O dvou vírách v jednoho Boha XXIX. část
Víra a služba Bohu zachováváním jeho Tóry jsou samy o sobě
nejvyššími hodnotami, kterých může člověk dosáhnout.
Osudově se mýlí ten, kdo si myslí, že víra a služba Bohu jsou prostředky
k získání osobního prospěchu a ke splnění svých přání a snů.
pokračování
Autor, jehož "teologicko-propagační" dílo je uváděno buď jako „Janovo evangelium“, nebo příhodněji podle nejstarších rukopisů jako „Evangelium podle Jana“ nám nepředkládá v podstatě nic z konkrétního člověka Ježíše a způsobu jeho osobního života, z jeho vlastní víry, ani z nauky, která tak zásadně ovlivnila jeho život. Rovnou prezentuje Ježíše jako Boha, Logos, Boha žijícího na srdci Boha Otce, a podobnými, stejně expresivními výrazy. Autor se zjevně nezabývá otázkou, zda vůbec, případně jaký dopad budou mít taková vyjádření na prostého čtenáře a zda se takový člověk vůbec může snažit "být jako on", tedy být sám také například Logem. Evangelium jak se zdá, neusiluje prezentovat Ježíše jako vzor ostatním lidem, naopak podobnými častými výrazy ho od ostatních lidí naprosto nedostižně vzdaluje. Autor, přestože Ježíše osobně neznal, ho prezentuje velmi spontánním způsobem, tedy jazykem plným spíše velkých osobních emocí a snad i vlastních ambicí vytvořit velké dílo. Bohužel však Ježíš jako - po drtivou většinu svého života - běžný židovský člověk žijící běžným životem, a snažící se v maximální míře o život v příkladné a následováníhodné zbožnosti, o život v duchu Stvořitelových intencí, kterého bychom tam tak rádi viděli, tam k naší velké škodě téměř není.
Zkusme před nábožensky aktivním věřícím z Ježíšova židovského národa, který vyznává jediného Boha a jeho Tóru vyslovit, že tento jejich soukmenovec byl Bůh žijící na srdci Boha Otce... Pokud vůbec, pak nám odpoví zřejmě něco v tom smyslu, že smluvní Bůh židovského národa nebyl nikdy člověkem, a že žádný jeho výtvor nemůže dosáhnout podstaty svého tvůrce. Neboli že žádný Bohem stvořený člověk nemůže být zároveň tím samým Bohem, který ho stvořil. Připomněl by nám zřejmě zároveň i druhé přikázání z původního originálního Božího Desatera, které svému židovskému národu přikazuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Že tedy nepochybně hovoříme o jiném bohu, než je jejich Stvořitel světa. Pak by podle našich zkušeností snad ještě dodal, že věřící Židé ví, že jejich Bůh existuje, ale nežije ve smyslu života lidského, který jak všichni víme, On sám vytvořil. Existoval vždy a bude existovat až zruší svůj svět i se vším, co je na něm. Bude existovat i poté, až zruší i svůj vesmír s jeho tvory. Svět že existuje kvůli Bohu, ale Bůh neexistuje kvůli světu. Bůh nemá žádnou podobnost se svým světem a naopak. Bůh prý nemá žádný důvod dokazovat svému stvoření že je Bohem tím, že by před ním konal zázraky, uzdravoval a podobně. Dozvěděli bychom se snad ještě, že Bůh své dílo - svět a co je na něm nepochybně miluje stejně, jako své dílo miluje každý umělec, ale jen do určité hranice. Je prý jen na nás, jestli chápeme, nebo ne.
Řekněme před věřícím člověkem ze židovského národa, že jejich soukmenovec Ježíš byl naddějinné Slovo...a nechápavě se na nás podívá. Naše prý mylné a zavádějící pojetí jejich židovského člověka, vyjádřené podobnými výrazy údajně jen odvádí pozornost od jejich jediného skutečného Boha, tvůrce světa i vesmíru. Leitmotivem nesmírně osobitého Evangelia podle Jana stejně jako u Pavla není vlastní Ježíšova víra v jednoho jediného Boha Židů, Smlouva s Bohem, Boží Zákon, nebo každodenní život podle Boží vůle. Je tomu zcela naopak; pro samotného prostého židovského člověka, zbožného galilejského dělníka Ježíše evidentně přehnaně expresivní terminologie typu Ježíšova sláva, vyvýšenost Syna člověka, jediný pravý Bůh Ježíš a desítky dalších podobných zcela originálních výrazů by byla za jeho života naprosto cizí a jako tradičně praktikujícímu Židovi by byla nejen po teologické stránce zcela jistě i nesmírně obtížně srozumitelná. Ježíš se však s podobnými výrazy vztahující se k jeho osobě nikdy nesetkal, protože ještě neexistovaly. Dokud žil, nebyl ve svém národě ani slavný, ani vyvýšený, nebyl ani jediným pravým Bohem, protože se právě k Němu jako pravému Bohu naopak sám jako zbožný Žid několikrát denně modlil. Tím vším se stal až desítky roků po své smrti především díky těm, kteří ho však nikdy osobně nezažili, ať už to byl apoštol Pavel, zmíněný evangelista Jan, nebo další prvokřesťanští aktivisté. Do té doby byly příkladně uvedené, ale i mnohé jiné pozdější Ježíšovo atributy ještě zcela neznámé a týká se to dokonce jak jeho vlastní rodiny, tak i jeho zbylých učedníků v Jeruzalémě a jejich nástupců. Oslovovala snad svého syna Marie slovy: "Můj Bože?" Nazval snad někdy Ježíš svojí matku "bohorodičkou?" Dovolujeme si s naprostou jistotou tvrdit, že za jeho života pro nikoho, ani z jeho blízkých jediným pravým Bohem Ježíš nebyl. V tom je právě onen zásadní rozdíl v chápání Ježíšovy osoby jeho vlastním národem, a později námi křesťany.
Autor tohoto evangelia, které stejně jako ostatní tři synoptická (plus Pavlovo listy) nebyly sepsané očitými svědky, se nám osobně jeví sice jako svým způsobem velmi nadaný, avšak bohužel zarytě antisemitský dramatik své doby, konvertita, který s využitím svého nepochybného tvůrčího talentu své dílo napsal zřejmě na něčí popud, nebo přímo na objednávku. Velmi pravděpodobně však nejde o práci výhradně jedince, čemuž odpovídají některé patrné výrazové a další odlišnosti v textu. Existuje množství badatelských a podobných prací z křesťanského prostředí, které poukazují i na to, že autor Janova evangelia byl zjevně zcela závislý na materiálu ostatních evangelistů - synoptiků, ze kterého pak vytvořil sice působivý, přesto však fiktivní, vlastní příběh s výslovným a nepřehlédnutelným protižidovským podtextem, a to navzdory Ježíšovu židovství, církví však více potlačovaného, než zmiňovaného. Kombinace Bůh Židem, nebo Žid Bohem by totiž už v probíhajícím antisemitském směru církve vyznívala zcela nepatřičně a velmi paradoxně. Ovšem ještě daleko nepatřičněji spojení Bůh Židem, nebo Žid Bohem vyznívá především pro samotný židovský národ, který se od něho zcela distancuje: "Židovský člověk může být vždy jen člověkem, a židovský Bůh vždy jen Bohem." „Janův“ text svým zaměřením nejen zapadá, ale dostává se výrazně do popředí dobových prací, které evidentně prokazují až vzájemnou soutěživost ve snaze nekompromisněji a ještě emotivněji umístit do podvědomí laické křesťanské veřejnosti Ježíšův židovský národ jako „bohovrahy“, navzdory tomu že Ježíše samotného tyto práce prezentují jako věčného, tedy nesmrtelného Boha. "Židé jsou nepřátelský národ, který zabil svého Ježíše, a za to si od nás, kteří uvěřili v jeho Božství, zaslouží trest. Tak to chce Bůh a tedy i sám Ježíš, a tuto jejich vůli tedy musíme plnit." Tento hluboce nešťastný trend vytrvale negativní prezentace Božího národa i se svými nesmírně tragickými důsledky trval v různých intenzitách téměř dva tisíce roků. Ti kdo ho vyvolali a podíleli se na něm, jsou před Bohem plně zodpovědní za utrpení Jím vyvoleného národa, který dal světu mimo jiné monoteismus, nebo právě Ježíše. Vyvoláváním nenávisti, násilí, a spoluúčastmi na hromadných vyvražďováních celých komunit židovských věřících jsme vlastně zabíjeli přímé potomky Ježíšovy rodiny a příbuzenstva navzdory tomu, že tento Žid je ústřední postavou našeho náboženství.
Brzy po začátku četby tohoto Janova antisemitského románově pojatého díla poznáme dvě zásadní, v podstatě souběžné linky, které nám naznačují o čem, a v jakém duchu toto evangelium bude. Už po pár kapitolách zjistíme, že autor nám bude zřejmě už celým dalším obsahem systematicky předkládat Židy především jako národ, který nemá nejen zvláště s Ježíšem, ale ani s dalšími jemu blízkými osobami, přáteli, učedníky i rodinou vlastně nic společného, viz pátá kapitola a dál: Jan 5, 10: “Židé řekli tomu uzdravenému...“ Dál Jan 5, 15: „Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš.“ A Jan 5, 16: „A proto Židé začali Ježíše pronásledovat...“ Jan 5, 18: „To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít...“ Nebo v následující kapitole 6, 41 říká: „Židé proti němu reptali, že řekl: ‚Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ V 7, 1 podobně: „...protože mu Židé ukládali o život.“ Následuje 7, 11: „Židé ho o svátcích hledali...“ V 7, 13 říká: „Nikdo ovšem ze strachu před Židy o něm nemluvil...“ A v 7, 35: „Židé si říkali mezi sebou: „Kam hodlá jít...“ Jan 8, 31: „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili...“
Vnímáte tu evidentní, výraznou a stále opakovanou, unavující, a trapnou snahu o zásadní oddělení Ježíše jako Boha křesťanů od jeho židovského národa? Proč by jinak autor hovořil o Ježíšových soukmenovcích ze stejného národa tímto ukázkově pokryteckým způsobem? Hovoříme my Češi snad o někom v našem českém státě způsobem, například že ten Čech řekl to a to, Čech jménem XY napsal knihu, že ten český kněz kázal..., řekneme snad my Češi v Čechách, že náš český soused..., slyšíme snad v České republice z naší české televize, že český politik XY prohlásil to a to, čteme v českém tisku, že český řidič tam a tam v Čechách havaroval, a tak dál, a tak dál...Rozumíte o čem hovoříme? Čtenář evangelia podle Jana má nekonečným a systematickým opakováním podvědomě nabýt zcela falešného dojmu, že Židé jsou ti jiní, ostatní, špatní lidé, kteří bytostně nenávidí našeho (Žida) Ježíše, který samozřejmě sám s tímto národem nemá nic společného (!) a z toho tedy vyplývá, že Židé jsou ti zlí, krvežízniví vrazi, jejichž primárním životním smyslem a cílem bylo „zabít nám křesťanům Boha Mesiáše, díky kterému zaručeně přijdeme do nebe...“ Opravdu hovoříme o židovském národu, který zrodil Ježíše, kterého my křesťané vyznáváme jako Boha. Nepochybné židovství jeho samého, jeho matky, sourozenců, učedníků a dalších blízkých je pro smysl a cíl celého Janova textu nežádoucí, a proto důsledně potlačované. Křesťanským Bohem přeci nemůže být člověk zrozený právě ze židovského národa, který nenávidíme, protože, jak uvedl první křesťanský aktivista a náš zakladatel Pavel už asi dvacet roků po Ježíšově smrti: " ...Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi" (1. Tes 2, 14-15)
Krátce shrňme: Jan, respektive autor evangelia "podle Jana", svoji práci píše silně antisemitským způsobem jistě i proto, že i v tomto ohledu byl - mimo jiné autory - ovlivněn především naším zakladatelem. Ten stejně jako Jan Ježíše neznal, a nikdy ho osobně neviděl ani neslyšel a přesto ví, že (znovu připomínáme, že jak Pavel, tak autor, nebo jeden z autorů Janova evangelia byli Židé...) Židé zabili i Pána Ježíše a proroky. Což byla samozřejmě nejen vědomá a odsouzeníhodná lež jak v případě Ježíše, tak i u nejmenovaných údajných proroků, ale i vytrvalá a nikdy nehasnoucí podpora našeho praktického křesťanského antisemitismu. Ten měl ale i jiný důvod, a tím byla obyčejná lidská závist. Z náboženského hlediska mimo jiné i pro naprosto unikátní, nejužší možný osobní vztah Židů s Bohem, Stvořitelem vší existence. Kvůli tomu, že Židy, ne nás Bůh nazval svým „vyvoleným lidem“. Kvůli jejich Smlouvě, kterou Stvořitel sepsal s nimi, ne s námi. A od závisti zase zpátky k nenávisti: Třeba vůli tomu, že Židé se ve vztahu ke svému člověku Ježíši zachovali právě tak, jak jim říká Tóra, dar od jejich Boha.
Jedna hlavní linka evangelia je tedy výrazně antisemitská, druhá souběžná linka je jak všichni víme, ryze kristologická. Je vedena opakovanou nadreálností, mimozemskostí a nadmíru expresivním vyjadřováním ve snaze přesvědčit čtenáře o Ježíšově výsostném „naddějiném Božství“. Motto této linky by mohlo být: Syn člověka, Boží Syn, Kristus a Mesiáš se navrátil z nebes. V žádném jiném evangeliu není častěji a výrazněji zdůrazňováno Ježíšovo Božství a to v nejrůznějších obměnách, než právě zde. Autor díla sice na ostatní evangelisty synoptiky do jisté míry navazuje, ovšem hned od začátku, dříve než text zanese protižidovskými vyjádřeními a náladami, používá důraznou formou vyznání dlouhou řadu atributů a titulů Ježíše, které jsou v jiných novozákonních textech jen naznačeny, nebo velmi volně rozptýleny. Na rozdíl od Jana však v těchto textech - i přes své opakované odpoutání od reality a především v závěrečných scénách přechody až ke snění, tak jako v následujících ukázkách - působí přirozeněji a ne s nevhodně důslednou a vytrvale opakovanou naléhavostí. Tam kde ostatní evangelisté svá vyprávění končí očekávaně emotivními závěrečnými scénami, Jan svůj text začíná, viz např. například Mk 16, 19-20: „Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.“ Nebo Lk 24, 51: „a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.“ Jan na ně přímo navazuje, například hned v 1, 12-14: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Rozumí všichni z nás dobře tomuto textu? Dokázal by ho nám nyní někdo prostými slovy srozumitelně vyložit? Patříme k těm, kteří, jak píše evangelista: "věří v jeho jméno", nebo k těm, kteří věří v Boha, našeho Stvořitele?
O pár veršů dál pak stejný autor píše v 1, 34: „Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ A jde ještě dál. Přestože ani jedno Boží slovo uvedené v posvátné Tóře o žádném Ježíšovi nehovoří, a ani ho ve skutečnosti nijak nenaznačuje, autor Evangelia podle Jana se ve svém hlubokém zaujetí líčením Ježíše jako „naddějiného Krista“ neváhá napsat, že o Ježíši nejenže psali židovští proroci, ale dokonce že o něm psal sám Mojžíš (!), což už je pro židovské náboženské autority naprosto nepřijatelné tvrzení: „Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ (Jan 1, 45) Židé totiž Mojžíšova slova zcela bezpochybně vyznávají jako slova jejich Boha Stvořitele, se kterým jako jediní v dějinách světa uzavřeli věčnou Smlouvu. A právě ten jim sdělil nejenže je jediný existující Bůh, ale zároveň i pohrozil tvrdými tresty všem, kdo by se tuto skutečnost snažil popírat nebo jinak zpochybňovat, vykládat nebo překrucovat. Právě odsud plyne židovské zásadní odmítání takových a podobných, z jejich hlediska ryze lidských výkladů Ježíšovy existence. Pokračujme dál; kapitola 1, verš 49: „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Ježíš sám se však nikdy za krále Izraele přímo neprohlásil, ani samozřejmě na tento post nikdy neaspiroval. A už jen samotnou myšlenku (kterou zřejmě jako úplně první na světě vyslovil Pavel a později i právě zmiňovaný autor Janova evangelia), že Ježíš byl dokonce i Božím Synem, naprosto jednoznačně Ježíš sám jako zbožný Žid vylučoval po celý svůj život, a to mnoha způsoby. Uveďme například jen Ježíšovo povinné každodenní recitování úplného základu jeho náboženského vyznání: "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný." ( 5. Moj, Deuteronomium, 6, 4). Nad tím, že Ježíš, stejně tak jako celý izraelský národ svého Boha nazýval Otcem, aniž by se kdokoli z nich považoval za jakéhosi Jeho "fyzického" potomka, jsme se vícekrát zamýšleli v minulých setkáních.
(pozn: Římané Ježíše neukřižovali proto, že by se on sám, nebo že by ho - jak právě píše „Jan“ v 1, 49 - snad dokonce někdo ze Židovského národa i přes veškerou nepravděpodobnost považoval za Boha či Božího Syna. Pokud by se to skutečně stalo, bylo by takové provinění proti Boží Tóře věcí zkoumání, řešení a případného potrestání výhradně židovským soudním systémem. A do toho Římané hlavně kvůli snaze o udržení alespoň relativního klidu v zemi Izrael přímo nezasahovali. Ovšem pokud by se opravdu někdo ze Židů v Římany okupované zemi považoval a na veřejnosti před svědky skutečně prohlašoval za krále Izraele, neboli za krále Židů, pro toho existoval podle římského trestního práva jediný možný trest – ukřižování jako trest za vzpouru proti římskému vládci. Tabulka, kterou měl Ježíš na kříži nad hlavou, ukazovala jméno odsouzeného a příčinu jeho trestu, ne jeho titul, jak se někdy dodnes mylně vykládá. INRI, Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, tedy Ježíš Nazaretský Král židovský. Odsouzen tedy nebyl za to, že by se snad sám prohlásil za Boha, Božího Syna, ale že - ačkoli to přímo nikdy netvrdil - dostatečně jasně a rezolutně před Pilátem nepopřel, že se sám za židovského krále považuje. To byl zásadní důvod, proč Římané Ježíše ukřižovali, ne že by byl bohem. Viz Mt 27, 11: „ A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ K Matoušovi ještě na okraj poznamenáme, že jeho 25. verš v kapitole 27: „A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“, který se objevuje právě jen u Matouše je mnoha samotnými křesťanskými biblisty považován za ryzí falzum a tendenční interpolaci. Uvedený verš byl prý zjevně vytvořen proto, aby se na jeho základě daly částečně pokrýt a ospravedlnit naše křesťanská, skutečně dlouhá staletí trvající pronásledování Ježíšova židovského národa a násilí, kterých jsme se při tom dopouštěli. Určité náboženské autority tuto pro Ježíšův národ osudnou větu z Matouše několika důvodů odmítají jako něco, co má původ až v pozdějším křesťanství a se židovským národem, resp. těmi, kteří měli tuto větu údajně volat na Piláta, ve skutečnosti nemá naprosto nic společného.)
Hned v 1, 51 píše Jan ve stejném duchu: „A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ Takový je začátek Evangelia podle Jana, takže všem čtenářům je hned jasné, že o Ježíšově skutečném životě, jeho vlastní víře, rodině a podobně se bohužel nic reálného zřejmě nedozví. Evangelista se jakoby spolu s Ježíšem „Synem člověka, který sestoupil s nebes“ jen vznáší mezi zemí a nebeskou oblohou a opojen touto blažeností píše své dílo. Od začátku je jasné, jakým směrem míří autor a o čem bude jeho práce, přestože čtenář bude mít často problém použitým výrazům a obratům porozumět. Viz např. Jan 3, 34-36: „Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti. Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ A dál 4, 34: Ježíš jim řekl: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. Co se například z těchto veršů dozvídáme o skutečném člověku Ježíšovi ze židovského národa? Jak vyrůstal, kde se vzdělával, jaká byla jeho rodina, jaké měl dětství, dospívání, jak ho inspiroval jeho bratranec k veřejné činnosti, jaký postoj k této aktivitě měla jeho matka, nebo bratři? Kdy začal hovořit o tom, že je Bohem, Stvořitelem světa? Kdy si to poprvé uvědomil a nákladě čeho? Kdy poprvé veřejně hlásal, že jako jedna osoba věčného Boha se svým židovským národem uzavřel Smlouvu a daroval mu Tóru? Co pro nás přínosného se z evangelia dozvíme o hmotném, existujícím Ježíšovi jako člověku? Dílo mělo jiný cíl: představit Žida Ježíše tak, jak ho jeho vlastní národ nikdy nepoznal a tedy logicky ani nepřijal. Představit ho tak, jak ho vnímáme my, to znamená jako Všemohoucího Boha, Syna Otce sedícího na nebesích. Jako Krista, pomazaného krále, jako Mesiáše, jako Spasitele lidstva. Jako preexistujícího Boha, který stvořil svět. Zvlášť velmi často opakovanou vazbou Otec, případně Otec – Syn se autor evangelia zdá být doslova fascinován. Jen zde nalezneme téměř 130x slovo Otec v nejrůznějších podobách, na ukázku např:
„Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn. Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete. Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce. Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.“ (Jan 5, 19-27)
O Ježíši se nejen z této ukázky, ale z celého díla nedozvíme takřka nic realistického a pro život běžného věřícího člověka inspirativního, protože smyslem evangelia skutečně není poznání člověka Ježíše a základního předmětu jeho učení, zájmu a především jeho vlastní víry. Smysl textu je, jak už jsme dnes vícekrát řekli, jiný; iniciace a pozdější upevnění víry člověka v Ježíše jako Boha Syna, pomazaného Krista, viz např. „“ …tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20, 31). Tedy vyznávat jako Boha toho, kdo ale sám jako Žid vyznával jediného Boha, Stvořitele vší existence kolem nás. Jinými slovy, text nás má přivést k víře, že ten, kdo se Stvořitelem světa ve skutečnosti samozřejmě nikdy nepřihlásil, jím navzdory tomu je. A zároveň, že za jeho předčasnou tragickou smrt mohou zlí Židé, kteří ho jako boha nepoznali, pronásledovali a nakonec zabili. Proto si od nás křesťanů tento národ nezasluhuje nic dobrého. Podívejme se ještě na pár dalších příkladů, jak autoři tohoto evangelia rozsévali protižidovské nálady, později jak všichni víme, přerostlé až v bezprecedentně bestiální činy na Ježíšově národě.
Jan 9, 22: „To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů“ Autor ve stejném duchu pokračuje např. v kapitole 10, verš 31: „Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali“. Kap.11, 8: "Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat..." Jan 11, 54: "Proto Ježíš už nechodil veřejně mezi Židy." Nebo 13, 33: "...a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám...". Pochybuje snad ještě někdo o tom, co jsme řekli o Janově urputné, vytrvalé a přesto dětinské snaze o vytržení Ježíše a všech jemu blízkých ze cit: "zlého a zatvrzelého" židovského národa? Vlastní Ježíšův židovský národ má u Jana jen minimum šancí na zmínku v kladném smyslu. V duchu poukazu na ryze tendenční, avšak opravdu naivní snahy o oddělení Ježíše nejen od jeho rodného židovství, ale i od židovství ve smyslu náboženského, zmíníme v Janově 10. kapitole ještě verš 34: „Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno ….“, kde i naprostý laik musí vidět jasnou manipulaci se skutečností. Židovský Zákon od Boha Stvořitele byl Zákon bezesporu každého Žida a není nejmenších pochyb o tom, že tento Zákon byl zvláště významným především pro samotného náboženského buditele Ježíše! Ten by jako vysoce zbožný židovský člověk nikdy uvedená slova o „vašem Zákoně“ neřekl. Bohem daný Zákon byl stejně jako každého zbožného Žida i Ježíšův, nikoli tzv. „jejich“ nebo "těch druhých"! A ještě poznámka: Boží Zákon vždy byl a je naprosto nedotknutelný a jeho autor důrazně varoval před jakoukoli manipulací s jeho textem, tedy že do Jeho Zákona se nesmí dopsat, nebo naopak odstranit ani čárka! To jsme mnohokrát udělali až my křesťané s naším vlastním Zákonem. Jan se nám mimo jiné snaží i vnutit přesvědčení, že k Zákonu Stvořitele světa má Ježíš polemický až kritický vztah, což je pro každého zbožného Žida naprosto nemožné. Zákon je prostě tabu. Proč to Jan dělal? Aby v nás vyvolal podobně jako apoštol Pavel falešnou představu, že Ježíš přišel zastaralou a překonanou Boží Tóru nahradit a že se proto nyní už máme držet výhradně jen Zákona našeho křesťanského.
Nejen pro Ježíšův národ, ale rovněž pro nás křesťany, kteří na rozdíl od nich považujeme jejich Ježíše za Boha, musí být „Janova“ smyšlená věta, nebo alespoň v případě spojení „Ve vašem zákoně“ naprosto nepřijatelné. Proč? Je-li Ježíš Bůh, pak vedle světa stvořil i Zákon. A jestliže stvořil Zákon, pak by jako jeho autor jistě nehovořil o „vašem Zákoně“, nýbrž spíše o „mém Zákoně“, tedy: „V mém Zákoně je přece psáno...“ Nebo: „ V Zákoně, který jsem pro vás stvořil je přece psáno“, či snad jen: „ V Zákoně je přeci psáno“, případně: "V našem Zákoně", protože to byl Zákon všech Židů, tedy zcela jistě i Ježíše. Větou : „Ve vašem zákoně je přece psáno ….“, se její autor jen snaží vyvolat mylný dojem, že Ježíš jako Bůh je svým božským majestátem od židovského Zákona osobně oddělen, stejně jako od židovství, do kterého byl jen dočasně delegován svým nebeským Otcem, ale nic víc se Židy a jejich vírou společného nemá. Naprostý opak je však skutečností: Zákon stvořil Bůh židovského národa, tedy Bůh, kterého vyznával i Ježíš. Ten se jako příslušník židovského národa narodil, žil i zemřel.
Marná a zbytečná snaha autorů Janova evangelia od oddělení židovského člověka Ježíše od jejich Tóry je jak sami vidíme - pokud by jejich snaha neměla tak špatně skrytý ryze nepřátelský podtext s těmi nejhoršími následky pro Ježíšův národ - jen další z řady nesmírně naivních snah o manipulaci s historickou skutečností. „Pilát znovu vyšel a řekl Židům…“ Jan 19, 4. „ Židé mu odpověděli…“ Nebo Jan 19, 7. Nebo: „...byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů“ (Jan 19,38) Jak vidíme, autor nám chce systematickým opakováním vnutit falešnou představu, že se ať už sám Ježíš, nebo jeho učedníci a přátelé báli Židů. To znamená, že zbožný čtenář má dříve nebo později nabýt představu, že Židé jsou ti zlí, kteří „lační po Kristově krvi“, kdežto Ježíš a jeho společenství jsou ti jiní, hodní, prostě opak zlých Židů. V takovém případě, pokud by je pronásledovali právě krvelační Židé, pak logicky vzato by objekt jejich pronásledování zřejmě nemohli být také Židé, ale spíše nežidé. Autor se nám prostě Ježíše od židovství snaží úmorným opakováním trvale oddělit, což je nesmírně úsměvné. Nikde v evangeliu nenapíše ani slovo o tom, že by Židé byli zbožní, bohabojní, spravedliví, nebo cokoli jiného pozitivního. Podívejme se na další příklad: Jan 19, 12: „ Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale Židé křičeli ...“ Kdo jiný by měl křičet, ať už cokoli, když ne právě Židé, pokud se zmiňovaná událost měla stát na židovské půdě v židovském národě a tedy před židovským lidem? Stejným židovským lidem, jako byl Ježíš, Marie, její rodina, učedníci, posluchači, příznivci, přátelé i nepřátelé? Nakonec zmíníme ještě jeden stejně tendenční Janův verš 20, 19 „...když byli učedníci ze strachu před Židy...“. Ovšem o stejném údajném strachu, kteří měli mít Židé ze Židů psal Jan jak víme, také už v kapitole 7, verš 13.
Od ostatních evangelistů se po obsahové stránce velmi markantně lišící Janovo evangelium je především záznamem zřejmě velmi vyčerpávajících hlubokých meditací a odpoutání se, spíše útěk daleko od pozemské denní reality do snového prostoru a dlouhého duševního pobytu v tomto prostředí. Podle nejrůznějších výzkumů i názorů známých biblistů evangelium vzniklo až více než jedno století po Ježíšově smrti, což už samo o sobě mnohé vypovídá. Snaží se rozhodným až téměř pavlovsky jednostranným, nekompromisním stylem jasně a už definitivně oddělit od náboženského judaismu, aniž by bralo ohled na skutečnost, že Ježíš se narodil, žil a zemřel jako Žid, usilovně dodržující učení Boha svého národa. Janovo evangelium je jak už jsme řekli, jasně a nenávistně protižidovsky zaměřené a jako Židé jsou v něm označeni téměř všichni, kdo Ježíšovi oponují, nesouhlasí, přou se s ním a chystají se mu ublížit. Nejzarytější antisemita z celé Bible má například i díky svým označováním křesťanů (ovšem po vzoru Pavla, viz např. Ef 5, 8) ve smyslu „dětí světla“ proti označování Ježíšových Židů jako špatných, slepých, nechápavých „dětí temnoty“ jako jeden z prvních zcela nepochybnou „zásluhu“ na už několikrát zde zmiňovaném téměř dvoutisíciletém pronásledování Ježíšova židovského národa námi křesťany.
Celková srozumitelnost jeho díla je však právě pro svůj na jedné straně neskrývaný antisemitismus národa, který dal světu Ježíše a na druhé svoji neúnavnou až urputnou snahou přenést Ježíše z tohoto národa ze zemské sféry do sféry nebeské jako Boha - Syna, a to originální kombinací těchto dvou forem za pomoci stejně originálních výrazů, velmi obtížná i pro mnohé naše badatele a biblisty, a bohužel často téměř nemožná pro řadové věřící.
Další věc nás - vedle faktu, že se v jeho díle téměř nesetkáme s tak oblíbenými a tolikrát zaznamenanými podobenstvími - na Janově díle také zarazila: stejně jako Marek, ani on kupodivu nikde ve svém evangeliu nezmiňuje z křesťanské doktríny velmi zásadní místo Ježíšova narození. (pozn: Pokud by chtěl někdo namítnout, že Jan v 7, 42 toto místo uvádí, podotýkáme rovnou, že nejde o sdělení, nebo potvrzení tohoto místa v souvislosti s narozením, ale odkaz na Boží Tóru, která z hlediska jejich právoplatných majitelů v žádném případě o Ježíši ze židovského národa nehovoří: “Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z Betléma, odkud byl David?“ To je nesmírně důležitý fakt, uvážíme-li, jak mnoho naše učení trvá na tom, že Ježíš Nazaretský je přímý potomek krále Davida, ze kterého se podle židovských proroků měl objevit, a také v podobě Ježíše se v zemi Izrael (ovšem jen podle nás křesťanů) už objevil Mesiáš. Jak je možné, že ani horlivý Marek čerpající především z Pavla, ani ryze éterický Jan o Ježíši jako o zrozeném v „Davidově městě“ Betlémě vůbec nic nepíší, přestože je to pro naše celkové vnímání Ježíše tak zásadní otázka? A proč zcela naopak zbylí dva evangelisté píšící své práce v období několika desítek roků mezi Markem a Janem na Betlémě jako místě Ježíšova narození důrazně trvají? Když jsme pátrali po možném důvodu tohoto rozporu, nalezli jsme kupodivu přímo ze strany několika našich křesťanských badatelů přesvědčení, že u Matouše a Lukáše jde jako v mnoha jiných případech opět o naší dodatečnou interpolaci, která měla potvrdit, že Ježíš pocházel z Davidovy linie a že to tedy byl on, kdo byl vytouženým židovským Mesiášem. Přestože to za jeho života na něm samém, ani z jeho jednání žádný Žid nepoznal. Přestože on sám to ve skutečnosti o sobě nikdy neprohlásil. Jen my původní maloasijští pohané, a díky Pavlově horoucí aktivitě budoucí křesťané jsme to značně později zřejmě poznali s neomylnou jistotou.
Jan sice nemůže popřít fakt, že Boží Zákon se zjevil skrze Mojžíše, ale podobně jako Pavel prosazuje, že láska, pravda i milost je věcí Božího Syna Ježíše. Doslova vzato bychom z toho museli usuzovat, že například pravda přišla na svět až skrze Ježíšovu existenci, a to by ale zase muselo znamenat, že Jan považuje dobu od prvních lidí až po Ježíše za dobu, která neznala ani pravdu, ani Boží milost. Chce tím snad naznačit, že Bůh předal Ježíšovu židovskému národu na Sinaji své učení bez milosti ke svému stvoření? Chybí snad v učení Boha pravda? Nebo se snad, jak ve svých dopisech usilovně předhazuje Pavel, Boží Zákon, respektive jeho platnost sice díky Jeho milosti nekončí, ale velmi zásadně se už jen samotnou Ježíšovou existencí relativizuje? Chápete ten paradox? Opakujeme že je-li Ježíš Bohem, pak stvořil svět a dal mu Zákon. Ovšem jak ve své zapálenosti pro osobu Krista Pavel přehlíží, Bůh Stvořitel světa má tento svůj vlastní Zákon zase sám zpochybňovat tím, že se na chvíli vtělí do člověka. Ten ale nikdy nepřestává být Bohem. Podle Pavlova úsudku tedy vševědoucí a všemocný Bůh relativizuje sám sebe, respektive svoje dílo. V tom případě bychom se ale Pavla rádi zeptali, zda podle jeho mínění má být Bůh omylný, když tvrdí, že Bůh sám své dílo zpochybňuje?
Naproti tomu způsob života vzniklého na základě Tóry a Smlouvy Ježíšova národa se Stvořitelem byla pro samotného Ježíše a je dosud pro jeho národ otázkou především racionálního přístupu a jeho praktická aplikace nevyžaduje žádné doprovodné emocionální prožitky a přepjatě okázalé veřejné projevy pohnutí mysli; jen důsledné dodržování Božího Zákona. Tóra je o hledání a vlastně i nalezení Boha a k tomu se nemusíme přivádět do žádné vnitřní ani vnější extáze. Porovnejme si například, jak racionálně hovoří o Bohu Ježíš a jak autor Janova evangelia. Boha naleznou lidé především vyrovnaní, klidní a vzdělaní, a to alespoň natolik, aby skutečně věděli co hledají, koho hledají a proč hledají. Židovští učenci říkají, že pokud bude židovský národ věřit a ctít jediného existujícího Boha a dodržovat jeho Zákon podle Jeho pokynů a pravidel, lidé brzy zjistí, že svoji odměnu dostali ještě za svého života a bohatě si jí budou každý den naplno užívat. Jak? Plněním Boží vůle. Takový přístup k Bohu ale my sami zřejmě nikdy nepochopíme.
Boží Tóra v žádném případě nevykazuje méně radosti ze života, nebo méně naděje a optimismu, než nabízí náš o dvě tisíciletí mladší a textově i svým zaměřením nepoměrně útlejší Zákon. Nepotřebuje a nepoužívá výrazové prostředky, ani trvalé opakování pro autora Janova evangelia zřejmě velmi důležitých, z hlediska opravdového a nefalšovaného vztahu k Bohu a k dodržování Jeho Zákona však podle našeho názoru naprosto nadbytečných, v kontextu spíše rušivých termínů jako znovuzrození, pravý vinný kmen, pravda, dveře, chléb života, světlo, cesta, pravda a život, prostředník, atd., a jejich opakované osvětlování.
pokračování
M. Č.