Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

        Zachovávejte všechno tak, jak jsem vám řekl a

                               jméno jiného božstva nepřipomínejte,

                                                                ať nevyjde z tvých úst!

pokračování

                                      Vraťme se ještě jednou k našemu zakladatelovi Pavlovi a k jeho některým tvrzením. Víme, že bez Pavla a především bez jeho snového zážitku by naše křesťanství ve skutečnosti neexistovalo. Svět by v takovém případě naprosto nepochybně o mnoho přišel a zcela jistě by v mnoha ohledech vypadal jinak. Ovšem zároveň nutno dodat, že národ, který Ježíše zrodil, by ale nepoznal náš neomluvitelný a neodpustitelný křesťanský, téměř dvě tisíciletí trvající primitivní pasivní i aktivní antisemitismus se vší zrůdností, jaká ho bohužel provázela. Symbolicky vzato; v každém příslušníkovi Bohem vyvoleného židovského národa, který se stal přímou obětí naší vražedné nenávisti při pogromech, křížových válkách, drancování a podobně, jsme opakovaně, znovu a znovu zabíjeli ty, ke kterým vede nejvíce našich modliteb a proseb o pomoc, tedy Židy Ježíše a jeho matku Marii. Modlíme se, prosíme a věříme, že nám především tito dva  zbožní lidé pomohou do věčného nebe k  blaženému životu, přestože jsme pro pomoc a záchranu milionů jejich nevyslovitelně trpících souvěrců neudělali takřka vůbec nic. Právě naopak... Hovoříme-li už nyní o našem nesporném antisemitismu v minulém čase, vyjadřujeme tím už dnes toužebné  přání, aby tomu tak jednou opravdu bylo.

Pavel jak víme,  Ježíše neznal a navzdory tomu, že měl nepřeberné množství příležitostí ho osobně, tak jako každý jiný člověk té doby poznat, nikdy to neudělal. Ježíš s jeho vlastním hnutím nábožensky obrodného směru Pavla nezajímal. Kdyby tomu bylo obráceně, poznal by, že Ježíšova hlavní činnost spočívala v hlásání nutnosti duchovního restartu svého národa a nikdy se samozřejmě netýkala vybudování nového náboženství, ani zpochybňování svého vlastního. V souvislosti s Pavlem jsme už několikrát hovořili o tom, že po svém údajném pouštním „spatření Krista“ ve snu se obratem začal projevovat nejen nesmírně sebevědomě a důležitě, ale často také velmi nedůtklivě, podrážděně a konfliktně. Jakmile od své i Ježíšovo židovské víry odpadl, začal ve své neschopnosti základní sebereflexe dokonce sám sebe chápat a vydávat se za vzor ostatním lidem (!), a nejen to; suverénním způsobem zdůrazňoval, že jedná podle přímého zmocnění a příkladu Krista, kterého ale jak víme ve skutečnosti vůbec neznal a o kterém nic nevěděl...Proto také o tom, kdo byl Ježíš jako člověk, jak žil a v co věřil, se  z jeho dopisů nedozvíme. Jeho dopisy jsou však plné představ a tvrzení, jak - pro něho neznámého - Ježíše chápal on sám, navíc až  desítky roků po jeho smrti. Nikdy do svého nového náboženství neaplikoval žádnou Ježíšovu nauku, nebo ideu protože také žádnou neznal. Nevěděl co kázal, co pro něho bylo primární, nevěděl nic o jeho rodině, dětství, učitelích, rodičích i jeho sourozencích. Neznal jeho osobní víru. Hlásal Ježíše takového. jakého si on sám představoval; tedy jako  dočasného člověka, Mesiáše a nadpozemskou Boží bytost. Do té doby však o Ježíši tímto způsobem nikdo, ani jeho nejbližší samozřejmě nepřemýšleli, protože pro své okolí byl jen jedním z mnoha ostatních židovských náboženských aktivistů, kteří putovali po celé zemi a hlásali nutnou obnovu náboženského uvědomění a života věřících.

Aby se Pavel se svými základními  neznalostmi života a víry toho, o kom tvrdil, že ho osobně pověřil a vyslal neblamoval víc, než se dalo s velkou dávkou shovívavosti tolerovat, soustředil své hlavní evangelizační zaměření na hlásání Ježíšova údajného vykupitelství, zázračného vzkříšení a  návratu ke svému Otci, Bohu a Stvořiteli všeho, co existuje. Tím se mu ho podařilo výrazně oddělit jak od jeho soukromého života zbožného židovského člověka, od jeho rodiny, učedníků a dalších svědků, kteří ho znali jen jako dělníka, prostého syna židovských rodičů a pozdějšího náboženského aktivistu burcujícího svůj židovský národ k duchovní obrodě před očekávaným příchodem jejich Vykupitele. Tuto pro židovský národ nesmírně významnou mesiášskou roli svévolně přisoudil právě Ježíšovi, ovšem zpětně, až několik desetiletí po jeho smrti a především v době, kdy bylo celému židovskému  národu jasné, že očekávaný Mesiáš dosud „nepřišel“. Ani před Ježíšem, ani za jeho života, ani v další době se jak všichni dobře víme, nestalo naprosto nic z toho, co se během a po příchodu židovského Mesiáše mělo stát. Není pochyb o tom, že ho i Ježíš toužebně „vyhlížel“, a věřil, že se dožije jeho příchodu - proto po vzoru svého bratrance, askety a poustevníka Jana i on založil své vlastní nábožensky obrodné hnutí na stejných principech. 

Soustředění své nesmírně zapálené hlasatelské činnosti u pohanů především na Ježíšovo vzkříšení byl Pavlův dobře promyšlený tah. Přestože ho žádnými důkazy ani očitými svědky nemohl jakkoli obhájit a své tvrzení podepřít a upevnit, na druhou stranu nikdo z jeho náhodných posluchačů také nemohl pomocí důkazů Pavlovo tvrzení jednoznačně popřít a vyvrátit.  Samotný pojem ve smyslu Ježíšova vzkříšení se možná ještě před Pavlovou vlastní tezí  prvně objevil v souvislosti s faktem, který si jeho nejbližší pozůstalí a přátelé neuměli jinak vysvětlit: Ježíšovo tělo sňaté z kříže, nouzově, a velmi narychlo pohřbené před  významným židovským svátkem Pesach se podle některých zdrojů po jeho skončení na místě uložení nenašlo. Když se za dlouhé roky po této události díky svému snovému zážitku konečně začal o Ježíše zajímat, nedalo mu žádnou práci na tuto záhadu najít vysvětlení, které přesně zapadalo do jeho právě vytvářené nové teologie.

Pesach je jedním ze tří každoročních poutních svátků a celý jeho průběh trvá týden a připomíná zázračnou záchranu Židů z egyptského otroctví. Původní a jediné Desatero, které dal Bůh židovskému národu jako návod k životu, tuto událost hned na začátku zmiňuje formou sebepředstavení se Boha židovskému národu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Ovšem naše církev tento první článek z božího Desatera pomocí svatého Augustina jednoduše vyškrtla. Ne všechny články a příkazy židovského Boha se nám totiž do našeho náboženství hodily a tedy jsme je jako nežádoucí a naše náboženství ohrožující, zcela svévolně odstranili. Židé jak víme jednoznačně a definitivně odmítli jejich člověka Ježíše  jako Boha Stvořitele světa, a tedy kupříkladu i jako tvůrce prvního článku tohoto Desatera. Pokud by tak neučinili, a skutečně by - jen čistě teoreticky vzato - člověka Ježíše jako svého Boha uznali, nejenže by se jejich Bohu smrtelně rouhali a čekal by je Jím avizovaný trest v podobě zániku celého národa, ale  museli by Desatero také upravit, i když jinak, než my křesťané. První článek židovského Desatera by v případě jejich uznání Ježíše za svého Boha pak muselo znít: „Já jsem Ježíš, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“(!) To je ale tak dokonale absurdní představa, že žádného zbožného věřícího z tohoto Bohem požehnaného národa nemohla nikdy napadnout. To až nás křesťany, kteří se židovskou vírou bohužel nemáme nic společného – dokonce ani Stvořitele.  A jsme naprosto pevně přesvědčeni, že ani na okamžik nebylo něco podobného myslitelné také pro Ježíše. Pokud by si to snad přesto někdo myslel, neví o něm a jeho náboženství zřejmě nic, přestože je tak snadné se to dozvědět když ne z jiných zdrojů, tak alespoň od našich evangelistů, a to i přes všechny naše dodatečné úpravy jejich zpráv.

Pro objasnění toho, co se s Ježíšovým tělem opravdu stalo, existuje mnoho pokusů o racionální „lidské vysvětlení“ nejen ze sekulárního, ale i židovského, stejně jako z křesťanského badatelského prostředí. Sami jich z těchto a dalších zdrojů známe více než deset. Pavlovo záměru pokusit se hlásat Ježíšovo vzkříšení nesmírně pomohla skutečnost, že pro téměř všechny Židy bylo „vzkříšení“ z hlediska jejich náboženské historie dosud  nepříliš známé a spíše tajemné téma, které ze svého židovského učení v podstatě neznali.  V  jeho době bylo pro židovské autority novějším, a dosud především okrajovým, neprobádaným a tedy i pro širokou veřejnost málo známým tématem. Prioritou je pro věřící židovského národa plnění Boží vůle, ne spekulace o jejich budoucnosti. Pokud vůbec termín vzkříšení patřil do podvědomí velmi úzkého okruhu židovských náboženských kapacit, pak to bylo spíše ve smyslu víry možnosti nebo vůle Stvořitele oživit prokazatelně mrtvého člověka. Tato víra se ale značně liší jak od židovské víry v nesmrtelnost duše, tak od víry v posmrtný život. Téma kolem znovuoživení nalezneme v Tanachu především v proroctvích Izajáše, např. 26, 19, nebo Daniela 12, 2, a zvláště Ezechiela 37, 1-14 a ještě v několika nepřímých náznacích. Toto však nebylo přímé učení v pravém smyslu slova. O něm lze hovořit především až v talmudském období, kdy téma vzkříšení bylo hlavním námětem vzájemných sporů saducejů a farizejů.  Ale znovu opakujeme, že toto téma v náboženském  judaismu nepatří mezi důležitá témata a hlavní zaměření studií učenců Tóry.

Pokud tedy Pavel začal svoji vlastní teologii nového náboženství stavět především na pověstech o Ježíšově údajném vzkříšení, nebo jeho následném spatření, lze hovořit jako o jeho velmi úspěšném rozhodnutí, ovšem především mezi pohany a daleko mimo izraelskou zemi, kteří o Izraelitovi Ježíšovi pochopitelně věděli ještě méně než ten, kdo jim o něm kázal. A ten o něm z osobní zkušenosti, jak už jsme mnohokrát zmínili, nevěděl vůbec nic, takže vše co jim o něm kdy velmi sugestivně a vždy maximálně emocionálně řekl, nebo napsal, bylo plně v jeho režii a podle jeho vlastních představ, kdo Ježíš byl a v co věřil. 

Přestože je naše křesťanství drtivou měrou osobním dílem Pavla z Tarsu, židovského odpadlíka od Ježíšovy vlastní víry, církev se z principu celkem pochopitelně snaží tuto skutečnost opomíjet a přecházet. Naše náboženství nemá vyznívat jako důsledek nesmírně aktivní a obětavé práce tohoto jednoho člověka, ale jako důsledek dočasné existence Božího Syna na zemi. Ba dokonce přímo jako požehnaný výsledek Jeho výslovného přání, přestože Ježíš jako  příkladně zbožný věřící a hluboce věrný základním principům své židovské víry v jednoho jediného existujícího Stvořitele tuto možnost svojí dennodenní náboženskou praxí sám jednoznačně popíral. To ale Pavel nemohl vědět a pokud ho na to někdo náhodou upozornil, rozhodně by na takovém základě nemínil o Ježíšovi měnit své vlastní představy kým měl podle něho být. Situace nakonec došla tak daleko, že se ještě dnes můžeme setkat s různými proklamacemi ve smyslu, že katolická svatá církev je Kristovo požehnané dílo a podobně. Zřejmě není podstatné, že Ježíš za doby svého života nikdy o žádném křesťanském náboženském společenství - církvi nic neslyšel, protože prostě neexistovala, a to alespoň do doby, než se na scéně objevil Pavel. Ani žádné takové křesťanské společenství jako zbožný a své víře věrný Žid nezakládal. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že dvanáct jeho židovských učedníků tvořilo základ křesťanského náboženského společenství - církve. Osobně takové lživé tvrzení považujeme za projev zlovolné ignorace jeho židovského náboženství, ve kterém se narodil, ve kterém žil a ve kterém i zemřel, a stejně tak za projev vrcholné neúcty k Ježíši. 

Pokud kdokoli, a to včetně zbylých Ježíšových apoštolů, proti Pavlovým originálním a z pohledu základních dogmat židovské víry zcela nepřípustným názorům a jeho svévolnému jednání v tom duchu vznesl námitku, nebo s ním nesouhlasil, Pavel většinou argumentoval poměrně odzbrojujícím způsobem ve stylu: přikázal mě to Kristus, poslal mě Kristus, naučil mě to Kristus, ustanovil mě Kristus, vyvolil si mě Kristus (namísto titulu Kristus případně požíval  jména typu Zmrtvýchvstalý, Nanebevzatý, Vzkříšený a pod.). Na takový ryze originální, do té doby zcela nový způsob teologického vidění a náboženské argumentace pro další diskuze už často neměl v tomto směru příslušně vybavené oponenty. A to většinou z toho důvodu, že se s takovými výrazy a pojmy setkali zcela poprvé v životě a žádný z nich nikdy nebyl tématem jejich celoživotního studia Tóry.  Jinými slovy řečeno, byli zaskočeni, protože nevěděli o kom a o čem mluví. „Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova.“ (1Kor 11, 1) Tak hovoří o Ježíši ten, kdo o něm nic nevěděl, kdo ho neznal a kdo dokud Ježíš žil, jeho učením okázale pohrdal, a dokonce kdo první oslovené tímto učením nejprve sám zuřivě pronásledoval s cílem je, jak sám říká, „vyhubit“. Aby svými často pobuřujícími vyjádřeními například o Boží Tóře dodal zdání nadzemského oprávnění a zmocnění, sám  sebe po svém vidění pasoval do role Ježíšova mluvčího, vyslance, i pověřeného zmocněnce. A nejen od obyčejných lidí, ale dokonce od Ježíšových učedníků a následovníků, kteří se nakonec usadili v Jeruzalémě, aby v Ježíšově obrodném díle pokračovali tam, kde přestal, vůči sobě nekompromisně vyžadoval uznání a respekt vzhledem k jeho nanebevzatým Ježíšem údajnému mimořádnému pověření k veřejné činnosti.

Díky své vnitřní rozháranosti a konfliktnosti jednal často unáhleně a nečekaně, podléhající svým momentálním psychickým stavům, pohybujícím se mezi euforiemi a zklamáními, mezi projevy gejzírů nesmírné lásky i podrážděnosti, nedůtklivosti a vyhrožování, jak vyplývá z jeho listů. Měl zřejmý komplex ze skutečnosti, že Ježíše osobně neznal, přesto nebo spíše z toho důvodu však opakovaně a nevybíravým způsobem vyžadoval, aby ho jeho apoštolové mezi sebe přijali jako sobě rovného. Používal k tomu argument, že oni se k Ježíšovi za jeho života jen přidali, ale výhradně jen jeho samotného si exkluzivně vyvolil až po své smrti, takže je nejen jako oni apoštolem, ale z toho titulu má na rozdíl od nich i určité výsady. Situace, že mu učedníci především v prvních letech projevovali nedůvěru a často odpor k jeho z náboženského hlediska pochybným a rouhavým názorům, vedla k častým vážným neshodám. Přestože ho nakonec mezi sebe opravdu přijali, dodnes není jisté, zda kvůli nepochybnému trvalému vzájemnému napětí a přetrvávajícím neshodám, se nakonec rozešel on s učedníky, nebo spíše oni s ním. Skutečnost, že se nakonec místo Židů vydal evangelizovat pohany do Malé Asie a jejich i tak omezený vzájemný kontakt se postupně vytrácel, napovídá spíše pro druhou možnost.

Na chvíli od Pavla odbočíme. Víme že evangelisté, kteří psali o různých případech, kdy se měl ukřižovaný ještě různě dlouho a různě velkému počtu lidí údajně zjevovat ve své lidské podobě, a které známe pod jmény  Matouš, Lukáš a Jan, se všichni v různých a podstatně odlišných verzích zmiňují v tom smyslu, že nanebevzatý Ježíš všem jeho zbylým učedníkům přikázal, aby se vrátili zpět do Galileje ke svým rodinám a řemeslům. Taková žádost by možná měla rozumné opodstatnění v případě, že by prázdný Ježíšův hrob mohl naprosto jednoznačně a jediným možným způsobem vzato znamenat jen jedno jediné vysvětlení – skutečné zmrtvýchvstání. Ovšem pokusů o objasnění důvodu nenalezení Ježíšova těla, která se drží čistě lidských příčin zmizení, však existuje celá řada. Pokud by se alespoň jeden z těchto pokusů o vysvětlení záhady mohlo v obrysech krýt s možná skutečnou  realitou, jakým způsobem tělo z dočasného hrobu opravdu „zmizelo“, pak by líčení okolností tohoto lidsky „nevysvětlitelného Božího zázraku“ prázdného Ježíšova hrobu od jmenovaných evangelistů zcela ztratilo svoji relevanci a získalo by punc spíše  románové zápletky jako součásti široké tvůrčí invence jednotlivých autorů. Jestliže bychom se tedy přes jistou váhavost a nepochybně i určité pochybnosti nakonec přeci jen přiklonili i k možnosti čistě lidské, v žádném případě ne však nadpřirozené Božské aktivitě v tomto zmizení, pak by v případě, že by tragicky zemřelý Ježíš zůstal jako každý jiný člověk nadobro mrtvý (a čekal by jako každý z nás na poslední Boží soud),  zřejmě bylo logičtější, kdyby jeho bratři a následovníci nenavazovali na jeho odkaz rozptýleni kdesi po Galilejských vískách, nýbrž pokračovali v bodě a na místě, kde došlo k násilnému přerušení jejich společné veřejné činnosti – v Jeruzalémě. Tím, že se ve skutečnosti nikam nerozptýlili a v Ježíšově díle pokračovali v tomto městě nám, jak alespoň my osobně chápeme, sami napovídají o tom,  co se s jejich rabim stalo a co ne.

Z našeho pohledu není zas až tolik důležité, zda ve městě jeho bratři a další učedníci pobývali dál z důvodu, který jsme právě zmínili, nebo zda k tomu měli ještě další. Zbylí Ježíšovo učedníci  po jeho smrti svoji veřejnou obrodnou činnost před stále ještě očekávaným příchodem mesiáše židovského národa pokračovali z tohoto hlavního města jejich víry, ne z Galileje. Vzhledem k tomu, co o posmrtném spatření Ježíše psali Matouš, Lukáš a Jan, je to pro nás a pro naší víru nesmírně závažný poznatek.

O autorovi evangelia nazvaného jako Markovo jsme se dosud nezmínili záměrně. V této pro křesťanství existenčně důležité otázce totiž nebylo proč. U Marka je vše až příliš jasné; ten o žádném Ježově vzkříšení či zmrtvýchvstání a jeho následných zjevováních ve formě Boha Syna nikdy  nic neslyšel, takže o něm logicky nemohl ani nic napsat.

Jeho evangelium se o žádném posmrtném veřejném zjevování ani slovem nezmínilo a trvalo ještě neskutečná tři století, než  tuto skutečnost začaly některé církevní autority chápat jako zásadní podkopání důvěryhodnosti křesťanského dogmatu o Ježíšově zmrtvýchvstání, nebo snad trvalo více než tři sta roků, než si toho někdo vůbec všiml?  Markovo evangelium tedy celá staletí  končilo zde: „Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“(Mk 16, 8). Tečka, konec evangelia, víc jsem o něm nikdy nic neslyšel. Teprve po značně pozdním „poplachu“, který tento konec bez vzkříšení pro další evangelizaci církví jinak velmi ceněného Markova díla vyvolal, se díla chopili vybraní zbožní komunitní písaři a opisovači a celý text od 16, 9 až do 16, 20 sami vymysleli, se snahou o napodobení jeho vyjadřovacího způsobu sami dopsali,  a vložili za Markův text. Samozřejmě se tím nechlubili ani oni, ani naše církev. Až teprve ve čtvrtém století tedy mohlo být Ježíšovo zmrtvýchvstání uváděno jako další nepochybné církevní dogma, konečně mající oporu ve všech evangeliích. Naše dnešní církevní autority a biblisté se o tomto dalším zásahu do evangelijních textů  vyjadřují v předmluvě k Evangeliu podle Marka v Bibli sice kulantněji, než my sami, ale se stejným výsledkem: „Závěrečné verše (16, 9-20) nejsou v nejstarších rukopisech a byly patrně doplněny podle tradic, z nichž čerpala ostatní evangelia.“ Všimněme si výstižného výrazu podle tradic, protože ani jeden z evangelistů stejně jako Pavel nikdy nebyl osobním svědkem Ježíšovy veřejné činnosti a vše, co něm napsali, je vyprávění podle tradic.  

Naše katolické učení ovšem tvrdí, že evangelia a další novozákonní texty byly sepsány pod působením Ducha svatého, tedy třetí Božské osoby, nebo že vznikly dokonce jako výsledek inspirace přímo Bohem, Stvořitelem světa. Uvedený příklad dopsání celé řady veršů do Markova textu po třech stoletích jeho existence je jen malou ukázkou našeho velmi oblíbeného a  rozsáhlého upravování věroučných textů, přepisování jejich významu, odstraňování slov a vět a naopak interpolací slov a celých vět do novozákonních textů vždy, když cítila ohrožení svých, respektive Pavlem ustanovených dogmat.

Pokud tedy v našem případě psal člověk označený jako evangelista Marek podle církevního učení pod ovlivněním nebo autorským spolupůsobením Svatého Ducha, nebo jeho práce byla jak církev učí pod Boží inspirací, a přesto jsme tyto údajně první nebo třetí Božskou osobou ovlivněné posvátné texty zcela svévolně a bez nejmenšího strachu z Boha redigovali a různými způsoby je upravovali, znamená to pro nás osobně jen jediné.

Předpoklad, že podobně jako v případě židovského národa i nám křesťanům Bůh Stvořitel projevil tolik milosti, že se jak věříme osobně spolupodílel na vytvoření posvátných, nedotknutelných novozákonních biblických textů, a my místo nekonečného vděku a nejpřísnější ochrany před jakoukoli manipulací s nimi zacházíme podle svých vlastních zájmů, dokazuje náš vztah k Tomu, kdo nás opravdu stvořil. Podle toho, jak s těmito texty zacházíme, zřejmě opravdu nevěříme, že jsou dílem Boha, ale lidí. Proto je lidé zřejmě také mohou libovolně podle potřeby opravovat a přepisovat, nahrazovat je, ubírat, nebo naopak připisovat. Celé naše křesťanství je postaveno na existenci Žida Ježíše a tak se ptáme, zda si podle evangelistů nebo jiných pramenů někdy v životě dovolil do posvátné Tóry jako Božího díla jakýkoli svůj text obrazně řečeno doplnit, nebo z ní jiný text svým ústním podáním vyjmout, zavrhnout. Samozřejmě nehovoříme o jejích nesmírně rozšířených ústních výkladech. Jejich relativní svoboda však vždy a za každých okolností začíná a končí nedotknutelností každého napsaného písmene, otisku Boží vůle. 

Pavlem jsme své dnešní zamyšlení začali, a Pavlem ho i ukončíme. Zopakujme si, že bez něho a jeho snu, který měl mít kdesi na poušti a ve kterém měl podle svých slov spatřit Krista, by naše náboženství nikdy nevzniklo. V podstatě celý náš křesťanský zákon, který byl vypracován na podporu Pavlovy původní vlastní představy kým Ježíš byl, je především rezonancí jeho myšlenek i konání. Stejně dominantní a nenahraditelný vliv, jaký svými několika málo dopisy na budování křesťanství, měl samozřejmě i na obsah o pár století  později uspořádaného tzv. Nového zákona. Drtivá většina církevních dogmat pochází buď jako hotové učení přímo z Pavlovy „teologické dílny“, nebo tam má alespoň své kořeny. Jen velmi těžko bychom v křesťanské teologii nalezli na učení, které by s Pavlem a jeho viděním evidentně nemělo naprosto nic společného.

V našich zamyšleních jsme se postupně setkali s mnoha dogmaty, o kterých až dosud jen málokdo z nás věděl, že nepochází z učení nebo konání Ježíše, ale od Pavla. Velké ohlasy mělo například několik našich předchozích úvah nad pro mnohé překvapivou skutečností, že hlavní smysl a cíl každé naší bohoslužby – eucharistická oběť prováděná knězem jménem Církve i Krista ve formou proměňování chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista jeho jménem a jeho mocí, nepochází z žádného přímého svědectví  učedníků, kteří měli být Ježíšovu příkazu při poslední večeři: „To čiňte na mou památku“ přítomni. Nejstarší zmínka o eucharistické oběti pochází opět z Pavlova snu, chcete-li z jeho snového vidění Ježíše, o kterém vůbec poprvé píše  v prvním listu Korintským (11, 23-25) Do té doby o Ježíšových slovech  nikdo neslyšel a evangelisté  Marek, Matouš a Lukáš v podstatě jen opakují, co o nich ve svém dopisu napsal Pavel.

Ty, kdo si například i tuto informaci důkladně ověřili a smířili se s ní jako s faktem, nemůže už překvapit jiný, pro některé z nás nový a možná ještě více překvapující poznatek v souvislosti s Pavlovým novozákonním autorským vlivem. Větší část dnešního zamyšlení jsme věnovali tématu Ježíšova vzkříšení  a na jeho závěr uvedeme, že podobně jako v případě Ježíšových údajných slov při poslední večeři, také i zcela nejstarší zpráva o zmrtvýchvstání  a následném údajném „spatřování“ Krista nepochází od evangelistů, ani jiných možných svědků, ale opět z prvního Pavlova dopisu do Korintu (!), viz 1. Kor 15, 3 a dál. Pokud  z tohoto listu chápeme verše 3-5 v kapitole 15 jako krédo, pak jde o nejstarší „apoštolské“ krédo vůbec, přestože Pavel faktickým Ježíšovým apoštolem nikdy nebyl. Úvod tohoto jeho vlastního kréda tvoří věta: "Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal..." Škoda, že jasně neupřesnil, od koho a jak sám přijal. Skutečnost, že toto první krédo pochází opět od Pavla, jen vhodným způsobem doplňuje naše tvrzení o Pavlově naprosto dominujícímu vlivu na vzniku a následné dvoutisícileté existenci křesťanství.

pokračování

M.Č.