Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XXV. část

4. 5. 2019

 

 

 

images--53-.jpg

 

 

    Je jen jediný, nikdo není jako On.

                                                        Nepodobá se tělu, vždyť žádné nemá.

 

 

 

pokračování

 

 

 

                                                        Ježíš se ve skutečnosti nikdy za židovského Mesiáše přímo neprohlásil, stejně jako nikdy neavizoval, že se na svět ještě jednou vrátí. Nikdy neřekl nic podobného tomu, že je jednou osobou Boha Stvořitele světa, a že ho zplodila jiná, další osoba toho samého Boha, totiž Duch. Nikdy se samozřejmě ani náznakem nezmínil o tom, že jako jedna osoba jednoho jediného preexistujícího Boha nejenže vytvářel  svět, vesmír a člověka, ale že to byl on, Bůh Ježíš, kdo se zjevil židovskému národu na Sinaji. A také že by to byl on, kdo jako Bůh vysvobodil židovský národ z egyptského otroctví. Že to byl také on, kdo vytvořil a skrze Mojžíše v průběhu svého zjevení tomuto národu daroval Desatero Božích přikázání a Tóru. Nikdy neřekl nic podobného tomu, že přestože on sám je jejich jediným autorem, nic mu nebrání k tomu, aby sám své vlastní příkazy  velmi pečlivě a do nejmenších detailů dodržoval. Neřekl ani, že se nesmírně bojí tyto své vlastní předpisy porušovat, protože v Tóře, kterou on sám coby Bůh stvořil, uvádí tresty, které stihnou každého, kdo jeho přikázání dodržovat nebude. Nikdy nenaznačoval nic podobného ve smyslu, že kdyby jako Bůh sám své vlastní nařízení nedodržoval, musel by sám sebe potrestat tak, jak v Tóře uvádí. Nenechal se od svého příbuzného symbolicky omýt vodou ze svých hříchů proto, aby sám sobě  ukázal dobrou vůli změnit svůj Boží život a sám  před sebou jako Bohem začal činit pokání před očekávaným příchodem mesiáše ze židovského národa. A podobně, a podobně... Raději se vraťme k tomu co se stalo, než hovořit o tom, co se nestalo. Ježíš jako velmi zbožný příslušník židovského národa samozřejmě učil a vyznával něco úplně jiného a především: sám sebe jako Boha nikdy neprezentoval, sám sebe nevelebil, sám k sobě se nemodlil, sám sebe za odpuštění svých hříchů neprosil.  Pro svůj vlastní národ nebyl ničím jiným, než nadaným zbožným židovským člověkem, který zemřel předčasnou a vlastně zbytečnou smrtí ještě dřív, než své nadání stačil rozvinout a zúročit ve prospěch učení jediného Boha a svého národa.

Když hovořil o svém nebeském Otci, jen opakoval to, co tvrdil každý zbožný Žid a co vyznáváme alespoň my sami: Bůh jako Stvořitel všeho existujícího je tedy i Otcem každého člověka. To však rozhodně neznamená, že tímto vnímáním naší existence jsme se stali Božími osobami, resp. Bohy my sami! Židovským národem očekávaného Mesiáše a dokonce pak i Boha Stvořitele jsme za něho udělali až později my křesťané v rámci dlouhodobého procesu nekonečné řady „úprav“ jeho života a různých dodatků k jeho osobě tak, aby vyhovovaly a vhodně doplňovaly učení nového Pavlova náboženství. V podstatě žádný z autorů evangelií se o ničem takovém, jako by bylo například jeho mesiášství, opravdu nezmiňuje a dokonce i přes jejich  anonymitu (ve skutečnosti neznáme ani jednoho faktického autora kteréhokoli evangelia) si ani oni v tak zásadní otázce pro Ježíšův národ z opatrnosti nedovolili jakkoli fabulovat. Dokonce ani autor Janova nadmíru duchovního, nadzemsky pojatého evangelia si nic podobného nedovolil uvádět, a vzhledem k tomu, co tento autor o Ježíšovi psal a jak se ho snažil prezentovat (a zároveň v jak čistě protižidovském duchu psal), je to zvlášť v tomto případě dokonale vypovídající (!). Pokud by snad nyní chtěl někdo poznamenat, že ale například evangelista Marek se zmiňuje o tom, jak Ježíš souhlasí s veleknězem, který se ho ptá, zda je Mesiáš, viz: On však mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho velekněz zeptal: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými“ (Mk 14, 61-62), zopakovali bychom i v tomto případě, co jsme už mnohokrát o autorovi Markova evangelia řekli v minulosti. Tzv. Marek nebyl žádný Ježíšův židovský učedník, ale pohan a stejně jako jeho vzor a zakladatel křesťanství Pavel ani on Ježíše nikdy neviděl a neslyšel. Evangelium s mnoha už na první pohled nedůvěryhodnými vyjádřeními, tvrzeními a dodatečnými tendenčními vsuvkami pojmenované jako Markovo vznikalo až čtyřicet a možná i více roků po Ježíšově smrti a bylo zcela zásadním způsobem ovlivněno Pavlovými dopisy a jeho pevně určeným teologickým směřováním. A z „Marka“  ještě později zase prokazatelně čerpali jak neznámí autoři Matoušova, tak i Lukášova evangelia.

 Začátek byl ale u Pavla. On i pozdější autoři evangelií psali naší novou, křesťanskou teologii, kterou  Ježíš samozřejmě neznal a tedy s ní ani nikdy nemohl mít nic společného. Bohem, Stvořitelem vší existence, kterého za svého života Ježíš sám důsledně vyznával a plnil jeho příkazy, se pro nás křesťany stal až dlouho po své smrti. Ovšem očekávaným židovským Mesiášem a Kristem (připomínáme, že Kristus je titul, ne jméno !), v původním židovském pojetí znamenající výhradně krále, proroka, nebo velekněze, kteří při uvedení do svého úřadu byli mimo jiné také pomazaní olejem) se stal  pro Pavla hned na začátku své veřejné evangelizační činnosti. Zatímco v ostatních doložitelných případech historie izraelského národa byl králům, významným prorokům či velekněžím při iniciaci do svého úřadu tímto způsobem skutečně vždy stvrzen jejich status, Ježíšův národ ví, že v případě tohoto jejich člověka se ve skutečnosti nic podobného samozřejmě nestalo. Jde prý tedy o výhradně čistě privátní, subjektivní a symbolické vnímání Ježíšovy existence naším zakladatelem Pavlem, na které má samozřejmě každý právo, a to zcela bez ohledu na skutečnost. Že v drtivém poměru jde opravdu o Pavlovo vlastní pojetí Ježíše, dokazuje v prvé řadě sám náš křesťanský Zákon.  Tam je slovo Kristus v různých pádech, ale pochopitelně vždy výhradně jen se souvislostí s Ježíšem zmíněn celkem asi 469krát; z toho v dopisech, které Pavel opravdu napsal, i těch, které jsou jeho pouhými falzifikáty, je tak Ježíš pod Pavlovým jménem titulován přibližně 366x! Už jen z tohoto jediného faktu vidíme, jak moc Pavlovi záleželo, aby nedávní maloasijští pohané, kterým své dopisy adresoval, Ježíše za pomazaného Mesiáše a tedy i svého zachránce považovali. Ti, kdo na rozdíl od Pavla Ježíše samozřejmě dobře znali a na jeho cestách hlavně  po Galileji doprovázeli, tedy například členové jeho rodiny a po jeho smrti i následovníci a pokračovatelé jeho hnutí Ježíšovi bratři Jakub a Juda (bez ohledu na naše pozdější už tradiční křesťanské dodatky do biblických textů), oba dohromady ve svých listech použili v souvislosti se svým bratrem jeho titul Kristus jen sedmkrát! I to je velmi vypovídající argument k tvrzení, že naše teologie je teologií především Pavlova...

A když už jsme v souvislosti s ním u statistiky, dodejme ještě jednu zajímavost. Víme, že se několik let po svém snovém pouštním zážitku, který měl během dlouhé a velmi vyčerpávající cesty do Damašku (kam jak víme, jel se skupinou židovských náboženských radikálů ochraňovat Boží Zákon – Tóru, a podle svých vlastních slov - vybíjet křesťany), nečekaně a nikým nepozvaný náhle objevil mezi vedoucími prvokřesťanského okruhu zbylých Ježíšových učedníků a jeho vlastních bratrů, kteří po jeho smrti přebývali v Jeruzalémě. Jeho přijetí bylo vzhledem k jeho minulosti a neznalosti Ježíše velmi obezřetné a  rezervované. Řekněme rovnou, že do této komunity, snažící se o pokračování aplikace Ježíšových idejí a jeho učení do praxe, přinesl vzhledem ke své nestálé a především nepřizpůsobivé povaze spíše rozruch a nepokoj, než soulad s ostatními členy. Přesto se mu po delší době po překonání mnoha vzájemných rozporů a nesouhlasných stanovisek ze strany Ježíšových rodných bratrů, ale i ostatních členů, prosadit některé do té doby u Židů naprosto nemyslitelné změny a úpravy praxe života podle Boží vůle vyjádřené v Jeho Tóře. Například šlo o Boží předpisy spojené s obřízkou, předpisy o rituálním očišťování Židů, důležité halachické předpisy ohledně pokrmů, předpisy o šabatu a posléze i další. Nedávný horlivý pronásledovatel prvokřesťanů Pavel se proti celé řadě Božích předpisů choval negativně a k  pohoršení přítomných učedníků veřejně  tvrdil, že Ježíš už jen svojí pouhou existencí tyto předpisy přišel na svět nahradit. Těžko se lze pak divit velmi krajnímu názoru mnoha zbožných Židů, kteří stejně jako Ježíš nesmírně důsledně a do posledních detailů Boží předpisy zachovávali, že Pavel se na světě zjevil proto, aby se pokusil zlikvidovat Stvořitelovu Tóru. Ovšem ani skutečně velmi mnoho jeho kroků, které v tomto smyslu opravdu učinil mu nebránilo, aby ve svých dopisech - vždy když to situace vyžadovala, to znamená vždy když se mu to hodilo - nesmírně cíleně pro svoji vlastní věc a zcela pragmaticky citoval z Tóry celkem 80x !!! Přímo ukázkovým způsobem a vlastně až s prostou naivitou to ostatně vyjádřil sám ve svém prvním dopise prvokřesťanům do Korintu (9, 20 - 21): Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.“ Mnohé námitky pocházející ze židovské strany k takovému jednání poznamenávají, že skutečný v Boha věřící a Jeho Tóru pečlivě dodržující Žid by nikdy, i za cenu vlastního života, se svojí vírou nezacházel jen jako s prostředkem, který mu má dopomoci k dosažení vlastních cílů. Proto také existuje řada úvah a spekulací zabývající se morálně volními vlastnostmi apoštola, a pochybami jak o Pavlově skutečném židovství, tak i o jeho údajném vzdělání u nejvýznamnějšího náboženského učence té doby Gamaliela I. (ten si osobně a velmi pečlivě vybíral ty nejnadanější a nejzbožnější studenty a Pavel dokonce ani neuměl hebrejsky), ale také i o faktické hodnotě jeho víry v Boha Židů ještě před spatřením Ježíše v jeho snění.

K našemu zakladatelovi se jistě budeme ještě mnohokrát vracet, nyní si jen řekněme pár příkladů, jak se Pavel (bohužel úspěšně) naprosto cíleně snažil o destrukci Ježíšovy vlastní celoživotní víry a vyznání, které zřejmě sám nikdy plně nepochopil. Není pochyb o tom, že Ježíš byl velmi zbožný Žid žijící podle Boží vůle obsažené v Tóře a jako velmi zbožný Žid i zemřel. Pavel, který ho nikdy ani nespatřil, z něho a z jeho vyznání dlouho po ukřižování vytvořil někoho jiného než Ježíš skutečně byl a stejně tak učinil s jeho vírou. Vytvořil novou, vlastní, kterou nakonec aplikoval „do Krista“ tak, jako by to byla víra jeho. Co například  Pavel ve své mysli vytvořil a pak přibližně v tomto smyslu veřejně hlásal? Křesťan v žádném případě nesmí být Židem. Židům Bohem daný Zákon, Tóra, je pro křesťany bezcenný. Je jedno, co a proč dal Stvořitel světa lidem; Zákon Boha přestal platit, pro křesťany je zásadní jen víra v Krista. Jestliže jak já tvrdím, přestal platit Zákon Boha, pak také přestalo  platit i dosavadní židovské náboženství. Původní židovský Boží lid už neexistuje, na jeho místo nastoupil Boží lid, který shromažďuje křesťanská církev. Stvořitelův Zákon přestal existovat, nyní platí jen evangelia. A podobně... Připadá někomu z nás tato jen namátkou uvedená Pavlova prohlášení za skutečný projev Boží vůle a její interpretaci? Ustoupil snad Stvořitel světa a vesmíru vlastnímu učení člověka, tvora, kterého sám vytvořil? Dokázal tak svoji omylnost? Dva tisíce roků staré Boží učení, které vyznával Ježíš, bylo snad bludem? Jestliže Boží vůle vyjádřená v Tóře je podle Pavla překonaný paskvil a zotročením lidí, kteří jí vyznávají, můžeme svému Bohu a Otci ještě důvěřovat? Je snad ten, kdo nás stvořil, tak nespolehlivý a nedůvěryhodný, že svému lidstvu není schopen dát ani relevantní a pevnou víru v Něho samého, a Jeho omyl s vytvořením jen dočasně platného a překonatelného učení musí velmi radikálním způsobem napravit až jeden z lidí, které sám stvořil? Jak máme věřit v Boha, když  jsme my sami museli přijít na to, že není jen jeden, jak velmi zásadním způsobem tvrdil na Sinaji svému národu? Nebo je všechno úplně jinak? Máme o čem přemýšlet a nebojme se to udělat.

Jedno z uvedených Pavlových prohlášení tedy hovoří ve smyslu, že Stvořitelův Zákon přestal existovat, nyní platí jen evangelia. My osobně jsme však už mnohokrát při různých podobných příležitostech vysvětlovali, že ve skutečnosti jsou všichni čtyři autoři evangelií vlastně zcela neznámí a přestože křesťanská tradice vždy hlásala něco jiného, žádný z nich nebyl Ježíšův učedník. Tento fakt dnes už konečně sama církev učí. Samotné slovo evangelium jak víme není křesťanského původu; objevilo se například už na počátku řecké literatury v Homérově Odysseji ve smyslu „odměny za dobrou zprávu“ a v teologickém významu je zřejmě poprvé  použitý v židovské Tóře. Užití slova evangelium  v Novém Zákoně ve významu poselství spásy založené na Kristu samozřejmě nepochází od nikoho jiného, než opět od našeho velkého zakladatele Pavla; ten ho ve svých dopisech v tomto smyslu užil hned 56 krát. Autoři evangelií ho - možná pod Pavlovou inspirací - užívali také, ale nepoměrně méně; všichni dohromady jen 20 krát.

Dnes už naposled uvedeme ještě dvě čísla. Jak víte, zastáváme pevný názor, že Pavlovo křesťanství a následná víra v Ježíšovo Božství není výsledkem ani Ježíšovy existence, není ani důsledkem jeho vlastní víry, a nebyl ani cílem Ježíšovy náboženské aktivity a jeho hnutí. A tedy ani jeho vůle. Pro jeho židovský národ vždy byl a zůstal středobodem jejich víry jediný existující Stvořitel světa, Hospodin, který se nakonec stal jejich smluvním Bohem. Jako jediný existující Stvořitel musí být a skutečně také je naprosto a dokonale jiný, zcela odlišný od bohů ostatních národů a nejrůznějších společenství. Je absolutním a svrchovaným Pánem nad světem, vesmírem, nad veškerou existencí. Neexistuje pro něho jakékoli srovnání a nedoporučuje se ani o něco takového pokoušet. Pro židovský národ (ne pro nás křesťany, se kterými nic neuzavřel), je Bohem Smlouvy, která lidem ukládá především povinnost věrnosti jejímu všemocnému autorovi. Židovský národ má za svého výlučně jen jediného existujícího Boha, nemá tedy jako my bohů více obsažených v jednom. Židovský Bůh neexistuje kvůli lidem, ani kvůli světu či vesmíru. Nevtěluje se do světů, které stvořil. Bůh je pro jím vyvolený židovský národ natolik v úctě a bázni, že jeho jméno Hospodin (v hebrejštině JHVH) žádný Žid nikdy nahlas nevysloví a existuje několik variant, kterými toto Boží jméno Židé z nekonečné úcty nahrazují, například slovem ha šem, neboli To Jméno, nebo také jako Adonaj, tedy Pán. Je však v celém originálním znění ústředním a mnohokrát opakovaným tématem jejich každodenního myšlení, modlení a chování. Náš křesťanský způsob vztahu k Hospodinu je jak z vlastní praxe víme zcela jiný, a až na malé výjimky de facto už nahrazený zmíněným Pavlovým odlišným pojetím židovského Boha. Náš Bůh je Ježíš, v Pavlově podání Kristus. Tak to uvádí kompendium katechismu naší katolické církve. Proto zřejmě naše církev nepovažuje za vhodné zavedený Ježíšův titul Kristus jakkoli doplňovat nebo kombinovat se jménem židovského Boha. Hospodin je tedy jméno pro Boha Ježíše a jeho národa, Kristus jméno Boha křesťanů. Jak velkou váhu přikládá židovský národ pokud možno co nejintimnějšímu a zároveň nejvřelejšímu, nikdy nepřerušenému vztahu se svým Bohem, dokládá počet užití jména jejich Boha Hospodin v židovském Písmu. Porovnejme toto číslo s počtem uvedení tohoto jména v našem křesťanském zákoně. Bohem daná Tóra obsahuje jeho jméno celkem 6 315x (!), náš Zákon celkem 77x (sic!). Ovšem jak už jsme dnes uvedli, titul Kristus se zde v souvislosti s naším křesťanským Bohem objevuje 469x...

Znovu opakujeme, že Ježíš sám nikdy veřejně neprohlásil, že je Kristus, jinak by se o tom vedle Pavla naprosto nepochybně zmínil - když nikdo jiný – alespoň Jan, respektive evangelium napsané pod tímto jménem. Různí evangelisté se to tedy alespoň několika způsoby snažili naznačit tak, aby o tom čtenář nepochyboval. Ve svých pracích tedy ve smyslu, že Ježíš je Mesiáš, nechávali hovořit jiné lidi, aby se tak nějakým způsobem vyjádřili.  Tak například Matouš 16, 16 uvádí: "Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Marek v 8, 29 zase píše: „Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ A zmíněný Jan v 11, 27 uvádí alespoň: „Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ A tak podobně. Evangelisté tedy podle očekávání a zcela v intencích Pavlem nastaveným směřování církve uvádějí několik příkladů, kdy lidé Ježíšově mesiášství  možná opravdu věřili. Ale Ježíš, a jen jeho vlastní vyjádření je pro nás platné a plně zavazující, se tak nevyjadřuje. Nepochybně sám nejlépe věděl, proč tak činil.

Dokonce ani před židovským veleknězem Kaifášem se nestalo, aby Ježíš své Mesiášství jasně potvrdil, nebo stejně jasně popřel a tak alespoň podle evangelií odpovídá tradičně mnohoznačně, a raději opět ne přímou odpovědí na přímou otázku: Ale Ježíš mlčel. A velekněz mu řekl: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!  Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Mt 26, 63-64) Ježíš tedy opět neodpovídá přímo, a zřejmě úmyslně nechává prostor pro spekulace,  protože jak sami vidíme, Kaifáš dal Ježíšovi pouze otázku, ale sám naprosto žádný názor nevyjádřil (!) Jestliže tedy údajně Ježíš říká : „Ty sám jsi to řekl“, pak to ale není pravda, a vkládá veleknězi do úst jako fakt něco, co ale nebylo konstatování skutečnosti, ale jen obsah jeho otázky. Autor evangelia se prostě snažil přeměnit větu tázací tak, aby v podvědomí člověka zněla jako věta oznamovací.  My osobně i v této větě opět a rozhodně spatřujeme spíše pozdější interpolaci aktivních mnišských korektorů a opisovačů, než Ježíšova autentická slova. Mnozí bibličtí badatelé považují také i Kaifášův údajný výraz Syn Boží za naší pozdější vsuvku; poukazují na to, že v té době se o možnosti Ježíšova božství vůbec nejednalo a z hlediska židovského učení ani jednat nemohlo. V rabínském judaismu nic podobného jako otázka existence více osob  v jednom židovském Bohu v žádném případě neexistovala. Tóra, jediné původní existující Boží učení o žádném Jeho synovi nehovoří. Židovskému veleknězi je tedy vloženo do úst něco nepředstavitelného, co ve spojení s jejich jediným Bohem nikdo ze židovského národa prostě neznal.

Autor evangelia označovaný jako Lukáš na rozpor v Ježíšových údajných odpovědích po jeho zatčení nepřímo poukazuje také. Nejprve se lidé Ježíše pouze ptají, jestli je Mesiáš a místo jasné přímé odpovědi Ježíš znovu jen jakoby naznačuje – a vlastně ve skutečnosti ani to ne. Jeho odpovědi jakoby vůbec nebyly k věci, rozhodně nejsou jasnými odpověďmi na jasně položenou otázku. A ve čtvrtém verši opět nemluví pravdu, jak sami poznáme. A nebo je to možná fikce, výmysl pozdějšího opisovače. Vždyť Ježíš měl údajně uvádět, že všichni říkají, že je Syn Boží, ale z kontextu ani v tomto případě nic podobného skutečně ani náznakem nevyplývá. Kdo ale ve skutečnosti nemluví pravdu? Vynechme rovnou Ježíše. Nevymýšlí si pak spíše autor evangelia, nebo jeho pozdější redaktor?  Nebylo by to poprvé, ani naposled. Nedovolili jsme si náhodou udělat z Ježíše „obětního beránka“ kvůli našemu učení my sami křesťané? Nevkládali jsme svévolně do Ježíšových úst něco, co nikdy neřekl a to jen proto, abychom Pavlovu vlastní teologii získanou ze snového vidění mohli zaštítit Ježíšem už přímo jako Kristem a Mesiášem? Není právě tento příklad jasným důkazem našeho odklonu o 180 stupňů od Ježíšova faktického učení a víry a podobnými machinacemi jako jsme si právě ukázali naopak příklon k jeho osobě jako židovskému Mesiáši a  preexistujícímu Bohu? Ovšem za cenu polopravd a manipulacemi s texty, příkladně: „Jsi-li Mesiáš, pověz nám to. Odpověděl jim: I když vám to řeknu, neuvěříte. Položím-li otázku já vám, neodpovíte. Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha. Tu řekli všichni: Jsi tedy Syn Boží? On jim odpověděl: „Vy sami říkáte, že já jsem.“ (Lk 22, 67-70) Zdá se, že raná církev skutečnému Ježíši dobrou službu neprokázala a to zcela jistě nejen v tomto případě. Ovšem jak jsme už zmínili, samozřejmě v žádném případě nevylučujeme možnost, že někteří Ježíšovo židovští současníci v něm ještě před zrozením našeho nového náboženství v některých situacích mohli jeho mesiášství za určitých podmínek možná i po jistou dobu připouštět.

Co ale rozhodně jako zbožní věřící věrní Božímu Zákonu a sinajské smlouvě nemohli uznat ani na okamžik, bylo naše daleko pozdější, křesťanské vnímání  jeho Božského synovství. Stejně tak například naše ještě pozdější křesťanské pojetí jeho prosté několikanásobné židovské matky jako Matky Boží, Matky Stvořitele světa, Boho-rodičky, a podobně, když podle učení, které Stvořitel  předal po útěku z Egypta svému národu, Bůh je jen jeden jediný, a existoval vždy. Nikdo Ho neporodil, tedy nemá ani otce, ani matku. Bozi se rodí jen v lidmi vytvořených mýtech. Bůh existoval vždy, tedy dříve něž stvořil nebesa, ostatní světy, a nakonec i náš svět s námi lidmi. Podle jednoho způsobu učení Ježíšova národa Bůh v žádném případě neexistuje kvůli nám lidem, a stvoření a další existence člověka na Jeho světě je v nekonečné a neohraničené jsoucnosti Boha jen jakousi nesmírně drobnou epizodou, Boží dobrou vůlí, snad kratochvílí, ale ničeho jiného. Bůh prý zcela jistě nestvořil jen náš svět, ale v Jeho nekonečném vesmíru možná existují další nekonečné počty dalších mimozemských civilizací, na kterých možná má jejich Stvořitel stejný jako na civilizaci naší, nebo snad i daleko větší interes. Z hlediska myšlení Bohem vyvoleného národa jeden jediný existující Bůh nemá nejmenší potřebu dělit se podle pohanského způsobu na další části a nemá ani zájem za jakákoli svá vlastní stvoření jakkoli „trpět“, unikátním způsobem se do něho „vtělovat“, „umírat“ stejnou smrtí, kterou pro své stvoření určil, a podobně. Nic podobného nikdy svému národu nesdělil ani nenaznačil, právě naopak přísně trval na tom, že je jen jeden a že lidem zakazuje, aby si vytvořili jiné bohy a uctívali je. Už čtvrté tisíciletí vyznávají výhradně Boží vůli a ne jakékoli lidské představy a varianty Jeho existence a tak tomu bude po dobu existence světa. Židé proti těmto z jejich pohledu dalším čistě lidským způsobům víry v jejich smluvně potvrzeného Boha žádným způsobem neprotestují ani nijak nebojují, a považují je za projev Bohem dané svobodné vůle každému člověku. Jakékoli snahy a aktivity všech jiných vyznavačů odlišného chápání a způsobu vyznávání původního židovského Boha,  směřující ke snaze o změnu orientace Božího národa z tohoto jejich Boha na jiného, jsou pro ně pouhou marností a naivní pošetilostí. Naší křesťanskou metodu chápání a vyznávání existence jejich Boha zbožní Židé tolerují stejně jako každý jiný způsob, ale nerozptylují se jí a nevěnují jí v podstatě žádnou pozornost. 

Vraťme se ještě na začátek našich dnešních úvah a zopakujme si: Žid Ježíš se i přes svojí jistou nepochybnou výjimečnost ve skutečnosti nikdy zcela jasně nevyjádřil ve smyslu, že by byl očekávaný Mesiáš svého národa. V tom se dnes my křesťané se Židy už dokážeme shodnout. Pokud se i přesto v židovském národě našel někdo, kdo snad možná v duchu o této variantě uvažoval až jako o případné reálné možnosti, pak ho z takových myšlenek nepřímo vyvedl sám Ježíš. Jak už jsme si mnohokrát řekli, židovský Mesiáš měl být především jejich člověkem bez jakýchkoli nadzemských vlastností i původu. A jeho příchod, na který Židé dodnes čekají, má podle starých proroctví a očekávání národa sebou přinést celou řadu velmi zásadních změn ve prospěch národa a jejich věřících, např. návrat všech Židů z diaspory, Mesiáš vyhraje války s bezbožníky, nastolení trvalého míru před následným koncem světa a podobně. Všichni víme, že nic podobného se za Ježíše nestalo a z tohoto pohledu tedy pro židovský národ otázka Ježíšova případného mesiášství byla vždy bezpředmětná.

To, že očekávaným Mesiášem židovského národa Ježíš byl, o něm začal tvrdit léta po jeho ukřižování římskými vojáky až ten, který Ježíše neznal a nikdy ani nespatřil a přesto na jeho existenci založil naše náboženství. Ale z Ježíšovo učedníků, bratří, z jeho rodiny a z osobních svědků a přímých účastníků jeho rok trvajícího hnutí to nepřišlo na mysl nikomu. Neřekl to o něm ani jeho příbuzný Jan, Ježíšův učitel, který svého žáka pokřtil v Jordánu na odpuštění jeho hříchů. Ten Jan, o kterém podle Lukášova evangelia (Lk 7, 28) Ježíš řekl, že je víc než prorokem, a že mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, není nikdo větší. Je potřeba připomínat, kdo porodil Ježíše? Sám Ježíš, o kterém Pavel tvrdil že je Mesiáš, nejen že sám nic takového nehlásal, ale naopak sám sebe řadil pod úroveň svého učitele. A jako velmi zbožný Žid dokonce ani tohoto svého příbuzného, kterého pro jeho zbožnost tak vyzdvihuje, si ze zbožné úcty k židovskému rabínskému učení ani náznakem nedovoluje označit za Mesiáše. Pro pořádek dodejme, že uvedený verš je ve skutečnosti delší, a to opět o pozdější naprosto evidentní a zřejmě se shodneme, že i velmi naivní vsuvku určitého zbožného korektora nebo opisovače, která měla napravit pro naši víru nepříznivý dojem z Ježíšovy řeči. Zbožný Žid Ježíš, kterého výhradně  díky Pavlově původní teologii za Mesiáše, Krista a nakonec i Boha považujeme, se totiž ve své nesmírné pokoře sám velmi jasně vyhýbá jakémukoli náznaku, který by mohl poukazovat na jeho možnou mimořádnost. Z této části Lukáše ani v nejmenším neplyne nic podobného daleko  pozdějšímu Pavlovu tvrzení, že Ježíš byl Mesiáš židovského národa.  

Proto byl z církevního hlediska nezbytně nutný další ze stovek jiných zásahů, oprav, vsuvek, škrtání a interpolací do novozákonních textů. Posuďme sami prostotu a velmi naivní zásah pozdějšího korektora do textu: „Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdoM.4. není větší než Jan; avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on.“ Podobných „úprav“ jsou v Novém Zákoně především k naší velké škodě spíše stovky než desítky. Skutečnost je tedy taková, že svým křtem se Ježíš připojil k Janovi a oba hlásali ne Ježíšovo mesiášství, ale vyzývali k pokání za hříchy před očekávaným příchodem Božího království. Ježíš se s ním ale v žádném případě osobně nespojoval, proroky ohlašovaný příchod království byla pochopitelně záležitost výhradně Boží, nijak závislá na lidské vůli nebo činnosti. Nábožensky obrodná aktivita Jana Křtitele a Ježíše v izraelském národě k žádnému založení nového náboženství nikdy nevedla a vést neměla. Zato Pavlovo poselství, získané jak alespoň on tvrdil, ve zjevení, tedy ve snovém zážitku, k založení našeho křesťanství nepochybně vedlo. To se však diametrálně lišilo od víry a života jak Jana Křtitele a Ježíše, tak po jejich smrti i od víry Ježíšových bratrů Jakuba, Josefa, Judy a Šimona. Že by jejich bratr měl být Mesiášem, nebo snad dokonce Bohem lidu Izraele, žádný z nich samozřejmě neučil, nevyznával, a žádný z nich Pavlovo nové náboženství nepřijal. Odpověď na otázku proč tomu tak bylo, je velmi prostá.

 

 

pokračování

 

 

M.Č.