Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

                    Zahanbeni budou všichni služebníci model, kteří se bůžkům klaní.

                                                       A usídlím se uvnitř synů Izraele a budu jim Bohem.

pokračování

                                                   První autoři, kteří o Ježíši psali až zpětně dlouhé desítky roků po jeho smrti, podle výsledku svých prací buď zcela ignorovali, nebo spíše prostě nevěděli, kým Ježíš opravdu byl, jak ve skutečnosti žil a hlavně – koho a co sám jako zbožný Žid výhradně vyznával. Naopak velmi usilovně pracovali na tom, aby ho pro veřejnost vykreslili takového, jakého ho z nějakého nejasného důvodu chtěla rodící se Pavlova církev mít. Církev apoštola Pavla znamená církev, založená člověkem, který Ježíše nikdy neviděl a který až do doby několika roků po Ježíšově smrti se o něho - na rozdíl od minimálně stovek jiných Židů - nijak nezajímal. Za Ježíšova života nevznikl ani jeden autentický záznam o jeho skutcích, víře, rodině a vůbec životě. Současná církev už dávno připouští, že všichni čtyři autoři evangelií z Nového Zákona, kteří psali svá díla až několik desítek roků po prvních dopisech Pavla (Pavel psal o Ježíšovi přibližně od roku 55, Markovo evangelium vzniklo asi kolem roku 70, Matoušovo kolem roku 90, podobně i Lukášovo a Janovo dílo vznikalo někdy kolem roku 100 až 150), nebyli - a už jen z pohledu na vznik jejich děl ani nemohli být – očití svědkové Ježíšova života. Jinými slovy, jejich jména jsou k evangeliím jen přiřazena a skuteční autoři dobrých zpráv o Ježíšovi nám jsou a už zůstanou neznámí.

Samozřejmě je možné a v některých případech snad i pravděpodobné, že evangelia mohl psát někdo z okruhů, nebo i následovníků těch, podle kterých se evangelia nazývají, popřípadě o Ježíši mohli slyšet z jiných vyprávění. Ovšem jak jsme už řekli, nejsou to v žádném případě autentické záznamy očitých svědků  (stejně jako u Pavla a jeho dopisů) a podle toho také tyto práce vyznívají. Navíc připomínáme, že nejrůznějších zpráv a zmínek o Ježíšovi ve své době kolovalo údajně kolem dvou stovek a trvalo skoro čtyři století, než nakonec byly církevními autoritami vybrány evangelia čtyři, které se nejvíce přibližovala církevním představám a potřebám. Kanonizace Písma byla  ukončena až za Augustinova života, přesněji v době, kdy navštěvoval střední školu v africké Madauře, tedy v roce 367 a to jak víme, měl ke křesťanství před sebou ještě velmi dlouhou a dramatickou cestu. Cesta k uznání vybraných a prosazovaných evangelií byla pro jejich zásadní nejednotnost a vlastně i anonymitu tedy nejen nesmírně dlouhá, ale i plná vzrušených hádek a silných rozporů přetrvávající staletí. Který zápis o Ježíši je a který není inspirovaný svatým Duchem? Co je pravé a co zavádějící  falzum?Proč se toto o Ježíši píše a jiné nepíše? Atd...O dramatičnosti a přetrvávajících svárech mezi církevními autoritami kvůli uznání a neuznání desítek navrhovaných textů tedy svědčí nejen čtyři století nejistoty a neexistence křesťanského Písma, ale i nesmírně těsný výsledek koncilního  hlasování pro a proti výsledné podobě Nového Zákona tak, jak jej známe dnes: 568 hlasů pro, 563 hlasů proti...Jak by asi vypadala novozákonní Bible, kdyby byl a už zůstal poměr opačný? Co bychom se možná o Ježíši ještě navíc dozvěděli, jestliže fakt, že byl Žid, striktně zachovával všechny židovské předpisy a svátky, až do své smrti v modlitbách vyznával samozřejmě jen jednoho jediného Boha Stvořitele, očekával jako všichni ostatní Židé brzký příchod Mesiáše a další skutečnosti, které více či méně výrazně vyplývají právě z novozákonních textů? Ještě připomeneme, že přibližně tři desetiletí po zmíněném těsném hlasování o novozákonním obsahu konvertita Augustin nevzrušeně a jako o zcela standardní záležitosti  hovoří o křesťanské pomstě vůči židům  (Židem byl samozřejmě i Ježíš, což v tu chvíli horlivému Augustinovi zřejmě plně se všemi důsledky nedošlo) jakoby hovořil o obtížném hmyzu. Jaké rozměry nakonec taková naše křesťanská pomsta dostala v minulém století ze strany německého národa vycházejícího z křesťanství a jeho principů, víme všichni.

Tím, jak postupně umírali svědkové i přímí účastníci Ježíšova obrodného hnutí a pamětníci jeho života a jeho rodiny, začal náš postupný křesťanský (Ježíš sám pochopitelně s křesťanstvím neměl nic společného, zrodilo se později až díky Pavlovi)  proces přeměny jeho existence z prostého židovského člověka nejprve na všemi Židy očekávaného Mesiáše, a později dokonce až na Boha. Boha sinajské smlouvy ale jako každý Žid jak jsme právě uvedli Ježíš sám  příkladně vyznával a jeho Zákon nesmírně usilovně studoval a předpisově praktikoval. O tom se nedá ani na chvíli pochybovat. Problém tedy je ve skutečnosti, že my v Ježíši spatřujeme Boha, Stvořitele světa a vesmíru, bez ohledu na to, že Ježíš sám se tak jako každý Žid modlil ke svému Hospodinu a stejně jako všichni ostatní židovští věřící ho považoval za svého Otce. Je to logické, pochopitelné a naprosto správné pojetí: Kdyby nebylo Boží vůle Otce všeho, neexistovali bychom. Za naší existenci může náš Stvořitel, je tedy Otcem každého z nás. Tak Boha svého židovského národa chápal i Ježíš. My křesťané ale na rozdíl od něho, přestože je ústřední postava křesťanství, chápeme jediného Boha velmi odlišně.

To je ale z pohledu Ježíšova národa naprosto nepochopitelná situace: vyznáváme a ctíme jeho osobu, ale nevěříme jeho vlastní víře. Nepřijali jsme jejich Ježíše v celistvosti, ale jen ve vybraných částech jeho osobnosti, které konvenují s naší vlastní představou o něm. Naši předci ve víře usoudili, že nazývá-li Ježíš Boha jako Otce, musí být pak jeho potomek. To že Boha Izraele úplně stejně vnímal celý židovský národ, zřejmě nevěděli, nebo už s jasným úmyslem tendenčně ignorovali. Jako jeden ze stovek nejznámějších příkladů uvádění Boha za svého otce uvedeme alespoň jméno legendárního galilejského divotvůrce, učitele a extatika prvního století Chaniny ben Dosy, který je pohřben v severním Izraeli. Kolem jeho uzdravovacích a dalších nadpřirozených schopnostech kolovalo v  izraelském národě ještě za jeho života - na rozdíl od podobných možných činností Ježíše - velké množství svědectví, záznamů,  a později i celých legend. A právě tohoto mimořádného člověka, který mimo jiné  stejně jako Ježíš podle evangelistů Matouše a Lukáše zázračně uzdravoval silou modlitby a svého duchovního spojení s Bohem, obyčejní lidé stejně jako nejvyšší rabínské autority už za jeho života  - na rozdíl od Ježíše - titulovaly jako zvláštního  Syna Božího! A tento bezpochyby zcela mimořádný židovský člověk stejně jako Ježíš oslovoval Boha Židů Abba, tedy můj Otče! To však v žádném případě neznamená, že by ho kdokoli z Ježíšova národa snad někdy považoval za skutečného Božího Syna, tedy že tohoto Chaninu zplodil Bůh židovského národa jako jednu svoji „osobu“, stejně tak, že by se snad za Božího syna považoval Chanina sám! To je pro židovský národ skutečně naprosto nemyslitelné. Přestože podobných případů nalezneme v historii židovského národa velmi mnoho, už čtvrté tisíciletí vyznávají jen svého jediného Boha, Stvořitele vší existence.

Podobně jako my křesťané se modlíme „Otče náš“, modlí se a oslovují a považují svého Boha Židé už čtvrté tisíciletí jako jejich „Otce“. Chceme tím ale my křesťané, nebo Židé snad říci, že jsme všichni Bohové, respektive Božské „osoby“? Může nás někdo tím, že se denně modlíme a Boha oslovujeme prostě „Otče náš“, považovat -  jako to ovšem děláme my sami v případě Ježíše - za samé Božské osoby, které spoluvytvářely svět, vesmír, i člověka? Je snad svět zaplněný ne lidmi, ale samými bohy? Přibližně v takovém a blízkém pojetí zřejmě vnímali věřící  izraelského národa naše chápání jejich člověka jako Boha, který stvořil veškerou existenci. A stejně jako my si myslíme, že až na svět přijde znovu Ježíš, tak i jeho vlastní židovský národ uzná jeho Božské Spasitelství, tak zase Židé věří, že nejdéle do doby, až se v jejich národě objeví jejich pravý Mesiáš, syn tohoto národa, pochopí všichni pohané a jiné pronárody svůj omyl, a budou kajícně vyznávat Boha Židů za jediného existujícího Tvůrce světa. Zboží věřící tohoto národa Smlouvy s jediným existujícím Bohem nikdy nepřijmou nikdy za své naše vlastní  o dvě tisíciletí mladší pojetí jejich Boha v té formě, v jaké ho vyznáváme. Tedy že sice je opravdu jediný, jak vyznávají a jak jim tak skrze Mojžíše sám Bůh vyznávat přikázal, ale že má podle nás více „osob“. O tom nikdy neslyšeli. A dokonce že jednou z těchto osob Boha Stvořitele byl i jejich soukmenovec Ježíš, kterého nikdo z těch, kdo ho osobně znali, a to včetně jeho rodiny, rozhodně nepovažovali ani za Mesiáše. A aby ho snad považovali dokonce až za Boha, prostě nebylo myslitelné a také by to nikoho ze židovského národa nikdy nemohlo napadnout. Ježíš sám o sobě ve skutečnosti nikdy nic podobného neprohlásil. Židé mají svého jediného Boha, který se jim představil jako všemocný Stvořitel a jejich Bohem stal po vzájemné dohodě. Národ mu slíbil věrnost, Bůh jim na oplátku dal návod, jak mají žít a požehnal jim k tomu. Tento národ jako první a poslední v dějinách světa „adoptoval“ za svůj a proti tomu nemůže žádný jím stvořený člověk naprosto nic dělat. V žádném případě to neznamená, že ze všech národů které stvořil, miluje výhradě právě Židy, ale protože to byl první a zatím poslední národ Smlouvy s Bohem, musí mít logicky určité privilegium. Tím je služba Bohu, žádné jiné vyvolení nemají. Stvořitel stále dává naprosto všem stejnou šanci, zachovat se stejně, jako se v čele s Mojžíšem  zachovali na Sinaji Židé, Ježíšův vlastní národ. Přijmout za své a zachovávat původní, originální Boží Desatero, ne však žádné lidmi upravené a svým představám upravené verze. Existuje vždy jen jeden originál a tento má mimořádnou exkluzivitu v tom, že jeho výhradním autorem je Všemocný Stvořitel, Otec nás všech. 

Je dost pravděpodobné, že nebýt Pavla a pozdějších evangelistů, respektive skutečných autorů evangelií, Ježíšovo duchovně obrodné hnutí by skočilo podobně jako hnutí jeho bratrance Jana po jeho popravě. A také jako přibližně dvanáct dalších podobných hnutí, které  v průběhu 1. století v izraelské zemi také existovaly, jak uvádí židovský historik Josephus. Jejich vůdci však byli většinou stejně  jako Ježíš Římany ukřižováni a hnutí se postupně rozpadla, až i se svými vůdci dříve či později zcela upadla do zapomenutí. Ježíšovo hnutí, které od ostatních nemělo výrazně odlišnější ideu, by s největší pravděpodobností nakonec stihl  stejný  osud jako je, nebýt pozdějšího apoštola Pavla a jeho vidění Ježíše ve svém snovém vytržení. A především nebýt jeho následné usilovné evangelizace mezi pohany, kteří mu postupně začali věřit. Možná že alespoň některá ostatní duchovní, obrodná nebo mesiášská hnutí Ježíšovy doby měla prostě jen tu smůlu, že svého „apoštola Pavla“ neměly. Kdyby nebylo  tohoto člověka, je dost možné, že by naše tehdejší malá židokřesťanská sekta nalezla svůj klid kdesi v Judské nebo Negevské poušti, podobně jako tomu bylo v případě Esejců v Kumránu, nebo snad stranou od Jeruzaléma kdesi ve špatně přístupných místech za Jordánem. A nakonec by pravděpodobně vymřela, nebo by její stoupenci postupně splynuli s jinými židovskými náboženskými skupinami jako tomu bylo v jiných případech. Kdyby nebylo Pavla. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že Židé si jsou velmi dobře vědomi, že dvoutisícileté období po Ježíšovi přežili i „díky“ křesťanství. Naše od pátého století v podstatě už setrvalá perzekuce a mnohé pokusy o definitivní vyhubení Božího národa mělo za následek - přes všechno jejich nesmírné utrpení - obrovské duchovní a národní semknutí a sebeuvědomění jeho příslušníků kdekoli se v diaspoře usadili do doby, než tam pronásledování a pogromy začaly znovu.

Zajímavá je skutečnost, že podle naší křesťanské víry třetí Božská osoba, tedy Duch, pravděpodobně nikdy za dva tisíce roků této víry nebyl středem a ústředním motivem vyznávání nějakým náboženstvím, nebo duchovním směrem, jako je osoba druhá, podle naší křesťanské víry Syn Boha. Přestože podle našeho učení jsou si všechny tři Božské osoby rovny, tak středem našeho náboženství a tím i našich nadějí a modliteb není jako u Hebrejů Bůh Stvořitel vší existence, ale Ježíš, jak věříme syn tohoto Boha, zvaný „vykupitel lidstva“. Teprve pak u nás následuje ten, který vše co existuje stvořil, a velmi daleko za ním je v ohnisku našeho zájmu a modliteb snad také i velmi opomíjený Duch, přestože je podle nás také Bůh. Jaký je ale důvod k takovému pořadí? Jestliže odpovíme, že je to úplně jedno, protože všichni tři jsou vlastně jeden Bůh, pak se můžeme dočkat námitky ve smyslu, proč tedy vyznáváme Boží osoby tři, když jsou podle nás stejné a není v nich žádného rozdílu kromě toho, jak je nazýváme? Kolik dalších osob může mít podle nás ještě Stvořitel světa, aby se jeho majestát a naprostá jedinečnost nakonec nestaly zprofanovaným a bezcenným pojmem? Jde tedy v našem myšlení o jednoho Boha, nebo o tři? Pokud jde o jednoho jediného Boha bez jakýchkoli dalších „osob“ (pomineme-li pro tento okamžik fakt, že Bůh žádnou osobou není), pak je to stejná víra, kterou jako všichni Židé vyznával i Ježíš. Jestliže se ovšem jedná o několik Bohů v Bohu jednom, pak se tento model od Ježíšovy vlastní víry zásadně odlišuje, lépe řečeno jde o jinou víru v jiného Boha a má nepoměrně blíže k římskému a především k řeckému polyteismu a paganismu. Rozmanité podoby pohanství, které má svůj původ v hrubé nevědomosti a následné lidské představivosti a tvořivosti, nemají s více Bohy, stejně jako s rodinami Bohů a jejich nejrůznějšími převtělováními a velmi častými vnitřními vzájemnými mezibožskými konflikty žádný problém, naopak je de facto na nich postavené. A my víme, že s maloasijským polyteismem  přicházel zakladatel našeho náboženství Pavel ve svém mládí denně do styku. Jen velmi těžko by někdo mohl tvrdit, že určitá část života v takové společnosti v jeho myšlení nemohla zanechat absolutně žádné stopy. Opak je totiž pravdou, jak kdokoli z nás zjistí při pozorném pročítání jeho dopisů.

Náš katolický katechismus mimo jiné učí,  že: „Ježíš Kristus, nás „vysvobodil z otroctví hříchů a z věčné smrti". (viz např: Pavel, list Římanům) Vykoupením jsme byli „vysvobozeni“ z otroctví hříchu a „získání“ Kristovou krví do Božího vlastnictví. Byli jsme vykoupeni z otroctví hříchu, které vede k věčné smrti, k zavržení.“ Židé stejně tak jako neuznávají čistě křesťanský pojem „dědičného hříchu“, tak v podstatě ani neznají naši další originální, už zmíněnou formulaci  tzv. „otroctví hříchu.“ Ježíš stejně jako jeho ostatní židovští soukmenovci vyznával, že jádrem hříchu je porušení Smlouvy, kterou národ Izraele uzavřel s Bohem. Hříšníkem je ten, kdo jedná nespravedlivě proti tomuto Božímu lidu. Ježíšova židovská víra skrze své mudrce učí, že obranou proti hříchům je bázeň před nejmocnějším Bohem, trvalé náboženské studium, dodržování Tóry a hrůza z případného zklamání či dokonce snad z urážky Boha Izraele.

Je pro nás nepochybně velmi přínosné vědět, jaký názor na uvedené téma mají sami Židé jako soukmenovci toho, koho se naše vykoupení týká zcela zásadně. Pokud se nebudeme bát nastudovat, jaké argumenty mimo stovek dalších používal Ježíšův národ proti našemu křesťanskému chápání této nesmírně  význačné židovské osobnosti prvního století, uděláme možná první malý krůček k pochopení, proč sice může i nadále probíhat otevřený mezináboženský dialog, ovšem vždy jen formou vzájemného respektu a úcty. Jakýkoli pokus, byť možná sebelépe myšlený, o přesvědčení druhé strany o jejich možném „omylu a nepochopení“, však vždy byl, je a vždy bude odsouzen ke krachu a do případného dialogu přinese jen hořkost, znechucení a nechuť k jeho pokračování. Tím míníme především stranu nesmrtelného národa, který dal světu Ježíše.

Podívejme se tedy, co o Ježíšově vysvobození z otroctví hříchů a z věčné smrti  krátce zmiňuje například významný karaitský učenec, teolog a polemický spisovatel šestnáctého století chacham Izák ben Abraham Troki. Ve svém nejznámějším díle Chizuk emuna (Posílení víry), se mimo jiné v souvislosti s naším vysvobozením polemicky ptá, zda a jakou vlastně máme oporu pro svoji víru, že skrze Ježíšovo utrpení a krev budeme jako jeho následovníci spaseni od věčného zatracení v pekle. (Tato zajímavá práce vyšla i u nás a je dostupná.)Vyslovuje názor v tom smyslu, že pokud by naše učení bylo správné, nemáme žádný důvod konat dobro a nehřešit, a dokonce bychom nebyli ani odpovědni za žádný náš skutek. Svatý Pavel je samozřejmě jako náš zakladatel nejcitovanějším autorem  a primární teologickou inspirací  křesťanství a z toho důvodu ho důkladně studovali také i ti, kteří s jeho názory a učením principiálně souhlasit nemohli. Těmi byli také ti židovští učenci, kteří především v dobách největšího křesťanského rozmachu bránili svojí víru před křesťanstvím veřejnými disputacemi i různými polemickými spisy, třebaže mnohdy s nasazením vlastního života. Tím byl i tento židovský učenec. V rámci zachování autentičnosti autorova krátkého textu jsme se rozhodli následující krátkou ukázku ponechat bez vlastního komentáře a doslovně tak, jak ho přeložil a upravil Nissim Valko:

                                             "Rádi bychom předložili k diskuzi otázku, zdali mají křesťané nějakou oporu pro svou víru v to, že skrze Ježíšovo utrpení a krev budou spaseni jeho následovníci od věčného zatracení v pekle.

Pokud by tomu tak bylo, nemuseli by křesťané konat dobro, a nebyli by odpovědní za své zlé skutky.

Verše 6:9 až 10 z prvního Pavlova listu Korintským ale dokazují, že Ježíšovo ukřižování mělo mít pozitivní dopad pouze na bezúhonné, ne však na hříšníky.

„Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.“

Podrobné vysvětlení najdeme v následujících verších.

Z veršů vyplývá, že hříšníci nemohou být zachráněni, zároveň je zcela zřejmé, že spravedliví nepotřebují k získání Boží Přízně žádné přímluvy?

Vychází tedy najevo, že Ježíšova smrt neposloužila ani k záchraně hříšníků, ani ke spáse spravedlivých.

Pokud by křesťané tvrdili, že Ježíšova smrt zachránila z pekla duše potrestané za Adamův hřích, pak je můžeme odkázat na předchozí stránky, které zcela jasně dokázaly pomocí biblických veršů, že proroci a zbožní lidé nemohou být potrestáni za Adamův prohřešek."

Výše jsme uvedli, že Pavlovo učení (bohužel ne učení Ježíše) je středem naší křesťanské teologie a z toho důvodu ho citují především ti, kteří s naším náboženstvím různými způsoby polemizují. Izák ben Abraham Troki je jedním z tisíců dalších příslušníků Ježíšova židovského národa, kteří se svými díly a dalšími aktivitami rozhodli postavit nezničitelný obranný val kolem toho nejcennějšího, co tento národ má: Boha a jeho Tóru. Uveďme krátkou ukázku, jak také židovští učenci nahlíží na našeho zakladatele:

                                      " Ve verši 2:10 v  křesťanské knize První list Tesalonickým se píše -

Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali.

Duchovní učitel, jehož cílem je vytvoření nového náboženství, zmiňuje jako svědka nejdříve člověka a až pak Boha.

Objektivní čtenář Pavlových spisů pochopí, že se Pavel snaží tímto zvláštním způsobem ospravedlnit své myšlenky a činy, a že je veden spíše osobním prospěchem, než upřímným náboženským cítěním, a také to, že jeho mysl nebyla vedena zbožností."

Víme že na začátku padesátých let Pavel začal hlásat svojí vlastní nauku „kristovské víry“, která podle jeho pevného přesvědčení v podstatě vyžaduje nejen zřeknutí se Boží Tóry ve prospěch této víry, ale i všech dva tisíce roků starých tradic s Tórou spojených a stejně tak narazení „Izraele“ těmi, kdo uvěřili v božskost Ježíše. To však podle židovských učenců vždy bylo a bude i budoucnosti jen marným přáním těch, kteří chtěli pokud možno zcela vymazat samotným Ježíšem praktikovanou víru z učení jiných náboženství a nahradit ji svojí vlastní, a to vírou v Ježíše. Ovšem hlásat víru v Ježíše, a  současně zamlčovat jeho vlastní víru je vskutku velmi originální způsob snahy, jak přimět člověka k jeho následování.

Pro ty, kteří se s našimi zamyšleními setkávají poprvé, znovu opakujeme, že naší celoživotní snahou není jakkoli zpochybňovat jejich víru, ať už je jakákoli, nebo žádná. Pokud ovšem něčemu nebo někomu opravdu pevně věříme, musíme především vědět proč, jinak se naše „víra“ a její praktikování bude podobat možná obstojně naprogramovanému, ale přesto bezduchému robotovi neschopného samostatného myšlení. Ti z nás, kteří si myslí, že už vědí proč věří, by o své víře měli znát maximum informací a měli by dokázat tyto informace důkladně analyzovat. Vždyť jde o hledání Boha, který nás stvořil.

Závěrem uvedeme ještě poslední ukázku židovské argumentace proti snahám dělat z člověka Boha a z Boha člověka od stejného autora, jako byly předešlé výňatky z jeho díla. Vzhledem k většímu rozsahu této polemiky si jí dovolujeme rozdělit na dvě části. Druhou uvedeme v příštím zamyšlení hned na jeho začátku.

                                       "Mnoho křesťanů nám oponuje názorem, že Zákon Mojžíšův není platný navěky, ale pouze na omezenou dobu, a že byl Ježíšem zcela anulován, a že Ježíš svým učedníkům a následovníkům odkázal nový zákon, který je zprošťuje plnění starých zákonů a přikázání obsažených v Zákoně Mojžíšově.

Tvrdí, že starý zákon drží Izrael v moci smrti, zatímco ten nový je zákonem milosrdenství a je snadné jej plnit.

Dále křesťané tvrdí, že daná přikázání jsou moc přísná, a že je nelze správně plnit.

A že základní zákony, jako například obřízka a dodržování Šabatu, byly platné pouze dočasně, a že platily pouze do příchodu Ježíše Nazaretského, který nahradil obřízku křtem a sedmý den prvním dnem týdne.

Vyvrácení:

Tato tvrzení křesťanů jsou zcela mylná.

Dokonce i jejich křesťanský Zákon tato tvrzení vyvrací například ve verších 5:17 až 19 v křesťanské knize Matouš, podle které říká Ježíš svým učedníkům -

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.

Sami křesťané musí uznat, že Ježíš a jeho Apoštolové byli obřezáni, neboť jak lze snadno zjistit Pavel obřezal svého žáka Timotea, jak je psáno v křesťanské knize Skutky Apoštolů ve verši 16:1 až 3 -

Tak se Pavel dostal také do Derbe a do Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timoteus; jeho matka byla židovka, která uvěřila v Krista, ale jeho otec byl pohan. Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví, a Pavel ho chtěl vzít s sebou. Z ohledu na tamější židy jej dal obřezat: všichni totiž věděli, že jeho otec byl pohan.

To potvrzuje, že dokonce ani pro křesťany nebyl Zákon v době dlouho po ukřižování Ježíše zrušen.

Také sedmý den byl držen jako svatý zakladateli křesťanského náboženství a jejich následovníky.

Šabat byl dodržován křesťany téměř do roku 500 občanské éry, tedy do doby kdy papežové zavedli svěcení prvního dne týdne, namísto sedmého dne týdne - Šabatu, viz záznam v knize Cemach David (Ratolest Davidova, 1592 Praha).

Sedmý den není zaveden pouze jako obřadní zákon, přikazující nám ukončení veškeré práce, ale je dodržován jako obecně platné svaté slovo pronesené Všemohoucím, jak se dočteme v Druhé knize Mojžíšově ve verši 20:8 -

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.

A také verš 16:29 -

Hleďte, vždyť Věčný vám dal den odpočinku. Proto vám dává šestého dne chléb na dva dny. Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa.

Dvojnásobný příděl many poskytnutý šestého dne týdne potvrzuje svatost sedmého dne - Šabatu.

Proto nemůže být Boží Výnos o Šabatu zrušen.

Navíc je příkaz dodržovat Šabat součástí Desatera, které považují za závazné i všichni vyznavači křesťanství.

Zdá se ale, že křesťané, z vlastní vůle a na vlastní zodpovědnost, horlivě usilovali o zrušení Zákona Mojžíšova, a to i navzdory tomu, že k tomu nebyli pověřeni ani Ježíšem ani apoštoly.

Pokud by Ježíš skutečně chtěl zprostit své následovníky povinnosti dodržovat přikázání obsažená v našem Písmu Svatém, proč tedy kladl důraz na dodržování některých z nich, například na úctu k rodičům, na lásku k bližním a na dobročinnost?

Proč tedy varoval před vraždou, cizoložstvím, krádeží a křivým svědectvím?

Jak to potvrzuje 19 kapitola křesťanské knihy Matouš.

Na jakém základě tedy apoštolové zakazovali modloslužbu, krvesmilstvo, požívání krve a nerituální porážku (zardoušením)?

Jak to potvrzuje verš 15:20 z křesťanské knihy Skutky Apoštolů -

Ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev.

Stejně tak je nepochopitelné tvrzení křesťanů, že platnost Zákona Mojžíšova musí být ukončena, protože Zákon Izraele odsuzuje k smrti, zatímco zákon Ježíšův, kterému říkají zákon milosrdenství, ne.

Neodsoudil snad Pavel k smrti toho, kdo žije s ženou svého otce?

Jak to potvrzuje 5 kapitola křesťanské První knihy Korintským.

Dokonce i v dnešní době odsuzují křesťané k smrti vrahy, cizoložníky a zloděje, zatímco Zákon Mojžíšův běžné krádeže smrtí netrestá.

Druhá kniha Mojžíšova verš 21:16 nám říká -

Kdo někoho ukradne, ať už jej prodá nebo jej u něho naleznou, musí zemřít.

Stejně tak není pravda, že je jednodušší praktikovat zákon Ježíšův než praktikovat Zákon Mojžíšův.

V křesťanské knize Matouš v kapitole 19:21 najdeme -

Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým.

Stejně jako ve verši 18:22 v křesťanské knize Lukáš -

Prodej všechno, co máš, rozděl chudým.

To ukazuje, že zákon Ježíšův vyžaduje, aby se člověk zbavil svého majetku a výtěžek z prodeje aby věnoval na dobročinné úkoly.

Naopak Zákon Mojžíšův nařizuje dát na dobročinné účely desetinu z úrody, zbytek je k dispozici majiteli.

To dokazuje, že právní systém Mojžíšův není v žádném případě zatěžující, ale naopak slouží ku prospěchu těla i duše.

A opět, pokud byli křesťané zproštěni povinnosti dodržovat Zákon Mojžíšův, proč dodržují některé zákony týkající se krvesmilstva, a zakazují pohlavní styk s matkou, otcovou manželkou, sestrou, bratrovou ženou, dcerou a synovou dcerou?

Nehledě na Boží předpisy, předané nám skrze Mojžíše, povolují křesťané příležitostně nezákonné vztahy a zakazují ty legální."

pokračování

M. Č.