O dvou vírách ve dva Bohy VIII. část
Tak to řekl Hospodin: „Buď proklet muž, který by spoléhal na člověka
a pokládal tělo za boha a odvrátil srdce od Hospodina.“ (Jr 17, 5)
pokračování
Úvodem dnes znovu připomínáme, že smyslem těchto úvah v žádném případě není jakékoli zpochybňování způsobu osobního prožívání našeho života, který vyplývá z duchovního směru, který jsme přijali za svůj. Ovšem smysl našeho desítky let trvajícího bádání je odpovědět na pro nás zcela zásadní otázku; do jaké míry a zda vůbec náš dosavadní duchovní směr vyznává a směřuje ke stejnému Bohu, kterého vyznávala a ke kterému směřovala sama ústřední postava našeho náboženství. V Zákonech obou vyznání najdeme až překvapující množství faktů dokazujících, že tomu tak není. Ježíšův Bůh bohužel není Bohem naším. Proto jsme některé naše úvahy na toto téma původně nazvané O dvou vírách v jednoho Boha od jisté doby začali nazývat příhodněji O dvou vírách ve dva Bohy.
Jak známo, Ježíš pochopitelně nebyl žádným zakladatelem křesťanství a ani nikdy nemohl mít s touto novou vírou apoštola Pavla nic společného; jednoduše proto, že za jeho života a ještě dlouhé roky poté prostě ještě neexistovala. Ježíš Pavla neznal a Pavel neznal Ježíše, takže jakékoli případné úvahy o čistě teoretické možnosti jejich vzájemné součinnosti v tomto směru ještě za Ježíšova života jsou naprosto vyloučeny. Avšak nebýt Pavla, a v tu dobu pro jeho záměr v izraelské zemi několik velmi příznivých faktorů z oblasti náboženské, sociální i politické, křesťanství by nevzniklo. V každém případě ne v podobě, do jaké se dostala hned na začátku čtvrtého století především díky podpoře ryze pragmaticky uvažujícího římského císaře Konstantina I. a následných panovníků.
Ti už jen dokončili přerod čisté mladé církve na mohutně ekonomicky injektované státní náboženství římské říše se všemi důsledky, které takové spojení bohužel nutně muselo přinést a které přetrvaly až dodnes. Ježíš žádné nové náboženství nezaložil, nikdy nezakládal, a zcela jistě to jako příkladně zbožný Žid důsledně dodržující Zákon svého Boha ani neměl v úmyslu. Neexistuje žádný důvěryhodný, relevantní zdroj, který by si dovolil tvrdit opak. Až do posledního vydechnutí na kříži zůstal Ježíš Židem příkladně věrným učení jediného existujícího Stvořitele světa, Boha vzájemné Smlouvy se židovským národem a tuto svoji víru nikdy nezpochybnil, ani se od ní žádným způsobem neodchýlil. Ostatně jak píší evangelisté Marek i Matouš; Ježíš se ještě v posledních kritických okamžicích svého života neobrátil na nikoho jiného než na Boha svého židovského národa, aby stihl odrecitovat už jen jeden verš z významného žalmu krále Davida (Ž 22, 2): "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" S použitím právě tohoto žalmu se v naprosté bezmoci a zoufalství umírajícího obrací na jediného existujícího Boha, Boha sinajské Smlouvy s izraelským národem, na Boha každého Žida a tedy i Boha svého. Nevolá nikoho jiného. Nikoho jiného totiž za všemocného Boha nikdy nepovažoval.
Ježíšovu víru a jeho židovství však učení katolické církve vzhledem ke svému zaměření prezentace jako Boha v minulosti logicky záměrně nezmiňovalo, ale naopak většinou "přehlíželo", nebo záměrně zamlčovalo. Představa Boha, který je Židem, jaká vyplývá z naší nauky, byla prostě pro mnohé církevní autority těžko stravitelná. Ovšem přesně to z našeho křesťanského učení vyplývá. A představa, že Žid je Bohem, Stvořitelem světa, vesmíru a dárcem Tóry je naprosto nepřijatelná i pro náboženství samotných příslušníků tohoto národa, protože pro ně je a bude věčný jediný existující Bůh vždy jen věčným jediným existujícím Bohem a židovský člověk vždy jen židovským člověkem, který jednou jako každý jiný člověk zemře. Židovské teologické myšlení s kterým jsme se dosud seznámili vyjadřuje stanovisko přibližně v tom smyslu, že jejich smluvní Bůh jako Stvořitel veškeré existence má bezpochyby každý svůj výtvor rád, tedy nepochybně i člověka, ale neztotožňuje se s ním až do té míry, aby se z jakéhokoli důvodu sám stal člověkem, ani nikdy nedopustil, aby se Jeho výtvor mohl sám stát svým vlastním Stvořitelem. Jakékoli úvahy o možnosti jejich případné vzájemné existenční kombinace jsou v židovském prostředí nemyslitelné, protože zásadně odporují Božímu učení. Stvořitel neexistuje kvůli ničemu a nikomu, co a koho utvořil v průběhu formování svého světa a vesmíru. Naopak vše co existuje, existuje jen z vůle jedinečného Stvořitele, kterého však v žádném případě nelze s žádným Jeho výtvorem personifikovat.
Dávat smyšleným "bohům" lidské vlastnosti, nebo je nejrůznějšími způsoby kombinovat s lidmi je možné jen u lidí, jak známe například z řecko římské mytologie. U lidí, kteří buď jediného skutečně existujícího pravého Boha Stvořitele bohužel nikdy nepoznali, nebo ho odmítli a ve své bláhovosti a prostotě si uplácali nebo vyřezali svého vlastního. Postoj věřících Ježíšova židovského národa v této souvislosti demonstruje například následující zkrácený úryvek z jedné jejich každodenní modlitby: "Nám přísluší chválit zpěvem Pána všeho, vzdát se velkosti Tvůrce počátku, který nás neučinil jako pronárody zemí a neustanovil nás jako ostatní rody lidské...Že se klaní marnosti a prázdnotě a že se modlí k bohu, jenž nemůže spasit." Všimněme si, že jinověrce neodsuzují, ale spíš jejich postoj s lítostí konstatují, a za dar své Bohem zjevené víry tohoto Boha chválí.
Od své tradiční židovské víry se bezesporu nikdy neodchýlila ani Ježíšova matka, které neznámý tvůrce tzv. Lukášova sociálně laděného evangelia sepsaného přibližně šedesát roků po Ježíšově smrti jako jediný novozákonní autor připisuje údajný sen, ve kterém jí měl sdělit anděl, že porodí Boha Syna; viz Lk 1, 35. Abychom byli úplně přesní; anděl jí údajně ve snu, ovšem výhradně v Lukášově podání říká doslova: „... proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“, a my jsme v minulosti už mnohokrát poukázali na fakt, že slovo svatý, svatost a podobně, má v judaismu většinou jiný, od našeho křesťanství odlišný způsob jak z hlediska jeho charakteristiky, tak jeho užívání v náboženské praxi. O tom, jakým způsobem Židé používali a dosud užívají spojení Boží syn, jsme v minulosti v těchto zamyšleních také už několikrát pojednávali. Připomeneme jen, že zatímco Božím synem naše křesťanství myslí výhradně Ježíše jako syna a zároveň jako spolustvořitele země, nebes a vesmíru, z hlediska teologického chápání židovských náboženských autorit a jejich víry je takové vnímání tohoto jejich člověka zcela mylné, a s odkazem na učení Tóry skutečného jediného Stvořitele pro židovský národ naprosto nemyslitelné a nepřípustné.
Náboženský judaismus ze své historie zná velké množství užití spojení Boží syn kupříkladu ve smyslu čestného titulu, ocenění moudrosti zbožného člověka, nebo uctivého oslovení například význačného rabína, proroka, myslitele, vladaře, osvícené autority a nebo jiné z náboženského hlediska mimořádné osobnosti. Ovšem v žádném případě Židé tímto oslovením nebo titulováním nějakého svého soukmenovce rozhodně nenaznačují, že by snad mysleli, nebo dokonce uznávali, že hovoří se skutečným synem jejich Boha Stvořitele. Ten v takové podobě, tedy jako faktický otec jakéhokoli Jím stvořeného člověka v dějinách Jeho světa samozřejmě v učení právě tohoto Boha, tedy v učení Tóry nikde ani jakýmkoli náznakem neexistuje. Něco takového je pro židovské teologické myšlení naprosto vyloučené. Právě naopak tam Hospodin vícekrát velmi důrazně poukazuje na svoji jedinečnou, trvalou a samojedinou existenci a přísně varuje před nejhoršími důsledky pro ty, kteří by tuto jeho božskou samojedinost snad chtěli jakkoli relativizovat, nebo se snažili vykládat jiným způsobem. Jeho výstrahu osobně chápeme tak, že se především obrací na ty Židy, kteří by snad někdy v budoucnu Jeho jedinečnému, vždy existujícímu a věčnému Božskému majestátu chtěli fakticky přisoudit nějaké lidské atributy, a snížit Ho tak na úroveň svého vlastního výtvoru. Tedy že by se například tento jedinečný smluvní Bůh Židů a Stvořitel světa měl množit na více Bohů. Navíc dokonce velmi podobným způsobem, jaký On sám v době utváření pozemských živočichů určil člověku k rozmnožování. Nic ani vzdáleně podobného ve svém na Sinaji Bohem daném učení samozřejmě nemají.
Ten, kdo takovými a podobnými ryze lidskými způsoby chápe podstatu věčného Boha, který existoval dříve, než bylo Něco a bude existovat i poté, až nebude Nic, vzato z hlediska víry, kterou vyznávala ústřední postava našeho křesťanství Ježíš, se osudově mýlí. On sám se jako Žid za Boha pochopitelně nikdy nepovažoval, ani neprohlásil. Pokud by si snad o něm někdo v tomto smyslu něco podobného navzdory tomu myslil, nebo to dokonce tvrdil, hluboce uráží nejen jeho celoživotní víru, ale bohužel uráží a zpochybňuje i jeho intelekt. Nejrůznější antropomorfové, tedy bohové s různými lidskými vlastnostmi, a dokonce i s lidskými podobami, byli v oblastech našeho badatelského zájmu standardním sortimentem v nabídkách především starověké římské a řecké mytologie. Především řeckou mytologii zde vyzdvihujeme hlavně proto, že faktický zakladatel našeho křesťanství (a ačkoli stejně jako Ježíš, i on sám coby rodilý Žid), a z pozice víry svého židovského národa zanícený protináboženský aktivista Pavel pocházel právě z oblasti maloasijského poloostrova, centrální oblasti tradičního polyteismu. Pokud je tedy mnohými autoritami a badateli jeho života a díla oprávněně vnímán jako nepokrytě zarytý nepřítel prvního ryze monoteistického židovského, a tedy jak známo i Ježíšova náboženství, pak musíme mít o jeho skutečném vztahu k učení i k samotnému jedinému existujícímu Bohu Židů a Stvořitele světa velké pochybnosti. V případě, že se zakládají, jak plně doufáme, na reálných poznatcích a faktech, pak se nemůžeme příliš pozastavovat nad teologickou formou, jakou vtiskl svému vlastnímu náboženství, tolik odlišnému právě od monoteistického náboženství Židů. A tedy Ježíše.
Svoji novou konfesi založil na osobě, na které mu ale vadila její vlastní víra až do té míry, že proti ní desetiletí na veřejnosti vášnivě vystupoval, relativizoval jí, odsuzoval jako zastaralou a překonanou, a zesměšňoval její nejdůležitější pravdy a ustanovení, a proti ní vybudoval vlastní zcela nový teologický směr, naprosto jednoznačně obsahující prvky známé z pohanských kultů oblasti jeho bývalé domoviny. Proto z hlediska Ježíšovy jednoznačné a přímé víry vzato apoštolův „teologický ekvilibrismus“ v jeho ryze osobním pojetí existence Boží jedinečnosti zůstává i po dvou tisíciletích otevřeným tématem nezávislé religionistiky.
Vraťme se zpět k Lukášovu evangeliu. Jeho autorem deklarovaná údajná událost, tedy skrze anděla zprostředkované oslovení židovské ženy, že porodí Boha, by v případě její relevance převrátila veškerou židovskou teologii a vlastně celý teologický svět dokonale naruby. Ovšem v Marii kupodivu nikdy v životě neroznítila ani tu nejmenší potřebu založit na tomto jedinečném, epochálním zázraku všech zázraků nové náboženství (které by v těch nejzásadnějších bodech hodnoty Boží jedinečnosti logicky muselo eliminovat a postupně nahrazovat její židovskou víru), a naopak až do své smrti nadále vyznávala jediného Boha Židů a stejně jako její syn dodržovala tehdy už téměř dvě tisíciletí existující Tóru. Neměla zřejmě o tomto deklarovaném naprosto unikátním božském superzázraku, který by svým významem mohl směle konkurovat samotnému stvoření světa a celého vesmíru, žádné nutkání seznámit svět, a alespoň ve svém vlastním národě vyvolat patřičnou odezvu a především přípravu na život s Bohem Stvořitelem už zde na zemi. Nesvěřila se ani jediné odpovědné náboženské autoritě. Podle čistě sdělovacího způsobu tohoto exkluzivního Lukášova příběhu se vlastně zase nic až tak převratného neděje; Stvořitel světa prostě bude mít syna, kterého mu porodí do té doby neznámá, nevýznamná a prostá židovská žena. A je úplně jedno, co tento Stvořitel o své jedinečnosti ve svém Zákoně říká... Ten samý postoj k nedotknutelnému Božímu Zákonu už ale před čtvrt stoletím jak víme, jako první předvedl Pavel. (pozn.: Lukášovo evangelium je nejméně původní novozákonní práce. Pouhá polovina tohoto díla vykazuje autorovo původní, originální verše. Zbytek je takřka doslovný opis Matoušových a také Markových veršů. Navíc je zcela nepochybné a také snadno doložitelné, že především evangelista nazvaný jako Marek nebyl při psaní své práce v drtivé většině ovlivněn opět nikým jiným, než Pavlem a jeho několika dopisy...)
Nové náboženství nezaložil ani nikdo další z Ježíšovi nejbližších, stejně jako nikdo z jeho učedníků a jiných přátel. Křesťanství nezaložil ani jeho mladší rodný bratr Jakub, který se po tragické smrti svého bratra stal pokračovatelem snahy o praktickou realizaci Ježíšových ideálů ve společnosti zbylých učedníků, ani jeho další následovníci, například další Ježíšův bratr Šimon nebo Juda. Nezaložil ho nikdo, kdo tohoto výrazného židovského náboženského aktivistu osobně znal. Mimochodem, jak už jsme dříve uvedli; Jakub jako vzor vhodný k následování učedníkům i ostatním Židům neuvádí svého Římany ukřižovaného bratra, ale starozákonní proroky! Ani slovo o nějakém záměru nebo potřebě zříci se své dosavadní, v té době už dvě tisíciletí trvající víry a ustanovit novou, převratnou teologii .
Ještě jednou si zopakujeme, že tím, kdo své vlastní, zcela nové nežidovské, a míněno z hlediska Noemovy, Abrahámovy a Mojžíšovy, bludařské učení zrozené na základě svého snového prožitku uvedl až do pevné náboženské formy a její následné praxe, byl diasporní židovský apostata Pavel, pocházející z pohanské Malé Asie. Své teologicky dokonale převratné učení, které začal utvářet přibližně dvě desetiletí po Ježíšově smrti, není ani o jeho židovské víře a jejím působení, ani o jeho životě, a není ani o židovském Bohu Smlouvy, ale je primárně o Ježíšově existenci a jejím smyslu. Ovšem způsobem, jakým tuto existenci vnímal výhradně apoštol, na rozdíl od jeho židovského národa.
Věřících Židů, kteří by se velmi sporným náboženským aktivistou Pavlem a jeho ještě více sporným učením o jejich soukmenovci cítili nějakým způsobem osloveni a vnitřně zasaženi, bylo nad očekávání jen velmi málo. Proto se ze své neúspěšné evangelizace u svých soukmenovců velmi roztrpčený Pavel později téměř vizionářsky přeorientoval veškerou náborovou aktivitu na jiné, především ryze pohanské národy, kde se dala předpokládat její větší úspěšnost. Tedy jak jsme už řekli, především do rozsáhlé maloasijské pohanské oblasti (dnešní Turecko), odkud sám pocházel, takže byl s jejich společenskými zvyklostmi i praktickým polyteismem velmi dobře obeznámen. A těchto svých znalostí dokázal ve svůj prospěch opravdu mistrně využít, jak vyplývá z jeho několika dopisů.
Před očima se nám pak objeví obraz velmi zbožného, údajně nábožensky vzdělaného farizeje, hebrejsky hovořícího průzračně čistého Žida stejně čistého srdce i víry, nesmírně obětavého a nadšeného hlasatele své nové teologické vize. Ale když budeme velmi důkladně pročítat jím prokazatelně napsaných sedm listů, které vznikly mezi roky 53 až 58 (Soluňanům, Galaťanům, Korinťanům I. a II., Římaům, Filipanům a Filemonovi), vyvstane nám Pavel například jako člověk, jehož neoddělitelnou a hojně užívanou vlastností je přetvářka. A nejen ona. Uvedeme jen například jeho nepravdivé, přesto jednoznačné tvrzení, že věří Božímu Zákonu, viz Sk 23, 14: „Přiznávám se ti však k tomu, že podle směru, který oni označují za sektu, sloužím Bohu svých předků: Věřím všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách“. Přetvařuje se a nemluví pravdu; rozhodně všemu, co je tam napsané, nevěřil. Naopak Tóru často přímo odmítal aniž bral v úvahu, jaký vztah k Tóře měla ústřední postava jeho náboženství. Pokud by Žid Pavel opravdu věřil všemu, co je psáno v Zákoně, nikdy by nemohl založit jakékoli nežidovské náboženství. Zákon byl pro něho v mnoha případech spíše obtížnou přítěží, než jednoznačnou autoritou. Jaký měl skutečný poměr k Božímu Zákonu nám dokazuje například ve svém dopise komunitě do Říma: „ Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“ (Řím7, 5-6) Takže to, co bylo pro Ježíše naprosto nedotknutelné tabu, bylo pro Pavla život omezujícími pouty. Zákon Boha Stvořitele podle něho tedy například podněcoval vášně a spoutával. Přestože tvrdí, že „Věří všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově“, s radostí oznamuje, že je tohoto Zákona zproštěn a už neslouží pod starou literou zákona.
Náš zakladatel některými svými výroky čtenáře přímo vybízí k pochybnostem o upřímnosti toho, co říká. Údajně věří všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově, kde je například hned v první Mojžíšovo knize Genesis psáno: „Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.“ (1. Moj 17, 10-11). Hned v 17, 14 Bůh pokračuje: „Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu.“ A jak se o obřízce jako Božím příkazu Pavel například vyjádřil? „Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu ‚rozřízku‘! Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci.“ (Fil 3, 2-3)
Nezesměšňuje snad úmyslným zkomolením slova obřízka výše uvedené Boží přikázání? To je skutečně odpovídající projev jeho víry všemu, co je napsáno v zákoně Mojžíšově? Mají si tedy adresáti těchto jeho slov dát pozor na to, co Bůh lidem přikazuje? A jakoby to nestačilo: „Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.“ (Gal 5, 2) Co je na tom, že Ježíš je podle uvedeného příkazu sám obřezán? A není snad stejně tak obřezán i pisatel tohoto listu Pavel? Jaký vztah k Boží Tóře a Zákonu o obřízce může mít člověk, který v tomto listu dále píše: „Kdybych já, bratří, dosud kázal, že obřízka je nutná“? Neznamená to snad, že Boží příkaz nepovažuje za relevantní? Nepovažuje, protože jinak by se o uvedeném příkazu jediného Boha nemohl vyjádřit jako o otroctví! „jak chtěli ti, kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona. (Gal 2, 4) Píše o otroctví zákona, tedy o židovskému národu Bohem darované posvátné Tóry, nedotknutelnou alfou a omegou každého věřícího Žida. O otroctví Božího Zákona, který od narození až do smrti vedl každodenní život Ježíše, na kterém vybudoval své náboženství! Dospěl snad k takovým názorům, které by pro samotného Ježíše za jeho života byly jistě naprosto nepřijatelné, až poté, co brzy po svém údajném "spatření Ježíše" z nikdy nevyjasněných důvodů odcestoval kamsi do Arábie? Kde podle našeho názoru sám nebo s pomocí dalších lidí podobného smýšlení zřejmě utvářel svoji novou nežidovskou teologii?
Před chvílí jsme o Pavlovi hovořili jako o nesmírně obětavém a neúnavném hlasateli své nové teologické vize. Té, kterou mu měl podle jeho vyprávění ve snu na poušti zjevit jemu do té doby zcela neznámá postava, kterou ovšem následně sám identifikoval jako Ježíše, který zemřel před přibližně dvaceti roky. Nanebevzatého Ježíše, který by zřejmě až ve své nebeské domovině pochopil, že skoro dvě tisíciletí stará víra židovského národa v jediného existujícího Boha Stvořitele a Jeho Zákon, kterou on sám za svého života ve vší zbožnosti tak důsledně praktikoval, byl jeho omyl. Proto si zřejmě vybral jemu zcela neznámého člověka, se kterým se nikdy za svého života nesetkal a během jeho snění na poušti mu předal své vlastní, zcela nové, převratné učení o sobě. Podle toho, co o Ježíši později Pavel hlásal, by mu Ježíš musel ve snu zřejmě zjevit něco v tom smyslu, že ačkoli celý život sám vyznával jediného existujícího Boha Stvořitele světa a vesmíru, až v nebi poznal, že je skutečným synem tohoto Stvořitele. A vzhledem k následným Pavlovým aktivitám mu při té příležitosti zřejmě také zjevil své přání, aby na tomto novém učení založil náboženství, které nahradí víru, jakou on sám po celý svůj pozemský život praktikoval. Musel mu podle všeho také sdělit, že už jen samotnou svoji existencí na světě nahradil učení Bohem dané Tóry, přestože jí sám, jak jsme si už řekli, do posledního písmene vyznával a její ustanovení velmi důsledně dodržoval. V opačném případě by snad něco takového nemohl Pavel nikdy vyřknout. Nebo ano?
Z Pavla se stal bezesporu velmi úspěšný hlasatel svého nového vyznání pro pohany. Je zajímavé, že přestože o Ježíšovi z vlastní zkušenosti nevěděl nic a neznal ho, své vlastní učení o něm mimo jiné představoval rovnou jako Ježíšovu věc. Církev pak pozdější obrovský rozmach křesťanství připisovala především právě Ježíšovi a jeho věci, ovšem samozřejmě ne jako Pavlovu předlohu, nýbrž formulacemi typu skrze Krista Božího Syna k nebeskému Otci jako jedinou možnou cestu člověka ke spáse. Jinými slovy: „ Chceš do nebeského ráje? Věř a přijmi Krista!“ Historie nám však ukazuje zároveň i jiné, nesmírně příznivé okolnosti, které pomohly rozšíření Pavlovy víry pohanům.
Z časových důvodů uvedeme jen několik důležitých bodů, které předcházely, nebo provázely neodvratné rozdělení mezi Bohem založeným náboženským židovstvím a Pavlem založeným křesťanstvím. I za prvním tématem rozdělení od židovství a křesťanského rozmachu stojí nepochybně tento aktivista. Součástí jeho náboženství byla opět jeho zcela osobitá a pro Ježíšovu víru a jeho věřící národ naprosto nepřípustná "teologie chrámu." Tímto tzv. chrámem se v mysli tohoto odpadlíka od Ježíšova náboženství stali ti, kteří uvěřili jeho teologii, ať už jako jednotlivci, nebo jako vznikající křesťanská společenství. Pod termínem chrámu ve své teologii například chápal i samotné umučené Ježíšovo tělo a podobně. Existují také výklady, podle kterých byla každodenní náboženská prvokřesťanská praxe v Pavlově mysli dokonce rovná každodenní službě chrámových kněží, což by z hlediska Židů znamenalo neodpustitelnou urážku naprosté výjimečnosti a posvátnosti jejich funkce. Jeruzalémský Chrám jako posvátný Boží stánek byl pro Židy nejvýznamnějším centrem jejich náboženského života a nedotknutelnou národní svatyní, určenou hlavně k modlitbám k jejich Bohu a také k přinášení obětních darů. Z politického hlediska protiřímsky orientovaného národa to byl nejvýraznější symbol židovské nezávislosti, jednoty i vnitřního odporu proti okupantům. Každoročně se zde slavily mimo jiné tři nejvýznamnější židovské poutní svátky Pesach, Šavu´ot a Sukot za povinné, Bohem přikázané (viz Dvarim, 5.Moj 16, 16 ) účasti celého židovského národa a samozřejmě na nich nikdy nechyběl ani Ježíš, jeho rodiče a sourozenci, v době jeho veřejné činnosti pak i učedníci a další přátelé.
Původně řecky psaný list Židům je ve skutečnosti kázání a bylo dlouho pokládáno za další Pavlovu práci. Naštěstí pro něho se ale už brzy po svém vzniku ukázalo, že mylně. Zmiňujeme se o tom proto, jelikož také i tato práce opět neznámého autora zřejmě z druhé nebo třetí novokřesťanské generace vznikla jako další z dlouhé řady výpomocí a podpůrných snah při upevňování a posílení Pavlovy novozákonní teologie. Pro autora listu je Ježíš preexistující Boží Syn, který se v poslušnosti ponížil a dosáhl povýšení (srov. Žid 10, 5-10) . Jestliže je tedy Ježíš preexistující , pak je bezesporu Bohem, který stvořil vše, co existuje. Jestliže je tedy Bohem; byl poslušný komu? Sám sobě? Ponížil se sám před sebou? A jakého povýšení a před kým mohl dosáhnout vždy existující a jediný Stvořitel a vládce nad vším, co existuje?
Co se dál z listu například dozvíme? Ježíš je prý veleknězem nové smlouvy (Ibid. 8, 1-13), přestože sám vyznával jen jedinou existující Smlouvu; smlouvu svého židovského národa se Stvořitelem světa, Bohem Židů. Církev je putující Boží lid a jeho průvodcem do nebe je Ježíš. Ježíš za svého života však žádné Židy „do nebeské vlasti“ nikdy neprovázel, jen významným způsobem především v galilejském kraji na veřejnosti apeloval na zlepšení a obnovu víry a duchovní kázně svých soukmenovců před tehdy očekávaným příchodem židovského Mesiáše. Židovské rabínské učení tématu pobytu svých věřících v nebeské vlasti nevěnuje takřka žádnou pozornost, protože není přímou součástí Božího učení. Ježíš je „původce a dovršitel“naší (pozn. aut: Pavlovo) víry. (Ibid. 12, 2) Ježíš ale za svého života vyznával stejně jako všichni zbožní Židé jednoho jediného existujícího smluvního Boha, Hospodina židovského národa. Žádnou "naší víru" nezakládal, a ani to pochopitelně neměl jako zbožný Žid v úmyslu. "Naší víru" nemohl ani dovršit, protože za jeho života neexistovala. Za původce a dovršitele naší křesťanské víry nelze proto v žádném smyslu považovat Ježíše, ale toho, kdo na jeho existenci, ne však na jeho víře v uvedeném duchu založil naše křesťanství.
Závěrem se krátce zastavíme nad již uvedenými verši (8, 1-13) tohoto Pavlovu teologii podpůrného kázání , kde se uvádí, že Ježíš je veleknězem nové smlouvy. Tedy Ježíš je prý velekněz křesťanského Nového Zákona. Autor v této části své práce klade veškerý důraz na verše 8, 8 - 9: „Ale když Bůh kárá svůj lid, říká: ‚Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské...“ Tyto verše jsou téměř doslovně citovanými verši z Jeremjáše 31, 31. Tento velmi významný židovský prorok, příslušník kněžského rodu, žil v Anatónu na bejamínském území kolem sedmého století př.n.l. Jeho dílo, respektive jen několik málo veršů z něho, patří k hrstce domnělých argumentačních trumfů učení naší církve, v našem konkrétním případě prý dokazující prorokování Nového křesťanského Zákona už sedm století před Kristem.
Jakým způsobem se však na toto dílo a především na údajné prorokování Nové Smlouvy, tedy našeho Nového Zákona dívají ti nejpovolanější – náboženské autority židovského národa? Skutečně Jeremjáš hovoří o našem Zákoně? Naše dnešní zamyšlení končíme několika zajímavými protiargumenty v tomto smyslu od velmi významného židovského učence, karaitského polemického spisovatele Izáka ben Abrahama Troki ze 16. století v překladu a úpravě od Nissima Valka. Jeho kniha Posílení víry, ze které citujeme, vyšla i u nás.
-o-
"Jeremiáš 31:31 - Hle, přicházejí dny, je výrok Věčného, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu.
Křesťané tvrdí, že prorok Jeremiáš v tomto verši předpověděl udělení nového Zákona lidu Izraele, tedy Evangelií Ježíše Nazaretského. Vyvrácení: Písmo Svaté se v tomto verši nezmiňuje o nahrazení nějakého staršího zákona zákonem novým, ale pouze o uzavření nové smlouvy, smlouvy nezávislé na Zákoně.
S tím se setkáváme i v příběhu Pinchase syna Velekněze Árona ve verši 25:12 ve Čtvrté knize Mojžíšově - Hle, daruji mu svou smlouvu pokoje. Uzavření smlouvy zde tedy neznamená vydání nějakého nového Zákona pro Pinchase. Ve verši 26:42 v Třetí knize Mojžíšově se setkáme s podobnou zmínkou o smlouvách - I připomenu si svou smlouvu s Jákobem a též svou smlouvu s Izákem, také si připomenu svou smlouvu s Abrahamem, i tu zemi si připomenu.
Z tohoto verše nemůže nikdo vyvodit, že Všemohoucí dal každému z patriarchů nějaký zvláštní Zákon. Smlouvu lze uzavřít i mezi dvěma lidmi. To můžeme najít ve verši 21:32 v První knize Mojžíšově: Pak spolu (Abraham a Abímelech) uzavřeli smlouvu.
Když se vrátíme k pravému smyslu verše uvedeného v úvodu této kapitoly, zjistíme, že Všemohoucí přislíbil Izraeli uzavření nové smlouvy o ochraně, poté co dojde k jeho obnově v jeho zemi, tato smlouva nebude na rozdíl od té předchozí nikdy přerušena. Proroctví verše 31:31 pokračuje i v následujících verších 31:32 a 33 tím, že budoucí smlouva nebude: Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Věčného. Prorok pak pokračuje: Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Věčného: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.
Tyto citace dokazují, že Všemohoucí nezamýšlel vydat nějaký nový Zákon, ale vložit Jeho původní Boží Zákon do srdcí Izraele, aby na něj již nikdy nezapomněli. Pokud se čtenář vrátí ke kapitole 19, najde v ní důkazy o trvalém charakteru Božího Zákona, který byl předán na Sinaji; proto o nahrazení Božího Zákona nějakým Zákonem novým nemůže být řeč."
(konec úryvku)
pokračování
M.Č.