Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XXVI. část

1. 6. 2019

 

 

images--22-.jpg

 

     Bůh židovského národa je překonaný?

                            Překonal snad výtvor svého tvůrce?

                                                                                                                                                             

 

pokračování

 

 

 

                                           Ježíš sám se samozřejmě jako tradičně zbožný Žid nikdy nevyjádřil ani ve smyslu, že by byl Bohem, Božím synem a že jeho otec je Stvořitel. Kdo alespoň trochu zná základy židovské, a tedy i Ježíšovo víry v jednoho jediného Boha ví, že se to nikdy nestalo a stát nemohlo. Ježíšův judaismus nezná žádnou větší smrtelnou urážku Hospodina, než se - čistě teoreticky vzato - prohlásit za jeho syna. Osobně neznáme případ, že by se některý člověk ze židovského národa ve standardní psychické kondici někdy dlouhodobě a úspěšně prohlašoval za Boha, nebo za jeho potomka. Sám Ježíš ve skutečnosti nikdy svému národu jasně a přímočaře neřekl, kdo je a nebo za koho se sám považuje a odpověď ponechával především na rovině mlhavých mnohoznačných náznaků. Pokud přesto snad někde nalezneme určité indicie, které by se za určitých okolností možná daly chápat jako vzdálený a nepřímý poukaz na jeho Božství, podívejme se nejprve, kdo by měl být jejich autor, kdy text vznikl, a zda skutečně člověk pod tímto jménem existoval. Ježíšova autentická slova to ale zaručeně nebudou, na tolik jsme si jeho nezlomnou židovskou vírou v jediného Boha jisti. Z pohledu autorit tohoto Bohem vyvoleného národa jsme (v případě, že se hlásíme k jejich Desateru) prý uznáním a vyznáváním jejich člověka jako Boha daleko překročili meze Boží shovívavosti a tolerance, a jednou prý i  pro nás křesťany nastane okamžik rozhodnutí, zda i my konečně uvěříme tomu, čemu věřil jejich Ježíš.

Zopakujeme, že první náznaky o rovnítku mezi tímto židovským člověkem a očekávaným Mesiášem, které nakonec k tomuto učení skutečně dospěly, začaly vznikat  teprve několik desetiletí po jeho smrti a co se trojičného božství a Ježíšova synovství týkalo, dotvářely se v našem křesťanství do konečné podoby dokonce několik dalších století. To už ale mělo s Ježíšovou vlastní vírou v jediného Boha a jeho učením obsažené v Tóře společného už jen několik posledních fragmentů, než se nakonec z našeho křesťanského učení o něm docela vytratily. Do té doby žádná podobná mesiášská (božskou vynecháváme úplně, zpočátku byla totiž ještě zcela nemyslitelná)  idea nepadla ani v první, v té době zřejmě ještě výhradně židovské komunitě jeho následovníků, které postupně vedli jeho bratři. Celých třicet roků po Ježíšově smrti vedl podle významného židokřesťana Hegesippa hnutí zbývajících apoštolů jeho bratr Jakub až do své tragické smrti ukamenováním v roce 62 – zemřel stejně jako Ježíš v Jeruzalémě v době Pesachu. Po něm převzal vedení skupiny opět člen Ježíšovy rodiny, jeho další bratr Šimon. Ani za jeho pokračujícího rodinného vůdcovství dosud samozřejmě neexistovala ani myšlenka o tom, že jejich bratr Ježíš by snad mohl být nejen očekávaným Mesiášem židovského národa, ale dokonce Bohem Stvořitelem člověka, světa a vesmíru, dárcem Tóry  svému vyvolenému židovskému národu a jeho zachráncem z Egyptského otroctví. Šimon zemřel opět mučednickou smrtí; v roce 106 měl být podle Epifania ze Salaminy údajně stejně jako jeho bratr Ježíš ukřižován.  Další Ježíšův bratr byl Juda, který vedení Ježíšových následovníků převzal po Šimonovi, a ani za dobu jeho vůdcovství ještě myšlenka Ježíšova božství, jak jí chápeme my,  prokazatelně stále ještě neexistuje. Nikoho z Ježíšových  zbožných a bohabojných sourozenců by prostě nikdy nenapadlo považovat svého bratra za  skutečného Stvořitele světa a vesmíru a národem očekávaného Mesiáše. Ovšem v mimožidovském prostředí mezi maloasijskými pohany, kde se apoštol Pavel se svým učením nakonec uchytil, a kde vzniklo několik prvních prvokřesťanských komunit (a kde v drtivé většině o Ježíši ze země Izrael do té doby neslyšeli pravděpodobně dosud vůbec nic), tam se Pavlovo učení o Mesiáši postupně ujalo. Nebyl totiž mezi nimi zřejmě vůbec nikdo, kdo by o údajném židovském Mesiáši Ježíšovi  mohl s Pavlem zasvěceně diskutovat, ovšem to nemohl ani Pavel. Ten mohl o Ježíši hovořit jen tak, jak si ho představoval. Jeho učení o Ježíši Kristu bylo pro ně naprosto nové stejně jako jeho nesmírně lákavé učení o jim neznámém Mesiáši a Božím Synu, který je - pokud v něho uvěří - přivede do věčné radosti a trvalé blaženosti v nebeském království. Tento Bůh je jiný, než jejich stávající bozi. Nechce oběti, nehněvá se, je plný lásky a zve každého k sobě a ke svému Otci do nebe. Miluje každého a nikdo se ho nemusí bát.To už ale jsme ve druhém století.

Naše dogmatické, pro Ježíšův židovský národ  ale prý nepochopitelné a zbytečně složité pojetí Boží existence říká, že Bůh není jeden, přestože se přesně tak sám svému národu představil na Sinaji. Podle nás křesťanů se tedy zřejmě buď spletl, nebo snad svému vyvolenému židovskému národu nezjevil pravdu. Tu ale, jak jsme přesvědčeni, víme my a proto šalamounsky tvrdíme, že Stvořitel světa sice jeden opravdu je, ale má to háček - skládá se ze tří částí, osob, a to Jeho vyvolení Židé neví. Bůh podle nás křesťanů je jeden, jak kdysi zjevil svému národu, ale má Syna, Žida a zároveň také Boha. A pak ještě - na rozdíl od Božího národa - víme, že dalším Bohem je Duch. To také Bůh Stvořitel zřejmě svému národu zamlčel, když trval na tom, že je jen jeden a že Židé nebudou mít jiného Boha. Nemáme jiné vysvětlení. Uvědomujeme si však vůbec, kdo Bůh ve skutečnosti je a jaká je jeho moc? Jaký by měl důvod, aby klamal, navíc svůj vlastní milovaný národ? Nebo snad Všemohoucí Bůh, který nepochybně stvořil dokonalý svět a jeho nedokonalé lidstvo, nekonečný vesmír se všemi jeho galaxiemi a jistě i dalšími existujícími  světy, se až díky nám křesťanům, tedy díky lidem které sám stvořil, o sobě dozvěděl, že není jak židovskému národu na Sinaji tvrdil: „jen jeden jediný a není jiného Boha“, ale že v sobě obsahuje bohy tři? My křesťané - na rozdíl od Boha samého - prostě věříme (na základě čeho?), že sice je, jak On tvrdí, jen jeden, ale tvoří tři části. Bůh tedy teprve až díky nám křesťanům zřejmě sám pochopil, kým opravdu je? Musel na to ale čekat asi čtyři a půl miliardy roků od doby, kdy stvořil vesmír, sluneční soustavu, svět a na něm člověka, jehož potomek, křesťan, ho na jeho omyl jednou  upozornil. Nebo máte jinou odpověď? Znovu připomínáme, že se nebavíme o naší víře, ani o důvodech, které ještě stále máme k tomu, abychom i nadále vyznávali příslušníka židovského národa Ježíše jako našeho Boha, a (také) Stvořitele světa. Hovoříme o víře, kterou vyznával Ježíš a celý jeho národ, a rovnou poukazujeme na to, že Ježíšova víra - z celkového teologického hlediska vzato - byla pricipiálně odlišná od víry naší. Nevyznával sám sebe jako Bůh Boha, nemodlil se k sobě jako k Bohu, naopak dodržoval úzkostlivě židovské náboženské přikázání a předpisy micvot, které  jako Bůh stvořil, zúčastňoval se osobně (opět z hlediska naší víry jako Bůh) všech velkých svátků, které židům, jak plyne z naší víry, jako Bůh přikázal a podobně. Řekl někdy Ježíš svým soukmenovcům něco ve smyslu, aby dodržovali jeho vlastní Desatero? Vyprávěl jim snad o tom, jak coby Bůh tvořil svět, vesmír? Jak utvářel člověka? Zbožný Žid Ježíš se samozřejmě nikdy Bohem necítil, ani se zcela nepochybně za něho nepovažoval. Nevolal snad na kříži Boha? Ježíš věřil v to, v co my nevěříme. Věřil jako celý jeho národ v jediného Boha, Stvořitele vší existence. Tak mu to jeho Bůh přikázal podle toho se tak jako každý jiný Žid choval. Nikdy Boží jedinost a učení Jeho Tóry ve skutečnosti nezpochybnil. Pokud se v souvislosti s ní možná někdy kriticky vyjadřoval, tak to bylo ve spojení se způsobem, jak Boží učení praktikují některé židovské skupiny, nikdy však - na rozdíl od Pavla - by si nedovolil kritizovat samotné učení a dokonce hovořit až o jeho překonání.

Plně souhlasíme s údajným výrokem jednoho současného teologa, který se na jedné přednášce  vyjádřil, že: „...Ježíš by za svého života jakékoli své případné zbožšťování nikdy nepřipustil. Ale ono se ve skutečnosti také žádné nedělo, protože by to žádného Žida ani nikdy nenapadlo.“ V případě našich pravidelných zamyšlení jsme jak všichni víme, už několikrát sami dospěli k podobnému přesvědčení. Židé mají a už čtvrté tisíciletí vyznávají svého jediného, „bezdětného“ Boha a tím je pro ně toto téma navždy uzavřené. Pokud prý my věříme, že má potomka, je to prý naše volba, ale s Bohem Izraele, který je sám a jediný, a jako takový stvořil svět a vesmír, nemá nic společného. Dovolujeme si ještě sami dodat, že podle našeho názoru by Ježíš stejně tak nikdy nepřipustil, aby jakákoli židovská sekta používala ne jeho vlastní učení, ale jeho osobu k zaštítění své náboženské činnosti. Židé vyznávali a samozřejmě stále vyznávají jednoho jediného Boha, se kterým  po zázračném útěku z Egypta uzavřeli historicky naprosto unikátní Smlouvu. O téměř dva tisíce roků později se v Ježíšově národě objevil muž jménem Saul a podle svých slov měl na poušti snové vidění. Na jeho základě vytvořil principy náboženství, které jediného Boha Židů - tak, jak se jim na Sinaji představil - neuznává, ale přesto  v určitých ohledech na Ježíšův judaismus odkazuje a těží z něho. Nejde však o víru a náboženskou praxi Ježíše, ale ve víru naší, a to v Ježíšovu osobu. Ježíš věřil v Boha, my věříme v Ježíše. Jde tedy o dva neslučitelné způsoby víry, ovšem už ne v jednoho Boha Stvořitele, ale v bohy dva! Je věcí naší svobodné vůle, čemu a proč věříme, ale už nikdy nedopusťme, abychom se ještě někdy pomocí hluboce primitivního a zvráceného uvažování znovu aktivně podíleli na nesčetném množství pokusů o genocidu národa, od kterého jsme si „vzali“ za svého jednoho jejich židovského spolubratra a uznali ho za našeho křesťanského  Boha.

Všechny tři části Boha chápeme jako jeden „boží celek“ a z vlastní zkušenosti velmi dobře víme, že náš křesťanský výklad tří bohů v jednom má  nespočet verzí. Žádná z těch, které známe, však nedokáže krátce, jasně a srozumitelně vysvětlit princip a hlavně důvod existence tohoto souhrnu bohů v jednom hlavním. Pro srovnání uvádíme dokonale vypovídající a jasná slova, která nepotřebují žádné dodatky a krkolomné pokusy o důvěryhodné vyložení. Jsou to slova, kterými se Stvořitel představil Ježíšovu židovskému národu a která naprosto nepochybně vyznával sám Ježíš. Nezpochybnitelná Boží slova v původním, na Sinaji předaném a tedy pro křesťanské potřeby zatím ještě neupraveném  Desateru. Svévolný, vzpurný lidský zásah do těchto Božích slov se stal až díky svatému Augustinovi přibližně dvě tisíciletí poté. Potřebují následující slova nějaký lidský výklad? „Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země Micrajim, z domova otroků. Před mou tváří neměj jiná božstva!“ (5. Moj. 5, 6-7) Kde je zmíněn Syn, kde Duch, které ne Ježíšova židovská, ale naše katolická víra uznává za Bohy, Stvořitele světa a vesmíru?

Podle našich informací blízkých židovskému náboženskému prostředí dosud nikdo nedokázal relevantním způsobem vysvětlit, proč se my křesťané neřídíme Božími příkazy a Jeho vůlí. Proč jsme navzdory příkazu samotného Boha Stvořitele začali vnímat a vyznávat tohoto Boha ve více osobách, když je z hlediska Tóry výhradně jen jeden, a o co je naše víra ve více Bohů obsažených v jednom důvěryhodnější a pravdě podobnější, než je víra Ježíšova národa v Boha jednoho. Mimochodem, a už jsme se o tom také někdy dříve zmiňovali, právě polyteismus a jeho víra v existenci více bohů, nejrůznější vzájemné čarovné spojování bohů s lidmi a naopak, rození dětí zplozených bohy, a například dokonce i existence různých čarovných zaklínadel nad pohárem vína, které má představovat krev, byly velmi silně rozvinuté v nejrůznějších řecko-římských, ale i například v egyptských magických rituálech. Připomínáme, že náš zakladatel Pavel pocházel z maloasijské oblasti, kde velmi živý a nesmírně rozličný polytheismus kvetl v nekonečných variantách téměř v každém tamějším větším společenství. V souvislosti s tímto faktem znovu připomínáme, že Pavel, který Ježíše neznal a nikdy neviděl,  byl zcela prvním člověkem na světě, který přišel s líčením poslední večeře  Ježíše v Jeruzalémě (kde ale samozřejmě nebyl), včetně uvedení magických eucharistických slov, která měl podle Pavla uvést během jídla, a jež jsou základem a ve svých důsledcích vrcholným cílem každé naší bohoslužby. Slov, které podle Pavla a tedy i našeho církevního učení prý skutečně, ne symbolicky pojídáme Ježíše a pijeme jeho krev. Slov, které neměl jen „kdesi a někde od někoho zaslechnout“, ale které podle svého dopisu Korintským měl ve svém snění „přijmout“ přímo „od Ježíše“ několik roků po jeho smrti.

Když přijímáme eucharistii, měníme se podle našeho katolického učení v Ježíše, to tedy znamená, že v ten okamžik jsme všichni Ježíšem. A protože naše učení zároveň říká, že Žid Ježíš je Kristus a Kristus je Bůh, minimálně během přijímání jsme podle toho všichni Bohem a tím i Stvořitelem světa. Jsme bohem Ježíšem, který ale sám vyznával jediného existujícího Boha. Otázka, že by Bůh Izraele nebyl jeden, jak ve svém učení Tóry vyhlašoval, ale měl i svého Syna, by byla pro každého věřícího Žida, a tedy i Ježíše naprosto nemyslitelná tehdy stejně jako dnes.

Ježíš nevyznával veřejně sám sebe, ale všemohoucího Boha Stvořitele světa, Boha izraelského národa a dárce návodu pro dobrý život, Tóru. Ježíš vyznával Boha, který lidstvu mimo jiné také přísně zakázal v jakékoli podobě požívat krev. Ježíš sám naprosto nepochybě žil jako každý Žid, velmi pozorně dodržující všechny kladné i záporné příkazy Tóry a Zákony a učil ostatní, aby s největší pozorností  dělali to samé, chtějí-li žít bohulibý život. Ježíšovu národu bylo přísně zakázáno konzumovat krev nebo dokonce jíst maso, pokud nemělo krev v něm obsaženou řádně vypuštěnou a odstraněnou, viz 3. Moj 7, 26-27: „Také nebudete jíst žádnou krev, ať se usadíte kdekoli, ani krev ptactva ani dobytčat. Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován ze svého lidu.Židovští následovníci Ježíše a vyznavači  jeho učení pod vedením Ježíšova bratra Jakuba byli v tomto bodě nesmírně důslední a velmi přísní a trvali na tom, že tento příkaz platí stejně pro nežidy i pro Židy, viz Pavlovo známé roztržky na toto téma s některými učedníky. Jsme jednoznačně přesvědčeni, že Ježíš jako každý jiný Žid zcela bezpochyby tento Boží zákaz pečlivě dodržoval, a že zcela jistě znal stejný, ale daleko dřívější příkaz už ve vyprávění o potopě světa. Tam Bůh jasně a srozumitelně Noemovi a všem jeho potomkům po opadnutí vody přikazuje (1. Moj 9, 4-5) : Jen maso oživené krví nesmíte jíst. A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra.“ Proto nám Pavlem zcela prvně předložená údajná eucharistická slova zní jako jeho vlastní. Ze židovského hlediska vzato to  v žádném případě nemohou být skutečná slova příkladně zbožného, Boží příkazy dodržujícího Ježíše. Pokud by je totiž – hovoříme čistě teoreticky - opravdu řekl, popřel by svojí vlastní víru a byl by - v tom lepším případě - židovskými náboženskými autoritami podle práva ze zbožné společnosti okamžitě a natrvalo vyobcován (tzv. vytětí z národa) a takový člověk by se stal potulným, opovrhovaným bezdomovcem kdesi ve vyhnanství. Slova, která dává Pavel do Ježíšových úst, totiž jsou pravým opakem právě uvedeného Božího příkazu. Porovnejme sami Boží slova Noemovi po potopě, nebo uvedený Boží příkaz z 3.Moj 7, 26-27 se slovy našeho zakladatele Pavla, které publikuje jako slova Ježíše z jeho snu. Znal vůbec Pavel základní židovské předpisy týkající se požívání krve? Pokud ano, proč v tomto případě dělá z Ježíše sekulárního ignoranta, který pohrdá příkazy Nejvyššího Boha, když je mimo jakýchkoli pochyb o pravém opaku? Zaštiťoval se snad Ježíšem proto, aby mu vkládal do úst něco, co jako zbožný Žid nikdy nemohl říci? Jestliže věříme a vyznáváme, že Ježíš je Bůh, pak by nadcházejícími slovy anuloval sám sebe, respektive příkazy, které by jako Bůh izraelského lidu sám vydal. Udělal by to ale právě ten všemocný, dobrotivý Bůh, který stvořil vesmír, svět i nás? Pro zbožné věřící Ježíšova národa, kteří až dosud nesmírně úzkostlivě dodržují Boží Tóru jsou prý následující Pavlova slova naprosto nemyslitelná a nemohou prý rozhodně pocházet z jejich náboženského prostředí:

 Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ (1. Kor 11, 23-25) Opakujeme, že Pavel byl zcela první člověk na světě, kdo tyto pro církev zásadně normativní slova napsal a prezentoval je sám jako slova Ježíše, který zemřel čtvrt století před tím a kterého sám nikdy nespatřil. Podle našeho osobního přesvědčení nemá naše křesťanství s Ježíšovým učením, jeho vírou a především jeho osobní veřejnou angažovaností de facto nic, nebo skutečně jen minimum společného. A jen velmi těžko bychom v nějakém novozákonním spisu našli tvrzení, nebo dogmatické učení, které by přímo nepocházelo, nebo by různými způsoby nenavazovalo - ne na učení Ježíše, ale na tvrzení Pavla. K desítkám případů, které jsme už v dřívějších pracích  uvedli, a které naše tvrzení potvrzují, připomínáme nyní pro naše církevní učení další velmi zásadní, ústřední téma, kterým je Ježíšovo údajné zjevování, ovšem ne všem, ale jen některým vybraným lidem po svém zmrtvýchvstání. Tedy nejen právě zmíněná Ježíšova eucharistická slova, která ve snu na poušti slyšel apoštol, ale také třeba naše nejstarší tradice o zjevování vzkříšeného ve skutečnosti nepochází od nikoho jiného, než opět  od Pavla (1 Kor 15, 3-8). O čem by vlastně naše křesťanství bylo, nemít Pavla? Jeho vlastní zásluhy na vzniku nového náboženství díky své nesmírně usilovné práci na posmrtné přeměně zbožného příslušníka židovského národa Ježíše na nebeskou bytost, byly později naší církví s velkým nevděkem odsouvané a zastírané tak, aby se veškerý zájem věřících zcentralizoval zcela a výhradně jen na „Krista Božího Syna a jeho vítěznou církev“. Pavlova skutečná a zcela zásadní práce na vytvoření našeho nového náboženství bohužel nebyla dodnes odpovídajícím způsobem doceněna. Kdyby se po Ježíšově smrti v židovském národě nezjevil Pavel, křesťanství by neexistovalo.

Autoři evangelií, které známe pod jmény Marek, Matouš a Lukáš po něm jeho teologii s malými obměnami jen opakují. V této souvislosti doporučujeme přečíst si velmi pozorně text tzv. Didaché, uváděným pod titulem: „ Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly“ Po jeho přečtení mnozí z Vás  zřejmě s velkým podivem zjistíte, že tento text o Pánově večeři, pocházející z konce 1. století nemá s Pavlovými slovy o údajném Ježíšově nařízení pití krve a jídle lidského masa svým učedníkům na jeho památku skutečně nic společného. A dále:  z tohoto - pro církev významově naprosto zásadního - textu vyplývá,  že Ježíš i David jsou v této modlitbě připomínáni výrazy „vaše dítě“, a to neznamená nic jiného, než Ježíše jistě ne v Božském smyslu, ale v plně lidském vnímání jeho osobnosti jako Davidova potomka v pokrevní linii a dědice jeho královské dynastie. Didaché prostě Pavlem prezentovaná údajná Ježíšova eucharistická slova poslední večeře ignoruje, jakoby neexistovala.  A nakonec si ještě jednou zopakujme: Vzhledem k tomu, že my křesťané vyznáváme, že Ježíš je Bůh, pak v eucharistii nejen že přijímáme samotného Boha Krista, ale podle našeho učení se pak i v Boha, Stvořitele světa a vesmíru měníme. My všichni věřící jsme tedy podle tohoto učení logicky nejen Stvořiteli vesmíru a světa, ale i lidí.  Opravdu se někdo z nás i v tuto chvíli upřímně pohoršuje nad skutečností, že náboženský judaismus nikdy nepřijal za svoji tuto naší téměř o dva tisíce roků mladší teologii?

Svět a vesmír  podle nás nestvořil  jeden jediný Bůh, jak svůj vyvolený židovský národ učil, ale jeho všechny tři části existující pospolu zřejmě v nějaké ideální symbióze, ovšem každá část Boha je zřejmě samostatný Stvořitel. V takovém případě pak musí být Stvořitelem i Žid Ježíš jako Bůh. Přestože všechny části  Boha mají podle našich představ stejné úlohy i rozhodující pravomoci, došlo jak vyplývá z takového učení, vzájemnou dohodou těchto částí jediného Stvořitele světa k tomu, že ne „celý Bůh“, ale jen jedna část z něho - Duch na sebe vezme  rozmnožovací schopnosti, které všechny tři osoby dali člověku při jeho utváření na počátku světa. Takto vybavená část Boha „sestoupila“ na zřejmě všemi třemi společně vybranou židovskou ženu a zformovala v ní  v dějinách světa poprvé a naposled naprosto ojedinělý a nový organismus fúzí Boha a člověka a to opět do jednoho, tentokrát lidského celku. Tím však nebyl člověk, přestože tak fyzicky vypadal a jednal, ale ve skutečnosti Boho - člověk Boží Syn, protože jeho otec byl Bůh Duch. (Jestliže vyznáváme Boží trojici, tak v tomto konkrétním případě bychom měli označit Ježíše po dobu jeho pozemského života jako Boží dvojici - Bůh a Žid Ježíš.) Židé kteří Ježíše znali, si však na něm ničeho božského nikdy nevšimli a on sám jim pochopitelně nic takového ani nenaznačil, protože si samozřejmě nebyl o sobě ničeho podobného vědom. Po splnění svého úkolu stanoveného ostatními částmi - osobami všemocného Boha, to znamená jako Bůh v lidském (židovském) těle nejprve trpět a pak zemřít, a tak usmířit hněv zbývajících dvou božských částí  Boha, se k nim vrátil zpět, aby zase všichni tvořily jednoho úplného Boha.  Až se jednoho dne všechny tři části Stvořitele usnesou a rozhodnou, má se podle naší víry druhá boží část znovu a už naposled zjevit v těle Ježíše, vzkřísí podle církevního učení všechny mrtvé od počátku světa a všechny je bude soudit. Nenapravitelné hříšníky pošle Ježíš jako jedna z Božích osob natrvalo trpět od pekla, a ti napravitelní se ze svých hříchů budou dočasně kát v očistci. Nakonec všichni ti spravedliví, kteří pochopili, že všemohoucí Bůh Stvořitel vší existence se na hoře Sinaj zřejmě spletl, když tomuto národu oznámil, že je jejich Bohem a přikázal, že nebudou mít jiného Boha, a ví, že skutečnost je jiná, podle našich katechetických výkladů budou v nebi kralovat spolu s Ježíšem. Jak se například dočteme v oficiálních církevních dokumentech: „Pod Božím vedením Ježíš vybral ze všech národů lidi, kteří budou v nebi spolu s ním „kralovat nad zemí“. Nebo jak naznačuje autor Matoušova evangelia v 28, 18: „Králem této nebeské vlády Bůh jmenoval Ježíše Krista. Dal mu větší autoritu, než jakou kdy mohl získat kterýkoli lidský panovník.

V nebi tedy bude Ježíš, který s těmi křesťany, kteří v něho, a ne v Boha Židů a Boha tohoto Ježíše uvěřili, budou zřejmě sedět spolu s ním a s jeho Otcem na jednom velkém trůnu. Proto jsme tedy byli Bohem stvořeni. Komu ale budou tito (oživlí) lidé kralovat a jak? Nebude víc králů, než podaných? Proč o tom mlčel Stvořitel světa? Nebýt nás křesťanů, nikdy by se zřejmě lidstvo na světě nic podobného věčnému kralování nedozvědělo. O co jednodušší měl svoji víru sám Žid Ježíš, který tak jako celý  jeho národ studoval, dodržoval a hlásal učení Boží Tóry a nezabýval se složitě vypracovanými otázkami ohledně našeho kralování jako my? Když se nepochybně držel jako všichni ostatní  židovští věřící především každodenním dodržováním Božího Zákona a nezabýval se jako my otázkami odměny za jeho dodržování? Proč Ježíšův národ Tóru dodržuje? Protože to tak chtěl  Bůh a co bude potom, to není jejich starost, ale Toho, kdo je stvořil. My křesťané se těšíme především na kralování a touto jistě příjemnou myšlenkou se zabýváme tak intenzivně a do takových detailů, že už nám pak na plnění skutečné Boží vůle nezbývá čas. Konečně; proč jí plnit, když stejně budeme, jak nám církevní učení slibuje, tak jako tak (komu vlastně a proč?) kralovat? Stvořil snad Bůh svět proto, aby jedni jeho tvorové po své smrti vládli druhým zemřelým? Skutečně tak vidíme a chápeme jediného existujícího Boha, nebo hovoříme o bohu jiném? Ovšem jestliže se nakonec všichni shodneme na tom, že existuje jen jeden Bůh, jak sám několikrát  velmi důrazně svému národu zjevil, o jakém jiném bohu ale pak hovořit, když žádný jiný bůh, než Bůh neexistuje?

V jistém katechetickém článku, jehož autorem je katolický kněz, pojednávajícím o Trojici jsme se dočetli následující:Nejde tedy o to, v kázání tajemství Trojice "vysvětlit" (to stejně nejde), jde o to, člověka do tajemství života Božího, do tajemství Zjevení a tedy do tajemství Trojice uvádět.“ Prosíme přečtěte si ještě jednou pozorně tuto větu. Co nám tento vzdělaný, velmi angažovaný a vlivný kněz vlastně říká? Otázka existence Trojice, která je čistě a jen naší unikátní křesťanskou záležitostí, nejde vysvětlit. Pokud ale něco „nejde vysvětlit“, jak můžeme na jiných lidech požadovat, aby tomu „něčemu“ uvěřili, v našem případě aby uvěřili v Trojici Bohů Stvořitelů světa, které dohromady  tvoří  jednoho Boha, pokud Hospodin sám velmi důsledně trval na tom, že je Bohem jediným? A pokud je učení o Trojici je čistě naše křesťanské učení a ani Žid Ježíš  a nikdo z jeho národa žádný podobný pojem jako je Boží Trojice neznal? Jelikož naše církev více než kdo jiný požívá slovo tajemství vždy tam, když sice něco tvrdí, učí a trvá na tom, ale nedokáže to všeobecně přijatelným způsobem vysvětlit, použije autor uvedené věty stejné slovo samozřejmě i v případě Trojice. Pro Ježíšův židovský národ je otázka formy existence Božího majestátu jasná a jednoznačná, tedy žádná Trojice neexistuje, protože o žádné nám náš Hospodin, Bůh našeho národa nikdy nic neřekl, ani žádným způsobem nic podobného nenaznačil. Naopak  velmi neoblomně a důrazně trval na tom, že je jediný. To znamená, že je jeden, tedy ne dva, ne tři.   A protože i u Boha platí, že jeden  rovná se jeden a ne víc, ani méně, nejde zde o žádné jakési tajemství, ale o matematickou jistotu. Proto o Trojici  v souvislosti s Boží existencí nenalezeme v hebrejských svatých textech ani tečku. A protože také i „náš“ Ježíš čerpal své teologické vědomosti výhradně z Tóry, nemohl a také skutečně nikdy neřekl nic, co by svaté Tóře odporovalo – na rozdíl především od našeho zakladatele Pavla. Tedy přestože Ježíš je podle naší víry jednou osobou z Trojice, nikdy se za ní sám samozřejmě nepovažoval, protože pro něho stejně jako pro jeho národ žádná druhá osoba Boha nikdy neexistovala.  Nikdy se o ničem podobném ani nezmínil, a to ať už přímo, v náznacích, nebo jak měl velmi rád, v podobenstvích, protože pojem Boží Trojice byl pro něho stejně jako pro každého věřícího Žida pojem zcela neznámý. O Trojici se učíme my křesťané, kteří jsme tento pojem vynalezli, ale není to - stejně jako ve stovkách dalších příkladů - učení Ježíše, který ho neznal.

Židé od Boha nikdy nežádali a nežádají nic jiného, než aby jim umožnil sloužit Mu jediným možným způsobem, který je člověk schopen. To znamená sloužit mu nepřetržitým intenzivním studiem Jeho Tóry, předávat jí vyučováním dalších generací, a do posledního detailu naplňovat její pokyny a příkazy. To platí bez rozdílu pro každého věřícího židovského bohem vyvoleného národa, tedy jak pro jejich nejvyšší náboženské autority, tak pro posledního věřícího smrtelníka.

Pinchas Lapide byl velmi významný, mimo jiné i křesťany uznávaný německý židovský teolog a religionista. Ve své knize Warum kommt er nicht? (Proč nepřišel?) mimo jiné píše: „ To, že Bůh potřebuje lidskou oběť, aby se sebou usmířil své vlastní stvoření, že jako Pán světa nedokáže bez krvavé oběti ospravedlnit žádného člověka, je pro židy stejně nepochopitelné jako odporující Bibli.“ Teolog až geniálně jednoduchým způsobem vysvětluje diametrálně odlišný přístup k Bohu ze strany jeho národa a přístup náš křesťanský, o osmnáct století mladší. Pokračuje: „Co je to za Boha, ...který může přitakat sadistickému utrpení vlastního dítka, který dokonce vymáhá toto bestiální trýznění, jen aby mohl přijmout ryze pohanský druh mučení, t.j. ukřižování: jako zástupné zbavení hříchu, jak tvrdí Pavel...; jako oběť usmíření Božího hněvu podle římského obyčeje..., jak to líčí Augustin ;  jako vykoupení od ďábla na způsob jakéhosi výměnného obchodu mezi Bohem a satanem, jak to tvrdí Órigénes...“ Je více než jisté, že teolog nehovoří o Bohu Židů, ale bohu křesťanů, který je ale od židovského Boha Stvořitele světa a dárce Tóry  nepochybně odlišný.

Měli jsme právo někdy od židovského národa všemi možnými způsoby včetně jejich hromadného vyvražďování požadovat, aby oni přijali tohoto našeho (Pavlovo) Boha? Židé velmi zaníceně vyznávají a velebí  jediného Boha tak, jak jim přikázal v Desateru i v Tóře a nikdy nemohou dělat jinak. Židovský Bůh se totiž nikdy nezměnil a nezmění na Boha více osob, kterého vyznáváme my křesťané. Z toho plyne, že Židé, se kterými Stvořitel světa uzavřel Smlouvu mají svého Boha a my svého, ovšem jakékoli pokusy o jejich jakousi vzájemnou kombinaci musí vždy končit nezdarem. Jak už jsme se zmínili, židovská matematika je jasná, tedy jeden rovná se jeden a ne tři, pět, deset. V žádném případě se zde nebudeme bavit, čí Bůh je ten „správný“ a podobně, jen připomínáme, že Bůh Stvořitel světa uzavřel se židovským národem takřka před čtyřmi tisíciletími v dějinách světa naprosto unikátní, první a poslední Smlouvu, která má platnost do doby, než její autor Stvořitel světa a vesmíru ukončí veškerou existenci, kterou stvořil.  To znamená, že tato Boží Smlouva  se židovským národem má trvalou platnost.

Žádný člověk na světě nikdy neměl a nemá ani to nejmenší právo Bohem daný soubor pokynů a předpisů zvaný Tóra jakkoli zpochybňovat, relativizovat nebo kritizovat. Natož o tomto Stvořitelově díle, mající stejnou a nepochybnou existenční platnost jako má svět, lidé i vesmír. Člověk, který tak dělal, nebo snad stále ještě dělá se postavil Bohu, svému Stvořiteli  podobně, jako to udělali Eva s Adamem. A jak víme, Bůh se na ně tehdy nesmírně rozhněval. Jak asi skutečný Stvořitel světa před dvěma tisíci roky přijal slova člověka, potomka prvních lidí, které sám stvořil, o tom, že jeho Boží vůle vyjádřená v Jeho Desateru a v Jeho Tóře je v podstatě už neplatná a překonaná, a proto si my lidé vytvoříme jiný, křesťanský, už ne Boží Zákon, který budeme dodržovat? A tuto židovskému národu danou Boží vůli začneme nazývat jako Starý, tedy už překonaný a v podstatě neplatný tzv. Zákon, zatímco naše lidmi vytvořené dílo budeme nazývat jako „ Zákon Nový“.

A několik dopisů, které psal právě tento člověk, který si jako první na světě dovolil veřejně tvrdit, že Zákon Stvořitele pozbyl svojí platnost, tvoří v tomto tzv. Novém, tedy našem křesťanském Zákonu jeho hlavní základ. Všechny ostatní písemnosti obsažené v tomto Zákonu, a to především evangelia, byly totiž sepsány až desetiletí potom, co tento zakladatel našeho křesťanství některé své dopisy skutečně napsal. Shrnuto: Víra a praktické náboženství Ježíšova židovského národa vyznává jediný existující Zákon pocházející od jediného existujícího Boha, Stvořitele světa. Vše co se od toho jakkoli odlišuje, bere na vědomí, ale to je vše. Naší křesťanskou vírou se Boží národ nezatěžuje, protože je odlišná od původní židovské monoteistické víry; přesně té, kterou vyznával a praktikoval i Ježíš. Křesťanství, které Pavel vytvořil na židovských základech, aby je pak vzápětí téměř všechny popřel a zaměnil za své vlastní, vnímají věřící Židé jako naší svobodnou volbu; ovšem zcela odlišnou, než byla volba židovského národa na Sinaji. A co je ještě důležitější: než byla volba Hospodina, Stvořitele vší existence, jejich smluvního partnera.

 

 

 

 

 

pokračování

 

 

 

 

M. Č.