Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Desatero Božích přikázání samo o sobě svaté není.

                                    Svaté je jen dočasně, vždy po dobu, kdy ho zachováváme.

pokračování   

                                       Náboženský judaismus praktikovaný Ježíšem musí z principu své víry vždy jednoznačně a bezpodmínečně odmítnout jakékoli náboženství, víru nebo duchovní směr, které vyznává jiného Boha, než Boha sinajské Smlouvy. Stejně tak i víru, která z jediného Boha Židů, Stvořitele vší existence vytvoří ať už jiného boha, a nebo podle pradávného pohanského modelu vymyslí bohů více, ale v rámci stávajícího „konkurenčního“ židovského monotheismu je všechny šalamounsky umístí do jedné božské „osoby“. Právě takovým způsobem judaismus chápe například i naší vlastní náboženskou verzi, kdy jeden jediný (původně výhradně jen židovský) Bůh existuje ve více „osobách“, přestože samozřejmě žádnou osobou není. Osobou totiž v naprosto drtivé většině označujeme jedinečného člověka, ale ne skutečného Boha Stvořitele. Jediný a nedělitelný Bůh Židů v našem novém, vlastním pojetí ale má - na rozdíl od tohoto Boha - matku, a podle této víry je tato Ježíšova matka označována například jako „matka Boha, neposkvrněná Panna, překrásná choť Ducha Svatého, matka Stvořitele, stánek svatého Ducha, matka Kristova, matka Spasitele, svatá Boží rodička, neposkvrněná Panna Matka Syna Božího“ a tak podobně. Z čehož - opět ze  židovského hlediska vzato - plyne, že pokud by Marie ze židovského národa podle nás křesťanů měla (dokonce jako panna) porodit boha, pak by to ale v žádném případě nemohl být ten neviditelný, nikdy nezrozený, ale vždy existující, neživý a tedy i nesmrtelný Bůh Židů. Bůh vyznávaný a ctěný i touto Marií. Bůh, se kterým Židé téměř o dvě tisíciletí dříve na Sinaji uzavřeli naprosto unikátní dohodu. Muselo by se jednat o jiného boha, ovšem jak známo, lidem se mohou rodit zase jen lidé. Právě tak to Bůh při stvoření světa zařídil.

Židovský Bůh, jak už jsme si dříve řekli, rozhodně neexistuje ani kvůli Jeho člověku, ani kvůli Jeho světu, ani kvůli Jeho vesmíru. Ale „náš“ křesťanský Bůh podle naší víry svůj svět a své lidské stvoření nesmírně miluje, a doslova vzato přímo „zbožňuje“ a to až natolik, že jednu svoji část - osobu nechá zemřít, aby tak za lidské poklesky usmířil své dvě zbylé. Člověka milující Bůh se tedy usmiřuje sám se sebou. Zmíníme nyní dvě zajímavosti. Vzhledem k tomu, že my křesťané věříme a vyznáváme, že Syn (neživého) Boha nejprve zemřel a až třetího dne vstal z mrtvých, znamená to, že tento náš trojičný Bůh, přesně dva dny a tři noci musel existovat pouze ve dvou osobách! V 1. listu bratřím do Korintu se ptá Pavel: „Je snad Kristus rozdělen?“ (1, 13) a my sami bychom tehdy i dnes odpověděli, že ano. Jestliže naše víra říká, že Ježíš je Bůh, pak je Bůh i Duch a stejný Bůh je Otec. A jelikož věříme, že Bůh Otec sestává ze tří osob, které mají stejná postavení a jsou si naprosto rovny, pak to nemůže znamenat nic jiného, než že tři osoby má v sobě také Duch, ale i Ježíš. Proto považujeme uvedenou otázku z dopisu do Korintu právě zakladatele našeho náboženství Pavla za poměrně překvapivou.

V některých dřívějších zamyšleních jsme hovořili o skutečných, ale církví systematicky potlačovaných zásluhách svatého Pavla na vzniku našeho křesťanství. Církevním autoritám  postupně začala zřejmě více a více vadit skutečnost, že křesťanství podle  dostupných relevantních indicií není dílem Ježíše, ale právě Pavla. Tedy ne Boha, jak církev tak ráda uváděla, ale bezpochyby problematického člověka, jak si sami můžeme udělat obrázek při pozorném čtení jeho dopisů. Připomínali jsme si také, kolik dogmat a závazných předpisů církve pochází od něho a ne od Ježíše; viz například ústřední bod a nejvýznamnější cíl každé naší bohoslužby, eucharistická oběť, tedy proměňování Ježíše do hostie a následné požívání - podle našeho učení - skutečného Ježíšova těla a krve. Vzhledem k tomu, že Ježíš, učedníci a podobně byli velmi zbožní Židé, kteří úzkostlivě dodržovali Zákony Stvořitele, vyjádřili jsme pochybnosti nad tím, že by při své poslední večeři skutečně vyžadoval Ježíš na svých učednících, aby „jedli jeho tělo a pili jeho krev“ Jak totiž snad všichni víme, jakékoli požívání krve je v judaismu velmi přísně zakázané a tento Bohem daný zákaz byl a je nesmírně důsledně dodržován. Tak tomu bylo samozřejmě i u Ježíše. A už vůbec nehovoříme o jeho údajném dalším požadavku, jíst lidské maso. Něco zde prostě nehraje a při hledání zřejmé chyby jsme si uvědomili, že to byl opět - kdo jiný než - náš zakladatel Pavel, který se jako vůbec první na světě zmiňuje o uvedených eucharistických slovech Ježíše při poslední večeři. A zřejmě dosud si nikdo z nás prostých věřících neuvědomil závažnost faktu, že tento ústřední bod každé bohoslužby neznáme od přímého účastníka této večeře, ale od člověka, který měl o tom vidění, navíc asi deset, možná více roků po Ježíšově smrti. A teprve po dalších dlouhých letech se o tom zmínil v dopisu nedávným pohanům, které se mu podařilo zevangelizovat.

V této souvislosti uvedeme slíbenou druhou zajímavost. Byl to opět právě tento náš zakladatel, svatý apoštol, kdo se tedy nejen jako první člověk vůbec zmiňuje nejen o proměňování Ježíše do hostie, kterou pak požíváme, ale dokonce je opět zcela prvním člověkem na světě, který ze stejného snového zážitku uvádí pro naše křesťanství další stejně závažné tvrzení. Totiž že zemřelý Ježíš vstal z mrtvých. Opakujeme, že stejně jako v případu eucharistie i v případě Ježíšova Zmrtvýchvstání, na kterých „stojí a padá“ naše křesťanství, pochází původně naprosto bezpochyby od Izraelity Pavla! Nikdo před ním se o těchto vůbec nejzásadnějších okolnostech, které formují a tvoří naší víru, nezmiňuje. Ostatní autoři evangelií to dělali až po něm. „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.“ (1 Kor 15, 3-4) Slovy co jsem sám přijal  Pavel míní svůj sen, ve kterém prý viděl člověka, v němž poznal Ježíše, přestože ho nikdy za jeho života nespatřil. Zdůrazňujeme, že svůj první dopis do Korintu psal Pavel zřejmě kolem roku 54 až 55 a to tedy znamená, že autor čtvrt století po Ježíšově smrti a asi patnáct let poté, co ho měl spatřit ve svém vidění na poušti, zde jako zcela první člověk zaznamenává klíčové body naší víry a našeho vyznání. Zrekapitulujme, že Ježíšova slova při poslední večeři a také konstatování, že Ježíš byl vzkříšený, původně pocházejí od Pavla, který však u večeře stejně jako u zmrtvýchvstání samozřejmě nebyl. V té době ještě Ježíše ignoroval stejně jako jeho obrodnou náboženskou kampaň a nikdy se ho nepokusil osobně poznat, přestože k Ježíšovi měl  jak víme přístup každý. Osobně naprosto chápeme postoj učedníků, kteří po Mistrově smrti zůstali v Jeruzalémě pod vedením jeho bratra Jakuba, a do té doby jim zcela neznámému Pavlovi a jeho tvrzení nedůvěřovali a měli s ním mnohé přetrvávající nesmiřitelné spory. Nevíme to do nikoho jiného, než od samotného Pavla z jeho dopisů.

Prostor určený těmto myšlenkám nám nedovoluje, abychom se dnes posledními dny a okamžiky Ježíšova života podrobnějším způsobem zabývali, proto se nyní musíme spokojit s konstatováním, že Ježíš nezemřel jak my křesťané vyznáváme „na Velký pátek“, ale naprosto nepochybně byl ukřižován ve čtvrtek dopoledne a zemřel ve tři hodiny odpoledne. Poslední večeře s učedníky byla ve středu navečer, v pátek a v sobotu byly židovské svátky a Ježíš už ležel v hrobě. Prázdný hrob byl objeven v neděli ráno po šabatu. 

Náš omyl v dataci vznikl tak jako množství dalších naší většinou nedostatečnou znalostí praktického náboženského judaismu, jeho předpisů a také principů židovských svátků. Nutno však podotknout, že za neznalost Ježíšova náboženského judaismu nemůžeme až tolik my prostí věřící, jako spíše autority naší „matky církve“, která se Ježíšovo židovství snažila „mlžit“ s cílem uvést ho pokud možno dovést až v zapomenutí. To se stalo zvlášť patrným především po třetím ekumenickém, to znamená Efezském koncilu, který se konal rok poté, co zemřel náš Otec a Učitel církve Augustin, tedy v roce 431. Tam bylo definitivně ustanoveno, že Ježíš je syn Boha Stvořitele světa a jeho matka je Boho – rodičkou. Přítomní lidé se tam usnesli, že to od této chvíle tak bude, a tak už to také zůstalo. A do tohoto dogmatického pojetí by zřejmě příliš nezapadalo konstatování, že Bůh - Boží syn byl Žid, který se modlil - k Bohu Židů. Odpovědné církevní osoby v té době (a vlastně nikdy) samozřejmě nepotřebovaly, aby se běžní křesťané začali zajímat o Ježíšovo vlastní víru víc, než o naší. Církvi by totiž mohlo velmi reálně hrozit „nebezpečí“, že by se alespoň někteří věřící mohli postupně začít odklánět od víry, kterou jim drtivou měrou zprostředkoval apoštol Pavel, který ale Ježíše neznal, nikdy neslyšel ani neviděl, a mohli se začít zajímat o víru, která z Ježíše vytvořila to, čím skutečně byl. O víru jeho matky, bratrů, rodiny, učedníků a celého jeho národa.

Řekli jsme, že se i nám Bůh Židů jeví velmi rozdílně od Boha našeho, jinak řečeno naše chápání židovského Boha se nijak nedá sloučit se způsobem, jak chápou oni. Zdá se nám, a v tom rozhodně nejsme sami, že vyznáváme jiného Boha. Možná by to mohl být bůh z kategorie těch, kterým zmíněný Augustin věnoval tolik prostoru v I. knize svého veledíla De civitate Dei (O Boží obci), možná by mohlo jít o zcela jiného boha – ovšem zjevně ne o onoho Boha Izraelitů, Stvořitele světa, se kterým jejich prapředkové uzavřeli Smlouvu a který jim daroval své Učení. Ten nepochybně existuje, ale nezrodil se, a už vůbec ne člověku, kterého sám stvořil. A nemá rodinu, ani matku, ani otce.

Náš křesťanský Bůh podle našeho učení sice také nemá otce, ale má matku a to dokonce pannu, která ho porodila. To znamená, že Bůh, který mimo jiné stvořil vesmír, svět a lidi, se podle této naší víry „vtělil“ do svého lidského výtvoru, který se mu zřejmě plně nevyvedl jak zamýšlel, viz možná fatální selhání prvních lidí v Edenu. Rozhodl se tedy za opakující se lidské prohřešky, které ho nesmírně urážely, usmířit sám sebe tím způsobem, že se narodí jako člověk, bude žít jako člověk a jako člověk zemře, ovšem předčasnou a tragickou smrtí. Zabijí ho Římané, po kterých se za pár století poté bude paradoxně naše náboženství jmenovat a jejich popravčí nástroj - kříž se stejně paradoxně stane ústředním křesťanským symbolem. Věříme, že Stvořitel světa tím, že zemřel na zemi kterou sám stvořil, sám usmířil se sebou a „vykoupil nás“, což chápeme tak, že jako vykoupení a tedy čisti od hříchů už vlastně nehřešíme a po své smrti putujeme jako lidé bez hříchu přímo do nebe k tomuto Bohu. Nebo hřešíme stejně jako dřív (a možná ještě daleko více), ale vzhledem k tomu, že hřešíme jako vykoupení, tak podle naší víry zřejmě i v tom případě vlastně nehřešíme. Miliardy lidí, kteří žili před naším Vykupitelem Bohem Ježíšem, zřejmě nemají to štěstí jako my a pravděpodobně tedy zemřeli jako nevykoupení. I když za to, že Bůh Ježíš ještě neexistoval, pochopitelně nemohli. Je ovšem více než jasné, že s takovou, a dalšími podobnými křesťanskými kombinacemi nikdy nemůže souhlasit především národ, který Ježíše zrodil a o takřka dvě tisíciletí před ním uzavřel s Bohem Stvořitelem Smlouvu a přijali Jeho Desatero. Právě to, ve kterém se mimo jiné uvádí, že tento Bůh je jediný existující a že ho židovský národ jako takového bude vždy také tak vyznávat a nebude mít žádného jiného boha.

Podle naší víry obsahuje Stvořitel světa - z nějakého nám neznámého důvodu - právě dvě další „osoby“ a to Syna a navíc také ještě Ducha, a obě tyto osoby podle nás mají stejné postavení a pravomoci jako další osoba, Bůh Otec. Všechny tři Božské osoby obsažené v jedné jsou tedy i stvořiteli světa a vesmíru. Jedna božská část, která svět a vesmír stvořila, musí být podle této představy Žid Ježíš. Někteří náboženští badatelé k tomu ale vznášeli otázku o smyslu toho, že by se jeden Bůh dělil na několik dalších osob, když by všichni měli stejnou moc a postavení. Zabývali se i například otázkou, proč podle nás není Bůh obsažen jen v jedné jediné osobě, jako je Bůh židovského národa, a nebo naopak například ve čtyřech, v pěti, nebo více osobách? Pokud mají mít podle naší víry všechny osoby jednoho jediného Boha shodné zájmy, vůli i cíle, jaký je mezi nimi vlastně - kromě toho, jak je nazýváme - rozdíl? Žádný, vždyť se stále ještě jedná se o jednoho Boha! Z pohledu náboženského judaismu, který od jediného existujícího Boha jako první a poslední národ světa obdržel návod jak správně žít, je tedy naše vlastní chápaní jejich smluvního Boha naprosto odlišné. Liší se natolik diametrálně od jejich, že podle mnoha názorů jde spíše o jiného boha, než o Boha Židů, Stvořitele všeho, co existuje. Skutečného jediného Boha prý nelze jakkoli spojovat s jinými bohy, stejně jako Ho nelze žádným způsobem kombinovat s bohy zrozenými v lidských myslích. Jak vidíme, rozdílnost v chápání existence Boha jeho vyvoleným smluvním národem a námi křesťany je nepřekonatelná. Jakoby opravdu nešlo o Boha jednoho, ale o dva.

Bůh židovského národa se nezrodil, ale vždy byl, je a bude bez ohledu na existenci, nebo neexistenci člověka, světa nebo vesmíru. S ničím z uvedeného není existenčně spjatý. Tento bezpochyby jediný, vždy existující Bůh nikdy svému vyvolenému židovskému národu předem neavizoval nic podobného smyslu, že by se jednou měl sám do svého lidského výtvoru „vtělit“. Nic podobného ani tomu, že se jednou bude potřebovat usmířit sám se sebou za lidské hříchy tak, že jedna jeho část zahyne lidskou smrtí, aby se následně zase posmrtně spojila se svými ostatními osobami. Všichni dobře víme, že Bůh stvořil lidi, kteří byli od samého počátku lidské existence hříšní, viz Adam a Eva, a bez výjimky jsou dodnes. Lidé vždy byli, jsou a budou hříšní, a kdo více by to měl vědět lépe než ten, který je stvořil? Kdyby ho taková nastalá situace snad měla nějak překvapit a nepříjemně zaskočit, „neupravil“ by snad svůj výtvor tak, aby se tak už nikdy nedělo? (Může ale Všemohocího Stvořitele překvapit to, co sám stvořil?) V takovém případě by pak už existovalo lidstvo jen se sterilně čistými dušemi a Stvořitel by se vyhnul všem „trampotám“ a zklamáním a nemusel by - podle naší teorie - sám sebe usmiřovat už zmiňovaným způsobem za to, že stvořil tak nedokonalého a hříšného člověka, který ho svými činy zarmucuje. Náš vlastní, zcela originální křesťanský výklad, že smluvní Bůh židovského národa a Stvořitel vší existence natolik miloval právě jeden z nekonečného počtu svých výtvorů, člověka, že pro jeho záchranu obětoval svého syna, který se narodil do izraelského národa (co by se ale podle této teorie s lidstvem zřejmě stalo, kdyby k takovému obětování nedošlo?), je prý učebnicovou ukázkou nepochopení skutečnosti, kdo a kým Bůh Smlouvy se židovským národem opravdu je.

Příslušníci Ježíšova národa se za jím vykoupené (a tedy jako vykoupení logicky i bezhříšné) jako zřejmě my křesťané samozřejmě v žádném případě nepovažují, ačkoli alespoň z našeho pohledu by k tomu teoreticky měli být blíž než my. A to třeba jen tím, že jako jediní na světě s Bohem uzavřeli vzájemnou dohodu a také proto, že si právě židovský národ a žádný jiný Stvořitel světa vyvolil ke specifické službě. Národ Smlouvy ale nikdy nemůže od jejich hřešení spasit žádný jejich soukmenovec, jen jejich Bůh. Ten to ale podle mnoha různých výkladů na toto téma dělat nebude, respektive to udělá tehdy, až Židé přestanou alespoň dočasně hřešit. Pak bude mít jejich Mesiáš k nim cestu otevřenou. Významné židovské autority na téma lidské hříšnosti dodávají, že „hříchy lidstva“ ve skutečnosti znamenají jen jedno: Nedodržování Božího Zákona ze Sinaje. Nic víc. V tomto duchu ostatně často promlouval sám Ježíš, kterého ale my křesťané od určité značně pozdější doby od jeho smrti považujeme za Boha. Ovšem za toho samého Boha, kterého ale naprosto nepochybně Ježíš sám jako Boha Stvořitele vyznával, modlil se k němu, uctíval ho, a stejně jako ostatní Židé se bál překračovat Jeho zákon. Ježíš sám tedy vyznával neviditelného Boha, my křesťané za Boha ale vyznáváme hmotného Ježíše. Lze ale v takovém případě stále ještě hovořit o jednom společném Bohu a dvou způsobech jeho vyznávání, pokud naše víra uznává de facto tři bohy „se stejnými pravomocemi“ v jednom Bohu, jehož jednu část podle nás tvořil právě židovský náboženský obroditel Ježíš? Oproti nezlomné židovské, smluvně podložené víře v jednoho jediného existujícího a nedělitelného Stvořitele vší existence, v Boha jejich Smlouvy a dárce osnovy pro dobrý, požehnaný život izraelského národa?

Skutečně si už nejsme jisti, jestli ještě stále lze hovořit o „dvou způsobech víry v jednoho Boha.“ Co vlastně mají obě víry ve skutečnosti společného, jestliže se tak zásadně liší už v tom zcela nejdůležitějším bodě, to znamená: kdo je Bůh?  Když na tak základní otázku by nestranný tazatel dostal z každé strany rozdílnou odpověď?

Nebylo by snad bývalo pro obě strany lepší, kdyby židovský zakladatel našeho křesťanství Pavel před dvěma tisíci roky raději založil nějaké zcela nové náboženství, které by od samého začátku s Ježíšovým judaismem raději pokud možno neměl takřka nic společného, než jeho zcela nové, ještě programově neucelené náboženství násilně roubovat na původní židovský, téměř dvě tisíciletí starý pevný a věčný teologický strom? Tedy pokud už považoval za existenčně nutné vůbec nové, od své i Ježíšovy dosavadní víry teologicky značně odlišné náboženství vůbec zakládat a propagovat především mezi maloasijskými polyteisty a jinými pohany. A navíc od tohoto Bohem zasazeného, pečovaného a požehnaného mohutného stromu vyznání očekávat, že naroubování jedné malé větvičky z neznámého zdroje a bez prokazatelných historických i teologických vazeb s tímto stromem způsobí, že se změní „DNA“ celé velmi široké a nesmírně bytelné kořenové struktury stromu, ze kterého judaismus čerpá svojí existenci? Kdyby pozdější svatý apoštol prostě do života tohoto původního stromu nezasahoval a nezaložil jakýsi teologický hybrid typu „něco odsud, něco odtud a něco ode mne “ Neměli jsme tu naší vlastní, z pozdějšího náboženského hlediska naprosto unikátní větvičku raději samostatně zasadit, pečlivě se o ní starat a modlit se k našemu, ne židovskému Bohu za její zdravý, požehnaný růst? Protože kdybychom se chtěli modlit k jedinému  existujícímu Bohu Stvořiteli, dárci Desatera a Tóry, kterého vyznávají Židé, a vyznával ho samozřejmě po celý svůj život i Ježíš, nemuseli jsme zakládat nové náboženství.

Stvořitelův požehnaný strom, na který jsme naší větvičku naroubovali, totiž roste dál svým životem a náš roub se na něm jak víme stejně neujal a nepodařilo se to ani po dobrém, ani bohužel po zlém. Naší nové náboženské větvičce se nakonec začalo dařit až tehdy, kdy jsme jí od stromu Izraele zase raději oddělili a zasadili do pohanské země, a teprve tam z ní nakonec vyrostl na pohled velmi krásný košatý strom. Nemůže být pochyb o tom, že během svého života přinesl lidem mnoho užitku a radosti. Bohužel naše sebejistota a pocit vítězné pýchy, nedotknutelnosti a nadřazenosti nad bezvěrci i jinými vyznáními způsobily, že jsme se začali starat především sami o sebe a o své vlastní blaho, ale o náš strom jsme se starat zapomněli, neměli jsme čas, nebo jsme to považovali za zbytečné. A podle toho nyní také vypadá. Už dávno nekvete a nerodí zdravé, požehnané plody a usychá. Neusychá však žádnými zevními nepříznivými či přímo škodlivými vlivy, ale rapidním tempem chřadne zevnitř. Je těžce nemocný a je už jen velmi málo těch, kteří věří, se ho podaří na poslední chvíli zachránit. Je potřeba velmi, velmi radikálního průřezu. Buď ho strom přežije, nebo se už k životu nevzchopí. Záleží to jen a jen na Bohu a jeho vztahu k nemocnému.

Židovské teologické myšlení, se kterým jsme se alespoň my osobně dosud setkali říká, že stejně jako Boží jedinečnost nemá žádnou alternativu, nemůže jí mít ani Jím vytvořené jedinečné náboženství. To prý znamená, že sice může existovat, a také bezpočet nejrůznějších náboženství skutečně existuje, ale jen jedno jediné z nich vytvořil Bůh, a to pro svůj vyvolený židovský národ. Toto náboženství lze ale buď akceptovat jen en bloc jako neporušitelný komplex vztahů člověka ke svému Bohu, a nebo ho lze svobodným lidským rozhodnutím odmítnout. A tím ovšem i jeho Tvůrce. V žádném případě prý ale nelze toto Boží dílo jakkoli dělit na různé jednotlivé části a z nich pak vybrat ty, které konvenují s určitou lidskou představou nového náboženství a vytvořit z nich nový celek složený částečně z učení Božího a částečně z představ člověka. A touto novou nesourodou sloučeninou se dokonce snažit původní dílo Stvořitele nahradit, protože podle názoru právě tohoto člověka, je Jeho Boží dílo už zastaralé, neaktuální a překonané. A nejen to; tímto umělým  mixem vzývat a modlit se právě k Tomu, který vytvořením svého jedinečného a nedotknutelného Zákona vytvořil i jedinečné a nedotknutelné náboženství. Žádné dílo, které vytvořil člověk, nelze jakkoli slučovat s Jeho dílem, nebo ho dokonce za Jeho zaměňovat. Dílo Boží zůstane dílem Božím, dílo lidské zůstane lidským.

Původní a zcela první existující monoteistické náboženství židovského národa je o vztahu, službě a poslušnosti k jedinému existujícímu Bohu, který stvořil vše, co je. Naše náboženství je o Ježíšovi jako o jedné osobě tohoto Boha všech Židů. Ve svém úplném zárodku se nejprve jednalo především o tom, co Žid Ježíš řekl a učil. Poté, co se „věci“ samovolně ujal apoštol Pavel, se podstata vznikajícího náboženství přenesla na Ježíšovu osobu jako Krista, Boha - Božího Syna a Stvořitele světa, vesmíru i všeho života. Hned první křesťané počínaje Pavlem při utváření svého vlastního Písma začali kvůli podpoře své nové víry přetvářet původní texty Hebrejské Bible a na mnoha místech její vykládat texty jako synonyma pro katolickou církev a předobrazy našeho náboženství.

Zopakujme si, že z pohledu Ježíšova národa existuje „jen“ jeden Zákon, ten který před takřka čtyřmi tisíciletími obdrželi od Boha. Není ani "Starý", ani prastarý, není dočasný, ani nahraditelný, a hlavně - není náš. Nepatří nám z něho ani čárka. Je to návod, který dal židovskému národu Stvořitel světa a o tomto faktu se nepolemizuje. Cokoli, co se bude snažit k jakémukoli Božímu dílu přiřadit člověk, zůstane vždy lidským dílem. A není lidského díla, které by mohlo dílo Boží nahradit, nebo mu konkurovat. To zvlášť výrazně platí pro Boží nauku. Tvrzení, že sám její všemocný Autor za pár století poznal, že tato nauka je už zastaralá a vytvořil nauku novou, která původní nahrazuje, je projevem zla, nebo prostého ducha.

Skutečné hodnoty židovského Zákona, které měly a dosud mají zásadní význam pro vznik a další existenci našeho křesťanství, nám většinou bohužel dosud stále nejsou plně zřejmé a jasné. Na této situaci, která mnohdy hraničí se základní neznalostí základů našeho náboženství, samozřejmě nemají žádný podíl jediní skuteční majitelé tohoto díla, tedy židovský národ, ale všichni, kdo se některé části židovského Zákona snažili nejrůznějšími způsoby „upravovat“ ve prospěch našeho nového učení. Přestože mezi všemi takovými úpravci Božích textů bylo právě naše křesťanství nejaktivnější, v několika posledních desetiletích se začíná alespoň v některých bodech projevovat sice velmi pomalu a opatrně, přesto ale určitý výkladový posun. Hovoříme-li o posunu, rovnou uveďme na pravou míru, že máme na mysli posun zpět, tedy o návrat zpět k původnímu smyslu těchto textů. To znamená, že například náš křesťanský alegorický způsob (vzpomeňme na našeho svatého Augustina, který takový způsob přímo miloval) výkladu židovského Zákona, který v hebrejském textu spatřoval další, z neznámého důvodu zašifrovaný text obsahující naše křesťanské „pravdy“, je dnes už pro většinu teologů, biblistů i samotnou církev již neaktuální téma. To samé už konečně platí i pro ještě docela donedávna uznávanou metodu vyhledávání v Tóře a v následném uplatňování do vlastního učení nejrůznějších údajných novozákonních prvků jako osob, dějů, proroctví a podobně, jako důkaz správnosti křesťanského učení a překonání učení židovského.

Konkrétně máme na mysli desítky nejrůznějších údajných odkazů a „jasných důkazů“ o jedinečnosti naší víry například mezi nejvýznamnějšími židovskými proroctvími, nebo v Žalmech, ale i v dalších židovských posvátných textech. K tomu docházelo v jednotlivých případech už brzy po vzniku křesťanství, ale masivní nárůst takových „důkazů“, ve starozákonních textech údajně skrytě poukazujících na naše budoucí vítězné křesťanství a dokonce i instituci církve, Mesiáše a podobně, začal přibližně od třetího, v širším měřítku až čtvrtého století a dál. Tehdy naše církev dokončovala svojí náboženskou formaci a orientaci a uzavírala kanonizaci svých vlastních křesťanských textů, nakonec nesprávně pojmenovaných (kvůli zdůraznění definitivního oddělení našich nových textů, paradoxně od těch, které vyznával sám Ježíš) jako Nový Zákon. Židé však křesťanské označení jejich Bohem dané Tóry jako Starý Zákon naprosto odmítají, protože podle jejich učení dal Bůh světu učení jen jedno, a tím bylo před téměř čtyřmi tisíciletími Desatero spolu se Zákonem. (V této souvislosti doporučujeme prostudovat především několik kapitol 2. Mojžíšovy knihy /Šemot, Exodus/ alespoň od 19. kapitoly výše.) Proto tedy náš ne tzv. Nový, ale prostě jen křesťanský Zákon je pro Ježíšův národ nanejvýš zajímavou křesťanskou sbírkou textů podporujících své vlastní učení, v žádném případě však není zákonem ve smyslu právním, a to ani ve smyslu Božího sdělení. Je církví kanonizovaným souborem textů, založených především na několika dopisech od své víry odpadlého příslušníka židovského národa Pavla a dalších autorů na jeho učení navazujících.

Co se samotného Mojžíšovi Bohem daného Desatera týče, velký Učitel a Otec církve Augustin i tento pro Ježíšův národ naprosto nedotknutelný Boží text upravil k potřebám své milované církve, a například z něho zcela svévolně vyškrtl velmi důležité druhé přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit...“ A „upravil“ tam i další Boží vůli. Pokud bychom ale například v tomto přikázání my křesťané dodržovali Boží nařízení stejně tak, jak ho dodržoval sám Ježíš a celý jeho národ, nemohli bychom vlastně podobiznu Ježíše nikdy a žádným způsobem vytvořit, a to ať už pomocí obrazu nebo sochy. Vždyť Ježíše považujeme za Boha, který ale zobrazování a klanění jasně a téměř hned na začátku svých přikázání jednoznačně zakázal! Nectíme a nedodržujeme tedy přikázání Boha, ale Desatero učitele církve Augustina. Nectíme Ježíšovu víru v tohoto Boha, ale Ježíšovu osobu. Uctíváme a vyznáváme jiného Boha, než sám vyznával. Nemodlíme se k tomu, ke komu se modlil. Zatímco Ježíšova víra byla postavena na poslušnosti a víře v jediného Boha, naše náboženství stojí na víře v Ježíše. Vyznáváme ho, ale přitom nevyznáváme to, co vyznával on. To je naše volba a rozhodnutí naší svobodné vůle, ale lze takovou situaci ale ještě stále chápat tak, jak my sami dosud nazýváme tato naše zamyšlení; tedy O dvou vírách v jednoho Boha? Nebyl by snad daleko výstižnější název O dvou vírách ve dva Bohy?

Pokud Augustin a s ním i tehdejší odpovědné církevní autority zjistili, že jím Boží Desatero nevyhovuje ve znění, ve kterém ho Stvořitel Mojžíšovi nadiktoval, v žádném případě a nikdy si neměli dovolovat znění tohoto Božího díla jakkoli „upravovat“ tak, aby začalo vyhovovat jejich představám. Trochu nám taková situace připomíná dnes už zmíněné první lidi na světě. Těm se jak víme velmi zalíbila myšlenka, kterou jim vnukl had, když mluvil o stromu, ze kterého nesměli jíst jeho plody: „Bůh však ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vám otevřou oči, a znajíce dobro a zlo, budete jako Bůh!“ 1. Moj. 3, 5 (Berešit) V této souvislosti nám připadá, že i Augustin se díky silné vzájemné podpoře s církví zřejmě dostal až do stavu, kdy už plně a bezezbytku nedokázal rozpoznat a bezpečně odlišit konání lidské a konání Boží.

Z hlediska poznatků různých badatelů a biblistů náš vlastní křesťanský Zákon prý především po teologické stránce má jen velmi málo společného s Bohem danou Tórou, kterou nikdy nezpochybňoval, ale naopak její příkazy sám dodržoval, učil a vykládal právě Ježíš. Ve skutečnosti si nikdy nedovolil Boží učení jakkoli kritizovat, nebo zpochybňovat – v tomto smyslu někdy jen hovořil o lidech, kteří se ve své nadřazenosti, nadutosti a pýše považovali za zbožnější a pravověrnější než ostatní. S takovými postavami se ale jak všichni dobře víme, často setkáváme i mezi našimi věřícími. Spolu s Pavlovými texty byly po dlouhotrvajících vnitrocírkevních sporech z přibližně dvou stovek tehdy existujících evangelií (tedy zpráv především o Ježíšově učení a jeho veřejné činnosti, ne o jeho osobě) nakonec vybrány čtyři všem známé verze „Ježíšova radostného poselství“ jako nejvíce vyhovující záměrům mladé církve. Horliví zapálení tvůrci rodícího se nového náboženství však bohužel velmi intenzivně upřednostňovali své vlastní, skutečně zcela nové učení (svým rozsahem však činí přibližně jen méně než čtvrtinu židovských posvátných textů) tak, že jak už jsme řekli, z Tóry jako jediného existujícího zdroje Ježíšova učení začali vybírat a uznávat jen ty části, které podle jejich vlastního úsudku měly údajně předvídat tohoto Ježíše jako pomazaného (tedy Krista) Spasitele a později i jako Božího Syna. Ovšem ničeho z toho si za svého života sám Ježíš o sobě nebyl vědom, ani se tak ve skutečnosti jako pravověrný zbožný Žid samozřejmě nikdy neprezentoval. Stejně tak naši badatelé v židovských posvátných knihách hledali a posléze i vítězně prezentovali  jakékoli zmínky, které by se podle jejich úsudku daly vyložit jako texty prorokující a poukazující na budoucí vznik církevní instituce a uvádět jí dokonce jako zvláštní dílo Boží.

Přestože je Tóra v širším smyslu jako projev Boží vůle zcela bezpochyby určena všem lidem, prvními a jedinými skutečnými vlastníky jedinečného Božího učení vždy byl a bude i nadále Bohem vyvolený národ. Pokud ještě v minulém století uváděla naše církev tvrzení typu, že: „Starý Zákon byl sepsán pro ni“, potvrzovala tak jen svůj dvě tisíciletí přetrvávající omyl, zaslepenost, nebo neznalost paradoxně právě Ježíšovy vlastní víry. A nebo existuje ještě jiná možnost: Církev své věřící dlouhá staletí těžce podceňovala. Popřípadě hrubě přeceňovala hranice schopnosti naší „stádnosti.“ Bůh jako Stvořitel nic „nedělá“ dvakrát. Jen jednou stvořil svět, vesmír i všechen život a veškeré jsoucno. Nic z toho nemusel opravovat, inovovat, a zatím ani likvidovat. Takže pokud tento všemocný Bůh stvořil i Tóru, aby jí zázračným způsobem daroval Ježíšovu národu, pak je a nepochybně i zůstane jediným existujícím vodítkem a učením pro lidstvo od tohoto nejmocnějšího autora. Tóra tedy pochopitelně nebyla sepsána ani pro naší nebo jinou budoucí církev, ani pro nikoho jiného, než je národ Ježíše, ovšem studovat a dodržovat původní Boží učení může samozřejmě kdokoli. Podmínkou je však snažit se to dělat důsledně s maximálním nasazením a ctít naprostou nedotknutelnost tohoto pro lidskou existenci nanejvýš zásadního textu. Učme se to, co se učil Ježíš, a pak možná nalezneme odpověď na otázku, kdo ve skutečnosti byl.

pokračování

M. Č.