O dvou vírách ve dva Bohy VI. část
Tobě bylo odhaleno poznání, že Hospodin je Bůh;
kromě něho není žádný jiný. (5. Moj 4, 35)
pokračování
Zakladatel našeho křesťanství, diasporní Žid Pavel začal po svém snovém zážitku na cestě do Damašku sám sebe považovat za zvláštního, mimořádného Ježíšova zmocněnce pověřeného rozsáhlými pravomocemi a odpovídající autoritou k hlásání jeho spasitelské úlohy pro lidstvo, kterou ze svého zasnění vyvodil jako jeho hlavní smysl. Tato dosud naprosto unikátní interpretace důvodu existence jemu neznámého Ježíše na tomto světě byla z pohledu víry jeho židovského národa zcela šokující, nepřípustná a podle názorů mnoha náboženských autorit trestuhodnou vzpourou proti Bohu a jeho učení. Jelikož žádnou Ježíšovu nauku neznal, nemohl logicky také žádnou nikomu dál předat. Stejně tak nevěděl nic o jeho životě, názorech, rodině, apoštolech, ani o skutečném smyslu jeho hnutí. Ale především, a to je z hlediska posuzování jeho veřejné činnosti naprosto rozhodující prvek – Pavel nevěděl zcela nic o Ježíšově osobní víře.
Jak to můžeme tvrdit? Je to prosté – kdyby věděl, v co a čemu věří, a jakého Boha Ježíš vyznává, nemohl by pak nikdy tyto dvě veličiny spojit v jednu. Po svém údajném vidění Pavel neudělal to, co by nepochybně udělal každý jiný člověk; totiž spojit se s přímými svědky Ježíšova života a jeho veřejného působení, a teprve po velmi důkladném studiu všech poznatků začít svoji horečnou činnost, jak byl pevně přesvědčený, v jeho prospěch. Z pohledu věřícího židovského národa a logicky tedy i z hlediska víry samotného Ježíše Pavel tuto víru zradil. A nejen jeho víru, ale celé Ježíšovo poselství, které neznal. Z této zrady vlastní víry se nakonec zrodilo naše křesťanství, které bylo židovským národem dlouho vnímáno jako pouhá Pavlem založená náboženská sekta, tzv. sekta kristovců. I když se z této sekty nakonec stalo skutečné a uznávané náboženství, bylo Ježíšovým národem vždy odmítáno jako bludné náboženství, které si z jejich člověka vytvořilo boha. To byl jeden z důvodů, proč se křesťanství uchytilo především mezi pohany, a ne mezi věřícími Židy.
Po svém vidění strávil z nikdy nevyjasněného důvodu tři roky (!) kdesi v Arábii, a teprve potom začal veřejně hlásat svojí vlastní verzi smyslu Ježíšovy existence na zemi. Nakonec se po dlouhé době rozhodl k tomu, co měl udělat hned po svém údajném „spatření Krista“. Rozhodl se navštívit v Jeruzalémě sídlící apoštoly s cílem přesvědčit je o správnosti svého vlastního vidění jejich Mistra. Ani první, ani dvě další, mnohem pozdější setkání s nimi nepřineslo Pavlovi výsledek, který si představoval. Nedůvěra a roztrpčení z většiny Pavlových názorů především ohledně nedotknutelnosti Boží Tóry, kterou tak vroucně a usilovně do nejmenších detailů dodržovali vedeni svým rabbim, bylo jen těžko nepřekonatelné. Pavel totiž nepřijel apoštolům naslouchat, a učit se od nich, ale naopak velmi autoritativním způsobem jim předkládat svoji vlastní víru jako víru zjevenou jejich Ježíšem. Jak si hned ukážeme, jejich vzájemné vztahy rozhodně nebyly ideální, a například daleko pozdější vykreslování vroucího láskyplného až bratrského vztahu mezi Petrem a Pavlem byly spíše pozdější literární fikcí, než skutečností. Na druhou stranu nelze popřít skutečnost, že po překonání alespoň těch nejpalčivějších názorových střetů byl Pavel mezi učedníky přes všechny pochybnosti nakonec přijat.
Svým nesmírně sebevědomým a nekompromisním, bojovným, často velmi konfliktním vystupováním dokázal Ježíšovo rodné bratry a další učedníky nejen nadmíru překvapit a zaskočit, ale díky jeho systematickému působení a tlaku i mezi sebou mnohokrát názorově znejistit až rozdělit. Svým jednáním vnesl do velmi zbožné, do té doby příkladně svorné komunity apoštolů nervozitu, a často vzájemný nesoulad hraničící s nedůvěrou, a do té doby neexistující ideové rozdíly na platnost některých článků jejich posvátné Tóry. Tak například nejen že se Pavel dokázal přít například se „skálou“ a všemi učedníky uznávaným sloupem komunity Petrem, viz např: „Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš.“ (Gal 2, 11-13) , ale dokonce i s velmi uznávaným a váženým vůdcem celé komunity zbylých učedníků, Ježíšovým mladším bratrem, apoštolem Jakubem!
Nezapomeňme, že právě Jakub byl všemi apoštoly jednomyslně zvolený a velmi uznávaný vůdce celého Ježíšova „posmrtného“ hnutí celých 32 roků, tedy od ukřižování svého bratra v roce 30 až do jeho podobně tragické smrti v roce 62! Ani Jakubovo uvedené skálopevné postavení v komunitě zpočátku v podstatě ještě neznámému Pavlovi nebránilo se s tímto jednoznačně nejkvalifikovanějším vůdcem často velmi nesmlouvavě a autoritářským způsobem přít především ve způsobu dodržování posvátného Božího Zákona, který byl jak dobře víme, i pro samotného Ježíše za jeho života naprosto nedotknutelným zdrojem víry. Svými mnoha rouhavými vyjádřeními a často pro ně velmi bezbožnými názory na některé články a ustanovení Tóry začal trpělivě, ale systematicky do té doby pevně soudržnou apoštolskou komunitu silně narušovat a znepokojovat a stal se příčinou přibývajících nejrůznějších vzájemných rozepří.
Vedle Jakuba měl Ježíš ještě mladší bratry Josefa, Judu a Šimona a alespoň dvě sestry, jak víme nejen od evangelistů Matouše 13, 55-56 a Marka 6, 3. Značně pozdější naivní křesťanské snahy o vykreslování Ježíše jako jediného dítěte své matky Marie má původ u těch, kteří o tehdejší židovské společnosti a postavení a úlohy rodiny v ní evidentně neměli potřebné znalosti. Zároveň ovšem i u těch křesťanů, pro které byla jejich představa matky Boha a vždy existujícího Stvořitele světa a vesmíru jako obyčejné židovské ženy, která po tomto porodu přichází ještě minimálně šestkrát běžným lidským spojením s jejím zákonným židovským manželem zbavená veškeré deklarované nadzemské tajemnosti a vyvolenosti a proto nepřijatelná. Především z tohoto důvodu naše církev vytvořila z Mariiných dětí a Ježíšových sourozenců bratry a sestry jakoby v úvozovkách, „jen jako“, tedy ve všeobecném a ne rodinném smyslu. Jak nám to ostatně jako ve svých jiných článcích ve velmi diplomaticky vytvořeném obalu vysvětluje Kompendium našeho katechismu. Všimněme si, že se tento závazný církevní dokument neodvolává na Matouše 1, 25 : „Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.“ Zpochybňuje snad někdo, že slovo dokud v žádném případě neznamená význam ve smyslu: natrvalo, definitivně, navěky, nastálo, navždy a pod., ale znamená naopak: pouze na čas, dočasně, do doby než, a podobně? Závazný církevní dokument se odvolává na někoho jiného, a to na tradičně zcela osobitý výklad konvertity ke křesťanství, pozdějšího Otce a především Učitele církve Augustina. Kompendium nás ve článku č. 99 doslova učí, cit: „Maria zůstala pannou, když počala svého Syna, pannou, když ho nosila v lůně, pannou, když do porodila, pannou, když ho živila mateřským mlékem, pannou navždy“(sv. Augustin). Když tedy evangelia hovoří o „Ježíšových bratřích a sestrách“, jedná se o Ježíšovy nejbližší příbuzné podle způsobu vyjadřování, které se používá v Písmu svatém“.
Názorná ukázka církevní diplomacie a jejího vyjadřování. Nejprve neuvádí, co o této záležitosti říká ona, ale její učitel Augustin. Pokud chápeme výraz nejbližší příbuzní v dalším textu logicky jako rodní bratři a sestry, pak hned vzápětí zavrhuje vyjádření toho, koho citovala v předcházející větě, tedy svého učitele, a nechává na čtenáři, jak si vyjádření : „ podle způsobu vyjadřování, které se používá v Písmu svatém“ sám vyloží. Pokud nám ale Kompendium chce tímto svým standardně nekonkrétním a nejasným dodatkem naopak říci něco ve smyslu, že: V době kanonizace našeho Písma bylo zvykem se slovy bratr a sestra vzájemně oslovovat především mezi věřícími spolubratry,a to bez ohledu na existenci nebo neexistenci nejužších rodinných vazeb, pak s naprosto stejným odůvodněním by měl katechismus vysvětlovat Ježíšovo oslovování Stvořitele jako „mého Otce“. Vždyť právě toto oslovení je jedním z ukazatelů, ne kterých naše církevní učení dokazuje, že Ježíš je nepochybně Syn Boha, jestliže ho volá „můj Otče“, nebo o něm hovoří jako o „svém Otci“! Ovšem v jeho době, a samozřejmě nejen tehdy všichni zbožní Židé Boha jako svého Otce chápali, modlili se k němu tak, a stejným způsobem ho i vzývali. Ani jednoho z nich, a ani na okamžik nepochybujeme že ani Ježíše, by však na základě tohoto vžitého důvěrného oslovování jejich Boha nikdy ani ve snu nenapadlo považovat se za skutečné, fyzické potomky toho, kdo stvořil vše, co existuje. V takovém doslovném chápání by se totiž musel celý židovský národ skládat pouze z Božích synů a dcer... Bůh byl a je Otcem věřících izraelského lidu, protože s ním uzavřeli Smlouvu a řídili se Jeho Zákonem a Bůh sám v tomto smyslu o něm ve své Tóře mnohokrát hovoří.
Živelný a nepředvídatelně jednající odpadlík od Ježíšovy vlastní víry Pavel neměl a neuznával respekt k nikomu, kdo měl jiný názor než on sám, protože obsah svého vidění na poušti začal po probuzení vnímat jako výzvu a přestože často mluvil úplně jinak, považoval se a jednal jako jediný existující, Ježíšem osobně vybraný a pověřený teologický vyslanec. (Všimněme si, kam a proč situoval své vyprávění o „spatření Krista“. Víme že nejvýraznější a jedna z historicky nejdůležitějších a nezapomenutelných postav dějin židovského národa byl prorok Mojžíš. Kde mluvil s Bohem? Na poušti. Do doby, než Pavel založil naše křesťanství, tak byl pro jeho židovské souvěrce naprosto bezvýznamnou osobou. Umístění svého údajného vidění vzkříšeného a nanebevzatého Krista Boha také na poušť, tedy zcela jistě není podobností čistě náhodnou, bez jiného záměru). Takže když například Jakub rozhodně hájil názor svůj i svého bratra Ježíše ohledně víry a skutků ve vztahu ke spáse, tedy že víra plus skutky mohou vést ke spáse, Pavel naopak nesmírně sebevědomě tvrdil, že pravda je jiná, že on ví, že ke spáse stačí víra. Jejich vzájemný spor se mohl odehrávat možná tímto způsobem: „Kdo ti řekl?" "Ježíš Kristus." "Kde?" "Ve snu!" "Kdo je to Kristus?" " Tvůj bratr." "Můj bratr se jmenuje Ježíš“ "Ne, tvůj bratr je Kristus" "Neznám žádného Krista." A tak dál...
Stejně suverénně před Jakubem prohlašoval, že jeho bratr byl Mesiáš židovského národa. Jakub si to o svém bratrovi ale samozřejmě nemyslel, jelikož s ním žil v jedné rodině už tři desetiletí, a velmi dobře věděl, co se od Mesiáše očekává a jaké činy mají jeho zjevení v židovském národě provázet. Za celých třicet roků (!), kdy jeruzalémské následovníky a pokračovatele Ježíšova odkazu vedl, to také o svém bratrovi nikdy netvrdil. Vezmeme-li však v úvahu tristní situaci, která nastala a trvala ještě dlouho po Ježíšově smrti, kdy se jeho učedníci náhle a bez jasného odkazu ocitli bez svého učitele a vůdce, a na první pohled se jeho i jejich společná práce před každým dnem očekávaným Mesiášovým příchodem musela zdát zbytečná, bylo Pavlovým obrovským zadostiučiněním, že ho nakonec Ježíšovi učedníci sice s výhradami a nejednotu v této otázce, přesto však mezi sebe skutečně přijali. Tím ale vzájemné rozpory neskončily, ale spíše se naopak ještě prohloubily, protože oficiálním přijetím mezi Ježíšovy apoštoly získal ještě větší sebevědomí a hlavně mimo tuto komunitu se tak mohl vydávat - a také se opravdu vydával - za Ježíšova apoštola. Hlasatele toho, koho neznal.
„Když už vás napomínám, nemohu také pochválit, že se shromažďujete spíše ke škodě než k prospěchu.“ (1Kor 11, 17). Potřebujeme ještě další důkazy k našemu dávnému tvrzení, že se velmi sebevědomý Pavel od začátku svého veřejného působení ve prospěch svého nového náboženství sám vžil do role jeho nejpovolanějšího vůdce?
Přestože naše křesťanství především díky Lukášovu dílu, Pavla oslavujících Skutků velmi rádo vykresluje velmi idealisticky vzájemný vztah Petra a Pavla jako láskyplný, skutečnost byla kvůli Pavlově radikálnímu, nesmírně konfliktnímu jednání typického konvertity a nepředvídatelnému jednání o dost jiná, jak napovídají dokonce i samy tyto Skutky, kupříkladu:
„Pavel a Barnabáš s tím nesouhlasili a dostali se s nimi do sporu; proto bylo rozhodnuto, aby ti dva a ještě někteří jiní z Antiochie šli do Jeruzaléma a předložili tuto otázku apoštolům a starším.“ (Sk 15, 2).
„Když došlo k velké rozepři, povstal Petr a promluvil k nim: „Dobře víte, bratří, že si mě Bůh hned na začátku mezi vámi vyvolil, aby ode mne pohané uslyšeli slovo evangelia a uvěřili.“ (Sk 15, 7)
Všimněme si že se jedná o Pavlův další, z hlediska Božích příkazů židovskému národu zcela zásadní konflikt s Ježíšovými apoštoly z jeho hnutí, kteří svého rabiho ještě před několika roky provázeli po jeho cestách a trávili s ním čtyřiadvacet hodin denně. Protože Ježíše neznal a nikdy neviděl, ale chtěl učit a přesvědčovat ostatní lidi (a to v prvé řadě logicky především tyto apoštoly), že jejich vůdce Ježíš byl očekávaný Mesiáš tohoto národa a zároveň Bůh Stvořitel světa a vesmíru, nutně k tomu potřeboval získat si nejprve mezi učedníky odpovídající respekt. To se mu velmi dlouho nedařilo a u některých se mu to nepodařilo nikdy, přestože k pro ten účel používal nejrůznější metody. Vůbec nejzásadnější bylo Pavlovo tvrzení, že se mu zjevil jejich už roky pohřbený Mistr z nebe, kde sedí po pravé ruce Boha a že právě jeho určil nejen jako dalšího svého apoštola, ale také že ho pověřil evangelizací. Proti takové argumentaci se někteří zbylí učedníci neodvažovali příliš důrazně protestovat, ale především Ježíšovo rodní bratři Jakub a Juda byli k Pavlovu (o kterém ještě nedávno nikdy nic neslyšeli) tvrzení velmi opatrní a především skeptičtí.
Někdy kolem roku 39, tedy až tři (!) roky po své snové příhodě na poušti, ve kterém se mu měl údajně zjevit Ježíš a předat mu zřejmě veškeré základní teologické základy a pokyny k založení nového náboženství, se Pavel vydal na dlouhou cestu do Jeruzaléma, aby se představil Ježíšovým bratrům a učedníkům a pokusil se nejen o to, aby ho mezi sebe přijali, ale především usiloval o to, aby si v komunitě učedníků vytvořil autoritu. Jeho tříletý, nikdy nevyjasněný pobyt kdesi v Arábii, kam se odebral brzy po svém vidění, viz Gal 1, 17: („...ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku“), je nesmírně zajímavý pro svoji nelogičnost. Pokud by totiž opravdu prožil vidění, ve kterém měl podle jeho slov „spatřit Krista“, kterého však nikdy předtím neviděl, nespěchal by nejprve rovnou nejrychlejším možným způsobem do Jeruzaléma za Ježíšovými učedníky, aby v prvé řadě především je se svým zjevením seznámil? Jestliže by ve svém vidění opravdu spatřil Boha Syna, Stvořitele vší existence, který s ním navíc údajně komunikuje jako se svým vyvoleným, neoznámil by snad takovou ojedinělou, naprosto nečekanou a po teologické stránce naprosto převratnou událost nejen každému koho by potkal, ale především učedníkům a rodným bratřím tohoto Boha? Proč by se ještě tři roky od údajného posmrtného zjevení Ježíše choval úplně jinak, jakoby o nic nešlo, a teprve potom se neznámo kým a čím ovlivněn vydal z Damašku za apoštoly? Kdo ho tam po tu dobu ovlivňoval a proč? Komu záleželo na založení nového náboženství?
V tuto chvíli se nebudeme ani zabývat jinou velmi zajímavou otázkou; proč by Kristus k takové teologicky ultra významné hlasatelské činnosti nepovolal někoho ze svých rodných bratří, nebo apoštolů, osobních svědků jeho života i jeho hnutí, ale neznámého a tehdy ještě zcela bezvýznamného Žida Pavla, nota bene toho, který se zřekl té víry, kterou Ježíš sám velmi důsledně a v nejvyšší zbožnosti praktikoval. Mimochodem, ze židovského náboženského hlediska od chvíle, kdy začal relativizovat i jinak zpochybňovat některá nařízení Božího Zákona, byl podle něho automaticky tzv. vyťatý (hebr. karet); to znamená, že božským zásahem nezvratně přestal být příslušníkem tohoto národa a stal se psancem. Takové učení Ježíš vyznával a v hluboké úctě ke Stvořiteli sám velmi úzkostlivě dodržoval. V tomto smyslu je zajímavé, že na jednu stranu Ježíše prezentoval a nesmírně obětavě propagoval (bez ohledu na to, jak se za svého života představoval Ježíš sám; ovšem to Pavel nemohl vědět, když ho neznal) jako Boha Syna a v tom případě by ho musel prezentovat také i jako tvůrce Zákona. Na druhou stranu mnohé články Božího a tedy v tomto případě Ježíšova Zákona veřejně kritizoval a odsuzoval jako zastaralé a především překonané - kým? Ježíšem, tedy v Pavlově podání tím samým Bohem, který tento Zákon vytvořil!!! Jak a čím měl Bůh Ježíš svůj vlastní něměnný Zákon překonat? Prý už jen tím, že Ježíš přišel na svět, tedy jeho pouhou existencí. Zopakujme ještě jednou, že náš zakladatel Pavel tvrdí, že Bůh Ježíš nejprve věčný Zákon vytvořil, aby ho jednou jako stejný Bůh Ježíš zase „překonal“ tím, že je Bohem...Na této interpretaci Pavlova učení pevně trváme.
Opravdu by se právě Pavel, který tak rád velmi obšírně popisuje množství nejrůznějších, často nezajímavých detailů, jmen, a vlastních činností a zážitků ze svých misijních cest, by se nikomu z lidí nezmínil, že spatřil neviditelného Stvořitele světa Boha Ježíše, který si ho okamžitě oblíbil a pověřil mimořádnými úkoly ? Jeho pobyt na neznámém místě kdesi v Arábii si alespoň my osobně vysvětlujeme tak, že ať už Ježíše ve svém vidění opravdu spatřil, nebo ne, v případě že skutečně odešel do Arábie, a zůstal tam celé tři roky, aniž by objasnil proč, strávil tuto dobu, nebo její větší část nesmírně usilovné práci na utváření zcela nové teologie založené na svém vidění. Považovali bychom v takovém případě za velmi pravděpodobné, že na tuto práci nebyl sám, ale šlo spíše o společnou, dokonce možná dávno před Pavlovým „viděním“ domluvenou práci několika pro věc zapálených aktivistů. Založit nové náboženství, které by vycházelo z jiného, v jednom národě dva tisíce roků spolehlivě fungujícího a do určité míry se na něj odkazovat a na druhou stranu se ho snažit za každou cenu nahradit svým vlastním, vyžaduje nejen nesmírně mnoho odhodlání a příprav, ale především neutuchajícího úsilí a tvrdé týmové práce. Z tohoto hlediska chápeme tři roky trvající Pavlův utajený pobyt za odpovídající. Samozřejmě se jedná o pouhou naší vlastní snahu o možné vysvětlení.
„Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně.“ (Gal 1, 18-19)
Nikým nezvaný a učedníkům neznámý Pavel začal postupně budovat svojí pozici. Jakmile se mu to alespoň částečně podařilo, a některými učedníky a Ježíšovými bratry byl mezi ně buď oficiálně přijat, nebo byl jimi alespoň tolerován, začal být s prosazováním svých - z náboženského hlediska - osobitých, velmi často rouhavých a nepřijatelných názorů a požadavků postupně stále více důraznější, nekompromisnější, a nakonec až autoritářský. Tvrdil, že má k tomu od Krista pověření.
Jak vyplývá z předešlých ukázek, ale i z obsahů celých Pavlových dopisů, včetně Lukášových Skutků, Pavel, který jednotlivé Ježíšovo učedníky poznával postupně........
„Barnabáš chtěl s sebou vzít také Jana Marka. Pavel však nepokládal za správné vzít ho s sebou, poněvadž je opustil v Pamfylii a v práci s nimi nepokračoval. Vznikla z toho tak zásadní neshoda, že se spolu rozešli: Barnabáš vzal s sebou Marka a plavil se na Kypr, Pavel si vybral za spolupracovníka Silase, a když ho bratří poručili milosti Páně, vydal se i on na cestu.“ (Sk 15, 37-40)
I když navenek se stavěl do pozice pokorného duchovně zapáleného aktivisty, velmi rázně obhajoval své vlastní učení, a názory, nesmírně sebevědomě i nedůtklivě je prosazoval dokonce i mezi nejbližšími Ježíšovými učedníky, stejně jako kvůli náboženským názorovým rozdílům neváhal ostře napadnout dokonce Petra či jiné starší, jak je to zřejmé z jeho listů, například Galatským:
„naopak nahlédli, že mně bylo svěřeno zvěstovat evangelium pohanům tak jako Petrovi židům. Vždyť ten, který dal Petrovi sílu k apoštolství mezi židy, dal ji také mně k službě mezi pohany.
nebo:
„Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali? “ My jsme od narození Židé, a ne ‚hříšní pohané‘, víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘. Jestliže hledáme ospravedlnění v Kristu, a jsme tedy zřejmě i my hříšníci, je snad proto Kristus služebníkem hříchu? Naprosto ne! Jestliže chci znovu stavět, co jsem dříve zbořil, usvědčuji sám sebe jako viníka před zákonem. Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem“ (Gal. 2, 14 - 19)
Znovu připomínáme, že uvedená slova napsal člověk, který Ježíše neznal, nikdy neslyšel ani neviděl, a ignoroval všechny jeho veřejné aktivity i celé jeho duchovně obrodné hnutí. O nevěřících se vyjadřuje jako o hříšných pohanech, o největší pozemské trvale existující hodnotě pro člověka – o Božím Zákonu, se náš zakladatel opravdu vyjadřuje tak, že z těch, kdo Stvořitele poslouchá a Jeho Zákon dodržuje, "nebude nikdo ospravedlněn" (sic!!!) a podobně, přesto se s neuvěřitelným sebevědomím sám sebe označuje jako Ježíšův apoštol! Pokud mezi Ježíšem osobně vyvolenými učedníky narazí na nedůvěru, nesouhlas, nebo odpor k němu a k mnohým jeho výrokům a ničím nepodloženým tvrzením a představám, zaštiťuje se argumentacemi mystické a často nesrozumitelné povahy tak, aby své oponenty znejistil, nebo rovnou umlčel. Zároveň aby ospravedlnil svůj zásadní životní a neodstranitelný handicap – postupně vytvářel nové náboženství na někom, koho osobně nikdy nepoznal, přestože žil v jeho blízkosti a věděl o něm. Ani v nejmenším nepochybujeme o tom, že pokud by Ježíš Pavlovu vlastní veřejnou agitační činnost o něm osobně zažil, odsoudil a zavrhl by ho jako člověka, který naprosto nepochopil jak jeho poselství, tak i jeho víru.
Pavlovo myšlení je totiž naprosto odlišné od Ježíšova poselství. To ale pro nikoho nemůže být překvapivé, pokud si uvědomí, že nové náboženství postavil na někom, koho neznal, nikdy neviděl a nikdy neslyšel žádný jeho projev. Ani ho číst nemohl, protože v jeho době napsané ještě neexistovalo, takže vůbec první záznamy o Ježíši musel napsat sám. Jak víme, začal s tím přibližně čtvrt století po Ježíšově ukřižování. Autoři novozákonních evangelií, nepochybně vycházející z jeho dopisů, se pak se svými pracemi přidávali postupně mezi roky 70 až do počátku druhého století. O Židu Ježíši, kterého ve skutečnosti stejně jako Pavel nikdo z nich osobně nezažil, psali tedy svá nepochybně poutavá vyprávění čtyřicet až asi osmdesát roků po jeho tragické smrti. První ideově velmi důkladně promyšlenou zprávu, založenou na Ježíšově osobě a jeho hnutí, navazující na obsah sedmi Pavlových dopisů a doplněnou vlastními představami o tom kým Ježíš byl a jaký byl důvod a cíl jeho existence, začal na něčí popud psát Marek přibližně čtyřicet roků po jeho smrti, to znamená patnáct a více roků po Pavlovi. Do té doby žádné v pravém slova smyslu životopisy Ježíše neexistovaly.
Z autora evangelia nazvaného Markovo (tímto pojmenováním se církev snažila zprostředkovat a do budoucna zajistit tomuto i dalším evangeliím zdání jejich apoštolských původů) následně vycházely práce dalších tří do Nového Zákona pečlivě vybraných autorů „dobrých zpráv“ o Ježíši. Jelikož se s největší pravděpodobností tito autoři navzájem osobně neznali, ale byli alespoň zhruba seznámeni jak s Pavlovými pracemi, tak především s Markovou, tvořilo jeho dílo naprosto bezpochyby páteř jejich jednotlivých evangelií, ke kterým přidávali jak vlastní představy, tak ústně předávané poznatky a údaje i z jiných dostupných, ale z hlediska fakticity neověřitelných pramenů. Například Matouš a Lukáš měli ještě navíc společný zdroj nazvaný Quelle. Ovšem jak jsme už mnohokrát zmínili, z pohledu věřících Ježíšova židovského národa vzato; nikdo ze svědků jeho života, jednání a veřejné činnosti, tedy především jeho rodní bratři, učedníci, nebo jiní přímí svědkové jeho mise nepovažovali průběh a případný dosah této působnosti na židovský národ za tolik podstatný, aby třeba jen jediný z nich o Ježíši začal psát své poznatky jako odkaz budoucím generacím.
pokračování
M.Č.