Maličkosti ze života II
Umělec slova
Augustin měl jak známo od malička Bohem daný dar značné „vyřídilky“, která ho měla předurčit jeho budoucímu poslání. Mimořádné vyjadřovací schopnosti mu pomáhaly proplout úskalím nejprve jeho dětských let, kdy jak vůči rodičům, ve škole, tak i mezi kamarády doháněl velkou výmluvností své nedostatky v chování, v učivu, a při své spíše slabé postavě a vrozenému strachu z násilí i v různých partách svých vrstevníků. Později dokázal mít svým vzletným poetickým vyjadřováním a vrozenou inteligencí například i mnohem větší úspěchy u dívek, než jeho fyzicky daleko vyspělejší, ale duchem prostší kamarádi.
Mimořádná výmluvnost ho přímo předurčila k tehdy společensky vysoce uznávané kariéře rétora, takže se systematickému studiu řečnictví začal intenzívně věnovat už od svých šestnácti let v Kartágu, a už brzy se jím dokonce také i pokoušel živit. Vrcholem velmi slibně se rozvíjející kariéry bylo u ctižádostivého Augustina dosažení prestižního rétorského místa na císařském dvoře v Milánu, které opustil až díky své konverzi ve dvaatřiceti letech. Po celý další život kněze a biskupa bylo vedle teologické jedinečnosti také i nabyté špičkové rétorské vzdělání a praxe jeho hlavní argumentační zbraní, a zároveň i ochranným štítem svým, i své milované církve.
Po devět století existence antického umění rétoriky patřilo mimo jiné k hlavním potřebám řečníka rozsáhlá znalost řecko-římské literatury jak historické, tak velmi rozsáhlé mytologické, stejně tak i současné. K takřka základním povinnostem řečníka patřilo nejen umět brilantně hovořit na veřejnosti na jakékoli téma, ale i sám v literární oblasti podle svých schopností také tvořit. Augustin je známý nejen jako významný kněz teolog, filozof, politik, řečník, spisovatel, atp., ale už méně jako drobný básník, ovšem pouze příležitostný a jen průměrný.
Toho si byl ale autor dobře vědom, a proto si oproti jiným dílům tato velice skromná poetická dílka nijak zvlášť necenil, nikdy je neucelil, a dalším generacím se o nich až na jedno ani nezmiňuje. Přesto měl poezii všeobecně velmi rád – vzpomeňme například jen na Hortensia od Cicerona, který „...změnil mou náklonnost k Tobě Pane“ , jak píše ve Vyznáních, a proto se občas pokoušel i o vlastní tvorbu. Ovšem jeho skutečně nesporným a z dochovaných jediným prokazatelným dílem byl jeho Žalm proti donatistům (394) z období jeho dlouholetého a těžkého boje s těmito velmi významnými schizmatiky. Přečteme-li si tento žalm po velmi pozorně po jednotlivých částech, zjistíme mnohé zajímavosti nejen o tomto rozkolu, ale především nám napoví mnohé o myšlení a povaze samotného autora.
Pravděpodobné Augustinovy více slovní hříčky, než skutečná poezie, byly pro něho spíše určitý způsob relaxace bez vyšších ambicí na skutečné umění. Navíc měl tak jako každý velký člověk mnoho nekritických obdivovatelů, nebo těch, kteří se sami chtěli realizovat ve skrytu jeho jména, a kteří pod jeho jménem uváděli své vlastní dílka – převážně epigramy. Existuje tak určitý počet poetických dílek připisovaných Augustinovi, k jehož skutečnému autorství jsou však odborníci většinou skeptičtí. Praxe napodobovat velké autory a pokoušet se uvádět pod stejným způsobem jejich tvorby své vlastní díla byla tehdy naprosto běžná a ve skutečnosti nijak pobuřující – například víme, že moderní způsoby rozborů (včetně počítačového) tvorby apoštola Pavla přesvědčivě dokazují, že ze čtrnácti jemu původně přisuzovaných listů jich ve skutečnosti sám napsal jen polovinu. U Augustinovy zásadní tvorby takové odhalení naštěstí nehrozí, i když pokusy o jeho napodobování také existovaly. Vzhledem k jeho takřka nenapodobitelnému stylu vyjadřování ovšem byly většinou velmi brzy odhaleny.
O bohoslužebných zpěvech východních církví se Augustin vyjádřil, že mimo jiné také úspěšně pomáhají odstraňovat i duševní únavu věřících. (U jeho farníků se ovšem jednalo i o únavu fyzickou – jeho kázání trvala často hodinu a půl a více, a posluchači z dusna občas omdlévali...) Jako kněz se později stal velkým propagátorem církevního zpěvu, a tak ještě dřív, než se začal důsledně věnovat převážně teologické práci, napsal tři roky po svém vysvěcení už zmíněné apelující dílko Psalmus contra partem Donati (Žalm proti donatistům), ve kterém využívá hudby ve spojení se slovem a jehož každý nový verš začíná popořadě prvním písmenem z abecedy od A až do V. Autorství tohoto žalmu je nezpochybnitelné i proto, že se o něm několikrát sám Augustin zmiňuje, včetně poznámky v Retractationes (Retraktáty, nebo také Nová přemítání, 426 – 427). Tam uvádí své přání, aby se při bohoslužbě jeho verše věřícím předzpívávaly a ti mají zpívat refrén, který zní: „Každý, kdo se těší z míru, o pravdě ať uvažuje!“. O případné větší rozšířenosti toho oblíbeného žalmu i mimo Augustinovu působnost nejsou spolehlivé zprávy, vzhledem k probíhajícímu boji donatistů s křesťany to ale lze předpokládat.
O poezii v církevním zpěvu se však začal zajímat důsledněji a například měl v úmyslu sestavit určitou Encyklopedii církevního zpěvu, k jemuž definitivnímu ucelení se však bohužel nikdy nedostal. Do této zamýšlené (a ještě před pokřtěním započaté) encyklopedie měla patřit část nazvaná De grammatica a dále De musica, o první z nich však existují pochybnosti, co se Augustinova autorství týče, a druhá z nich je zajímavá především posledním dílem napsaným až po křtu, značně ovlivněným odkazem jeho teologického inspirátora apoštola Pavla a textem použitým už jen výhradně úryvky z Bible.
( Celý text Žalmu proti donatistům je zde: DALŠÍ TÉMATICKÉ PRÁCE)
M.Č.