O dvou vírách ve dva Bohy III. část
Otče náš, Králi náš, nemáme Krále kromě Tebe.
pokračování
Na rozdíl od židovského národa vidíme v jejich člověku Ježíši jediného Boha, Stvořitele vší existence. Naše křesťanské učení Mojžíšovy knihy oficiálně nijak nerelativizuje, ani nezpochybňuje, a tento vstřícný postoj se tedy jak věříme, týká i již dříve uvedené knihy Genesis, kapitoly 9, verše 4. Bůh tam jednoznačně zakazuje člověku požívat krev: „Jen maso oživené krví nesmíte jíst.“ a židovskému národu, do kterého Ježíš bytostně patřil (a tím samozřejmě i samotnému Ježíši), usilovné dodržování tohoto příkazu nečinilo nikdy žádné překážky, a důsledně tak plnil vůli svého jediného Boha. Ovšem naše učení, které příslušníka židovského národa Ježíše vyznává jako Boha, Všemocného tvůrce světa a vesmíru, a v tom případě i jako autora uvedeného příkazu nepožívat krev, si také i v tomto případě zásadně protiřečí. Bůh a Stvořitel světa Ježíš hned ve své první knize Genesis ve věci požívání krve člověkem nejprve vydává, jak jsme právě uvedli, jednoznačně záporné stanovisko.
Na druhou stranu naše církevní učení řadí Pavlem historicky vůbec poprvé uvedená údajná slova Ježíše při poslední večeři o jeho příkazu krev naopak požívat, jako ústřední a zcela nejsvětější část každé křesťanské bohoslužby. Podle této logiky jednou tedy náš křesťanský Bůh - Žid Ježíš určité konání jím stvořenému člověku ve svém učení striktně zakáže, jindy mu pro změnu to samé konání naopak přikáže. To nedává smysl a někde je chyba. Skutečný Bůh židovského národa totiž své negativní příkazy za pozitivní, a nebo naopak, na rozdíl od člověka samozřejmě nikdy nezaměňuje a mají platnost od konce světa. Jinak by nebyl Bohem. Jestliže tedy naše křesťanství vyznává ve věcech víry papežovu neomylnost, je snad Všemocný Hospodin, náš Stvořitel na rozdíl od něho ve věcech svých vlastních příkazů omylný, aby je musel měnit? K tématu údajné neomylnosti Svatého Otce se na konci dnešního zamyšlení ještě krátce vrátíme.
V náboženském judaismu tvoří důsledná snaha věřících o dokonalé plnění Boží vůle jeho ústřední, zcela nejdůležitější část. Detailní pečlivost a nevídaná vytrvalost, se kterou tak zbožní Židé ve své neutuchající snaze činí, je pro většinu nás křesťanů nejen překvapivá a těžko pochopitelná, ale především nedostižná. Židovská víra je ale přitom vlastně na rozdíl od naší nesmírně jednoduchá, protože vyznává jednoho jediného Boha a jeho Zákon a to je vše. Taková byla i víra a praxe Ježíše. A právě jedinečný zápal a úžasná důslednost věřících Bohem vyvoleného národa v každodenním studiu Stvořitelovy vůle vyjádřené v Tóře by pro nás věřící měla být inspirativní. Nemáme snad následovat Krista; to znamená dělat to, co on? Nemodlil se snad Ježíš k jedinému existujícímu Bohu? Nevyznával bezvýhradně Boží Zákon? Porušoval ho, parodoval, nebo odmítal, jak to dělal náš zakladatel Pavel? Měnil snad nebo upravoval Ježíš jednotlivá přikázání Boha? Neexistuje žádná zmínka o tom, že by nedodržoval například druhé přikázání originálního Bohem daného židovského Desatera: "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit."
Ježíš naprosto nepochybně příkazy svého Boha dodržoval, zatímco my křesťané, mající tohoto Ježíše zase za svého Boha ho ctíme, klaníme se mu, adorujeme před jeho vyobrazeními atd., atd., ale tím ostentativně překračujeme a porušujeme a ignorujeme jeho vlastní příkazy. O tom, zda mají Boží příkazy opodstatnění se bavit nebudeme. Otázka ale zní, jaký vlastně má smysl vyznávat určitou existenci jako Boha Stvořitele, když sama tato existence za Boha Stvořitele vyznávala ne sebe, ale někoho úplně jiného a když tvrdošíjně a vytrvale porušujeme příkazy, které ona existence, koho my za Boha vyznáváme, sama ctila a zásadně dodržovala? Ježíše ve skutečnosti ve věci snahy o napodobení jeho vlastní náboženské praxe nenásledujeme, a tváříme se, jakoby neexistovala. Neučíme se co se učil, nevyznáváme co vyznával, a nemodlíme se k tomu Bohu, ke kterému se modlil on. Takže Ježíše ano, ale jen do určité míry; tedy především jako objekt našeho uctívání, které nám zajistí spásu. Božím Desaterem zakázané klanění se jeho zobrazení a uctívání podstaty, které mu přisoudil apoštol, který ho nikdy neviděl, avšak zároveň odmítnutí jeho vlastní víry. Ovšem jak jsme si ukázali, Stvořitel světa, Bůh Hospodin v Desateru zakázal lidem zobrazování a klanění se Jemu, ne lidem, takže buď Jeho příkaz ostentativně a beze strachu z následků nedodržujeme, nebo si zobrazujeme a klaníme se výjimečnému židovskému náboženskému obroditeli, který ale za svého života sám apeloval především na to, aby se učení a Desatero Boha dodržovalo. A jsme zase zpátky...Mimochodem, jaký je náš skutečný vztah k vůli a neměnným Zákonům toho, kdo nás stvořil, vypovídá skutečnost, že jedna z nejdůležitějších postav církevního učení, Otec a Učitel církve Augustin Desatero Božích přikázání svévolně upravil "z katechetických důvodů" tak, aby lépe vyhovovalo církevní doktríně. To znamená, že my křesťané se řídíme Desaterem ne Božím, jak se řídil Ježíš, ale Desaterem na objednávku přizpůsobeným člověkem. Podobných "z katechetických důvodů" provedených úprav židovského učení a tradic jsme provedli snad stovky, jistě proto, aby naše víra v Ježíše měla co nejméně společného s vírou Žida Ježíše.
Žádný zbožný příslušník židovského národa zdravého rozumu by si na rozdíl od nás nikdy v životě nedovolil a jistě by ho ani nenapadlo, pokusit se nějakým způsobem vědomě měnit, upravovat nebo snad přímo ignorovat jakýkoli příkaz svého Boha a už vůbec ne snažit se ho nahradit svým vlastním. Taková absurdnost pro věřícího izraelitu prostě neexistuje. Důsledné dodržování a nepřetržité celoživotní studium Tóry spolu s očekávaným příchodem Mesiáše a posledních dní vždy tvořily a samozřejmě stále tvoří alfu a omegu náboženství židovského národa. Zpochybňování a odmítání množství předpisů Boží Tóry byla specialita Pavla, nikdy však ne Ježíše, o čemž ale tento "apoštol"zřejmě nevěděl. Taková byť jen myšlenka je naprosto falešná, a především snižuje Ježíšovu příkladnou zbožnost. Vzpomeňme právě na Pavlovo časté odmítání, relativizování a znevažování mnoha předpisů Boží Tóry, nebo na jeho jen těžko uvěřitelná prohlášení o její „dočasné povaze“ a nahrazení. Nebo na předložení svého vlastního konceptu tzv. „kristovské víry“, která od případných nových konvertitů předem vyžadovala nekompromisní zřeknutí se všech zásadních, tehdy už dva tisíce roků starých náboženských tradic židovského národa, které Ježíš důsledně praktikoval. Pavel vytrvale usiloval o odmítnutí platnosti Bohem zjeveného učení, odkud pochází náš pozdější křesťanský zavádějící výraz pro Boží Tóru jako „Starý Zákon“, což má vzbudit dojem, že židovský Zákon je, jak tvrdil, překonaný, a v mnoha bodech tedy už neplatný. A to navzdory tomu, že to je jeden jediný existující Bohem předaný Zákon. Pavel nejprve hlásal "nahrazení dosavadního Izraele“, tedy nahrazení židovských věřících a jejich Božího učení věřícími v Ježíšovo mesiášství, později dokonce i v jeho synovství Stvořitele světa, jediného Otce izraelského národa.
Učení, které na Sinaji předal Bůh Mojžíšovi, bylo podle Pavla jen „dočasnou“ záležitostí, jejíž platnost prý skončila Ježíšovým příchodem na svět (pozn: Proč ale sám Ježíš toto učení do všech detailů dodržoval, ctil a vyznával stejně jako jeho rodina a všichni učedníci, Pavel vysvětlit neuměl a tedy se o to ani nepokoušel). Pokud by něco podobného jako konec platnosti Bohem předaného učení Tóry hlásal v rodném Izraeli, rozhořčení a vrcholně pobouření věřící by ho za takové rouhání ukamenovali na místě. Dovolil si tedy taková prohlášení psát jen tam, kde Židé nikdy nežili, to znamená především v Malé Asii, což v tomto konkrétním případě znamená do zaostalé pohanské oblasti ve střední Anatolii (dnes Turecko). Jak píše v dopisu Galatským 3, 23-25: „Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce.“ Jinými slovy Pavel říká: Boží vůle vyjádřená Jeho příkazy a manuálem pro smysluplně prožitý život byly až dosud naším žalářem. Zákon Boha byl pro naše touhy a potřeby jen jejich brutálním omezením, takže jsme si až do této chvíle nemohli dělat, co jsme chtěli. Stvořitel světa nám svojí Tórou zásadním způsobem omezil naše lidská práva. Ježíš po své smrti nazývaný Kristus ale naštěstí tento žalář zrušil a vyhlásil amnestii spásou všem, kteří uvěří, že je Bohem.
Především z dopisu Galatským si o tom, kdo byl náš zakladatel a za koho se považoval, uděláme představu snad nejvíce podobnou realitě: "Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých." (Gal 1, 1). Uveďme ještě jeden příklad a v duchu si ho porovnejme se způsobem vyjadřování stejně starého Ježíše: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Gal 1, 8) Jinými slovy; proklínám každého, kdo nevěří mě, židovskému náboženskému odpadlíkovi, ale Bohu Hospodinu, Stvořiteli světa a učení Jeho Tóry. Takové prohlášení už je ale hodně daleko za čarou a nejen to; ukazuje nám, co vše od našeho zakladatele ještě můžeme očekávat a zároveň nám umožňuje nahlédnout do stavu své psyché. Přes všechnu nepředstavitelnou osobní tragedii Ježíšova krátkého života musíme Bohu děkovat za to, že ve své milosti nedopustil, aby se očitým svědkem těchto a dalších Pavlových bezbožných a často nesmírně rouhavých prohlášení stal i Ježíš. Na druhou stranu podle toho, jak se dokázal rozčílit v jeruzalémském Chrámu kvůli směnárníkům jsme přesvědčeni, že stejně energicky, a s konečnou platností by se za svého života vypořádal i s freneticky horlivými, labilními náboženskými aktivisty typu tohoto přesvědčeného popírače nedotknutelnosti Boží Tóry. Pavel se v průběhu své evangelizační činnosti vžil do stavu, ve kterém uvěřil, že co sám o Ježíši (opakujeme, že ho ale neznal) tvrdí, je autentický Ježíš. Tedy Pavlovo evangelium rovná se Ježíšovo evangelium. Jinak řečeno; co říkám já, že řekl nebo udělal on, je pravda stejně jako co říkám já o tom, kdo byl, takovým byl i ve skutečnosti, viz např: "Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak." (Gal 1, 7)
Podle něho, přestože byl sám obřezán, existencí Ježíše, který byl ale rovněž stejně jako každý jiný mužský Hebrejec od doby Abraháma obřezán, je prý tento Bohu zasvěcující slavnostní obřad nechtěným přežitkem. Proto také i tento další Boží příkaz nikdy nebyl v křesťanství plněn. Přestože sám Ježíš posvátnost a nutnost plnit i tento Boží příkaz nikdy nezpochybňoval, dělal to velmi vehementně Pavel. Z toho, na čí stranu se církev přidala a koho poslechla je patrné, kdo z nich má na ní zásadní vliv a jaký má postoj k Zákonu Toho, který nás stvořil. Příkladů Pavlovy snahy a práce na destrukci základních sloupů židovského náboženství je bezpočet. Byl to tento člověk, kdo až několik desetiletí po Ježíšově smrti (za jeho života by si to jak doufáme, snad nedovolil) začal neúnavně systematicky zpochybňovat a rozleptávat Ježíšovu vlastní víru, aby pak paradoxně právě na jeho osobě založil nové, od jeho vlastní víry v jednoho Boha značně odlišné náboženství. Úspěšný byl ale jak všichni víme, jen v druhém případě. Pokud zpočátku své nesmírně sebevědomě, někdy až na hranici nesnášenlivosti vedené veřejné náborové činnosti naivně počítal s její úspěšností u svého vlastního národa v izraelské zemi, brzy se přesvědčil o svém zásadním omylu. Vhodné objekty svého snažení pak musel hledat jinde, především jak už jsme zmínili, u maloasijských pohanských polyteistů, kteří o Ježíšovi do té doby logicky nevěděli naprosto nic. Tím že židovský národ Pavlovo vlastní učení pochopitelně naprosto jasně a důrazně odmítl, se přes všechny další dva tisíce roků trvající neúspěšné tragické pokusy o opak, podařilo se až dodnes zachovat stále živou Ježíšovu vlastní víru. Vyznávat ho, aniž bychom tuto víru poznali, věřit mu, ale nevěřit jeho víře, a milovat ho, ale nemilovat jeho Boha, je alespoň podle nás cesta slepou uličkou.
Údajná slova pronesená při společné večeři, která jako vůbec první člověk Pavel publikuje, mají svůj původ zřejmě právě u tohoto autora, protože nemohou nikdy pocházet od Zákon důsledně dodržujícího Ježíše. Zásadně odmítáme veškeré naše pozdější konstrukce a snahy ho vykreslit jako ignoranta, který si Boží Zákon (neboli Tóru, která obsahuje všech pět Mojžíšových knih; tedy i Genesis se svým zákazem požívání krve) vysvětluje, hlásá a operativně přizpůsobuje podle stavu a situace, ve které se právě nachází. Všichni víme, a to přímo od něho, že samozřejmě "nepřišel Boží Zákon zrušit, ale naplnit." Naplnění židovského Zákona ale pochopitelně v žádném případě neznamená založit nové náboženství, které vyznává jiného Boha, než tento Zákon učí. Nepřišel naplnit Zákon tím, že by o sobě svým židovským spolubratrům rozhlašoval, že tento Zákon je dílem jeho, stejně jako stvoření světa, vesmíru i jich samých. Ani je pochopitelně nikdy nesváděl k tomu, aby předpisy Zákona porušovali, kupříkladu právě požíváním krve, navíc dokonce jeho vlastní, jak tvrdí Pavel, a jak po něm opakuje naše církev. Ta jak vidíme, Pavlovi a jeho líčení toho, co údajně spatřil ve svém vidění, naprosto a ve všem plně důvěřuje a vnímá jako dogma, jako jeho nezpochybnitelnou pravdu:
„Slovy a úkony Kristovými se koná oběť, kterou Kristus ustanovil při poslední večeři, když obětoval své Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k jídlu a pití a dal jim příkaz, aby nepřetržitě slavili toto tajemství“. (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, ed. 2008, č. 78d)
nebo:
„Eucharistie, která živí učedníka Kristovým Tělem a Krví, aby se jednou stal druhým Kristem.“ (Katechismus katolické církve čl. 1275) (pozn.: učedníky Krista míní církev nás všechny, to znamená, že jednou budeme všichni druhým Kristem. A je-li Kristus jediným Bohem, právě tím, který stvořil vše, co existuje, pak se podle této poučky prý jednou všichni staneme druhými Bohy jediného Boha.)
K Pavlovo - z hlediska křesťanských dogmat - zlomovému vidění ještě poznamenáváme, že zřejmě nebylo jeho první, a rozhodně ani jeho poslední. Že jeho velmi neklidná, emočně a myšlenkově silně těkavá a rozjitřená mysl byla pro různá vidění, sny a mnohá jak říkal „patření“ ideálním adresátem, je evidentní. O tom nás přesvědčuje sám v podstatě každým svým dopisem. Skutky apoštolů 22, 17, bez ohledu na jejich, jak samy mnohé autority církev uznávají problematickou věrohodnost, se například zmiňují o dalším Pavlově vidění: „Když jsem se potom vrátil do Jeruzaléma a modlil se v chrámě, upadl jsem do vytržení mysli.“ Mělo se stát až později po jeho slavném „vytržení“ na poušti , kdy v jeho průběhu měl spatřit Krista, takže se nám nabízí otázka, ke komu že se to modlil, zda tak jako všichni Židé k jejich Bohu, nebo už k Ježíšovi jako Bohu? Všimněme si také, že tentokrát do svého snění upadl, aniž ho provázely ony nadpřirozené události (oslnění září, pád s koně, slyšení Ježíšova hlasu bez jediného svědka, dočasné oslepnutí, tři dny bez potravy, atd...) jako v předešlém případě. Tím, že jeho další „vytržení z mysli“ tentokrát neprovázelo vůbec nic mimořádného, ani se v tom smyslu nijak nevyjadřuje, se nemůžeme ubránit dojmu, že jde u něho o běžnou, řadovou záležitost. Vždyť ještě před tímto zjevením měl mít zase jiné, které ho prý tentokrát zvalo do Makedonie: „Tam měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ (Sk 16, 9) A měl samozřejmě i ještě jiné sny a jiná vidění a zjevení. Pokud se v této záležitosti nijak zásadně nemýlíme, pak považujeme za oprávněnou naší nepochybně znepokojující otázku, do jaké míry mohou být nejrůznější vidění, sny, zjevení a vytržení mysli u nestálého, nesmírně impulzivního a nervově nepochybně labilního člověka jeho dostatečnou kvalifikací pro založení nového náboženství. Protože jak víme, právě tak se stalo v Pavlově případě.
Zmínili jsme, že o jeho druhém vidění nás informují Skutky. K těm jen připomeneme, že jsou románovým dílem stejného autora, který napsal i tzv. Lukášovo evangelium a z díla je překvapivě patrné, že autor žádné Pavlovy dopisy neznal, to znamená, že ani neznal způsob jejich užití. Dílo napsal zřejmě ze dvou hlavních důvodů; prvním byl pravděpodobně jeho původní pokus o jakési dějiny spásy, vylíčení apoštolských skutků (hlavně Petrovy) a snaha o růst církve. Ovšem jak je z této práce patrné, chybělo mu k tomu mnoho relevantních údajů a poznatků, stejně jako alespoň ve třetině této práce bohužel chybí jakékoli chronologické údaje. Druhým a hlavním důvodem však byla zcela nepochybně oslava a vyzdvižení výjimečné osobnosti Pavla a jeho misijního díla, kterému autor věnuje celé dvě třetiny textu. V té souvislosti podotýkáme, že „Lukáš“ Pavla nikdy - a zcela správně - neuznal jako skutečného apoštola navzdory Pavlovu vehementně opakovanému tvrzení, že nejen že za Ježíšovými apoštoly (přestože s nimi nikdy nechodil a o jejich dílo se nezajímal) nijak nezaostává, ale dokonce je víc než oni, protože ne jim, ale exkluzivně jen jemu se prý Ježíš řadu roků po své smrti zjevil. Pokud tento pochybný argument dělá z člověka, který má právě další nové vytržení mysli, rovnou Ježíšova apoštola, pak je ale náš svět plný apoštolů. Různá hnutí mysli a sny má totiž každý člověk. Přesto Pavla jako apoštola naše církev dodnes umíněně uvádí.
Titul tohoto díla plného literárních fikcí vyvolávající otázky, do jaké míry by se snad ještě dalo považovat jako relativně spolehlivé, nepochází od autora Lukášova evangelia, ale byl dílu přiřazen až někdy v druhé polovině druhého století, kdy se křesťanské učení a jeho texty znovu přepracovávaly a dál formovaly. Autor Skutků pracoval jen s těmi údaji, které měl k dispozici a nutno podotknout, že vskutku relevantních jich bylo pramálo. Řekli jsme, že neznal Pavlovo listy; ty však tvoří samotný základ křesťanství! Tento hrubý nedostatek se začíná projevovat nejvýrazněji od deváté kapitoly, takže nás nesmí překvapit, jestliže si „Lukáš“ s Pavlem v mnohém odporuje. Zvlášť markantní je například jejich velmi rozdílné líčení Pavlových misijních cest, jejich datování, rozsah a mnohé jejich okolnosti. Neshoduje se ani líčení apoštolského sněmu (Sk 15 proti Gal 2, 1-10), nesouhlasí ani obraz Pavlovy poslední cesty do Jeruzaléma. Problematická je zde i otázka samotné existence i míra spolehlivosti údajných řečí a proslovů především Petra, a z hlediska našeho církevního učení, které je vybudované na Pavlových dopisech a jeho aktivitách, je pro nás nesmírně důležité, do jaké míry se jeho vylíčení ve Skutcích zakládá na skutečnosti a do jaké jde o pouhou literární fikci. A právě tím, že proslovy a kázání obou mají velmi podobný styl, pro nás znamenají jejich značně sníženou hodnověrnost, protože se nám zdá pravděpodobné, že je psal jeden autor. Mnoho z nich navíc řadíme spíše k jeho nedůsledně zpracované tradici, na kterou ale má každé románově laděné dílo nárok.
Díváme-li se na Skutky apoštolů pod tímto prizmatem, jsme bohužel nuceni vyjádřit jisté pochybnosti i určitou nedůvěru například k líčení tak slavných a dramatických dějů a okolností, jakými je Pavlova cesta do Damašku a zvláště pak zjevení, které se mu na ní mělo přihodit. Skutky totiž líčí víru některých lidí „že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ ještě dřív, než se do Damašku Pavel vydal a především daleko dřív, než se na základě zjevení na této cestě o Ježíšově Božství vůbec poprvé začalo mluvit (např. Sk 8, 37; 9, 1-31). Jsme přesvědčeni, že v případě, že by se už před údajným Pavlovým pouštním viděním skutečně o Ježíšově Božství veřejně hovořilo, pak by k žádnému Pavlovu údajnému vidění už nemuselo docházet. Opozdil se snad se svým zjevením Ježíš, nebo se svým snovým viděním Pavel? Jaký by k tomu existoval důvod, pokud by lidé podle tvrzení autora Skutků měli dokonce už kdesi daleko za hranicemi Izraele Ježíšovo Božství vyznávat? Pokud by takové tvrzení byla pravda, čemuž ale osobně nevěříme, pak by Pavlova neuvěřitelná dlouhodobá práce na založení nového náboženství byla zcela zbytečná, protože víra v Ježíše jako Boha by už existovala a jistě by se sama pomalu dál šířila.
Pavel by býval nemusel svoji víru hlásat, nemusel by evangelizovat, psát své listy, neúnavně cestovat, trpět a riskovat život, a konečně by ani nemusel zakládat křesťanská společenství vyznávající Boha Ježíše, pokud by už jejich obdoby existovaly. Vždyť už ve Skutcích 8, 37 čteme že, „Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Všimněme si, že dotyčný Filip dokonce o Ježíši už hovoří nejen jako o Kristu, ale ještě dřív než vzniklo naše náboženství i jako o Bohovi, což ale také nemůže být pravda. Stejně jako se Ježíš jako zbožný Žid nikdy nepovažoval za pomazaného židovského krále, tedy Krista, tak se samozřejmě jako žádný jiný Žid nikdy nepovažoval a neprohlásil za Boha. Myšlenka, nebo snad dokonce nějaká určitá zmínka, že by Bůh Izraele mohl existovat coby trojice nikde v Ježíšově židovském učení, vyznání a víře neexistuje. Na světě se první zmínky v tom smyslu vůbec poprvé objevily až někdy století a později po Ježíšově smrti, a to u horlivých křesťanských propagátorů, apologetů. Do té doby nic podobného prostě neexistovalo. Je tedy samozřejmé, že ho za Krista Mesiáše a Božího syna za jeho života nemohli považovat a nepovažovali ho tak ani jeho učedníci, ani jeho rodina, ani nikdo z jeho vlastního židovského národa. To platí dodnes. V kapitole (Sk 9, 2) se ovšem přesto dovídáme, že stejně věřící (viz „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“) už existují v Damašku (!): „...a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma.“ K tomu jen dodejme, že ani tato a jim podobná vyjádření se podle našeho přesvědčení nemohou zakládat na skutečnosti a nemají pro nás větší, než románovou hodnotu. Bez ohledu na to, co jsme si o době vzniku trojičního učení právě řekli, ještě poznámku. Kdo má alespoň základní znalosti o židovské liturgii a neuvěřitelné zapálenosti zbožných věřících pro hájení své víry i pro krajně důsledné dodržování Božích Zákonů, ten ví, že vždy bylo a je skutečně naprosto vyloučené, aby byl v jakékoli jejich synagoze po světě někomu umožněné hovořit, kázat či jinak propagovat cokoli by se jen o vlas odchylovalo od jejich Bohem předaného učení. Není myslitelné, aby se v synagogách mohly hlásat nebo učit bludy, tedy názory nebo učení nesouhlasné a odporující příkazům Bohem dané Tóry. Hlavně proto se uvedený verš 9, 2 ve Skutcích zcela jistě nemůže zakládat na pravdě a jde nepochybně o záměrnou mystifikaci, stejně jako v celé řadě dalších zde uvedených veršů.
Víra, zda Bůh Stvořitel světa a vesmíru vždy měl, jak tvrdíme my křesťané, nebo nikdy neměl, jak tvrdí Židé, svého syna, tedy je-li Stvořitel opravdu jeden jediný Bůh, a nebo zda je jen jeden Bůh, ale skládá se při tom ze tří stejně božských osob, z nich jedna je židovský člověk Ježíš, byla před dvěma tisíciletími příčinou vzniku víry, která se ale zásadně rozcházela s učením, které Židům předal jejich Bůh Stvořitel. Z této původní malé sekty se později v pohanských územích stalo nové křesťanské náboženství, které se velmi významným způsobem proti judaismu vymezilo. Tedy především rozdílný pohled na to, zda Ježíš zrozený v židovském národě je Bůh Stvořitel nebo není, respektive otázka sporu o (ne)existenci trojí a zároveň jedné jediné Boží podstaty je ústředním bodem dva tisíce roků trvajícího sporu židovství s křesťanstvím. Nic na něm bohužel nemůže změnit ani fakt, že Bůh před čtyřmi tisíciletími tomuto národu daroval svůj Zákon, uzavřel s ním věčnou Smlouvu a určil ho za svého služebníka. A zatímco zásadní požadavek věřit v jednoho jediného existujícího Stvořitele tvoří hned Jeho druhé přikázání v Desateru, tedy v Boží směrnici pro požehnaně prožitý život člověka, otázka naší víry ve tři osoby Boha existující v jedné, má původ v Pavlově vidění.
Zatímco Ježíšovo židovské náboženství v otázce možnosti jeho Božství ze své pradávné víry nikdy neustoupilo ani o krok, naše křesťanství ve své dogmatice tak stabilní nikdy nebylo a jak víme, je už od samého vzniku velmi nejednotné a rozštěpené. Zatímco nynější náboženský judaismus eviduje přibližně šest až sedm fungujících duchovních směrů (víra v jediného Boha je u všech stejná, menší rozdíly jsou spíše v otázkách způsobů výkladu a praktikování) jen katolických církví nyní existuje kolem tří desítek, a počet církví a společností existujících na křesťanských základech je na světě tolik, že se v podstatě spočítat nedají. Jako příklad zmíníme třeba tzv. ariánství (od učení kněze jménem Areios), jejichž odmítání Ježíšova Božství trvalo přibližně pět a více století, u Vizigótů až do 6. století, u Germánů existovalo do 7. století a v Polsku a v Německu se dokonce velmi silně reaktivovalo ještě v 17. století! Otázka možnosti a nemožnosti Božství židovského člověka je tedy stejně stará jako tato idea.
Značně překvapující a pro většinu křesťanů nesmírně znepokojující a naprosto nečekaná událost se však stala teprve nedávno, a tou je údajné vyjádření na téma Ježíšova božství nikým menším, než nejvyšší hlavou katolické církve, ve věcech víry neomylného Svatého Otce Františka. Ten se měl v říjnu roku 2019 v rozhovoru s jedním známým novinářem, kterému už v minulosti poskytl několik rozhovorů, o Ježíšově božství vyjádřit v následujícím smyslu. Upozorňujeme, že nejde o autentický záznam interview, ale o jeho pozdější zápis. Stejným způsobem, tedy ex post ale vznikaly například zprávy o Ježíšově veřejné činnosti, evangelia. Zároveň podotýkáme, že po zveřejnění zápisu "nejvýbušnější" části tohoto rozhovoru, který novinář s papežovým vědomím zveřejnil, se strhla obrovská lavina nejrůznějších ohnivých komentářů, hodnocení a vášnivých prohlášení, ke kterým se brzy přidal i Tiskový úřad svatého Stolce. Zatímco sám papež se k obsahu svého rozhovoru nijak nevyjádřil, tiskové oddělení Stolce a další zdroje z nejvyšších kruhů vydaly několik prohlášení, která nepopírají, že v interview na otázku existence Ježíšova Božství skutečně došlo. Zároveň ale - podle očekávání - upozorňují na nedoslovnou interpretaci papežových slov tímto novinářským doyenem. A to přestože nikdo jiný při rozhovoru přítomen nebyl. Už jen s ohledem na mlčení svatého Otce v této záležitosti a horečné pokusy mnoha osob z papežovy blízkosti o určitou bagatelizaci a relativizaci novinářovy zprávy se zdá, že ani po dvou tisíciletích není naše církev v pohledu na Ježíšovo božství jednotná. A že díky Bohu snad konečně začala svoje dosavadní vcelku jednostranné zaměření na Ježíšovu osobu rozšiřovat i o zájem o Ježíšovu osobní víru. O to, o co my sami se bona fide snažíme po celý život. V rámci naší snahy o objektivitu jsme z si mnoha článků věnujících se tomuto tématu dovolili na ukázku vybrat vyjádření pocházející z konzervativního křesťanského směru, který se rozhodně nedá charakterizovat jako neloajální nebo jakkoli zpochybňující církevní dogmata. Článek přetiskujeme ve stejném znění, jaké je k dispozici zde : http://rexcz.blogspot.com/2019/10/poprel-frantisek-kristovo-bozstvi-2019.html
Popřel František Kristovo Božství? (2019) 10. října 2019 David Martin.
Papežův oblíbený novinář, který dělá rozhovory, veřejně prohlásil, že František popírá Kristovo Božství. Italský novinář Eugenio Scalfari ve středu prohlásil, že mu papež řekl, že Ježíš „vůbec není Bohem“. Ve vydání La Repubblica z 9. října Scalfari napsal: „Ti, kteří, jako několikrát já, měli možnost setkat se s ním [papežem Františkem] a hovořit s ním s velkou důvěrou, vědí, že papež František bere Krista jako Ježíše z Nazareta, člověka, nikoliv vtěleného Boha. Jakmile se Ježíš vtělil, přestává být Bohem a stává se člověkem až do své smrti na kříži.“ Scalfari cituje příklady v Písmu svatém, kde se Kristus modlil, včetně popisu Jeho agónie v Getsemanské zahradě, aby podpořil své tvrzení, že Ježíš Kristus není Božský. Pokračuje: „Když jsem tyto slovní obraty náhodou probíral, papež František mi řekl: Jsou jasným důkazem, že Ježíš z Nazareta, jakmile se stal člověkem, i když byl člověkem výjimečné ctnosti, vůbec nebyl Bohem.“ Vatikánský tiskový úřad od této zprávy odrazoval a vyjádřil svůj názor, že Scalfariho popis představuje pouze „osobní a volnou interpretaci toho, co slyšel“. I tak nebyl Vatikán schopen s nějakou jistotou tuto zprávu vyvrátit. Skutečnost, že František neudělal nic, aby tuto zprávu popřel, vede k tomu, že se jí propůjčuje důvěryhodnost. Je-li tato zpráva pravdivá, pak František neoficiálně vyznal herezi arianismu, která říká, že Kristus na Zemi nebyl samotným Bohem, druhou Osobou Trojice skrze níž „vše povstalo“ (Jan 1:3), ale byl jen pouhým člověkem. Tento logický úsudek je potvrzen, když zvážíme Františkovo pokračující přehlížení nauky a jeho opakované snahy odrazovat katolíky od toho, aby se pokoušeli obracet členy jiných náboženství. Jestliže František nemá žádnou důvěru v jednu pravou Církev, kterou nám Kristus zanechal, nenaznačuje to, že postrádá důvěru v samotného Krista? Tento odpadlický postoj se zajisté odráží v Amazonské synodě, která je v Římě právě v plném běhu. Dle arcibiskupa Viganó je „Kristus nepřítomen“ v pracovním dokumentu synody. Kardinál Burke tuto synodu popsal jako „přímý útok na Božství Krista“. Tato synoda je celá o klanění se „matce Zemi“ v rozporu s věčným nařízením, že se máme klanět pouze Kristu Králi na Jeho trůnu, takže Scalfariho tvrzení není přitažené za vlasy. Pokud je přitažené za vlasy, papež se od něj bude veřejně distancovat, ale pokud tak neučiní, můžeme z toho dovozovat pouze to, že žehná Scalfarimu, stejně jako mu žehnal v minulosti tím, že mu poskytl nové rozhovory poté, co mu Scalfari připsal výstřední prohlášení, jež odporují nauce. Jestliže toto není schvalováním Scalfariho práce, co potom je? Zdroj: Eponymous Flower Překlad: D. Grof
Na závěr dnešního zamyšlení si dovolujeme pouze připomenout papežovu neomylnost ve věcech nauky stanovenou Dogmatickou konstitucí:
„Kážeme a určujeme za Bohem vyjevené dogma, že rozhodne-li římský pontifex ex cathedra, to jest, využije-li své hodnosti pastýře a učitele všech křesťanů, dané jeho apoštolskými povinnostmi, vymezí doktrínu víry a morálky závaznou pro veškerou církev, s pomocí Boží, přislíbenou mu blahoslaveným Petrem, vládne neomylností, již svatý Spasitel s potěchou udělil církvi vymezením doktríny o víře a morálce, a tudíž taková rozhodnutí římského pontifika jsou nezměnitelná ve své podstatě a jsou rozhodnutím církve.“
pokračování
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
