O dvou vírách ve dva Bohy IX. část
Jeden Bůh, největší před bohy a lidmi, není smrtelníkům podobný představou ani myšlenkou.
Blaze lidu, jemuž Hospodin je Bohem.
pokračování
Pokud by v Ježíšově době - a nejen tehdy - nějaká hlavní postava při tradiční společné židovské večeři vedené podle náboženských předpisů vybídla přítomné spolustolovníky, aby přísný Boží zákaz nepožívat krev ignorovali (např. Gen 9, 4: „ Jen maso oživené krví nesmíte jíst“ nebo Lev. 17, 10: „Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze společenství jeho lidu.“), a dokonce naopak aby na jeho památku krev pili (viz 1. Kor 11, 25: „Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“), na místě by takového člověka v souladu s Božím Zákonem přítomní za takové provinění ukamenovali. V lepším případě by ho předali židovskému soudu Sanhedrin, kde by ale byl za tento zcela zásadní přestupek nakonec odsouzený ke stejnému trestu. Náš zakladatel Pavel měl velké štěstí, že jím vůbec prvně uvedená slova u večeře, která ve svém listu vložil do úst Ježíšovi, vytvořil až přibližně čtvrt století po jeho smrti. Ježíš se proti této jeho velmi závažné pomluvě, kterou ve výsledku apoštol v podstatě zcela znehodnotil kvalitu a opravdovost jeho víry (o které však jak víme, ve skutečnosti nevěděl vskutku nic, jelikož Ježíše osobně neznal a za jeho života se o něho a jeho učení nikdy ani náznakem nezajímal), bohužel už nemohl bránit. A právě na tento zásadní fakt při vytváření svého nového náboženství postaveném na Ježíšově osobě možná Pavel spoléhal. Mohl o něm hlásat opravdu cokoli, a také to tak bez ohledu na skutečnost dělal. Ovšem ani v nejmenším nepochybujeme o tom, že za svého života by si Ježíš s podobnými pomluvami a útoky svojí víru a náboženskou praxi dokázal lehce poradit, jak se to ostatně podle evangelií i jiných pramenů už několikrát skutečně stalo. Na druhou stranu nám není cizí představa, že Ježíšovi by jemu zcela neznámý Pavel nestál za to, aby s ním jeho pomluvy a výmysly o něm jakkoli řešil.
Na rozdíl od způsobu, jakým způsobem údajná Ježíšova slova při poslední večeři vnímá naše církevní učení a jaký význam jim přikládá, znovu připomínáme, že Ježíš byl příkladně zbožným Židem, který byl ve své víře a pokoře stejně jako jeho ostatní soukmenovci poslušný všech příkazů svého Boha. Byl to právě ten, kdo například o svém bratranci neváhal vyhlásit, že mezi lidmi neexistuje větší člověk (!): „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel“ (Mt 11, 11). To znamená, že sám Ježíš, kterého Pavlem založené náboženství pokládá za Boha, který de facto stvořil svět, ve skutečnosti sám sebe považoval dokonce za lidsky nižšího člověka, než byl jeho příbuzný, který byl jeho velkým vzorem. (pozn. Uvedený verš má ještě pokračování, které ovšem samo naše učení uvádí jako pozdější křesťanskou interpolaci, tedy pozdní umělou vsuvku anonymního horlivého autora, která měla zmírnit důsledky, které z tohoto Ježíšova vyhlášení ve skutečnosti vyplývaly.Tedy že se nepovažuje ani za proroka, ani za Mesiáše, ani za Boha - Božího Syna, a dokonce ani za nejvýznamnějšího člověka...)
Jako každý jiný Tóru dodržující Žid by si o sobě nikdy nedovolil myslit, natož říkat nic podobného tomu, co o něm tvrdil tento renegát od židovské víry; člověk, který ho ve skutečnosti nikdy neviděl a neslyšel, a o kterém zcela nepochybně pro jeho tehdejší bezvýznamnost v židovském světě neslyšel nic ani sám Ježíš. Tedy že by tento bezesporu výjimečný galilejský náboženský aktivista, který silně ovlivněn svým příbuzným Janem začal hlásat potřebu všeobecné duchovní obnovy a věrnost Božímu Zákonu před očekávaným příchodem Mesiáše, naopak veřejně nabádal své židovské souvěrce, aby přestupovali nedotknutelný Zákon (viz 1. Kor 11, 23-27) jejich Stvořitele a ochránce. A podobně...To je ve výsledku od Pavla ať už úmyslná, nebo snad z hluboké nevědomosti, přesto z židovského náboženského hlediska vzato velmi závažná pomluva. A podobným nebo stejným pohledem je podle nás nutno pohlížet na další Pavlova svévolná vyhlášení o Ježíši, kterými jeho židovské vyznání a náboženskou praxi tolik deformoval. Přesto například právě údajná eucharistická oběť, o které se v souvislosti s Ježíšem jako vůbec první člověk zmiňuje tento apoštol, tvoří jeden z pilířů křesťanských dogmat. A to bez ohledu na to, že Ježíšova vlastní víra, kterou on sám nikdy v životě žádným způsobem nezpochybnil, tehdy existující už téměř dvě tisíciletí (počínaje příkazem Noemovi (1.Moj. 9, 4) a stejně jednoznačně opakované i ve 3. Moj. 17, 10), trvala na důrazném zákazu krev požívat pod trestem vyloučení (doslova vytětí) z Božího národa.
Představa, že by někdo v židovském národě v myšlenkách snad uvažoval dokonce o pojídání lidského masa a lidské krve, jak se uvádí v listu do Korintu, je v každém případě naprosto kategoricky vyloučena. Jakékoli případné diskuze o jiné možnosti by byly pouze ztrátou času. Už jen připustit myšlenku, nebo snad dokonce opravdu věřit, že by se Ježíš takovýmto zcela zásadním způsobem přes všechny výstrahy rouhal svému Bohu a pohrdal Jeho učením, je v náboženském judaismu něco nepředstavitelného a trestuhodného. Bez ohledu s jakým úmyslem se tak stalo; zmíněnou hrubou urážku Ježíše a především jeho víry neměl nikdo nikdy vyslovit. Uvedené tvrzení mohl o Ježíši napsat jen člověk, kdo s ním měl jasný osobní záměr, nebo kdo o Ježíšovi a jeho víře nic nevěděl, a navíc kdo neznal nebo nedokázal docenit význam jedinečného Božího Zákona - a zřejmě právě tak se také stalo. Člověk, který až mnoho let po Ježíšově tragickém umučení Římany, na základě svého snového zážitku kdesi na poušti do jeho osoby transponoval svůj vlastní výklad tohoto snění. Člověk, který zcela odpadl od své tradiční židovské víry a uvedeným a několika dalšími podobnými výroky, které přiřkl tomu, koho nikdy v životě neviděl, možná chtěl říci něco ve smyslu: „Proč bych od židovství neměl neodpadnout já, když přede mnou od něho odpadl Ježíš? Vždyť kdyby zůstal věřícím Židem, nemohl by nikdy svým učedníkům přikázat, aby na památku na něho pili jeho lidskou krev a jedli jeho vlastní maso. Kdo mě řekl, že se to stalo? Na poušti se mi zdál sen a v něm mě to o sobě sdělila osoba, ve které jsem poznal do té doby pro mě zcela neznámého Ježíše. Všechno, co od teď o něm budu říkat, vím od něho.“
Upozorňujeme, že v naší katolické církvi se v eucharistii rozhodně nejedná o symbolické, ale skutečné požívání Ježíšova lidského těla a skutečné pití jeho krve, jak nás ujišťují jednotlivé paragrafy Katechismu katolické církve, viz např. §1222-1223, a především pak § 1373-1375, §1376-1377, §1409 i §1413. V krátkosti shrnuto; na rozdíl od vlastní víry Ježíše, církev věří, že: „Ježíš je v eucharistii přítomen opravdu, skutečně a podstatně se svým skutečným tělem, se svojí skutečnou krví, se svojí duší a se svým božstvím. V eucharistii je přítomen skutečný, celý Ježíš, Bůh a člověk.“ Jinými slovy řečeno; v eucharistii jíme lidské maso a pijeme lidskou krev a zároveň ale jíme boha, který žádné tělo nemá a pijeme boží krev, kterou ovšem skutečný Bůh pochopitelně také nemá. Ježíš jako příkladně zbožný Žid studoval a vyznával jediné možné teologické i společenské učení jeho národa – Tóru, kde se píše nejen o tom, že je jeden jediný Bůh, ale jak jsme si před chvílí řekli, zároveň je tam na dvou místech uvedený rozhodný Boží příkaz, že žádný člověk – tedy nejen Židé! – nebude pít jakoukoli krev. Podle jednoho výkladu si prý Bůh Židů byl natolik jistý mravní sílou a vyspělostí svého vyvoleného národa, že ho nikdy ani nenapadlo ke svým 365 negativním příkazům obsaženým v Tóře přidat ještě příkaz nejíst i lidské maso a nepít také lidskou krev. Pro Ježíše stejně jako pro každého jiného Žida byla myšlenka požívat člověka a pít jeho krev, stejně jako jíst boha a pít jeho krev byla vždy naprosto cizí a nikdy nebyla jakýmkoli tématem teologického učení nebo náboženských diskuzí. Taková myšlenka pro ně minimálně od Noemovy epochy neexistovala, takže logicky by nemohli diskutovat o něčem, co není. Ovšem kde podobné záležitosti měly své pevné místo, byly různé pohanské obřady. A všichni víme, že náš zakladatel Pavel nejenže jako první člověk vůbec zveřejnil svá vlastní eucharistická slova, která později přiřkl Ježíšovi, ale také že pocházel a dlouho žil právě v kulturním prostředí Malé Asie, oblasti oblíbených a velmi rozšířených řecko-římských magických rituálů. A v některých hrála krev zásadní úlohu.
Člověk, který brzy po tomto údajném „spatření“ Ježíše na téměř deset roků z neznámých důvodů zmizel nejprve kamsi do Arábie, a pak po letech snad ještě žil v Damašku, kde byl zcela v ústraní a nevykonával žádnou veřejnou činnost. Jak bez dalšího vysvětlení tohoto podivného počínání v dopise Galatským sám rekapituluje: „Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie. Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem.“ Nikde neexistuje žádná zmínka, že by v tomto svém dobrovolném exilu někdy o svém prožitku s někým mluvil. Můžeme se tedy jen domýšlet, proč se po svém pouštním snění zcela logicky nerozjel rovnou za zbylými Ježíšovými apoštoly do Jeruzaléma, aby je o svém z teologického hlediska naprosto převratném zážitku informoval. Proč udělal pravý opak a své vidění si na tolik roků nechal výhradně pro sebe? Každým dnem, kdy o svém údajném snovém zážitku nikomu nic neřekl, nenávratně ztrácí jeho důvěryhodnost a zvyšuje se diskutabilita jeho skutečnosti. Proč se tento (údajný) Žid z Izraele náhle vytratil právě do Arábie mezi výhradně nežidy? Kdo nám přesvědčivým způsobem vyvrátí náš názor, že právě tam a tolik roků utvářel sám nebo spolu s dalšími stávajícími pohany svojí vlastní, novou teologii, jejíž středobodem však bohužel není Ježíšova vlastní víra, ale výhradně jeho osoba? Ovšem osoba, jakou si Pavel sám vysnil, s vlastnostmi, které mu sám dodal, a zcela bez ohledu na to, kdo tento Galilejec byl, jak žil a v co a především v koho – tak jako každý věřící Žid - věřil. Pokud se na Pavlovu činnost díváme i jiným pohledem, pak je naprosto logické, že jeho nové náboženství o Ježíšově víře nikdy nemohlo být (!). Ježíšovo náboženství totiž v jeho době už existovalo skoro dva tisíce roků, takže pokud Pavel toužil vytvořit nové, muselo být od Ježíšova židovského značně odlišné. Z teologického hlediska toto náboženství není jen odlišné; je v pravém smyslu slova převratné. Naše křesťanství je skutečně Pavlovo převratné náboženství, s ústřední postavou převzatou z náboženství židovského.
Přestože se snad původně i s dobrými úmysly snažil o opak, a bez ohledu na nesporně gigantické, už dvě tisíciletí trvající jedinečné dílo, které z jeho úporného snažení nakonec vzešlo, z hlediska Ježíšova židovského národa vzato vychází jediné: Z jejich soukmenovce Ježíše vytvořil osobnost, kterou ale ve skutečnosti nikdy nebyl! Nikdy nebyl tím, kým ho Pavel ve své mysli chápal, ovšem sám apoštol podle nás drží ať už úmyslně, nebo v důsledku nechvalné prvenství: byl první, kdo původní poselství Ježíše jednoznačným způsobem zradil. Možná i proto, že toto poselství naprosto nepochopil, to ale na výsledku vůbec nic nemění. Pokud tomu ale tak skutečně bylo, pak bychom se ale museli přiklonit k těm názorům, které Pavlovo židovství různými způsoby zpochybňují. Poukazují přitom v zásadě na to, že žádný zbožný dospělý Žid by nikdy nemohl ve své mysli z člověka vytvořit Boha a z Boha člověka, jako je to reálné především v řecko-římské, egyptské a jiné mytologii, ale v Ježíšově náboženském judaismu je to něco dokonale nemyslitelného.
Ježíš v každém případě nebyl tím, kdo svým životem a svými výroky měl bořit svojí vlastní víru i víru v jediného Boha svého národa. Nedotknutelnou víru vytvořenou, a Noemovi, Abrahámovi a konečně Mojžíšovi předanou Stvořitelem světa a všeho, co existuje. Ve svém díle ho Pavel přetvořil z příkladně zbožného a Zákon důsledně dodržujícího Žida na toho, kdo ale nikdy nebyl, a z podstaty své víry ani nikdy být nemohl. Na syna všemocného Boha Stvořitele, přestože právě tento Bůh svému národu nesmírně důrazně kladl na srdce, že je jeden jediný existující Bůh, který stvořil je samé i tento svět. A to s pohrůžkou důsledných trestů, pro ty, kteří by za Boha Stvořitele vyznávali kohokoli, kdo jím ale ve skutečnosti nikdy nemůže být. Mnoho takových odstrašujících případů nalezneme například v Mojžíšových knihách, u proroků a v jiných zdrojích. Z jemu zcela neznámé osoby ve své mysli vytvořil náboženského rebela, který se protiví mnoha důležitým Božím předpisům, snižuje jejich význam a odmítá je. Vytvořil údajného kritika tradiční židovské náboženské praxe a zároveň národem očekávaného Mesiáše, který kteří až dosud Zákon svého Boha s největší důsledností dodržovali, samozřejmě včetně samého Ježíše. Pavel ho v důsledcích přetvořil ho na Boha - zakladatele nového náboženství a své církve, které měli údajně prorokovat už nejstarší židovští proroci. Na bořitele historických tradic svého národa, i na židovským národem očekávaného mesiáše, který však samozřejmě nikdy neměl být jejich Stvořitel, Bůh sinajské Smlouvy. To však Pavel zřejmě netušil a také proto panují reálné pochybnosti o jeho skutečném židovství.
Židovský Bůh tak, jak Ho chápou zbožní Židé je pravý opak Ježíše, který tohoto Boha Židů sám po celý život bezvýhradně vyznával, ctil a miloval. Smluvní Bůh jeho národa je jen jeden a není žádný jiný. Nemá žádný počátek ani žádný konec. Nenarodil se, ale vždy existuje, a to způsobem, který je nad naše chápání. Nežije a tedy ani nikdy nezemře. Nemá žádnou podobu a neztotožňuje se tedy fyzicky s žádným svým stvořením. Existoval, když ještě nebylo vůbec nic a bude existovat, až bude zase jen nic. Nic není dokonalé, jen jeden jediný Bůh Stvořitel všeho. Ze židovského hlediska se jejich člověk Ježíš nenarodil bezhříšný proto, že by snad byl Bohem, ale právě naopak proto, že byl Židem, pro které žádný uměle vytvořený pojem tzv. dědičného hříchu neexistuje. Hříšníky byli dospělí lidé Adam a Eva, ne však jejich právě narozené děti. Zplozením člověk dostává duši, která je logicky zcela čistá, prostá jakékoli poskvrny, protože je Božím darem. A s touto duší člověk přichází na svět. Ježíšova židovská víra ohledně novorozenecké duše nikdy neznala žádné spekulativní tvrzení podobné našemu křesťanskému, že se rodíme s hříšnou duší, jakoby nám jí dalo samo zlo, viz např. mnohé práce a kázání sv. Augustina na jeho velmi oblíbené téma lidské hříšnosti každého dítěte hned po narození, zkaženosti lidstva, trestů, očistce, pekelného ohně a podobně. Vzpomeňme si třeba na jeho výraz hříšná masa pro Bohem stvořené lidstvo...
Bůh Ježíše byl někdo naprosto jiný, než byl Bůh Pavla, takže obě vyznání jsou zcela neslučitelná. A z pohledu národa, který se Stvořitelem světa a jediným existujícím Bohem uzavřel věčnou Smlouvu je naprosto nepodstatné, že Pavel spojil tyto dva nesrovnatelně odlišné pojmy do jedné víry. Dnes už čtyři tisíciletí trvající víra Židů v jejich jednoho jediného existujícího Boha, kterou vyznával Ježíš, má své postavení naprosto neslučitelné s o dvě tisíciletí existující vírou Pavla v Boha obsahující více osob a navíc spasitelskou úlohou jedné z nich. Z pohledu vyvoleného národa nelze jejich Bohem danou víru žádným způsobem dělit a její jednotlivé části pak roubovat na novou víru s polidštěným Bohem založenou člověkem. Jde o dvě neslučitelně odlišné víry ve dva neslučitelné Bohy. Zabývat se jejich hodnotami a vzájemně je porovnávat z hlediska možné Stvořitelovy vůle není naším cílem, protože to už dávno udělal On sám a jednou se resumé, kdo se Jeho vůli vyjádřenou Desaterem snažil plnit, zcela jistě dozví každý z nás.
Závěrem si shrňme několik bodů vyplývajících z dnešního zamyšlení. Přibližně dvě desetiletí po Ježíšově smrti si jeho existenci vybral Pavel jako zcela jedinečnou, ústřední postavu pro naplnění své vlastní spasitelské idey i zřejmé představy o vytvoření nové a především nežidovské víry. Jakmile se mu se zpětnou platností podařilo z Ježíše vytvořit Krista Spasitele nové víry, začal se sám na veřejnosti prezentovat jako ideální vzor jeho pravého následovníka. Skutečný Ježíš se svojí židovskou vírou se v podstatě ani nedostal na Pavlem pracně vybudovanou a nesmlouvavě střeženou novou teologickou scénu vedenou v helénském duchu a spekulacích, a musel své historické místo věřícího židovského člověka přenechat v Pavlově režii zvěstovanému Kristovi. Historické události v Ježíšově životě a době byly nejprve jím a následně pak evangelisty nahrazeny radostnou zvěstí o Božím království v Kristu, a ještě nedávno existující člověk Ježíš, jeho vlastní víra a učení se přímo úměrně se stále propracovanější novou teologií v tomto smyslu nakonec zcela vytratily.
Nadzemsky pojatá Pavlova vlastní představa vykoupení jak každý z nás ze své praxe ví, byla vědomě naprosto zbavená možnosti pochopení lidským rozumem. Ježíš jako zbožný příslušník židovského národa v jeho podání zapadl v dějinách a nahradil ho nový Ježíš - jako Kristus, Boží Syn z nekonečné nadzemské vrstvy. V Pavlově náboženství Ježíš de-facto přestal být člověkem, a stal se pro něho preexistujícím Stvořitelem světa a vesmíru, dokonale a už trvale odděleným od jeho pozemského života prožitého ve víře v jednoho jediného existujícího Boha židovského národa, Stvořitele vší existence. V žádném případě jako sami křesťané toto své náboženství nyní nijakým způsobem neposuzujeme, ale naprosto zásadně trváme na tomto konstatování : je to náboženství Pavla, ne Ježíše. Ten po celý svůj život až do posledního vydechnutí na kříži vyznával a praktikoval výhradně víru svého židovského národa, víru v jediného faktického Boha, který stvořil vše co je, Boha vzájemné Smlouvy a dárce Zákona jako Božího návodu, jak mají lidé žít. Tímto Ježíšovým Bohem je však pro Pavla sám Ježíš.
Abychom Ježíšovu vlastní víru skutečně pochopili, nemůžeme se vyhnout alespoň v základech studiu jeho židovství. Člověk, který tak jako my jednou dojde k takovému rozhodnutí, a překoná všechny své logické obavy z toho, co se dozví, s velkou pravděpodobností také dojde ke stejnému poznání, které tak často zdůrazňujeme: Zbožný příslušník židovského národa Ježíš, tradičně vyznávající jediného možného existujícího Boha zůstal až do své smrti zbožným příslušníkem židovského národa, vyznavačem jediného možného existujícího Boha. To by ale v žádném případě a pro nikoho nemělo být poznání jakkoli znepokojivé, ale definitivně osvobozující od jakýchkoli pochybností a nejasností v naší víře. Ježíšův Bůh je Bohem, který s jeho národem uzavřel vzájemnou Smlouvu a za to od Něho obdržel Zákon dobrého života. My křesťané jsme nic podobného v naší dvoutisícileté historii dosud nezažili, ale vytvořili jsme Zákon svůj vlastní. Drtivá většina tohoto učení je Pavlovo, o Pavlovi, a především odkazující na Pavla.
U křesťanů by toto poznání nemělo pro jejich dosavadní víru být zlomové, ale obohacující. To ovšem platí jen pro ty, kteří jsou schopni přijmout skutečnost, že jejich víra v Krista je sice nepochybně duchovně povznášející a pro jejich život nesmírně přínosná, ovšem není vírou Ježíše, který se ve skutečnosti za Krista, tedy za pomazaného krále nikdy nepovažoval. Že jejich upřímná, čistá víra v Krista Boha však není vírou Ježíše, který se samozřejmě nikdy nepovažoval ani za Boha Židů. Že to je víra křesťanského zakladatele Pavla, na níž jsme přistoupili a kterou jsme přijali za svojí, ale v žádném případě ne Ježíše. Kdo z nás je toto schopný přijmout, pro toho by neměl být problém bez dalších důsledků přijmout i pevnou jistotu, že Ježíš vyznával víru jinou, víru Všemocným Bohem danou židovskému národu. Proto znovu opakujeme, že v žádném případě nemůže jít a skutečně také nejde o dva způsoby víry v jednoho Boha, ale o dva způsoby víry ve dva Bohy. Jak už jsme mnohokrát zmínili, jeden způsob je Ježíšův a druhý je Pavla.
Rozhodně nechceme jakkoli zatajovat skutečnost, že v průběhu probíhajícího studia Ježíšova židovství a jeho víry jsme se také seznámili s různými midraši, které v otázce údajného Ježíšova božského sebeuvědomění pro nás překvapivě vykazují mnohé postoje, které jsou v tomto ohledu skutečně blízké Pavlovu pojetí. To znamená, že některé pracují s vlastním přesvědčením, že Ježíš se za Boha skutečně prohlásil. Podle našeho vlastního mínění jsou však takové názory spíše výsledkem oprávněného smutku a hořkosti z neuvěřitelně tragických následků, které židovskému národu a jejich Bohem dané víře za dobu své existence, a především pak ve středověku způsobilo naše křesťanství. Z tohoto pohledu vzato je postoj některých židovských autorit minulosti velmi zjednodušený, ale na druhou stranu pochopitelný. Tedy jak alespoň my je chápeme: Kdyby nebylo Ježíše, nebyla by ani naše národní tragedie ze strany jeho vyznavačů. To je bezesporu pravda, ale dovolujeme si připomenout naše pevné přesvědčení vycházející nejen z velkého množství různých historických zdrojů, ale dokonce i z obou Zákonů: Ježíš svoji Bohem předanou víru nikdy nezradil a nikdo by neměl tvrdit něco jiného. Ani Židé, ani křesťané.
Nemůžeme tedy souhlasit ani s Pavlem a jeho výklady v tomto duchu, ale ani například se stanoviskem midraše, o kterém se zde zmiňujeme s použitím výkladu J. Leibowitze. Konkrétně jde o midraš Tanchuma. Ten uvažuje o slovech čtvrté Mojžíšovy knihy (23, 19) v souvislosti s nežidovským prorokem Bileámem, jehož celý nesmírně podivuhodný případ velmi doporučujeme k prostudování. První část uvedeného verše uvádí doslova: "Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval..." a k němu tento midraš říká: "Bileám předvídá dobu, kdy se zjeví muž, syn ženy, který se prohlásí za Boha. Proto Bileám zvedá hlas, aby národy slyšely: "Nepleťte se kvůli tomuto muži, neboť Bůh není člověk a jestliže tvrdí, že Bůh je, klame" . Nemusíme jistě podotýkat, že midraš má na mysli Ježíše, před kterým prý už Bileám, žijícící asi o patnáct století dříve varuje ve svém proroctví. Přestože uvedený midraš i celý Bileámův příběh z Mojžíšovy knihy je nesmírně poutavý a bezesporu přínosný, nemůžeme souhlasit s uvedeným celkem jednoznačným náznakem, že to byl (resp. bude) Ježíš, který se prohlásil (prohlásí) za Boha. Náš názor je ten, že jde o omyl, který lze velmi přijatelným způsobem dokázat.
Zbožný syn židovského národa Ježíš by o sobě ve skutečnosti nikdy nic podobného nemohl prohlásit, protože nikdy neztratil víru svých předků. Na rozdíl od Pavla, který nejen že se této Ježíšovy víry sám zřekl, ale svojí vlastní teologii vydal za jeho. Jak jsme si právě ukázali, tím se mu ho alespoň navenek celkem úspěšně podařilo ze svého Bohem požehnaného národa na dlouho eliminovat. O našem křesťanství ani nemluvě. Tady byla jeho židovská víra potlačena dokonce na dobu dvou tisíciletí.
pokračování
M.Č.