Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Žádné dílo člověka nelze jakkoli mísit s dílem Božím.

pokračování

                                                   Na toto téma jsme už mnohokrát hovořili, přesto si dnes ještě připomeňme: Nahlédneme-li krátce do základní podstaty stále existujících významných světových náboženstvích, brzy zjistíme, že jejich princip většinou nespočívá v osobách zakladatelů, nebo učitelů, ale v tom, co učili. S jednou velkou výjimkou a tou je naše křesťanství, kde jeho základní princip spočívá ve vyznávání a velebení osoby. Víra příslušníka židovského národa Ježíše, kterou jako velmi zbožný člověk samozřejmě nikdy neztratil, ani nijak nezpochybnil, tvoří také výjimku, i když zcela jinou. Židovská víra totiž  zásadně spočívá jak na její "osobě", tak na učení  této "osoby". Samozřejmě hovoříme o jediném existujícím Bohu, Stvořiteli všeho co existuje a Jeho Zákoně. Víme že Ježíšův judaismus de facto není náboženství, nýbrž v mnoha směrech velmi originální způsob života ve víře v jednoho jediného Boha. Pro náš účel porovnání ho ale na chvíli  za náboženství budeme  také považovat.

„V ten den Hospodin vstoupil s Abramem do smlouvy...“ (Gn, 15, 18.) Prvním člověkem v Ježíšově židovském národě, se kterým Bůh Stvořitel uzavřel  v dějinách světa jedinou existující a věčně trvající vzájemnou Smlouvu, byl praotec Abrahám. A to je velmi důležité: iniciativa nepřišla od tohoto člověka, nýbrž od Boha!!! Musíme se tedy smířit se skutečností, že Bůh prostě neoslovil jiného člověka, z něhož by vzešlo například křesťanství, islám a jiná monoteistická náboženství, ale Abrama, praotce judaismu, který vyznával i Ježíš. „Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.“ Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.“ (Gn 17, 1-11)

Řekli jsme, že židovství tvoří výjimku v tom, že jeho princip spočívá jak na Boží „osobě“, tak na Jeho vůli a Smlouvě, tedy Jeho učení. Už jen v předešlé krátké ukázce z Tóry je k tomu řečeno vše potřebné. Stvořitel světa a vesmíru oslovil člověka a nabídl mu něco do té doby na světě naprosto neslýchaného: Stal se všemocným patronem člověka, se kterým zakládá věčnou Smlouvu, a z něhož vzejde nezničitelný, věčný národ Jeho vyznavačů. Tato naprosto zásadní Smlouva znamená nikdy nekončící vzájemný vztah Boha a jím vyvoleného člověka a jeho budoucího  potomstva, a je navždy stvrzena fyzickým, celoživotním označením takového člověka – obřízkou. Toto neodstranitelné znamení symbolizuje stejně neodstranitelnou víru židovského člověka v jednoho jediného existujícího Boha a nerozlučné spojení s Ním. Z Abraháma pak skutečně vzešel veliký, Boží národ, kterému za své sídlo přidělil zaslíbenou zemi Kenaan. Jak vidíme, už tento pra-judaismus pevně a nerozlučně stojí na Bohu i na jeho vůli, tedy učení. A dokonce stojí na zcela ojedinělém, v Bohem vymezených možnostech nejužším možném vzájemném kontaktu člověka se Stvořitelem světa. O takovém vztahu se nám nežidům může jen zdát.  

Druhou naprosto zásadní osobou dějin Ježíšova národa byla jeho další nesporná historická postava - Mojžíš. Kvůli němu svůj dosavadní, už tak nesmírně důvěrně blízký vztah k židovskému člověku posunul Stvořitel vší existence ještě blíž. Je to jediný člověk z celé židovské Bible, se kterým hovoří Bůh jak v různých viděních a snech (o jednom snu a vidění našeho zakladatele apoštola Pavla budeme hovořit za chvíli), ale dokonce: „S ním mluvím od úst k ústům ve viděních, ne v hádankách; smí patřit na zjev Hospodinův.“ (Nu 12, 8) Takové privilegium se nikdy předtím ani potom nedostalo už žádnému jinému člověku v celé existenci světa. S Mojžíšem, jeho významem a vzájemným unikátně niterným vztahem se Stvořitelem světa se v žádném jiném náboženství nemůže srovnávat naprosto žádný člověk. V judaismu jen Abrahám, s velkým odstupem pak snad ještě Jákob (přejmenovaný na Jisra'el, odtud Izraelův národ, Izrael, Izraelská země, víra a pod.)  nebo mudrc a vizionář národa Daniel, a konečně pak i jejich budoucí mesiáš. Mojžíš je jediný příjemce a první učitel Božího Zákona, prorok a zachránce židovského národa z otroctví v Egyptě, faktický autor většiny textů „své“ Tóry. Svým skutečným významem pro existenci židovského národa stojí Mojžíš na pomyslném třetím místě za Bohem Stvořitelem a Abrahámem. Při této příležitosti připomínáme, že židovský náboženský aktivista Ježíš, sám nesmírně zbožný ctitel Boha, Abrahama i Mojžíše a jeho Zákona, je naším křesťanstvím stavěn kvůli svému významu pro nás nepoměrně výš, než stojí Mojžíš. O Abrahámovi nemluvě. Příslušníka Bohem ustanoveného národa Ježíše vnímáme dokonce ještě daleko významněji – až jako Boha, Božího Syna. To ale ve své podstatě znamená, že z tohoto pohledu vzato by to byl Ježíš, kdo stvořil svět i vesmír a kdo vyvolil židovský národ za svůj. Takové svévolné vnímání příslušníků židovského národa námi křesťany ovšem sami zbožní Židé hned v počátku rázně odmítají jako blud a náš problém, který se jejich víry ani v nejmenším netýká.  

Ukázali jsme si, že judaismus je podle nás skutečně jediné existující „náboženství“, které je založeno jak na jeho ústřední „osobě“, tak na vůli této „osoby“ vyjádřené v Jeho učení. Naše křesťanská víra vycházející z judaismu však byla založena na jiném principu. Počínaje Pavlem a díky němu svoji víru stavíme ne na Ježíšem vyznávaném původním židovském učení, založeném na vztahu Stvořitel a jeho dílo - člověk, nýbrž na Ježíšově osobě. Tedy na tom, kdo a kým podle výkladů Pavla a po něm později i podle evangelistů Ježíš je.

Pokud má ještě i dnes někdo určité pochybnosti o Pavlově skutečných zásluhách na vzniku a dalším směřování  nového náboženství, doporučujeme mu například přečíst Nový Zákon bez třinácti dopisů, které jsou mu připsány (jen sedm z nich ale Pavel skutečně napsal, ostatní jsou jen falza neznámých autorů). Nový Zákon obsahuje 27 knih, z nichž největší část hovoří o Ježíši, případně už přímo jako o pomazaném Kristovi. Z tohoto počtu odečtěme zmíněné Pavlovy listy a jejich napodobeniny především proto, že jejich autoři nikdy ve svém životě Ježíše neviděli. Vše co o něm Pavel píše, a na čem postavil naše křesťanství, má jen ze své jediné vidiny na poušti, a alespoň my osobně sen či vidinu za dostatečnou kvalifikaci k založení nového náboženství nepovažujeme. A přece se tak stalo... Navíc prý dokonce toto jeho náboženství nahrazuje abrahamovskou víru židovského národa, navzdory tomu, že ji velmi důsledně praktikovala sama ústřední osoba z jeho vidění. To znamená, že podle Pavla už jen sama Ježíšova existence (!) prý ukončuje platnost Božího Zákona židovského národa, který ale sám Ježíš samozřejmě velmi ctil a zachovával stejně jako jeho rodina a učedníci. Jak ale Pavel k takovému smýšlení dospěl, nebo kdo ho v tomto směru  ovlivnil, není známo. Jsme pevně přesvědčeni, že by s takovou prezentací  právě Ježíš  jako zbožný Žid dodržující Boží Zákon zcela zásadně nesouhlasil.

Byl to právě Pavel, který přestože Ježíše osobně neznal, ho ve svých dopisech tituloval jako pomazaného krále Krista daleko častěji, než ho tak ve svých spisech (ale až o přibližně 15 až 50 roků později) po něm jmenovali všichni ostatní evangelisté a další autoři. Ježíšův vlastní bratr Jakub vyjma pozdravu (zřejmě však dodatečně přizpůsobeného) ho však takovým způsobem ve svém listu zásadně nenazývá, protože ho sám jako pomazaného Mesiáše nikdy nepovažoval a zřejmě by ho to ani nenapadlo. Pavlovy skutečné zásluhy o vznik našeho křesťanství jsou podle našeho názoru úmyslně nedoceněny a cíleně potlačeny do pozadí proto, aby se tím otevřel dostatečně velký prostor pro vyvolání dojmu, že to byl Žid Ježíš, kdo nové nežidovské náboženství založil. Nikde v Písmu se však o ničem podobném nedočteme.

Znovu opakujeme, že pro alespoň základní pochopení důvodů, proč židovský národ jednoznačně odmítl svého soukmenovce Ježíše za Mesiáše Izraele (naše daleko pozdější vnímání tohoto Žida až jako Boha je pro jeho národ cosi nanejvýš absurdního a zcela nemyslitelného, pokud nechtějí být jejich skutečným Bohem sinajské Smlouvy tvrdě potrestáni), je podle nás zásadně nutný předpoklad naučit se chápat judaismus způsobem a dobou, kdy naše křesťanství ještě neexistovalo. Tedy vnímat Ježíše a jeho národ prizmatem doby před dvěma tisíci roky, nejlépe pak přímo jako kdybychom sami byli příslušníkem tohoto národa. Komu z nás se to alespoň částečně podaří, dočká se mnoha překvapení. Důvody odmítnutí mohou sami Židé vyjádřit například prostou a jednoduchou větou: „Protože nic podobného nám náš Bůh nesdělil ani skrze Mojžíše, ani přes proroky, a o ničem podobném nás Tóra neučí.“, a nebo jiným podáním: „Protože nás před takovými byť jen myšlenkami náš Bůh důrazně varuje.“ Ježíšův národ vyznávající jednoho Boha už čtvrté tisíciletí stále existuje v původní Abrahámovo a Mojžíšovo formě, a to je bezpochyby naprostý světový unikát, který nás nutí k zamyšlení, proč tomu tak je. Kolik nejrůznějších národů a náboženských proudů za tu dobu judaismus přečkal, kolik říší a vlád se snažilo Bohem vyvolený národu decimovat, ničit a vyhladit? Kde jsou dnes ti všichni utlačovatelé a uctívači nerůznějších božstev, co zbylo z babylonské, perské a asyrské říše? Kde je pohanská římská říše, kde je křesťanská svatá říše? Co zmohli s Ježíšovým židovským národem křižáci a vůbec křesťané, co zbylo z „neporazitelné“ třetí říše, která chtěla Ježíšův národ dokonale vyhladit ze světa? Vše je dávnou, mnohdy už pozapomenutou minulostí, jen Židé se svým jediným Bohem všechny hrůzy přežili a existují v původní víře už čtvrté milénium.

Židovský národ tedy jako jediný na světě uzavřel se Stvořitelem Smlouvu a dostal za to Zákon jako návod pro požehnaný život, dal světu Ježíše. Toho většina jejich autorit považuje za běžného člověka, který jejich národem prošel jako mnozí jiní podobní, dnes již bezejmenní, aniž by jejich existence  a veřejná činnost na jejich další víře a náboženském životě měla nějaký patrný účinek. Z historického i teologického hlediska - a to je potřeba si uvědomit - pro svůj národ skutečně neznamenal nic mimořádného. Na Bohem stanoveném učení pochopitelně neměla Ježíšova existence ani ten nejmenší vliv a nezměnila se v něm ani čárka. On sám jako zbožný Žid také o nic z toho neusiloval, právě naopak. Židovský národ vyznával jediného Boha a dodržoval s Ním svoji Smlouvu před Ježíšem, za jeho života i po něm, a úplně stejně bez jediné odchylky to dělá i dnes. A není pochyb o tom, že to stejně bude dělat až do doby, než jejich smluvní Bůh rozhodne o definitivním konci svého velkého díla a nebude už vůbec nic. Vše, co my křesťané na Ježíši spatřujeme mimořádného, prorockého, mesiášského, a dokonce Božího, jeho vlastní židovský národ odmítá jako něco, co prostě neexistovalo. Víme, že Židé jsou a navěky už zůstanou jedinými právoplatnými držiteli Božího Zákona, a stále se usilovně snaží dodržovat jeho obsah. Není v něm žádná zmínka o tom, že Bůh má syna, nedočteme se tam o našem budoucím vítězném křesťanském nebo podobném náboženství, ani o jiném alternativním způsobu vyznávání Jeho majestátu.

Deset příkazů Boha svému židovskému národu začíná takto: „Já  Hospodin jsem tvůj Bůh, jenž tě vyvedl ze země Micrajim z domova otroků, neměj jiná božstva před mou tváří! Nedělej si sochy, obrazy čehokoli, co je na nebesích shora a co je na zemi dole a ve vodě pod zemí! Neklaň se jim a nesluž jim, protože já, Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, vyhledávající provinění otců u jejich synů do třetího, čtvrtého pokolení svých soků a činím milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy...!“

Vztah Ježíšova židovského národa k okolnímu světu a jeho rozličným náboženstvím a různým duchovním proudům lze připodobnit k majitelům  Bohem darované, patentované víry jako duševního vlastnictví národa Izrael. Tento patent má ale na rozdíl od jeho autora omezenou platnost do konce světa a tím i Jeho národa.  Víra jak už jsme podotkli, není chápána jako náboženství, nýbrž jako jedna nedílná součást  existence židovského národa. Spolu s kulturním a sociálním systémem spoluvytváří nedílný a věčný celek, judaismus. Židovská víra v jediného Boha je tedy trvalou součástí existence Izraele, způsobem každodenního života jeho lidu. Zánik této víry, nebo přechod na jinou by znamenal konec izraelského národa. Odtud pochází jejich pevný postoj vůči všem nástrahám a tlakům okolního světa, především našeho křesťanského. Z čistě náboženského způsobu vnímání znamená judaismus Smlouvou ratifikovanou víru v jediného Boha Stvořitele a tím i vládce veškeré existence, která je Jeho výsadním dílem. Z vůle tohoto Boha bylo jedinečným sinajským zjevením izraelskému národu předáno těchto deset základních  příkazů pro život podle jeho vůle. Náboženský judaismus je tak celý pevně vystavěn na nezničitelných základech Bohem zjevené vůle, jejíchž středem je Jeho Tóra. V celých dějinách světa neexistuje větší zázrak. Ten kdo stvořil vesmír a svět, stvořil pro jeho obyvatele návod, jak mají žít, aby mohli žít. Z hlediska širšího významu Tóra obsahuje veškeré židovské učení, náboženský zákon a talmudskou literaturu a její trvalé celoživotní soukromé i společné studium patří k základním povinnostem každého věřícího Žida. Sama existence Bohem vyvoleného židovského národa a jeho kvalita je tedy v prvé řadě především otázkou i odrazem dodržování tohoto učení. Toho si byl bezpochyby dobře vědom i Ježíš, a proto veřejně horlil pro důslednost a duchovní čistotu jejich náboženské praxe.

Díky Pavlovi, který jak víme Ježíše poprvé v životě „spatřil“ až ve svém snovém zážitku po jeho smrti jako už - z hlediska naší víry ovšem předčasně - zmrtýchvstalého, dostal Ježíš posmrtně zcela novou identitu. Původní, za jeho života plně židovskou, kterou však neznal a spíše tušil a odhadoval, přetvořil Pavel ve svých několika dopisech na nebeskou bytost, prvorozenou z veškerého Božího stvoření. Jako vůbec první člověk o něm řekl, že existuje v podobě Boha (ačkoli jediný Bůh Židů  samozřejmě žádnou podobu nemá), a dokonce že Ježíš je roven Bohu, přestože původnímu židovskému Bohu Stvořiteli pochopitelně není ani v nejmenším rovno nic a nikdo. Hovoří i tom, že byl Ježíš poslán svým otcem z nebe na zem a pak zase povolán nazpět, a to zcela bez ohledu na to, co on sám o sobě a svém poslání veřejně prohlašoval. Svět podle apoštola prý existuje proto, protože Stvořitel k tomu použil svého prostředníka – pomazaného krále, Krista. Taková prohlášení ale jsou v zásadním rozporu s tím, co svému národu sdělil právě tento Stvořitel, takže: má snad pravdu odpadlík od židovské víry v jediného Boha Pavel, nebo Stvořitel vší existence a celého judaismu? Podívejme se  o pár roků zpět do doby, kdy zbožný Žid Ježíš žil, pracoval a modlil se ke svému Bohu stejně usilovně  jako všichni ostatní zbožní Židé. A samozřejmě, že stejně jako oni důsledně dodržoval Boží příkazy a pečlivě studoval Tóru a po dosažení  potřebné úrovně znalostí nakonec mohl příležitostně sám Zákon vykládat. To však v židovském národě nebyla a není známka jakékoli mimořádnosti, ale běžná praxe nábožensky vzdělaných mužů. Vykládal učení Božího Zákona, ne to, že on sám je židovský Mesiáš nebo že je Bůh a že to je on, kdo stvořil vesmír, svět a vše co je na něm. Kdyby Pavel Ježíše znal a někdy ho slyšel promlouvat, nikdy by nemohl uvádět, že svět existuje díky tomuto člověku.

Z pohledu náboženského judaismu plyne, že v našem křesťanském Zákoně nenajdeme nic podobného ve smyslu, že by  se Žid Ježíš snažil v židovských posvátných textech vyhledávat nějaké náznaky, zmínky, věty, nebo celé pasáže, které by pak svým posluchačům vykládal jako obrazná rčení, proroctví, předobrazy, mesiánský smysl a podobně o něm samém jako Mesiáši, nebo o tom, že je syn Stvořitele světa jako jedna Jeho osoba. Nikdy se nezmínil ani o nějakém předobrazu budoucí církve, který by tam někde měl být ukryt. To dělali až o staletí později různí křesťanští badatelé, teologové a samozřejmě také Otcové církve. Poukázal snad Ježíš někdy na nějaký údajný odkaz v Tóře, Žalmech, Prorocích, nebo jinde na nějaké budoucí nové náboženství pokřtěných, které jednou „nahradí“ jeho vlastní prastarou víru v jednoho Boha tím, že v něho začnou lidé věřit také jako v Boha-Syna? Poukázal snad někdy Ježíš na nějaký úryvek z posvátných textů, který by uváděl jako proroctví o budoucí Boží církvi?

Byly to především texty některých židovských proroků, nebo také Davidovo Žalmy, na kterých se naše církevní autority snažily v nejrůznějších možných variantách poukázat jako na proroctví budoucí existence Ježíše jako Krista Mesiáše, nebo nového křesťanského náboženství. Nebo vítězné, triumfující, dokonce až přímo Kristovy církve, přestože ve skutečnosti Ježíš žádnou církev nezaložil a ani to nikdy jako velmi zbožný pravověrný Žid samozřejmě neměl v úmyslu. Jak víme, nad některými úryvky z Písma sice polemizoval, nebo je naopak používal jako podporu své vlastní, často velmi znepokojující argumentace, jak je ale poměrně běžným  zvykem v židovském národě, ale dělal to jen v rámci svého učení, a svého židovského vyznání! Nikdy to nedělal proto, že by snad víru svých praotců chtěl opustit, ale naopak kvůli tomu, aby on i jeho posluchači Božím slovům ještě lépe porozuměli a aby svoji víru posílili. My křesťané jsme však se od takové praxe odvrátili a namísto toho, abychom se zabývali stejnými zdroji víry a jejich obsahem jako Ježíš, a snažili se z nich stejně jako on vyčíst Boží úmysly a plnit Jeho vůli, jsme začali různé vybrané úryvky prezentovat jako už zmíněné předobrazy o Mesiáši, o křesťanství, a o církvi. Náš velký Učitel a Otec církve konvertita Augustin věnoval tématu údajných  předobrazů křesťanství v židovské Tóře (doslovně vodítko, učení) velkou spoustu času, velmi často o nich kázal a samozřejmě se o nich přímo i nepřímo zmiňoval snad v každém svém díle. Například v jednom z největších z nich, v De civitate Dei (O Boží obci) takových poukazů nalezneme nesmírné množství, jen namátkou uveďme: „Jestliže totiž byla na počátku lidstva žena stvořena z žebra vyňatého z boku spícího muže, měl ten skutek za úkol prorokovat už tehdy Krista a církev.“  Nebo jiné jeho vyjádření: „Že archa, kterou podle rozkazu měl vystavět Noe, znamená ve všem Krista a jeho církev.“ Jako podpůrné argumenty k tomu velmi často a nutno říci že nepřekvapivě  používá citace z čeho jiného, než z – dopisů odpadlého Žida Pavla. Některé kapitoly tohoto díla vlastně ve výsledku nejsou o téměř ničem jiném, než že svět vznikl a docílil svého zenitu zrodem Ježíše a založením církve.

Podle Augustina  tím, že Původce vší existence dotvořil k již stvořenému prvnímu člověku také i jeho družku, měl mít údajně Bůh potřebu tímto skutkem prorokovat (ale komu, když žádní lidé ještě neexistovali – jim samým?), že se jednou na světě objeví člověk ze židovského národa, a to Ježíš jako pomazaný král, tedy Kristus. A dále a že později vznikne instituce církve, založená na jeho vyznávání a velebení. Jestliže se ale „držíme“ principů našeho křesťanského učení, ze kterého vychází, že Ježíš je Bůh, pak tedy to byl Ježíš, kdo stvořil (nebo snad spolustvořil, to ale na meritu učení nic nemění) svět a vesmír. Znamená to, že do židovského národa a do země Izrael se zrodil ten, který také i tento národ i tuto zemi stvořil. Ale podle toho, jak žil, jak veřejně působil, a jak se vyjadřoval, o tak nepředstavitelně unikátním postavení svého židovského soukmenovce nevěděl ani jeho vlastní národ, jeho rodina, učedníci, posluchači, ale především ani on sám! Nikdy se v takovém smyslu totiž ve skutečnosti nevyjádřil. Pavel, který jak víme Ježíše neznal, tedy o Ježíši zřejmě z nějakého neznámého zdroje věděl víc, než o sobě věděl on sám.

O tom, co znamenalo Ježíšovo „Můj Otec na nebesích“ a podobně, jsme si říkali už dříve. Připomínáme jen, že my osobně mnohokrát o Bohu Stvořiteli v duchu uvažujeme jako o svém Otci, protože je to pochopitelně především On, díky komu jsme na světě. Oslovujeme nebo voláme ho „Můj nebeský Bože“ a modlíme se k němu „Otče náš jenž jsi na nebesích“, ale to vše přeci v žádném případě neznamená, že pokud tak Stvořitele světa obrazně chápu, že se tím automaticky stávám i Jeho skutečným Synem! V takovém případě bychom museli tvrdit, že všichni lidé na světě od Adama a Evy po posledního člověka na konci světa byli skutečnými  syny a dcerami Boha, a že tedy my všichni lidé na světě za dobu jeho existence jsme Bohové a Bohyně. A že jsme se v jedné z Jeho osob - jako Jeho děti - s Ním také spolupodíleli na vzniku světa! V tom případě by ale například bylo úplně zbytečné Boží zjevení na Sinaji včetně Jeho předání Zákona svému vyvolenému národu, protože by to nebyl žádný vyvolený národ, ale Boží synové a dcery ve faktickém postavení samotného Boha. A ty by samozřejmě z takového titulu  žádný Zákon nepotřebovali.

Pro židovský Bohem vyvolený národ jsou podobné úvahy dokonalým nesmyslem a ztrátou času vymezeného k Jeho službě. Otázka Boží trojice v nikde v jejich učení neexistuje a odporuje všemu, co Bůh svému lidu skrze Mojžíše zjevil. V takovém případě jsme ale měli jejich víru respektovat nebo ignorovat, a ne se je takřka po celou dobu existence našeho náboženství snažit násilím přivádět na víru naší. V době, kdy oni uzavřeli s Bohem Smlouvu, jsme ještě skoro osmnáct století byli bohapustými pohany. A o tom, že naše křesťanství obsahuje mnohé prvky svého učení v řeckém pohanství, nepochybují ani naše vlastní autority. Bozi existující ve více formách, nebo synové, případně dcery bohů jsou běžnou součástí mnoha příběhů řecké mytologie. A nezapomeňme, že skutečný zakladatel našeho křesťanství Pavel se alespoň podle Skutků narodil a část života žil v Kilikii, kde by v takovém případě byl pod velmi silným vlivem právě helénské kultury. Existuje však i několik dalších verzí místa Pavlova narození, například Řecko, nebo podle Jeronýma dokonce přímo Galilea. V pohanské Kilikii ale jistou dobu opravdu žil. U nás se téma trojičnosti začalo objevovat až ve třetím století díky velmi významnému křesťanskému spisovateli Tertullianovi. Ten se však nakonec s církví rozešel.

Zatímco zcela nepochybně sám Ježíš a celý jeho národ po celý život studovali a vykládali mimo jiné proroky i Žalmy jen proto, aby se ve svých vědomostech dostali blíž k Bohu a lépe Ho poznali, my křesťané jsme brzy po svém vzniku začali tyto a podobné knihy číst ne tolik kvůli jejich obsahu, nýbrž hlavně proto, abychom v nich nalezli údajné obrazy a proroctví zejména o Kristu a naší církvi. A na základě těchto „objevů“ jsme začali svoji víru prezentovat a agitovat pro ni jako pro novou, pravou víru Bohem dávno avizovanou, a nyní už konečně existující. A navíc jsme dokonce Ježíšovo prastaré náboženské vyznání podle Boží vůle ovlivněni Pavlem začali prezentovat jako zastaralé, v mnoha ohledech už nefunkční, a nyní naším novým náboženstvím překonané. Od nynějška už prý není důležité, co se nejprve učil Ježíš, a co pak sám učil druhé; vždyť je to jen židovské učení... Prioritním se pro nás stalo to, co o Ježíši říkal a jak ho vnímal především zakladatel Pavel, nebo později autor Janova evangelia. Tedy Kristus jako Spasitel světa, pomazaný Mesiáš a nakonec dokonce i jako Bůh – Boží Syn.

Ještě důležitějším se ale naopak zase pro židovský národ stalo to, co z našeho nového učení vlastně vyplynulo. Totiž naše tvrzení, že prostý židovský dělník jménem Jošua, syn jisté Miriam, byl a je de facto Stvořitelem světa, existoval před světem a vesmírem a bude existovat i po jejich konci, je neviditelný a mimo jiné je i tím, s kým židovský národ uzavřel na Sinaji smlouvu a obdržel od něho Desatero. Není tedy podle nás jen očekávaným Mesiášem židovského národa (který ale o tom dosud zřejmě neví a s nadějí na svého dál čeká), ale je i všemocný Bůh celého světa a vesmíru. Jestliže stejně jako Ježíš za svého života a celý jeho národ také i my věříme, že Stvořitel světa určitým nadpřirozeným jedinečným způsobem předal lidem návod, poučku pro jejich smysluplný život, který je jedním z hlavních námětů Tóry, pak bychom i my měli k takovému Bohem danému učení také přistupovat. Třeba už jen proto, že právě toto učení a žádné jiné utvořily Ježíše takového, jaký ve skutečnosti byl.

Protože jen toto učení ho inspirovalo k tomu, aby o něm a žádném jiném sám vyučoval jeho židovské spolubratry. Takže jestliže říkáme, že Ježíš je náš vzor, který sám vyznával jediného existujícího Boha Stvořitele,  měli bychom mít v takovém případě jasno, proč chceme (pokud skutečně) být jako on. Jestli si to raději nerozmyslíme. Až si význam této naší tolik oblíbené fráze ujasníme, měli bychom mít pak ale také k Božímu Zákonu stejný vztah jako on a znalosti z něho srovnatelné s jeho. Teprve potom se můžeme svému vzoru snad opravdu po malých krůčcích přibližovat a ti šťastnější z nás možná jednou ke svému překvapení alespoň částečně i pochopí, kdo a kým Ježíš opravdu byl. A až to snad jednou pochopí, pak zcela bezpochyby zjistí, že naším vzorem Ježíš vlastně není a dokonce ani nechceme být jako on. Protože kdybychom skutečně chtěli, pak bychom museli přijmout jeho židovskou víru a praktikovat jí. To znamená například den co den po celý život studovat Tóru, třikrát denně se modlit poměrně obsáhlé texty, úzkostlivě dodržovat veškeré židovské náboženské předpisy, i velmi četná nařízení a povinnosti pro soukromý, rodinný i duchovní život a podobně. Víme že naši křesťanští evangelizátoři slibují pokřtěním hlavně spásu, štěstí, boží lásku a posmrtný věčný život v nepřetržité radosti a jásotu, často pak navíc za trvalých oslavných hlaholů cherubínů na nebesích  v přítomnosti Boha sedícího na trůnu, a tak dál...

Naopak Stvořitelem světa vyvolený židovský národ tvrdí, že být praktikujícím zbožným Židem ve skutečnosti znamená především jho ve smyslu často nelehkého údělu jednotlivců, i celého židovského národa. Proto také na rozdíl od nás nevykonávají žádnou veřejnou  náborovou činnost k získání konvertitů do svého národa. Vyvarují se tak mnoha tradičních problémů. Na druhou stranu možnost přijmout víru v jediného Boha Židů není úplně vyloučená, jde však - alespoň z našeho hlediska - o poměrně velmi náročnou proceduru a na rozdíl od naší křesťanské praxe trvá příprava k tak principiálnímu činu několik roků přípravy a usilovného studia. Jeden židovský náboženský průzkum uvádí, že nejpřínosnějšími konvertity k judaismu z hlediska duchovní inteligence, teologického vzdělání, uvědomění a náboženské stability vždy byli hlavně odpadlí křesťané, a to především osoby středního a staršího věku, kteří už mají o Bohu jasnou ustálenou představu a širší teologické vzdělání.

Jak víme, téměř dvě tisíciletí naše církev a její autority učily, že pouze naše křesťanská víra je jediná správná, Bohem chtěná a Bohem ustanovená a že jen skrze našeho Ježíše Krista dojde člověk své spáse. (Víme ale stoprocentně, co taková spása ve skutečnosti znamená, nebo je to pro nás dosud jen prázdná fráze?) Že je Bohem (původně ovšem výhradně jen Bohem Židů, kterého jsme od nich převzali) požehnaná, že křesťanství a církev je Jeho dílo, a navíc dokonce samotným Ježíšovým židovským národem, respektive jeho proroky prý předobrazené a předpovězené. Navzdory tomu,  že Bůh sám nic podobného Židům nikdy nesdělil, podle našeho křesťanského učení už staří židovští proroci, ale i jejich žalmisté údajně měli v různých náznacích  hovořit o budoucím Ježíši jako o Spasiteli světa. To však jediní právoplatní vlastníci Boží Tóry vždy kategoricky odmítají jako navždy marné  pokusy o manipulaci s posvátnými texty ze strany gojim z důvodů neznalosti hebrejského jazyka, nebo nepochopení smyslu textu, záměrného překrucování významu a podobně. Jak všichni dobře víme, počínaje apoštolem Pavlem až do dnešního dne klade naše náboženská praxe - na rozdíl od pasivního judaismu v tomto smyslu – obrovský důraz na evangelizaci, dnešní terminologií řečeno na masivní náborovou činnost pomocí Nového Zákona, především pak sedmi Pavlových dopisů. Všimněme si, že se tak ale neděje na základech Ježíšovy vlastní víry v jediného Boha, ale právě na tom, co o něm až  desetiletí po jeho smrti napsali pečlivě vybraní autoři, kteří ho však osobně neznali.

  S jakýmikoli formami pokusů o evangelizaci Ježíšova Bohem vyvoleného národa nemůžeme být nikdy úspěšní. Už dlouho u nás probíhá velmi znepokojivý jev, kdy se rapidně a už stabilním tempem zmenšují počty jak nábožensky aktivních věřících, tak křtů. Nastává doba, kdy křesťané místo evangelizace u nevěřících nebo u jiných náboženství včetně židovství budou muset usilovně evangelizovat sami mezi sebou a snažit se své spoluvěřící vrátit zpět do kostelních lavic. Musíme mít na paměti, že Izrael rozhodně není rozvojovou zemí čekající na hlásání našich evangelií, protože už čtvrté tisíciletí má stále stejné a jediné náboženství se stabilní vírou v jediného Boha. V tom je z historického hlediska zcela unikátní a každý pokus o změnu duchovního založení a zaměření víry Ježíšova židovského národa znamená jen zbytečné, dětinské úsilí, předem odsouzené k nezdaru a ztrátě času. Náboženský judaismus za dobu své existence ze svého učení a nezlomné víry v jediného Boha neustoupil ani o vlas, přestože to mnohdy bylo za cenu nesmírného utrpení celého národa.

Zato postavení našeho „vítězného“ křesťanství nám především ve vyspělé části světa už velmi dlouho připomíná sice stále ještě relativně velkou, ale už nezadržitelně tající arktickou kru. Obojí má přitom stejnou příčinu: důvěra věřících ve své náboženství a jeho hodnověrnost, přímočarost a  srozumitelnost náboženského učení, teologická vzdělanost praktikujících, schopnost a odhodlání žít podle Božích pravidel, ustálenost vyznání, schopnost a ochota obětí a bezpochyby i osobní příklad soukromého i veřejného života nejen  náboženských autorit, ale i celého náboženského systému.

pokračování

M. Č.