání existence jediného Boha, Stvořitele vší existence.
Osobnost Ježíše jako člověka byla po jeho smrti vlastní Pavlovou teologií natolik pohlcena, že se jeho lidská existence postupně téměř vytratila, aby se v brzké době objevil už jako vítězný Kristus, pomazaný král, spasitel a vykupitel lidstva a zároveň jako Bůh, respektive jedna jeho osoba. A jestliže je jednou Boží osobou, pak dohromady s Otcem (plus Duchem) nejsou dva (resp. tři), ale jen jeden Bůh. V tom případě by ovšem Ježíš musel být nejen vždy existující, ale neživý Stvořitel světa a vesmíru, ale také ten Bůh, který později dal židovskému národu, který si sám vyvolil pod svojí patronaci, vlastní Zákon a uzavřel s ním Smlouvu. Bůh, který ovšem velmi důrazně trvá na tom, že jen jeden a není žádný jiný. Tak ho ale vlastní matka naprosto nepochybně nevnímala, natož snad jeho vlastní národ. Bůh Izraeli nikdy neavizoval, že se jednou do jejich národa vtělí jako jeden z nich. Ostatně, se samotnou Ježíšovou matkou to bylo ohledně snahy o vymizení její lidské stránky ve prospěch té, která porodila Boha, podobné. Historická realita je taková, že Miriam byla tradičně zbožnou vdanou židovskou ženou a například námi katolíky vroucné vyznávání jejího trvalého panenství nemá jedinou oporu v celém Písmu.
Každopádně po Jakubovi zřejmě zbyla jen jeho homilie, která ale má zajímavou historii. Se stylem, kterým své dopisy psal Pavel, nemá Jakubův v podstatě nic společného. Některé církevní autority připouštějí, že jako zbožný Žid napsal Jakub čistě židovský a výhradně pro své soukmenovce určený list, jehož nosným tématem ale nebyl jeho bratr Ježíš, a také že zřejmě mnohé křesťanské motivy a zmínky v něm jsou pozdější, už tradiční křesťanskou interpolací. Jakub s velkou pravděpodobností psal svůj list mimo jiné i jako korekturu a reakci na některé zásadní teologické omyly, především ohledně Pavlova názoru na poměr víry a skutků. Kdyby totiž Pavel svého současníka Ježíše znal a poslouchal ho, věděl by o čem k lidem promlouvá a pak by si jistě nedovolil psát „navzdory Ježíšovi“ ve vztahu ke spáse o dostatečnosti víry bez skutků. Zkusme sami z Jakubova listu oba úvody, kde Ježíše jmenuje, škrtnout a zjistíme, že se tím na dalším obsahu listu naprosto nic nezmění. To znamená, že ústředním tématem Jakubova moralizujícího dopisu není jeho bratr Ježíš, ale hlavně zdůrazňování potřeby všeobecného dobra a konání dobrých skutků v těsné součinnosti s vírou.
Mimochodem, o Jakubovi jako Ježíšově bratrovi píše například i náš velmi významný informační zdroj, židovský historik, kněz a učenec Flavius Josephus (Josef ben Matitjahu) z prvního století našeho letopočtu. Nutno podotknout, že i dokonce i tento židovský historik, resp. jeho díla se během opisování nevyhnula oblíbeným tradičním církevním zásahům do židovských textů tak, aby zněly ve prospěch především fakticity Ježíšova mesiášství. Různé „křesťanské vsuvky a doplňky“ do jeho textů měly vyvolat dojem, že sám velmi významný Žid Josephus je tím, kdo jako jeden z prvních učenců potvrzuje zásadní podíl, ne-li přímo stoprocentní vinu svého národa na Ježíšově smrti. A podle toho jsme se také tak paradoxně právě k národu, od kterého jsme si „převzali“ ústřední postavu naší víry, celých šestnáct století až donedávna veřejně a programově chovali. Křesťanský celosvětově rozšířený antijudasimus jako nenávist k národu, který zrodil Ježíše i jako nenávist mladšího bratra ke staršímu, synů jednoho otce, jak sami dobře víme, existuje přes všechny oficiální prohlášení a vydané dokumenty i nadále, jen ve skrytější podobě. Nemá náhodou takové dvě tisíciletí trvající chování přímou souvislost s prudce a nezadržitelně se snižujícím počtem lidí především ve vyspělých zemích, kteří se hlásí ke křesťanství? Neruší se každý den po celém světě naše kostely a chrámy a nepřestavují se na pivovary, hotely, noční podniky i skladiště proto, že už v nich za těchto a dalších veřejně známých okolností, kdy se například církev drastickým způsobem proviňovala na vlastním dorostu, Ježíšův Bůh už prostě nechce být?
Není pochyb o tom, že se Jakub právě jako Ježíšův bratr v prvotní církvi těšil nejen velkému vlivu, ale i úcty a respektu. Jelikož Pavlovo učení o Ježíši (a tím i celý základ našeho křesťanství) mělo jediný původ z jeho vidění a ne z osobních prožitků, Jakubův list by měl být pro nás z hlediska autenticity významnější, ale tuto klasifikaci mu církev opět z „dobrých důvodů“ upřela. Opakujeme, že o svém bratrovi totiž nepíše de facto vůbec; nehovoří ani o Ježíšově smrti, a dokonce ani o páteři naší víry – o jeho zmrtvýchvstání a vykoupení! Na rozdíl od toho, co o Ježíši jako Kristu píše Pavel, jsou Jakubova vyjádření o svém bratrovi vlastně nulová, jak se ostatně každý z nás může sám v Písmu přesvědčit. V Bibli je slovo Kristus v různých tvarech užito více než stokrát, a přibližně tři čtvrtiny (!) z toho je od Pavla. Víme, že Nový Zákon jako celek je v podstatě Pavlovým odkazem, ovšem především bez Jakubova dopisu, který, jak jsme už uvedli, svým obsahem do této koncepce nezapadá. Proto ho také musíme hledat až téměř na samém konci. Přestože by Jakubův list měl mít logicky alespoň ze své pozice Ježíšova bratra před Pavlovými texty přednost, nebo být s jeho sedmi dopisy alespoň na stejné úrovni, pro svůj o Ježíši jako Mesiáši a Božím Synovi zcela nevypovídající obsah byl církví prostě nežádoucí. A opravdu tak byl chápán: v Muratoriho kánonu Jakub chybí úplně, Eusebius i Órigenes ho velmi zpochybňují a řadí mezi sporné texty, náš velký Augustin se k němu - jak jinak - staví s výhradami a váháním, a to samé můžeme také bez překvapení říci například i o Jeronýmovi. Konečně - platnou součástí Nového zákona se stal až ve čtvrtém století, zjevně až poté, co od nás prodělal několik menších úprav a vsuvek. Důvod tři století trvajícího váhání ohledně jeho zařazení do kánonu je jasný:
V celém Jakubově listu tak, jak ho známe z Bible, je totiž jeho bratr Ježíš zmíněn jen dvakrát (!), a to v obou případech jen formálně jako součást úvodu kapitol (Jak 1, 1 a 2, 1). A to je pro význam, který Ježíšovi přisuzujeme, zcela bezpochyby naprosto nedostatečné, ovšem na druhou stranu pro mnohé také i značně vypovídající. Jako vzor k následování totiž Jakub neuvádí svého bratra, ale starozákonní proroky! Zhodnocení skutečného významu takového poznatku raději necháváme na každém z Vás... Zatímco Pavel Ježíše chápe jako pomazaného Božího Syna, Jakub o této naprosto jedinečné přidané hodnotě svého bratra zcela jistě neví. Pojem jako Kristova smírná oběť za naše hříchy by zřejmě Jakubovi ve vztahu k jeho bratrovi připadl natolik neznámý, že nic alespoň vzdáleně podobného v tomto duchu také ani nenapíše, a dokonce se o bratrově zmrtvýchvstání (po kterém měl ale Ježíš kupodivu právě Pavlovi v jeho vidění předat novou teologii) nezmiňuje ani slovem! Proč? Zbožný Jakub jako realista ve své homilii poměrně často hovoří o Pánu, ale ne jako o bratrovi. Píše o Bohu, ale nikde ne v souvislosti se svým bratrem. A navíc se jakoby na dálku pouští do vážného střetu s absurdním Pavlovým tvrzením, který dává na první místo možnost spasení pouhou vírou a rozhodně takovému názoru odporuje. Jak i naše církev uznává, Pavel prostě špatně pochopil to, čemu se později začalo říkat teologie o ospravedlnění a podobně. Porovnáváme-li jeho celkový přístup k Božímu Zákonu s postojem, který měl k Zákonu Jakub, rozdílnost tohoto člena Ježíšovy rodiny s tím, co o Zákonu uváděl Pavel, je obrovská a zcela zásadní. Jakub, a není pochyb o tom, že i jeho další bratři, spolu s Ježíšem Boží Zákon jako všichni Židé vyznává, ctí, a zachovává, zatímco Pavel vícekrát hovoří o Božím Zákonu v tom smyslu, že ho právě tento Ježíš jako pomazaný král - Kristus už jen svojí existencí nahrazuje! Na něco podobného by si ale právě příkladně zbožný a bohabojný Ježíš jistě nikdy nedovolil ani pomyslet! Pavel něco takového mohl možná jako Žid napsat zcela úmyslně jako jakousi „odvetu“ za nějakou domnělou osobní křivdu, dřívější zostuzení nebo zhrzení, které možná připisoval někomu ze svého židovského národa. A nebo ve své nové teologii požíval jméno Ježíše jako svoji oporu a štít a kvůli větší věrohodnosti svých mnoha teologicky revolučních, pro zbožné Židy úzkostlivě dodržující Boží Zákon ale nepřijatelných myšlenek a tvrzení. Ježíše neznal, přesto jeho jméno ve spojení s titulem pomazaný (tedy Kristus) ve svých dopisech více než kdokoli jiný opakovaně používal. Ne však Ježíšova rodina. Připomínáme, že naše základní křesťanská teologie spočívá na obsahu sedmi dopisů, které napsal od židovské víry odpadlý Šavel. Bez těchto několika málo listů by křesťanství nevzniklo, vždyť všichni evangelisté svá díla psali až desítky let po Pavlovi...
Porovnejme si nyní několik vyjádření o Božím Zákonu. Například Ježíš o sobě a Zákonu říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky, nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5, 17), ale navzdory tomu Pavel o Ježíši kterého neznal, a o Zákonu například tvrdí: „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry.“(Gal 3, 24), nebo dokonce říká rovnou, že Boží Zákon podle něho už neexistuje: „Vždyť Kristus je konec Zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ (Řím 10, 4). Jinde uvádí pro zbožné Židy jinou naprostou nepřijatelnost: „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona“ (Řím 3, 21) Ježíš se však necítil, ani nebyl koncem Božího Zákona, jinak by ho až do poslední chvíle svého života nectil. Boží dílo nemůže nikdo jiný zrušit, než jen výhradně sám jeho autor.
Podobných vyjádření, které mají za úkol relativizovat, ne-li přímo některé části deklasovat Boží Zákon, který dal svému lidu Stvořitel světa, a tím tedy zřejmě relativizovat (ano, minimálně relativizuje slavné Boží vyhlášení, že je jen jeden Bůh, a jak jsem si právě ukázali, zpochybňuje i Jeho Zákon. Kdo z lidí, tedy z těch, koho tento Bůh stvořil, si to může dovolit?) i jeho tvůrce, samotného Boha Židů a přemístit celistvost a nenahraditelnost Jeho majestátu na Ježíše, najdeme v jeho sedmi listech velmi mnoho. Jeho pokusy o vymazání a ignorování židovského důrazu na víru podloženou skutky na víru, která skutky nepotřebuje, a podobně tak jeho urputná snaha o všeobecné přijetí jeho vlastní idey, že pro naši spásu nepotřebujeme vedení Božím Zákonem, ale vírou v Krista, hovoří sama za sebe a má o úmyslech zakladatele našeho náboženství značnou vypovídající hodnotu. Viz „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků Zákona“ (Řím 3, 28) Nakonec pro srovnání alespoň ještě pár příkladů přístupu k židovskému Zákonu a skutkům od Jakuba: „Kdo se však zahledí do dokonalého Zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.“ (Jak 1, 25) Jiný příklad: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.“ (Jak 2, 10) Ježíšův bratr zde - podle našeho přesvědčení - naráží na druhé přikázání původního Božího Desatera, tedy: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Všimněme si ve slově boha malého počátečního písmena, což znamená, že jakýkoli jiný bůh není nijak srovnatelný s jediným skutečným Bohem, Stvořitelem vší existence. A dále chce zřejmě říci přibližně: ... jestliže nevěříš už v toto zcela základní a jedinečné přikázání, nemá pak smysl, abys dodržoval ta ostatní, protože takové provinění tvoji další snahu zcela znehodnocuje.
„Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.“ (Jak 3, 13). Nebo: „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není─li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jak 2, 14-17) Ježíšův bratr zde jak se zdá, ve zjevné narážce na Pavlovo učení „na dálku“ autorovi vzkazuje, že jeho víra je mrtvá. A k tomu snad speciálně pro něho dodává: „Kdy už pochopíš, ty blázne, že víra bez skutků je jalová ?“ (Bible Kralická, Jak 2, 20) Možná i v tomto případě ukazuje Pavlovi, jak se se svojí vírou mýlí, když píše: „Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.“(Jak 2, 18)
A oficiální stanovisko dnešní církve? Naštěstí nesouhlasí s Pavlem, ale s Jakubem. Například učí : „Věřit v Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání, bez současného činění skutků, pro spásu nestačí.“
Jak sami můžeme vidět, zakladatel našeho křesťanství Pavel o Ježíšově vlastnímu přístupu k Božímu Zákonu i k víře a skutkům sám nevěděl nic a pokud snad alespoň něco málo od někoho zaslechl, ignoroval to. Ve všech svých sedmi listech opakovaně hovořil o Kristu, ale o člověku Ježíši neuvádí a zřejmě ani neví nic relevantního. Ježíš o správném přístupu k Zákonu a jeho významu pro židovský národ nejspíš Pavla neinformoval ani v jeho snovém zjevení. Jinak by se od Ježíšova vlastního postoje k Zákonu nemohl svými výroky tak diametrálně lišit.
pokračování
M. Č.