O dvou vírách ve dva Bohy I. část
Tento a všechny následující příspěvky uvedené pod názvem O dvou vírách ve dva Bohy ve volném pokračování jsou hlavním tématem cyklu "komorních" přednášek pro ty, kteří hledali až našli, kteří hledají aby našli, i pro ty, kteří ztrácejí svoji ještě nedávno pevnou jistotu, že našli.
Ty jsi tím, jenž byl před stvořením světa
a ty jsi týž po stvoření světa.
pokračování
Během mnoha různých porovnávání synoptických evangelií a nejmladšího Evangelia podle Jana jsme došli k přesvědčení, že evangelium bylo zřejmě napsáno mimo jiné důvody také proto, že jeho objednavatelé dospěli k názoru, že u ostatních evangelistů je především Ježíšovo Božství popisované spíše poněkud vágním, málo důrazným a oslavným způsobem. Nové náboženství se s ustanovením a širším přijetím zpočátku potýkalo s mnoha problémy. Především se muselo smířit s nečekaně razantním, nekompromisním odmítnutím v domovském židovském monoteistickém prostředí, proto se jeho faktický zakladatel židovský náboženský aktivista Pavel s jeho propagací musel uchýlit do prostředí, odkud pocházel, a které tedy velmi dobře znal. Ze židovské země se tedy vydával svoji novou, vlastní víru nesmírně obětavě hlásat především do Malé Asie, plně pohanské polyteistické oblasti, ve které se denně praktikovaly desítky, možná až stovky nejrůznějších místních magických kultů a obřadů. V tomto pohanském prostředí, ne v Ježíšově Bohem zaslíbené izraelské zemi, nakonec Pavlovo náboženství našlo svůj první domov.
Z Pavlova snového vytržení v poušti na cestě do Damašku, ve kterém měl podle svých slov údajně „spatřit Krista“ (kterého ale neznal a nikdy neviděl), a zřejmě tam i od něho nějakým tajemným způsobem převzít novou, a v mnoha směrech převratnou teologii, nakonec tedy vzniklo naše křesťanství. Všeobecná definice této události, uváděná jako Pavlovo obrácení my osobně (v případě, že pod pojmem něčí obrácení rozumíme obrat, případně i návrat k něčemu lepšímu, pravdivějšímu, apod.) považujeme za nepřesnou, protože Pavel byl až do této doby velmi zbožným a nábožensky aktivním příslušníkem Ježíšova židovského národa. A stejně jako všichni ostatní židovští soukmenovci, samozřejmě včetně Ježíše a jeho rodiny, také Pavel tehdy ještě se svým židovským jménem Saul vyznával jediného Boha Židů a jeho jedinost, a nesmírně pečlivě jako každý Žid studoval a především dodržoval Jeho Zákon. Z hlediska jeho židovského národa a jeho víry se tedy Pavel na poušti nijak neobrátil, protože ve svém vidění měl spatřit jeho příslušníka Ježíše, který za svého života Boží Zákon stejně jako on velmi pečlivě dodržoval a stejně jako on vyznával jediného Boha Izraele. Právě naopak: Pavel se kdesi na poušti plně a dokonale odvrátil nejen od víry své vlastní, ale odvrátil se i od víry Ježíše, kterou sám Ježíš bezpodmínečně vyznával a praktikoval. Odvrátil se od víry své vlastní, víry Ježíše, i svého národa. Odvrátil se od víry v jediného Stvořitele světa a vesmíru, Boha židovského národa, aby po několika letech založil nové náboženství, které ovšem sám Ježíš za svého života samozřejmě neznal, nezakládal ho, a ani se k tom nechystal a neměl tedy s ním za svého života osobně naprosto nic společného. Pavlovo náboženství se pak plně soustředilo na učení o Ježíši jako Spasiteli světa a následně dokonce i o Ježíši jako Bohu Stvořiteli vší existence. Na podporu své vlastní, unikátní ideje napsal celkem sedm dopisů určených několika hlavně maloasijským rodinám a malým komunitám, ještě nedávným pohanům a aktivním polyteistům, které se mu během jeho misijních cest podařilo o své věci přesvědčit.
A právě tyto jeho listy a dalších sedm pouhých napodobenin sepsaných pod jeho jménem plus v daleko menší míře některé jiné zdroje (např. zdroj Q a další) se staly nejdůležitějšími teologickými zdroji pro synoptiky a další novozákonní autory. Na obsahu Pavlových sedmi dopisů je existenčně závislé celé naše křesťanství a pokud by nebyly, nebyla by ani naše víra. Pavel je zcela bezkonkurenčně nejcitovanějším autorem Nového Zákona, celé církve, jejího učení, všech jejích Učitelů a Otců, i celého katechismu. Bez hojné citace Pavla se v podstatě neobejde žádný důležitý oficiální dokument církve, žádné zásadní papežovo poselství, nebo promluva. Je to bezpochyby Pavlův vlastní, zcela osobitý, originální a v dějinách teologie světa převratný způsob vnímání Božího výtvoru - člověka - zároveň jako Boha, který ho stvořil. Především z Pavlovy teologie vycházel i autor Janova snad až přespříliš jednostranně na preexistující Ježíšovo božství zaměřeného evangelia, přestože se tak on sám jako zbožný Žid ve skutečnosti nikdy jednoznačně neprohlásil. Na rozdíl od Ježíše i od synoptiků zde ovšem Janův Ježíš o svém božství i preexistenci výslovně hovoří (např. Jan 8, 58; 10, 30-38; 14,9; 17, 5), přestože stejně jako Pavel a synoptici, ani tento autor samozřejmě nebyl svědkem těchto údajných a tak unikátně osobitým způsobem prezentovaných vyhlášení. Opět podle Jana je dokonce i přímo osloven jako Bůh (20, 28) a jako vysvětlení důvodu vzniku tohoto evangelia apeluje v jeho závěru na ty, kteří věří v jediného existujícího Boha (tedy Boha židovského národa), kterého jak ale víme vyznával i sám Ježíš (20, 31): „Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží“. Evangelium jde tedy od svého začátku dál a jiným směrem, než šel Ježíš se svým učením i vlastní náboženskou praxí. V podstatě začíná tam, kde Ježíš zemřel, tedy v bodě, na kterém naše náboženství zcela zásadně stojí, to je na jeho vzkříšení a nanebevzetí ke svému nebeskému Otci (Jan 2, 22): „Když byl pak vzkříšen z mrtvých ...“Tato událost jak víme, neměla žádného přímého svědka a je založena čistě a jen na víře, že tomu právě tak bylo. Ovšem autor od tohoto okamžiku Ježíše chápe nejen jako proroka na konci časů a Mesiáše podle židovských očekávání: „Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus)“(1, 41). Jde ale dál: „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“(1, 49). Je úplně jedno, že v židovském náboženském světě by v jejich Boha Smlouvy věřící člověk takovou větu nikdy nemohl říci , v Janově evangeliu je to tak napsané a tak to tedy muselo být. Kdo je ale ten, který byl svědkem této události, kdo si tato a další slova i po sedmdesáti letech doslova pamatoval a zřejmě pak autorovi evangelia předal? Nebo to byla tradice? Ta, která Jana přiměla, aby hned na konci první kapitoly svého díla napsal (1, 50-51): „Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem‘? Uvidíš věci daleko větší.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Slovy „Uvidíš věci daleko větší“ nás Jan připravuje na svůj záměr představit nám příslušníka židovského národa Ježíše jako vždy, tedy ještě před stvořením světa a vesmíru existující skutečnost. Jako někoho, kdo jako Stvořitel byl vždy a bude vždy a z toho by ovšem muselo vyplynout, že příslušník židovského národa Ježíš bude existovat i poté, co zanikne i náš svět, který jak věříme, Ježíš jako Bůh stvořil. Tak to zjevně viděl Pavel a po něm to teď opakuje a dál rozvádí Jan. Podle této teze tedy Žid Ježíš jako Bůh nejen stvořil svět a vše co je na něm, ale Ježíš, jako Syn člověka už přišel z nebe na konci časů, aby soudil svět. Ta hodina už přišla, a s ním přichází i brzký konec světa. Co kdy řekl a učinil, prý bylo přesně naplánované Bohem Stvořitelem světa, tedy jím samým ještě dříve, než se Slovo stalo tělem, jak vyplývá z jeho verše (5, 19): „Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ (Tedy stvořil-li svět a vesmír Otec, stvořil ho Syn. A co Duch? Jakou roli jsme mu přisoudili? Co když ale skutečně Bůh nemá žádného syna, jak vyznávají Židé a jak svými modlitbami vyznával i sám Ježíš? Nebo se podle nás Ježíš ve své víře mýlil a mýlí se v ní i celý jeho národ, když tvrdí, že jediný existující Stvořitel světa se ve své absolutní moci v žádném případě nepotřebuje kvůli svému lidskému výtvoru dělit na více existencí?) Ovšem Ježíš, jak už jsme tolikrát připomněli, sám jako velmi zbožný Žid vyznával jediného existujícího Boha, Stvořitele všeho, modlil se k němu a přísně dodržoval Jeho Zákon. Pak by ale vyznával sám sebe, modlil se k sobě, dodržoval své vlastní Zákony určené lidem a jeho rodiče by ho - přestože jako všemocného Boha Stvořitele - nechali obřezat, protože to sám lidem skrze Abraháma Bůh Ježíš přikázal.
Celý problém v žádném případě nebyl v pro nás osobně "nedotknutelném" Ježíšovi, ale v těch, kteří ho chtěli vidět jinak a jiným, než byl ve skutečnosti. Nikdo z rozumně uvažujících lidí nemůže popřít, že byl velmi inteligentním a zbožným příslušníkem židovského národa, vyznavačem jediného Boha, který bezpochyby stvořil vše, co existuje. Podle Janem široce rozvinuté teologie (Žid) Ježíš, Zmrtvýchvstalý Boží Syn přišel z nebe od svého Otce zpět na svět (ale přitom Ježíš je podle našeho učení jedna osoba Boha, takže je Bohem a v takovém případě by jedna osoba Boha navštívila v nebi druhou osobu toho samého Boha. Tedy Bůh by v nebi navštívil sám sebe). Vrátil se a prý ten kdo v něho věří, nikdy nebude Ježíšem jako Bohem souzen. Tedy stačí uvěřit a bez ohledu jaký život takový věřící vede, nikdy nebude souzen. A jako neodsouzený člověk přijde za odměnu na věky do nebe: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ (Jan 3, 16-18) Ježíšovo židovské náboženství, a tedy víra jeho samotného však žádnou odměnu v nebi neočekává. Ježíš vyznával to, co každý věřící Žid; totiž že jeho odměnou je ta skutečnost, že může dodržovat Zákon svého Boha. Tento aspekt židovské, a tedy i Ježíšovo víry je pro nás křesťany, nárokující si za svoji příslušnost ke křesťanství nekonečný, radostný a jásavý pobyt na nebesích vedle svého Stvořitele, zjevně nad naše možnosti chápání.
Ježíšův Bůh žádnou konkrétní odměnu za svoji víru svému národu neslíbil. Proč také? Za co odměnu? Pro Ježíše stejně jako pro všechny ostatní věřící jeho židovského národa byl a je největším darem od Boha možnost zachovávat Jeho Zákon a modlit se k Němu. To je vše. Jak můžeme ještě chtít odměnu za to, že nám ve své nesmírné lásce Stvořitel ukázal správnou cestu? Co bude po smrti, ví podle Židů jen On sám, a žádný člověk si o tom nemá vytvářet sice dětsky líbivé, ale možná zcela falešné představy. (Vzpomeňme si na velkého Učitele a Otce církve Augustina. Ten dokázal nesmírně úchvatně a neodolatelně lákavě popisovat Boží království způsobem, jako by do něho osobně minimálně alespoň jen nahlédl už za svého života, viz například líčení, jak je v nebi, kdo tam všechno bude, zda budou mít i tam ženy své pohlaví (sic!), jak budou v nebi vypadat tělesně postižení a podobně, v jeho veledíle O boží Obci.) Stvořitele Jeho Židé chápou jako Toho, který neexistuje kvůli světu, ani kvůli lidem, které stvořil. Podle nich je všemocným Bohem, ale není ani světem, ani člověkem. Ježíš se nikdy své židovské víry v jednoho jediného Boha nezřekl, ani nezaložil nové náboženství. Kromě vždy existujícího Stvořitele světa, Boha Smlouvy s jeho národem uznával stejně jako ostatní věřící dvě nejdůležitější postavy celého židovství. První byl patriarcha a praotec židovského národa Abrahám, původně velmi významný náčelník velkých chabirských přistěhovaleckých skupin, syn pohanského otce: „Jozue řekl všemu lidu: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vaši otcové, Terach, otec Abrahamův a otec Náchorův, sídlili odedávna za řekou Eufratem a sloužili jiným bohům.“ (Jozue 24, 2). Proslavil se především svojí příkladnou vírou, když jako první člověk na světě uvěřil v jediného skutečného Boha a nejen to; uvěřil Hospodinovi a bezvýhradně ho poslechl, když mu přikázal, aby odešel od všeho co má do zaslíbené země Izrael.
„Hospodin Bůh řekl Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. (Gen 12, 1) Dále pak když se rozhodl vykonat vůbec nejtěžší možnou zkoušku od svého Boha: „Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.“ (Gen 22, 1-3) Pro svoji věrnost jedinému Bohu byl Jím samým vyvolen jako praotec vyvoleného národa: „Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem. Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán.“ (Gen 17, 1-10) Podle Jeho příkazu: „Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán.“, byl jako ten, kdo byl mezi nimi, samozřejmě i Ježíš osmého dne po narození obřezán.
Znovu si všimněme, že nikde v této, ani v jiných svých knihách Bůh nehovoří o žádném svém synovi, proto - pokud chce být, jak slíbil ve Smlouvě, věrný Hospodinovu Zákonu - v něho tímto Bohem vyvolený židovský národ nemůže věřit. Není to těžké pochopit. Nechme jim jejich víru ve formě, v jaké ji od Stvořitele přijali. Nemluvme jim do jejich věčné Smlouvy a do způsobu, jakým jí tento Ježíšův židovský národ praktikuje a nezáviďme jim jí. Bůh dal každému člověku svobodnou vůli k rozhodování o svém osudu. Židé se na Sinaji svobodně rozhodli pro Hospodina, který se tam zjevil a mluvil k Mojžíšovi. „Jestliže opustíte Hospodina a budete sloužit cizím bohům, odvrátí se, zle s vámi naloží a skoncuje s vámi, ač vám předtím učinil mnoho dobrého.“ Lid Jozuovi odpověděl: „Nikoli. Budeme sloužit jen Hospodinu!“(Jozue 24, 20-21) Křesťané se stejně svobodně - tentokrát však bez vzájemně ratifikované Smlouvy s Bohem – téměř dvě tisíciletí poté rozhodli pro víru v osobu příslušníka židovského národa Ježíše, kterého díky jeho soukmenovci Pavlovi přijali jako Syna preexistujícího Stvořitele světa a vesmíru. Jako Syna právě toho Hospodina, se kterým Židé jako jediný národ v dějinách světa uzavřeli věčnou a neměnnou Smlouvu, a který jim přísně nařídil nemít jiného Boha. A nezapomeňme, že celý židovský národ vždy považoval svého Boha zároveň za svého Otce, který s nimi uzavřel "otcovskou" smlouvu, vede je a chrání, a v tomto smyslu Ho také ctili a oslovovali. To však v žádném případě neznamená, že někdo z nich by se snad považoval za Jeho skutečného syna, za syna Stvořitele vší existence. To je pro věřící Ježíšova židovského národa něco naprosto nemyslitelného! Mimochodem; hovoříme-li o našich církevních Otcích, máme snad na mysli tyto naše otce i v jiném smyslu, než duchovním? Oslovujeme-li kněze Otče, myslíme tím snad našeho vlastního otce? Jsme snad jejich skuteční synové?
Abrahám byl tedy velký praotec všech Židů, otec množství národů. Jejich zachráncem, učitelem a ústřední vůdčí postavou byl zcela výjimečný člověk, charizmatický Mojžíš, skutečný prostředník mezi Bohem a jeho lidmi na zemi a největší ze všech kdy existujících proroků. Ten se po vysvobození a zázračném vyvedení celého svého národa z egyptského otroctví, viz „Poslal jsem Mojžíše a Árona a porazil jsem Egypt divy , které jsem učinil uprostřed nich. Potom jsem vás vyvedl.“( Jozue 24, 5), s ním nakonec dostal až k hoře Sinaj, kam vystoupil na Hospodinův pokyn. Nikdy neusiloval o slávu vlastní, ale o slávu Boží. Vyvedení celého trpícího národa z Egypta a tamních otrockých nucených prací, tedy exodus Židů je možno chápat i jako určitý velmi znepokojivý předobraz nejen budoucích Hitlerových nucených prací, ale dokonce i holokaustu, a to v mnoha ohledech. Mojžíš byl skutečným superprorokem a Bohem vyvoleným, z hlediska historického významu bezpochyby zcela nejvýznamnějším Židem starověku. Je mužem jediného skutečně existujícího Boha Stvořitele a organizátorem uvedení do náboženské praxe veškerého detailního Božího učení.Vynikal odvahou, rozhodností, lidskostí i moudrostí při jeho soudcovské funkci. Byl stálý přímluvce za židovský národ; na jeho prosby vykonal Bůh celou řadu zázraků jak v Egyptě, tak při čtyřicetiletém putování pouští. Vedle židovského národa ho možná překvapivě velmi uznávala i řecká civilizace, mimo jiné i jako vůdčího architekta starověké kultury. Například řecký historik Eupolemus o něm velmi trefně prohlásil, že byl prvním moudrým člověkem v dějinách lidstva. Jiný známý Řek o něm hovořil dokonce i jako o vynálezci některých průmyslových strojů, které se daly použít i ve válkách, jindy o něm psali jako reorganizátorovi tehdejšího egyptského vládního systému. Je i možným vynálezcem hebrejského písma, a také je vůbec prvním legislativcem světa a dokonce samotné slovo zákon prý pochází také od něho. Platon stejně jako i Herakleitos prý mnohé své nejpopulárnější myšlenky odcizili Mojžíšovi a z řeckého intelektuálního prostředí té doby také existuje vyjádření, že Platon byl vlastně jen řecky mluvící Mojžíš. Pochopitelně měl i řadu negativních vlastností, jak se sami v Písmu dočteme nebo vydedukujeme: váhavost, vztek, sebelítost, popudlivost, nejistota, kolísající sebedůvěra, problémy s artikulací, a mnoho dalších. O všech těchto nedostatcích ale dobře věděl a bojoval s nimi. Před statisícovými kolonami putujících Židů se prý cítil velmi nesvůj a prý se i obával, že jako vůdce židovského národa na jeho putování do země Izrael zklame. Je dokonce i schopen přiznat svoji neproškolenost v rétorice i problémy s vyjadřováním: „Ale Mojžíš Hospodinu namítal: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ (Ex 2, 10)
„Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu. (2. Moj 19, 1-9) „A když Mojžíš přicházel ke stanu setkání, aby k němu mluvil, slyšel ten hlas rozmlouvající k němu zpoza víka na truhle svědectví mezi dvěma cheruby, a mluvil k němu" (4 Moj. 7, 89) Kdyby podobnou milost někdy v minulosti prokázal Stvořitel světa nám, nynějším křesťanům, neřekli bychom snad to samé, co řekli Židé, tedy: Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil? Řekli bychom snad ve stejné situaci, ve které byli Židé, něco ve smyslu: Ne, my budeme věřit tomu, co nám o Tobě a o tom, kdo jsi, říkají lidé?
Velmi horlivý aktivista ve věci ustanovení Pavlovy idey Mesiášství a Božství Ježíše v pevné náboženské dogma, autor Janova nadpozemsky koncipovaného evangelia v souvislosti s Mojžíšem posunul opory vznikajícího náboženství ještě dál tvrzením, že Ježíš svojí velikostí a významem zastínil Mojžíše. Není potřeba se neustále a donekonečna opakovanou argumentací navzájem ubezpečovat o naší křesťanské víře a jejích důvodech; to za nás dělají jiní. Pokud však chceme poznat alespoň některé důvody odmítnutí a zavržení Žida Ježíše jeho národem v té formě, v jaké jsme ho přijali my, musíme tyto důvody nejen znát, ale nesmíme se bát o nich otevřeně hovořit. Mnohokrát v minulosti jsem upozorňovali na skutečnost, že Ježíšovy slova a skutky za jeho života nikdo nezapisoval; natolik jeho židovským soukmenovcům nepřipadaly v tehdejší neklidné době a prostředí mimořádné. Navíc to tehdy umělo jen velmi málo lidí. Nikdo s jeho přátel, členů rodiny a dalších svědků jeho života rozhodně neměl ani tušení o nějakém budoucím novém náboženství postaveném na osobě, ne vlastní víře tohoto galilejského náboženského buditele, který sám žádné nové náboženství v žádném případě neměl v úmyslu zakládat a ve skutečnosti také žádné nezaložil. To si , jak jsme si už mnohokrát řekli , vzal nejprve za svůj osobní cíl od své víry odpadlý Žid Pavel, kterému se to na základě zaslání a zveřejnění pouhých sedmi dopisů svým známým na maloasijském poloostrově nakonec s pomocí jen několika dalších nadšených aktivistů skutečně podařilo. Hlavním důvody jeho překvapivého úspěchu však byly trochu jiné, než se traduje. O ideálním načasování začátku jeho mise, o tehdejší situaci Židů, jejich povstání a následném zboření jejich Chrámu Římany, rozptýlení Židů do diaspory a dalších aspektech, které Pavlově misionářské aktivitě velmi významným způsobem pomohly, budeme hovořit jindy. Připravujeme i slíbené zamyšlení o našem křesťanském antisemitismu, o kterém například papež Pius XI. v roce 1938 prohlásil: „Všimněte si při katolické mši, že Abrahám je náš patriarcha a praotec. Antisemitismus je neslučitelný se vznešenou myšlenkou, která toto vyjadřuje. Je to hnutí, v němž katolík nemá co dělat. Ne, ne, říkám vám, pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni semité.“
Pavel, který jak známo Ježíše stejně jako žádný jiný evangelista neznal a nikdy neviděl, plnění své vlastní vize začal přibližně tři desítky roků po Ježíšově smrti (Jeruzalémský Druhý Chrám zničili Římané deset roků poté) a poslední z evangelistů, Jan, psal své dílo až někdy začátkem druhého století, možná i později. Připomínáme, že v době vytváření a pozdější kanonizace různých, ovšem všech nepochybně až ex post napsaných dobrých zpráv o Ježíšovi, jich existovaly přibližně celé dvě stovky. Z těch byly po velmi mnoha vleklých dohadech a vášnivých sporech odpovědných autorit až na začátku čtvrtého století vybrány čtyři tyto dobré zprávy, kterým kvůli navození zdání větší autority a důvěryhodnosti byly přiděleny jména těch osob, které byly známy z Ježíšova nejbližšího okolí. Nejnovější z nich, „Janova“ zpráva, byla ke kanonizaci doporučena především kvůli velmi originálnímu, čistě božsky pojatému způsobu chápání Ježíšovy existence oproti třem ostatním, v této otázce spíše umírněnějším synoptickým evangeliím.
A právě autor Evangelia podle Jana propagoval více než ostatní a daleko naléhavěji nejen Ježíšovo údajné mesiášství a Božství, ale ve své značné originalitě kupříkladu také tvrdil, že Ježíš svým významem předčil Mojžíše. To samozřejmě bylo pro samotný Ježíšův národ naprosto nepřijatelné prohlášení, stejně „třeskuté“ a nesmírné emoce vzbuzující jako tvrzení, že jejich židovský soukmenovec Ježíš nebyl člověk, ale Bohem slíbeným Mesiášem izraelského národa, ale navíc i Synem toho, který Židům Mesiáše přislíbil. Právě toto evangelium jako jediné uvádí údajnou Ježíšovu větu, mající ukázat, že Mojžíš věděl o budoucím Ježíši a prorokoval ho: „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.“ (Jan 5, 46) Ježíš by ale jako zbožný pravověrný Žid, jakým bezpochyby byl, taková slova ve skutečnosti nemohl nikdy vyslovit, protože se sám tak jako každý zbožný Žid také i za Mesiášův příchod každý den modlil...Mojžíš se pod přímým Božím vlivem skutečně o budoucím Mesiáši židovského národa v krátkosti zmínil, ovšem jak budoucnost sama ukázala, rozhodně při tom neměl na mysli Ježíše. Ten se za Mesiáše ve skutečnosti nikdy nepovažoval a proto se také ani nesnažil splnit byť třeba jen jeden jediný národem očekávaný skutek, který měl být součástí celého procesu činů, které má Mesiáš během svého působení vykonat, nebo které mají jeho existenci v židovském národě provázet. Proto i uvedenou větu (Jan 5, 46) považují za zcela smyšlenou.
Skutečný Mesiáš Židů, o kterém píše Mojžíš, má především přijít „na konci dní“, které jak víme dosud nenastaly. Nemá to být žádný Bůh, ale člověk ze židovského národa! Má být kombinací proroka, soudce, krále a velitele, a má být také přímým potomkem Davidovým. Tím podle Židů Ježíš nikdy ve skutečnosti nebyl, protože s Davidem byl spřízněn pouze nepřímo, a to přes Josefa. Vrátí všemu izraelskému lidu jejich zemi, svolá rozptýlený národ z diaspory a poté zahájí konečný proces vykoupení lidstva. Vymizí všechny modly a falešní proroci a židovský národ bude žít bez hříchu. Nic z toho se dodnes nestalo. Mesiáš vyhlásí všem pronárodům mír, „pokoj“, zatímco podle Matoušova evangelia (Mt 10, 34-35) měl Ježíš o sobě údajně vyhlásit pravý opak, totiž že způsobí války a rozkol mezi lidmi: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni.“ V době působnosti Mesiáše a následné, bude podle židovských očekávání na světě pouze jedno vyznání a jedno náboženství. Židé však poukazují na to, že v době Ježíšovy existence byl na světě náboženství nespočet, a několik desítek let po jeho smrti dokonce naopak vzniklo náboženství další, Pavlovo křesťanství. Podobných argumentů známe ještě více, ale na podporu tvrzení, že Ježíš nemohl o sobě říci již citovanou větu Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně, jsme jich jak věříme, uvedli dostatek. Ze židovského hlediska vzato: Prorok Mojžíš v žádném případě o budoucím příslušníkovi židovského národa Ježíšovi v souvislosti s jejich Mesiášem nepsal, protože se nestalo nic z toho, co tento národ od Mesiáše dodnes očekává.
pokračování
M. Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
