O dvou vírách v jednoho Boha XXIV. část
Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
pokračování
Stvořitelova Tóra má vedle naprosto bezprecedentní teologické hodnoty také i nesmírné hodnoty čistě lidské, respektive všelidské. Všichni víme, že naše prvotní křesťanství se během relativně krátké doby přeměnilo z učení o Ježíšově víře v učení o Ježíšovi „...který všechny, kdo v něho věří spasí.“ To znamená, že naše učení se zakládá na předpokladu, že tito „všichni“ po své smrti přijdou do nebe a budou se tam za odměnu za svoji víru v Krista zřejmě nepřetržitě radovat ve společnosti Boha Stvořitele těchto nebes. Ta podle nás stvořil jako domov cit: „pro sebe a pro křesťany“ (kde ale podle nás přebýval Bůh, než pro sebe a pro křesťany nebesa stvořil?), jejichž hlavní zájem však nespočívá v tom, v co a v koho Ježíš sám věřil, ale na tom, co o něm psali ti, kteří ho ve skutečnosti nikdy neviděli. Ale to nikomu nebránilo v tom, aby o něm zasvěceně psal a „doslovně ho citoval“ . Za Ježíšova života nevznikl ani jeden autentický záznam o něm samém, o jeho rodině, nebo o jeho víře. Už dříve jsme se zmiňovali, že na rozdíl od našich o desítky a stovky roků pozdějších, už čistě křesťanských zpětných „poznatků“ a doplňků k jeho životu, které ho měly ukázat jako všemi očekávaného, ale vlastními zlými a krvelačnými Židy a bohovrahy nepochopeného Mesiáše a Boha, byla podle nejstarších dochovaných poznámek Ježíšova existenční pozice za jeho života ve skutečnosti velmi odlišná.
Pokud si alespoň na chvíli odmyslíme naše pozdější už čistě křesťanské, především evangelijní doplňky jeho života s jasným cílem obklopit Ježíšovu existenci aurami nadpřirozenosti, zázračnosti a tajemného božství například výrazy typu: Ježíš, jehož příchod přislíbil Bůh v ráji, nebeský Otec, neposkvrněné početí jeho matky, Král světa a vesmíru, andělské zvěstování, matka krále, sestoupení Ducha svatého, Vykupitel světa, matčino věčné panenství, král nebes, Ježíš, kterému Bůh slíbil trůn jeho předka Davida a podobně, dostaneme daleko reálnější obraz Ježíše jako velmi zbožného, prostého a přesto velmi inteligentního člověka ze židovského národa, galilejského dělníka a kritika nešvarů v náboženském životě společnosti, ve které žil. Ne pro každého z nás bude zřejmě přijatelné konstatování, že o Ježíši, jeho osobním životě, rodině a veřejném působení ve skutečnosti věděla jen velmi malá část jeho národa, protože svým chováním a vystupováním se od ostatních mladých Hebrejců neodlišoval až natolik, aby vzbudil větší pozornost a zájem širší populace. Ježíšova víra stejně jeho veřejné názory, i jeho zřejmě jen rok trvající veřejná aktivita měly svým ohlasem a dopadem na obyvatelstvo nesmírně daleko k možnosti zažehnutí případných až revolučních nálad ať už sociálního, nebo náboženského charakteru ve větším měřítku. Vše, čím se měl podle evangelistů na veřejnosti prezentovat, aby tak prý dokázal své božství, stejně jako jeho hnutí, kritika některých náboženských kruhů a zvyků, jeho kázání, uzdravování, proměňování, oživení domněle mrtvého, nasycení davů a podobně, vše uvedené už židovský národ zažil v minulosti, v Ježíšově současnosti, ale i poté.
Mnoho Ježíšem veřejně předvedených divů a zázraků je zmiňovaných a popisovaných například už v sumerské a řecké literatuře, v Tanachu, a dokonce se o některých čtyři století po Ježíšovi zmiňuje i náš Augustin. V severní Africe, odkud pocházel, podle jeho popisu patřilo například oživování mrtvých nebo předvádění nejrůznějších zázračných uzdravení k tradičním součástem městských trhů v Numidii a především ve slavném Kartágu, kde studoval i učil. O různých divech, zázracích, uzdraveních a podobně, předváděných v pouťovém a spíše kejklířském stylu především na náměstích a tržištích píše s takovou bezelstností, že si zřejmě ani neuvědomil, jak takovými popisy zázračných uzdravení od zcela neznámých šarlatánů vlastně může naprosto nechtěně ublížit učení své nanejvýš milované církve. Ta jak víme dokazuje Ježíšovo Božskou nadpřirozenost mimo jiné i právě jeho nepochybně zázračnými skutky, ovšem již se nezmiňuje o tom, že Ježíš byl jedním z mnoha tisíců lidí na celém světě, kteří jako on disponovali podobnými uzdravovacími a léčitelskými schopnostmi často na úrovni zázraků. Nikoho z nich však lidé kvůli úspěšným či zázračným uzdravením nezačali považovat za Boha Stvořitele nebe i země. Tito léčitelé byli naprosto nepochybně od Boha obdarováni zázračnými léčitelskými schopnostmi a pověřeni, aby je využívali ve prospěch jiných lidí a mírnili jejich bolesti a utrpení, ale tento jediný existující Bůh je tím pochopitelně nepostavil na svoji úroveň! Léčitelské a často divotvorné uzdravovací vlastnosti jim byly Bohem propůjčeny a podle našeho názoru byl jedním z těchto vyvolených i Ježíš. Na téma zázračných uzdravování jsme psali například i zde: https://svatyaugustin.estranky.cz/clanky/dalsi-tematicke-prace/svaty-augustin-a-zazraky.html
Autor těchto úvah za své celoživotní křesťanské praxe nepamatuje situaci, kdy by naše církev výslovně doporučovala věřícím potřebu studovat stejné duchovní texty, které studoval náš vzor Ježíš. Tedy abychom stejnou pozornost, kterou věnujeme našemu křesťanskému Zákonu zaměřili i na tzv. „Starý“ Zákon, správně řečeno na hebrejský Tanach, který Ježíšův židovský národ skrze Mojžíše obdržel od Stvořitele světa. Nevíme nic o tom, že by někdy nějaká papežská komise vydala oficiální dokument, kterým by křesťany ve světě naléhavě vybízela k četbě a vlastnímu studiu starozákonních textů. Kdo z vás slyšel podobnou výzvu z úst vašeho kněze, nebo biskupa? Proč jsou naši věřící už druhé tisíciletí vedeni především k četbě našeho křesťanského Zákona a neklade se alespoň stejný důraz na četbu pramenů, které vytvořily Ježíšovu osobnost po duchovní stránce? Jak máme poznat a následovat Ježíše, aniž bychom poznali, co se opravdu učil, co sám vyznával, a co vedlo právě jeho život po duchovní stránce? Má nám pro upřímnou celoživotní víru stačit opožděné vyprávění lidí, kteří ho nikdy neviděli? Z našeho osobního hlediska je odpověď velmi jednoduchá: Věřící by se z těchto posvátných hebrejských textů mohli dozvědět skutečně nesmírně mnoho zajímavých a pro většinu možná i překvapivých informací a poznatků, z nichž mnohé by mohly určitým způsobem ovlivnit jejich dosavadní postoj nejen k učení církve, ale i k původnímu učení Ježíšova židovského národa. Poznali by to, co se sám učil a co a koho skutečně vyznával.
Jinak řečeno, naše církev si přeje, abychom vyznávali a ctili Ježíšovu osobu, protože jak ještě nedávno hlásala, „Jen skrze Krista dojdeme své spásy“, ale paradoxně nemá zájem na tom, abychom studovali a vyznávali to, co studoval a vyznával on. Důvod je očividný: Podle našeho názoru jde o dvě odlišná a především neslučitelná náboženství. Jedno je naše O Ježíši, druhé je Ježíšovo O Bohu. Naše učí, jak dojít ke spáse skrze Ježíše, druhé je o dodržování Božích pravidel. Náboženství o Ježíši je ale velmi často v příkrém rozporu s náboženstvím, které jako každý Žid sám vyznával. Pokud skutečně máme Ježíše jako náš vzor, pak by nám mělo vadit, že naše učení neuznává jeho vyznání, ale jeho osobu. My ale bohužel nemáme Ježíše jako vzor pro to, co se chceme a podle Boží vůle máme učit stejně, jako se učil on. Máme ho za vzor takového, jakého nám vykreslila církev (která v jeho době ale neexistovala, čili ho neznala). Tedy jako Boha, sedícího v nebi a zvoucí nás křesťany, ať se tam jdeme radovat s ním. Neměli bychom se ale nejprve o něm dozvědět něco faktického? Třeba jakou víru vyznával a proč? Odkud a čí byla? Jak vedla a ovlivnila život jeho samého a jeho rodiny? O čem byla a dosud je jeho víra?
Z Ježíšova náboženství jsme si sice přivlastnili jediného existujícího Boha, ale hned ho opatřili zcela lidskými atributy typu otec který má syna, takže podle nás je sice stejně jako ten židovský jen jeden, ale tento křesťanský Bůh se skládá ze tří. Z tohoto našeho pojetí pak ale logicky vyplývá, že Ježíš je ten, kdo stvořil nekonečný vesmír, svět a vše co je na něm. Ježíš je pak ovšem tedy i ten, kdo se zjevil židovskému národu na Sinaji jako jejich Bůh, aby se pak přibližně o sedmnáct století později objevil v tomto národě znovu, tentokrát jako člověk. Když Tóra vypráví, jak Bůh po dokončení tvorby světa sedmý den odpočíval, znamená to podle nás, že práci s ním dokončil a odpočíval spolu s ním i Ježíš. Z našeho učení logicky plyne, že Bůh Otec vyslal jednu svoji část, konkrétně Boha Ducha na zem (kterou oba dva spolu s Bohem Synem stvořili), aby tam oplodnil židovskou dívku, která pak porodila jinou Boží část, Boha Syna v lidském těle. Proč by ale Bůh Otec k vykonání této záležitosti vyslal jednu svojí osobu a neujal se jí sám? Jaký je v tom rozdíl? Co vlastně má takto námi křesťany vnímaný Bůh společného s jediným existujícím Bohem sinajské Smlouvy, dárci Desatera a Tóry, kterého Ježíš vyznával? Uzavřel snad Stvořitel světa se židovským národem vzájemnou dohodu a dal jim návod k požehnanému životu v podobě Tóry jen proto, aby za určitou dobu zase přestaly platit, jak se lidem pokoušel vnutit svoji představu náš faktický zakladatel Pavel? Ježíš se sice jako každý Žid snažil žít podle Božího Zákona a oprávněně kritizoval ty, které si ze své pokrytecky praktikované víry udělali především výhodný byznys, ale žádné náboženství nezakládal. To si ani žádný z autorů až desítky let po Ježíšově smrti psaných evangelií o něm nedovolil tvrdit. Nehledě na to, že praktická víra židovského národa není náboženstvím, ale pevnou součástí jejich každodenního života.
A je tu ještě jeden diametrální rozdíl. Židé jsou na rozdíl od nás křesťanů národem, a svoji Boží víru si tedy předávají už čtvrté tisíciletí z člověka na člověka a z generace na generaci okamžikem zrození nového života. My křesťané samozřejmě žádným národem nejsme a víru si bohužel prý nepředáváme zrozením nového života, protože podle našeho vlastního originálního pojetí aktem početí si předáváme tzv. dědičný, neboli prvotní hřích. Zatímco děti Ježíšova národa se nejenže rodí jako bezhříšné, ale navíc jim jsou jako čistým duším - obrazně řečeno - geneticky předané zárodky víry v jediného Boha Izraele. Hřích prvních lidí sice má za následek náš dočasný život a po něm smrt, ale nedědí se. Nový život nemůže nést následky způsobu života prapředků. Bůh z prohřešku prvních lidí štafetový kolík hříšnosti neudělal, radost Mu dělají jiné věci. Židovské učení tedy musí zásadně odmítat například pevné přesvědčení našeho nekompromisního Otce a nesmírně horlivého a v podstatě protižidovsky zaměřeného (vždyť nám přeci „Zabili Boha!“) Učitele církve Augustina, který příkladně v I. knize (7, 11) svých legendárních Vyznáních poukazuje na hříšnost už kojenců (sic!), kteří prý žijí pod vlivem dědičného hříchu. Tak například zcela vážně a rozhodně píše, že „Nevinná je u nemluvňat jen slabost údů, ne jejich mysl. Na vlastní oči jsem viděl maličkého závistivce: neuměl ještě mluvit, ale bledý vzteky hleděl s hořkostí na toho, kdo byl kojen s ním.“ Tak ten, kdo učil a velmi významně ovlivnil naší církev, chápal a zcela vážně popisoval následky dědičného hříchu, který má významné místo v naší křesťanské teologii. Doplňme jen, že i Augustinova „teologická studnice“, ze které nejvíce čerpal, byl jednoznačně opět Pavel.
Víme, že celý náš křesťanský Nový Zákon, jehož denní četbu naše církev doporučuje svým věřícím, směřuje k hlavnímu cíli, kterým je vyznávání Ježíše jako Mesiáše a navíc ještě jako Boha Stvořitele a soustředění veškerého našeho konání a duchovního života právě do tohoto bodu. K tomu nám mimo jiné mají pomoci nejrůznější psaná „očitá svědectví“ a „důkazy jeho božství“ prezentované neznámými autory evangelií ; škoda jen, že ani jeden z nich nejspíše Ježíše neznal osobně (o Pavlovi jako autorovi novozákonních listů to víme stoprocentně, u ostatních evangelistů je to téměř jisté, protože jejich díla vznikal až přibližně mezi roky 70 až 95, možná později) a jejich vyprávění o Ježíšovi jsou tedy jen převzatými informacemi; tradicemi, které se šířily mezi určitým okruhem lidí. Ježíš se tedy nikdy se žádným autorem svého životopisu v životě nesetkal, vše jsou daleko pozdější výtvory. Jedním z hlavních argumentů pro vnímání Ježíše jako Mesiáše a Boha (dle poukazů na židovské proroky, kteří prý - podle tvrzení církve - o něm už dlouhá staletí před jeho narozením prorokovali) je uvádění jeho zázračných skutků. Ty mají čtenáře utvrdit ve víře především v jeho nadpřirozenost a Boží Synovství a samozřejmě v nich vzbudit víru, úžas i naději, ale jistě také i bázeň z jeho všemohoucnosti. Osobně nemáme téměř žádných pochyb o tom, že se většina Biblí popisovaných Ježíšovo zázračných skutků v principu skutečně stala, přestože jak jsme už uvedli, jsou jen převzatými informacemi. Tyto skutky považujeme za důkaz jeho velmi širokého spektra nadání, učenlivosti a jistě byly i Božím darem.
Na druhou stranu je potřeba říci, že existuje mnoho důvodů, kvůli kterým prezentaci těchto nepochybně úžasných činů jako důkaz Ježíšovo Božství musíme odmítnout. Vše, skutečně vše, co Ježíš během svého krátkého působení předvedl na veřejnosti a co náš Zákon vyzdvihuje na podporu jeho nadlidskosti, tedy zázračná uzdravování, léčení, vzkříšení a podobně, bylo na světě už dávno před Ježíšem, ale i po něm. A nesetkali jsme se dosud s důvěryhodně doloženým případem, že by někdo ze svědků takového divu zcela vážně a s vyrovnanou myslí začal jeho demonstrátora považovat za Boha Stvořitele světa a založil na něm nové náboženství, nebo jím zaštítěn podporoval nějakou svojí novou vlastní duchovní ideu. Jeden názor říká, že ten, kdo stvořil vesmír, svět i člověka, je tak nepředstavitelně mocný, že rozhodně nemá potřebu ani zájem toto své postavení tomuto svému stvořenému člověku na zemi znovu a znovu připomínat a dokazovat zázračnými skutky. Proč taky? Opravdu k tomu nemá jediný důvod. Spíše si dokážeme představit, že místo nekonečného předvádění nejrůznějších divů, zjevování a zázraků, aby na svoji existenci údajně upozornil, spíše člověku vzkazuje: „Věříš ve mě? Děláš dobře. Nevěříš? Nemusíš.“ V žádném případě nechceme Ježíšovo Bohem dané a požehnané léčitelské nadání jakkoli relativizovat a jeho důvěryhodnost zpochybňovat, ale skutečnost je taková, že opravdu nebyl ani první, ani poslední, kdo podobné podivuhodné a především úspěšné léčitelské činy na veřejnosti předvedl. A to včetně vzkříšení z mrtvých. Ale zároveň jsme si jisti, že Ježíš chtěl skutečně nemocným lidem pomáhat a dařilo se mu to díky požehnání shůry, a dokonce věříme, že v životě vykonal daleko víc takových skutků, o kterých se ale bohužel neznámí autoři evangelií nikdy nedoslechli, a proto o nich nic nevíme. Škoda že za Ježíšova života o něm nikdo nic nenapsal, což je ovšem na druhou stranu samo o sobě dost vypovídající fakt. O čem jsme ale i tak naprosto přesvědčeni je, že léčil a uzdravoval z lásky člověka k člověku a ze soucitu s trpícími, a že tím jako zbožný Žid v žádném případě nechtěl naznačit, nebo dokonce doložit, že je jejich generacemi očekávaným Mesiášem. Ten se má prokázat docela jinými činy a Ježíš to dobře věděl, protože sám - stejně jako jeho ostatní židovští soukmenovci - jeho příchod ve své době očekával. Konečně, proč myslíte, že především v době přibližně sto až dvě stě roků před Ježíšem, ale i po něm existovalo nespočetné množství velkých, ale i malých "rodinných" hnutí k obrodě náboženského duch v Izraeli? Protože podle různých předpovědí a proroctví měl někdy v těchto dobách konečně přijít Mesiáš židovského národa. Proto se do obrovského pulzujícího a vzájemně prolínajícího se systému těchto hnutí připojili i Jan a poté i jeho bratranec Ježíš. Ovšem ne aby se oni za Mesiáše prohlašovali, ale aby ho zvěstovali!
Osobně věříme, že o některých zázračných uzdraveních a podivuhodných šamanských metodách Ježíš jistě slyšel buď z doslechu, nebo jich byl dokonce očitým svědkem. Existují určité nepodložené spekulace v tom smyslu, že Ježíš nebyl v Egyptě jen jednou jako dítě s rodiči, ale že tam určitou dobu mohl pobývat i jako dospívající, nebo už dospělý, a že právě tam se mohl některým léčitelským způsobům naučit. Víme že vzdělaní lékaři i lidoví léčitelé měli v Egyptě odpradávna vynikající reputaci, takže jejich léčitelské umění obdivovali a také se jím v mnohém inspirovali například i Řekové a Římané – vzpomeňme na maloasijského Hippokrata z 5. - 4. století př.n.l. Nejstarší známé egyptské papyry s lékařskou tématikou se dokonce datují do šestnáctého století př.n.l. a i ty byly zřejmě opisy ještě starších. Takže od Izraele ne příliš vzdálený Egypt byl pro získání určitých lékařských a léčitelských znalostí a technik naprosto ideálním místem. Není úplně nemyslitelná představa, že pokud by Ježíš skutečně nějaké vědomosti a snad možná i určitou praxi z této léčitelské oblasti opravdu získal, že si jejich veřejnou demonstraci nechával až přijde jeho chvíle a do té doby lidem pomáhal a nabýval další praxi jen v soukromí. A že veřejnými ukázkami svého umění možná chtěl k sobě přilákat pozornost publika a získat tak nové přívržence svého obrodného hnutí. Opakujeme naše přesvědčení, že jimi ale rozhodně nechtěl ani nepřímo naznačit, že by snad mohl být očekávaným Mesiášem, nebo snad dokonce tím všemocným Bohem, který je mimochodem jako Bůh jednou také i stvořil. Takovým veřejným prohlášením by se sám sebe odsoudil jako rouhač jedinému Bohu Izraele k trestu smrti veřejným ukamenováním podle platného židovského zákona. Otázka Ježíšova možného mesiášství a nakonec i Božího Synovství tedy nikdy nebyla nějakým předmětem širokého zájmu a vášnivých debat jeho národa ani za jeho života, ani kdykoli po jeho smrti, ale čistě našeho křesťanského chápání. Pro jeho vlastní národ je tato otázka jen jedna z mnoha jiných podobných dávno uzavřených epizod, provázející už čtvrté tisíciletí jejich nezlomné duchovní uvědomění v praxi.
Pro ilustraci našich slov o udivujících schopnostech mnoha neznámých lidí zázračně léčit a uzdravovat doporučujeme přečíst si například 2. Královskou knihu 4, 8 – 44; 5, 1 – 27; 6, 1 – 23; 20, 1 – 7 , ale i další dostupné informace. Věříme, že stejně jako my sami, tak i naši posluchači a čtenáři jen z těchto několika namátkou vybraných úryvků z 2. poloviny 6. století př.n.l. poznají velmi nápadnou podobu zázraků proroka Elíši (vzkříšení, nasycení, uzdravení...) s téměř totožnými činy Ježíše v 1. století n.l. Rozdíl a to dokonce velmi zásadní mezi těmito postavami však přesto existuje: Židovského proroka Elíšu i navzdory jeho mimořádným činům nikdo za Mesiáše a především Boha Smlouvy nepovažoval. Tím méně on sám sebe. To by si nikdo ze židovského národa o sobě, nebo o jiném člověku nikdy nedovolil ani pomyslet. Nepochybně včetně Ježíše.
Podobně to platí například i pro novozákonní líčení mnoha různých zázračně vypadajících skutků ve Skutcích, které alespoň z části napsal stejný autor, který napsal tzv. „Lukášovo“ evangelium. Víme že autor tohoto evangelia své dílo tvořil přibližně 40 – 60 roků po Ježíšově smrti a maximálně byl pouhým dějepiscem. A stejně jako Pavel a ostatní autoři evangelií ani on Ježíše osobně nezažil a všichni tedy psali o někom, o kom něco zprostředkovaně slyšeli, ale koho osobně nikdy neviděli. „Lukáš“ své líčení psal silně ovlivněný autorem Markova evangelia, který jak jsme řekli Ježíše také neznal, a navíc je závěr (16, 9 – 20) jeho evangelia daleko pozdější interpolací, protože autor ve svém evangeliu nenapsal ani čárku o Ježíšově vzkříšení, o kterém nic neslyšel. Takové evangelium by ovšem bylo z křesťanského teologického hlediska de facto bezcenné, protože právě víra v Ježíšovo vzkříšení tvoří páteř naší víry. Proto se poslední část evangelia musela později dopsat, aby i v tomto směru křesťanskému dogmatu vyhovovalo. K autorovi s přezdívkou „Marek“ jen dodejme, že podstatná část jeho zprávy zase naprosto evidentně čerpá z Pavlových dopisů. Ani ten jak víme Ježíše neznal, nebudeme-li brát jako relevantní jeho údajné vidění Ježíše ve snu.
„Lukáš“ tedy ve Skutcích píše o mnoha zázracích, které vykonal například Štěpán, Petr, a Filip, zmiňuje i například Pavlovo, nebo Barnabášovo šamanské umění. Ani jednoho z nich však nepovažujeme za Boha, který na své Božství tímto způsobem veřejně poukázal, připomněl, nebo zdůraznil. K autorovu výčtu různých divů ve Skutcích se přidávají ještě další údajné zázračné události, kterými chápe například slavnost letnic nebo oslepnutí a uzdravení Pavla, jeho uchránění před následky kamenování, uštknutím hadem a podobně. Jmenovaní, ale i další prvokřesťané, kteří při veřejně prováděných uzdravování nemocných konají zázračné skutky, jsou tím dáváni do souvislostí s Ježíšem a jeho dřívějšími podobnými uzdraveními. Tak například Petr a také i náš zakladatel Pavel jsou ve Skutcích líčeni nebo jen naznačeni ve smyslu prodchnutí Duchem svatým natolik, že uměli uzdravovat stejně jako Ježíš a různé veřejně demonstrované divy jsou tam přímo dávány do souvislosti s hlásáním radostné zvěsti o Božím království. Nanebevzatý Bůh Ježíš je podle autora evangelia ten, kdo koná zázraky skrze vybrané lidi na zemi (tyto lidi jak jsme už řekli ale nikdo za Bohy nepovažuje, a také oni své dočasné léčitelské umění nepovažují za důkaz svého Božství). K apoštolským Skutkům dodejme, že jde vlastně o první velký prokřesťanský propagační materiál z doby zřejmě několika desetiletí po zboření Jeruzalémského chrámu (v roce 70), kdy se nové Pavlovo náboženství už jasně polarizovalo od Ježíšem praktikovaného náboženského judaismu. A kvůli udržení úrovně náboženského ducha stávajících křesťanů a jako podpůrná pomůcka pro náborové evangelizační akce byly zřejmě Skutky sepsané do značně idealizovaného a jednostranně zaměřeného vyprávění. První polovina spisu je nadšeným vyprávěním a popisem vysoké angažovanosti Petra apoštola v Samaří a dalších blízkých oblastech, ale především hovoří o Ježíšově nanebevstoupení, seslání Ducha, a životě a Bohem Kristem požehnaných skutcích jakoby věrných přátel a sloupů církve Petra a Pavla v období vzniku první církve. To ale nezní až příliš důvěryhodně, pokud si uvědomíme, jak se Pavel občas o Petrovi vyjádřil. Povšimněme si například, jak horlivý Pavel odůvodňuje své veřejné vystoupení proti svému údajnému příteli Petrovi, aniž si na své argumentaci uvědomí její faktickou úsměvnost: „Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš. Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?“(Gal 2, 11-14)
Druhá polovina Skutků od deváté kapitoly se dá jednoduše charakterizovat jako oslavné a velebné dílo konvertity Pavla. A Petr jakoby pomalu z příběhu mizel. Ve dvanácté kapitole je o něm poslední příběh a pak už zřejmě pro autora ztratil jakýkoli význam. Pak už je jasným středem knihy jen vysoce glorifikovaný Pavel, člověk, který jak víme, Ježíše za jeho života osobně poznat rázně odmítal. Jak vidíme, dostatečnou kvalifikací na založení nového náboženství nebo velkého hnutí někdy může být i jen vidění ve snu. Celá kniha zřejmě má za úkol ve čtenáři zanechat pocit nadpřirozena, tajemna, zázračnosti a nesmírné atraktivity nového láskyplného náboženství křesťanů a dojem Stvořitelem světa založené a trvale žehnané církve. Snad jediná věc, která nás může v této knize skutečně překvapit je skutečnost, že její neznámý autor zcela správně neuznává Pavla jako Ježíšova apoštola, protože jím samozřejmě nikdy nebyl. A nic na tom nemůže změnit ani to, že bez ohledu na skutečnost se jednoho dne za apoštola velmi rezolutně a k velkému údivu několika přítomných skutečných Ježíšových apoštolů v Jeruzalémě prohlásil sám, a více o tom s nimi odmítl diskutovat. Sdělil jim jen - a tím učedníkům nepochybně „vyrazil dech“ - že na rozdíl od nich mu vše, co začal o Ježíšovi sám kázat, Kristus v jeho vidění zjevil jako „poslední slovo“. Měli se s ním hádat? Hádali se a ne jednou, ale kvůli důležitějším věcem, jak naznačuje Písmo. Proto zbylí Ježíšovo učedníci včetně jeho bratrů s ohledem na Pavlovu pochybnou minulost, jeho náhlý svévolný příchod, a rozruch, který svými názory a konfrontačními vystoupeními vyvolával, rozhodli, že pokud Pavel chce evangelizovat mezi pohany, ať jde kam chce a sežene si sebou na cestu koho chce. Ale původní Ježíšovo židovští apoštolové včetně jeho rodných bratrů zůstane i nadále v Jeruzalémě. Náš zakladatel Pavel si kvůli své povaze na jednu stranu udělal mnoho nepřátel, na druhou stranu je potřeba vyzdvihnout jeho jedinečné a nakonec úsilí o založení nového náboženství, které však Ježíšovo vlastní učení Tóru v podstatě neuznává. Dosud se nenalezly záznamy, které by věrohodně doložily, zda se Pavel ve zlém rozešel s učedníky, nebo oni s ním. Každopádně Ježíšovo bratři Jakub, Josef, Juda a Šimon a zbylí apoštolové se svými přáteli po Pavlově odchodu měli znovu klid na své další veřejné působení mezi židovskými spolubratry, ovšem jen v duchu Ježíšova odkazu. Každopádně z naší církevní tradicí daleko pozdějšího romantického líčení láskyplného, téměř bratrského vztahu Petra a Pavla na svých evangelizačních cestách, ani z jejich nesčetných idylických vyobrazení ve stejném duchu (viz např. El Greco: Apoštolové Petr a Pavel), existující faktické napětí v jejich vzájemném vztahu, stejně jako ve vztahu horlivce Pavla ke komunitě ale bohužel nepoznáme.
Co se týče Ježíšovy veřejné aktivity ve smyslu nábožensky – obrodného hnutí, ani na tomto poli rozhodně nebyl nějakou charismaticky unikátní postavou vzbuzující všeobecný hromadný zájem nebo všeobecný neklid v izraelském národě. Ježíš začal svoji veřejnou činnost především až po smrti svého příbuzného Jana zvaného Křtitel, který sám jedno obrodné kající hnutí vedl. Ježíš tedy byl naprosto nepochybně svým příbuzným silně inspirovaný. A připomínáme, že v době, kdy Ježíš putoval po Galileji a snažil se vytvořit vlastní hnutí, existovalo podle některých dobových zdrojů takových hnutí nejrůznějších „vůdců“ a obroditelů v Izraeli údajně až kolem dvou desítek. Jen v Jeruzalémě se v době Ježíšova hnutí prý vyskytovalo minimálně šest, ale spíše ještě více nejrůznějších „mesiášů a proroků“ a každého z nich doprovázel neustále se měnící počet momentálních příznivců toho kterého „mesiáše“. Pokud se budeme na Ježíšovu veřejnou činnost dívat také i tímto pohledem, nebude nám už možná znít tak nepatřičně konstatování, že jeho poměrně krátkodobou veřejnou činnost drtivá většina židovského obyvatelstva buď nezaregistrovala vůbec, nebo jí jen charakterizovala jako jednu z mnoha jiných. Velký počet nejrůznějších kočovných obroditelů a kazatelů v izraelské zemi právě v Ježíšově období lze vysvětlit už přibližně dvěma generacemi zbožných věřících očekávaným Mesiášovým příchodem a s ním spojenu náboženskou duchovní obrodou.
Velmi usilovná horečná snaha Pavlem založených malých křesťanských obcí v Malé Asii, vzniklých z nedávných pohanů a jejch aktivity na přeměně zbožného, židovského náboženského buditele Ježíše poprvé dosáhly svého vrcholu tehdy, když ho začaly uznávat jako Mesiáše, což z pohledu svého tradičního mesiánského učení Ježíšův vlastní národ okamžitě a s konečnou platností odmítl. Jak už jsme se zmínili, drtivá většina židovského národa Ježíše a jeho obrodnou misi neznala vůbec, a zbylou část, která ho poznala na některé z jeho veřejných akcí a vystoupení, nebo o něm věděla jen z doslechu (i ty nejvíce optimistické prokřesťanské odhady a kalkulace hovoří o maximálně půl procentu veškerého židovského obyvatelstva, která o Ježíšově existenci alespoň něco věděla a ještě menší část národa prý k němu zaujala vůbec nějaké stanovisko) by považovat ho za svého očekávaného Mesiáše zřejmě nikdy nenapadlo, protože svojí existencí nesplnil ani jeden z očekávaných průvodních jevů Mesiášova příchodu. Byl to například všemi uznávaný předpoklad, že Mesiáš bude přímo pocházet z královské linie Davida, a narodí se v Izraeli. Židovští vyhnanci se navrátí z diaspory a mírová vláda Mesiáše se rozšíří po světě. Bude obnoven jeruzalémský Chrám, a podobně. Jak sami vidíme, nic z uvedeného se za dobou Ježíšovy existence skutečně nestalo. (Od talmudského období se v židovském národě dokonce rozvíjela myšlenka příchodu dvou vykupitelů; nejprve mesiáše syna Josefova, bojovníka za Boha Židů a Izrael, a po něm „na konci dní“ má přijít mesiáš Davidův syn. Ten bude prorokem a králem a zároveň soudcem, který svému národu vrátí jeho zemi a zahájí závěrečné vykoupení). Skutečný židovský Mesiáš podle očekávání národa nebude ani Bohem, ani jinou nadlidskou osobností, nýbrž člověkem, jehož existenci bude provázet nejen shromáždění všech židovských vyhnanců zpět ve své zemi, ale i celková duchovní obroda celého lidstva a kající návrat k jedinému existujícímu Bohu. A podle předpovědí přijde jen jednou.
Také v klasických rabínských dílech stejně jako v Talmudu neexistuje ani jedna zmínka o tom, že by se někdy Ježíš za mesiáše prohlásil. V tom se Talmud výjimečně shoduje s našimi evangelisty. Ani tam nic podobného o Ježíšově mesiášství kupodivu nenajdeme, přestože žádná uznávaná badatelská autorita zřejmě nemůže stoprocentně vyloučit možnost, že ho tak nějaký nábožensky méně vzdělaný a duchovně labilnější židovský horlivec možná i vidět mohl. Ale hovoříme o jednotlivcích, ne o židovském národě. Co bychom asi odpověděli na otázku: Kdy a komu řekl Ježíš kým je? Nebo alespoň kým se cítil být? A kým být chtěl? Nikdy nic z toho nikomu neřekl, nikdy o tom ani veřejně nemluvil. Evangelia, i přes všechny pozdější interpolace, škrtání, nahrazování textu a další naše postupné úpravy, prostě mlčí. Neřekl jednoznačně že je Mesiáš, neprohlásil se jasně za Boha. Na přímou otázku maximálně záhadně přikývl, nebo řekl „ty sám jsi to řekl“, ale nikdy v životě nevystoupil před posluchače s podobnými slovy jako například: Poslouchejte Izraelité svého Mesiáše, já to jsem, nebo Já jsem Všemocný Bůh, který jsem stvořil Vás, tuto zem, tento svět i vesmír, já jsem Vás vyvedl z egyptského otroctví, já vám dal Desatero a Tóru! Mě budete poslouchat! Jsme si naprosto jistí, že nejenže ve skutečnosti nic takového nikdy neřekl, ale natolik Ježíšovi důvěřujeme, že víme, že by ho jak velmi zbožného Žida nic podobného nikdy ani nenapadlo. Obojí, tedy mesiášství a božství stejně jako otázka jeho dalších atributů je dílo Pavla, Jana a dalších zapálených aktivistů nově vzniklého křesťanského náboženství, kteří se ale do jednoho nikdy se skutečným Ježíšem nesetkali a logicky o něm tedy ani nemohli nic relevantního a důvěryhodného vědět. Navíc se nemohl proti těmto mesiášským a božským tendencím nijak bránit, protože byl už desetiletí mrtev. Nezanechal po sobě ani jediné napsané slovo a nikdo z jeho apoštolů neměl potřebu - pokud by to dovedl - jeho slova zaznamenávat, natolik ho ani učedníci, ani jeho rodina nevyzdvihovali. Dokáže si někdo z našich posluchačů představit reakci učitelů, učenců, vykladačů Tóry i těch nejprostších židovských věřících, kdyby se někdo z jejich národa prohlásil za Boha Stvořitele světa?
Otázka, zda a při jaké příležitosti se Ježíš skutečně jednoznačně a veřejně před svými židovskými soukmenovci prohlásil za Mesiáše, což byl první stupeň našeho křesťanského chápání Žida Ježíše (druhým, ještě závažnějším a pro jeho židovský národ ještě nemožnějším vnímáním bylo až po přibližně dvou až třech stoletích přiřknutí mu statusu Boha naším křesťanstvím) osobně považujeme za uzavřenou. Přestože je ústní i písemnou tradicí židovského národa z mnoha důvodů samozřejmě velmi často a z mnoha důvodů silně kritizován, rabínské učení se o možnosti, že by se Ježíš byť jen jednou veřejně prohlásil za Mesiáše, prostě nezmiňují, protože o ní nic neví. Problém se tedy v judaismu chápe tak, že pokud by se za něho teoreticky vzato skutečně prohlásil, byla by to pro jeho židovský národ (svého Mesiáše očekávají jíž přibližně třetí tisíciletí) natolik převratná a šokující informace, která by v případě uznání tohoto nárokování započala v Izraeli tak obrovské všeobecné změny, že absolutně není myslitelné, že by zůstala utajena. Nebyl by k tomu ani ten nejmenší důvod, právě naopak. Celý židovský svět by byl rázem „na nohou“. A nejen židovský.
pokračování
M.Č.