Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

   Církev už od svých raných dob tvrdila, že je pravým Izraelem,

                                a snažila se od Ježíšovo židovské víry oddělit.

pokračování

                                        Vztah věřících izraelského národa a tedy i  jeho Ježíše k jejich jedinému existujícímu Bohu, Stvořiteli všeho co existuje, můžeme ukázat i na tomto příkladě. První Mojžíšova kniha (hebr. Berešit) jak víme hned na začátku pojednává o stvoření světa: „První stvořil Bůh ta nebesa a zemi“ a pokračuje výčtem základního a nejdůležitějšího „vybavení“ naší planety počínaje jejími moři, horami, zvěří, živly, sluncem, měsícem a hvězdami přes rostliny, a tak dále, a uzavírá stvořením člověka a sedmým dnem, časem ukončení Boží aktivity v tomto směru. Dílo dokonáno. Ovšem pozor: popisu veškerého naprosto neskutečného, nenapodobitelného, lidem zcela nepochopitelného a jedinečného stvoření světa s jeho životem i celého vesmíru  věnuje židovská Tóra jen neuvěřitelných a chtělo by se říci až zanedbatelných  třicet čtyři veršů! Jak je to vůbec možné? Nezaslouží si snad nám naprosto nepochopitelná tvorba Božího světa a vesmíru daleko více pozornosti? Je snad pro člověka ještě něco důležitějšího?

Mnozí z nás, kteří si stále ještě myslí, že Bůh (v našem vlastním křesťanském chápání všemocného Stvořitele světa tedy Žid Ježíš) stvořil svět se vším jeho příslušenstvím především kvůli člověku, a nezáleží Mu na ničem jiném, než na našem blahu, věčném štěstí a naší nesmrtelnosti u Něho v nebi, jsou tak nicotným rozsahem popisu stvoření světa většinou velmi zklamáni a také zmateni. A bývají ještě více, pokud si otevřou následující druhou Mojžíšovu knihu (hebr. Šemot). Ta nám totiž jasně ukazuje, že nejvyšším smyslem Boží Tóry není dát člověku veškeré podrobné a detailní informace o Jím stvořeném světě a vesmíru, a to nejen proto, že by je stejně nepochopil. Svět existuje naprosto nezávisle jak na samotném člověku, tak na způsobu, jakým na něm žije. Bohem stvořený svět funguje podle Jeho naprogramování a naprosto nezávisle na tom, co se na něm děje, co se nám lidem líbí a co ne, co chceme a co nechceme, a bez ohledu na tom, co vše si o světě a jeho Tvůrci myslíme. Bude-li to Jeho vůle, bude toto dílo existovat dál i bez nás, ale určitě nebudeme existovat my bez něho. Svět, stejně jako Jeho Tvůrce nepochybně každý svým vlastním způsobem existují, ale rozhodně ne tím způsobem, který určil Bůh člověku. Existence světa, vesmíru a života na nich je absolutně závislá na jiné, vyšší formě vždy a všudy přítomné, nekonečné  existence Stvořitele. Boží existence samozřejmě není závislá na nikom a na ničem a spojovat jí jakýmkoli způsobem s  nějaku jinou existencí, například s jedním z jeho výtvorů – s člověkem, znamená pro Ježíšův národ, který s tímto Bohem uzavřel věčnou Smlouvu, smrtelné rouhání.

„Tam byl zlatý kadidlový oltář, truhla smlouvy, ze všech stran krytá zlatem, v ní pak byla zlatá nádoba s manou, Áronova hůl, která se kdysi zazelenala, a desky smlouvy.“ (Žid 9, 4)

Příbytek Svatyně, o kterém se dočteme ve Druhé Mojžíšově knize, respektive záležitost jeho výroby je zvláštním požadavkem Boha k člověku, které se mu dostalo skrze vnuknutí. Požadavek je to zvláštní mimo jiné i z toho důvodu, že pokud si odmyslíme velké osobní oběti příslušníků izraelského národa při veřejné sbírce na jeho výstavbu i velmi náročné řemeslnické zpracování Svatyně, je tento požadavek dalším z řady darů, které Stvořitel věnoval židovskému národu, který mu jako jediný na světě veřejně slíbil věrnost a poslušnost. Takže Boží požadavek nebo příkaz nejprve ano, ale požadavek, který se Jeho mocí a milostí posléze změnil v jedinečný dar. Splněním takového požadavku se tomuto národu dostala další jedinečná výsada, kterou bychom kvůli lepšímu pochopení nazvat jako vysoce koncentrovaná Boží přítomnost (hebr. Šechina) do jednoho místa. Přestože je Bůh samozřejmě bez výjimky naprosto všude na světě i kdekoli ve vesmíru, v případě svatyně se určitým jedinečným způsobem ještě výrazněji soustřeďuje do malého prostoru, kde ještě daleko výraznějším způsobem působí na nitro lidí národa, který toto specifické místo pro naslouchání  Boží vůle na Jeho výlučné přání vytvořil. Skutečnost, že se Bůh v určitých časových rozmezích výrazně koncentruje do malé svatyně, aby tam s určitými nejvýznamnějšími náboženskými autoritami židovského národa komunikoval, samozřejmě neznamená, že ve chvílích takového intenzivního soustředění do jednoho místa by se Jeho přítomnost kdekoli na světě i ve vesmíru dočasně oslabila.

„Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: ‚Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“ (Žid 8, 5)

Co máme na mysli spojením výraznějším způsobem? Žádný věřící člověk bez výjimky neplní Boží vůli stoprocentně. To se týká všech lidí na světě počínaje Adamem a Evou a bohužel tomu není a zřejmě nebude nikdy jinak. Takové konstatování by nás ale v žádném případě nemělo uchlácholit, ale naopak aktivovat. Ale určitě smysluplnějším způsobem, než se například navléci do trička s nápisem Miluji Boha, případně Ježíš je můj život, a hrát někde na chodníku na kytaru a zpívat k tomu náborové písně lidem, kteří se unavení vracejí ze své práce. Také i v době, kdy Bůh vydává svůj příkaz : „Ať mi udělají svatyni...“, to nebylo s izraelským národem, které Bůh vyvedl z Egyptského zajetí, po stránce vděčnosti za takový zázrak, ale i z mnoha dalších důvodů „úplně košer“. Nevděčný lid na poušti vedený Mojžíšem reptal, bouřil se kvůli nedostatku vody i jídla, lidé se hádali mezi sebou i s Mojžíšem, a mnozí dokonce na egyptské otroctví  vzpomínali v dobrém. A co bylo úplně nejhorší; lidé dokonce reptali přímo proti svému zachránci, Bohu. Představme si tento národ jako otupělou, nevděčnou kverulující masu, která nejen že nevěří slovům svého vůdce Mojžíše, ale dokonce už téměř neslyší, co jim Bůh o tomto putování a především o jeho konci říká.

Jestliže člověk hovoří ke svému příteli který je dlouhodobě nemocný, a on mu vůbec, nebo jen špatně rozumí, protože se postupně zhoršuje také i jeho schopnost slyšet, doporučí mu takový člověk návštěvu lékaře a pokud to nepomůže, pak pořízení naslouchátka. Jestliže je takový téměř neslyšící člověk rozumný a chce slyšet, pak s jeho  pořízením nejenže bude souhlasit, ale bude se na něj i nedočkavě těšit. Výraznějším způsobem se totiž zlepší schopnost příteli naslouchat.

„Ve schráně nebylo nic než dvě kamenné desky, které tam uložil Mojžíš na Chorébu, kde Hospodin uzavřel smlouvu s Izraelci, když vyšli z egyptské země.“ (1. Kr 8,9)

Podobně se to stalo s tímto Ježíšovým národem. Výzvou k výstavbě přenosné svatyně dává Bůh tehdy morálně i duchovně otupělému židovskému národu na poušti možnost, aby Jeho slovům ještě lépe a jasněji rozuměl. Až příbytek podle Jeho pokynů vystaví, bude sloužit jako určité naslouchátko, nebo zesilovač Božího hlasu, jako  místo možnosti čisté a jasné komunikace. Bůh hovoří ke všem lidem na světě stejně a je také všude stejně slyšet, ovšem jen část lidí tento hlas poslouchá. Když ale viděl, že i Jím vyvolený lid obrazně řečeno „nedoslýchá“ a tedy dostatečně jasně neslyší jeho pokyny a přání, nařídil mu vybudovat velmi důvěrný prostor, který bude sloužit jako zesilovač té nejvyšší kvality. Pak už se Židé nebudou moci vymlouvat, že Ho špatně slyšeli, nebo nepochopili, co jim skrze svého „překladatele“ Mojžíše říká. Na základě splnění této žádosti, tedy po vybudování svatyně (hebr. miškan) se pak Bůh jak slíbil, skutečně usadil v jejich nitru. Usazení znamená daleko pevnější, trvalejší význam, než například výraz pro pouhé přechodné přebývání. A Stvořitel se v tomto národě opravdu usadil. Jinak by díky nepřetržitým snahám jiných lidí už neexistoval. Větší část z těchto jiných lidí jsme bohužel byli my křesťané.

„Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal.“ (Sk 7, 44)

Druhá Mojžíšova kniha tedy jak už jsme předeslali, od 25. kapitoly popisuje stavbu přenosné svatyně, kterou si Bůh vyžádal na Sinaji od židovského národa: „Ať mi udělají svatyni a usadím se v jejich nitru.“ (2.Moj 25,8) To bylo poprvé a naposled v dějinách světa, kdy  jeho všemocný Stvořitel  požádal svůj výtvor o vybudování zvláštní, naprosto ojedinělou svatyni; jinými slovy například přenosný stan, nebo Boží svatyně, také stan setkávání, případně i stan úmluvy, archa úmluvy, nebo i prostým slovem dočasný příbytek. Tato svatyně předcházela daleko pozdější výstavbě už stabilního nejposvátnějšího židovského místa - jeruzalémského Chrámu a hned na začátku je nutné podotknout, že ani svatyně, ani nejposvátnější Chrám nikdy nebyly místem  pobytu Stvořitele světa, Boha Židů. Takže ani o tomto nesmírně nádherném gigantickém Chrámu, ani o jeho nesrovnatelně skromnějším přenosném stanu nemůžeme nikdy tvrdit, že byly trvale svatými místy. Pokud je totiž Ježíšův národ ve většině znesvěcoval porušováním své jedinečné Smlouvy se Stvořitelem světa, staly se po tu dobu jen řemeslnými výrobky. Svatými byly jen v těch okamžicích, kdy národ en bloc přikázání dodržoval.

Stan úmluvy, kde Bůh zvláštním způsobem zjevoval izraelskému lidu svoji přítomnost, tvořily dvě části. V prvé, v tzv. svatém místě  byl uložen oltář pro kadidlo, menora – sedmiramenný svícen vyrobený ze zlata, stůl pro tzv. předkladné chleby a závěs, tzv. parochet. Ve druhé části oddělené tímto závěsem nazývané jako svatosvaté místo, byly uloženy dvě kamenné desky Desatera s přikázáními, které byly podle židovské víry napsány na Sinaji samotným Bohem. Sem nemohl nikdo nikdy vstoupit s dvěma výjimkami - jednou ročně o svátku Jom kipur  tam mohl vejít velekněz, jinak toto místo bylo pro každého Izraelce naprosté tabu. Mojžíš jako vůdce a zachránce židovského národa a zákonodárce v něm měl samozřejmě naprosto privilegované postavení, protože to byl jen on sám, kdo mohl do tohoto Božího příbytku vejít kdykoli, kdy pocítil potřebu se Stvořitelem světa promlouvat a žádat o Jeho rady.

„Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.“ (2. Moj 25, 22)

Co ale mnohé z nás možná až nepříjemně překvapí je skutečnost, že do nejmenších podrobností vykreslení podoby tohoto přenosného příbytku pro Boží Archu úmluvy – desky Desatera, včetně detailního popisu speciálních kněžských šatů, používaných výhradně k provádění obětních úkonů u této svatyně věnuje Druhá Mojžíšova dohromady naprosto neuvěřitelných  takřka čtyři stovky veršů !!! To znamená, že Bůh židovského národa věnuje v Tanachu popisu a pokynům při výrobě svatyně téměř dvanáctkrát (sic!) více prostoru, než věnoval svému stvoření světa a člověka, o kterých si mnozí z nás nesmírně naivně myslí, že oba jsou vrcholným finálem veškerého Božího díla...Známe křesťanské bratry, kteří jsou přesvědčeni, že Bůh existuje proto, aby člověka na konci svého utváření světa a vesmíru stvořil jako vrchol své dosavadní činnosti, jako „třešničku na dortu“. Aby nás ve své lásce k nám vodil po světě, zabýval se  námi, staral se o nás a o naše blaho, plnil nám naše prosby a přání a toužil jen po tom, abychom právě my lidé všichni byli jednou u Něho a s Ním v nebi. A tam se všichni jen radovali, smáli a neúnavně zpívali za doprovodu andělského orchestru. Naše nekonečná radost, spokojenost a věčné štěstí je prý smysl a cíl jeho existence. Tomu ale my osobně říkáme spíše  nesmysl.

Mnozí také tvrdí, že Bůh je pro naše věčné štěstí ochotný učinit úplně cokoli, třeba pro nás sám trpět. To je ale jen naše víra, o které Ježíš nikdy nic neslyšel. Židovský národ však svojí existenci vnímá jinak, a je tedy jasné, že jiným způsobem jí vnímal i Ježíš. Bohem vyvolený národ je tu proto, aby Bohu sloužil, protože je to Jeho vůle a o nějaké odměně za to nespekuluje, protože ví, že se podle této vůle velmi často nechová. Služba Stvořiteli je pro ně v prvé řadě dobrovolné dodržování Jeho Zákona a Jeho odměna za to je v prvé řadě právě tato možnost, tedy dodržovat Tóru. Rozhodnutí jí dodržovat, muselo přijít  a také přišlo ze srdcí, z vnitřní touhy člověka, a ne pod nějakým krátkodobým, oslnivým  vnějším vlivem. (Vzpomeňme při té příležitosti například na údajné vidění, na které se během svého misijního hnutí velmi často odvolává  náš  zakladatel apoštol Pavel.)

Uvedený postoj ke Stvořiteli a Jeho vůli je ale pro nás křesťany, kteří věří, že pouhou vírou v Krista jsme už spaseni a vykoupeni, tedy bezhříšní jako sám Bůh (víme ale, co skutečně tyto termíny znamenají a v době Ježíše znamenaly pro něho samotného i pro jeho národ ?) takřka nemožné pochopit, a to především pro ty z nás, kteří se nikdy způsobem nezajímali o Ježíšovu vlastní víru v jediného Boha. Chyba však není u nich, ale u těch, kteří je k tomu zcela záměrně nevedli. Mohli by se totiž dozvědět, že Ježíš v sám sebe opravdu nevěřil, ale věřil v Boha, a sám k sobě se nemodlil, ale k Bohu.

„Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových.“ (Sk 7, 45)

Bůh není svět, je na něm jen trvale přítomný. A svět v žádném případě není Bůh. Zapomeňme na dětsky naivní představu, že jsme ve vesmíru  jediní existující živí tvorové, které Bůh stvořil a které tak nesmírně miluje, že je pro ně schopen udělat skutečně cokoli. Dal nám svět, ne vesmír, který určil jiným svým tvorům. Starejme se tedy hlavně o to, jestli na našem světě žijeme podle Jeho vůle. O té velmi podrobně píše židovský Zákon. Co nám chce asi Stvořitel světa naznačit tím, že je popisu výroby přenosného stanu věnován přibližně dvanáctinásobek popisu stvoření světa a vesmíru? Co by ještě mohlo být pro člověka důležitější, než důkladně poznat místo kde žije a tím možná i svého Tvůrce? Co by mohlo pro člověka zajímavější, než aby zkoumal a osobně poznal i vesmír? Přítomnost neviditelného Stvořitele tam věřící považují za samozřejmost, ale pokud by astronauti ve vesmíru narazili na jakýkoli živý organizmus, byl by to pro nás objev tisíciletí. Chce to ale Bůh? Kde je v Tóře podobný příkaz lidem?

„Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi. Zasadím je a rozmnožím a uprostřed nich zřídím navěky svou svatyni. Můj příbytek bude mezi nimi, já budu jejich Bůh a oni budou můj lid. Tehdy národy poznají, že já jsem Věčný, Posvětitel Izraele, až bude má svatyně navěky uprostřed nich.“ (Ezechiel 37, 26 - 28)

Stvořitel chce po lidech něco úplně jiného a nestojí je to skoro nic:  „Ať mi udělají svatyni a usadím se v jejich nitru.“ Židovskému národu se povedlo obojí. Všimněme si v tomto prohlášení jedné důležité věci. Bůh svým Židům říká usadím se ve vašem nitru, ale nic víc už neslibuje. Nemluví o tom, že je až k smrti miluje. Neříká, že chce, aby Židé byli zcela šťastní a žili s ním navěky v nebi. Bůh svému národu nikdy nenabídl dobrovolně sám sebe jako oběť pro spásu lidstva. Neslibuje nic podobného, jako že zemře zástupně za každého z nich, nebo že vezme jejich prokletí hříchu a smrti na sebe. Stvořitel světa ke svému národu nehovoří ve smyslu, že jeho budoucí spásný čin spočívá v tom, že všechen následek jejich sobeckého a zlého jednání -  hříchu - dopadl na něj, místo na jejich národ. Nic podobného Židům nesliboval, takže logicky každý jejich hřích je hříchem jen jich samotných a ne Stvořitele světa! Bůh Židů neříká, že trpí kvůli jejich hříchu, a že se obává, že nikdy nezažijí věčný život. Že vidí, jak jsou od něj odříznuti svým hříchem. Ani neslibuje,  že  tento problém vyřeší tak, že ze sebe udělá člověka a nechá se zabít a tím že svůj národ  zachrání od věčné smrti. Nic takového. Žádné sliby spásy. Žádné usmiřování sebe sama za jejich hříchy. Bůh Židů bez toho aby říkal, jak svůj národ miluje, prostě a jasně říká: „Ať mi udělají svatyni a usadím se v jejich nitru.“ A protože splnili Jeho žádost, a svatyni vystavěli, splnil svůj slib a v jejich národě se opravdu usadil. To jim nadmíru stačilo a víc nepotřebovali znát. Neřešili míru svojí hříšnosti, a neřešil jí ani jejich Bůh, protože když bude v jejich nitru, nemusí jí řešit. Neexistuje totiž možnost  mít v sobě skutečného Hospodina, a přitom paraelně hřešit.

„Budu se tam setkávat se syny Izraele a místo bude posvěceno mou slávou. Posvětím stan setkávání a oltář; také Árona a jeho syny posvětím, aby mi sloužili jako kněží. Budu přebývat uprostřed   Izraelců a budu jejich Bohem. Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země, abych přebýval uprostřed nich. Já jsem Hospodin, jejich Bůh.“ (2. Moj 29, 43-46)

Nejdůležitější pro lidi není místo kde žijí, ale aby „v jejich nitru“ existoval Hospodin. Přestože jsme před chvílí uvedli, že Bůh je všude, a není místo na světě ani ve vesmíru, kde by existovalo Boží vakuum, míra koncentrace a jas Boží přítomnosti se vším všudy co obsahuje je proměnlivá podle toho, jak jeho stvoření jedná. Pokud tedy jedinému národu na světě, který si vyvolil za svůj, přikáže aby Mu udělali svatyni a pak bude „v jejich nitru“, neznamená to, že se taková svatyně v zemi Izrael stane jeho exkluzivním sídlem. Oblíbeným bydlištěm, odkud bude jen zdáli sledovat své ostatní dílo, nebo podnikat okružní cesty po svých vesmírech a vracet se pak zase na svojí trvalou adresu. Jestliže Ježíšovu židovskému národu Stvořitel světa oznamuje, že po vyrobení svatyně bude  v jejich nitru, chápeme Jeho slova tak, že teprve až po dokončení této práce a ne dříve, bude tento národ schopný se plně věnovat službě Bohu ve smyslu jeho zázračného velkolepého sebepředstavení na Sinaji a následném uzavření jedinečné Smlouvy.

Není vyloučeno, že jakmile velký Zadavatel stavby svatyně „viděl“ nesmírné odhodlání, úsilí a osobní oběti národa na její výrobě (viz 2.Moj 25,8 a dál), ještě před jejím dokončením se v nich usadil, slovy Písma možná už tehdy: „bydlel v jejich nitru“. Svatyně má sloužit Bohu, který je usazený v jejich nitru, v jejich židovských srdcích. Stan setkání, jehož detailnímu popisu věnoval oproti popisu stvoření světa a vesmíru tak nepoměrně více prostoru  plnil lidem funkci místa absolutního klidu, ticha a hlubokého usebrání a na takovém místě se mohl Bohem vyvolený velikán a zachránce židovského národa Mojžíš v určité vrcholně posvátné okamžiky dostat do stavu, kdy více něž kde jinde na světě a více než kdy jindy slyšel Hospodinův hlas a mohl mu sám dávat otázky. A tak se také dělo, kdykoli to bůh považoval za potřebné: "I zavolal Hospodin Mojžíše a promluvil k němu ze stanu setkávání." (3. Moj 1, 1)

„Tuto každodenní zápalnou oběť budete přinášet u vchodu do stanu setkávání před Hospodinem po všechna vaše pokolení. Tam se s vámi budu setkávat, abych tam k tobě mluvil. Budu se tam setkávat se syny Izraele a místo bude posvěceno mou slávou.“ (2. Moj 29, 42-43)

Různé prameny učenosti mnohých židovských náboženských autorit v souvislosti se stanem setkávání upozorňují, že Boží hlas v tomto posvátném prostoru Mojžíš sice zřetelně slyšel a dokonale mu rozuměl, avšak mimo tento prostor slyšet nebyl. Tak jako žádný jiný národ na světě nebyl vyvolen k Boží službě, než Ježíšův židovský, stejně tak pro naslouchání Hospodinova hlasu a pro rozmluvu s ním nebyl nikdy předtím a už nikdy potom určen jiný člověk, než byl Mojžíš. Vyjma jedné jediné výjimky na svátek Jom Kipur, kdy do "svatosvaté" části měl přístup ještě velekněz, nikdo jiný nesměl nikdy do stanu úmluvy vstoupit, takže ostatní lidé se mohli výjimečně přiblížit jen  ke vchodu a dál v žádném případě.

"Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Vezmi Árona i s jeho syny, též roucha a olej pomazání i býčka k oběti za hřích, dva berany a košík nekvašených chlebů, a shromáždi celou pospolitost ke vchodu do stanu setkávání.“ Mojžíš učinil, jak mu Hospodin přikázal. Pospolitost se shromáždila ke vchodu do stanu setkávání a Mojžíš pospolitosti řekl: „Toto nám přikázal Hospodin udělat.“ (3. Moj 8, 1 - 5)

Zdánlivě naprosto nelogický a na první pohled diametrální nesoulad v Tóře, která dává tak výrazně málo prostoru pro vylíčení stvoření světa, člověka a vesmíru, a dvanáctkrát více místa pro popis vytvoření stanu setkávání má pro lidi obrovský a námi křesťany dosud nedoceněný dopad. Bůh tímto zdánlivým rozporem svému stvoření říká, že si skutečnou, pravou víru v Něho nemůže osvojit a uchovat skrze poznatky, které by možná mohl mimo jiné získat i z popisu Stvořitelovy činnosti při tvorbě světa a nebes. Tedy uvěřit v Boha díky Jeho činnosti. Hospodina skutečně  poznáme teprve tehdy, když v Něho uvěříme a budeme sloužit tím způsobem, že budeme dodržovat Jeho návod k našemu dobrému životu na naší zemi, Tóru. Její dodržování není nic lehkého, právě naopak.  Židé neříkají jako my křesťané, že vírou v Boha (v našem případě v Krista) přijdeme k Němu do nebe a budeme se tam jen věčně radovat, ale že touto vírou přijímají jho Božího království. A jak víme, slovo jho má sice více významů, ale  v podstatě všechny znamenají spíše smysl nelehkého, namáhavého, nebo přímo těžkého údělu. Ježíšův židovský národ si je dokonce vědom, že skutečně a důsledně dodržovat Boží Zákon a jednat podle něho, je spíše hrdinstvím, o které se však většina věřících Židů dosud snaží. A přitom za svoji snahu nemají od Boha přislíbeno v podstatě vůbec nic.

To je naprosto, dokonale odlišné pojetí víry, než je  naše křesťanská představa trvale šťastné radosti a lásky lidí v  těsné blízkosti Boha na Jeho trůně za nepřetržitého hlaholu nebeských polnic, andělského zpěvu a spolu s nimi neutuchajícího jásotu všech, kteří si plně užívají svojí odměnu za to že uvěřili, že Žid Ježíš je Bohem, Stvořitelem světa a vesmíru. A v takovém případě tedy také tím, kdo si na Mojžíšovi a jeho národě vyžádal vyrobení svatyně, aby měl nejen kam uložit desky Desatera, které mu Ježíš jako Bůh předal na Sinaji, ale především jako místa, kde by se Mojžíš mohl s Ježíšem jako Bohem setkávat a naslouchat mu. Je jen otázkou, jestli by s takovým pojetím souhlasil ten, koho se to nejvíce týká - Žid Ježíš. Na závěr si tedy přečtěme, co o Ježíši říká jedna z nevýznamnějších rabínských postav meziválečného období, jeho židovský soukmenovec Leo Baeck. Možná nám napoví, jestli by Ježíš s naším chápáním jeho osoby souhlasil, nebo rozhodně ne:

"Většina těch, kdo popisují a interpretují Ježíšův život, nepoukazuje na to, že Ježíš je každým svým rysem postava plně židovská, že takový muž jako on mohl vyrůst jen z půdy židovství, jen tam a nikde jinde. Ježíš je pravá židovská osobnost, veškeré jeho úsilí a konání, veškeré jeho počínání a cítění, jeho mluvení i mlčení, to vše nese pečeť židovského typu, charakter židovského idealismu, toho nejlepšího, co v židovství bylo a je, ale co bylo v židovství jen tehdy. Byl to žid mezi židy; muž jako on by nemohl vzejít z žádného jiného národa a v žádném jiném národě by nemohl někdo takový jako on vůbec působit."

pokračování

M. Č.