O dvou vírách ve dva Bohy XI. část
Nechť chválí Hospodinovo Jméno,
neboť jen Jeho jméno je vyvýšené.
Pane, otevři má ústa, aby hlásala Tvou spásu.
pokračování
Původní křesťanství rozhodně nebylo jakýmsi mixem složeným z Ježíšova židovského vyznání existence jediného Boha a Jeho Zákona, a jeho údajným božským sebeuvědoměním. Otázka zní, jaké však mohlo být jeho "božské sebeuvědomění", jestliže se nemodlil „sám k sobě“, ale k Bohu svého národa, nedodržoval „své“ zákony a předpisy, ale zákony tohoto Boha, nevyznával jako židovského Boha „sám sebe“ a nikdy až do své smrti o sobě neprohlásil, že je Bůh, který stvořil zemi a nebesa, a vše co existuje. Navzdory tomu se posmrtně - alespoň pro nové křesťanské náboženství - stál sám právě tímto bohem. Jak jsme už mnohokrát poukázali, prvokřesťanství bylo důsledkem vzniku a aktivity především lokálního, galilejského náboženského obrodného hnutí v čase tehdy zvláště silně očekávaného příchodu dávno prorokovaného židovského Mesiáše, a to čistě a jen v rámci judaismu. To je z historického hlediska velmi důležité mít vždy na paměti. Toto židovské hnutí se dá charakterizovat jako hromadná důrazná výzva k obrácení nábožensky pokleslé části národa a návratu k víře otců v duchu židovské eschatologie.
Jednu z částí takového hnutí původně založil a vedl Ježíšův učitel, asketa a poustevník Jan zvaný Křtitel, druhou později založil tento jeho žák a také příbuzný. Dva roky předtím, konkrétně na podzim roku 26 ho Jan v řece Jordán omytím pokřtil na znamení symbolické očisty od všech až do té doby spáchaných hříchů, rozhodnutí k pokání a odhodlání k nápravě důsledným dodržováním Božího Zákona. Původně oba velcí Židé své doby působili společně, ale nakonec se z opatrnosti před Římany kvůli vzrůstajícímu počtu lidí žádajících pokřtění rozdělili. Ježíš si jako centrální místo své křtící kampaně vybral jižní část Izraele, především oblast Judeje kolem řeky Jordán, Jan se vydal na sever a působil hlavně v Galileji, Dekapolisu a okolí. Ježíšova vlastní křtící mise trvala velmi krátce; jen do roku 28, když Herodes Antipas nechal jeho bratrance Jana uvěznit. Významný židovský historik Josephus o tom píše, že se Herodes zalekl jeho mimořádného vlivu na lidi a bál se, aby populární Jan nevyvolal nějakou revoltu. V den svých osmačtyřicátých narozenin ho Herodes nechal stít. Ježíš se pak nějakou dobu ukrýval a v polovině roku třicet se s velkým počtem svých své rodiny, učedníků a dalších příznivců, vydal do Jeruzaléma oslavit Pesach. Některé prameny uvádějí, že při Ježíšově vjezdu do města ho doprovázelo možná až šest stovek převážně Galilejců. Byly to jeho poslední židovské svátky...
Jan ani Ježíš za svého života samozřejmě nikdy nepoznali termíny jako „křesťané, křesťanství, křesťanský křest“ a podobně, protože nic takového ještě neexistovalo. Oba dva svojí činnost chápali jako výzvu židovskému lidu k nastoupení na novou cestu k odvrácení od hříchů a jejich nástupci sami sebe nazývali jako „lidé cesty“, rozhodně ale ještě ne jako „křesťané“ nebo „nazaretští“. Jako lidé cesty si pokračovatelé Janova a Ježíšova hnutí říkali jako reakci na Izajášovu výzvu: „Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ (Iz 40, 3), kterou však později naše církev vytrhla z kontextu. Výzvu totiž začala vykládat ve smyslu, že jde o dávné židovské proroctví o budoucím Ježíšovi, jakoby však nevěděla, že ho Židé za svého Boha nikdy nepovažovali. Jejich a tedy i Ježíšův jediný existující Bůh byl Bůh, který je vyvedl z Egypta, se kterým na Sinaji uzavřeli vzájemnou Smlouvu a od kterého dostali Zákon pro život.
Církevním autoritám se později zřejmě z náboženské přepjatosti zdálo velmi nevhodné spojovat Ježíše, kterého začaly prezentovat jako preexistujícího Boha – Syna, a tedy jako tvůrce celého světa a vesmíru, s jeho skutečnou osobní účastí na křtění židovských kajícníků. Snažily se tedy tuto skutečnost cíleně „opomíjet“ a přecházet, později jí nejrůznějšími interpolacemi do zpráv o Ježíšovi přímo vylučovaly. Ukázkový příklad této až úsměvné snahy je pozdější dodatek v Jan 4, 2: „...ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci“. Každá lež zůstane lží...Vždyť autor tohoto evangelia jen o několik veršů dříve (Jan 3, 22-26) uvádí ještě podle skutečnosti: „Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země; tam s nimi pobýval a křtil. Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít. To bylo ještě před Janovým uvězněním. Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování. Přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu.“
Jakoby si autor na konci třetí kapitoly uvědomil, že o Ježíši napsal co nechtěl nebo neměl, a hned na začátku další kapitoly velmi naivním způsobem popírá, co před chvílí uvedl. Možná jde však právě o zmíněný pozdější zásah církevního redaktora, pro kterého představa křtícího stvořitele světa a vesmíru byla nepřijatelná. Přesto Ježíš, který ani ve snu netušil, že ho jednou budeme vyznávat jako Boha a Stvořitele světa, ve skutečnosti opravdu křtil a pro jeho kající židovské soukmenovce to byla nesmírně významná činnost. Není snad potřeba zdůrazňovat, že Jan, Ježíš a později jeho bratr Jakub jako Židé věřící v jednoho jediného existujícího Boha, pochopitelně nekřtili způsobem, kterým se v našem náboženství křtí dnes. To znamená, že z eschatologicky zaměřených obrodných hnutí na znamení pokání před tehdy očekávaným příchodem Mesiáše a následným koncem světa tehdy a ještě velmi dlouho poté nikdo nekřtil „Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“, protože všichni žadatelé byli tehdy zbožní Židé zachovávající svému jedinému Bohu až bezpříkladnou věrnost. Právě od Něho skrze Jeho Desatero i Tanach věděli, že je jediným skutečným existujícím Bohem a že bude přísně trestat ty, kteří budou vyznávat Jeho v jiné podobě, nebo bohy jiné. Počátek křesťanského učení o třech božských osobách obsažených v jedné je daleko mladšího data, konkrétně až z počátku třetího století od severoafrického křesťanského spisovatele Tertulliana. Víme, že užití slov "Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého" je sice užito už například u Matouše na konci jeho evangelia, jde však opět o pozdější křesťanskou interpolaci v duchu tehdy už plně rozvinuté teorie o Ježíšové Zmrtvýchvstání a jeho Božském synovství: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28, 19). Zatímco Židé svého člověka Ježíše po jeho smrti oplakali a uložili do hrobu tak jako každého jiného člověka, křesťanství právě tady z něho vytvořilo Božího syna, který byl mrtvý jen necelé tři dny, a pak i se svým tělem odletěl do nebe ke svému nebeskému otci. Celá 28. Matoušova kapitola je pouze nikdy a ničím nepodložená literární fikce, která měla být v budoucnu, a skutečně se také stala, páteří křesťanské víry založené na Ježíšově Zmrtvýchvstání a jeho božské nesmrtelnosti. Za svého života se Ježíš samozřejmě nikdy ani v nejmenším proti učení a příkazům svého Boha jakkoli nepostavil, naopak je nesmírně ctil, stejně jako druhé Boží přikázání v Jeho Desateru: "Nebudeš mít jiného boha mimo mne". Všimněme si malého začátečního písmena u slova "boha". Má každému člověku ukázat, že jakýkoli jiný bůh mimo Stvořitele světa není skutečným Bohem Hospodinem a jen dílem pohanské představivosti. Během židovských křtů konaných v průběhu duchovně obrodného hnutí podle nás možná mohli Jan, Ježíš a další křtitelé užívat přibližně tuto, nebo podobnou formulaci: „Křtím vás ve jménu Otce našeho židovského národa“, protože tak Židé a tedy i Ježíš svého Boha vždy chápali a dodnes chápou. Proto Boha vnímají a v modlitbách velmi často oslovují: "Náš Otče", nebo "Můj Otče."
Mimochodem, naše církev se mimo jiné nedokázala odpovídajícím způsobem vypořádat také i s touto pro ní nepříjemnou situací: Ježíše začala vnímat jako Boha a tedy jako nikdy nehřešící Božskou osobu. Přesto se nechal dobrovolně Janem pokřtít na znamení lítosti a očistění od všech svých dosavadních hříchů, a tím vznikl problém. (Díky právě tomuto očistnému aktu, kdy byl polit vodou, křesťané později začali Ježíše titulovat jako Kristus král, řecky Christós, hebrejsky mašiah, počeštěle mesiáš. Židovští králové, nejvýznamnější kněží a proroci byli při své inauguraci politi posvátným olejem a Janův křest Ježíše na úmysl odpuštění jeho hříchů a pokání chápali právě tímto způsobem. Tedy ne kající křest, ale údajné pomazání na Krále Všehomíra.) Jestli byl Ježíš skutečně nikdy nehřešícím Bohočlověkem, jak křesťanství učí, pak by jeho křest jako bezhříšného znamenal těžké znevážení a hrubé zformalizování, ba dokonce parodii Janova zbožného křtícího hnutí a zároveň by i znamenal obrovské zklamání a roztrpčení pro všechny ostatní upřímné židovské kajícníky. Kdyby Ježíš jako příslušník židovského národa v sobě nepociťoval potřebu a rozhodnost ve vší vážnosti před svým Bohem činit pokání a projevit jasné veřejné odhodlání změnit svůj dosavadní život; znevážil by opravdu smysl bratrancovy tak závažné křtící činnosti a jako bezhříšný by přesto pokrytecky před Jana poklekl k vykonání tak závažného obřadu? Jen proto, že to dělají ostatní? Dovolil by si snad skutečný Bůh tímto činem znevážit upřímnou snahu o pokání těch, které sám stvořil, a jejich rozhodnutí vést lepší, bohulibější život, tedy právě to, na co tento Stvořitel už od Adama a Evy stále čeká? Ignoruje snad Stvořitel člověka jeho snahu (přestože většinou jen občasnou) žít život na zemi podle Jeho přání, a je pro Něho snaha jeho stvoření naprosto bezvýznamná?
Bůh je Otec každého člověka na zemi, se židovským národem mají ještě určitý mimořádný vzájemný stav proto, protože Židé byli jediní, kdo slyšeli a kladně odpověděli na Jeho výzvu. Za odměnu od Něho dostali nejen věčné požehnání a nekonečné duchovní sponzorství, ale i psanou Tóru spolu s „ tora še-be-al pe“, což v překladu znamená tzv. ústní Zákon. To znamená ústní vysvětlení a výklad této Boží Tóry samozřejmě nikým jiným, než jejím autorem. Systém, kterým Stvořitel světa komunikuje se svým stvořením je totiž natolik obtížný k pochopení a osvojení, že jen několik málo osob v dějinách světa to dokázalo. Jednou z nich byl naprosto nepochybně Žid Mojžíš, vedle Abraháma největší postava judaismu. K Boží Tóře, kterou jako svůj hlavní teologický pramen naprosto nepochybně používal i Ježíš, kvůli limitovanému prostoru pro naše dnešní zamyšlení pro zajímavost uvádíme, že například v klasické psané Tóře je vyjmenováno třicet šest přestupků, jejichž přestoupení by mělo pro původce znamenat trest smrti. Ústní Tóra však všechny tyto ortely pro židovský národ ruší, protože vykonání takových trestů je u Boha zcela úmyslně podmíněno tolika podmínkami, že v reálném světě ve kterém žijeme jsou de facto nesplnitelné. Jak vidíme, židovský Bůh je Králem milosrdenství nad všemi jinými milosrdenstvími pro ty, kdo v Něho uvěří stejně, jako v Něho věřil Ježíš. Ústní Tóra je a zůstane pro nás ostatní nepochopitelným Božím tajemstvím, které bylo zjeveno výhradně izraelskému národu jako výraz Boží odměny za vzájemně uzavřenou Smlouvu. Ústní Zákon Stvořitele obsahuje skutečný význam Jím psaného Zákona a jeho duchovním vlastnictvím se tak Boží národ velmi výrazně odlišuje od jiných národů.
Pokud si například přečteme 3. Mojžíšovu knihu (Leviticus, hebr. Va-jikra), kap. 24, verš 20 : „zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu“, je velmi pravděpodobné, že nám od nanejvýš milosrdného Boha naprosto nečekaně připadne jako přespříliš mstivý a k provinilci krutý. Halacha, tedy souhrn židovského náboženského práva včetně práva biblického však v takovém případě rozhoduje jinak. Se smělým odkazem na zmíněné Boží milosrdenství a jeho využití v lidském životě jsou tresty za uvedená provinění v tomto duchu změněny na tresty peněžité. Vykonávání Boží spravedlnosti je výsadní právo jen tohoto Boha. Aniž by ústní Tóra odporovala Tóře psané, Bohem požehnaný Ježíšův národ pochopil, že je milosrdný Stvořitel obdařil provádět dokonce i taková opatření, která uvedený příkaz, přestože Boží příkaz, zmírňuje na lidsky úměrnou míru. A právě z Boží Tóry pramení veškeré Ježíšovo učení i jeho víra v jediného Boha Židů.
Autor Janova evangelia jak víme, byl paradoxně - navzdory Ježíšově židovství - zatvrzelý antisemita a také i jeho dílo se mnohokrát podílelo na vyvolání nejrůznějších protižidovských restrikcí a později i tragického násilí z naší křesťanské strany. V uvedeném úryvku si všimněme například jeho průhledně populistického a ryze tendenčního zdůrazňování údajné židovské špatnosti za to, že Ježíše jeho národ odmítl jako svého Boha: „ Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu...“ (Jan 3, 25). Je v tuto chvíli opravdu nutné znovu připomínat, že nejen Ježíš, ale i jeho příbuzný Jan a všichni jeho učedníci byli samozřejmě bezvýhradně Židé? Očekával snad autor od všech svých čtenářů duševní prostotu nebo podobnou nezpůsobilost myšlení? Pochybuje někdo o tom, že chtěl zcela záměrně naznačit, že Janovi učedníci nebyli zlí Židé, nebo snad naivně a zcela nesmyslně podsouvat, že to už byli hodní křesťané?
Ani Jan, ani Ježíš tedy jak jsme už řekli, bezpochyby nezakládali, nikdy nezaložili a ani neměli v úmyslu zakládat nějaké nové náboženství. Pokud by si to někdo i přesto myslel, tak hrubě uráží nezlomnou a celoživotní abrahamovskou víru otců obou těchto velmi významných židovských mužů. Z jejich úsilí ne o vytvoření jiné víry, ale před Mesiášovým příchodem regeneraci a návrat celého izraelského národa zpátky k ní, vedlo v té době vedle dvou uvedených hnutí zároveň ke vzniku několika dalších, fungujících v podstatě na stejném principu a ze stejných pohnutek. Nesmíme při té příležitosti opomenout zmínit Ježíšova nejstaršího rodného bratra Jakuba, který po násilné smrti Jana a později i Ježíše, byl jeho dalšími učedníky zvolen jako hlava Jeruzalémské rady, hnutí v rámci judaismu, navazující na obě předešlá. Znovu upozorňujeme, že Jakub se o svém bratrovi Ježíšovi v dochovaných pramenech nikdy nezmínil jako o Bohovi, nebo že by ho v tomto smyslu snad jakýmkoli způsobem on sám, nebo kdokoli jiný uctíval. Naprosto ne. Jeho list v podstatě samotnou bratrovu osobu až na dvě nepodstatné zmínky v rovině pozdravu a úvodu přehlíží, a naopak dál rozvíjí některé části jeho učení. Jakubův list ani jedinou zmínkou nenaznačuje naprosto nic o tom, že by jeho rodný bratr měl být tím, kdo stvořil svět a vesmír, stejně jako se ani jednou nezmínil o tom, že je jednou částí vždy existujícího Boha Stvořitele. Nemůžeme se tedy divit třem a půl století trvajícím sporům o to, zda spis Ježíšova rodného bratra vůbec do Bible patří, stejně jako „chápeme“ umístění, které listu mezi ostatními spisy Nového Zákona nakonec autority církve přiřkly. Jeho místo téměř na úplném na konci Písma hovoří o svém "nebezpečí" pro naší teologii zcela jasně.
Naše křesťanství už druhé tisíciletí tradičně a vcelku nesprávně a nespravedlivě prezentuje na základě několika novozákonních zmínek připisovaných Ježíšovi, židovský náboženský a politický názorový proud zbožných farizejů v negativním pojetí. Měli bychom ale vědět, že právě mezi nimi měl Ježíš pro nás až překvapivě mnoho svých přátel a sympatizantů; z některých příkladů připomeneme třeba dva farizeje a členy Rady dvanácti apoštolů, kteří měli na římského guvernéra Judeje Piláta Pontského nemalý vliv. A díky tomuto vztahu jim bylo ukřižované Ježíšovo tělo mimořádně vydané k pohřbení. Byli to také mnozí farizejci, kteří se během Judova třicetiletého vedení nástupnického hnutí pokračovatelů idejí Jana a Ježíše k tomuto hnutí hrdě hlásili. To samé platí pro některé Saduceje, nesmírně významné jeruzalémské kněze. Podobné obrodné mesiášské hnutí existující v intencích původních hnutí obou bratranců bylo hnutí nazarejců, kteří byli známi dokonce jako křesťanští farizeové.
Dobře fungovala i další podobná židovská hnutí, například krajní asketi, apokalyptičtí essejci z Kumránu, u kterých měl podle některých pramenů strávit určitou dobu i poustevník Jan Křtitel, ale žádné ze zmíněných v žádném případě nevyznávalo Ježíše jako vždy existujícího Boha který stvořil svět, jako jeho Syna, nebo snad jako jednu jeho část. Tím by totiž dokonale popřeli svoji víru a příslušnost ke svému Bohu Židů, vysvoboditeli z Egyptského otroctví a dárci Desatera a Tóry a zároveň slib svých praotců, že jejich židovský národ bude vždy a po všechny generace vyznávat jen jednoho existujícího Boha. Vnímání zbožného příslušníka tohoto národa Ježíše jako všemocného Stvořitele bylo záležitostí výhradně až později již pevně ukotveného křesťanství, které za jeho života ještě neexistovalo a na jehož vzniku osobně neměl žádný přímý podíl. Naše náboženství je především dílem člověka, který Ježíše nikdy nepoznal, přestože k tomu měl bezpočet příležitostí. Člověka, který od Ježíšovo víry sám odpadl, a později na jeho osobě vystavěl víru v něho jako Boha. Samozřejmě máme na mysli našeho zakladatele Pavla, jehož křesťanství není založeno na historických událostech, nýbrž čistě na kérygmatické teologii, tedy na systematickém hlásání Ježíšovy smrti jako jeho dobrovolný vykupitelský čin a vykládání nenalezení jeho těla v hrobě jako jeho zázračné opětovné oživení a návrat i se svým lidským tělem ke svému nebeskému Otci. Tak v principu vypadají základy Pavlovy vlastní teologie, kterou od něho jako štafetu převzalo naše křesťanství. Ježíš se však narodil, žil a zemřel jako příkladně zbožný Žid vyznávající učení a zákony Boha jejich národa a teprve Pavlova pozdější teologie z něho vytvořila někoho dokonale jiného. Pro to, aby ho po své smrti Pavel pochopil a hlásal tímto čistě svým způsobem, však za svého života však samozřejmě neudělal naprosto nic. Opakujeme, že byl zbožným Židem vyznávající svého jediného Boha, Boha svých praotců a Boha svého židovského národa, který s tímto Bohem téměř o dvě tisíciletí dříve uzavřel v celých dějinách světa naprosto jedinečnou smlouvu. Tehdy se Bůh dosud nejvíce přiblížil svému výtvoru člověku a dovolil mu přiblížit se až do Jeho blízkosti. Podobná zcela bezprecedentní situace se už nikdy neopakovala.
Prvokřesťanství, které ve svých začátcích existovalo ještě jako určitá varianta Ježíšova judaismu, od svých příslušníků zřeknutí se své tradiční židovské víry a její praxe podle Pavlova příkladu nejprve nevyžadovalo. Když však tento aktivista se svým učením, stále více se oddělujícím od tradičního náboženského židovství ke svému zklamání mezi izraelity výrazněji neuspěl, přenesl své učení, zásadně odporující učení Ježíšova, do oblasti odkud pocházel a kde mohl bodovat s daleko většími evangelizačním úspěchy. Helénský svět byl pro jeho úmysl „zemí zaslíbenou“, protože jako pohané se o židovský národ a jejich víru pochopitelně nezajímali. O Ježíši většinou poprvé v životě slyšeli od Pavla, který o něm však - pomineme-li jeho osudové zasnění na poušti, nevěděl vůbec nic. Když mezi těmito pohany našel dostatek těch, kteří slyšeli na jeho lákavé líčení věčného posmrtného pobytu v nebi plného radosti, lásky, hudby a zpěvu andělských chórů jako zaručenou odměnu těm, kdo uvěří v Krista, rozhodl se o hlásání nové „kristovské“ víry už definitivně odvržené od víry Ježíše, jeho národa a jejích tradic. Pavlova až cholerická horlivost, entuziasmus a krajní přepjatost v hlásání principů svého nového náboženství zpočátku zcela oproštěného od veškerých principů náboženského judaismu a záměrného zdůrazňování špatnosti a extrémního zla židovského národa, který podle něho zabil Syna Boha, měl za následek zrod antisemitismu v těchto a dalších oblastech. Ten lze charakterizovat jako největší a nesmírně tragický, osudový omyl našeho křesťanství. Národ Ježíše a jeho víra se pro Pavlovo nové náboženství staly jeho úhlavním nepřítelem a na tomto vztahu nic nezměnil ani fakt, že jeho ústřední postava byla příkladně zbožným Židem, až do smrti věrným židovské víře svých praotců.
Velmi diskutabilní, a snad záměrně málo srozumitelné tzv. Janovo evangelium pocházející až ze začátku druhého století, se od synoptických evangelií v mnoha nejdůležitějších bodech poměrně zásadně liší a ve většině textu je téměř zcela oproštěno od historického Ježíše jako hlubokého vyznavače a ctitele Božího Zákona. Je zcela evidentní, že autor zde ze všech ostatních novozákonních autorů mimo Pavla ponechává nejvíce prostoru především vlastnímu vidění tohoto galilejského náboženského buditele, a svým osobním, nebo spíše už církevním představám podřizuje zřejmý smysl celé práce – snaze o definitivní oproštění od Ježíšova židovství.
Je také zřejmé, že historický Ježíš mluvil ve skutečnosti způsobem, ke kterému mají daleko blížeji autoři synoptických evangelií, než prezentuje Janovo podání. Jeho nesmírně vzletný, nadzemský styl projevu, který vkládá do Ježíšových úst, je z více hledisek nevěrohodný a především plně podřízený zaměření tohoto evangelia. Tedy že Ježíš zde hovoří tak, jak si zřejmě autor evangelia představuje „mluvu Boží“. Do jaké míry pak můžeme údajná Ježíšova vyjádření s přihlédnutím na všechny okolnosti brát jako autentická, je věcí úsudku každého z nás. Za sebe si však dovolujeme vyjádřit názor, že sám Ježíš by mnoha svým údajným projevům a vyjádřením, jak nám je Janovo evangelium formuluje, zřejmě vůbec nerozuměl. Tesaři hovoří jinak.
Chceme-li se přiblížit možnému poznání, jestli Ježíš ve skutečnosti hovořil a choval se především jako zbožný židovský člověk, jak ho představují synoptická evangelia, nebo zda se vyjadřoval způsobem, jakým si Jan představuje projev Boha, Stvořitele světa a vesmíru, měli bychom v rámci našich možností poznat Ježíšův rodný jazyk a alespoň některé základní modlitby k Bohu, které se tak jako každý jiný Žid denně modlil. Překlad pokud možno co nejstaršího textu do našeho rodného jazyka nám ukáže, že Janův způsob vyjadřování, který vkládá Ježíšovi do úst, se hodí spíše do mluvy řeckých bájí, nebo na dvůr egyptského faraona, ale ne do Ježíšovy zdánlivě strohé aramejštiny, případně klasické hebrejštiny. Budeme-li pečlivě studovat a snažit se analyzovat alespoň některé texty, nebo překlady prastarých židovských modliteb, nepochybně na nás dopadne opravdu nesmírně vzrušující pocit duchovní sounáležitosti s Ježíšem, se kterým se budeme alespoň chvíli společně modlit k Hospodinu. A především, a to je pro nás naprosto primární – osobně se přiblížíme k poznání, čemu a komu sám Ježíš věřil a koho jako Stvořitele světa a vesmíru fakticky vyznával.
Zopakujme si znovu, že pokud Ježíš je podle naší křesťanské víry všemocný Bůh Hospodin, pak tedy tento Žid (alespoň co se týče doby jeho pozemské existence) stvořil svět a vše co je na něm, a stejně tak i celý vesmír (pozn.: podle našeho osobního názoru není relevantní, jakou Boží část nebo osobu mu naše vznikající náboženství před dvěma tisíciletími konkrétně přiřklo. Pro nás je rozhodující, že samotným Ježíšem důsledně praktikovaná víra velmi důrazně trvá na tom, že Stvořitel světa je jeden jediný, nedělitelný a že neexistuje žádný jiný Bůh!). Je to tedy podle nás Ježíš, kdo je všemocný, a kdo existoval vždy. V tom případě se ale na Sinaji Mojžíšovi zjevil v roli Boha Ježíš a také Ježíš je pak autorem Desatera a celého Božího (tedy Ježíšova?) Zákona pro izraelský lid. Ale jak jsme už opakovaně zmínili, velmi zbožný příslušník židovského národa Ježíš zcela nepochybně sám vyznával Zákon Hospodinův a žádný svůj (také nikdy žádný nevytvořil, stejně jako nevytvořil žádné nové náboženství, obojí je výsledek našeho úsilí o změnu jeho existence). Nemodlil se sám k sobě, neprosil sám sebe, nevyznával sám sebe, nebál se sám sebe a nedodržoval svůj vlastní Zákon, ale stejně jako celý jeho židovský národ se modlil k Bohu Stvořiteli světa, prosil Hospodina za vyslyšení svých proseb, a vyznával Ho jako jediného existujícího Boha židovského národa. A jestliže je všemocným, vždy existujícím Bohem a Stvořitelem všeho Ježíš, tak milost a pravda, o které psal Jan, existovaly stejně jako Ježíš vždy, a v tom případě milost a pravda se nestaly skutečností až skrze Ježíše, ale byly vždy nedělitelnou součástí jeho preexistence.
Už jen samotný fakt, že pravděpodobně položidovský autor Evangelia podle Jana posuzuje význam dvou nesmírně význačných Židů, ovšem samozřejmě z pohledu svého křesťanství, je zavádějící. Jan na toto téma v podstatě učí, že zatímco Mojžíš musel za Bohem vystoupit na horu, aby se tam s Ním setkal a pak zase musel sestoupit zpět dolů, aby svému lidu mohl o svém jedinečném setkání vyprávět a předat mu Boží Desatero, Ježíš se na žádnou vysokou horu v poušti plahočit nemusel. Přišel na svět z nebe od svého Otce Boha, a to - na rozdíl od Mojžíše - zázračným způsobem, viz například Jan 3, 10-21. O tom, co znamená Ježíš pro naše křesťanství, nemusíme hovořit. Neměli bychom se ale schovávat před možností poznat nejen co ve skutečnosti pro jeho vlastní národ znamenal, ale i co vzhledem k jejich víře rozhodně znamenat nemohl.
Toto dílo se od synoptických evangelií liší vším podstatným: uspořádáním, stylem a obsahem. Jeho autor žijící až tři generace po Ježíšovi byl jistě vzdělaný a inteligentní a zřejmě vynalezl a poprvé sám aplikoval do své práce ideu Boha Stvořitele jako věčného Slova (Jan 1, 1): „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ Evangelium je však běžnému čtenáři velmi málo srozumitelné a výrazně se vymyká všem ostatním novozákonním pracím. Je nadmíru vzletné a plné éterizmu, náznaků, nejasností a tajemnosti a jeho velká část byla po dlouhá staletí příčinou nekonečných a vášnivých teologických i christologických kontroverzí až „na ostří nože“. Z hlediska jak historické hodnoty, tak přínosu a vlivu na nábožensky střídmého a přemýšlivého čtenáře hledajícího jediného skutečného Boha, považujeme tuto práci a její zařazení do svazku nejposvátnějších knih jako špatné rozhodnutí. Evangelium, které obsahuje mnoho často zcela originálních a nevěrohodných líčení a dlouhou řadu snadno vyvratitelných tvrzení, velmi výrazně zaostává snad ve všech nejdůležitějších bodech za pracemi synoptiků a jejich snahou alespoň o trochu realistické a širokému čtenářskému okruhu dostatečně srozumitelné výpovědi. Janova nadzemsky koncipovaná teologie se vyhýbá synoptickým pracím především proto, aby mohla být o to více zdůrazněna její sounáležitost s dílem našeho zakladatele Pavla.
Autor Janova evangelia zřejmě podobně jako tento jeho předchůdce nikdy neusiloval dozvědět se o původním Ježíši cokoli reálného a ve své práci velmi zeširoka a vzletně rozvinul představy ať už své vlastní, nebo představy objednavatele díla o tom, kdo Ježíš možná mohl být a co možná mohl dělat a říkat. Ježíšovo původní poselství jakoby snad nikdy neexistovalo, a podobně jako v Pavlově případu na nás zbyla jen Janova často unikátní a široce rozvinutá nadzemská teologie navazující na Pavlovu, ovšem diametrálně vzdálená víře a náboženské praxi reálného židovského člověka Ježíše. Vzhledem k jeho zapálené zbožnosti a nepochybně pevné a vroucně čisté židovské víře v jednoho Boha si dovolíme uvést naše přesvědčení, že za svého života nejenže nevěděl, ale ani v nejmenším nemohl tušit, kým se díky Pavlovi a následně Janovi jednou stane. Přestože se jako Ježíš narodil, jako Ježíš žil a jako Ježíš zemřel. Ježíšovy řeči jak známo ve skutečnosti nikdo za jeho života nezapisoval a první jeho údajné výroky se v písemné formě objevily až především u autorů evangelií přibližně čtyřicet až osmdesát, možná více let od jeho úmrtí. Žádný autor však prokazatelně nebyl jejich autentickým svědkem.
Jan překreslil a posunul Ježíšův ještě částečně lidský obraz z oblasti synoptických evangelií do svého portrétu nebeského Krista. Vznikl tak zcela nový, v pravém slova smyslu mimo-zemský objekt, který je ovšem od svého originálu už natolik rozdílný, že nyní má s reálným židovským člověkem Ježíšem jen minimum společného a jeho vlastní víra v Boha svého národa je evangelistou potlačena a určena k zapomenutí. Jde o vrchol, kam se až Janovo evangelium s bývalým člověkem Ježíšem, teď už jen všemocným Kristem, Bohem Synem mohlo dostat. Definitivně ztratil „pozemskou půdu pod nohama“, aby se v obklopení andělů mohl pohybovat už jen po nebesích, které jako Bůh pro sebe sám stvořil. Jde o nejvyšší možné maximum, jaké začátkem druhého století mohl tento autor pro křesťanskou dogmatiku vytvořit. Janův Ježíš už není člověkem Ježíšem, vyznavačem židovského náboženství, není prorokem, buditelem, křtitelem, ani zaníceným komentátorem Boží Tóry, ale nebeským Bohem jménem Kristus. Už nechodí, ale díky Janovi se vznáší. Nemluví, ale z nebe se ozývá jeho hlas. Ne Ježíšovu Bohu, ale Bohu Ježíši budeme podle Jana jednou skládat účty za dodržování Zákona. Zákona ne Boha, kterého vyznával Ježíš, ale Zákona, který podle evangelisty vytvořil Ježíš jako Bůh.
Reálný člověk, zbožný příslušník židovského národa Ježíš nikdy nikoho výslovně nepožádal, aby byl titulován a uznáván jako Mesiáš. Ani jako židovský král, ani jako Davidův syn. Až v našem Zákoně najdeme některé zmínky nebo jen náznaky o tom, že tyto a podobné tituly ve vztahu na jeho osobu přijímá kladně, uvědomme si, kdy a kým byly s velkou pravděpodobností tyto pasáže dodatečně dopsané. Podle nejen našeho názoru jde jen o jednu z desítek, spíše však stovek dalších pozdějších interpolací naší křesťanské povelikonoční tradice. Jsme přesvědčeni, že pokud vůbec někdy v rámci možného chvilkového euforického nadšení davů došlo mezi Židovskými posluchači k neuváženým ojedinělým užíváním uvedených titulů směrem k Ježíši, reagoval na takové excesy s velkým rozhořčením a rázným odporem. Za koho se tedy z našeho hlediska pravděpodobně považoval? S ohledem na příkladnou zbožnost většiny jeho národa i jeho samého a společnou víru v jejich jediného Boha je nanejvýš myslitelné, že se považoval za tímto Bohem vyvoleného obroditele jejich společného duchovního života před tedy celonárodně očekávaným příchodem skutečného židovského Mesiáše v rámci blížících se prorokovaných apokalyptických událostí.
pokračování
M. Č.