O dvou vírách v jednoho Boha XXX. část
Bůh si vyvolil Ježíšův židovský národ proto, že se právě Židé
rozhodli zachovávat Jeho příkazy.
Bůh neexistuje ani pro svět, ani pro člověka. Jen Bůh je existence,
vše ostatní včetně nás a našeho světa je v porovnání s Ním
zanedbatelná pomíjivost.
pokračování
Podobně jako se Pavel cítil být vzorem i lídrem první církve, kterou založil, tvůrce Janova evangelia by mohl být vzorem autorům nejrůznějších literárních duchovních dramatů. Jeho dílo sice bylo z přibližně dvouset existujících zpráv o Ježíši přidáno ke třem vybraným evangeliím, ovšem od synoptické biblické literatury má velmi odlišný, osobitý charakter. Vedle už dříve zmiňovanému zaměření hlavně na Ježíšovu nadpozemskost a božství typu jednoznačného konstatování, že Ježíš je Syn Boží, viz například Jan 3, 18: „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“, nebo Jan 10, 36: „...jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?“ a pod., je také nutné konstatovat, že se zároveň jedná o nejvíce protižidovsky zaměřené dílo celého našeho křesťanského Zákona. Toto zaměření, které má počátky u našeho zakladatele apoštola Pavla hned v prvním století našeho křesťanského letopočtu, a pokračovalo u evangelisty Jana ve století druhém - a dá se říci, že z naší strany zcela nevymizelo ani po dvaceti stoletích, - alespoň my osobně považujeme za absolutní, ukázkový vrchol všech myslitelných paradoxů a absurdit interpretace v teologické oblasti.
Ježíš, poprvé až po své smrti nazvaný jako Kristus se jak víme, jako Žid narodil, jako Žid žil, a jako Žid také zemřel. Takže pokud jsme po celou dobu existence našeho náboženství v různých obdobích a s různou intenzitou aktivně vyvolávali, nebo se spolupodíleli na ponižování, útlaku, a nenávistném pronásledování právě národa, který zrodil Ježíše, pak jsme vlastně pronásledovali a zabíjeli i přímé potomky jeho rodiny, jeho učedníků a jeho příznivců. Ničili jsme a pálili židovské posvátné knihy a modlitby, ty samé, které studoval a ze kterých se modlil sám Ježíš. Dělali jsme vše pro to, aby lidé nemohli poznat to, co sám studoval a z čeho vycházel během své veřejné činnosti. Ničili a vypalovali jsme synagogy i s jejich věřícími, kteří měli stejnou víru, a vyznávali stejného Boha, jako Ježíš. Ty synagogy, myšleno obecně, ve kterých se podle Písma Ježíš modlil k Bohu Židů a kde zcela nepochybně i o Něm také učil. To vše jen proto, že víra a především učení Tóry všech věřících Židů, a tedy i Ježíše, naprosto rezolutně a jednoznačně zavrhuje vyznávat za Boha jakéhokoli člověka. Tuto víru si Židé nijak nevymyslili, ani není výsledkem nějakého dlouhodobého procesu dozrávání. Natož snad nějaké slepoty, zatvrzelosti, atd., jak tak často ještě donedávna tvrdily naše církevní autority.
Svoji víru získal Izrael jako jediný národ v dějinách světa na základě vzájemné smlouvy s jediným existujícím Stvořitelem světa, lidí i vesmíru. Smlouva je v samém principu o tom, že bude-li židovský národ vyznávat pouze tohoto jediného Boha a vyhne se modloslužbě v jakékoli formě, a bude-li důsledně dodržovat Jeho vlastní Zákon, stane se Bůh ochráncem tohoto Ježíšova národa. Jestliže tedy až dosud zůstali Židé tomuto Bohu a jejich vzájemné dohodě věrni, museli vždy co nejdůsledněji dodržovat Jeho Zákon. A prazáklad celého Zákona Stvořitele vší existence tvoří jeho vlastní Desatero, kde hned na začátku po svém představení jasně a jednoznačné svému lidu přikazuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ Právě proto logicky jiného Boha nikdy nevyznávali, nevyznávají a nikdy vyznávat nebudou. To by se ale mělo týkat nejen Židů, ale každého člověka na světě. Žádné pronásledování židovského národa, které mělo za cíl přinutit ho za jakoukoli cenu uznávat jiného boha, než jejich Boha vzájemné Smlouvy, nám nikdy nepřineslo žádný kladný výsledek. Právě naopak. Měli bychom mít na paměti, že než se objevil do té doby zcela neznámý a v podstatě bezvýznamný Žid Šavel se svým vlastním projektem vzniku nového náboženství na základě své snové vidiny na poušti u Damašku (x), Ježíšův národ se už takřka dvě tisíciletí úporně snažil o detailní dodržování obsahu Smlouvy se svým Stvořitelem. A to samé dělá i dvacet století poté. Je tedy smysluplnější se s tímto závěrem definitivně smířit a uvědomit si základní fakt, že ne Židé převzali našeho Boha, ale my jejich a to na základě našeho vlastního, ne Jeho rozhodnutí, nebo zjevené vůle. Poté jsme Ho obdařili některými lidskými prvky, paradoxně právě těmi, kterými obdařil On nás, když nás lidi na konci svého stvořitelského procesu utvářel.
(x) : viz článek č. 639 Katechismu katolické církve, oficiální církevní směrnice pro víru:
„Tajemství Kristova vzkříšení je skutečná událost, spojená s historicky zjištěnými úkazy, jak dosvědčuje Nový zákon. Již kolem roku 56 může svatý Pavel psát křesťanům do Korinta: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-4). Apoštol zde mluví o živé tradici zmrtvýchvstání, o níž se dověděl po svém obrácení před Damaškem.“
Evangelium podle Jana je na rozdíl od synoptických evangelií v mnoha směrech jakoby „z jiného světa“, a tím samozřejmě nemyslíme jen ty nejkřiklavější rozdíly, kupříkladu že v této práci bychom jen marně hledali jakoukoli zmínku o pro naši víru tak primární věc, jakou je eucharistie. Nebo jakou jsou, jak my křesťané věříme, zázračné okolnosti kolem Ježíšova příchodu na svět. A mnohá další.
Kupříkladu Ježíšova obřízka – tak jako u každého židovského novorozeného chlapce provedená osmý den po jeho narození, během které dostal jméno, stejně jako Ježíšův křest v dospělosti se do Janova evangelia nehodila. Zřejmě kvůli možnému spojování obřezaný Bůh, a pokřtěný Bůh a otázkám z nich vyplývajících typu: Proč se nechal pokřtít Kristus, je-li Všemohoucí Bůh, Stvořitel vší existence? A když je jako takový tedy i Bohem židovského národa? Proč byl obřezaný, je-li ten, kdo nás lidi stvořil? Ten, který s Abrahamem jako prvním člověkem ne světě uzavřel smlouvu o poslušnosti stvrzenou obřízkou jako její viditelné znamení každého člověka mužského pohlaví: " Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán." (1. Moj, Berešit 17, 9-10) Náš zakladatel Pavel zřejmě o Ježíšově - Božím Zákonem předepsaném - obřezání nic nevěděl, jinak by jistě v dopise Galatským (5, 2) nenapsal: „Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.“ Obřezaný Žid Pavel tedy radí prvokřesťanům, aby nevyznávali Zákon Stořitele světa a ignorovali jeho nařízení včetně obřízky. Ten kdo nás založil radí konvertitům, aby nedodržovali ten samý Zákon, který vyznával a zachovával jiný obřezaný Žid, Ježíš, jeho židovská rodina a jeho židovští obřezaní učedníci...
Velmi rozdílná mezi synoptiky a Janem jsou například i líčení Ježíšovy veřejné činnosti, stejně tak popisy Ježíšových řečí a výroků, a především pak zaměření porovnávaných děl. Zatímco synoptické práce nám představují například Ježíšovy výroky hlavně typicky židovským vyjadřovacím způsobem, tedy krátce, jasně a věcně; Jan, který stejně jako ostatní evangelisté ve skutečnosti také Ježíše osobně nikdy neviděl, a tedy ani neslyšel, uvádí jeho řeči delší, složitější, a plné tajemných náznaků. Janovo líčení těchto řečí je především plné stále opakovaných pojmů typu pravda, znovuzrození, Syn, světlo, Otec a podobně. Podle toho, jak nám Ježíše líčí Jan, tak - na rozdíl od ostatních evangelistů – je Ježíšovým ústředním zájmem a zároveň hlavním předmětem jeho řečí jeho vztah ke svému Otci, Bohu, Stvořiteli světa a vesmíru. S tím samozřejmě přímo souvisí Janovo opakované a velmi výrazné zdůrazňování Ježíšova božství.
Ovšem už při prvním zběžném porovnání prací synoptiků a této, se hlavně ti, kdo se upřímně zajímají o reálného Ježíše a jeho vlastní víru, zřejmě od Jana spíše odvrátí jako od málo srozumitelného a tím snad i méně důvěryhodného díla raději zpět k ostatním evangelistům. A mnozí z nás to možná udělali dříve už jen proto, že Janovo evangelium se opakovaně a dětsky naivním způsobem snaží Ježíšovo vlastní židovství od něho oddělit tak, že ve většině případů velmi pokrytecky označuje výrazem „židé“ především Ježíšovy odpůrce. Ty pak většinou prezentuje už přímo jako Kristovy nepřátele. Tedy Židé rovná se nepřátelé Krista. Tady se nám už velmi jasně jeví úporná snaha autora snad na základě požadavku objednatele tohoto evangelia o oddělení Ježíše jako Boha od jeho vlastního židovského národa, neboli církve od synagogy. Pavlovo nové náboženství potřebovalo pro jeho konečné zaměření a další růst důraznou podporu, a té se jí v podobě Evangelia podle Jana dostalo v maximální možné míře.
Je velmi pravděpodobné, že pokud vůbec Jan nějaká synoptická evangelia alespoň částečně znal a vycházel z nich, pak by se podle některých podobných ukazatelů zřejmě jednalo hlavně o dílo Markovo. Z něho možná opravdu vycházel - stejně jako ostatní evangelisté vycházející především z Pavla. Aby však jen nekopíroval a přinesl něco nového, doplnil ho nejen o jiné a nové tradice, ale především o nový a pomineme-li některé Pavlovy dopisy, velmi hluboký, originální teologický pohled na Krista. Pohled, jaký dosud neexistoval a jaký si zřejmě církev velmi přála mít v případě, že už měla jasnou představu, jakým směrem a s jakým cílem se bude nové náboženství dál ubírat. Podařilo se, ovšem jak už jsme řekli, většinou na úkor srozumitelnosti běžným věřícím. Ti už byli vedeni novým teologickým směrem, tedy od vlastní víry Žida Ježíše a jeho soukromé náboženské praxe s Bohu Židů, k Ježíši jako Kristovi, Božímu Synovi a Bohu, Stvořiteli světa. Jeho židovství bylo opomíjeno a zamlčováno s cílem být časem pokud možno zcela odstraněno. Ježíšova židovská existence mohla být v krajních případech připouštěna nanejvýš v souvislosti s prezentací jeho krátkého působení na tomto - ovšem jen podle našeho učení - jím jako Bohem stvořeném světě. Nové náboženství tak udělalo rozhodující krok od Ježíšovy vlastní víry směrem k osobnosti Ježíše chápaného jako preexistujícího Boha, Stvořitele světa a celého vesmíru. Avšak takové naše vlastní, zcela nové křesťanské pojetí bylo z hlediska národa, které se skutečným Stvořitelem uzavřelo Smlouvu, a který se jim tímto ojedinělým a nezpochybnitelným historickým aktem stal jejich Bohem, Bohem Izraele, naprosto nepřijatelným.
Nepřijatelným proto, že naše božské pojetí jejich člověka by vlastně vymazalo základní podstatu této vzájemné smlouvy, totiž že Bůh židovského národa je jeden jediný a Židé nikdy nebudou mít jiného boha. A pokud bude tento zásadní Boží příkaz Jím vyvolený národ striktně dodržovat, bude Bůh jeho ochráncem. Ovšem jestliže Boží příkazy dodržovat nebude, nebo ne důsledně a bezvýhradně, stihne je řada nesmírně tvrdých trestů. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Desatero Božích přikázání 1-2).
Porovnáme-li záznamy Ježíšových řečí a promluv synoptiků s údajnými citacemi Ježíše z Janova evangelia, jejich hlavní nepoměr zjistíme často nejen v samotném obsahu a zaměření, ale hlavně i v jejich délce. Ježíšovo nadzemsky laděné filozofické promluvy v Janově podání trvají třeba až celé tři kapitoly (např. Jan 14-16), zatímco u Marka, Matouše i Lukáše jde většinou o krátké, výstižné, o to však jasněji vypovídající věty, které nijak nerozptylují čtenářovu pozornost. Vzhledem k tomu, že u všech čtyřech evangelistů má jít o údajné citování Ježíše, čtenář je pak logicky na rozpacích, komu z nich má věřit a komu ne. Stejný problém, ne-li větší, mezi „Janem“ a synoptiky je například i otázka mezi lidmi tolik oblíbených a populárních Ježíšových podobenství, která jsou velmi vítaným oživením každého evangelia. Každého - mimo právě Janova. Ten, respektive skutečný autor tohoto evangelia o nich zřejmě nikdy neslyšel. Tím ale toto jeho protižidovsky zaměřené dramatické dílo o Kristovi dostává další podstatnou věrohodnostní trhlinu. Mimo jiné třeba i tím, že Janův Ježíš na rozdíl od synoptiků nevymýtá zlé duchy, na druhou stranu se však naopak měl několikrát prohlásit za Boha, což ostatní evangelisté v takové formě u Ježíše vůbec nezaznamenávají. To tedy znamená, že jeho případná prohlášení v tomto smyslu ani neznají a neví o nich. Asi nejvýraznější Ježíšovo vyhlášení v tomto smyslu, ovšem jen podle Jana v 10, 30: „Já a Otec jsme jedno.“
Když čteme ostatní evangelisty, vnímáme Ježíše, jak léčí a uzdravuje především ze soucitu s trpícími, většinou v ústraní a soukromí domů. Zainteresovaným přítomným i náhodným přihlížejícím přitom důsledně přikazuje, aby o jeho skutcích a uzdravovacích metodách nikde neříkali. Nechce se stát středem zájmu a pozornosti. Nechce být prohlašován za někoho, čím není. Janův Ježíš je někdo jiný. Jakoby mu obdiv a pozornost davů dělaly velmi dobře, a na nemocných jakoby chtěl ukázat svoji božskou podstatu a tajuplnou, neomezenou božskou moc. Jakoby chtěl být veleben a veřejně oslavován. Viz například Jan 11, 4 : „Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn“. Poměrně zajímavá je skutečnost, že ani Evangelium podle Jana se navzdory své tak nadpozemské kristologii stejně jako u ostatních evangelistů nevyhnulo různým pozdějším zásahům a interpolacím. Například ve třetím století byla z nepříliš jasného důvodu do textu vložena část o andělovi, který měl v jeruzalémském rybníku občas vířit vodu, kterým se měl zřejmě vysvětlit tok vody v navenek stojaté vodě: „Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.“ (Jan 5, 4) V kontextu s dalším vyprávěním měla tato pozdní vsuvka zřejmě lépe připravit čtenáře na následující popis Ježíšova zázraku. Přijatelnější vysvětlení na důvod této zbytečné bájné interpolace do Janova textu nemáme.
Všichni jistě známe z Janova evangelia oblíbený text o cizoložné ženě (8, 3-11). Víme ale, že tento text až do 12. století například Východní Otcové vůbec neznali? Také i v tomto případě jde s největší pravděpodobností o pozdější vsuvku smyšlené historky, která zřejmě měla ještě výrazněji ukázat Ježíše jako moudrého soudce a dobrotivého, láskyplného a odpouštějícího ne člověka, ale Božího Syna, ke kterému máme vždy vzhlížet s velkou nadějí na spasení. Většina badatelů a biblistů je pevně přesvědčena i o dalším pozdějším výrazném zásahu do - od synoptických evangelií tolik odlišného - Janova textu. Týká se celé 21. kapitoly, která je už na první pohled v několika směrech velmi patrně odlišná od předešlých kapitol. Dokonce v Jan 21, 24-25 je evidentní ještě další, pozdější perikopa do celého dodatku. Jinak řečeno, další pozdější dodatek do dodatku. Po přečtení předešlé 20. kapitoly musí být všem jasné, že jsme na skutečném konci původního Janova teologického dramatu, a že další vyprávění je už něco navíc, a to ještě evidentně od jiného autora. Závěr evangelia se tedy zřejmě tehdejším církevním autoritám nezdál o Ježíšovi dostatečně vypovídající, proto tedy do evangelia přidaly celou kapitolu, k níž zase ještě později kdosi přidal další dva vlastní verše. Text tohoto nadzemsky pojatého evangelia však provázely i mnohé jiné nesrovnalosti nejen s dalšími pozdějšími dodatky, ale i s rozličnými snahami o přeskupování nejen některých samostatných větných souborů, ale dokonce i celých kapitol tohoto náročného novozákonního textu, snad z důvodu jeho větší srozumitelnosti a čtivosti pro širokou čtenářskou obec.
Janovo Evangelium bylo jak známo vytvořeno proto, „Abychom uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží a vírou v něho abychom měli život v jeho jménu.“ Ježíš jako člověk, jeho vlastní, osobní víra, jeho rodiny a jeho židovského národa tedy pro nás podle autora evangelia nebo jeho zadavatelů zřejmě nemají být předměty našich zájmů a poučení. Proč? Mohli bychom se snad dozvědět něco, co by ohrozilo základní charakteristiku tohoto evangelia a jeho kristologii? Nemohlo by se nakonec stát, že by se některé naše vlastní nabyté poznatky o Ježíši jako člověku mohly s některými perikopami v Janově díle podstatně rozcházet?
Autor možná sám od sebe, možná na přání zadavatele se nám velmi emotivním způsobem a s vášnivým zaujetím snaží podat život Ježíše tak, aby v nás jeho evangelium iniciovalo a poté upevňovalo víru v Ježíše už přímo jako Krista a Boha, Stvořitele vší existence. Dílo obsahuje mnoho nejrůznějších sdělení a popisů Ježíšovy údajné činnosti, z nichž ale mnohé neznali a proto neuvádí ostatní evangelisté, na druhou stranu jak už jsme uvedli, zcela záměrně nepředstavuje takřka nic z Ježíšova osobního života, ani z jeho důsledně praktikované osobní židovské víry v jednoho jediného existujícího Boha. Tam ale Jan cíl svého tvůrčího snažení neviděl. Soustředil se v maximální míře na charakterizování, čím se Ježíš podle něho údajně cítil být, a čím tedy nepochybně je. Přesvědčuje nás, že ničím než Bohem Synem a Mesiášem Vykupitelem nemůže v žádném případě být a je na nás, abychom ho tak s jeho pomocí poznali a následně už trvale vyznávali. Ježíše nám představuje jako definitivní, jedinou správnou možnost na všechny naše životní otázky. Podle Jana se lidstvu představil například jako chléb života, světlo světa, jindy se u něho Ježíš sám veřejně uvádí jako dobrý pastýř, a dokonce i jako dveře. Tento vysoce zbožný Žid je v evangeliu především vzkříšením a životem, je i naší cestou, je pravdou, je i životem. Podle Jana Ježíš také prohlásil, že jediným pravým vinným kmenem.
Autor evangelia se však s těmito jeho vlastními charakteristikami Krista nespokojí. Poroto Ježíšovi vkládá do úst další svým dosahem nesmírně závažné verše, o jejich autentičnosti však sami významní biblisté i mnozí křesťanští badatelé v mnoha ohledech silně pochybují. Je jim totiž jako odborníkům také i na tzv. Starý Zákon a vůbec celou židovskou tradicí velmi dobře známo, že podobným, ne-li přímo stejným (s přihlédnutím na množství překladů) způsobem se nám lidem představuje jediný Stvořitel světa a smluvní Bůh izraelského národa. Uveďme jen jeden jediný příklad a pak ho porovnáme s tím, co podle Jana o sobě řekl příslušník toho samého národa, Ježíš. V Druhé Mojžíšově knize, kapitola 3, verš 14 je psáno: „Bůh řekl Mojžíšovi: „Jsem, který jsem.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: „Jsem“ posílá mě k vám.“
Jak na toto naprosto ojedinělé, obsahem naprosto unikátní a naším omezeným rozumem nepochopitelné Boží představení sám sebe svému židovskému lidu reaguje o takřka dvě tisíciletí později autor Janova evangelia? Nikdy nebylo jasně a spolehlivě zjištěno a potvrzeno, z kterých historicky doložitelných a ověřených pramenů tento autor vycházel, respektive, zda vůbec. Tedy kdo je faktickým autorem následujících veršů s přihlédnutím na skutečnost, že pokud by byť jeden z uvedených veršů skutečně vyslovil jakýkoli příslušník Ježíšova židovského národa, skončil by velmi brzy jako arcirouhač před sanhedrinem, tedy nejvyšším židovským soudním dvorem a odcházel by od něho s trestem nejvyšším. Jan tuto skutečnost, kterou zcela nepochybně velmi dobře zná, záměrně ignoruje, jakoby se Ježíše netýkala. Chce nám daleko více a důrazněji než ostatní evangelisté ukázat Ježíše kým má být. Ježíšem, který ve vědomí křesťanů má stát po Stvořitelově pravici jako jeho Syn a dokonce až jako toho, který sám tímto Stvořitelem světa de facto je. Tedy že Žid Ježíš existoval a bude existovat vždy, a že to byl on coby Všemocný Bůh, kdo stvořil svět, nás i celý vesmír:
Jan 8, 24 : „Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších.“
Jan 8, 28 : „Ježíš jim řekl: „Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec.
Jan 8, 58 : „Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“
Je to tedy Ježíš, kdo těmito a podobnými slovy dává člověku díky Janovi poznat svůj majestát, svoji moc, důstojnost a význam pro člověka, kterého stvořil. Člověk toto zjevení ale nemůže přijmout jinak, než osobní vírou. Příkladem mu mohou být například evangelijní perikopy o Samaritánce, uzdraveném slepci a další. Ježíš v Janově podání sice o Bohu Stvořiteli hovoří jako o svém Otci (to však dělají, a tak ho skutečně chápou všichni věřící Židé, protože tak se jim jejich Bůh prezentoval) a zjevuje ho tak, představuje se jako prostředník na cestě k Němu, ale ve výsledku nesmí být nikdo na pochybách, že Ježíš jako pomazaný Kristus je preexistující Stvořitel. Se zcela jasným záměrem nám například popisuje i sedm Ježíšových zázraků, u kterých však samozřejmě nemohl být ani v jednom případě očitým svědkem. Popisované zázraky mají jak sami vidíme, jasně vzestupnou tendenci a musí tedy logicky končit vzkříšením jako předobraz vzkříšení Krista. Autor nejprve popisuje zázrak proměnění vody ve víno (o tomto údajném prvotním Ježíšově zázraku píše jen on, nikdo jiný...), poté uzdravení syna úředníka z královského dvora, dále popisuje Ježíšovo uzdravení chromého, následuje Ježíšův zázrak rozmnožení chlebů, poté jeho chůze po moři, dále čteme o uzdravení slepého, a konečně z teologického hlediska pro naši víru nejvýznamnější vzkříšení Lazara, nepochybně jako předobraz pozdějšího vzkříšení samotného Ježíše.
K uvedeným zcela mimořádným, nadpřirozeným dějům, kterými se měl Ježíš prezentovat mezi obyčejnými lidmi uvedeme, že téměř všechny tyto konkrétní zázraky (ale i nespočet dalších magických obřadů) byly popisované ještě daleko před Ježíšem například i v řecké, egyptské, perské literatuře, ale i v hebrejském Tanachu a v mnohých dalších pramenech. Konečně o některých z nich se zmiňuje i Otec církve Augustin, který byl v pátém století v severní Africe jejich očitým svědkem, nebo o nich slyšel vyprávět od jiných lidí. Víme, že Augustina především v době jeho dlouholetého sebehledání silně ovlivnil neoplatonismus, což byl poslední ucelený systém antické filozofie. A právě tento řecký filozofický systém vycházející z Platóna obsahoval také zcela nový prvek, a to mystiku. Nepochybně odtud pochází Augustinův až překvapivý zájem o nadpřirozeno, magii, mystiku, a podobně, a po své konverzi ke křesťanství přenesl svůj dosavadní zájem k zázrakům jeho nově přijatého náboženství líčených především právě evangelistou Janem v souvislosti s Kristem Ježíšem.
Ve druhém svazku, v XXII. knize jeho veledíla De civitate Dei (O obci Boží), které psal dlouhých čtrnáct let (413 – 427), je poměrně dlouhá osmá část nazvaná O zázracích, které se staly proto, aby svět uvěřil v Krista, a které se nepřestávají dít, ani když svět v Krista věří. Ovšem autor veřejné předvádění zázračných úkonů různými kejklíři popisuje jen spíše vyprávěcím způsobem a často jako součást pouťových atrakcí nebo různých veřejných oslav a svátků. Ze stylu jeho popisů různých divů vyplývá, že tato veřejná vystoupení a předvádění všelijakých divuplných a „zázračných“ skutků (samozřejmě bez toho, aby se jejich hlavní aktéři sami považovali, nebo aby byli přihlížejícími považováni za bohy, nebo boží potomky), u Augustina však nikdy nevyvolala nějaké bezmezné nadšení nebo snad přímo euforii. Spíše jeho zvědavost a zřejmě i určitý obdiv k lidským schopnostem a dovednostem, ne však, jak se zdá, úžas nad přímým Božím působením skrze hlavní aktéry.
Vnímá je jak jsme uvedli, jako zázraky, které se staly proto, aby svět uvěřil v Krista. Neříká tedy, koho působením a na jakém základě, netvrdí ani přímo, že by se na nich Zmrtvýchvstalý nějakým způsobem podílel. Jen že se zázraky staly, s doplněním: „ Neboť to, že se stalo mnoho zázraků, dosvědčujících jeden veliký a spasitelný zázrak Kristova tělesného vzkříšení i nanebevstoupení, to popřít nelze.“ A jak všichni víme, právě na víře v tento zázrak Kristova tělesného vzkříšení i nanebevstoupení vznikla celá naše nová víra, náboženství křesťanů. Právě vírou v tento zázrak, přestože nemá jediného očitého svědka, se toto nové náboženství definitivně oddělilo od Ježíšem celoživotně praktikované osobní víry, od víry celého Bohem vyvoleného židovského národa, od víry přikázanou samotným Stvořitelem vší existence. Ježíšova vlastní víra v jediného Boha byla naším křesťanstvím už natrvalo odsunuta hluboko do pozadí ve prospěch nové víry v osobu Ježíše, příslušníka Bohem vyvoleného židovského národa, ovšem už jako Boha.
Augustin tedy ve svém velkém díle často a se všemi detaily popisuje některé tehdejší zázraky a uzdravení, které se jak říká, dějí pomocí svátostí, modliteb a dokonce pomocí ostatků světců. Tedy zázraky, které se staly těm, kteří věří v zmrtvýchvstalého Krista a v jeho milosrdenství právě už jako Boha. Připomíná, že takové zázraky ovšem nejsou ozářeny takovým jasem, že by se rozhlásily tak slavně jako ty prvé. To musí znamenat, že má na mysli především na zázraky Ježíše, které nám popsal hlavně Jan, a o jejichž pravosti Augustin jak se zdá, nikdy nepochyboval. Přesto mezi zázraky, které se udály lidem věřícím v Ježíšovo zmrtvýchvstání, stejně tak jako v jeho Božství, a mezi zázraky, které popisuje evangelista, je u něho důrazná dělící čára. Zřejmě výsledkem této distance je jeho konstatování ve smyslu, že Ježíšovy zázraky „byly ozářeny“ větším jasem, než možná úplně stejné zázraky, které ovšem učinili obyčejní lidé. Otec církve považuje Ježíšovo zázraky za přímý výsledek jeho božství, ovšem stejné, nebo podobné zázraky jiných lidí už za projev tentokrát jejich božství nepovažuje.
Když líčí některé zázraky, které se udály běžným lidem od stejně běžných vykonavatelů, konstatuje, že pokud za nimi nestojí nějaká známá veličina či autorita, nejsou přijímány bez nedůvěry, nesnází a rozpaků, a to i když je věřící líčí věřícím křesťanům. V tomto místě musíme v tomto konstatovat velmi půvabnou, až snad dětskou naivitu našeho církevního Otce, co se týče jeho idylických představ o vzájemných vztazích, jaké mezi mnoha věřícími křesťany panovaly v jeho době...Zapomněl snad na líčení některých znepokjujících a vážných problémů, které musel řešit mezi lidmi už v prvních křesťanských obcích apoštol Pavel? Augustin měl po konverzi všeobecně k různým zázrakům, zjevením a podobně vždy velmi kladný postoj. Dokonce podle nás z hlediska možnosti jejich pravosti - vzhledem k jeho vlivu na celé křesťanství - snad až příliš kladný a zneužitelný. Přestože lidstvo jako celek pro něho mělo jen velmi malou hodnotu a často se o něm překvapivě rezignovaně vyjadřoval například jako o nenapravitelné hříšné mase a podobně, o důvěryhodnosti lidí, kteří mu vyprávěli své vlastní, nebo cizí zážitky se zázračnými skutky, snad nikdy nezapochyboval. Naopak je vybízel, aby své zážitky pokud možno zapisovali, a vypravovali je dál ke slávě Boží. Sám byl takových záznamů zaníceným sběratelem a bohužel nikdy v životě se mu nepoštěstilo, aby se nějaký zázrak udál přímo ve spojitosti s ním samým, ať už na veřejnosti, nebo v soukromí. Ovšem očitým svědkem několika divů nebo velmi podivuhodných událostí, skutků a uzdravení zřejmě opravdu byl.
V IX.knize svých Vyznání (Confessiones) Augustin vypráví o snu, který měl mít milánský biskup Ambrož, a ve kterém se mu údajně zjevilo dosud neznámé místo, kde byla ukryta těla známých mučedníků Gervasia a Protasia, a která na zjeveném místě byla k velké radosti milánských věřících skutečně nalezena. Už to považoval za skutečný Boží zázrak. Vzápětí potom, co byly pozůstatky obou mučedníků přeneseny do Ambrožovy baziliky, udál se prý hned první z mnoha pozdějších zázraků pomocí uctívání jejich ostatků a slepý člověk jménem Severus, kterého znali prý „všichni obyvatelé Milána“, znovu nabyl zrak, jakmile se prý dotkl svým šátkem nosítek s ostatky, a pak si ho přiložil na oči. Biskup Ambrož k tomu uvádí, že uzdravený Severus se poté v Miláně živil jako řezník. O tomto zázraku ještě po více než čtvrt století píše Učitel církve Augustin znovu, tentokrát v dnes už zmíněném díle De civitate Dei.
pokračování