O dvou vírách ve dva Bohy X. část
Bůh nesídlí v žádném konkrétním místě na zemi.
Sídlí v srdcích lidí, těch, kteří ho tam přebývat nechají.
Je skutečná a věčná Přítomnost, která přesahuje
hranice mezi minulostí a budoucností.
pokračování
Evangelista Lukáš, respektive autor uváděný pod tímto jménem, napsal své druhé dílo, které bylo kanonizované do křesťanského Zákona, tedy Skutky apoštolů, až přibližně půl století po ukřižování Ježíše. Jakou důležitost tomuto dílu přikládá církev z hlediska jejího učení a dalšího směřování nového náboženství dokládá rozhodnutí odpovědných křesťanských autorit zařadit toto - z více hledisek - velmi diskutabilní dílo bezprostředně za evangelia. A to navzdory tomu, že bychom zde marně hledali jakékoli zmínky nebo alespoň narážky na tak zásadní prvky našeho náboženství, jakými jsou například Ježíšovo Božství, a nebo vlastní Pavlovo pojetí Krista, Božího Syna. Nehledejme ani populární janovské věčné Slovo, ani to tam není. Je zajímavé, že autora Skutků sice oprávněně řadíme mezi tři biblické synoptiky, ale tato jeho druhá práce se od jeho evangelia svým christologickým zaměřením, ale i v dalších ohledech často velmi odlišuje. Dokonce o Skutcích můžeme tvrdit, že v některých ohledech synoptická evangelia předstihují a jsou trochu jinde, nebo snad už dále. Zatímco v Lukášově evangeliu se na Ježíše dá bez problémů pohlížet jako na proroka (viz např: „Řekl: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti“ (Lk 4, 24), nebo Lk 13, 33: „Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“, případně: „On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem.“ (Lk 24, 19), v jeho Skutcích už jde především o snahu o další přeměnu Ježíše, a to na Pána a Spasitele, který podle - v té době mezi prvokřesťany už ustálené víry - měl být vzkříšen z mrtvých.
Jiným způsobem si Ježíšův velmi předčasný a nesmírně tragický skon nedokázali vysvětlit dokonce ani někteří z přímých Ježíšových učedníků po Mistrově naprosto nečekané a ohromující smrti. Ježíš zcela nepochybně věděl, že díky svými někdy provokativními a dvojsmyslnými výroky na veřejnosti, a zvláště svým chováním v Jeruzalémě na svátky Pesach, kam ho doprovázelo odhadem kolem šesti stovek galilejských sympatizantů, směřuje ke svému konci. Možná není úplně vyloučeno, že do posledního výdechu na kříži počítal s tím, s čím snad počítali i někteří jeho učedníci, totiž že Ježíš bude v poslední chvíli zachráněn nějakou mimořádnou událostí, nebo přímo Božím zázrakem. Když se nic takového nestalo a Ježíš neodvolatelně vydechl naposled, museli být učedníci naprosto v šoku, a proto později začali v jeho skonu hledat i nějaký kladný přínos pro ně i pro celé hnutí. Proto vyhlášení jeho zmrtvýchvstání a návratu k jeho Otci byl bezesporu vynikající tah některého jeho učedníka, nebo někoho jiného ze svědků posledních událostí, který měl později zásadní význam při formování nové křesťanské teologie. Nebo to byl až za dvě desítky roků poté opět náš zakladatel Pavel, přestože u toho nebyl?
Nutno připomenout, že téma "povstat z mrtvých"nebylo v Ježíšově době ničím novým a dosud neznámým. Zmrtvýchvstání, dokonce zmrtvýchvstání určitého pohanského boha bylo oblíbené téma například řeckořímské mytologie a existovalo i v samotném Ježíšově judaismu, kupříkladu v 2. Mak 7, 14: „Když se přiblížil jeho konec, řekl toto: „Je radostné skonat lidskou rukou , když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni. Pro tebe ale žádné vzkříšení k životu nebude!“ a nebo 2. Mak 12, 43: „Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení.“ Jinde např. Ezechielova vize, nebo farizejsko - sdaducejský spor (zmiňuje se o něm na několika místech ve svém evangeliu i Matouš) na toto téma, a to přímo v Ježíšově době. Proto tedy náš názor, že to byl někdo z Ježíšových blízkých a nábožensky vzdělaných přátel, kdo na něho známé téma zmrtvýchvstání aplikoval, ovšem v duchovní formě, aby jeho památka byla trvale zachována. Co jiného se s jejich Mistrem mohlo po jeho tragické smrti stát jiného, než že jeho čistá duše už sídlí u jeho Otce? U Boha Smlouvy, dárce Tóry a Otce každého Žida? Vzkříšen možná právě v duchu jedné z forem židovských proroctví, snad stejným způsobem, jakým Židé očekávali poslední dny po Mesiášově příchodu a následné formaci svého národa do Bohem od pradávna určeného prostoru. Ovšem v nově vznikajícím křesťanství nic nebránilo tomu, aby se už přímo o fyzickém Ježíšově vzkříšení často ve svých listech očekávaně zmiňoval nejen Pavel, ale v různém rozsahu i všichni čtyři evangelisté. V nejstarších dochovaných zmínkách se o zmrtvýchvstání Ježíše hovořilo ve smyslu, že ho vzkřísil Bůh Židů a teprve později (zvlášť intenzivně od už ustálené víry v jeho Božské synovství) se začalo uvádět, že se Kristus coby Bůh vzkřísil sám.
A právě na tomto přesvědčení, tedy na jeho hmotném vzkříšení v zásadě stojí celé naše nové, už ryze nežidovské náboženství. Připomínáme, že Ježíš nezemřel jak se u nás mnohde dodnes traduje, v pátek, ale díky nejmodernější počítačové technologii je už definitivně potvrzeno to, co mnozí Židé říkali vždy; totiž že Ježíše Římané zabili ve čtvrtek 14. nissanu těsně před pesachovou večeří. 17. nissanu ráno pak byl hrob, kam Ježíše velmi narychlo ve čtvrtek uložili, nalezen bez jeho těla. To si nikdo z pozůstalých a dalších lidí nedokázal vysvětlit jinak, že Ježíš musel být vzkříšen, a to zřejmě některým ze způsobů, jak se o nich zmiňovaly některé historické prameny. Jak jsme už uvedli, naše křesťanství stojí na druhé verzi této zvláštní příhody, tedy že se Ježíš i se svým tělem vzkřísil sám, protože je Bůh. Proto jeho tělo z hrobu zmizelo. Kdyby Bohem nebyl, tělo by v hrobě muselo zůstat. Známe řadu pokusů a verzí od nejrůznějších autorit toto zmizení vysvětlit čistě prozaicky, ale není čas se dnes jimi blíže zabývat - přestože některé výklady znějí velmi logicky a přijatelně. Neodpustíme si ale uvést jeden pro některého věřícího možná až zdrcující poznatek. Ježíšův rodný bratr Jakub, který po bratrově smrti převzal vedení zbylých židovských učedníků a jejich pokračovatelů v Jeruzalémě a pokračování v Mistrově odkazu, ve svém listu, který je zařazen až jako dvacátá novozákonní kniha, se nejenže o svém bratrovi konkrétně zmiňuje jen dvakrát (!), a to velmi obecně, jak se můžeme sami přesvědčit, ale ani jednou o svém bratrovi nepíše jako o Bohu, ani o Božím synovi, který by snad měl stvořit svět i vesmír, ani jednou netvrdí to co o něm tvrdil Pavel. Tedy že Ježíšova smrt byla smírnou obětí za naše hříchy a nyní to nejdůležitější: Ježíšův bratr se ani slovem nezmiňuje o tom, že by jeho bratr měl vstát z mrtvých! Alespoň jeden spis zařazený do Nového Zákona tedy o Ježíšově slavném zmrtvýchvstání, které tvoří základ naší víry, přesvědčivě mlčí. A dokonce to je dopis Ježíšova rodného bratra, přímého účastníka jeho života, se kterým vyrůstal v jedné rodině! Člověka, který zásadně nesouhlasil s mnoha dalšími prvky Pavlových tvrzení. Například i po bratrově smrti nadále plně podporoval Boží Tóru a její trvalou platnost, ovšem ne jako učení svého bratra, ale jako návod, jak žít na světě od jeho velkého a jediného existujícího Tvůrce. Naopak Pavel pohanům tvrdil, že člověk dospěje ke spáse svojí vírou bez skutků podle Tóry a že jí k tomu nepotřebuje. Co na to Jakub? "Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky." (Jak 1, 25), nebo: "Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem." (Jak 2, 10), případně: " Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? (Jak 2, 14), a nakonec: " Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích." (Jak 2, 17-18). Navzdory tomu podle Pavla, ne podle vlastní víry Ježíše nebo jeho bratra Jakuba, vzniklo naše náboženství.
Řekli jsme, že ve Skutcích apoštolů jde z velké části o posílení a vyzdvižení Pavla a jeho zásluh – ovšem ne těch jeho nejvýznamnějších. Ty jsou podle nás v prvé řadě v jeho nezměrném a také nakonec velmi úspěšném díle o založení nového náboženství, nakonec až zcela odtrženého od Ježíšova lidství, stejně jako od jeho židovství. Ke smůle tohoto apoštola však byly postupem doby jeho nezměrné zásluhy převedeny na samotného Ježíše tak, jakoby to byl právě on a byla to jeho práce, kdo založil nejen křesťanství, ale dokonce i její církev. A pak už byl jen krůček k tomu - vzhledem k jeho pozdějšímu vnímání jako Boha Syna, tedy Stvořitele světa a vesmíru, aby se naše křesťanské náboženství začalo prezentovat ne jako dílo člověka, tedy Pavla, ale jako na dílo Ježíše, tedy samotného Boha, a tím i Stvořitele vší existence. Takže ten, kdo stvořil život, svět, vesmír a další divy, podle naší víry tedy jedna osoba Boha – Ježíš, stvořil prý i naše křesťanské náboženství a dokonce její zastřešující instituci církev. O tom všem však za svého života sám Ježíš pochopitelně nemohl mít ani sebemenší potuchy. Otázka problematiky jeho nepochybného lidství, židovství a zvláště jeho židovské víry v jednoho jediného existujícího Boha, který nejprve začala být pro vznikající církev nevhodným a tedy „opomíjeným“ tématem, a teprve později se pro toto velmi ožehavé téma hledalo až našlo určité řešení.
Z výsledku pak v principu vyplývá následující shrnutí. Je otázka, zda by s ním souhlasila osoba nejpovolanější, tedy ten, koho se uvedené týká naprosto principiálně : „Ze smluvního Boha Židů, ve kterého samozřejmě Ježíš pevně věřil, se stal sám Ježíš, respektive stejně všemocný a rovnocenný Syn tohoto Boha, který stvořil vesmír i svět. A jeho nepochybné židovství? Židem byl zřejmě z nějakého nám neznámého důvodu a jen dočasně po dobu svého pozemského života. Svojí lidskou smrtí jako Bůh usmířil Boha, tedy sám sebe, jinak také: jedna část Boha usmířila druhou část Boha, který však svému židovskému národu důrazně připomínal, že je jen jeden jediný Bůh a není žádného jiného. Po svém vzkříšení se Ježíš zase stal tím, čím byl vždy, tedy preexistujícím věčným Bohem, který stvořil vše, co existuje. Sami jeho učedníci nepochopili, že když se například modlili společně s Ježíšem tradiční modlitby k Bohu, modlili se sice k Bohu, ale k Bohu Ježíši, který se ke stejnému Bohu modlil společně s nimi. Když se při společné večeři s učedníky modlil ke svému Bohu, Otci všech Židů, a nejmocnějšímu Stvořiteli modlil se sám k sobě. V průběhu své pozemské mise se tedy Ježíš většinu svého života nejenom modlil sám k sobě, ale plně důvěřoval Nejvyššímu Pánu a Stvořiteli, tedy sám sobě. Bezvýhradně vyznával Boha Židů a dárce Tóry, a tedy vyznával sám sebe, a byl to opět Ježíš, kdo jako Bůh vyvedl židovský národ z egyptského otroctví a následně mu předal svůj Zákon. Jestliže je Ježíš od jeho křtu v Jordánu kdy na něho sestoupil Duch svatý v podobě holubice vnímán jako pomazaný, tedy Kristus, Mesiáš, a Bohem vyvolený král, ale zároveň je podle našeho učení sám Bohem jako jedna Boží osoba, pak to nemůže znamenat nic jiného, než že Ježíš jako Bůh sám sebe vyvolil za pozemského krále. V případě, že bychom pozemským králem chápali krále Židovského národa a tedy i králem Římem okupovaného Izraele, pak by jeho odsouzení podle římského zákona platného v provincii Judea, spadající přímo pod římskou správu, a následné ukřižování muselo být zcela v souladu s tímto zákonem. Prohlásit se v jakékoli římské provincii za krále bylo totiž chápané jako vzpoura proti římskému císaři a za tu platil jen jeden možný trest...Nic z výše uvedeného se podle těch, jejichž národ s Bohem Stvořitelem uzavřel Smlouvu, ve skutečnosti tohoto zbožného židovského člověka netýkalo (a z principu skutečného a jediného existujícího Stvořitelova Božství nemůže týkat žádného Jím stvořeného člověka) a to, v jaké podobě je naším křesťanstvím chápán, není výsledkem Ježíšova sebeuvědomění, nebo činnosti, kterou by na takové poznání osobně vynakládal. Ze židovského hlediska se nenarodil, nežil a ani nezemřel jako Bůh, protože jejich Bůh Smlouvy existuje, ale nenarodil se, existuje, ale nežije a bude existovat vždy, protože jako neživý nemůže zemřít. Bůh Židů je tajemné Jsoucno, které bylo, je a bude. Existuje v dimenzi, kterou nikdy nemůžeme pochopit, a s životem, který nám při tvorbě světa dal, nemá dále už nic společného.
Skutky apoštolů vzato dnešními měřítky nejsou skutečným historickým spisem, a hlavním záměrem autora k jeho vytvoření jsou především dějiny spásy. Podobně jako evangelia představují nový a do té doby neznámý způsob literární fikce, který je jasně odlišný od tehdejších standardních sdělovacích stylů. V tomto směru skutečně můžeme Lukáše uznat jako průkopníka. Ve své většině Skutky velebí Pavla a vyzdvihují jeho dílo, ovšem ne jako faktického zakladatele nového náboženství, ale jako horlivého hlasatele Ježíše jako zmrtvýchvstalého Krista. Lukáš Pavla jako apoštola přes všechny jeho nepochybné zásluhy o novou víru za Ježíšova apoštola zcela poprávu neuznává, protože jím samozřejmě nikdy ve skutečnosti nebyl a ani být nemohl. Tento emocemi zmítaný horlivec naopak proti Ježíšovi a jeho učedníkům a přátelům velmi silně brojil a dokonce jak sám později uvádí, ve své nenávisti k Ježíšovi a jeho lidem se snažil tyto kristovce „vyhubit“. Přesto se názorově nestálý, psychicky nevyrovnaný a trvale neklidný Pavel plný protikladů za pár let stal zakladatelem našeho náboženství.
Je naprosto bezpředmětné, že on sám se za Ježíšova apoštola považoval, a to dokonce bez ohledu na fakt, že Ježíše neznal, nikdy neviděl a přestože k tomu měl nespočet příležitostí, nikdy se ani nechystal s Ježíšem a jeho nábožensky obrodném hnutím seznámit. Při čtení Skutků sami postupně poznáváme, že jde hlavně o historickou, velmi mezerovitou a nesourodou monografii, kde například i uvedené četné divy a zázraky považují mnohé křesťanské biblické autority za spíše nereálný výsledek autorových představ, líčených se zcela jasným cílem. K oslovení věřící veřejnosti Lukáš velmi často používá podobný způsob, jaký si postupně ve svých dopisech osvojil Pavel. To znamená, že do vznikajícího textu je zapojeno množství vlastních představ, líbivě a velmi čtivě zpracovaných, a nakonec ve finální podobě vložených do úst ústřední postavě tohoto románově pojatého díla, tedy Ježíšovi. Jinak řečeno; to, co ve Skutcích říká Ježíš, jsou z drtivé části vlastní řeči jejich autora, který si přestavoval, že možná takovým, nebo podobným způsobem Ježíš hovořil. Bohužel však vychází jen ze svých vlastních představ, ne však z osobního svědectví, neboť Ježíše stejně jako Pavel neznal. Dnešní katoličtí biblisté se již shodují v přesvědčení, že Lukáš nebyl údajným Pavlovým průvodce, jak se téměř dvě tisíciletí radovalo. Přesvědčení, lépe řečeno spíše jejich jistota se mimo mnoho dalších faktorů opírá i o evidentní napětí a mnohé rozpory mezi vlastním obrazem Pavla z jeho dopisů, a způsobem, jak ho Lukáš vykreslil ve Skutcích. O tom si za okamžik pár slov řekneme. Tento nesoulad však vůbec nevylučuje skutečnost, o které jsme se již zmínili, totiž že jejich druhá polovina čtenářsky přitažlivě vyzdvihuje především Pavlovu horlivou činnost z doby vzniku a šíření jeho vlastní prvotní křesťanské církve.
Mimochodem; název Skutky apoštolů nepochází od jejich autora, ale byl poprvé užit až ve druhém století biskupem Irenejem z Lugdunu (dnes Lyon) a není nijak originální. Právě v antické literatuře, ale i jinde a daleko později, nalezneme velké množství nejrůznějších prací, které mají velmi podobné tituly, např. Skutky Alexandrovy, Skutky Petrovy, Skutky Tomášovy, Skutky Ondřejovy, Skutky rytířské, a mnohé další. A ještě jiná zajímavost: z jejich obsahu jasně vyplývá, že autor Pavlovo listy nikdy nečetl a tudíž na ně nemohl nikdy odkázat. Tedy Lukáš psal své evangelium, respektive jeho většinu pod nepochybnou přímou inspirací práce evangelisty známého jako Marek, který však není oním novozákonním Janem Markem, a stejně jako Pavel tedy nebyl Ježíšovým apoštolem, jak uznává sama naše církev.
Přestože jsou Skutky, jak jsme si řekli, z poloviny napsané jako spíše oslavná práce na Pavla a jeho zásluhy, mnohé zde uvedené údaje o něm se skutečně velmi liší od toho, jak je ve svých listech nedávným pohanům uvádí sám. Tak například je průběh a závěry z apoštolského sněmu ve Skutcích (SK 15) vylíčen velmi odlišně od Pavlova líčení té samé události v jeho dopisu Galaťanům (Gal 2, 1-10), a to natolik, že si nakonec v mnohém protiřečí a Pavlovo vyprávění pak často ztrácí svoji osobitost a důvěryhodnost. Porovnejte si sami nejen Pavlovu úlohu na tomto sněmu v obou podání, ale i otázku tzv. „Apoštolského dekretu“ (Sk 15, 20.29) vzešlého z těchto jednání, kdy Pavel naopak tvrdí, že mu z něho nic nevyplynulo, tedy že mu tam „nebylo nic uloženo“ (Gal 2, 6). Protože nelze věřit dvěma protichůdným tvrzením, musíme se sami rozhodnout, který autor je pro nás přijatelnější a důvěryhodnější. To samé platí například pro důvod Pavlovy poslední cesty do Jeruzaléma, kdy on sám sice tvrdí, že se jednalo o sbírku pro chudé křesťany, ovšem o tomto - v případě jeho skutečnosti – velmi chvalitebnému důvodu musíme mít velmi silné pochybnosti, protože o něm Lukáš zřejmě z dobrého důvodu mlčí. Nás však Pavlovo tvrzení nijak nepřekvapuje, protože z jeho listů jasně vyplývá jeho vytrvalá snaha o vyzdvižení vlastních zásluh, jak říkal, „o Krista“ a skromnost na rozdíl od Ježíše rozhodně nepatřila k jeho vlastnostem.
Jiný příklad: Pavel nám ve svém listu Galaťanům (1, 18) vypravuje, jak se vypravil najít učedníky do Jeruzaléma až tři roky po svém obrácení (viz nikdy nevyjasněný Pavlův pobyt v Arábii a jinde). Lukáš toto tvrzení viděl jinak a také značně nadnesené, protože ve svých Skutcích (9, 26) vypráví o Pavlově cestě do Jeruzaléma tak, jakoby se uskutečnila takřka vzápětí po obrácení, což by bylo naprosto logické racionální jednání. Už mnohokrát jsme na tuto skutečnost upozorňovali v tom smyslu, že pokud by jakýkoli vyrovnaný člověk měl opravdu faktické zjevení na poušti, jaké líčí Pavel, pak by se v prvé řadě a to neprodleně odebral se svým údajným zjevením svěřit a poradit s těmi nejpovolanějšími, tedy s tehdejším židovskými náboženskými autoritami, nebo přímo s Ježíšovými učedníky. Rozhodně by neutekl kamsi na neznámě místo do pohanské Arábie, kde s tímto svým údajným viděním mohl tři roky „dělat co chtěl“. Náš osobní názor je, že pokud má pravdu Pavel a ne Lukáš, pak by se jeho příběh po třech letech jeho možných a spíše pravděpodobných úprav svého snového zážitku možná v součinnosti i s dalšími nám neznámými lidmi mohl natolik lišit od skutečnosti, že by mohl zcela pozbýt původní autenticity a vůbec důvěryhodnosti. Tedy ovšem jen v tom případě, že v případě tohoto Pavlova „spatření Krista“ kdesi na poušti u Damašku nešlo jen o osobní představu ovlivněnou únavou a mnoha dalšími velmi nepříznivými okolnostmi na této náročné cestě, nebo o klasický sen.
Další ukázka rozdílnosti ve vyprávění stejné události: Skutky (15, 1-3) hovoří o jiné Pavlově cestě do Jeruzaléma, tentokrát spolu s Barnabášem. Ovšem sám Pavel uvádí (Gal 2, 1), že tuto cestu absolvoval až po čtrnácti letech, a to prý dokonce na přímý Boží pokyn, jak píše dále...(Pokud by tomu tak opravdu bylo, pak by mu jediný existující Bůh a Stvořitel vší existence dal pokyn, aby pohanským vyznavačům polyteismu o Něm vykládal, že bůh, který jim zvěstuje, vlastně - podobně jako jejich bozi - také není úplně sám, ale má syna.) Obdobných nesrovnalostí během porovnání obou prací nalezneme ještě daleko více. Musíme si také uvědomit, že řeči, které jsou ve Skutcích uváděny (Pavel jich zde má 8), v žádném případě nejsou nějakými protokoly historických řečí, a stejně tak nejde ani o nějaké zkrácené záznamy skutečně existujících projevů. Co to pro nás znamená, není třeba konstatovat. Otázka autenticity těchto textů zůstává otázkou. Sama naše církev je dnes už schopna oficiálně připustit, že některé Lukášem líčené údajné zázraky, provázející hlásání evangelia, vznik a počáteční rozvoj církve nemusí a v mnoha případech nejen že s největší pravděpodobností nejde o jejich protokolární záznam, ale jsou spíše výsledkem autorových představ, jaké skutky a zázraky by také vznik církve mohly provázet. Jak víme, v mnoha případech znamená méně – více. Tím chceme říci, že přes všechny existující důvody pro snahu co nejlépe líčit počátky naší církve tak, aby měl čtenář pocit, že naše náboženství i církev není dílo lidské, ale čistě Boží, očekávali bychom u spisu, který je v křesťanském Písmu uveden na pátém místě hned za evangelii, více hodnověrnosti.
Na podporu tohoto našeho přesvědčení uvedeme poslední ukázku nesouladu mezi tím, jak sám sebe a své činy líčil ve svých listech Pavel a jak ho vnímal evangelista zvaný Lukáš. Pavel velmi miloval svoji vlastní tzv. Teologii ospravedlnění a tomuto a příbuzným tématům ve svých listech věnoval velký prostor, jelikož této části své teologie přikládal velmi zásadní význam. Jak víme, Pavel sám stejně jako Ježíš, učedníci, jeho rodní bratři a další přátelé byli bezesporu podle Božího příkazu obřezáni a je tedy logické, že když se měl k Pavlovi a jeho aktivitám při budování první církve připojit jistý Timotej, Pavel ho buď zcela sám, nebo za pomoci někoho dalšího nechal také obřezat. Alespoň tak nám to líčí Skutky apoštolů, konkrétně v 16, 3 a není důvod tomuto sdělení nevěřit. A co o takové obřízce říká sám Pavel a jaký měl k ní vůbec postoj? Obřezaný Pavel pokládal tuto židovským Bohem nařízenou obřízku nejen za zbytečnou, ale dokonce se o ní vyjadřuje mnoha nevybíravými a velmi rouhavými způsoby. To by skutečný pravověrný zbožný Žid zdravého rozumu nikdy neudělal. Nic podobného, tedy žádný blízký názor na tento zcela jednoznačný Boží příkaz nenalezneme samozřejmě nejen u Ježíše, ale bez výjimky i u všech mužů, kteří s ním kdy přišli do kontaktu. Jak vidíme, osoba našeho zakladatele je nejen velmi pozoruhodná, překvapující, a svým způsobem i obdivuhodná, na druhou stranu je i velmi problematická a plná rozporů, nezkrocených emocí i názorové nestálosti.
V našich zamyšleních často poukazujeme na skutečnost, že Žid Ježíš se o založení našeho křesťanství osobně nezasloužil žádným svým skutkem, nebo prohlášením. Jako velmi zbožný věřící samozřejmě žádné náboženství nezakládal, ani to neměl v úmyslu a jeho posláním nebylo žádné budoucí křesťanství, ale celonárodní restart tehdy často pasivního až upadajícího náboženského sebeuvědomění Bohem vyvoleného židovského národa před právě tehdy zvlášť výrazně očekávaným příchodem Mesiáše. Celé tehdejší hnutí (vedle Ježíše v jeho době v Izraeli existovaly desítky podobných buditelů) by se dalo charakterizovat mottem: „Obraťte se, čiňte pokání a vraťte k náboženství našich otců.“ Připomínáme, že o tomto židovském Mesiáši se nikdy neprorokovalo a tedy ani neuvažovalo jako o Bohu. Měl to být výhradně židovský člověk, v některých skupinách věřících se dokonce hovořilo o dvou Mesiáších, a vzhledem k židovské víře v jednoho jediného existujícího Boha Stvořitele světa a vesmíru v tomto národě neexistovala ani jen myšlenka na to, že by tímto Mesiášem mohla být snad jedna část tohoto jejich Boha. Ta se zrodila až v našem křesťanství, a byla zpětně přiřknuta právě jejich Ježíši coby druhé Božské osobě. Z hlediska jejich víry v jediného Boha je zcela pochopitelné, že náš křesťanský výklad o Božství a mesiášství tohoto židovského člověka byl národem zcela jednoznačně zavržen. Pomohla k tomu i skutečnost, že příchod a následná činnost jejich Mesiáše má provázet řada velkolepých divů a skutků, například návrat národa z diaspory zpět do Izraele, konec válek a utrpení a podobně. Není třeba poukazovat na fakt, že nic podobného se za Ježíšova života nestalo. Přesto jak víme, neuznání jejich člověka jako Mesiáše způsobilo tomuto Bohem vyvolenému národu z naší strany dvě tisíciletí zla, nenávisti a pogromů.
Z četby prvních kapitol Skutků vyplývá, že první zárodky křesťanství měly být zřejmě původně vnímány jako částečně inovovanou, reformní formu judaismu. Vzhledem k tomu, co jsme si však o Skutcích a jejich záměru i relevanci dnes řekli, je však zapotřebí na takové informace raději pohlížet tímto prizmatem. Někteří badatelé uvádí své přesvědčení, že nové křesťanské náboženství vlastně založili Ježíšovo pozůstalí učedníci, s čímž osobně nemůžeme souhlasit. Podle nás to, s čím nakonec přišel Pavel mezi učedníky do Jeruzaléma, už bylo v základních obrysech nové nežidovské náboženství a trvalo mu velmi dlouho, než se mu (pokud vůbec) v několika ojedinělých případech možná částečně podařilo mezi učedníky vnést o Ježíšově identifikaci určité pochybnosti. Otázka, jak to bylo s další generací pokračovatelů těchto jeruzalémských učedníků, přímých svědků Ježíše, je otevřena. Ovšem tvrzení, že křesťanské náboženství založili Ježíšovo učedníci naráží mimo jiné i na další problém.
Pavlovo křesťanské náboženství nevzešlo (až na malé výjimky z jeho prvopočátků, kdy toto ještě nové „pseudokřesťanství“ v sobě obsahovalo podle našich odhadů ze 60-70% pravý náboženský judaismus v mnoha svých formách; tedy obřízku, židovské modlitebny, zvyky, tradice, slavení svátků, dodržování Tanachu, existenci jediného Boha, očekávání příchodu Mesiáše a následného konce světa a mnoho dalších prvků) ze židovského národa, ale z pohanského polyteismu. Pavlovy tři apoštolské cesty, respektive jejich líčení nejsou jak víme dílem samotného Pavla, ale podle očekávání a opět – Lukáše a jeho Skutků a když se podíváme na mapu, kudy údajně jeho cesty vedly, musí nám být zcela jasné, že Ježíšovo pozůstalí učedníci žádné křesťanství skutečně nezaložili. Pavel se zcela očividně mezi učedníky ani dalšími Židy se svými vlastními christocentrickými (viz např. jeho vlastní nedomyšlené vyhlášení, že „Ježíš nahradil Boží Tóru“. Jestliže o svém židovském soukmenovci ale také zároveň tvrdil, že je Bůh, pak tedy vlastně hlásal, že Bůh Ježíš nahradil (proč a čím?) svoji vlastní nenahraditelnou Tóru...) a dalšími ryze originálními tezemi očekávaně neuchytil a proto se z něho stal putující, Ježíšovými Židy jednoznačně odmítnutý hlasatel mezi pohany. Pokus o přijetí svých osobních představ o Ježíšovi jako židovské Bohovi jeho vlastním národem bylo předem odhadnutelné fiasko a ztráta drahocenného času, který jen dokazuje Pavlovo často velmi nereálné evangelizační představy a silně emoční, mnohdy unáhlené a ve výsledku spíše ztrátové jednání. To pak doháněl svými nebezpečnými evangelizačními cestami do ryze pohanských oblastí Středozemí a Egejského moře, dnešního Řecka a Turecka. Na druhou stranu je nutno takové ztráty k poměru jeho ve výsledku gigantickému nežidovskému náboženskému dílu vnímat skutečně jako podružné. Židé si tedy v konfrontaci s křesťanstvím vždy a za každých okolností podrželi svojí víru, přesně podle přání jejich Boha a nedopustili její infiltraci Pavlovou teologií. Tak si podle Božího příkazu: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Ex 30, 3) a v nedotčené podobě až dodnes zachovali svůj čistý teocentrismus.
Považujeme za zbytečné stále opakovat to, co dnes už konečně a jen tradičně opatrně připouští dokonce i někteří elitní teologové a církevní autority; že totiž Ježíš neměl na budoucí vznik křesťanství jedinou přímou vlastní zásluhu nebo podíl. Rozhodně nevzniklo zásluhou jeho, ale díky Pavlově osobní aktivitě, když na něho nejenže převedl atributy Boha židovského národa, dárce Tóry a Stvořitele světa, ale dokonce mu přidělil ještě další, už v intencích svého nového, nežidovského náboženství. Před touto aktivitou ho nemohla odradit ani skutečnost, že o jeho ústřední osobě neví naprosto nic, přestože to byl jeho na veřejnosti působící vrstevník a kdykoli se sním mohl setkat, nebo dokonce; kdykoli se k němu mohl přidat a tak ho poznat. V takovém případě by se možná do jisté míry dalo diskutovat o možnosti určitého stupně relevance jeho tvrzení. A přece to nikdy neudělal, ani se o to nepokusil. Nové náboženství vytvořil na jemu tehdy zcela neznámém, mnoho roků pohřbeném příslušníkovi židovského národa, kterého podle svých slov měl poprvé ve svém životě „spatřit“ ve svém snovém zážitku kdesi na poušti.
O našem křesťanství se v žádném případě nemůže ani říkat, že je to snad dílo, které Ježíš začal, ale nestačil dokončit. Nekázal snad Ježíš Boží soud na konci věků a poté následné Boží království a nebylo to snad ústřední téma jeho promluv? Už jen to jediné z mnoha dalších známých důvodů by nás o mělo velmi dostatečně přesvědčit a ujistit o hlavních záměrech tohoto putujícího židovského kazatele. Boží království v té formě, jak jej chápou Židé, totiž na rozdíl od našeho křesťanského vnímání existovalo ještě předtím, než existovalo cokoli jiného a bude existovat i potom, co už nic jiného existovat nebude.
pokračování
M. Č.