Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

                     opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“

                                                             Ty jsi první a Ty jsi poslední a kromě Tebe

                                                                                                              není žádného Boha!

pokračování

                           Příslušník židovského národa Pavel je z titulu nepochybného zakladatele křesťanství logicky také i jeho nejvíce citovaný teologický pramen. Zdůrazňujeme, že tímto zdrojem veškeré naší teologie opravdu není ústřední osobnost této víry Ježíš, ale právě Pavel. Bez tohoto židovského aktivisty by naše náboženství neexistovalo, takže by se dalo očekávat, že naše církev jeho zásluhy po právu a náležitým způsobem vyzdvihne a ocení. Ovšem tak to bohužel není. Z Pavla jsme jako dogma přijali jeho vlastní výklad svého snového zážitku na poušti, ve kterém měl údajně spatřit nanebevzatého Ježíše, přestože ho v reálu nikdy ani nespatřil. Pavel tedy založil nové nežidovské náboženství na přibližně již více než dvě desetiletí nežijící židovské osobě, se kterou však do té doby neměl žádný osobní vztah, a o které tedy z vlastní praxe nic nevěděl. Našeho zakladatele jsme ovšem přijali a nesprávně titulujeme jako Ježíšova apoštola, přestože jím nikdy nebyl a být ani nemohl, protože samotného Ježíše a jeho veřejnou činnost za jeho života velmi důsledně ignoroval a skutečně nikdy se s ním nesetkal. Toho si byl dobře vědom kupříkladu autor Lukášova evangelia, který ho nikdy jako apoštola nevnímal a proto ho také tak odmítl titulovat. A navzdory tomu, že Pavel o Ježíši a jeho učení nic ze své praxe nevěděl, až do své konverze dokonce se svojí proslulou horlivostí pořádá na Ježíšovo příznivce a následovníky skutečné hony, podílí se na jejich uvězňování a netají se s tím, že chtěl „církev vyhubit“, jinými slovy vyvraždit její členy, viz např. Sk 8,3; Gal 1, 13-14; Tim 1, 13; Gal 1, 23 apod.

Touto poznámkou jen chceme čtenáře přivést k vlastnímu uvážení, kým vlastně náš zakladatel byl. Pavel mohl po Galilei putujícího, přibližně stejně starého kazatele Ježíše kdykoli během jeho veřejného působení oslovit a poznat ho, případně se k němu připojit, pochopit jeho myšlenky, jeho plány, mohl s ním vést nejrůznější náboženské diskuze, a kdyby chtěl, mohl stejně tak Ježíše poznat i po čistě lidské stránce. Mohl osobně poznat prostředí, ve kterém vyrůstal, jeho učedníky, rodinu a přátele. A především, mohl poznat jeho osobní víru. Pokud by s tím Ježíš souhlasil, mohl by se stát jeho skutečným učedníkem. Mohl, ale nikdy nic z toho za Ježíšova života neudělal a o nic podobného neprojevil zájem. Nikdo a nic mu v tom přitom nebránilo, ale Ježíš mu za to tehdy ještě nestál. V jiném zamyšlení jsme ovšem také uvedli i možnost, že Pavel o Ježíšově existenci dokonce vůbec nemusel vědět, a tuto hypotézu jsme doplnili některými pádnými argumenty. Uvedená myšlenka by však mohla vyvolat oprávněnou námitku, že pokud jak Pavel říká, ještě jako zbožný Žid opravdu pronásledoval Ježíšovo příznivce, tak by musel, nebo spíše měl alespoň něco vědět o tom, kdo Ježíš je. Na tuto logickou poznámku bychom odpověděli, že jeho osobu, jeho originální způsob myšlení, nekonečnou obětavost, ale i názorovou nestálost a především jeho impulzivní, krajně emotivní jednání nelze v žádném případě posuzovat standardními měřítky, běžnými pro chování ostatních lidí. Ovšem právě takoví, jednoznačně zaměření a nesmírně zapálení lidé jsou, jak víme z praxe, často velmi úspěšnými zakladateli a ideálními, charismatickými vůdci právě nejrůznějších nových, duchovně zaměřených směrů.

Byl skutečně mimořádným člověkem, a to jak v kladném, tak ale bohužel i v záporném smyslu. Velmi mnoho, a snad až příliš emotivně a s velkým důrazem na svoje údajné zásluhy toho o sobě řekl, ale není pochyb o tom, že ještě více, a daleko důležitějšího toho o sobě a svém životě raději zamlčel. To je však už námět přesahující téma tohoto zamyšlení. Zmínili jsme se o tom v souvislosti s  otázkou, kolik toho jako zakladatel nového náboženství o jeho ústřední Ježíšově osobě vůbec věděl. Jak z jeho vlastních dopisů jasně vyplývá, u názorově nestálého a naprosto nepředvídatelně, nesmírně impulzivně jednajícího Pavla by podle nás nebylo vůbec nic mimořádného, kdyby někoho nenáviděl a perzekvoval jen proto, že se ke skutečným pronásledovatelům sám, zcela dobrovolně a s dětsky euforickým nadšením bez rozmyslu přidal, aniž by skutečný důvod takového jednání poznal a především chápal.

Nesmírně emocionální, ale názorově i jinak labilní člověk, aniž by tedy podle našeho názoru poznal koho vlastně a hlavně proč stíhá, nejprve jako údajně velmi zbožný Žid podle svých vlastních slov pronásleduje a snaží se bez milosti pozabíjet tzv. Kristovce, tedy Ježíšovo příznivce a první následovníky. Ovšem ne proto, že se s ním a jeho osobní vírou, nebo názory neztotožňoval, ale možná i proto, že se chtěl zalíbit tehdejším židovským náboženským autoritám a svojí momentální náboženskou horlivostí v dodržování Božího Zákona si získat jejich uznání, přízeň a respekt. Ten se mu však v očekávané míře zřejmě získat nikdy nepodařilo, možná i proto to jeho pozdější odpadnutí od své židovské víry a často velmi zlovolné komentáře a nenávistné projevy o jejím principu. A když se jednoho dne spolu se svými stejně horlivými přáteli vydává na další, tentokrát nadmíru náročnou trestní výpravu proti Ježíšovým stoupencům až do dalekého Damašku rozpálenými pouštními cestami, má údajně vidění, ve kterém prý vystupuje osoba, ve které měl poznat Krista, kterého však nikdy předtím ani nespatřil. Následuje jeho po účelové stránce nikdy nevyjasněný několikaletý pobyt kdesi v pohanské Arábii (formoval tam snad po teologické stránce zřejmě ještě s jinými pohany své budoucí nové náboženství?) a poté jeho duchovní obrat o sto osmdesát stupňů. Z horlivého pronásledovatele se stává stejně horlivý nadšený aktivista a propagátor, posléze zakladatel nového, nežidovského náboženství, založeného na základě jeho horečné působnosti mezi maloasijskými pohany. Jen jeho úroveň znalostí o tom, kdo byl a čemu věřil ten, koho nejprve obrazně pronásledoval, a na kom následně zase naopak vystavěl novou teologii, zůstala úplně stejná. Ježíšovu existenci tedy mohl vnímat, a také vnímal čistě podle svých vlastních představ, a to bez ohledu na to kdo Ježíš ve skutečnosti byl, co učil a především – a to by mělo být pro nás křesťany naprosto elementární - jaká byla jeho vlastní víra.

Samozvaného „Ježíšova apoštola“ Pavla jsme jako našeho zakladatele dosud oficiálně nepřijali a téměř všechny jeho dosud nedoceněné, respektive naší církví zřejmě už navěky potlačené jednoznačné zásluhy o zrod a výstavbu křesťanství jsme několik desetiletí po jeho ukřižování transponovali přímo na Ježíše. Ten se však jak věříme, od takového ničím nepodloženého převodu nesporných Pavlových zásluh na něho jistě musí i na věčnosti nesouhlasně a rozhodně distancovat, protože jako zbožný Žid věrný své víře v jediného Boha a Jeho Zákona samozřejmě nikdy v životě o nic podobného, jako je založení nového nežidovského náboženství, neusiloval. Stejně tak ještě za svého života ve skutečnosti Ježíš pochopitelně nijak neaspiroval na to, aby byl oslovován jako Židovský král, Mesiáš, Syn Davidův a podobně proto, protože se ničím podobným jako prostý zbožný Izraelita samozřejmě necítil. Nesmí nás přitom nijak zmást, jestliže navzdory tomu v našem křesťanském Písmu nalezneme určité pasáže, ze kterých vyplývá jeho kladné a jakoby samozřejmé přijímání takových oprávněných titulů. Tyto úryvky však, stejně jako v mnoha dalších případech, byly dopsané později, a to na základě už zažité a pevně ustálené církevní tradice, převedené na zdánlivou skutečnost. Jestliže o Ježíšově zbožnosti, podložené jeho dvoutisíciletou vírou židovského národa v jediného existujícího, prehistorického Boha Stvořitele nepochybujeme, pak musíme rozhodným způsobem odmítnout vše, co by ho od této jeho nezlomné víry mohlo čistě hypoteticky odklánět. Vše, co jsme mu až my křesťané přisoudili. Jinak bychom z něho vytvořili nejen morálně, ale především po duchovní stránce labilního člověka, takového, jak se nám jeví Pavel v našem Křesťanském Zákoně.

Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost alespoň v základech poznat principy Ježíšovy víry a její praktickou každodenní aplikaci v životě jeho národa, dovolujeme si rozhodně tvrdit, že tato víra by mu nikdy neumožnila ani jen myšlenku považovat se za smluvního židovského Boha, Stvořitele světa a vesmíru, autora Desatera a Tóry. Vědomí Ježíšovy nesporné pokory a zvláště jeho přirozené zbožnosti nám stejně tak odmítá připustit relevantnost jakéhokoli tvrzení, že se pokládal i za soudce na konci časů, nebo za vládce, čekajícího až se ujme své funkce jakmile přijde Boží království. Ani v našem Písmu nenajdeme jediný jeho výrok, kterým by jeho údajnou budoucí roli spravedlivého soudce na konci světových a lidských dějin alespoň naznačoval. Neprohlašoval se ani za pořadatele nebeské hostiny, ovšem na konci věků na ní jako zbožný Žid svojí účast očekával.

Nic z příkladně uvedeného se netýkalo žádného zbožného Žida, a už vůbec, a to skutečně v žádném případě se ve skutečnosti nemohlo týkat zvláště Ježíše. Kdo tvrdí něco jiného, popírá jeho pevnou víru ve smluvního Boha židovského národa a příkladnou zbožnost, s jakou tuto víru praktikoval. Všechny tyto jeho - a mnohé další - atributy vznikly až později v našem křesťanském prostředí podle představ tehdejších náboženských autorit, a to zcela bez ohledu na to, kdo Ježíš byl ve skutečnosti a jakou víru vyznával. Přestože ho na rozdíl od Židů, kterých se mesiánské téma především týká, my křesťané jako Mesiáše chápeme, on sám se nejenže za něho vzhledem ke své víře samozřejmě ve skutečnosti nepovažoval, ale těm, kteří by ho i tak na tomto postu jednou rádi viděli, dal ještě během svého života jasný vzkaz, že jím opravdu není. Jak? Jsme přesvědčeni, že se zcela záměrně vyhýbal každé příležitosti, aby udělal jakýkoli veřejný skutek, který by se za určitých okolností dal považovat za jeden z těch, které byly židovským národem na apokalyptickém konci věků od jejich Mesiáše očekávané. Ani se o to nepokusil. Mnohé jeho činy byly rozhodně podivuhodné, žádný však zcela jedinečný. V podstatě všechny údajné Ježíšovo veřejně předvedené skutky a domnělé zázraky, které si naši křesťanští předci ve víře vykládali a prezentovali jako důkaz Ježíšova Božství, byly už bez zvláštního důrazu a publicity zmíněny v mnoha židovských posvátných knihách, v rabínské tradici, ve výkladech Tóry, nebo v jiných dílech židovských mudrců. To se týká nejen uzdravování, ale v Tanachu nalezneme i například zmínku o nasycení velkého množství lidu bez toho, aby se z člověka, který lid nasytil, dělal Bůh. Naopak téměř vždy je zdůrazněno, a nebo z dalšího textu poměrně jasně vyplývá, že zázrak pochází výhradně od Stvořitele světa, který občas, někdy jen jedinkrát v životě, propůjčuje tuto schopnost nějakému člověku. Doporučujeme si například důkladně prostudovat jen jedinou, a to čtvrtou kapitolu knihy Královské a někteří z nás budou jistě překvapeni, o kolika stejných nebo velmi podobných zázracích, které vykonal Ježíš o šest století později, tato jen jediná kapitola uvádí velmi prostým, sdělovacím způsobem. Na rozdíl od způsobu, jakým prezentuje a hodnotí náš křesťanský Zákon obdobné uzdravovací a jiné mimořádné činy Ježíše. Předávané tradice a písemné a jiné doklady o nekonečném množství údajných zázračných skutků existují samozřejmě nejen v izraelské zemi nebo v oblasti Středního východu, ale po celém světě.

Takže židovský náboženský buditel Ježíš ani nebojoval za Boha, ani za Izrael, nenastaly za něho poslední dny, a nebyl ani židovským prorokem. Jak víme, nikdy nebyl ani spravedlivým králem Židů, nebyl ani soudcem, nebyl velitelem židovských vojsk. Izraelskému lidu nevrátil jejich zemi z rukou římských okupantů, nezpůsobil návrat Židů z diaspory, nezahájil závěrečný proces vykoupení, nepokusil se jako Mesiáš znovu vystavět Římany zničený Jeruzalémský Chrám a tak dále... Nic z toho. Židé tedy - na rozdíl od nás křesťanů - zcela zákonitě nemohou Ježíše za svého Mesiáše vnímat a samozřejmě jim to nelze mít za zlé...A především, otázka Mesiáše židovského národa je výlučným problémem těch, koho se týká, tedy židovského národa. Pokud tedy nejvýznamnější židovské náboženské autority na základě výše uvedených důvodů a dalších jakoukoli židovskou osobu za jejich Mesiáše zcela logicky neuznají, pak je to pro všechny Židy závazné a konečné stanovisko. Na toto rozhodnutí už nemá sebemenší vliv jakýkoli jiný názor, nebo jiné, nežidovské a podle jejich vnímání tedy pohanské učení, tedy i našeho křesťanského. To postupem času na základě uvedených činů, které židovský národ od svého Mesiáše očekával, ale které jejich člověk Ježíš nevykonal, vytvořilo v reakci na tuto skutečnost zcela nové, originální učení o parusii, neboli učení o „Druhém příchodu Krista“. Jinými slovy řečeno; Ježíš za svého života nikdy žádným způsobem neprokázal nic z toho, co by ho teoreticky mohlo do jisté míry opravňovat k případné myšlence na mesiášské sebeurčení, a ani se o to jako zbožný Žid samozřejmě nijak nesnažil. Mesiášský atribut mu dlouho po jeho smrti začalo prvně připisovat teprve Pavlovo nově vzniklé náboženství. To zásadní rozpor mezi svým učením o Ježíši jako Mesiáši a tím, co se v židovském národě od jejich Mesiáše očekávalo (a stále očekává) vyřešilo další originální tezí: Ježíš navzdory tomu, že žádné skutky očekávané od Mesiáše nevykonal, prý jím i navzdory tomu byl. A skutky které prokazatelně nikdy neučinil, učiní až při svém návratu na svět, který jako Bůh sám stvořil. Přijde nejen z tohoto důvodu, ale také i proto, aby na konci věků soudil živé i mrtvé. Židovský národ a celý svět pak prý budou nešťastní a budou truchlit kvůli tomu, že Mesiáše nepřijali už při jeho prvním příchodu.

Nezodpovězeným bodem tohoto učení je však alespoň jen pro autora těchto myšlenek otázka, proč při druhém příchodu na svět má podle církevního učení Ježíš ještě dokončit všechny skutky, které při prvním příchodu jako údajný Mesiáš neučinil, pokud přijde už jen soudit živé i mrtvé a pak už prý jen následuje konec světa? Nebude snad při posledním soudu a těsně před údajným koncem světa otázka poznání nebo nepoznání Mesiáše minimálně druhořadá? Jaký smysl a komu by ve chvílích ukončení existence Božího světa prospělo Ježíšovo dokazování, že Mesiášem byl už v prvním století našeho letopočtu? Nevzdaluje se už toto naše vlastní učení opět až příliš daleko od učení jejich Boha a náboženských autorit židovského národa, jehož příslušníkem Ježíš byl?

Přestože léčení a zázračné uzdravování nepatřilo nikdy k očekávaným činům v budoucnu příchozího Mesiáše židovského národa, můžeme na tomto místě také zmínit, že své nesporné léčitelské umění, stejně jako vyhánění démonů a podobně, nikdy v životě Ježíš nepovažoval za nic podobného, co by se dalo interpretovat jako důkaz, nebo ukázka jeho Božské moci. Právě naopak. Za jediného možného původce svého umění a moci provádět zázračné skutky nikdy nepovažoval nikoho a nic jiného, než Boha Stvořitele, zastánce židovského národa. Ten k tomu mimo jiné může použít a skutečně používá Jím vybrané lidi, skrze které léčí, uzdravuje a dokonce i v některých případech oživuje. Tak to mohlo být i v případě Ježíšových uzdravujících a dalších mimořádných skutcích ve prospěch druhého člověka. Je však nutné podotknout, že v jeho době se v Izraeli a nejbližším okolí mělo podobných léčitelů obdařených různými mimořádnými schopnostmi (a nebo je za ně jen podvodně vydávat), vyskytovat údajně až stovky. Kdysi jsme se v souvislosti s Ježíšovými zázraky zmínili o tom, jak ve čtvrtém století popisuje Učitel a Otec církve Augustin situaci, kdy byl v rodné Numidii svědkem zmrtvýchvstání, oživení prokazatelně mrtvého člověka, veřejně a spíše pouťovým způsobem demonstrovaného naprosto neznámým léčitelem na veřejnosti kdesi na náměstí malého afrického městečka. Pro nás osobně byl na celém vyprávění nejpřekvapivější ne samotný skutek zmrtvýchvstání zemřelého člověka provedený bezvýznamným africkým venkovanem někde na tržišti za přítomnosti stovek svědků, ale především fakt, že oživení mrtvoly přijaly přihlížející sice s údivem, a možná demonstrátorovi i za jeho výkon věnovali pár mincí, ale to bylo v podstatě vše. Žádné oslavy, žádné provolávání slávy, nebo naopak děs a strach před mocí tohoto člověka. Nikoho z přítomných nenapadlo, aby ho kvůli oživení mrtvého považoval za Boha, stejně tak se za něho pochopitelně neodvažoval vydávat ani sám tento možný divotvůrce. Dokonce i velmi impulzívní Augustin, sám emocemi přímo překypující, o tomto skutečném zmrtvýchvstání, kterého měl být přímým svědkem, píše naprosto věcným, sdělovacím způsobem bez projevu jakéhokoli podivu, nadšení a podobně. Toto zmrtvýchvstání evidentně zemřelého člověka (přítomní diváci jeho stav ověřovali všelijakými prostředky, pícháním, ohněm a podobně) však nijak nesrovnal s velmi podobným zázrakem, který provedl Ježíš o čtyři století dříve (Lk 7, 11-15) ze soucitu a zřejmě také proto, aby veřejně předvedl své Bohem dané určité mimořádné schopnosti. Říkáme-li ale Bohem dané schopnosti (určitému člověku), nemůžeme nikdy tento pojem zaměňovat za naprosto nepochopitelné a tedy neporovnatelné vlastní nekonečné schopnosti Boha Stvořitele - a pro nás je nesmírně důležité si tento zásadní rozdíl stále uvědomovat a připomínat. Jakmile bychom to totiž přestali dělat, ocitneme se zpět odkud my křesťané se svojí vírou pocházíme - v rodišti našeho zakladatele, to znamená v centru původního maloasijského pohanství, jehož polyteismus nemá s jediným skutečným Stvořitelem světa a Ježíšovým Bohem židovského národa nic společného.

Autoři těchto zamyšlení sami jako křesťané naprosto bezpodmínečně věří ve skutečnou všemohoucnost neviditelného, z hlediska lidských kritérií neživého, přesto však vždy existujícího Boha Stvořitele. To znamená, že vyznáváme, že jen Tento jedinečný pojem může opravdu vše. Tedy že naprosto bezpochyby může učinit i řídit vše, co je jádrem naší víry i se všemi jejími dogmaty. Ano, jednoznačně může. Ovšem podíváme-li se trochu podrobněji na Jeho dílo, na to jak nesmírně dokonale, systematicky a neuvěřitelně logicky funguje Jeho svět, život i Jeho vesmír a jak naprosto každý zákonitý děj v tomto Božím díle má svojí příčinu a svoji úlohu, potom zjistíme, že právě naše, ne Ježíšem praktikované náboženství, vykazuje podle naší zkušenosti velký nadbytek nejrůznějších vnějších projevů naší údajné zbožnosti, které často přesahují hranice hysterie, přemíru okázalosti, slávy a lesku, nesmírně složitých a mnohdy naprosto nesrozumitelných teologických kombinací, hlubokých tajemství, zázraků, a lásky. Křesťanství je plné nadpřirozenosti a vizí, vyobrazení neviditelného Boha, oslňujícího jasu, nekonečných slibů spásy a odměny za naši víru v podobě věčného štěstí v nebesích, divotvorství, tajuplných náznaků, vidění, ohromující nádhery, zjevení, neustálých bojů zla s dobrem a podobně. Křesťanství je velmi často středem našeho celoživotního balancování na deklarovaném okraji pekelné propasti, střídající se údajné hříšnosti a následné naší hluboké až plačtivé kajícnosti, trvalých poklesků a pádů našich zlem rozdrásaných duší, nekonečných deprimujících proher s ďáblem, a podobně. V našem náboženství nám osobně velmi často schází teologická smysluplnost, průzračná jasnost, jednoduchost, přímočarost, věcnost, určitá logika, vyrovnanost a střídmost ve vnějších projevech, a do určitého stupně i pragmatický přístup reálného člověka k reálnému Stvořiteli a naopak schopnost pochopit a přijmout určitý evidentní pragmatismus Stvořitele světa k nám lidem.

Křesťanství staví člověka naprosto nezaslouženě nesmírně vysoko, jakoby Stvořitel světa a celého vesmíru existoval i s tímto svým veledílem jen pro něho a pro jeho trvalé blaho a nekonečně štěstí. Jakoby po utvoření člověka a místa pro něho už nikdy nic podobného nevytvořil. Ježíšova vlastní víra v Boha jeho národa a její praktikování sice vždy bylo a stále je velmi náročné na plnění své jedinečné podstaty, ale je většinou prosté přílišného vnitřního citového přepjetí stejně jako lidsky nepřirozených vnějších stavů a projevů. Na rozdíl od našeho křesťanství náboženský judaismus ke své víře nežidy nijakým způsobem neláká a nekoná žádné okázalé masové náborové a jiné podobné veřejné akce. Své vnitřní problémy nezakrývá, ale dokáže je jasně a konkrétně pojmenovat a hlavně: řeší je a to pokud možno hned. Ke komunikaci s Bohem, k díkům či prosbám nepotřebuje žádné prostředníky a obrací se na Něho (stejně jako to dělal Ježíš) jako ke svému Otci přímo. Židovská víra v jednoho existujícího všemocného Boha je realisticky přímočará a z teologického hlediska vlastně až dětsky prostá: Věř a buď věrný svému jedinému Bohu, a plň Jeho vůli vyjádřenou v Zákoně. Nic víc od tebe nechce.

Ježíšovo židovství nikdy ve své existenci neoddělovalo víru od činů a naopak. Pro nás křesťany bude asi obtížně pochopitelné, že v judaismu například příkaz mít jednoho Boha a milovat Ho, který se snad každému věřícímu jakéhokoli vyznání jeví jako životně důležitý, není žádným zásadním způsobem oddělen od zdánlivě nesrovnatelného a zcela jiného příkazu, kupříkladu půjčit peníze na obživu jinému člověku v nouzi. Zatímco v našem náboženství se celá staletí počínaje Pavlem přes Augustina a dále vedly nekonečné rozpravy a nejrůznější diskuze o tom, zda ke spáse člověka stačí jen jeho víra (v Krista), nebo jeho činy, případně později do jaké míry kombinace obojího, židovští učitelé svým žákům například vštěpovali, že svého jediného Boha nelze niterně opravdu milovat, a zároveň přitom ignorovat nutné potřeby svého bližního. Oba Boží příkazy mají v judaismu naprosto stejnou hodnotu. Myslet si o sobě, že miluji Boha a přitom se pevně uzavřít do své navenek „zbožné“ ulity a nevidět a neslyšet Jeho jiného člověka znamená, že nemiluji ani Boha, ani jeho stvoření. Jen sám sebe.

Proč vlastně jsme tuto Ježíšovu víru zavrhli? Protože s ní zřejmě měl osobní, nikdy nevyjasněné problémy náš židovský zakladatel Pavel a podle toho také jednal? Je snad tato víra smlouvy s jediným skutečným Bohem špatná, nebo mylná? Pokud ano, a Ježíš je opravdu, jak naše křesťanství učí, všemocný Bůh a Stvořitel světa, života, vesmíru a vůbec všeho, co existuje; je snad takový Bůh omylný, pokud je skutečný a pravý? Má snad tato naprosto všemocná Boží existence jako lidský narcis potřebu uctívat a vyznávat sama sebe? Modlit se sám k sobě? Plnit sám svá vlastní nařízení a zákony, dodržovat své vlastní Desatero? Trestat sám sebe? Ježíš se ale nemodlil k sobě samému, ale ke svému Bohu Sinajské smlouvy, kterého tak jako každý jiný Žid považoval za svého Otce. Proto Ho oslovoval stejně jako všichni jeho židovští soukmenovci můj Otče, a stejně tak, jako každý jiný poslušný syn svého otce konal, nebo se alespoň upřímně snažil konat Jeho vůli. Učení a Zákon svého Boha samozřejmě nijak nezpochybňoval ani nerozporoval. Toho se odvážil až nevyzpytatelný, protichůdný a prchlivý, ve své pozdější zanícenosti „pro Krista“ však nesmírně obětavý apostata Pavel, který však sám pokaždé zuřivě zlořečil všem, kdo měl jiný názor než on sám. Tento náš zakladatel se zřekl své židovské víry a tedy i víry jím nikdy nepoznaného Ježíše, aby později na základě svého snu použil jeho osobu jako všemocný ústřední božský objekt našeho náboženství, ale zároveň přitom důsledně zamlčoval jak jeho židovský původ, tak i jeho židovskou víru v jediného existujícího Boha Otce.

Je zřejmé, že nebýt Pavla a jeho bezesporu tak nesmírně pozoruhodného díla, s velkou pravděpodobností by se Ježíšovo náboženství samo od sebe od postupně usazených nejrůznějších pohanských a jiných nepříznivých vlivů nejspíše neočistilo. Kdyby v reakci na nově vzniklé křesťanství se svojí pro Židy nepřijatelnou teologií nezačal náboženský judaismus okolo sebe důsledně obnovovat a nesmírně odhodlaně znovuvytvářet pevnou, všem cizím pohanským vlivům odolnou a neproniknutelnou „ochrannou hradbu“, pak by možná postupem věků úplně ztratil svoji tisíce roků starou identitu. V lepším případě by následkem neblahého vlivu židovského života v diaspoře a trvalé perzekuce především z naší křesťanské strany zřejmě postupně splynul s různými cizími duchovními proudy, v horším případě nakonec možná i s ateismem některých národů. Nic takového se však Božím řízením nestalo. Přestože jsme dvě tisíciletí všemi způsoby usilovali o pravý opak, pradávná židovská víra v jediného existujícího Boha Stvořitele a dárce Tóry přežila v nezměněné původní „sinajské“ podobně až dodnes. Nepochybujeme o tom, že se tak stalo také i proto, aby měl každý z nás nežidů možnost poznat víru, kterou vyznával zbožný příslušník židovského národa Ježíš. Ten, který se díky našemu zakladatelovi stal pro nás křesťany jediným preexistujícím Bohem, Stvořitelem světa a vesmíru, ovšem aniž bychom brali ohled na nezpochybnitelný fakt, že právě tohoto Boha Stvořitele, jako Boha židovského národa, jako dárce Desatera i jako tvůrce židovského učení Tóry, a především jako svého Boha Ježíš sám vyznával.

M.Č.